Vídeň je daleko a spravedlnost často ještě dál.
A na tu Boží čekat nemůžeme, protože jak každý moc dobře ví, ta má času víc než dost.
Vždycky bylo a je spousta těch, co na ni spoléhají.
Panečku, to by se to všem těm podvodníčkům, zlodějům, kuplířkám a vrahům náramně hodilo, kdybychom to nechávali na Pánubohu!
ČESKÉ BUDĚJOVICE 1909 STRACH
JE ŠPATNÝ RÁDCE a
SLUNCE TOHO DNE nehřálo, ono přímo pálilo, žhnulo tak, jako by chtělo vysušit svět na troud. Podobné horko Milan Frejlach za celý život nepamatoval. Možná že někdy bylo, ale ze svých sedmnácti let na prvních možná deset dočista zapomněl a i další roky se mu v paměti časem stíraly a vzájemně prolínaly. Nakonec – není to jedno, zda bylo někdy taky takové horko jako teď? Jak rád by ze sebe serval šaty, skočil do řeky a nevystrčil z vody víc než hlavu až do večera. Jenže to nešlo. Sedlák Holzkranz, kter ý si ho sotva před čtrnácti dny najal za čeledína, mu řekl, aby využil neděle a došel si do rodného Třebína pro svoje věci. Je to daleko, má málo času a nemůže ho vyplýtvat na koupání.
Ani jeden z nich netušil, že je to Milanův poslední den.
STRÁŽNÍKA VOTRUBU poznal Tadeáš Mlejnek, kter ý se sotva před rokem stal jedním z vyšetřujících inspektorů c. k. policie v Budějovicích (zkratka c. k. ne-
boli KuK – Kaiserliche und Königliche – byla středem častých nevybíravých špr ýmů), když byl od něho ještě dobr ých padesát metrů. Taky kdo jiný by tady měl být?
Čtyři Dvory jsou jeho revír. Dneska, jak se zdá, ho na pochůzce neprojde snad ani jednou. Trčí tady daleko za posledními chalupami kdovíjak dlouho, a zřejmě bude trčet dál.
Když k němu Mlejnek došel, krátce se pozdravili, hned co Votruba vstal z pařezu, na kterém seděl. Ten pařez byl svědectvím jediného stromu, jaký na loučce v sousedství lesa kdy rostl.
„Slyšíte tu kukačku?“ trhnul Votruba hlavou kamsi za sebe, k Branišovskému lesu, kterému se odnepaměti, to ještě v jeho středu býval močál, říkalo krátce Bor.
Mlejnek by musel být hluchý, kdyby ji neslyšel. Kukala jako o závod.
„Řve tady jak pominutá celou dobu, co tady na vás čekám, a to je dobře hodina!“ Možná to byla tak trochu i výtka, ale inspektor se tvářil, jako by si toho nevšiml. Však je to sem z města pěkně daleko, a třebaže je zvyklý jít dost rychle, našlapal se! A kdoví kde se coural ten kluk, kter ý jim na služebně celý zadýchaný vylíčil, že „ve Čtyráku leží mrtvola a strážník, co mě sem poslal, říkal, abyste se tam přišli rychle podívat.“ Asi čekal, že mu dají něco za vyřízení, ale erár pro něco takového nemá nejen pochopení, nýbrž ani fondy.
Mlejnek ze zvyku přelétl očima okolí. Malá loučka do trojúhelníku sevřená mezi lesem a křížením dvou cest, vlastně bez užitku. Možná proto taky kdosi skácel jediný strom, kter ý na ní osamoceně, skoro uprostřed rostl a bránil tak, aby si loučku někdo přivlastnil a začal z ní mít užitek třeba v podobě kupky sena pro koně nebo kravku. Však se i takový trošek v zimě hodí.
Stranou od cesty ležel, jako by spal, chlapec ne víc než sedmnáctiletý. Jenže on spal už navždycky. Trochu brzy a nečekaně si pro něho přišla zubatá. Pokrčená kolena, rozhozené ruce do stran v nedokončeném objetí, které, jak Mlejnek vzápětí poznal, ve skutečnosti žádným objetím nebylo, jen pokusem zabránit tomu, co se stalo nevyhnutelným. Sklonil se nad mrtvým.
