Ann Petersové, mé věrné asistence, známé taky jako Sparky, díky níž všechno v mém životě šlape nějak líp.
v Mercyině ložnici, v srdci domova svého nepřítele. Lehce se zamračil. Ne, už nebyla jeho nepřítel. Takže spojenec. Požádala ho o pomoc – to dělávala zřídka dokonce i jeho paní, jelikož nebyl právě spolehlivý služebník.
Pomohl Mercy – možná – a pak ona, ona… něco s ním provedla. Ani v tomto případě si nebyl jistý, jaké slovo pro to, co udělala, použít, neboť zpočátku se mu zdálo, že ho zachránila, jenže pak účinky vyprchaly a on pochopil, že ho možná místo toho ve skutečnosti zničila. Naděje byla nejvíce smrtící ze všech emocí.
Nemyslel si, že by byla jeho nepřítel. Rozhodně ale nebyla přítel.
V ruce opatrně svíral hedvábnou látku svého pokladu. Byl teď už velice starý, ačkoli ne tak starý jako on sám, a on ho zřídka
vytahoval z ochranné skříňky, aby ho nepoškodil. Zvedl si látku k nosu a předstíral, že stále cítí silnou vůni jasmínového parfému, který nosila, aby zamaskovala pach běžný u lidských těl v době, než se lidé začali denně – nebo aspoň týdně – koupat. Ty pachy mu scházely; nyní mu všechny vůně připadaly slabé a mdlé.
Tento křehký kousek látky, dar osobě, kterou kdysi býval, byl jeho prubířským kamenem, připomínkou toho, že býval celý. Že kdysi cítil radost. Riskoval, když ho nechával tady, poslední útržek své duše. Mercy byla nepředvídatelná a v patách měla vždy chaos.
Při představě, že by měl vyšívaný hedvábný pás postoupit chaosu, si ho přitáhl blíž k tělu. Ale jen na okamžik. Neboť Mercy, na rozdíl od něj, nevinným neubližovala. Ona tuto zářivou a krásnou věcičku ochrání, uvědomil si s náhlou úlevou pravdu a konečně pochopil nutkání, které ho přimělo přinést opasek sem.
Lehl si na Mercyinu postel, složil hlavu na polštář jejího druha a přitiskl si svinutý pásek k tváři. Zavřel oči.
Nebyl křesťan, nebýval jím nikdy, pokud ho paměť neklamala. Přesto mu na mysli ironicky vytanula slova dětské modlitby.
Já modlím se teď před spaním, ať Pánbůh moji duši ochrání. A pokud už se nikdy nevzbudím, ať odejde má duše spolu s ním.
Tiše se zasmál, když mu do očí vyhrkly slzy. Jeho rty se otíraly o starý hedvábný opasek, zatímco jeho ústa bezhlesně opakovala: „Ardeo. Ardeo. Ardeo.“ Hořím.
na mě shlížel Adam. Divoké zlaté oči upíral do těch mých. V jejich zářivých hlubinách zůstávalo už jen několik tmavých flíčků, jako když se hořká čokoláda rozpouští v másle. Z jeho čela mi na tvář kapal ledový déšť, což mě nutilo mrkat.
Ta zlatá je znepokojivá, pomyslela jsem si otupěle a nešikovnou rukou jsem si otřela líci. Nebezpečné zlaté v jeho očích bych měla věnovat pozornost.
„Hezký,“ řekla jsem.
Někdo potlačil smích, nebyl to však Adam. Ten se zamračil ještě víc.
Právě jsem byla… no, nedokázala jsem si vzpomenout kde
přesně, rozhodně jsem ale neležela na mokré zemi a po obličeji mi nestékal ledový déšť – nebo možná hodně mokrý sníh – zatímco jsem hleděla vzhůru do Adamových divokých očí. Zvedla jsem ruku, která mě nechtěla poslouchat, a v pěsti jsem sevřela límec jeho košile.
Ačkoli se mému mozku nějak nechtělo pracovat, nebylo zapotřebí génia, abych si spojila skvostnou bolest, soustředěnou v mém spánku, s mojí pozicí na zemi. Něco mě muselo tvrdě zasáhnout. Hádala jsem, že za chvíli budu v pohodě – na tvář mi dál kapala studená voda – podle Adamova výrazu to ale možná nebude dost brzo na to, aby to zabránilo explozi.
To by mohlo být zlé. Horší, než kdyby Adam prostě podlehl svému vlkovi. Svému obvyklému vlkovi. Představa toho, jak se mi zvrácená verze vlkodlaka jako z filmu podle Davida Cronenberga sápe obrovskými, už zkrvavenými zuby po hrdle, mě probrala účinněji než studená voda z oblohy, která mi pleskala do obličeje.
Ostře jsem se nadechla, jak mě zasáhl prudký nával adrenalinu, což zdánlivě vymazalo poslední tmavé zbytky lidskosti v Adamových očích, třebaže mně to zároveň začalo myslet jasněji. Ani jeden z nás nevěděl, jestli zákeřné monstrum, kterým se měl po smrti čarodějky Elizavety v důsledku její kletby stát, zmizelo natrvalo, nebo jen čekalo na svoji šanci.
Adam členy své smečky varoval, že by se případně mohl proměnit v něco nebezpečnějšího, v netvora, kterého by nemusel mít vždy pod kontrolou. Jenže oni v tom jako typičtí vlkodlaci viděli novou supersílu, kterou Adam získal, spíše než děsivou hrozbu, o kterou ve skutečnosti šlo. Neviděli jeho proměnu na vlastní oči.
Když na volání úplňku odpověděl jen Adamův obvyklý vlk, ulevilo se mu. I nadále byl mimořádně vznětlivý, dokonce vznětlivější než dřív, říkala jsem si však, že by se to dalo připsat na vrub nezvyklému stresu posledních několika měsíců. A přesto…
Pozorně jsem si prohlédla tvář svého druha a pátrala v ní po stopách netvora, viděla jsem však jenom… Adama. Události posledního roku na něj těžce dolehly, a třebaže si jako vlkodlak uchovával věčné mládí, jeho oči vypadaly starší. Jeho rysy působily napjatěji, a to jak kvůli Elizavetině kletbě, tak kvůli různým hrůzám posledních několika měsíců. Pořád z něj čišelo sebevědomí, které bylo jeho pevnou součástí, nyní se však zdálo, jako by vyzařovalo z vojáka zmoženého válkou.
Trochu silněji jsem ho zatahala za límec košile.
Zamrkal a duhovky mu z vnější části obkroužila hnědá. Uklidnilo mě to, zatahala jsem proto dost silně na to, abych ho přiškrtila, přičemž jsem ignorovala bolest, která se mi kvůli tomu začala šířit nedávno zahojenými svaly na pravé ruce, kam mě střelila jedna vražedkyně krátce předtím, než ji Adamův netvor sežral.
Kdyby Adam nechtěl, nestáhla bych ho dolů k sobě. On byl vlkodlak a já ne. Mohla jsem se zvednout k němu, nakonec jsem se ale nemusela namáhat. Sklonil se, lehce se otřel svými rty o ty mé a ironicky zvedl jedno obočí, aby mi naznačil, že přesně ví, co mám za lubem, je ale ochotný přistoupit na moji hru.
Posadil se na zem, ignoroval přitom rozbahněnou břečku, a přitáhl si mě do klína. Bylo to jako sedět na peci. Celé moje tělo zjihlo a stulilo se do jeho tepla a silné vůně domova. Na půl vteřiny tu byl ještě jiný pach, odporný pach – ale možná jsem si to jenom představovala; když jsem se totiž znovu nadechla, cítila jsem jenom Adama.
Opřela jsem se mu o rameno, které bylo tvrdé jako kámen. Nebylo to pouze jeho rozhněvaným napětím, byl prostě v tak dobré kondici. Ta trocha měkkosti, kterou dříve míval, se obrou sila, takže zbyly jenom svaly a kosti. Nebylo na něm nic poddaj ného, jenže kdybych chtěla měkkost, musela bych si najít někoho, kdo není alfou vlkodlačí smečky. Někoho, kdo není Adam.
Když jsem se spánkem dotkla jeho klíční kosti, zasyčela jsem
a on strnul. Skoro jsem zapomněla. Všechno to začalo tím, že mě něco trefilo do spánku a skolilo.
„Byl to Bonarata?“ zeptala jsem se. To mi nepřipadalo správně. Pán noci, upíří vládce všeho, na co mu padl zrak, byl v Itálii. Jenže čaroděje jsme všechny zabili, ne? Dokonce i Elizaveta byla mrtvá. A faeský kouřový drak zmizel tam, kam faeští kouřoví draci mizí.
Ozval se další potlačovaný smích. Kdyby kolem byli nepřátelé, lidi by se nesmáli – a Adam by se neposadil na zem.
Šepotem, který však nebyl dostatečně tichý, někdo řekl: „Sakra, bude mít další monokl.“ Hádala jsem, že to byla Honey. Obvykle má lepší cit pro situaci.
Adam zesílil svůj stisk a zavrčel, což byl zvuk, který by úplně lidské hrdlo nikdy nedokázalo vyloudit. Vůbec se mu nelíbilo, jaké škody si neustále odnáším jako jeho družka – tuto pozici obvykle zastávala lidská žena, která se držela stranou událostí, kdykoli to jenom šlo, nebo vlkodlačice, která se uměla bránit. Já nebyla ani jedno; byla jsem kojotí měňavec, právoplatná členka smečky se všemi privilegii a povinnostmi s tím spojenými. Nenechávala jsem se od nich – a ani od Adama – rozmazlovat. Nebylo by to dobré ani pro jednoho z nás, a to bez ohledu na to, jak těžce to snášel.
„Hej, šéfe,“ řekl Warren nedbalým tónem, jaký používal kdykoli, když si myslel, že nemluví s racionálně uvažujícím stvořením.
Pohlédla jsem jeho směrem a zjistila, že vytáhlý kovboj zaujal záměrně uvolněný postoj asi tři metry daleko. Působilo by to přesvědčivěji, kdyby v očích neměl náznak zlaté. Pár metrů za ním stála v zabahněném, tichém hloučku smečka.
I Adam se podíval.
Pod tíhou Adamovy pozornosti se smečka stáhla. Warren pootočil hlavu, aby ani nehleděl naším směrem.
Hlas však měl i nadále klidný a vyrovnaný, když pokračoval:
„Je fakt rozumné s ní hýbat? Možná by se měla Mary Jo kouknout, jestli nemá otřes mozku.“
Mary Jo byla hasička a měla záchranářský výcvik.
Adam opět neodpověděl a napětí se stupňovalo. Což byl přesně opačný efekt, než jaký měl náš výlet na dýňové pole mít.
Naše smečka, Smečka columbijského poříčí, neměla vazby na žádné jiné vlkodlaky, byla jedinou smečkou na obou amerických kontinentech, která nepatřila Branu Cornickovi, marokovi. Jeho cílem bylo přežití vlkodlaků a za tím si nemilosrdně šel – proto jsme skončili odkázaní jen sami na sebe.
Moudrá smečka, která přijde o marokovu ochranu, musí držet hlavu sklopenou, pokud chce přežít. V našem případě to bohužel nebylo možné.
Nebylo by ješitné říct, že žádná jiná smečka není tak proslulá jako ta naše, aspoň v očích obyčejných smrtelníků. Adama, našeho alfu a mého druha, poznávali lidé na každém rohu ve Spojených státech. Začalo to vlastně náhodou, jeho konexemi v armádě, jeho ochotou hovořit s novináři a jeho fešáckým vzhledem, který byl jeho zhoubou dlouho předtím, než se stal vlkodlakem.
To mojí vinou však musela celá jeho smečka trpět spolu s ním. Několik let zpátky si lidé (a jiné myslící bytosti), kteří v TriCities ve státě Washington žili, museli dělat starosti nanejvýš tak s tím, že jedna z nádrží s nukleárním odpadem v Hanfordu – naplněná žíravou břečkou, která byla vedlejším produktem rané, experimentální fáze nukleární vědy – praskne a její obsah vyteče do řeky Columbie. Nebo třeba vyletí do povětří.
