Ema stála uprostřed malého hřbitůvku a všude kolem se rozléval svit měsíce. Světlo dopadalo na jednotlivé li�nové kříže a rozehrávalo tajemnou hru s�nů. Bohatě dekorované kříže házely na zem děsivé obrazce a probouzely tak Eminu fantazii. Napadlo ji, že je vlastně úplně poprvé takhle sama o půlnoci na hřbitově. Znovu zvedla hlavu k měsíci a třesoucíma se rukama sundala krytku z fotoaparátu. Co ji to jen napadlo, vsadit se o takov ý nesmysl? O půlnoci vyfo�tsochuKristanakříži uvnitř kostela.
Došla až ke dveřím kostelíku. „Kruci,“ ulevila si, když zjis�la, že jsou zamčené. S �m přece mohli počítat, že nezůstanou otevřené i přes noc. Vstupu do kostela sice bránila kovaná masivní mříž, která se ukrývala za dřevěnými dveřmi, ale i přesto je farář na noc zamykal. Emu napadlo, že se mu vlastně ani nediví. Kostelík vypadal celkem nově opravený a uvnitř se nacházelo plno cennos�. A v dnešní době se nenechaví zloději nezastaví před ničím. Je lepší pojis�tsedvojitým zámkem a dvojitými dveřmi. Jenže, co teď bude dělat?
Ema se otočila a udělala pár fotek náhrobních křížů zalitých měsíčním světlem. Bude muset zřejmě stačit alespoň to. Pokud jí kamarádi neuvěří, ona s �m nic neudělá. Pokrčila rameny, když v tom ji napadlo, že se projde kolem kostela a zkusí jiný vchod. Dveře z pravé strany budovy ihned zavrhla. Ty přece zkoušeli už odpoledne,
když tady byli s celou partou. Ale nalevo si všimla malých dvířek, zjevně vedoucích do kostelní věže. Možná by se tudy dalo projít do sakris�e.
Než k nim došla, několikrát se ohlédla přes rameno. Měla nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. Pak ji napadlo, že kamarádi si chtěli určitě ověřit, jestli sem opravdu došla a teď se nenápadně plíží za ní. Zkusila zmáčknout velkou kovanou kliku. Šlo to hodně ztuha a noční �choprořízl ostrý zvuk skřípajícího kovu. Ema pevně zatnula zuby a zavřela oči, až se jí kolem úst utvořily vějířky vrásek. Cí�lavdlanichladný kov a v něm každičkou prohlubeň zaoblené kliky. Zatajila dech a čekala, jestli neuslyší nějaké hlasy, nebo alespoň kroky kamarádů. Když se ozval �chý zvuk lehkých kroků, nevěděla, jestli jsou skutečné, nebo si je jen představuje.
Zklamaně povzdechla, když zjis�la, že i tyto dveře jsou zamčené. Byla to bláhová myšlenka a nemohla v žádném případě vyjít, to věděla. Ale kdyby to nezkusila, vyčítala by si to. Udělá klukům ještě nějaké snímky náhrobků a půjde zpět do kempu. Jestli mají charakter, tak uznají, že měla odvahu a doprovodí ji tou krkolomnou lesní stezkou zpátky.
Vtom zahlédla koutkem oka za sebou pohyb. Rychle se otočila a chtěla klukům vynadat, proč ji tak děsí, ale k jejímu překvapení před ní nestál ani jeden z jejích kamarádů. Než stačila cokoli říct, dotyčný máchl rukou a Ema ucí�latupý náraz do spánku. Zatápala před sebou rukama, jako by se chtěla něčeho přidržet, než ji opus� i poslední kousek síly a ona se sesune k zemi. Jako ve snu cí�la,jaksjejím bezvládným tělem někdo smýká po zemi a opatrně ji vleče pryč. Tvrdé kamínky a písek vystřídala měkká tráva zvlhlá rosou.