„Řeklo mi o něm pár chlapů, co šli ráno kolem do práce,“ podával Votruba hlášení policejnímu inspektorovi. „Že pr ý tady spí nějaký opilý kluk, tak abych s tím něco udělal. No, abych byl upřímný, táhnout se až sem kvůli opilýmu klukovi, co se mezitím nejspíš sám zvedl a odešel, se mi moc nechtělo, ale jsem zvyklý mít ve svým rajonu pořádek. Takže jsem šel. Kluk opravdu pil, ještě to z něj táhne, ale stačilo, abych se ho dotknul, a věděl jsem, že je nebožtík. Tak jsem poslal pro vás.“
„Zaříznutý jako kuře,“ řekl Mlejnek, jemuž stačil jeden jediný pohled na krvavý šrám na mládencově krku.
Strážník Votruba, stojící nad obětí z druhé strany, sejmul helmu a velkým hnědým kapesníkem si setřel pot z čela. K inspektorovu úsudku se nevyjádřil. Sám to poznal, jen co chlapce tady uviděl.
„Že to slunce dneska připaluje, kdyby si něco schovalo na zimu, udělalo by líp,“ zaznělo na omluvu i jako postesknutí současně. Teprve pak se Votruba vrátil k Mlejnkovu úsudku: „Taky jsem si to myslel.“
„Znáte ho?“ inspektor zcela zbytečně ukázal na mrtvého.
„Zdejší není,“ odtušil strážník. „Všechny tady znám. Byla by ostuda, kdybych je neznal za těch skoro patnáct let služby tady.“
Tak v tom má tedy pravdu, pomyslel si Mlejnek. Kolik v téhle vesnici nadohled od města asi tak žije lidí? Pět set,
nebo tisíc? Spíš něco mezi… Na tom ale nesejde. Je to jako vždycky – objeví se mrtvola a není čeho se chytit. První se proto musí zjistit, kdo to je. Vlastně kdo to byl, dokud ještě šlapal po tomhle světě. Teprve pak se začne zjišťovat, kdo ho znal, a jenom výjimečně se stane, že ten, kdo mu předčasně ukrátil život, nepatřil mezi ně.
„Třeba je z Branišova, za lesem,“ nabídl Mlejnek řešení.
„Myslíte, pane inspektore?“
Mlejnek se usmál. „Říkáte to stejně, jako kdybyste mi chtěl připomenout, že myslet znamená nic nevědět.“
„Kdepak, to bych si nedovolil…“
„Tak se mu, Votrubo, podívejte na boty,“ doporučil mu a strážník přičapl na bobek, aby mohl lépe zkoumat nebožtíkovy boty. Sešlapané podrážky, na levou nohu trochu šmajdal, a kdyby žil o nějaký týden déle, jistě by se mu na botě objevila díra.
„Nepovídejte, že jste si nevšiml toho zaschlýho hnoje,“ upozornil ho Mlejnek, netrpělivý, že strážníkovi trvá obhlídka mládencových bot na jeho vkus trochu moc dlouho.
„No jo,“ připustil Votruba, „ale to nic neznamená. Tady se hnůj povaluje, kam jenom se podíváte.“
„Neřekl jsem, že ne. Ale něco mi napovídá, že tenhle člověk nešlápl do hnoje jen tak náhodou, spíš si ho ani nevšímal, byl na něj zvyklý. Takže suma sumárum, pocházel ze vsi.“
„Jako tady skoro každej. Jenomže ze kter ý,“ neodpustil si dodat strážník.
„Jo, jako tady skoro každej,“ opakoval souhlasně inspektor část Votrubovy sentence. „Já tady už asi víc nevykoukám. Počkejte tu, dokud nepřijedou funebráci a neodvezou si ho. – Zatím si můžete krátit čas počí-
táním let, jaké vám vaše oblíbená kukačka naměří,“ zazubil se, švihácky cvrnkl prstem o okraj buřinky, která se už před lety stala neodmyslitelnou součástí každého policisty, a obrátil se na zpáteční cestu. Už se viděl, jak se hned, jakmile přejde takřka stometrový Dlouhý most, zastaví v zahradě U Zelené ratolesti a hodí do sebe sklenici piva. A bude mu výjimečně jedno, zda to pivo vařil sládek z německého Měšťanského nebo z Českého akciového pivovaru. Jen aby to už bylo. Teprve pak se staví u funebráků a taky k nim pošle fotografa, aby mu pořídil poslední snímeček toho nešťastníka a udělal několik kopií pro pouliční strážníky. Je to sice nepatrná šance, že mládence někdo pozná, ale Mlejnek dobře věděl, že nic nesmí opomenout.