Stárnoucích nádrží tu bylo skoro dvě stě a některé zadržovaly víc než tři a půl milionů litrů odpadu. Každá nádrž obsahovala jedinečnou směsku fakt hnusné radioaktivní polévky, a co bylo nejhorší, kvůli utajení vývoje nukleárních zbraní nikdo přesně nevěděl, co v které je.
Fakticky existovaly děsivější věci než netvoři.
Každopádně.
Kromě toho, že Tri-Cities leží hned vedle skládky Superfondu, jsou jenom hodinu cesty od faeské rezervace Ronalda Wilsona Reagana, kterou fae proměnili ve své mocenské sídlo ve (převážně) studené válce s americkou vládou.
Jelikož jim to vyhovovalo a jelikož jsem prohlásila, že TriCities spadá pod ochranu naší smečky (byl to pitomý krok v zápalu boje), fae dali všem vědět, že berou na vědomí a ctí právo Smečky columbijského poříčí na ochranu svého území a jeho obyvatel, normálních i nadpřirozených. Podepsali jsme s nimi dohodu, že přesně to budeme dělat – a také, což bylo důležitější, že oni neublíží nikomu pod naší ochranou.
Neměli jsme na vybranou a jsem si docela jistá, že oni taky ne. Avšak dohody s fae, i když je obě strany uzavírají s těmi nejlepšími úmysly, mají sklony končit špatně, což byl důvod, proč se od nás musel marok odříznout.
Nikdo nechtěl válku mezi fae a vlkodlaky. Pokud bude naše smečka samostatná, pak ať už se stane cokoli mezi námi a fae – nebo upíry, ostatními vlkodlačími smečkami, starodávnými bohy nebo démony – vlkodlaci jako celek nebudou nuceni do konfliktu zasáhnout. Zkáza naší smečky nepovede k válce mezi nadpřirozeným světem a lidmi, dokud budeme samostatní.
V to aspoň všichni doufali.
Dohoda s fae udělala z Tri-Cities neutrální zónu, kde lidé mohli žít vedle magických bytostí, protože byli chránění. Zničehonic jsme se ocitli ve středu zájmu národní, mezinárodní i nadpřirozené politiky – a to s sebou neslo důsledky.
Slabší nadpřirozená stvoření se stahovala na místo (zdánlivého) bezpečí, což mimo jiné vedlo k nedostatku bytů. Kapacita hotelů byla využitá na sto procent a trh Airbnb jen bujel, protože teď existovalo „bezpečné“ místo, kde jste se mohli přijet podívat na fae v kontaktu s lidmi.
Skrytěji sem dorazili i predátoři, tvorové, kteří si nemysleli, že by si při plenění bohatého loviště, kterým se Tri-Cities stalo, museli dělat starosti s obyčejnou vlkodlačí smečkou. Jenom za poslední týden jsme zabili dva takové predátory.
Naše smečka byla nelítostná. Adam byl tak úžasný, že vzbuzoval posvátnou úctu. Měli jsme podporu fae – i když přiznávám, že to bylo skoro stejně tak nebezpečné jako užitečné. Místní upíří klan nám pomáhal z vlastních důvodů. Naše smečka, celých osmadvacet členů, nesla největší zátěž ochrany našeho území, a jelikož jsme nepatřili k marokovi, nové vlky získáme jen velmi obtížně.
Adam zareagoval na situaci tím, že z nás udělal dokonale fungující bojovou jednotku. Zčásti to znamenalo výcvik bojových technik. Zčásti pevnější vazby uvnitř smečky.
A přesně z toho důvodu si Adam jedné úterní noci v říjnu pronajal obrovské dýňové pole a kukuřičné bludiště, aby si naše smečka mohla společně trochu pohrát.
Kdo mohl tušit, že dýně budou tak nebezpečné?
Ve východním Washingtonu je říjen srandovní měsíc. Některé dny je sedmadvacet a slunečno, jiné mínus jeden a lije nebo padá déšť se sněhem. Náš den her připadl na druhou možnost, a navíc se přidal vichr s poryvy až šedesát kilometrů v hodině.
V Adamově náruči mi bylo teplo i navzdory tomu, že jsem byla promočená. Sklopila jsem bradu, abych viděla na zem, a všimla si narůstající vrstvy břečky z bahna a ledu. Majitelé dýňového pole na nás museli fakt vydělat, poněvadž jenom opravdu zoufalí rodiče by zaplatili za to, aby sem mohli přijet v tomhle počasí.
Přes Adamovo rameno upoutal moji pozornost vlající papír reklamního poutače v blízkosti východu z kukuřičného bludiště. Na jedné půlce poutače promočený papír zplihle visel nebo vlál
na připínáčcích a kancelářských sponkách a odhaloval hrubý povrch překližky, která potřebovala nový nátěr.
Na druhé půlce zakrývalo plexisklo filmový plakát, který znázorňoval stínovou postavu se srpem, a starým hororovým písmem na něm stálo Žnec. Bílý list laminovaného papíru, který byl k plexisklu přilepený, zval na zvláštní promítání filmu, které mělo začít tuto sobotu, na premiéru pak měl dorazit jako host sám scénárista, který se v Pascu narodil.
Zatímco jsem přihlížela, kombinace větru a deště oznámení strhla. Slétlo na zem a přistálo na něčem malém a podezřele oranžovém, o velikost softballového míčku. Zavrtěla jsem se, abych líp viděla.
Ach, panebože, pomyslela jsem si a zděšeně zírala na oranžového původce své budoucí zkázy. Tohle nikdy nepřežiju.
Pokud jsem viděla dobře, všichni členové smečky, kteří aktivně nelovili v bludišti, se stáhli k jeho východu, aby se dostali co nejdál od Adama. Všimli si, kam hledím, a několik jich sebou trhlo a sklopilo hlavy.
„Řekněte mi,“ požádala jsem hlasem, který nezněl kňouravě – nebo aspoň ne moc, „že jsem právě nedostala do hlavy dýní.“
„Možná jsi do hlavy nedostala dýní,“ řekla Honey s přehnanou sladkostí. Dobře věděla, v jakém jsem maléru. „Ta věc byla oranžová, ale taky malá a tvrdá, takže jsme si docela jistí, že to byla spíše ozdobná tykev než nějaká odrůda dýně. Zrovna jsme o tom debatovali, když…“
„Hráli jsme baseball, zatímco jsme čekali, až se poslední skupina dostane ven z bludiště,“ řekl Carlos, jeden z vlkodlaků, omluvně. „Kdyby to byl softballový míček, nedostal by se ani do tvojí blízkosti, jenomže tyhle věcičky nejsou kulaté. Nedá se předvídat, kde skončí.“
„O to je to zajímavější,“ přisadila si Mary Jo ve vší vážnosti, ačkoli se jí oči potměšile leskly.
Mary Jo byla skoro stejně zablácená jako já a krátké světlé
vlasy měla připlácnuté k hlavě. Ze skupiny vlkodlaků byla nejmenší. Jen málokdo by ji ale porazil v boji – jak už dokázala.
V ruce držela metr dlouhé prkno. Předpokládala jsem, že to má být provizorní pálka. Uvažovala jsem, jestli právě tahle pálka poslala tu dýni… tykev rychlostí vystřelené kulky mým směrem. Pokud jo, byla jsem si docela jistá, že za tím nebyl úmysl. My dvě jsme sice nebyly nejlepší kámošky, už ke mně ale necítila nenávist.
Tím jsem si byla docela jistá.
„Většina tykví se prostě rozprskne, když je trefíme,“ ozval se George drsně a sebevědomě. Býval policistou, párkrát, v různém období a na pár místech. I nyní pracoval pro policejní oddělení v Pascu a byl se smečkou od jejího začátku v Tri-Cities. Patřil k vlkům, kteří přijeli s Adamem, když sem přesunul svoji smečku z Nového Mexika.
George měl v hlase jen náznak omluvného smíchu, když se sehnul, aby útočný projektil vzal do ruky a pohodil si s ním, jako by to doopravdy byl baseballový míček. „Ty tvrdé jsou ale skoro stejně dobré jako skutečné míčky.“
Povzdychla jsem si a poplácala Adama. Dostala jsem do hlavy tykví, která mě omráčila a srazila do blátivé louže. Pro moje ego to byla strašlivá rána. Pro náladu ve smečce ale možná ta nejlepší věc, jaká se mohla stát, tedy pokud se mě Adam nerozhodne bránit.
Z vlasů mi skáplo bahno a rozpláclo se mi na lícní kosti. Příběh o tom, jak mě náhodou omráčili, se bude opakovat znovu a znovu, až se z něj stane legenda smečky. Aspoň že to nebyla opravdová dýně.
Vsadím se, že po několika převyprávěních to nakonec dýně bude, pomyslela jsem si bezútěšně. Jak se příběhy předávají dál a dál, rády se rozrůstají a stávají se čím dál víc vzrušující a čím dál míň pravděpodobné. Už jsem to viděla, někdy v daleké budoucnosti se smečka sejde u táboráku a bude si vyprávět příbě-
hy o pitomé kojotí měňavkyni, která se považovala za vlkodlaka, dokud nedostala do hlavy dýní. Nebo něco podobného.
Možná bych se ještě několik minut svíjela hanbou, kdybych pod sebou neucítila, jak Adam zatíná svaly na stehnech, což mi připomnělo, že aspoň jeho incident s dýní nepobavil. Jakmile vstanu, pustí se Adam za baseballovým týmem a cíl našeho výletu bude ztracen. Jenže pokud brzo nevstanu, nabyde dojmu, že jsem doopravdy zraněná, což věci taky nepomůže.
Jenže on byl tak teplý. A musím přiznat, že jsem trochu perverzní. Adam je prostě krasavec. Není to moje nejoblíbenější věc na něm – a vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsem si s ním tak dlouho odmítala vyjít. Je dokonale mimo moji ligu. Což ale neznamená, že by mě jeho vzhled netěšil. Která žena by dokázala odolat? Jenže když je naštvaný… mňam. Prostě mňam.
A zrovna teď byl fakticky naštvaný. Dost to rozptylovalo.
Přitiskla jsem tvář k jeho krku, přiblížila rty k jeho uchu a vydechla: „Nás dva čeká v budoucnosti horká sprcha. Mohla by to být zábava.“
Cítila jsem, jak znehybněl. Uvědomila jsem si, že i když jsem to neměla v úmyslu, udělala jsem tu nejlepší věc, jakou jsem je nom mohla, abych odvedla jeho pozornost.
Další tichý smích z publika mi připomněl, že máme diváky. Seděli jsme v břečce – nebo v ní aspoň seděl Adam – a já chtěla horkou sprchu. Měla jsem v úmyslu udělat něco s obojím.
A tak jsem se zvedla do sedu a nahlas a (tentokrát) záměrně kňouravě jsem se zeptala: „Fakt jste mě museli srazit do bláta?“
„Když se rozhodneš stoupnout si vedle největší louže na celém desetiakrovém hřišti, nesmíš si pak stěžovat, když se příroda vydá svou cestou,“ řekl Warren mírně, ačkoli jeho obezřetné oči pohlédly za mě, zastavily se na Adamovi a pak se zase odvrátily. „Neudělali jsme to schválně,“ všichni si dávali dobrý pozor, aby neprozradili jméno skutečného pachatele; Mary Jo ne-
byla jediná s provizorní pálkou, „když nám ale poskytneš tak velké pokušení…“
Tým vlků v kukuřičném bludišti už nějaký čas dělal velký rámus. Někdy to znělo, jako by přicházel hned zpoza stěny kukuřice, jindy z větší dálky – jak to u vlků hrajících si v bludišti na honěnou chodilo. Všichni hleděli na Adama a na mě a Adam taky hleděl na mě – takže jsem byla jediná, kdo viděl Zacka vyrazit ven východem.