Tmavý mrak, který se jí rozprostřel v mysli, pomalu ustupoval. Zamrkala a začala vnímat jednotlivé obrysy
kolem sebe. Dotyčný ji zatáhl mezi hroby a teď se nad ní skláněl a snažil se jí rozepnout mikinu. Chvíli zápasil s dvojitým zipem, a když si všiml, že Ema vnímá a prohlíží si ho, chy�l šňůru, na níž měla na krku zavěšený fotoaparát, a začal se věnovat jemu. Ema se snažila být v klidu. Jestli je to zloděj, který chce jen foťák, ať si ho klidně vezme. Hlavně ať ji už nemlá�. Že se dotyčný vůbec nesnaží fotoaparát sundat, pochopila až ve chvíli, kdy se jí šňůra drsně zařízla do krku a ona přicházela o přísun vzduchu. Chtěla se bránit, ale tělo ochromené předchozí ranou do spánku odmítlo spolupracovat. Ještě chvíli se snažila lapat po dechu, než upadla do bezvědomí.
„Eriku, potřebuju, abys zajel do Újezda. Je to kousek za Krumlovem, víš kde? Našli tam ráno na hřbitově nějakou mrtvou holku. Koukneš se na to?“
„ Jasně, vim, kde to je, sjedu tam. Jsem zrovna v Krumlově.“
Erik Baumann pracoval jako soukromý detek�v.Ipřes jeho poměrně mladý věk měl celkem divokou minulost. Dříve patřil mezi členy budějovické mordparty a rozhodně nebyl jen někdo, kdo poslouchá rozkazy a slepě je plní. Měl svou hlavu, a to pořádně horkou. Často se rozhodoval impulzivně a udělal zásah ve chvíli, kdy to jeho nadřízený nepovolil, nebo povolit ani nes�hl.Klimeš mu to nejprve měl za zlé, přece jen byl tehdy Erik na oddělení nováček, a tak měl – jak říkal Klimeš – „držet hubu a šoupat nohama“, ale to rozhodně nebyl jeho styl.
Když se Erikovým přičiněním podařilo dopadnout vraha dvou starých manželů z jednoho z budějovických síd-
lišť, dostalo se mu od Klimeše i kolegů uznání. Tehdy šel jako jediný po synovi oněch manželů, kterého po celou dobu nikdo nepodezíral. Od té doby ať sáhl na jakýkoli případ, vyřešil ho rychleji, než bylo obvyklé a vraha dopadl často jen na základě pár indicií. Klimeš ho začal mít čím dál raději, ale stále se snažil udržovat si od něj osobní odstup. Přece jen na jeho vkus byl Erik až moc velký rebel. Klimeš sice přivíral oči nad �m, jak často si Erik vyšetřoval na vlastní pěst a kolegy se rozhodl obeznámit s novými informacemi až ve chvíli, kdy už měl pachatele na dosah, ale měl skvělé výsledky a Klimešovi tak nepřibývaly na stole nevyřešené případy.
Po čase musel i sám Klimeš uznat, že lepšího detek�va ve svém týmu nikdy neměl. A už ani asi mít nebude. Protože pak to Erik doslova podělal. Stejně jako se po hlavě vrhal do nebezpečných situací, vrhal se i ženským do postele. Často to pro něj byly jen povrchní románky. Jenže pak se objevila v Budějovicích nová státní zástupkyně, která okamžitě přitáhla svým vzhledem pozornost a zájem všech chlapů na oddělení. A Klimešovi začalo být úzko. Už znal Erika natolik dobře, že okamžitě pochopil pohledy, které k ní vysílal. Snažil se ho včas varovat, ale Erik si nedal říct. Nikdy a od nikoho si nenechal poradit. Ani v pracovních záležitostech. Takže proč by to měl dělat ve chvíli, kdy zavětřil novou samičku a chtěl se jí dostat pod sukně…
Po sérii komplikací, které pak nastaly, se Erik rozhodl, že bude dělat raději sám na sebe. Nechtěl se vzdát kariéry detek�va,protože dobře věděl, že nikdy nebude v žádné práci lepší, než v hledání a dopadení pachatelů. Navíc podmínky, které mu tehdy Klimeš nabídl, pro něj nebyly vůbec reálné. Odejít ze svého rodného kraje?
Opus�tKrumlovaBudějovice? To nikdy!