„Kdybych vás vzal za slovo,“ volal za ním Votruba, kter ý si už zase utíral pot, „pak tomuhle mládenci naslibovala dobr ých osmdesát let. A pak jí věřte, lhářce!“
Jen co inspektor Mlejnek těžce dosedl na lavici v zahradě zájezdního hostince U Zelené ratolesti, postavil před něj hostinský Padevět pivo s pěknou načechranou pěnovou čepicí; ani se neptal, jestli ho chce, nebo ne, na nevyslovenou otázku mu jasně odpověděl výraz inspektorova obličeje. Ušlý, doslova schvácený, vypadá to, že u jednoho nezůstane. Mlejnek poděkoval Padevětovi lehkým kývnutím hlavy a buřinku položil vedle sebe.
„Zdravíčko, pane inspektore,“ zahlaholil kdosi po jeho pravici. „To je báječné, že vás vidím, vy to jistě budete vědět… Smím si přisednout?“
Mlejnek zdvihl hlavu a očima vyjel vzhůru po dlouhé štíhlé, dosud stojící postavě.
„Á, pan redaktor Smolík,“ protáhl, a jen taktak že nedal najevo rozladění. Kam čert nemůže, tam pošle starou bábu nebo redaktora Smolíka. „Abyste se posadil, to vám
zakázat nemůžu,“ připojil ještě. „Když už jste tady, tak si sedněte, ale nechtějte, abych si myslel, že jste tady náhodou!“
Novinář se spokojeně zazubil, a jak si sedal, opatrně povytáhl kalhoty, aby si nezmačkal puky, a co horšího, nevytlačil v látce kolena.
„Váš bystrozrak vás, jak vidím, neopouští ani v takovém vedru, jaké právě dneska panuje. Ne, nebudu lhát, zahlédl jsem vás, jak sem zahýbáte cestou od Dlouhého mostu. Tak mne napadlo, že nejspíš bude něco pravdy na té vraždě u Boru. Byl jste tam, ne?“
„Sám jste řekl,“ zabručel Mlejnek neochotně. „Na borůvky jsem tam nešel, to bych si vzal džbánek nebo nějakou bandasku. Člověče, přestaňte chodit kolem horké kaše a zeptejte se mne přímo, co o tom vím.“
Smolík překvapeně zamrkal. Byl zvyklý, že od pánů inspektorů se obvykle dozví tolik co nic; svoje zjištění si nechávají pěkně schovaná, ale on přece potřebuje vědět všechno aspoň o den dřív, aby to stihl dát do novin. Budivoj, jehož je vydavatelem a jediným redaktorem, vychází dvakrát do týdne, v úter ý a v pátek. Dneska je pondělí, a už je nejvyšší čas mít připravené zprávy pro zítřejší číslo; jen co se rozkřikne, že tam má čerstvé informace o vraždě, půjdou noviny na dračku a taky inzerenti se do budoucna jen pohrnou! A jak známo, každý list stojí a padá s inzercí.
„Takže – co o tom víte?“ a už tahal z kapsy maličký zápisníček a ostře ořezanou tužku.
Inspektor Mlejnek dopil pivo a dal rukou znamení hospodskému, aby mu přinesl ještě jedno.
„Služebníček, pane inspektore,“ zahlaholil hospodský a stavěl na stůl další půllitr. Jak vidět, odhadl jeho žízeň správně.
„Mně taky jedno,“ mrkl na něho redaktor Smolík.
„Je dobře vychlazené, jistě vám zachutná, pane redaktore,“ zašveholil spokojený hospodský a vmžiku odspěchal uspokojit i další žíznivé pány.
„Asi bychom měli zkontrolovat, jak dalece nám řekl pravdu,“ navrhl Mlejnek. Pak si přiťukli a ochutnali.
„To první bylo lepší,“ řekl, když stavěl půllitr na stůl. Předtím měl ovšem větší žízeň, ale to raději nezdůrazňoval.
„Tedy ještě jednou – co o tom víte?“ nedočkavě poposedl Smolík.
Když chtěl, dokázal být inspektor Mlejnek mistrem na protahování, a teď zase jednou získal příležitost ukázat, co umí. Podíval se na dychtivě se tvářícího pisálka. „A o čem?“
„Přece o té vraždě,“ připomněl Smolík nešťastně.
„Ach tak… Ale o vraždě bych s takovou určitostí nemluvil, být na vašem místě. Zatím není nic jistého, i když, to musím připustit, jsou tady určité okolnosti, které naznačují, že by mohlo jít o násilný čin,“ vědomě mlžil.