Uháněl nejvyšší rychlostí a ve zvednuté pěsti držel několik vlhkých stužek, které dokazovaly, že objevil kontrolní body roz místěné po bludišti. Hlavu měl otočenou tak, aby viděl za sebe, a ve tváři měl tak trochu škodolibou hrůzu, což mi prozradilo, že Sherwood (náš určený netvor v bludišti) je mu v patách.
Neměla jsem ani čas otevřít ústa a někoho varovat.
Zack nabral George v plné rychlosti ramenem a srazil mnohem většího muže do masy shromážděných lidí. Sám Zack padajícího George čistě přelétl a přistál na Mary Jo, která se rozplácla na zemi spíše nečekaností než silou nárazu.
Těsně předtím, než Mary Jo upadla, přeskočil vršky kukuřice obrovský vlk – což byl počin, kterého by ne všichni vlci v naší smečce byli schopni, neboť nejenže byla kukuřičná stěna skoro tři metry vysoká, byla zároveň i přinejmenším stejně široká – a tomuto vlkovi chyběla zadní noha. Ze své vyhlídky na Adamově klíně jsem byla svědkem přesného okamžiku, kdy Sherwood (třínohý vlk) přelétl pohledem scénu před sebou.
Nepochybovala jsem o tom, že by dokázal bezpečně přistát. On se však s uspokojením v očích rozhodl plácnout sebou do nejhlubší části louže, ve které jsem už skončila já. Ucítila jsem nejslabší dotyk magie, pak všechny, a to včetně Adama a mě, zli la ledová bahnitá voda.
Zack slezl z hromady lidí, utřel si obličej předloktím a ukázal Adamovi hrst stužek, které teď byly ještě mokřejší než dřív.
„Sesbíral jsem všech patnáct stužek. Celý můj tým dostane k večeři steak U Strýčka Mikea, že jo?“
Zbytek Zackova týmu v čele s Joelem opustil bludiště mnohem klidnějším tempem. Vypadali ještě mokřeji než my, pokud to vůbec bylo možné – ale řehtali se jako šílenci. Zack prošel bludištěm jako poslední a taky jako jediný získal všechny stužky.
Sherwood vstal, otřásl se a pocákal je (a Adama i mě) znovu vodou, přičemž se tvářil velice samolibě.
Adam se okolo mě schoulil, aby mě ochránil před tím nejhorším, a já vycítila přesný okamžik, kdy se uvolnil a rozesmál se.
Adam mě vzal domů, zatímco smečka uklízela.
„Privilegium hodnosti,“ řekl mi jen Adam, když jsem začala protestovat s tím, že bychom měli s úklidem pomoct. Já ale věděla, že odjíždíme proto, že si o mě pořád dělal starosti.
Byla jsem v pohodě. Otřes mozku jsem už měla a tohle nic takového nebylo. Nemínila jsem se však s Adamem hádat – jen jsem za jeho zády pohlédla na Mary Jo a protočila oči.
Vyplázla na mě jazyk a zašilhala. V poslední době jsme spolu vycházely líp. Zčásti za to mohl velice okouzlující zástupce še rifa, se kterým randila – takže už netoužila po Adamovi. Chvíli jsem o tom přemýšlela a dospěla jsem k závěru, že za to může jen a jen její přítel. Líbilo se mi, že je šťastná.
Adam zachytil její výraz – nesnažila se ho před ním skrýt –a otočil se na mě. Příliš pozdě: já už hleděla dopředu a tvářila se naprosto nevinně.
„Slyšel jsem, jak protáčíš oči,“ řekl mi, což byla fráze, kterou používal na svoji dceru, ta totiž ve třinácti bývala královnou protáčení očí.
Zasmála jsem se.
„Za hodinu se sejdeme U Strýčka Mikea,“ řekl ostatním Adam.
„O všechno se postaráme, šéfe,“ ujistil ho Warren.
Počíhala si na mě Adamova dcera Jesse, které jsem musela povědět o svojí modřině a všem tom blátě, takže Adam už měl puštěnou sprchu, když jsem dorazila do našeho pokoje. Jakmile jsem zavřela dveře ložnice, začala jsem ze sebe stahovat zabahněný oděv. Když jsem vešla do koupelny, byla jsem nahá – a Adam zastavil vodu a natáhl se po ručníku.
„Ani náhodou,“ řekla jsem, sebrala mu ručník z rukou a upustila ho na podlahu.
Přimhouřil oči – nebo si to aspoň myslím. Na jeho obličej jsem nehleděla.
„Jsi zraněná,“ namítl.
„Ptákovina,“ vysmála jsem se mu – ten výraz jsem ukradla Benovi. Většina jeho slovníku byla mládeži nepřístupná, ale „ptákovina“ se mi líbila. „Je to modřina. Zase zmizí. A ty jsi mi slíbil sex ve sprše.“
„Myslím, že ten jsi slibovala ty mně,“ připomněl.
„Já tobě, ty mně, koho to zajímá?“ popadla jsem ho za ruku a táhla ho zpátky do sprchy. „Dloub.“
Byla to velká sprcha, víc než dost velká pro dva.
„Tak tohle není fér,“ bručel naoko. „Dloub“ byl náš kód, kterému se nemělo vzdorovat, avšak ani se neměl zneužívat. Já ale poznala, že moje plány schvaluje, až už říká, co říká.
„S velkým zlým vlkem se nedá bojovat fér,“ vysvětlila jsem a pustila vodu.
Netrhla jsem sebou, když mě voda zaštípala na líci. Přesto si toho všiml a zvedl ruku, aby mi chránil obličej.
„Radost jsem nečekal,“ řekl a políbil mě na citlivé místo hned za uchem.
„Cože?“ zeptala jsem se nesoustředěně.
Odtáhl se a zadíval se mi do očí. Ty jeho byly tmavě čokoládové a zorničky měl rozšířené vášní. „Přinášíš mi radost,“ ob-
jasnil. „To jsem nikdy nečekal. Nezasloužím si to – přesto tě ale udělám svou.“
„No, jo,“ odpověděla jsem. „Myslela jsem, že to už jsme si vyjasnili, když jsem z tebe udělala svého druha a pak svého manžela. Já dostanu tebe. Ty dostaneš mě. Žádné vratky.“
Zasmál se. Políbil mě.
Přitiskla jsem k němu svoji tvář a vdechovala jeho vůni. I on mi přinášel radost. Taky s sebou ale přinášel neochvějnou jisto tu, že někdo bude vždycky stát na mojí straně.
Když jsem byla teenager, moji nevlastní rodiče zemřeli a já přišla o domov. Moje nevlastní matka zahynula při pokusu proměnit se ve vlkodlaka. Můj nevlastní otec Bryan nedokázal žít bez své družky, a tak se zabil, ve čtrnácti mě tak nechal samotnou. Následující dva roky jsem žila osaměle na okraji marokovy smečky, pod její záštitou, když už ne pod jistotou ochrany. V šestnácti jsem přišla i o to.
V tu dobu už jsem se však naučila stát na vlastních nohou. Celé roky jsem vedla z velké části osamělý život a myslela jsem si, že jsem spokojená. Pak se objevil Adam a obrátil můj svět vzhůru nohama.
Objala jsem ho pažemi a vnímala jeho neochvějnou přítomnost, tohoto muže povinnosti a pevné síly, muže, který mě miloval, když mohl mít kohokoli. Neexistovala slova, která by popsala, jak moc ho miluju. Aspoň žádná, která bych znala. Věděla jsem však, jak mu to ukázat.
Oba jsme taky měli velkou radost.
Když mě vynášel ze sprchy jako zplihlou, důkladně pomilovanou onuci, vrčivě zašeptal: „Žádné vratky.“
Pub U Strýčka Mikea vedli fae a byl určen nadpřirozeným obyvatelům Tri-Cities. Zvenku vypadal jako trochu zaplivaná putyka a nacházel se ve starém skladišti v průmyslové části Pasca, kde by pub nikdo nečekal.
V Tri-Cities existovalo celkem dost barů a pubů, kde se turisté mohli setkávat s fae – pečlivě vybranými tak, aby udělali dobrý dojem. Byl tu dokonce jeden pub, kde se v současné době natáčela nízkorozpočtová reality show o interakcích turistů s fae. Strýček Mike svůj pub pro turisty rovněž nakrátko otevřel, jenže potřeba mít naše vlastní místo, kde bychom mohli být sami sebou, byla příliš velká. Na naléhání svých obvyklých – i méně obvyklých – zákazníků tak strýček Mike své dveře veřejnosti opět zavřel.
Když jsme s Adamem dorazili, většina smečky už byla v soukromém salónku, který jsme si zarezervovali, třebaže jsme jim přenechali úklid nepořádku v kukuřičném bludišti.
Naše zpoždění uvítali nespoutaným veselím – jelikož někteří z nich zaslechli, jak dělám Adamovi milostné návrhy se sprchou. Jejich humor byl zjemněný spodním proudem veselí, které probublávalo smečkou. Vědomí, že s Adamem sdílíme pevné pouto, vyvolávalo u vlků pocit bezpečí. Horlivý zájem smečky o můj… ne, buďme upřímní, o Adamův sexuální život mi občas nebyl příjemný.
Ale chápala jsem to. Vlkodlaci mají jediné místo, kde se cítí bezpečně, a v jeho centru stojí alfa. Adamova síla a stabilita byly jádrem, okolo kterého naše smečka prosperovala. Adam měl za sebou několik drsných měsíců, takže cokoli, co ho dělalo šťastným, bylo dobré pro smečku. Naše milování nebylo a nemohlo být vždycky soukromé, když bylo tak důležité pro přežití smečky.
Noc vyplnilo podrobné vyprávění o legračních kouscích a katastrofách dnešního večera a Sherwood byl jejich hvězdou. Nikomu nedal vítězství zadarmo, což dělalo Zackův úspěch obzvláště sladkým. Propásli jsme to, Zackův tým ho ale prý zvedl na parkovišti nad hlavu a triumfálně ho vnesl dovnitř pubu.
Náš jediný submisivní vlk se často pozornosti vyhýbal, dnes večer však Zack vypadal uvolněně a šťastně. Všimla jsem si, že
různí členové smečky procházejí kolem jeho stolu jenom proto, aby si s ním mohli plácnout, poklepat mu na rameno nebo mu prostě pocuchat vlasy. Stejně jako šťastní alfové, i submisivní vlci dělali smečku bezpečnější. Zackova tichá spokojenost se rozprostřela místností jako přikrývka v zimě. Na všechny až na Warrena, jak jsem si všimla s mírnou starostí.
Warren byl obvykle tím nejklidnějším dominantním vlkem, jakého jsem kdy poznala. Nyní však byl viditelně napjatější než u kukuřičného bludiště. A nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml. Okolo jeho místa, které bylo jako obvykle po Zackově boku, se vytvořil volný prostor.
Zack žil s Warrenem a jeho lidským druhem Kylem. Tím chci říct, že byl jejich spolubydlící, ne jejich spolubydlící. Začalo to jako dočasné zřízení, nikdo z nich však nedělal nic pro to, aby to změnil. Cítila jsem se líp, když nejzranitelnější člen naší smečky (kromě mě) žil pod Warrenovou ochranou.
Stejně jako Warren, jsem se i já – i přes báječné zastávky ve sprše – cítila nezvykle roztěkaná. Poté, co jsme se oblékli, mi Adam přiznal pravý důvod, proč se rozhodl po dovádění v bludišti uspořádat večírek. Nepotěšilo mě, že přede mnou některé věci tajil.
Pocucávala jsem svoji slazenou limetkovou šťávu se sodovkou a seděla na židli, zatímco Adam bloumal po místnosti a snažil se udržovat veselou atmosféru. Což od něj bylo chytré, poněvadž i když jsem ho milovala, zrovna teď jsem z něj vůbec neměla radost, a tím, že mi zatajil informace, ze sebe udělal příhodný cíl mého podráždění.
Stejně jako Warrenovým se i mým směrem pokradmu obracely pohledy. Byl to ale člen Zackova vítězného týmu, Joel, kdo narušil bublinu mého osobního prostoru, do které jsem co nejusi lovněji vysílala přání, aby mě všichni nechali na pokoji.