Erik přemýšlel, co je na tomhle případu tak zvláštního, že ho k tomu potřebují. I když dělal v soukromé sféře už nějakou dobu a občas se dostal i k zajímavému případu, ty nejlepší většinou přicházely od Klimeše. Ne, že by Klimeš neměl dostatek svých lidí. Jenže dobře věděl, že když už si s případem neví rady a vedení na něj tlačí, aby případ uzavřeli, Erik pomůže. Pomůže, vypátrá, vyřeší a dopadne. A Erik byl rád. Jako soukromý detek�v za�m řešil stále jen stopování nevěrných manželů, podvodníky, co okradli nevinné seniory, nebo se k někomu pod lacinou záminkou vetřeli do bytu, který pak vybílili. Klimešovy případy ho alespoň udržovaly v kondici. Proč tedy volá tentokrát?
„ Ale tak říkal jsem si, že by tě to mohlo zajímat. Je to špatná lokalita na vraždu. Dole vodácký kemp, nahoře hotel plnej pracháčů. Vražda by mohla ohrozit návštěvnost. Bude třeba to vyřešit rychle.“
„Takže chceš říct, že tvá důvěra ve vlastní lidi není tak vysoká a radši ten případ svěříš mně?“ rýpnul si Erik do starého známého.
„No, tak moc si zase nevěř,“ rozesmál se poručík. „Skutečnost je taková, že mám většinu lidí na dovolených a asi by nebyli úplně nadšení, když bych je odvolal zpátky.“
„ Jo tak takhle to je,“ zaškaredil se schválně Erik. „Vlastní lidi necháš užívat si nerušeně zasloužené dovolené a mě ženeš do práce.“
„ Ale no tak, Eriku, ber to z té lepší stránky. Je léto, horko, vodácká sezona v plném proudu. Víš ty vůbec, kolik tam uvidíš pěkných holek v bikinách? Skoro �tozávidím,“ mlasknul Klimeš požitkářsky do telefonu, až si ho Erik znechuceně odtáhl dál od ucha.
„Na to tě užije,“ zabrumlal. „Myslíš taky na něco jiného než na ženský?“
„To si piš, že myslím,“ zasmál se Klimeš a dodal: „Taky myslím často na jídlo.“
Erik prudce strhl volant doprava. „Do háje!“ ulevil si, když ho těsně minulo auto, které jelo v pro�směru a kterému nedal přednost. Nedivil by se, kdyby se dotyčný vydal za ním a rozbil mu za to hubu.
„Co se děje? Jsi v pořádku?“ ozval se Klimeš starostlivě.
„ Ale jo, akorát jsem málem boural.“ Erik byl znechucený sám ze sebe. „Hele, už tam skoro budu. Zavolám � později, jak to vypadá.“
„ Dob ře,“ ozvalo se v telefonu a po krátké m zavá h á n í Klime š dodal: „ Hele, Eriku, nasadil jsem na to takov ýho mla ď ocha. Je u n á s v t ý mu teprve krátce, ale m á tat í ka na významným místě, tak si nemůžeme moc vyskakovat. Pravda je taková, že je to podle mě větší frajírek než vyšetřovatel. Potřebuju prostě, abys mi s �m pomoh a trochu na něj dohlíd. Aby nedělal úplný bejkárny, chápeš mě, ne?“
Erik se usmál. Tušil, že to nebude jen kvůli dovoleným. Takže nováčka má Klimeš v týmu. A navíc osinu v prdeli, protože mít v mordpartě protekčního spratka není rozhodně nic k popukání.
Rozloučil se s poručíkem a vykroužil další prudkou zatáčku do kopce k malému hřbitůvku. Cesta byla neskutečně krkolomná. Nejprve z prudkého kopce přímo z hlavní silnice dolů, pak prudká zatáčka a zase ostré stoupání. Za další zatáčkou konečně spatřil bílou zeď hřbitova a špičku nově opraveného kostelíka sv. Jana Kř�tele.
V celkem poklidné jihočeské vesničce bylo najednou neskutečně rušno. Všude byly policejní pásky natažené kolem místa činu. Erik našel poslední volné místo, kam se mu podařilo vmáčknout své nablýskané rudé Alfa Romeo a vystoupil.
„Detek�vBaumann?“ optal se ho policista stojící u polorozpadlých dřevěných vrátek. Když Erik přikývl na souhlas a ukázal průkaz, otevřel vrátka a pus�lhodovnitř.
