13
SOPHIE Od chvíle, kdy Sophie objevila starý zápisník skrývající dávný příběh, uběhl už týden a stále na něj nedokázala přestat myslet. Kráčela po klikaté stezce, která vedla do kopců obklopujících Port Willis. Stébla vysoké trávy se před ní skláněla ve větru a jejich pohyb byl tak jemný a křehký, že na chvíli zauvažovala, že se zastaví a bude je jen beze slova pozorovat. Ale chtěla se zároveň podívat na starý maják, protože Emily se o něm ve svém příběhu zmínila – ať už ta záhadná Emily byla kdokoliv. Cosi v Sophiině nitru ji stále nutilo, aby o tajemné spisovatelce zjistila víc. Na jednu stranu to celé byla jedna velká hloupost. Vždyť ani nevěděla, jestli Emily opravdu existovala, anebo jestli šlo jen o postavu, kterou si vymyslel někdo docela jiný. „Proč ti na tom vlastně tak záleží?“ Kolem nebyl nikdo, kdo by její slova slyšel, ale přesto měla najednou pocit, jako by k ní kdosi hovořil, skoro jako by v ní bojoval jakýsi tlumený hlásek o to, aby se prodral na povrch. Strčila si do pusy poslední sousto muffinu, který si ráno koupila v pekárně Trengrouse. Papír zmuchlala a strčila si ho do kapsy. Když pak pohlédla na moře přes útesy, ještě pořád cítila na jazyku zbytek sladké příchuti. Dole pod ní na pravé straně omývala 94
Š E P O T PA P Í R U A I N K O U S T U
mořská voda kamenitou pláž. Každá vlnka vyšplíchla mezi oblázky a následně si ji oceán zase přitáhl zpátky k sobě. Sophiiny krátké vlasy se třepotaly ve větru a jednou rukou si přidržovala ofinu, která jí neustále padala do očí. Konečně se na obzoru objevil maják. Ginny říkala, že už sice nefunguje, ale je otevřený, takže si ho mohou prohlížet turisté. Byla to vysoká a útlá budova o několika poschodích, jejíž vnější zdi byly oprýskané od slunce a ošlehané větrem. Čím blíž byla Sophie k majáku, tím intenzivnější vůni moře kolem sebe cítila. Rozhlédla se na obě strany kolem sebe, ale nikde neviděla ani známky po stromu, o kterém psala Emily. Sophie zamířila ke vchodu do majáku. Sytě červené dveře byly dokořán otevřené. Na okamžik před nimi zůstala stát a zaposlouchala se. Kromě větru bylo všude ticho. Byla tu sama. Znovu pohlédla směrem k oceánu, zavřela oči a chvíli nechala vánek, aby jí ovíval tváře. Pak se sehnula, prošla dveřmi a začala pomalu stoupat vzhůru po kamenných schodech. Byly už očividně hodně staré a zašlé a stáčely se do tvaru spirály. Nahoře ústily v místnosti, kde zřejmě žil a pracoval strážce majáku a která z obřího okna nabízela překrásný výhled na celé pobřeží i s přístavem v Port Willis. Nebylo možné rozhodnout, zda se jedná o tentýž maják jako v Emilyině zápisníku. Co vlastně Sophie čekala? Že jí vesmír sešle nějaké jednoznačné znamení? V nejbližším okolí bylo asi osm nebo devět dalších podobných majáků – podle toho, které webovky člověk zrovna četl – a navíc si Sophie ani nemohla být jistá, že Emily opravdu žila v těchto místech. Cítila, jak se jí zmocňuje zklamání. Ale proč vlastně? I kdyby nakrásně rozluštila záhadu toho, kdo vlastně byla tahle tajemná Emily, stejně tím nijak nevyřeší své vlastní problémy. Z racionálního hlediska to celé byl nesmysl. Jenže její srdce protestovalo. 95
L I N D S AY H A R R E L O VÁ
Vtom zaslechla kroky. Otočila se a uviděla Ginny, jak se škrábe po schodech nahoru. „Ahoj,“ podivila se Sophie a mrkla na hodinky. „Ještě mi nezačala směna, nebo ano?“ Ginny si zastrčila ruce do kapes mikiny s kapucí. „Kdepak. Ale v obchodě se zastavil William a řekl, že za mě na chvíli zaskočí, abych mohla na chvíli na vzduch. Ale myslím, že ve skutečnosti tak trochu doufal, že tam zastihne tebe.“ Mrkla na Sophii. „Aha.“ Sophie sklopila hlavu a cítila, jak jí rudnou tváře. Od toho dne na pláži minulý víkend se s Williamem párkrát viděli. A pokaždé se mu podařilo zaujmout ji natolik, že jí to až příliš připomínalo dobu, kdy se bláznivě zamilovala do Davida. Tehdy to bylo až moc rychlé a bezhlavé a něco takového rozhodně neměla v plánu opakovat. A navíc, mohla ještě vůbec věřit svému vlastnímu vkusu? Protože z jediného muže, se kterým měla vážný vztah, se nakonec vyklubal manipulátor, emoční vyděrač a chorobný žárlivec. „Doufám, že tě tu neruším. Už je to snad věčnost, co jsem tu byla naposledy.“ Ginny došla k oknu a napsala prstem na zamlžené sklo písmeno G. „Víš, tady mě Garrett požádal o ruku.“ „Ach tak, páni.“ Cítila se snad Ginny konečně připravená svěřit se Sophii s tím, co se stalo mezi ní a jejím manželem? Sophie se opřela zády o stěnu. „Počítám, že tohle místo je pro tebe plné vzpomínek.“ Ginny se zarazila uprostřed tahu a pak si zastrčila ruku zpátky do kapsy. „Ano.“ Několik okamžiků viselo ve vzduchu tíživé ticho. „Určitě si říkáš, proč jsme teď každý jinde, co?“ Sophie se měkce usmála. „Kdyby sis chtěla promluvit, pak jsem tu samozřejmě pro tebe.“ Ginny ztěžka vydechla. „Stručně řečeno už je půl roku pryč.“ A pak Sophii vypověděla zbytek příběhu. Sophie jí chtěla říct tolik věcí. Napadlo ji hned několik rad, které měla v zásobě pro lidi v podobných těžkých situacích. Jako 96