Joel si přitáhl Adamovu židli a posadil se na ni. Mlčky si pro-
hlédl můj obličej. To on se rozhodl připojit ke mně – mohl zahá jit rozhovor sám.
Po několika minutách řekl: „Jsi kvůli něčemu naštvaná.“ „Velice,“ zalhala jsem.
Zalhat vlkodlakům bych se nesnažila. Jenže Joel byl druhým členem smečky, který nebyl vlkodlak (kromě mě). Jeho smysly fungovaly trochu jinak, a navíc byl v celé té věci s nadpřirozenem nový.
Joela (vyslovovalo se to po španělském způsobu, i když se nezlobil, pokud to lidi řekli špatně) jsem nahodile znala déle než kohokoli jiného tady v místnosti, ačkoli byl nejnovějším přírůstkem ve smečce. Vydělávám si opravami Volkswagenů a on spravoval staré vraky déle, než já vedla svoji dílnu.
Náhodou, kvůli svým předkům, se stal cílem starověkého boha, což způsobilo, že ho posedl nebo se v jeho vlastnictví ocitl duch tibiceny – sopečné psovité šelmy (označení „pes“ nebylo přesné). Celé měsíce nedokázal přijmout lidskou podobu na dost dlouho, aby se mohl vrátit k normálnímu životu. Naštěstí pro všechny dokázal žhavou tibicenu většinou držet pod kontrolou, pohyboval se tak v těle černě žíhané kanárské dogy, což byla bestie skoro stejně děsivá jako většina vlkodlaků.
V poslední době si ale vedl líp. Minulý týden se s manželkou odstěhovali ze sídla naší smečky (z Adamova a mého domu) zpátky do svého nově zrekonstruovaného domova – a vzali s sebou Aidena, našeho chlapce zachráněného z Pod Kopcem, aby všechny ochránili. Aiden byl obdarován ohněm, a kdyby se Joel přestal ovládat, mohl by pomoct.
„Nezlobíš se,“ řekl Joel a zamračil se na mě, jako bych byla vzpurná příruba – problém, který si žádal objasnění. „To byla lež.“
Takže tolik k tomu, že lhát Joelovi je snazší než oklamat jednoho z vlkodlaků.
„Jsem trochu naštvaná,“ opravila jsem se.
Bedlivě si mě prohlížel. „Tak jo,“ řekl pomalu. „Tohle lež nebyla. Na koho se zlobíš?“
Neodpověděla jsem, protože na to neexistovala pravdivá odpověď, která by nevyzněla, jako by přišla od třináctileté. Jenom adolescenti se můžou ohánět slovy jako „osud“ a „svět“ a necítit se následně trapně. V mém věku bych už měla vědět, že život není fér a přestat předstírat, že by měl být. Kdybych chtěla být upřímná, můj vztek na Adama, na kterém jsem tak lpěla, poté, co jsem deset minut sledovala, jak se stará o smečku, vyprchal.
Vždycky se bude snažit nést na svých ramenou tíhu světa. Pokud se mi to nelíbilo, neměla jsem si ho vybrat jako svého druha.
Joel a já jsme spolu hovořili velice tiše a v místnosti panoval velký rámus – hudba, smích, hovor. Teď se ale natočil tak, aby mu nebylo vidět do obličeje.
„Vím, kdo tě praštil,“ řekl.
Vteřinu mi trvalo, než jsem si uvědomila, že si myslí, že jsem pořád naštvaná kvůli tomu incidentu s dýní, úplně jsem na něj totiž zapomněla. „O to nejde,“ řekla jsem. „A pokud podle tebe nešlo o úmysl – v tom případě by se jednalo o docela jinou záležitost – neříkej mi to.“ Zamyslela jsem se, pak jsem dodala: „Vlastně mi to neříkej, i kdyby o úmysl šlo, nech si to pro sebe. Nakonec zjistím, kdo to byl, a ta osoba za to zaplatí.“ Což by bylo lepší, než kdyby se Adam dozvěděl, že mi někdo úmyslně ublížil.
Joel se zazubil a v očích mu rudě zajiskřilo. „Vím o tvých dokonalých pomstách. Jesse to řekla Aidenovi, který mi řekl o jistém spektakulárním incidentu s čokoládovým velikonočním zajíčkem. Máš za ušima.“
Nevěřila jsem jiskře v jeho oku; tibicena uměla být podlá. Nacházeli jsme se v převážně dřevěné budově a Aiden tady nebyl, aby požár uhasil. Nepochybovala jsem o tom, že obyčejný
oheň by strýček Mike zvládl, radši bych ale nezjišťovala, jestli by si poradil i s tibicenou.
„O incidentu s velikonočním zajíčkem nemluvíme,“ odvětila jsem vážně. „A byli to velikonoční zajíčci. Nemůžu za to, že se projímadla vyrábí s čokoládovou příchutí.“
Popravdě jsem si nebyla jistá, co si o incidentu s velikonočním zajíčkem myslet. Výsledek byl dokonalý a uspokojivý. Jenže moje dospělé já si uvědomovalo, že pokud zajíčci skolili vlkodlaky, mohli někoho zabít, obzvláště kdyby se některá z mých obětí rozhodla dát čokoládového zajíce smrtelnému dítěti.
Jako dospělá jsem dávala přednost tomu chovat se uvážlivě a moudře, aspoň natolik moudře, abych nezabila nikoho, koho jsem zabít nechtěla. Jenže incident s velikonočním zajíčkem přiměl celou marokovu smečku, aby do mě přestala rýt. Všechny až na Leah, marokovu družku.
Joel se zasmál, přesně jak jsem chtěla, a rudá jiskra v jeho očích zhasla.
Skvělé, pomyslela jsem si. Vždycky je lepší, když katastrofy přichází postupně.
„Kéž bych tehdy mohl být mouchou na zdi,“ řekl. Než mohl dodat něco dalšího, někdo zavolal jeho jméno. Lítostivě se na mě usmál a zamířil tím směrem.
Což bylo taky dobře. Protože se mě nezeptal, co mi teda vadí, když ne zásah dýní. Nechtěla jsem mu říct, že se bojím. Očividně to ze mě ani necítil – což byl důvod, proč jsem se soustředila na hněv, i když to bylo dětinské. Doufala jsem, že tak oklamu ostřejší smysly, než byly ty Joelovy.
Nezůstala jsem sama dlouho. Jako další mě oslovil Ben, kterému světlé vlasy a modré oči propůjčovaly klamně neškodný výraz. K mému stolku pro dva si přitáhl třetí židli, aby si nemusel sednout na tu Adamovu. Ben byl vlkem dost dlouho na to, aby se nepokusil ohrozit Adamovo území, a to ani tím, že by si sedl na jeho židli.
Ben dříve býval nejnebezpečnějším z Adamových vlků. Ne proto, že by byl nejmocnější, nýbrž proto, že mu s největší pravděpodobností hrozilo, že se přestane ovládat a někoho zabije. Ke Smečce columbijského poříčí ho poslali proto, aby ho dostali z maléru ve Velké Británii, a malér, který potřeboval tak velký odstup, nemohl být malicherný. Ne dost zlý na to, aby musel být zlikvidován, ale neměl k tomu daleko. Za poslední dva roky se jeho stav zlepšoval, byl stabilnější a šťastnější.
Přesto měl za sebou, stejně jako Adam, několik těžkých měsíců. Žil s námi, aby se zotavil z posednutí kouřovým drakem, zpátky domů se vrátil teprve před dvěma měsíci. Zdál se být v pořádku, zhubl ale o osm kilo, které shodit nepotřeboval, a nenabíral je zpátky.
„Jsem zdeptaný,“ řekl. Jeho aristokratický anglický přízvuk se postupně vytrácel, a já si neuvědomila, nakolik už ho pozbyl, dokud se nevrátil s plnou silou. „Byl jsem to já.“
„Co jsi byl ty?“ zeptala jsem se.
„To já tě praštil tou dýní.“ přiznal.
Zadívala jsem se mu do očí. Hleděli jsme na sebe celých dvacet vteřin, než jsme to vzdali. Zacukaly mu rty. A pak znovu. A bylo po všem. Smála jsem se tak, až mě bolelo břicho a do očí mi vyhrkly slzy.
„Nebylo to tak směšné,“ namítl, i když se rovněž smál. Nevypadal vůbec nebezpečně.
„Dýní,“ vypravila jsem ze sebe v co nejlepší imitaci jeho přízvuku, protože tak to znělo ještě absurdněji.
Potřebovala jsem se zasmát a jeho schlíplému výrazu spolu s přiznáním k útoku dýní se prostě nedalo odolat.
Honey, která zrovna procházela okolo se dvěma lahvemi piva, potřásla hlavou. „Přiznal se, co?“ zeptala se.
Musela zaskočit domů – nebo někam – a vysprchovat se a převléct, neboť byla opět elegantně upravená, a to včetně kal
hot a hedvábné halenky. Patřila k ženám, které se umí nalíčit tak, že přitáhnou pozornost ke svým rysům, a ne k make-upu. Kývla jsem. „Praštil mě dýní,“ řekla jsem a užasle vykulila oči, abych doprovodila svoji verzi Benova anglického přízvuku. Ben, který už v tu dobu ležel obličejem na stole, do něj plácl rukou. „Dýní,“ souhlasil přidušeně. Honey se na nás zazubila – ten výraz její dokonalou tvář polidštil. „Kdybych neznala pravdu,“ řekla, „zeptala bych se, co jste pili.“ Podívala se na mě. „Slyšela jsi o tom, že personální oddělení požádalo Bena, aby změnil způsob, jak se ohlašuje po zvednutí telefonu?“
„Opravdu?“ řekla jsem a svým tónem ji vybídla, ať pokračuje.
„Informovali mě o tom, že je nevhodné vybalit na klienta: ‚Co máte, kurva, za problém?‘“ řekl Ben, aniž by zvedl hlavu.
„Slyšela jsem, že trvalo dva týdny, než ho požádali, aby se vrátil ke svojí staré frázi,“ dodala Honey.
„Všechny nové způsoby oslovení byly ještě horší,“ řekl Carlos od sousedního stolu.
„Trvalo jim to jenom šest dní,“ opravil je Ben samolibě.
Krátce poté Bena odvlekli dva členové smečky a já zůstala sama.
Adam se posadil zpátky na svoji židli a nahradil moji prázdnou sklenici další s limetkovou šťávou.
„Ben se přiznal,“ řekla jsem mu. „Nejednalo se o žádný tajný plán udělat z tebe vdovce skrze miniaturní létající dýni. Byla to nehoda.“
„Viděl jsem, jak se tady hihňáte jako dva blázni,“ řekl.
„Praštil mě dýní,“ vysvětlila jsem mu svým špatným britským přízvukem. „Byl zdevastovaný.“
Adam se zasmál.
první odešel George.
„Právě mi volali z práce,“ řekl Adamovi a stiskl mu ruku. Musel zvýšit hlas, aby ho bylo přes hudbu slyšet. „V jednom ze supermarketů se něco semlelo.“
Adam se napjal. „Násilí?“
George pokrčil rameny. „Prozatím o tom mlčí – nebo sami ještě nevědí.“
„Dávej na sebe pozor,“ řekla jsem.
„Že to říkáš zrovna ty,“ opáčil George a pohled mu zalétl k modřině na mém obličeji. „Odvážel jsem do márnice mrtvé lidi, kteří utržili zásah právě tam. Je to slabé místo na lebce.“
„Já taky,“ řekl Adam, ačkoli v jeho hlase nebylo slyšet napětí. Uvědomila jsem si, že právě to ho muselo napadnout, když mě
viděl u kukuřičného bludiště upadnout. Někdy znalosti všechno jenom zhoršují.
„Ještě nejsem mrtvá,“ připomněla jsem jim. „Asi mám tvrdou palici. Až přijde můj čas, odejdu, a můj konec bude pravděpodobně dost pitomý. Ale pokud je nebe laskavé, nesejme mě dýně.“
„To je fér,“ uznal George se slabým úsměvem. Dotkl se prstem čela v posledním zasalutování a zamířil k východu.
