0378827

VII. Náčrt neodeslaného dopisu monsieur Descarta princezně Alžbětě Netečnost je schopnost nechat jít a být bez pohybu, který člověk cítí ve všech údech. Stejně jako chvění má svůj původ v tom, že v nervech není dostatek duchů.

Vášně duše, článek CXIX Stockholm 8. října 1649 Paní, jsem ve Stockholmu jen pár dnů, ale už začínám litovat, že jsem jel tak daleko a opustil klid Egmond-Binnenu, kde je na začátku podzimu ještě teplo. Má pravdu monsieur Pascal, když tvrdí, že většina nemocí člověka je důsledkem toho, že nedokáže zůstat v klidu ve svém pokoji. Kéž bych byl oné rady poslechl! Kéž bych byl býval opatrný jako on! Namísto toho jsem i já podlehl marnivosti a pokušení stát se „královským filosofem“, stejně jako u některých dvorů existují „královští básníci“, již píší ke chvále panovníka, a opustil jsem svůj dům a své záležitosti.

Proč jsem to udělal? Jediný podstatný důvod, který jsem schopen najít, nahlédnu-li do své duše, je tento: Udělal jsem to proto, abych dosáhl přízně mocné ženy, tudíž z důvodu nízkého. Na oplátku mám teď to, že nevím, co se mnou bude.

Dorazil jsem po pětitýdenní cestě mořem, kolem led a vítr, strašlivými bouřemi, na malé lodi nevhodné pro takovou plavbu tak nebezpečnými vodami. Jmenovala se Naděje, jméno, které odpovídá usmívající se, kypré ženské figuře, jež zdobila její příď a jež nám snad přinesla štěstí (kdyby něco jako štěstí na světě mohlo existovat). Mnohokrát během plavby v mlze a v dešti ve mně hřmot nárazů do ledu vyvolal strach, že odbila naše poslední hodina. Loď skřípala, lodní trup už už se rozlomit, některá prkna se natolik zkroutila, až praskla. Viděl jsem lodního tesaře běžet s kapucí na hlavě ve šplíchancích vody, aby zjistil, v jakém stavu jsou prkna paluby, a v tom hřmění bouře jsem ho slyšel, jak zuřivě mlátí kladivem. Mnohokrát rachot kusů ledu způsobil, že mi znovu přišla na mysl lavina, které jsem jen zázrakem unikl, když jsem se vracel z Itálie, a jejíž stín mě bez ustání ještě doprovází, ať spím, nebo bdím. Někdy v noci, ukolébán v houpací síti, jsem jen stěží rozlišoval, jestli se mi zdá o mase sněhu, jež se na mě valí, nebo jestli jsem ve skutečných vlnách, na skutečném moři, které mě skutečně chce pohltit.

Protože to byla moje třetí nebo čtvrtá cesta po moři, měl jsem pocit, že už ho téměř znám, a počítal jsem s tím, že na něm dokážu dělat věci, které jsem vždy dělal, tedy studovat a meditovat, ale také věci nové. Přál jsem si například moci v klidu přemýšlet o rozsáhlosti mořského prostoru, který jsem si často představoval jako jakýsi nekonečný amfiteátr, jeden ze symbolů nekonečna a absolutna, jako ideu, již lidská mysl nedokáže obsáhnout. Ale

výjimečných sil (jako je člověk) nejsme nikdy opravdu znalí a zachmuřelé a chladné počasí a bouře se přičinily o to, že jsem se cítil uzavřený v jakési bedně tisknut bezejmennými silami, bez vůle a bez naděje. I ve chvílích zjevného klidu nám buřňáci brázdící nebe barvy zinku dávali dostatečně na srozuměnou, že se na nás řítí další bouře.