Erik se rozhlédl kolem. Byl to opravdu malinký hřbitůvek, kde bylo pohřbeno jen pár desítek lidí. Aby taky ne, když ves samotná má jen devět domů a zhruba 50 obyvatel. Zbytek vesnice tvoří zmíněný hotel, o jehož návštěvnost se poručík Klimeš obával. Navíc tento hřbitov už dávno nesloužil k pohřbívání nových obyvatel. Většina li�nových křížů nesla jména německých rodin, které žily v Újezdě na konci 19. stole� a před válkou.
Zamířil směrem k hloučku, kde postávala většina uniformovaných policistů a soudní lékař. Erik se s nimi pozdravil a hledal pohledem mrtvou. Byla schovaná pod černou igelitovou plachtou.
„To je ona?“ ukázal �m směrem bradou.
„ Jo,“ přitakal jeden z kriminalistů, který nebyl uniformovaný. Erik si ho všiml, až když se hlouček rozestoupil.
„ Já jsem inspektor Petr Straka,“ podal Erikovi ruku. „Poručík Klimeš hlásil, že vás sem posílá, tak jsme ji nechali tak, jak byla. Není to pěkný pohled.“
Erik mu potřásl rukou a sklonil se k igelitu, aby mrtvou dívku odkryl. Rád by si „mlaďocha“ lépe prohlédl, ale nechtěl to dělat moc okatě. Ještě by mu došlo, že ho sem Klimeš poslal, aby na něj dohlížel. Už takhle se Straka tvářil na Erikovu přítomnost, jako když žvýká citron.
Skupinka �še čekala jeho reakci, a tak se ani nedivili, když vydechl úžasem a s odporem na chvíli odvrá�ltvář. „Teda viděl jsem už hodně, ale tohle…“ zakrou�lErikhlavou a stáhl z mrtvé celý igelit.
„Strašné, co?“ přitakal kriminalista a soudní lékař Pittermann přispěchal s vysvětlením, že mladá žena zřejmě byla takto zohyzděna až po své smr�.
„ Jak tedy vlastně zemřela? Vypadá to na uškrcení,“ ukázal prstem na šrámy, které se mrtvé táhly kolem krku. Stále ještě si na ten pohled nezvykl. Žena byla vysvlečena do spodního prádla, na nohou měla gumové žabky a vedle těla ležel malý fotoaparát. Tělo měla drobné, š�hlé a opálené do tmavě medové barvy. Erik přejížděl pohledem od křehkých kotníků, lýtek plných šrámů až k zaobleným bokům. Tady se na chvíli zastavil a pozoroval modřiny, které hyzdily tělo. Očividně bojovala o svůj život. Ale s kým?
Potřásl hlavou a snažil se soustředit znovu na tělo. Mrtvá byla brutálně naražená na jeden ze zlomených li�nových křížů. Zbytek kovu prošel skrz záda a nyní trčel z rozšklebené rány na břiše vzhůru k obloze, jako by chtěl zdůraznit hrůzu, kterou musela dívka prožít. Od rány se táhly krvavé pramínky, jak stékaly přes břicho dolů a vsakovaly se do krátké trávy vyrůstající ve spárách náhrobku.
Ze zamyšlení ho vytrhl až doktorův hlas: „Pane Baumanne, vnímáte mě?“
„Promiňte, trochu jsem se nad �m zamyslel. Co jste říkal?“
„Povídal jsem, že je uškrcení více než pravděpodobné, ale více se dozvím až po pitvě.“
„Samozřejmě,“ přikývl Erik. „Víte už, kdo to je?“ změnil téma.
„Za�m ne, neměla u sebe žádné doklady, oblečení, nic. Jediným vodítkem možná bude ten foťák, co má vedle sebe. Ale čekali jsme na vás, za�m jsme do toho nekoukali. Navíc ho chci nejdřív poslat na o�sky.“ Petr Straka kývl na Erika, aby šli trochu stranou a začal mu dávat podrobný výklad o nálezu. Pomalu došli až k bočnímu vchodu do kostela, kde se na kamenné lavičce choulil starší muž s kolárkem. „Eriku, tohle je pan farář Chlume-
ček, ehm, tedy otec Ondřej,“ představil je kriminalista. „Tu mrtvou dívku dnes ráno našel.“
Erik podal bledému faráři ruku a pomohl mu, aby se zase usadil zpátky na lavičku. Jeho strhaná tvář mluvila za vše. Musel prožít neskutečný otřes, když se šel ráno pomodlit.