„Pojďme si promluvit se Zackem,“ rozhodl Adam.
První krok v posledním úkolu naplánovaném na dnešní večer. Stáhl se mi žaludek, zároveň se mi však jistým divným způsobem ulevilo. Vyčkávání je na nic.
„Na tohle mě nepotřebuješ,“ upozornila jsem.
Pousmál se na mě. „Mám tě rád u sebe.“
Nechala jsem svoji plnou sklenici vedle té prázdné a následovala ho k Zackovu stolu.
„Potřebuju, abys tu chvíli zůstal, až všichni odejdou,“ zamumlal mu Adam. „Až skončíme, hodím tě domů.“
Warren vedle Zacka zabručel, zvedl boky a vytáhl klíč k vozu značky Subaru, na kterém stále visel štítek z autosalonu. „Já se svezu s někým jiným. Zacku, vezmi si moje auto.“
„Ty máš nové auto?“ zeptala jsem se. Co jsem Warrena znala, řídil otlučený starý truck, který býval modrý, přes epoxid a rez se to však dalo jenom těžko poznat.
„Dárek od Kylea,“ řekl Zack a bez protestů si klíče od Warrena vzal.
Na okamžik to odvedlo moji pozornost od obav. Podobně velké dárky Warren od Kylea nepřijímal.
Warren a Kyle žili dlouhou dobu v dvojdomku z dob druhé světové, který si Warren pronajímal, místo v Kyleově luxusní vile, protože Warren odmítal být závislý na někom jiném. I poté, co si z Kyleova domu udělali svůj domov, lpěl Warren ještě ně-
jaký čas na svém bytě. Přijetí daru tak drahého, jako bylo nové auto, bylo z jeho strany velkým projevem důvěry.
Kyle taky koupil pro Warrena moc hezký snubní prsten. Před několika měsíci jsem mu ho pomáhala vybrat. Doprovodil mě, když jsem nesla ke klenotníkovi opravit svůj řetízek s beránkem, a uviděl tam dokonalý prsten.
Kyle mi řekl, že na to je ještě příliš brzy. Warren byl hodně dlouho sám a měl problém komukoli důvěřovat. Kyle byl chytrý muž; nepochybně měl pravdu. Přesto prsten koupil ve šťastném očekávání.
„To je pro tebe nová věc,“ řekla jsem. „A tím nemyslím to auto.“
„Můj truck je moc okatý,“ prohlásil Warren a stáhl rty, patrně studem. Ale možná taky ne.
Zamračila jsem se na něj.
„Kyle mě posílá sledovat lidi,“ dodal Warren příliš rychle. Byl soukromý detektiv, který pracoval pro Kyleovu právnickou firmu. „Rozhodl se, že potřebuju něco, co líp splyne s ostatními vozy.“
Znělo to, jako by Kyle rozhodl navzdory Warrenovým protestům, i když to se mu moc nepodobalo. Vysvětlovalo by to zvláštní napětí, které Warrena dneska večer obklopovalo.
„Honda nebo Toyota podle mě splynou líp,“ řekla jsem a nechala Kylea a Warrena, aby si tento zjevný problém vyřešili sami. „Ale i Subaru je dobré auto.“
Na Volkswagen se mě nikdo nezeptal. Nové Volkswageny ve mně od skandálu s turbo-dieselem vyvolávaly hořkost.
„Koupil bych Mercy nové auto náhradou za to, kterým rozmačkala svého nepřítele o kontejner,“ řekl Adam, „ale vyprášila by mi kožich.“
„Jsem mechanik,“ pronesla jsem s hraným chladem. „Musím jezdit starým vozem. Taková jsou pravidla.“
Usmál se na mě a mně se nad vřelostí v jeho očích zadrhl dech v hrudi. „Dobrá,“ řekl. „Pravidla jsou pravidla.“
Asi o dvacet minut později se smečka začala rozcházet, samostatně nebo v malých skupinách. Adam stál u dveří a každého se na odchodu dotkl. Některé objal, jiné pohladil prsty po tváři nebo je poplácal po rameni. Dobrý vůdce smečky věděl, co jeho vlci potřebují.
Já se vrátila k našemu stolu a usrkávala ze třetí sklenice limetkové šťávy. Měla jsem být s Adamem, nedokázala bych však zamaskovat své napětí. Bylo důležité, aby smečka byla dneska v noci šťastná. Několik jich na mě pohlédlo a já si na vysvětle nou promnula tvář. Opravdu mě bolela hlava, i když to můj problém nebyl.
Adam řekl něco Darrylovi, svému zástupci, co ho rozesmálo. Darrylova družka Auriel se natáhla a vlepila Darrylovi pohlavek, i ona se však smála. Darryl nesoutěžil, poněvadž spolu s Adamem rozmístili po bludišti kontrolní body, Auriel však ano. Její tým se dostal ven z bludiště, nenašel ovšem dvě stužky.
K odchodu se zvedl i Sherwood. Cestou k východu trochu kulhal, což dokazovalo, že do hry v bludišti vložil všechno. Obvykle se pohyboval tak ladně, že si většina lidí ani nevšimla, že má protézu.
Místo aby přerušil Adamův rozhovor, chystal se Sherwood projít kolem. Aniž by odtrhl pozornost od dvou vlků před sebou, chytil Adam Sherwooda za paži a zadržel ho na místě. Sherwood strnul a stáhl se – a Adam ho nepustil.
A ani neuspíšil jejich rozloučení, a to navzdory skoro ustaranému pohledu, který Darryl vrhl po Sherwoodovi. Když odcházeli, Auriel se mračila.
Adam Sherwoodovi něco řekl a kvůli skladbě „A Little Bit Off“ od Five Finger Death Punch, která burácela z reproduktorů nad našimi hlavami, nikdo jiný neslyšel co. Velký muž chví-
li upíral na Adama ne zrovna přátelský pohled, pak se zhluboka nadechl. S viditelným úsilím se uvolnil, rychle na Adama kývl, obrátil se a vykročil směrem ke mně.
Tak do toho, pomyslela jsem si a zhluboka se nadechla. Potřebovala jsem být klidná.
Jak Sherwood kráčel mým směrem, nekulhal. Nemyslela jsem si, že by to bylo dobré znamení. Vlci neodhalují slabiny před svými nepřáteli. Ne že by si někdo, kdo Sherwooda znal, myslel, že by byl sebeméně zranitelný jenom proto, že měl tři nohy.
Ještě nikdy jsem neslyšela o vlkovi, kterému by chyběla končetina. Vlkodlaci na svá zranění buďto zemřou, nebo se vyléčí. Uříznutá noha by měla znovu narůst.
Existují dokonce způsoby, jak napravit to, pokud byl někdo zmrzačen nebo přišel o končetinu před proměnou. Jsou to strašné postupy, které vyžadují nové zranění poškozené, avšak zahojené části těla. Slyšela jsem, že tyto metody byly bez úspěchu vyzkoušeny i na Sherwoodovi. Sherwooda našli v laboratoři skupiny černých čarodějů, kterou před několika lety rozbili vlkodlaci. Nikdo netušil, jak dlouho ho tam věznili nebo co mu provedli, mě ale na podobném místě chvíli věznili, a pořád jsem z toho měla noční můry. Zachránci přivedli Sherwooda k Branovi, který ho donutil proměnit se zpátky v člověka. Možná proto, že strávil tak dlouhou dobu jako vlk, možná kvůli tomu, co mu čarodějové provedli, si Sherwood nevzpomínal na to, kdo nebo co byl.
Bran znal Sherwoodovu identitu, ze svých vlastních branovských důvodů ovšem nepovažoval za vhodné ji Sherwoodovi ani komukoli jinému prozradit. Místo toho Bran rozhodil rukama, dal třínohému vlkovi (nebo jednonohému muži) jméno Sherwood Post a poslal ho k nám.
Zpočátku jsem si myslela, že stěhování mělo posloužit Sherwoodovi. Bran mi řekl, že si Sherwood stěžoval na příšerné montanské zimy a žádal o přeložení ke smečce, která žila v tep-
lejším podnebí. Většina míst má lepší podnebí než Aspen Creek v Montaně.
Jenže po posledních několika měsících, během nichž se ukázalo, že Sherwood má řadu užitečných a nezvyklých dovedností, jsem si začínala myslet, že Bran mohl mít jiné důvody, proč za námi Sherwooda poslal.
Věděl snad Bran, co se tady stane? Věděl snad, že se naše smečka ocitne uprostřed faeských politických machinací dřív než my? Poněvadž Sherwood k nám dorazil nedlouho předtím, než jsem v národních zprávách vztáhla nárok na naše území. Jak to Bran věděl? A pokud to věděl, proč nás nevaroval, že nás bude muset opustit (opustit mě, zamumlala moje jistá dětinská část) a nechat nás bez ochrany maroka a vlčího společenství pod svojí záštitou?
Kdykoli jsem o Branově plánovací kapacitě přemýšlela příliš dlouho, rozbolela mě hlava. Další bolehlav jsem nepotřebovala, přesto jsem o tom nemohla neuvažovat.
Poslal nám snad Bran, který věděl, že budeme potřebovat veškeré možné výhody, Sherwooda Posta jako tajnou zbraň? Sherwood nebyl jen tak nějaký vlkodlak. Narodil se jako čaroděj. Možná. Aspoň tedy dokázal manipulovat magií. Jeho moc nebyla cítit zkažeností a ani přesně jako čarodějnictví. A na někoho, kdo nebyl pošpiněný černou magií, jí měl opravdu hodně. Nevěděla jsem, kdo přesně je. Věděla jsem, že je někdo, Mocnost, jejíž jméno bude známo. Někdo, koho by několik opravdu starých vlků patrně na pohled poznalo. Staré vlky jsme měli pouze dva – Honey a Zacka. Věk je jednou z těch věcí, na které se prostě neptáte, po čase ho ale vycítíte. Věděla jsem, že Honey Sherwooda nezná, v případě Zacka jsem si tím ovšem nebyla jistá. Zack uměl uchovávat tajemství.
Bran nám možná dal Sherwooda jako zbraň, Adam si však myslel, že se nám chystá vybuchnout do obličeje. Sherwood si přitáhl židli, kterou používal Adam, a posadil se.
Mělo to svůj význam, stejně jako mělo význam to, že Ben si na ni předtím nesedl. Sherwood tak seděl naproti mně a tvářil se stejně ponuře, jako jsem se já cítila.
Nyní je zima naší nespokojenosti, pomyslela jsem si. Na vysoké jsem chodila do kurzu o Shakespearovi, který vedla katedra dramatu místo katedry angličtiny. Hlavně to znamenalo, že jsme se museli nabiflovat hromadu slavných monologů. Občas stále probublaly na povrch. Nemyslela jsem si, že by Sherwood přinesl slavné léto bez ohledu na to, jak moc by si to všichni, kterých se věc týkala, přáli.
Měla jsem Sherwooda ráda, a to od chvíle, co jsme spolu dali řeč na vrcholu fakt vysokého jeřábu a nakonec museli bok po boku bojovat. Nic z dnešního večera nebyla jeho vina o nic víc než Adamova. Někdy – vlastně častokrát – být vlkodlakem bylo prostě nanic.
Rozhodla jsem se, že nejlepší způsob, jak se uklidnit, je promluvit si, rozptýlit nás oba. Ne že by Sherwood byl i za nejlepších okolností dobrý konverzační společník. Existoval však jeden jistý způsob, jak upoutat jeho pozornost.
Zeptala jsem se: „Jak se má Pirát?“
Při zmínce o jeho kocourovi odplynulo ze Sherwoodova postoje trochu napětí. Pokud měl Adam pravdu, a v těchto věcech míval Adam vždycky pravdu, Sherwood rovněž věděl, že jsme v maléru.
„Pirát ti posílá pozdravy,“ řekl Sherwood vážně, „a vyjadřuje lítost nad tím, že ho jeho zlý spolubydlící dneska večer odmítl vzít s sebou. Požádal mě, abych tě ujistil o tom, že svého spolubydlícího za jeho omyly náležitě potrestá – pravděpodobně tím, že mu na postel vyzvrací klubko chlupů.“
Zachytil můj překvapený pohled a do tváří mu vystoupala barva. Upravil si židli a ta varovně zaskřípala – byl to velký chlap.