„Jaké jsou ty okolnosti?“
„Dobrá otázka. Budu k vám upřímný – už jste někdy slyšel o někom, kdo by se sám podřízl a neměl nůž?“ naklonil se Mlejnek k redaktorovi a sdělil mu tuto informaci velice tichým hlasem.
Majitel listu tichounce hvízdl. „Tedy byl… zaříznut?“ ujišťoval se, že správně pochopil.
„Geniální dedukce hodná pana Holmese,“ zazubil se policejní inspektor. „Ten by ji ale možná ještě vylepšil konstatováním, že obětí se stal muž.“
„To jste ale neřekl,“ připomněl redaktor.
„Pardon, řekl, ale asi jste to přeslechl. Použil jsem přece výrazu, podřízl, nikoliv podřízla. “
„Kdo to je?“
„Vy to nevíte?“ Mlejnek upřel své oči na redaktora a nasadil co nejnevinnější výraz.
„No… nevím.“
„Pak jsme dva. Já taky ne.“
„ Sapristi, to je ale nep ří jemn é , “ prot á hl Smol í k. „ Jak j á tohle sd ě l í m sv ý m č ten ářů m? “ Byl zvykl ý, že ka žd á podobn á zpr á va obsahovala pln é jm é no a p ří jmen í , povol á n í i bydli š t ě ; v p ří pad ě , že posti žen ý u n ě koho pracoval, pak byla uvedena i tato skute č nost. Nebo ť č ten ář i Budivoje , jak zd ů raz ň oval, se cht ě j í dozvě d ě t v š echno.
„Redaktor jste vy, ne já,“ připomněl se smíchem Mlejnek a začal se zvedat.
„Odpusťte, pane inspektore, ale vlastně jste mi nic neřekl…“
„Když myslíte… Pak si tam klidně dojděte, ale přesto do toho svého plátku napíšete jen to, co víte teď: Včera byl u Branišovského lesa Bor nalezen mrtvý neznámý muž. Po jeho totožnosti se pátrá stejně jako po příčině jeho smrti. – Má úcta.“ A Mlejnek si nasadil buřinku zpátky na hlavu a odporoučel se.
Tak se stalo, že se na Říšskou třídu vymotal zrovna ve chvíli, kdy z vrat dívčího lycea Vesna vycházely studentky, jimž skončilo vyučování. Některé spěchaly do nedalekých sadů, kde na nejednu už čekal doprovod v podobě zamilovaného mládence, nejčastěji z chlapeckého gymnázia, jiné utvářely štěbetající hloučky, jako by se nechtěly nikdy opustit.
Inspektor se se zalíbením díval na tu přehlídku mladé krásy a zastavil se jen několik kroků od jedné takové skupinky, aby si zapálil viržinko. Hlavy sražené dohromady, samý smích a štěbetání, až k němu zalétla slova, po nichž následoval bujar ý smích: „…takový star ý vořech…“
To, jak děvčata spěšně zdvihla hlavy a otočila je směrem k němu, se nedalo vyložit jinak, než že ona impertinentní slova cílila právě na něj. Přistoupil tedy k nim, lehce nadzdvihl buřinku k pozdravu a tiše, aby žádnou z dívek nevystrašil, řekl:
„Třebaže jste řekla, slečno Janurová, že jsem star ý ořech, dovoluji si vám připomenout, že i ve svých šestadvaceti letech mám zdravé jádro.“
„Cccože, vy mne znáte?“ vyhrkla dívka s kaštanovými vlasy vyčesanými v zátylku do drdolu. „Prosím, odpusťte mi to, někdy rychleji mluvím, než myslím. A neříkejte to u nás doma…,“ zaprosila.
„Znám, znám,“ potvrdil, „a vaše přítelkyně taky – slečnu Pěnkavovou, Záhorskou i Jirkovou, Zdenička, že?“ obrátil se takřka důvěrně k posledně jmenované. Rázem se jí rozlila červeň po líčku a lehkým přikývnutím potvrdila, co Mlejnek řekl. „Ale copak jste to provedla s vlasy, slečno Janurová?“ vrátil se ke své první oběti.
„Já?“ Podvědomě se jich dotkla rukou, opatrně, aby účes nepocuchala.
„Ten drdol vám vůbec nesluší. Vím, vím, je zrovna v módě,“ rukou odehnal námitku, jakou se užuž snažila vyslovit, „ale krade vám osobnost. Jste najednou taková, řekl bych, nijaká.“
„Nijaká?“ opakovala trochu nejistě a současně i uraženě.