Nebyl jsem sám, kdo byl plný neklidu. Viděl jsem muže posádky, osoby hrubého a téměř krutého vzezření, jak se opakovaně shromáždili, aby se modlili za svou duši a odříkávali prosté modlitby k panně Marii, ve kterých se mísily různé jazyky jejich národů. Někdo, znaje několik latinských slov, to zkoušel s gratia plena nebo qui es in coelis, a i ve chvílích strachu je velmi působivé slyšet, jak rozdílně mohou tato mocná slova vyznívat od lidí, kteří ani nevědí, co znamenají. Někteří z nich, kráčejíce namáhavě po můstku, aby se připojili k ostatním, drželi na prsou obrázky otevřené jako knihu, kterou chce člověk někomu ukázat. Ze svého okénka jsem viděl, jak do šedivého vzduchu probleskují mezi rukama těch mužů paprsky světla, když se šli modlit a přitom věděli, že se vystavují osudovému nebezpečí smrti.

Během bouře anebo po ní se někdy kapitán, holandský Žid, vysoký a silný, chytrý a zbožný, ke mně přiblížil, aby se zeptal, jestli mám strach. „Já se přírodních jevů příliš nebojím,“ odpověděl jsem mu, „protože vím, že odpovídají Boží vůli, proti které se nesmíme stavět. Vím také,“ řekl jsem mu, „že lidská existence je plná neodvratných nebezpečí, a na ně jsem se po celý život připravoval.“ „Jste jako námořník, maestro!“ odpověděl mi. „Víte, ani ten, kdo pluje po moři, nemá strach, i když se to tak může zdát. Na moře se jeden vydá, když se mu život na souši stal z nějakého důvodu… nesnesitelným, k nevydržení…“ Zdůrazňoval ta slova. „V takové chvíli je moře po klášteru a sebevraždě třetím řešením, které se člověku nabízí. Někteří vyprávějí, že volí moře namísto pistole nebo olova.

Takže když se naši muži modlí, není to přímo Bůh, ke kterému se modlí…ve skutečnosti se scházejí, aby si potvrdili, že jejich volba je jim všem společná a že se nejednalo o bláznivý nebo ojedinělý čin. Aby se v tom rozhodnutí necítili osamocení, protože osamělost, ó ano, osamělost na moři může zabít! Plachetnice, víte, často to není nic jiného než smutek, co nadouvá plachty…“ Dobrák Schlüter, který je se mnou (na rok mi ho půjčil, řekl to právě takto, věrný abbé Picot), evidentně neuvažuje stejně.

Několikrát přišel a schoulil se před mými dveřmi jako štěňátko, aby se utěšil pocitem blízkosti osoby, kterou zná. Sedal si k bedně s mými knihami a v klidu usínal. Schlüter je ve své práci pozorný, umí latinsky, francouzsky, německy a vlámsky, je výborný v počtech a jistě se naučí i švédštinu, která je některým z těch jazyků docela blízká. Bohužel není příliš odvážný a může se stát, že to bude ještě na mně, abych podpíral já jeho spíše než naopak.

Jednoho dne, když po hodinách utrpení skončila bouře, vstoupil do mé kajuty, lehce se usmál, požádal mě, jestli se může posadit vedle mě,

a řekl: „Maestro, bylo by krásné moci se vyjádřit Lucretiovými slovy. Odpověděl jsem mu: „Nevím, o čem mluvíte, milý příteli.

Vyjádřete se lépe.“ „Lucretius má ve své básni tyto verše…“ a začal recitovat: „Je sladké z pevniny se dívat, když vítr na širém moři zvedá vlny, jak se jedna přelévá přes druhou…“ „Není vůbec pěkné,“ přerušil jsem ho, „radovat se ze zla, které potká ty druhé, nezdá se vám? Proč říkáte právě takové věci?“ „Ne, počkejte, maestro, nevyjadřuji své uspokojení z toho, když druzí trpí. Básník pokračuje těmito slovy: ,Ne proto, že bych se radoval, když druhý prožívá utrpení, ale proto, že je sladké vidět, od jakého zla jsi ušetřen.‘ Bohužel to nejsme my, kdo se v této chvíli může cítit ušetřen nebezpečí. Kdoví, jestli se na nás z pobřeží někdo nedívá, nebo z nebe, a neraduje se, že sám není vystaven nebezpečí, v jakém se my teď ocitáme.“ Schlüter má jednu neobyčejnou schopnost, a sice že prozkoumává stejně jako lovečtí psi prostor, hledá všechno, co tam může nalézt, a věrně přináší to, co najde. V jeho případě jsou to novinky, pro mě tak vzácné, neboť jsem v tomto domě uzavřený jako v nějaké věži.