Byla pravda, že Sherwood obvykle brával Piráta s sebou, kamkoli to jenom šlo, a kočky měly ve zvyku prosazovat ve svých
domovech svoji dominanci. Kdyby Pirát uměl mluvit, patrně by mi poslal přesně ten vzkaz, jaký mi Sherwood předal. Jenže tohle byl Sherwood. Očekávala jsem prosté: „V pořádku.“ Kdyby se cítil mimořádně upovídaný, možná by dodal něco jako: „Zlobí se, že jsem ho s sebou nevzal.“ Delší a zábavnější řeč se vůbec nepodobala Sherwoodovi, jak jsem ho znala.
Ticho, které se mezi Sherwoodem a mnou rozhostilo, začínalo být trapné. Ještě trapnější. Na jazyku jsem měla milion otázek, nemohla jsem ovšem žádnou položit, dokud se k nám nepřidá Adam.
„Ach, podívej,“ řekla jsem vděčně, neboť trapná mlčení mě nutí bezmyšlenkovitě žvanit, „tady je jeden z nohsledů strýčka Mikea. Dáš si něco k pití, zatímco budeme čekat?“
Dveřmi z kuchyně vešel do místnosti číšník, rozhlédl se po několika zbývajících hostech a pak zamířil k našemu stolu, který byl jako jediný stále obsazený.
Než mi Sherwood mohl odpovědět, podívala jsem se vlkovi, který mého druha dneska v noci s největší pravděpodobností zabije, do očí a bezmyšlenkovitě jsem vyhrkla další otázku –za tu patrně mohl dřívější citát z Richarda III., který mi vytanul na mysli.
„Jsi Shakespeare?“
Sherwood strnul. Skoro opatrně otočil hlavu k blížícímu se číšníkovi. Byla jsem si docela jistá, že to udělal proto, aby přede mnou schoval svůj výraz.
Neboť existoval pouze jeden důvod, proč bych se ho na to zeptala.
Adam mi dnes večer po naší společné sprše řekl, že ho pouta smečky informovala o tom, že se Sherwoodovi vrátila paměť. Sherwoodova reakce mi prozradila, že měl pravdu. Adam netušil, proč k tomu došlo, to ale zrovna teď nebylo důležité. Najednou jsme ve smečce měli vlka, který byl velice, velice dominantní.
Řekli mi, že Adam je čtvrtý nejdominantnější vlk v Novém světě. Pořadí bylo Bran, jeho dva synové, pak Adam. Jenže Adam si myslel, že tato nová, vylepšená verze Sherwooda je dominantnější než on. Což byl problém, obzvláště za těchto okolností.
„Čtyři sklenice a džbán vody,“ požádala jsem číšníka, než se nás mohl na cokoli zeptat. „A až tady zůstaneme jenom čtyři, mohl bys zavřít dveře a dát nám trochu soukromí, než odejdeme?“
„Jak si přeješ,“ řekl, kývl a prstem se dotkl čela, na Sherwooda přitom sotva pohlédl. Toho číšníka jsem neznala a vypadal jako člověk. Jeho pach ovšem říkal něco jiného.
„Zajímalo by mě, proč strýček Mike vychází s gobliny líp než většina fae,“ uvažovala jsem nahlas, když číšník odešel, čímž jsem dala Sherwoodovi šanci ignorovat moji poslední otázku.
Doopravdy jsem si nemyslela, že by byl Shakespeare. Jenže smečka uzavírala sázky na to, kým Sherwood v minulosti byl. Když se o tom dozvěděl, vsadil si, že je – nebo spíše byl – William Shakespeare. Byla jsem si docela jistá, že šlo o žert. Jambický pentametr nebyl něco, co byste od Sherwooda čekali, ten nikdy nevyslovil pět slabik, když stačila jedna.
„Já nevím,“ řekl Sherwood úsečně.
Rozhodla jsem se ho napodobit a přestala jsem mluvit. Opřel se na židli a hlavu naklonil tak, aby mohl sledovat, jak Adam hovoří s několika posledními členy smečky, kteří ještě neodešli. Adam vypadal uvolněně, úsměv na jeho tváři upřímně. Vybojoval už mnoho bitev. Na rozdíl ode mě neměl ve zvyku se jimi dlouho dopředu zabývat, ne když v sázce byl „jenom“ jeho vlastní život. Vedle Adama se o stěnu líně opíral Zack, jako by se pokusil najít místo, kde by si ho nikdo nevšiml. Žádný vlk ale nedokázal přehlédnout submisivního. Viděla jsem, jak se usmál a kývl na něco, co řekl jeden z odcházejících vlků.
„Myslíš si, že potřebujete Zacka, abych se udržel pod kontrolou?“ zeptal se Sherwood a jeho bručivý hlas se nesl nad hudbou.
Posledních několik vlků se shluklo okolo Adama a já sledovala, jak se všichni otočili a podívali se na nás. Pochybuju, že by slyšeli, co Sherwood řekl, pravděpodobně jim ale neunikl ošklivý tón jeho hlasu.
Všimla jsem si několika vyplašených výrazů. Zack na nás pohlédl a zase se odvrátil. Adam nijak viditelně nereagoval. Honey se zamračila a vykročila k nám, Adam jí ale něco řekl, a to tak tiše, že jsem to nezachytila. Zamračila se na Sherwooda.
Adam se na mě podíval se zvednutým obočím, pak vystrnadil Honey a poslední vlky, nyní zjevně ustarané, ven, a sám je následoval. Předpokládala jsem, že je nějak uklidní – nebo jim poví pravdu. Udělá, co bude považovat za nejlepší. Zack pohlédl na mě a na Sherwooda, zaváhal a vydal se za Adamem.
„Adam se bojí, že nad sebou ztratím kontrolu?“ nevzdával to Sherwood.
Jak odvrátit pozornost rozzlobeného vlkodlaka, s tím jsem měla dost zkušeností, vyrostla jsem totiž v marokově smečce, jejíž členové byli příliš nebezpeční, než aby je svěřil někomu jinému. Prostě jsem si musela zvolit správnou zbraň. Rozzlobit ho ještě víc? Nebo ho donutit uvažovat? První možnost byla rozhodně snadnější než ta druhá, přesto jsem zvolila tu druhou, neboť existovala mnohem menší pravděpodobnost, že skončí katastrofou.
„Neodpověděl jsi mi na otázku,“ připomněla jsem mu vyrovnaně. „Proč bych měla já odpovídat na tvoji?“
Úsměvem jsem poděkovala číšníkovi, který přinesl čirý skleněný džbán, studený a orosený, a postavil ho na stůl přede mě. Číšník na mě vycenil ostré žluté zuby v úsměvu a sesbíral prázdné sklenice od limetkové šťávy. Od Sherwooda se držel tak daleko, jak jen to šlo.
„Obvykle mluvíš narovinu,“ podotkl Sherwood poté, co se číšník vrátil zpět do kuchyně.
„Adam mě požádal, abych se nepouštěla do žádné vážné dis-
kuse, dokud ostatní neodejdou,“ odpověděla jsem a nalila si tro chu vody. A navíc si špatně vyložil, o které otázce mluvím, proto jsem pokračovala: „Neměla jsem se tě ptát na Shakespeara, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Ty sázky už žijí vlastním životem.“
Chvíli na mě hleděl. Potom si těžce povzdychl a řekl: „Ne, nejsem Shakespeare.“
„Ne,“ odpověděla jsem na jeho předchozí otázku. „Nemyslíme si, že bys potřeboval Zacka, abys udržel svůj temperament pod kontrolou.“
„Tak proč tu je?“ zeptal se.
„Protože přítomnost submisivního vlka usnadňuje rozhovor mezi dvěma dominantními,“ řekl můj druh, který se vrátil zpět se Zackem v patách.
Adam nabídl Benovu prázdnou židli Zackovi, a to způsobem, který mi znovu připomněl, že je produktem jiné doby. Na jeho staromódním chování bylo něco ochranitelského a galantního. Nebylo to gesto muže, který podržel židli ženě, ale dost se mu to podobalo.
Jakmile se Zack usadil vedle Sherwooda, přinesl Adam další židli a sedl si vedle mě. Byl dost blízko na to, aby se nohou tiskl k té mojí. Jeho dotyk nebyl zárukou bezpečí, přesto jsem se bezpečněji cítila.
Moji pozornost upoutal pohyb u dveří. Dovnitř nahlížel strýček Mike.
Trochu ironicky zasalutoval Adamovi a po Sherwoodovi střelil nečitelným pohledem – anebo možná po Zackovi, dalo se to jen těžko odhadnout. Mně věnoval obvyklý široký úsměv, který říkal „jsem jenom přátelský hospodský, drahá“; když jsem ho teď znala líp, už na mě tak uklidňujícím dojmem nepůsobil. Moje přetrvávající obezřetnost ho zřejmě bavila, proto jsem se snažila nedávat ji najevo.
Strýček Mike se dotkl vypínače. Předpokládala jsem, že se-
řizuje osvětlení, místo toho však ztichla hudba. Potom se vrátil zpět na chodbu, udělal nějaké gesto rukou, významně mi pohlédl do očí a zavřel za sebou dveře. Když zapadly do veřejí, ozvalo se zvláštní lupnutí, které jsem přímo neslyšela, poznala jsem však, že se jedná o magii.
Sherwood zvedl obočí.
„Požádal jsem strýčka Mikea o trochu soukromí,“ vysvětlil Adam a já si uvědomila, že jsem našemu číšníkovi nemusela nic říkat. Nikdo nás nebude rušit – a nikdo nás neuslyší.
Uvažovala jsem, jestli magií navozené soukromí bylo důvodem pro pohled, který mi strýček Mike věnoval. Možná. Pravděpodobně.
Jenže strýček Mike byl starý. A já si byla docela jistá, že ví, kdo Sherwood je – nebo byl. Jeho pohled… upřel ho napřed na Sherwooda, pak na mě? Nemohla jsem si vzpomenout.
„Co chceš?“ zeptal se Sherwood bez obalu a donutil mě tak odtrhnout oči od zavřených dveří.
Vypadal trochu… skutečněji, než jsem byla zvyklá. Zamrkala jsem a dojem se rozplynul, takže jsem váhala nad tím, co přesně jsem viděla.
Rozhodla jsem se, že na vině je moje podvědomí, které akceptovalo, že je něčím víc, než býval. A možná trochu napomohla i intenzivní atmosféra, kterou dva dominantní vlkodlaci u jedno ho stolu maně vyvolávali. Nebyla jsem Adam, nedokázala jsem číst v nuancích pout smečky, vycítila jsem však varování magie, že nastanou potíže, pokud se něco urychleně nezmění.
Neslyšela jsem, jak Adam pozvánku formuloval, řekl mi ale, že Sherwooda požádá, aby si k nám přisedl jako host. Na většinu vlkodlaků by to neudělalo dojem. Nebyli fae, kteří se z nezbytnosti řídí zákony pohostinnosti. Jenže Adam si byl jist, že Sherwood je starý, možná dost starý na to, aby pro něj zákony pohostinnosti něco znamenaly. Zvyk nebyl magie, bylo ovšem těžké zbavit se ho.
Stolek pro dva představoval křehkou bariéru mezi Adamem a Sherwoodem. Uvažovala jsem, jestli bych ho neměla kopnutím převrhnout – Zack a já jsme mezi sebou žádnou bariéru nepotřebovali.
Místo přímé odpovědi na Sherwoodovu otázku si Adam nalil sklenici vody. Dbal na to, aby se Sherwoodovi nezadíval do tváře, jen na něj krátce pohlédl. Všimla jsem si, že Sherwood se chová stejně.
Adam se napil a s formální zdvořilostí vévodkyně vdovy z filmu podle Jane Austenové pronesl: „Nevím, co s ní dělají, mají tu ale nejlepší vodu, jakou jsem kdy pil.“
Všichni jsme věděli, že tím Sherwoodovi nabízí pohostinnost našeho stolu. Sherwoodova reakce stanoví tón následné konverzace.