„Otče Ondřeji, byla by pro nás velká pomoc, kdybyste nám mohl ranní situaci popsat, ale pokud je to pro vás v tuto chvíli moc tragické, pochopíme to,“ poplácal ho chápavě po rameni a zarazil se. Je vůbec dovoleno dotýkat se představitele církve? Nikdy s žádným farářem nejednal.
„To není třeba, pánové,“ farář zakrou�lodmítavě hlavou. „ Je důležité, abyste konali svou povinnost. Všechno vám povím raději hned, ať můžete začít hledat pachatele. A já pak půjdu konat povinnost svou a pomodlím se za tu ubohou duši.“
Erik se obával, aby starý pán nezkolaboval. Bledost v jeho tváři se zdála až nadpřirozená. Přišel dnes, stejně jako každé ráno, na hřbitov vrátky, kterými vstoupil před chvílí i Erik. Šel rovnou ke vchodu do kostela, u kterého teď stáli a povídali si. Až když odemkl dveře a chtěl obejít kostel, aby otevřel i druhé dveře v průčelí, povšiml si dívky ležící na hrobě.
„To víte, byl jsem rozčilený. Myslel jsem si, že tu jen usnula nějaká opilá turistka v plavkách,“ rozhodil bezradně rukama. „Stává se to poměrně často. Chodí sem vodáci i návštěvníci z hotelů. Otevřou si tu láhev vína, nebo plechovku s pivem, popíjí a náramně se baví.“ Farář sklopil smutně hlavu. „To víte, tohle je místo boží a když vidím, co se tady děje, tak mi to trhá srdce.“
„My vás chápeme, otče Ondřeji,“ přitakal Erik. „ Ale potřebovali bychom vědět, jestli jste si nevšiml nějakých stop kolem.“
„Stop?“ farář zvedl udiveně hlavu vzhůru a vykulil na něj oči. Díval se bezradně z jednoho na druhého. „Obávám se, pánové, že vám nebudu nápomocen. Byl jsem z toho všeho tak rozrušený, že jsem hned běžel k telefonu a volal policii.“ Starý muž se začal neovladatelně třást, zřejmě z prožitého napě�. Petr Straka mu opatrně pomohl vstát a přesvědčil ho, aby se šel na chvíli posadit na faru. „Půjde tam s vámi naše psycholožka, dá vám něco na uklidnění.“
„Tak, co si o tom myslíte?“ obrá�lsepaknaErika.„Nikdo o ničem neví a za�maninikdotutoženunepostrádá.Poslal jsem už své muže dolů do kempu, aby se tam porozhlédli. Mají na sobě neformální oblečení. Správce kempu si nepřál, aby se tam pohybovali uniformovaní policisté.“
„Rozumím, mohl by přijít o kše�y,takže hlavně všechno nenápadně,“ ušklíbl se Erik a zamířil kolem kostela na druhou stranu. „Tady už jste to zajis�li?“
„ Jasně. Vzadu za kostelem je vchod do kostelní věže. Našli jsme tam náušnici. Druhou měla ta mrtvá žena v uchu.“ Došli společně až ke zmíněnému místu. „Nevypadá to, že by ji vrah napadl už tady. Zřejmě si počkal, až se bude vracet zpátky k vrátkům.“
Ces�čka byla urovnaná a kamínky, které ji pokrývaly, se zdály až příliš pečlivě umetené. Jako by snad tudy nikdo nikdy nechodil. Erik se porozhlédl i po trávě, která cestu lemovala. Trocha štěrku byla rozházená i tam. „Kde přesně ta náušnice ležela?“
„Tady, přímo na té cestě. Proč?“ Kriminalista se na Erika pátravě podíval. Že by něco přehlédl?