Sbírá je s opravdovou dychtivostí, mluví se všemi, zajímá se o jejich záležitosti, klade otázky, vyjadřuje pochybnosti, radí jim, nechává je vyprávět a získává tak spoustu podrobností a příběhů.

Tvrdí, že novinky jsou stejně životně důležité jako jídlo a že v dnešním světě se bez novinek, nejlépe těch, které získáme předem, nedá žít.

Z vyprávění s námořníky, v jejichž společnosti sedává v jídelně, se dověděl, že královnu stále ještě trápí vzpomínka na to, co se stalo s lodí Vasa. Nikdy ji nemohla spatřit, protože nebyla ještě na světě (je to událost, ke které došlo už v roce 1620), ale pověst o ní je dosud živá v paměti lidí, kteří ji považují za neštěstí, tu pohromu, jež stále tíží mysl Švédů. Aby Gustav Adolf zdůraznil svou svrchovanost v Baltickém moři, vymyslel si loď, která měla být největší ze všech. „Chci, aby bylo za jasných dnů vidět její stěžně od jednoho pobřeží k druhému, od Švédska po Lotyšsko, a ještě dál… od Švédska po Rusko!“ Byl to odvážný záměr, ale král na jeho podporu získal admirála Fleminga. Z Holandska povolali Henrika Hybertssona, legendárního lodního mistra, tak dobrého, že nebylo zapotřebí nechat připravit výkresy, protože viděl loď ve své hlavě, a mohl tak dávat rovnou pokyny řemeslníkům. Práce trvaly dva roky, lesy na severu byly vytěženy až do posledního kmene a obrovská území zůstala holá jako po uragánu, tisíce mužů každého řemesla byly povolány z celého Severu, aby pracovaly na stavbě lodi. Naproti zámku na ostrově vyrostla z ničeho ohromná vesnice truhlářů, kreslířů, lodních tesařů, dělníků pracujících na vysmolení lodi, výrobců plachet, slévačů. Královská pokladna se dostala až na dno. Nakonec už cíl, který si král vytyčil, musel být na dosah, neboť jak někdo vyprávěl Schlüterovi, v noci, ještě v docích, výška stěžňů a nezměrná velikost trupu lodi děsila lidi, kteří žili v blízkosti.

Plavidlo bylo konečně s mimořádnými ceremoniemi spuštěno na vodu,

všude zněly modlitby, zpěvy, provolání a výstřely z děl. Zdálo se však zvláštní, že Hybertsson zemřel dřív, než byla loď dokončena. Šeptem kolovaly divné zprávy, řemeslníci chodili zachmuření, všude byla patrná nepřízeň štěstěny. Konečně se loď odpoutala od kotviště.

Dlouhá, vysokánská, mohutná, vyzbrojená více než šedesáti děly, s velkými omalovanými sochami, které zdobily boky a záď, to byl důkaz nadvlády Švédů nad mořem.

Avšak lidské záměry obvykle padnou za oběť neúměrnosti cíle. Jakmile plachty začaly chytat vítr, bylo jasné, že něco není v pořádku. Ze břehu bylo patrné, jak se stěžňoví najednou naklání, a bylo zřetelně vidět muže, kteří jako šílení skákali na stěžně a bleskovými pohyby se je snažili narovnat. Ale v nákresech nebo v konstrukci došlo k chybám, démon neuměřenosti, zcela nepovšimnut, zasáhl ducha toho, kdo loď stvořil, neboť se sice narovnala, ale po míli nebo míli a půl na otevřených vodách, sledována ještě pohledy lidí v davu a krále, který ji úzkostně a ztrápeně pozoroval, ta ohromná masa se najednou naklonila a pak se převrátila na bok.