Sherwood se na Adama chvíli díval, avšak ne tak dlouho, aby aktivně vyvolal konflikt. Potom se odvrátil, hlasitě si povzdychl a z ramen mu odplynula trocha napětí.
Zkroutil rty a trochu pompézně si taky nalil vodu. Pak sklenku zvedl, a jako by se jednalo o kvalitní víno v křišťálovém po háru a ne o otlučenou sklenici z baru, k ní přičichl. Usrkl a pohyboval ústy, jako by ji převaloval po jazyku.
V jeho oříškově hnědých očích se odrazilo osvětlení místnosti. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem si někdy dřív všimla, jakou barvu jeho oči mají. Napadlo mě, že je to trochu divné.
„Nic magického,“ oznámil Sherwood v nepokryté připomínce, že ovládá nějakou magii.
Napil se podruhé. „Spíše jsem měl říct, že už nic magického. Nějak ji vyčistili.“
Rozvážně sklenici odložil, jako by končil nějakou scénu. Adam pohlédl na Zacka a na mě, pak kývl na džbán.
Zack i já jsme si nalili a napili se. Voda by mohla pocházet rovnou z kanálu a já bych si toho zrovna teď nevšimla. Rychle
jsem polkla a odložila sklenici. Zack si dával načas. Nikdo nepromluvil, dokud i on nepostavil sklenku na stůl.
„Asi před dvěma týdny se ti něco stalo,“ řekl Adam stejně konverzačním tónem, jako když předtím hovořil o vodě. „Skrz pouta smečky jsem vycítil, že se ti vrátila moc. Jako by se z prskavky stala fúzní bomba. Bylo to dost pozoruhodné.“
Na mě působil Sherwood stejně jako vždycky i teď, když jsem ho vyhledala v poutech smečky. Adam si myslel, že Sherwood přede mnou i zbytkem smečky svoji skutečnou moc nějak tají. V Adamově případě se buďto neobtěžoval – nebo se před alfou své smečky maskovat nedokázal. Myslela jsem si, že to druhé je správně.
„Něco zemřelo,“ řekl Sherwood. Krátce, nešťastně se usmál. „Můžeš se na to zeptat Charlese, pokud budeš chtít. Slyšel jsem, že byl u toho, ale nemluvil jsem s ním o tom.“
„Něco?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny. „Něco. Někdo. Starý nepřítel. Svojí smrtí mě osvobodil.“
Na příběhy teď nebyla ta správná chvíle. Zavolám Anně a uvidím, jestli o tom něco neví.
„Vrátila se ti paměť,“ zamumlal Adam. „Ano,“ potvrdil Sherwood stejně tiše.
„Dal jsem ti čas za mnou zajít,“ řekl Adam. „Ale neudělal jsi to. Pro dobro smečky jsem to už nemohl dál ignorovat.“
Vzduch ochutilo nebezpečí, pronikavé jako bouřková fronta, která je stejně tak možností jako pachem. Nebyla jsem si jistá, jestli mě varuje můj nos nebo pouta smečky.
„Chápu,“ řekl Sherwood. „Moje identita je problém.“
„Nezajímá mě, kdo jsi,“ řekl Adam těžce, „nebo kým jsi byl.“
„Není Shakespeare,“ oznámila jsem vesele do těžké hrozby, která se kolem nás kupila. „Řekl mi to.“
Tváří mého druha se mihl úsměv. „Část smečky bude zklamaná.“
„Šest lidí,“ pravila jsem. „Včetně Sherwooda. Mohli vyhrát a rozdělit si přesně dvě stě čtyři dolary a osmdesát tři centů.“
„Život je jedno velké zklamání,“ zamumlal Zack. „Kdo ale sází v pencích? A co uděláme, pokud vyhraje?“
Já už řešení měla, jenže než jsem ho mohla vysvětlit, přerušil mě Sherwood.
„Tebe nezajímá, kdo jsem?“ zeptal se Sherwood… ne přímo nedůvěřivě. Kdyby Adam zalhal, všichni bychom to slyšeli.
„Já si nevsadil,“ řekl Adam mírně. „A jsem zvědavý. Dobro smečky ale není nijak odvislé od tvojí dřívější identity.“
„Je setsakramentsky zvědavý,“ řekla jsem spiklenecky a dloubla do Adama lehce ramenem.
Vychovali mě vlkodlaci. Vím, jak je zvládnout. Klíčem k tomu, jak nedovolit, aby se dva dominantní vlci navzájem pozabíjeli, je zabránit konfrontaci. Zack a já jsme se snažili situaci zlehčit a naše hlasy Adamovi a Sherwoodovi připomínaly, že nejde o žádný duel ani boj. Ještě ne.
Za tím účelem jsem pokračovala: „Možná dokonce sprosté-slovo-cenzurováno zvědavý. To slovo, které přede mnou odmítá vyslovit, začíná na ‚k‘ a ‚královsky‘ to není.“
Skutečnost, že přede mnou Adam odmítá klít, vyvolala ve smečce celkem nedávno pobavení. Někteří vlci se Adama snažili ke klení vyprovokovat. Tak jsem se dozvěděla, že Adam kleje jako pohan – v tomto ohledu prý konkuruje i Benovi, našemu přeborníkovi ve vulgaritách – avšak nikdy před ženami. Když jsem ho konfrontovala, svedl to na čas strávený v armádě.
Adam na mě nepohlédl, zachytila jsem však náznak dolíčku, jako by to považoval za legrační. Což dokazovalo, že ho šaškárny smečky nedráždí až tak, jak předstíral – a taky, že má nervy z titanu.
Tohle mohlo skončit fakt zle a možných dobrých konců bylo jen pomálu. K jaké konkrétní katastrofě dojde, záleželo na Sherwoodovi, a tohohle Sherwooda já neznala.
Nevěnoval mi pozornost, proto bylo bezpečné prohlédnout si ho. Civěla jsem na něj tak upřeně, jako by moje oči mohly sloupnout jeho svrchní vrstvu a nahlédnout do jeho hlubin. Sherwoodovy oči byly skutečně oříškově hnědé – až skoro zelené. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem si toho doposud nevšimla.
Na krku měl zboku černé tetování tak staré, že bylo těžké určit, co vlastně mělo představovat, a bylo pravděpodobné, že nebylo vytvořeno moderní metodou. Dávalo to smysl, neboť vlkodlaky je těžké tetovat, pokud si však pořídí kérku před pro měnou, zůstane jim.
Nikdy jsem si neuvědomila, že je tetovaný.
Sherwood patřil k naší smečce asi pět měsíců a já si doposud nikdy nevšimla tetování o velikosti mojí ruky na jeho krku? Něco takového nemohl skrýt ani stojací límec – okraj tetování se dotýkal jeho čelisti. Košile, kterou měl na sobě, očividně neskrývala vůbec nic. Snažila jsem se vzpomenout si, co Sherwood nosí obvykle – jenže oděvu lidí, kteří se nejmenují Adam, prostě moc pozornosti nevěnuju.
Vzpomněla jsem si na významný pohled strýčka Mikea. Že by se Sherwoodem něco udělal? Nebo si na něm všiml něčeho, co se změnilo?
Pohlédla jsem na Zacka. Vypadal opravdově?
Ano. Ale nepůsobil jinak než obvykle. Znamenalo to, že Sherwood obvykle opravdově nevypadal?
Zatímco já si lámala hlavu se Sherwoodem, konverzace, ve které se slova ujal Zack, se chvíli točila kolem klení. Nikdo se sice nezasmál, když se však Adam opět vrátil k původnímu tématu, napětí ve vzduchu už nebylo tak silné.
„Zvědavost stranou, nezajímá mě, kdo jsi nebo kým jsi byl,“ prohlásil.
Adam se nehrbil – na to strávil příliš mnoho let v armádě. Nyní se však ještě víc napřímil a předklonil se, dával si ovšem
pozor, aby se nenaklonil nad stolek, který stále sloužil jako malá a nijak pevná bariéra mezi dvěma dominantními vlky. „Co vědět potřebuju, je, jak ovlivníš přežití smečky.“
„Protože jsem dominantnější než ty,“ zahřímal tiše Sherwood. Pak zvedl ruku, a když znovu promluvil, zmizela z jeho hlasu většina agrese. „Promiň. Ještě to není jisté. Řekněme, že jsem příliš dominantní na to, abych ve smečce dál zastával stejné místo jako doteď.“
Zack se roztřeseně nadechl, jak mu konečně došlo, že tu jde o něco mnohem důležitějšího než jen o to, že se Sherwoodovi vrátila paměť.
Adam Zackovi neřekl, co se děje, a skrze pouta smečky vnímal Sherwooda jinak jenom on. Skutečnost, že se v naší smečce ocitl vlkodlak dominantnější než náš alfa, ačkoli to stále nebylo potvrzené, byla nečekaná a mohla mít katastrofální důsledky. Aniž by odtrhl oči od Adama, položil Sherwood Zackovi ruku na rameno, aby ho uklidnil.
Adam si dal s odpovědí načas.
„Smečka se ocitla v ošemetné situaci,“ zkonstatoval Adam. Pohlédl na Sherwooda a opět se odvrátil. Takový pohled lidští muži často nepoužívají, pohled mezi dvěma sobě rovnými – šlo o dobré vlkodlačí manýry mezi dvěma alfy.
Sherwood pomalu kývl a věnoval Adamovi stejný, záměrně krátký pohled. Potvrdil tak jejich rovnost, kterou Adam nadnesl. Byl to krok zpět od prosazení nadřazenosti a vlci ho dokázali akceptovat snadněji než pouhá slova. Mezi vlkodlaky probíhá značná část komunikace neverbálně. Proto tato konverzace probíhala za osobní přítomnosti a ne po telefonu.
„Všechno visí na faeském vlásku,“ řekl Adam Sherwoodovi. „Nejenom osud smečky nebo osud obyvatel našeho území –vlků, fae, lidí a ostatních. Právě tento vlásek může zabránit vyhlazení celých kategorií vnímavých druhů po celém světě. My všichni stojíme na okraji propasti. Pokud se naší smečce podaří
zachovat iluzi, že náš domov je bezpečným místem pro všechny, Šedým pánům by se mohlo podařit dojednat trvalý mír.“ Sherwood zkroutil rty, avšak ne v úsměvu, ne tak docela. „Nepovažoval jsem tě až za tak velkého optimistu. S kolika čaroději ses setkal, že si pořád myslíš, že se s nimi dá žít v míru? S kolika upíry? Fae se vraždí mezi sebou a ani nemrknou okem.“ Nepřipadal mi jako Sherwood, jeho slova mi však zněla povědomě, jako když slyšíte úryvek ze scénáře z nějakého starého filmu, na jehož titul si nemůžete vzpomenout.
„Vím, že chápeš, jak to myslím,“ řekl Adam netrpělivě. Hlas měl trochu ochraptělý vlkem, oči však stále tmavé. „Izolované výbuchy násilí nejsou totéž jako genocida. Bitva se liší od války.“ Sherwood sklopil hlavu na znamení, že to uznává. „Ano. Oba ale víme, že i kdyby se Šedým pánům podařilo vyjednat nějaký mír – nevydrží. Lidé se začínají upamatovávat na to, co jejich předci dobře znali. A bojí se. V tomto případě je informovanost strachu nezbaví.“
Během dospívání jsem slyšela různé varianty tohoto tvrzení. Uvědomila jsem si, že Sherwood mluví jako někdo, kdo už hodně dlouho sleduje vývoj událostí ve světě. Jako Bran.