„Protože se mi zdá divné, že cesta je srovnaná, jako by po ní nikdo nechodil, ale přitom tu musela ta žena projít. Ta cesta je takhle umetená schválně,“ pokýval si sám sobě na souhlas. „ Jo jo, něco mi říká, že ji napadl už tady. Je to tu v zákrytu, ze tří stran je to místo chráněné vysokou zdí a z té poslední je kostel. Kdybych byl vrah, udělám to tady.“
Kriminalista se zamyšleně drbal na bradě porostlé třídenním strništěm, které ještě nebylo příliš husté. Měl by se raději oholit, pomyslel si Erik. Jestli je přesvědčený, že mu vousy přidají na věku a důstojnos�,takseplete.Vypadá to jako chmýří právě opeřeného vrabčáka. Pomalu procházel podél ces�čky až k místu, kde byla žena nalezena. „No, vypadá to, že by na tom mohlo něco být. Tady už cestu podupali naši lidé a před�m farář, když šel do kostela,“ ukázal na další úsek chodníku směřujícího od kostela až k brance. „Ale tady to vypadá, jako by ji stáhnul z cesty do trávy.“ Sednul si do podřepu a lehce přejížděl špičkami prstů po trávě, která zůstala vztyčená. Zbytek se zdál zválený, jako by tam někdo něco opravdu táhl.
„ Jo, ovšem, náš vrah nebyl úplně blbej… Podívejte,“ ukázal do trávy Erik, který šel v těsném závěsu za kriminalistou. „ Je tu vidět zválený terén, ale řekl bych, že se někdo snažil tu trávu narovnat, aby odvedl pozornost.“
„Máte pravdu, vypadá to tak,“ přitakal Straka a znovu si mnul bradu. „Zkuste sebrat vzorky, třeba na té trávě najdeme nějaké stopy pachatele. A taky hlínu. Trávu narovná, ale o�skbotybymumohluniknout.“ Rozdal příkazy kolegům a směřoval za detek�vem,který se vydal na faru. Vrtalo mu hlavou, proč se vůbec pachatel zdržoval rovnáním trávy. Bylo v tom něco víc? Snažil se �m něco zakrýt? Přece mu muselo být jasné, že budou na mrtvém těle znát stopy zápasu. To, že s dívkou bojoval
na trávě, už taková záhada být nemůže. Nebo se náš vrah moc koukal na detek�vkyarozhodlseconejlépe zahladit všechny stopy, včetně takového nesmyslného kroku, jako je rovnání zdupané trávy? 4.
Fara byla malé stavení, ale patřila k poměrně velkému komplexu dalších budov, které dříve tvořily hotel. Všechny budovy vypadaly, že se na nich zastavil čas. Když vstoupili Erik se Strakou do dvora, překvapilo je hejno slepic, které se popelilo na dvoře a hrabalo pařátky v udusané hlíně. Z jedné strany byl vchod do většího stavení, což byla zřejmě část bývalého hotelu Fara, který už se v současné době nevyužíval. Erik si nevzpomínal, že by o něm v poslední době něco slyšel. Po pravé straně se pak táhlo podlouhlé přízemní stavení, z jehož otevřeného okna se linul zpěvavý hlas soudní psycholožky.
„Tohle je tedy fara?“ Erik pokynul k oknu, a aniž by čekal na odpověď, hrnul se do dveří. Chtěl si to tam prohlédnout. Z dřevěné lavičky na zápraží pro�němu prudce vyskočila černobílá kočka, která se až dosud líně vyhřívala na slunci. „Kruci, co blbneš,“ počastoval ji Erik nadávkou a zbrzdil rukou její útok. Kočka se s vykviknu�m přetočila ve vzduchu a dopadla na všechny čtyři. S prskáním pak odběhla do útrob domku.
„Viděl jste to?“ otočil se na kriminalistu, který se za ním smál.
„ Jo, zjevně nejste její typ.“
„ Jo, to asi fakt nejsem,“ ušklíbl se Erik a pokračoval tmavou chodbou dál. Úmyslně minul dveře na pravé straně, které vedly do malé kuchyně s kachlovými kamny
a starodávnou pecí. Nyní se z nich ozýval �chý strhaný hlas otce Ondřeje. Erik se chvíli zastavil a poslouchal. Když zjis�l, že z �chého chrap�vého tónu nerozumí ani slovo, pokračoval raději v prohlídce domu. Nebylo to zrovna nejslušnější, ale má šanci prohlédnout dům dříve, než tam farář s�hnesněčím pohnout. Ostatně, s povolením k prohlídce si nikdy hlavu nedělal. Díky tomu je také teď tam, kde je. V soukromé detek�vní praxi.