Š E P O T PA P Í R U A I N K O U S T U
psycholožka dobře věděla, že Ginny potřebuje pomoct zpracovat emoce, které v ní právě teď bouří. Sophie otevřela ústa s úmyslem jednu takovou radu udělit – ale s překvapením zjistila, že řekla něco docela jiného. „Už jsem ti říkala, že můj snoubenec zemřel.“ Co to provádí? Terapeut přece před klientem nikdy nehovoří o svém osobním životě. Teď měla mluvit Ginny. Tahle chvíle patřila jí, nikoliv Sophii. Ale ten malý neodbytný hlásek někde v Sophiině nitru ji bez ustání naváděl a popostrkoval, aby se otevřela. Koneckonců, dnes tu nestojí jako psycholožka, ale pouhopouhá souputnice na dlouhé pouti od prožité bolesti. „Neřekla jsem ti ale, že se dodnes nedokážu rozhodnout, jestli nad jeho smrtí truchlím... anebo se z ní raduju.“ A pak se rozhovořila. Ginny k ní v průběhu vyprávění popošla blíž, chytila ji za tuku a pevně ji stiskla, aniž by jen na okamžik přestala upřeně hledět do jejích očí. „Ach, Sophie.“ Ginny se zaplnily oči slzami. Zamrkala a dvě velké kapky ji stekly po lících. „Znám tě sice jen krátce, ale už teď vím, že jsi úžasná osoba. Nezasloužíš si nic menšího než absolutní štěstí.“ „Spousta lidí si zaslouží štěstí, ale nikdy ho nenajdou.“ „A spousta ano. Možná že prostě jen nesmíme přestat hledat, i když nás občas osud zavane do míst, kde bychom raději nebyly. Možná tudy musíme projít, abychom se k němu dostaly. A když to vzdáme jen proto, že zrovna teď se brodíme bahnem a špínou, nikdy se nám nepodaří...“ Ginny se odmlčela. „Tak pojď.“ Pak pomalu svedla Sophii dolů ze schodů a společně vyšly z budovy majáku. Mlčky kráčely po krátké pěšině až k zábradlí, pod nímž se lámal útes. „Je tu opravdu nádherně, viď? Je to úplně jiný výhled než z mého domu na Nantucket, ale i ten je moc pěkný. Jenže tam jsem si vždycky připadala jako ve vězení. Ten výhled byl něco jako výsměch, příslib čehosi nedosažitelného. Až jsem se jednou odvážila, vydala se do světa a hledala nový výhled. Svým způsobem je tak pro 97
L I N D S AY H A R R E L O VÁ
mě oceán rovněž symbolem. Symbolem mého nového života.“ Ginny se obrátila k Sophii. „Když se rozhodneme vzdát naději, pak nikdy neobjevíme svůj oceán a všechno to, co nám nabízí.“ Sophie stiskla Ginny ruku. „Nechápu, odkud pořád bereš tolik optimismu po tom všem, čím sis prošla.“ „Co jiného mi zbývá? Vzdát to a přiznat porážku? To přece nemůžu. Ne když mi jde úplně o všechno.“ Opět obě upadly do tichého zahloubání. V dáli šuměly bez ustání mořské vlny. A ačkoliv narazily do skal pokaždé, když se dostaly až k pobřeží, vždycky se rychle vzpamatovaly a vrátily se. A vtom to Sophii došlo – trvalo to velmi dlouho, ale ty vlny nakonec změnily tvar pobřežních skal. Obrousily je. Změna byla zkrátka přítomna ve všem. Ale Sophie, stejně jako Ginny, měla na výběr. Jak se tedy zachová? Vzpomeň si na příběh Emily. Už zase ten hlásek... Tentokrát se ozval o něco zřetelněji. Když se o Emily zmíní před Ginny, nebude ji považovat za blázna? Naklonila se přes dřevěné zábradlí. „Pamatuješ, jak jsem se zmínila, že jsem přijela, abych napsala svůj příběh?“ „Ano.“ „Vím, že budu znít jako šílenec, ale nemůžu se zbavit pocitu, že je pro mě velmi důležitý ten příběh v deskách, které jsme minulý týden objevily ve skladu.“ Ginny zvedla obočí. „A co je s ním?“ Sophie se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu a pustila se do vysvětlování. „Jsou to vlastně deníkové záznamy. Zhltla jsem je na pár sezení. Zdá se, že autorkou, anebo alespoň hrdinkou, byla jakási mladá žena, která se chtěla stát spisovatelkou. A její příběh – je o lásce a ztrátě a zlomeném srdci a odvaze a o mnoha dalších věcech, které se mě hluboce dotkly.“ Na důkaz si položila ruku na srdce. Ginny si skousla ret. „Tak mě napadá... víš, William je přece profesor literatury. Možná že by nám mohl pomoct vypátrat něco víc.“ 98