„Ty uvažuješ jako nesmrtelný,“ namítl Adam v ozvěně mých vlastních úvah. „Mír samozřejmě netrvá věčně, stejně jako válka. Časem nás,“ mávl rukou kolem dokola, jako by chtěl obsáhnout všechny myslící tvory na planetě, „mír unaví. Já ale válku znám. A každého dne, o který se mi ji podaří oddálit, si cením, a její oběti taky.“
„Z boje se stává zvyk,“ nadhodila jsem spíše proto, abych narušila intenzitu, která začínala mezi Adamem a Sherwoodem opět sílit, než že bych měla skutečně co dodat. „Ale totéž se dá říct i o míru, když mu dáš čas.“
Jenže Adam na mě kývl, jako by moje slova byla důležitá. „Mír zabíjí míň lidí,“ řekl. „A pokud získáme mír, který potrvá sto let nebo i třeba jen deset, stojí za to o něj bojovat.“
Sherwood pohlédl na Adama a zvedl jedno obočí. Zamračila jsem se. V jeho výrazu mě něco zaujalo.
Adam kývl. „Boj za mír – vím, jak pitomě to zní. Já v takové válce bojoval a nezdálo se, že by někomu pomohla.“
Povzdychl si a znovu se napil. Když opět promluvil, jeho slova měla váhu, ačkoli hovořil tiše. „Nesu odpovědnost za svoji smečku. Za životy těch, kdo žijí na mém území. Těch, které miluju. Ta odpovědnost mi dává povinnost usilovat o mír.“
Sherwood se zamračil do kouta místnosti. „Nepřivedl jsi mě sem proto, abychom debatovali o možných výsledcích politikaření Šedých pánů.“
„Myslím, že právě v tom může být jádro pudla,“ opáčil Adam měkce. „Politikaření Šedých pánů nás nutí operovat na hraně možností a selhání nepřipadá v úvahu, pokud má smečka přežít.“
Nechal o tom Sherwooda minutu přemýšlet. Druhý vlk pokrčil rameny, jeho gesto však vyjadřovalo spíše soucit než nezájem.
„Protože naše smečka stojí mezi obyvateli našeho území a těmi, kdo by jim rádi ublížili, protože ji k tomu nutí čest a dohoda s fae, moje možnosti jsou omezené,“ pokračoval Adam. „A myslím, že tvoje taky.“
„Nechci to,“ řekl Sherwood. „Jenomže strčit hlavu do písku očividně nepomohlo.“ Mávnutím ruky obsáhl rozhovor, který jsme vedli. „Jsi dobrý alfa, já ale dneska v noci nezemřu.“
Smečka nemohla mít dva alfy. Jeden se bude muset podřídit druhému, nebo zahynout.
„Pak máme obvyklé možnosti,“ řekl Adam.
Ponuře jsem si uvědomila, že žádná z nich nevyjde. Adam už je se mnou probral.
Když se Adam odmlčel, obrátil Sherwood ruku dlaní vzhůru a vybídl ho, aby pokračoval. Navzdory napjaté situaci jsem zjis tila, že jeho gesto opět nevyhnutelně přitáhlo moji pozornost.
Sherwood byl velký, a to jak fyzicky, tak metafyzicky. V naší smečce byl větší už jen Darryl. Na rozdíl od něj nebyl Sherwood
pohledný, rysy jeho tváře však vzbuzovaly důvěru. Napadlo mě, že je to tvář někoho, za kým by se lidé vrhli z útesu. Jako třeba za Rasputinem.
Nebo za Branem.
Po páteři mi přeběhlo mrazení, jak se něco pohnulo v mém podvědomí.
„Můžeš odejít,“ řekl Adam neutrálně a jeho slova přitáhla moji pozornost zpátky k naší záležitosti.
A je to tady. Pomodlila jsem se a položila Adamovi ruku na stehno, nemohla jsem si pomoct. Doufala jsem, že ho moc nerozptýlím, prostě jsem se ho ale potřebovala dotýkat.
„To chceš?“ zeptal se Sherwood, ale ne jako by to skutečně zvažoval. V jeho tónu byl náznak výzvy a v místnosti najednou ztěžkl vzduch.
Pro někoho, kdo nepochopil, o čem Adam poslední čtvrthodinu mluvil, by Sherwoodův odchod byl nejjednodušším řešením.
Adam se mu zadíval do očí a tentokrát neuhnul. Možnost násilí se vyostřila a ve vzduchu byla cítit vůně připomínající ozón před úderem blesku.
„Ne,“ řekl Adam do číhající bouře. „Byl jsi marokovým darem smečce a já se darů nezbavuju.“ Sherwood vyloudil prudký úsměv, který čekající násilí pozměnil, zdržel ho. „Bran Cornick ti něco dal a ty jsi nepráskl do bot? Možná tě nechtěl obdarovat, ale potrestat.“
Ten výraz jsem na Sherwoodově obličeji ještě nikdy neviděla, odněkud jsem ho však znala.
Během okamžiku byl pryč, když ale Sherwood měkce pokračoval, v koutcích oříškových očí měl i nadále vrásky: „Anebo měla být celá tahle situace trestem pro mě.“
Adam mu křivý úsměv oplatil. „Vím jistě, že všechny tři možnosti můžou být pravdivé zároveň. Je to práce Brana Cornicka. Podobné plány jsou jeho parketa.“ Po vteřině dodal: „A taky při jímání zásluh za něco, co se seběhlo čirou náhodou.“
Sherwood se zachechtal, pak do sebe rozmáchlým gestem piráta s korbelem piva v ruce kopl vodu ve sklenici, a následně dokonce bouchl prázdnou sklenkou o stůl. Nerozbil ani ji, ani stůl, ale bylo to jen tak tak.
„Jestli byl tohle Branův plán,“ prohlásila jsem ponuře, „postarám se, aby za to zaplatil.“
Sherwood na mě sardonicky pohlédl. „Na tohle syrová vejce a sedadla pomazaná burákovým máslem nestačí.“
„Ne,“ souhlasila jsem, „nestačí.“
„Víš, že tě nemůžu nechat odejít,“ pravil Adam. „Fae tady sice nastolili rovnováhu, my ale naši stranu sotva zvládáme. Pokud smečka selže, celý tenhle domeček z karet se sesype a šance na mír bude pryč. Smečka si nemůže dovolit nechat tě jít.“
„Zkus to.“ Sherwood vycenil zuby.
Tentokrát pokrčil rameny Adam. „Možná bereš odchod jako jednu z možností, já ale budu bojovat o to, abych si tě udržel –pro dobro smečky.“ Jeho oči se žlutě zaleskly. „Žádá si to můj vlk, protože můžeš být klíčem k přežití smečky. Já – můj vlk bude bojovat až na smrt, aby si tě udržel.“
Adamova slova se rozlehla místností a on je nechal chvíli viset ve vzduchu. Neodmlčel se záměrně. Bojoval se svým vlkem o schopnost formovat slova. Adam se uměl velmi dobře ovládat, jenže vlk, kterého v sobě nosil – i když pomineme Elizavetin dar na rozloučenou – byl nezvykle divoký.
Stiskla jsem mu nohu. Položil svoji ruku na tu mou. Když jsem obrátila ruku dlaní vzhůru, sevřel mi ji tak pevně, že to hraničilo s bolestí.
Sherwood měkce promluvil do ticha. „Ze stejných důvodů bych nemohl odejít.“
Adam kývl. Věděla jsem, že doopravdy nečeká, že by Sherwood odešel. Kdyby dokázal opustit smečku v problémech, nebyl by natolik dominantní, aby mohl Adama vyzvat.
„Kdybych dokázal přesvědčit svého vlka o tom, že pro smeč-
ku by byl nejlepší můj odchod…“ Adamův hlas byl hlubší, i když jeho oči zůstávaly skoro úplně lidské.
„To bych nepřipustil,“ přiznal Sherwood.
Adam kývl. „Nesmíme přijít ani o jediného vlka. Pokud potřebuješ, abych zůstal – a to potřebuješ – pak mě budeš muset porazit v boji, jinak tě můj vlk jako alfu nepřijme. A protože potřebuješ, abych zůstal, tvůj vlk mi nedovolí odejít.“
„A ty bys nemohl odejít o nic víc než já,“ řekl Sherwood kysele.
Možná, řekl mi Adam cestou ke strýčku Mikeovi, uvidí Sherwood něco, co já ne. Možná najde způsob, jak z toho ven. Možná vyloží na stůl něco, co změní situaci.
Adam mi řekl, že vnímá Sherwooda jako Mocnost srovnatelnou se starověkými vlky v Branově smečce. Možná se samotným Branem.
Doufala jsem, že tomu tak je. Doufala jsem, že Sherwood je ten největší, nejmocnější válečník, jakého kdy vlkodlaci měli. Protože pokud je silnější než Adam nejen o trošičku, nýbrž o hodně, možná, jenom možná dokáže Adama porazit, aniž by ho zabil.
Adam byl opravdu, opravdu dobrý bojovník a nemyslel si, že by zvládl Sherwooda Posta, s nímž nyní sdílel pouta smečky, porazit. Poprvé jsem si přála, abych jeho odhadu nevěřila.
„Jestli smečku chceš,“ řekl Adam, „pověz mi to. Nezmění to sice, jak tvrdě budu bojovat… některé věci, které bych během boje mohl udělat, ale možná ano.“
Zack se natáhl přes stůl a položil mi ruku na paži, ačkoli jsem si byla docela jistá, že jsem nevydala sebemenší zvuk.
Co se stalo s mým hezky uspořádaným životem, kde tím nejnebezpečnějším, co jsem dělala, bylo šťourání se ve starých autech?
Adamova ruka, která stále pevně svírala tu moji, mi připomněla, že přesně vím, co se s mým spokojeným, bezpečným ži-
votem stalo. Vdechla jsem jeho silnou vůni a pomyslela si: Stojí to za to. Být družkou Adama Hauptmana stojí za každou modřinu, za každý okamžik hrůzy. I kdyby to mělo dneska v noci skončit.
Adam stál za každou oběť.
„Co kdyby…“ Zackův hlas byl skoro bez dechu. Odmlčel se, jako by se snažil správně pojmenovat obtížný koncept.
Pohlédla jsem na něj a zjistila, že ve tváři nemá starost, smutek ani žádné jiné emoce, které by podle mě odpovídaly situaci. Místo toho jsem z jeho výrazu vyčetla něco dost podobného úžasu. Zack se stále dotýkal mojí paže, zbytek těla však měl natočený tak, aby viděl na Sherwooda.
„Co kdyby?“ zeptala jsem se, když to nevypadalo, že by se chystal větu dokončit.
K mému překvapení se Zack zářivě usmál. Pustil mě a opřel se na židli. „Co kdyby všechno prostě zůstalo při starém?“
Všichni tři jsme na něj zírali.
V otázce, kdo bude alfou, není prostor pro přání či touhy. Pokud má smečka sebemenší pochybnosti o schopnostech svého alfy nebo o jeho vhodnosti tu pozici zastávat, dělá ji to ještě nebezpečnější – ne pro nepřátele, nýbrž pro ni samotnou a pro její spojence.
Warren je dominantnější než Darryl, podotklo moje vzpurné já. A protože si to tak Warren přeje, je Darryl pořád Adamovým zástupcem. Věděla jsem ale, že naše situace je úplně jiná. Darryl nebyl alfa a Warren taky ne.
„Víš, že to tak nefunguje,“ připomněl mu Adam. Možná odpovídal na moje vlastní úvahy, hovořil však k Zackovi. A protože Zack byl submisivní, a navíc křehčí než jakýkoli jiný vlk, kterého jsem kdy poznala, zněl jeho hlas jemně.
Zack se v odpověď upřeně zadíval na Sherwooda. Submisivní vlci obecně vzato podobné věci nedělali. Pohlédla jsem na Sherwooda, abych se ujistila, že to nevez-
me jako urážku. A všechny drobné narážky, které hlodaly v mém podvědomí, konečně zapadly jako kousky skládačky na místo a já spatřila to samé, co Zack.
Sherwood upíral na Zacka láskyplný, ale zároveň podrážděný pohled. Sama jsem bývala terčem takového pohledu, jen ne ze strany Sherwooda.
„Ty jsi Cornick,“ vyhrkla jsem šokovaně. „Ten podrážděný výraz bych poznala kdekoli. Samuel takhle kouká, když ho porazím v šachu.“