„Koukám, že něco takového jako povolení k prohlídce domu vám nic neříká,“ konstatoval kriminalista, když se Erik prohrabával v zásuvce stolu uprostřed krásné knihovny. Něco takového se hned tak nevidí. Takové knihovny bývají na zámcích, případně na venkovských sídlech boháčů, ale na faře? Překvapilo ho to. A dubový stůl v prostředku místnos�sipřímo říkal o prohlídku. Na Strakovu námitku jen pokrčil rameny.
„Zajímavé je, jaký má pan farář krásný výhled, že?“ poznamenal záludně Straka, když došel k jednomu ze dvou malých čtvercových oken v místnos�. „Hledí přímo na kostel…“
„ A na hroby!“ dodal Erik a naklonil se blíže k oknu. „Vidíte, ani jsem se nezeptal, jestli už víme dobu vraždy…“ zamračil se. Připadal si před kriminalistou jako malý školáček, který udělal zásadní chybu.
„Říkal jsem, si, kdy se zeptáte,“ ušklíbl se Straka a pokračoval: „Doba vraždy je předběžně odhadnutá na půlnoc, nebo nějakou chvíli po půlnoci. Samozřejmě přesný čas zjis�me až po pitvě.“
„To nevadí, ale můžeme si udělat představu. Copak asi pan farář dělal o půlnoci? Třeba seděl v knihovně a četl si...“ pohlédl na Straku a nadzvedl při tom tázavě obočí.
„Nejlépe uděláme, když se ho sami zeptáme,“ přikývl Straka a vyrazil. „ Jdeme!“
„ Hm, spal …“ Erik p řevaloval v ú stech naprosto o č ekávanou odpověď a p řemýš lel, jestli m á farář i věř it. Otec Ond řej vypadal, že je ji ž klidn ě j ší . Psycholož ka ud ě lala dobr ý kus prá ce. Erik by byl nerad, kdyby se jim star ý p á n zhrou�l,nebojejichv ýslech n ě jak ovlivnil jeho zdrav í . P řece jen mrtvou na š el a je proto d ů lež it ý m č l á nkem v mozaice, kterou teprve za čí nal skl á dat. „Otč e Ond řeji, skute č n ě jste se ani na chv í li neprobudil? To m áte tak tvrd ý sp á nek? Nevyru š il vá s n ě jak ý hluk nebo k ř ik? “
„ Ale kdepak,“ zavrtěl farář hlavou. „Spaní mám slabé, ale okno ložnice mám do dvora, takže bych ani nemohl nic slyšet. Navíc včera jsem si vzal prášky na spaní. Neberu je často, ale když pár nocí za sebou špatně spím…“ pokrčil farář rameny a mrkal při tom kalnýma modrošedýma očima. Erik pozoroval červené žilky, kterými měl protkaný nos a přemýšlel, kolik asi vypije alkoholu. Vypadalo to, že od faráře se už nic jiného nedozví. Zvedl se tedy k odchodu, když vtom si všiml, že v protější budově kdosi přivřel otevřené okno.
