SÍLA HLASU Psychologický thriller UKÁZKY Starý byt vibroval v základech. Jeho obyvatelé nervózně přešlapovali na místě a něco na sebe štěkali. Přes ten ohlušující rachot jim šlo rozumět každé druhé slovo. Zblázní se, regulérně se zblázní. Muž a žena rozhodně nepatřili k ideálním párům, ba naopak k nim měli velmi daleko. Je vůbec s podivem, že spolu vydrželi. Nic jiného jim možná ani nezbývalo. Žili za těch nejnuznějších podmínek v něčem, co skoro nemohou nazývat domovem, spíše smrdutou dírou. To nejhorší? Své lože sdíleli s malým človíčkem – nedávno narozeným synem. Jeho řev prosakoval skrz kůži a hryzal hluboko do těla. Ušní bubínky bombardoval nesnesitelný tlak. „Tak konečně něco udělej!“ zařval na svou ženu Isaac. „A co jako?“ „Cokoliv! Já to nedávám.“ Lydia na něj vrhla jedovatý pohled. Je to i jeho potomek. Proč by nemohl pomoci i on? „Ne. Nic neudělám,“ prohodila suše a ústa přiložila k láhvi vodky. Muže to rozpálilo do běla. „Jak ne? Je to tvoje dítě. Tvoje. Já ho nikdy nechtěl!“ „A ty si myslíš, že já ho chtěla? Co s ním jako teď mám dělat? Uvědomuješ si, jaké starosti to obnáší? Ty jsi vážně kus vola.“ Malý Oscar mezitím pořád plakal. Převaloval se na zádech a vztekle bouchal nožičkama a ručičkama o matraci. Pokud ho někdo ihned neutiší, asi mu pukne rudá hlava. Jeho běsnost nebrala konce. Opilý muž se potácel po pokoji a samou nešikovností rozbil prázdnou láhev o zem. Okamžitě vylétly desítky střepů a pár jich trefilo holé chodidlo. „Já se na to…“ procedil mezi zuby a s krvavou nohou dopadl na parkety. „Kurva!“ „Zvedni se a konečně toho spratka umlč!“ Ani Lydia nedokázala nehlasně a nezaujatě sedět. Atmosféra nadále houstla. Každým dnem byla navíc horší a horší, což nejvíc odnášela mizerná nálada. Jak dlouho budou takhle žít? Rodinné okovy je táhnou k zemi. Nikdo z nich nechodil do práce. Nabídek našli spoustu, avšak pro získání a hlavně udržení místa toho moc neudělali. Na život v bídě si natolik zvykli, že po změně neprahli tak jako kdysi. Dávno… To je natolik vzdálená minulost, že na ni ani jeden z nich nevzpomíná. Alkoholová clona ji dávno bezpečně odvála. Pomalu ztrácejí vlastní identitu. Když se muž postavil na bolavou nohu, hlasitě sykl. To to teda dopracoval. „Já se o něj nebudu starat. Není můj problém.“ „Můj taky ne,“ protočila oči Lydia. „Jenom ať je zticha.“ Oscar křičel jako šílený. Slzičky mu tekly po tvářích. Proč za ním nikdo nejde? Nikoho snad nezajímá? Kam se to narodil…
1