„Vyhlížíte jako stará mladice. Když jste nosila rozpuštěné vlasy se stuhou, bylo to lepší, věřte mi.“
Dívka se zamračila, aby dala najevo své pobouření nad neuctivým chováním pána, kter ý se k nim tak neomaleným způsobem vetřel. Ráda by mu odpověděla co možná hodně štiplavě, pohledem přejela po přítelkyních
– a vmžiku jí poklesla brada: až v té chvíli si uvědomila, že mají na hlavách totéž co ona!
„Dovolil bych si připojit ještě jednu radu. Třeba se hodí každé z vás, slečny. Nikdy nikoho neproste, pokud se dostanete do jakékoliv nepříjemné situace. Dotyčný se vás může pokusit vydírat – on za svůj slib nic nedá, ale vás bude mít, jak se říká, v hrsti. Má úcta, slečny!“ Kapánek nazdvihl buřinku, usmál se na ně a pokračoval ve své teď už zase úřední cestě. Zanedlouho se stočí z Mariánského náměstí do Střelnické ulice, kde teprve nedávno dostali dvě kanceláře v budově zbrusu nového okresního hejtmanství.
Stavba v šedozelené barvě měla po stranách dva rizality zakončené hnědočerveně natřenými báněmi. Portál zdobily dvě sochy pololežících žen v životní velikosti; jedna si upravovala vlasy, druhá se zhlížela v oválném zrcadle, jež držela v pravé ruce. V domě bydlel také nejvyšší pán ve městě, okresní hejtman Jan Křikawa, a nejspíš také proto byla Střelnická ulice jednou z nemnoha budějovických ulic, které byly vydlážděné. Plným právem se jí přezdívalo Elitegasse.
Nejlepší z přidělených kanceláří, s oknem vedoucím do zahrady restaurantu Metropol, kde byl teď v letních podvečerech vyhledávaný taneční parket, si samozřejmě zabral pan dvorní rada Karel Vyroubal – titul dostal od c. k. dvorské kanceláře k padesátým narozeninám a čtvrtstoletí ve službě monarchii –, zbývající sloužila jako služební místnost pro trojici inspektorů – Ference Mráze, Miroslava Housku a nejmladšího z nich, takřka čerstvě šestadvacetiletého Tadeáše Mlejnka.
DVORNÍ RADA KAREL VYROUBAL měl ve zvyku trávit ve své kanceláři většinu času vyměřeného čtyřiadvaceti hodinami každého dne. Časně zrána, po většinu roku ještě za tmy, usedal do svého nepohodlného křesílka u otlučeného stolu s rohy za ta léta ohmatanými a veške-
rého původního nátěru zbavenými, s deskou nesoucí stopy snad všech odstínů inkoustů modr ých, černých i červených, navíc poznamenanou nejedním vrypem nožem, to jak si na ní ve chvílích uspěchaného oběda odřezával kapesním nožíkem drobná sousta buřtů nebo tlačenky. Noční vrátný mu dával dobrou noc obvykle v čase, kdy se z hospod vytráceli poslední opilci.
V tom, že chtěl mít neustálý přehled o všem, co se v jeho miniaturním, přesto velice důležitém oddělení děje, se příliš nelišil od stařičkého mocnáře Františka Josefa, toho jména Prvního. Třebaže o tom nikdy neuvažoval, byl císař jeho podvědomým vzorem. Akta, přípisy, hlášení, výpovědi svědků stejně jako usvědčených zločinců se mu hromadily na pravém rohu stolu, odkud je přečtené a neuvěřitelně přesně zaznamenané a utříděné v jeho paměti jako v dokonalé kartotéce přemístil na roh levý, a ještě předtím označil svou parafou.
Už čtvrtstoletí byl vdovcem, a když si někdy cestou z úřadu domů vzpomněl na nebožku Kristýnu, rozenou Brožkovou, bylo mu smutno. Nejen proto, že tady s ním není, ale také proto, že se mu její tvář, hlas a pohyby stejně jako myšlenky, jež společně sdíleli, ztrácely kdesi v mlze, a on měl pocit, jako by se nic z toho, co s ní prožil, nikdy nestalo. Jako by žil na světě vždycky sám. Možná to podobně cítí i jiní vdovci, napadlo ho někdy, ale s nikým o svých pocitech nepromluvil, a neměl tedy možnost zjistit, zda tomu tak opravdu je.