„Kdo bydlí v té protější budově?“ optal se. „Myslel jsem, že patří k hotelu a ten že už se nepoužívá.“
„Však taky patří, bydlí tam teď moje hospodyně,“ přitakal otec Ondřej. „Dříve se budova používala jako služební. Bývala tam kuchyně, ubytovací prostory pro zaměstnance a sklad nářadí. Je z něj východ k nám do dvora. Bývalo to tady propojené a byla tu spousta lidí.“ Farář si povzdechl. „ Jojo, to byly zlatý časy. Bylo veselo, a taky – byli to slušní lidé, člověk se nemusel ničeho bát…“
„A teď se bát musíte? Čeho se obáváte, otče Ondřeji?“
Farář Chlumeček se na něj vyděšeně podíval, jako by se sám sebe lekl, kolik toho řekl. Tohle neměl zjevně v úmyslu. Rychle proto zachraňoval situaci. „Čeho bych
se měl b-bát?“ vykoktal s očima navrch hlavy. „Nno… tak teď přece aasi toho vraha… Ale já to myslel trochu jinak, pane policajte.“
„Nejsem policajt, otče. Jsem detek�v,ale říkejte mi klidně Baumanne nebo Eriku.“
„Ddobře, dobře,“ přitakal rychle a jeho před chvílí nastolený klid byl opět ten tam. „ Já jsem to, pane Baumanne, myslel trochu jinak. Víte, jde o to, že lidé v dnešní době se moc změnili. Ničeho si neváží, neumí žít a k druhým se chovat slušně, nemají žádné hodnoty… Rozumíte mi?“ pohlédl kalným pohledem na Erika, ale na odpověď nečekal. „Dříve, ať byla doba jakákoli, mělo alespoň hodně lidí v sobě pokoru před Bohem a lásku. A ta tu teď chybí. Tak málo chodí lidi do kostela… Dříve byl hotel plný lidí a �sescházeli každou neděli na mši. Většina těch lidí asi nechodila kvůli Bohu, byli to turisté, nejspíš byli zvědaví, jak vůbec probíhá mše a chtěli si ji prožít právě tady, víte, tohle je magické místo…“
Farář se odml č el. Posadil se zp átky na lavici, z n íž p řed chv í l í p řekotn ě vstal. Erik m ě l pocit, že se mu lesknou tváře. Jestli zvlhly potem nebo slzami, to netu š il, ale to nebylo podstatn é . Bylo mu staré ho p á na l í to. Rozhodl se, že ho dnes ji ž nech á v klidu a dal ší v ýslech ud ě l á p říště . A ž bude m í t v ruce povolen í k prohl í dce, pod í vá se i do staven í napro�.Vsadilbykalhoty, že tam n ě kdo p ř iv í ral okno, ale n ě co mu ří kalo, že pokud to byla hospodyn ě , nikam mu neute č e. A také m ě l nutkav ý pocit, že farář Chlume č ek v í v í c, než řekl. Jen že … . Co když se mu vrah vyzpov í dal? Jak ho p řesvě d č it, aby prozradil zpově dn í tajemstv í ? Star ý p á n je hodn ě zá sadov ý, to u ž Erik pochopil, bude na to muset j í t tak ří kaj í c „ od lesa“.
V kempu bylo rušno. Byla polovina prázdnin a vodácká sezóna byla v plném proudu. Erikovi trvalo nějakou dobu, než se se svou Alfou propletl mezi turisty na úzké lesní cestě až do kempu. Zastavil pod vzrostlými smrky na prvním rozces�,vystoupilaposunulsislunečníbrýle na čelo, aby v náhlém s�nuzvětvovílépeviděl.Připadal si tam se svým luxusním vozem jako pěst na oku. Všude kolem stály zaparkované rodinné vozy, karavany a pick-upy. Mezi �mstálystany,sušilyseručníkyaplavkyna natažených šňůrách mezi stromy, sem tam se válela nějaká matrace, spacák nebo karimatka. Zkrátka v kempu byla hlava na hlavě. Erik zavrtěl nevěřícně hlavou. Když byl mladší, jezdil s přáteli na vodu rád, ale to bylo o něčem jiném. Sjížděli Berounku a zastavovali zásadně na místech, kam lidská noha dlouho nevstoupila. A kempy?
Těm se obloukem vyhýbali, tedy skoro obloukem, jak to jen po řece jde.
„Dobrý den, pane, jestli tady chcete stát, musíte zapla�tpoplatekzaauto,“ ozval se vedle něj cizí hlas a vytrhl ho ze vzpomínek. Erik sklonil hlavu k malému zarostlému mužíkovi v modrobílém vytahaném triku a přečetl si na cedulce zavěšené na krku, že dotyčný se jmenuje Luboš. Víc neprozrazovala.
„Za auto? Jen bych se tady potřeboval porozhlédnout. Někoho hledám. Za chvíli zase pojedu,“ vysvětloval, ale marně. Podivný mužík si od něj nechal vysázet do dlaně tři dese�korunyazmizelvdřevěné budce, které hrdě říkal vrátnice.
Erik se prošel po cestě až k řece, ke které se sotva dalo sestoupit. Celý břeh lemovaly loď ky, kánoe a ra�y.Nasadil si zpátky sluneční brýle a nenápadně si prohlížel lidi