Zrovna studoval podrobné hlášení inspektora Mráze, pátrajícího po zloději nebo zlodějích vývěsního štítu Kneisslova obchodu s nábytkem – nebýt to pan radní, přenechal by případ městským strážníkům –, když mu o uši zavadilo rázné zaklepání. Už znal, kdo se jakým poklepem hlásí, tohle bude Mlejnek.
„Jdou dál, pane Mlejnek,“ vyzval člověka za dosud zavřenými dveřmi. Jen co se nejmladší inspektor zjevil na prahu, oslovil dvorní rada příchozího: „Tak copak mi nesou?“ a zdvihl hlavu od rozečteného Mrázova elaborátu, ve kterém mu stále chybělo to podstatné, totiž alespoň náznak, kde a jak hodlá Mráz najít zloděje.
„Tu vraždu u Branišovského lesa, pane dvorní rado.“
„Jestli mi chtějí tvrdit, že už dopadli pachatele, tak se můžou zase rychle obrátit a jít, protože jim to nebudu věřit,“ řekl rada Vyroubal a tvářil se víc než vážně.
Mlejnek mu pokládal na stůl jeden jediný list, dokonce popsaný sotva z poloviny. Svědectví, že zatím není moc co hlásit. „Víc toho zatím nemám, pane rado…,“ ospravedlňoval se předem.
Mlejnkův nadřízený vzal hlášení a ani se do něj nepodíval.
„Povědej mi rovnou – copak vlastně vědí?“
Malá chvilka mlčení delší než věčnost, alespoň tak to připadalo Mlejnkovi, než pokrčil rameny a vypravil ze sebe: „Nic.“
„Pak je to míň než málo,“ konstatoval suše dvorní rada. „Něco snad přece, ne?“
„To něco ani nestojí za řeč, pane rado. Jen tolik, že ho našli sotva pár kroků od lesa a že mu někdo podřízl hrdlo. Možná pro peníze, ale to nevím s určitostí. I když, to asi nebyl ten pravý důvod.“
„Proč si to myslej, pane Mlejnek?“
„Je to mládenec, vlastně byl to mládenec snad sotva sedmnáctiletý, na víc bych ho neodhadoval, podle všeho chudý. Takovému není co vzít, že? I když někomu, jak vidět, stál za to, aby mu vzal život,“ dodal takřka filozoficky.
„Musej zjistit, kdo to byl,“ doporučil mu dvorní rada to, co Mlejnek stejně věděl. „Potom se ukáže, kdo a proč
mu to udělal. Mládenci se občas takhle zbavují soka v lásce, to snad vědí…?“
„Z vlastní zkušenosti ne.“
„Ještě to tak,“ pousmál se dvorní rada. „Jestli mi nemají co dál říct, tak si zase jdou po svojí práci, pane Mlejnek.“
Mladý inspektor se uklonil a v té chvíli si uvědomil, že otevřeným oknem sem slabě zní hudba. Kdepak, to si nikdo nevyhrává na gramofonu, to je orchestr dole v zahradě Metropolu. Tančí se tam. Mrtvý chlapec od Branišova mu už neuteče, ale Mlejnkovy nohy se stávají poněkud nepokojné a signalizují jeho mysli, že by rády tančily. Pro dnešek nechá práci prací a dopřeje si trochu zábavy.
Ještě se ani řádně nezešeřilo, a nebylo proto třeba rozsvěcet lampiony rozmístěné tak, aby jejich světlo příliš nerušilo intimitu u zahradních stolků, avšak hudebníci už stačili odehrát několik melodií, které vylákaly první páry na taneční parket.
Inspektor Mlejnek se sotva stačil usadit k jednomu z volných stolků, když měl pocit, že ho kdosi pozoruje. Nenápadně, jak byl zvyklý ze služby, obhlédl okolí a vzápětí se v duchu pousmál, to když zavadil o tvář slečny Janurové; byly to její oči překryté závojíčkem dlouhých řas, jež se na něho upřely trochu vyzývavě a současně i posměšně. Zdá se, že je to pěkná mrška, pomyslel si.
Samozřejmě že tady nebyla sama, společensky by to bylo naprosto nepřípustné. Spolu s ní tu byli oba její rodiče, obchodník galanterním a střižním zbožím a navíc majitel salonu Modes-Robes ve Šternekově ulici, dříve nazývané Judengasse, Ignác Janura s chotí Magdalenou. Také by se to dalo říci obráceně, totiž že slečna Janurová tady byla se svými rodiči. Bylo by to tak nejspíš přesnější.