Ze břehu bylo vidět, že několik mužů na palubě padá do vody a že se nikdo nepokouší je zachránit. Myšlenky všech byly někde jinde. Jak je možné, ptali se sami sebe rozrušení lidé, že se tak dokonalá loď převrátí na své první plavbě? Copak ji Bůh nechrání? Jeden stěžeň se s děsivým rachotem zlomil. Nebylo dost sil na to, aby se ho podařilo narovnat. Do vody bylo svrženo všechno vybavení, spěšně byla odříznuta ráhna, do moře vhozeny plachty, na druhé straně sklonu se někdo vrhl na zem a pomocí lan se pokoušel zabránit osudovému naklánění lodi. Nic to nebylo platné. Loď i nadále klesala a přídí šla v několika hodinách ke dnu.

V posledním okamžiku vyšel jako jedním dechem z úst tisíců přihlížejících užaslý výkřik, v první řadě z úst řemeslníků, neboť výsledku jejich nezměrné práce se nezdařilo ani spatřit otevřené moře.

Podle vyprávění, která sesbíral Schlüter, král, jakmile viděl, jak se stěžeň zlomil, propukl v pláč, aniž dbal toho, že je obklopen davem svých poddaných, a celý zachmuřený se odebral do paláce.

Vypráví se, že se chtěl zbavit zoufalství a hanby pokusem vlastními rukama ukončit svůj život. V poslední chvíli ho zastavili, když mával mečem. Admirál Fleming, který na stavbu nedohlížel, a podle toho, co se říkalo, navíc chtěl, aby se některé rozměry lodi zvětšily, byl obviněn z neschopnosti a z podvodu. Nařízené vyšetřování, které mělo zjistit, zda je možno někoho za ty obrovské škody činit odpovědným, žádného viníka nenašlo. Fleming zůstal na svém místě a válka pokračovala i bez lodi Vasa.

V králově srdci však zůstala nedůvěra a pocit hanby. Schlüter praví, že od té doby i ze strany královny došlo k mnoha neuváženým podnikům, které by vyrovnaly onen závažný neúspěch při spuštění lodi, aniž se přitom však zvažovalo, jestli nedostatek uměřenosti nepovede k nějaké další katastrofě. Jméno samotného dávného polského krále, které dali lodi, je ještě dnes zmiňováno s obavami, jako

kdyby mělo nést prokletí.

Vedle uvedených nesnází jsme v průběhu plavby prošli mnoha nástrahami a zažili neuvěřitelný chlad. Kdybych věřil na předtuchy, řekl bych, že osud mé cestě do Švédska není nakloněn. Ale protože já věřím na Prozřetelnost, vím, že ta chtěla, abychom z ní vyšli i přes všechny hrozby, posílajíc mi i mezi uragány tu a tam znamení své přízně. Uvažme například následující. Když se kapitán lodi dověděl, kdo jsem, ačkoliv jsem vynaložil velké úsilí, aby mě považovali za někoho jiného, za každou cenu chtěl, abych ho přijal a mluvil s ním o matematice. Byl jsem hotov předstírat, že to nejsem já, protože si co nejupřímněji přeji, aby moje jméno a tvář byly známy co nejmenšímu počtu osob. Pak ale hrůza, že budu lhát na téma týkající se nějak mé osoby, mě zastavila a já jsem ho přijal. Mluvit o matematice s námořníkem, cožpak to není neuvěřitelné? Na druhé straně však už se mi také stalo, že jsem mluvil o astronomii se ševcem…

Kapitán mi vyprávěl, že v jednom šlechtickém domě v Amsterdamu viděl jeden můj portrét a že v přístavu slyšel přátele mluvit právě o mně, o „Mijnheer Descartovi“, jak řekl, směsicí holandské a francouzské výslovnosti. Neměl obavy, že se zmýlí, byl si jist, jak říkal, že má co do činění „s velkým a slavným matematikem a astronomem Descartem!“ Naučil se z matematiky hodně sám při výpočtech trasy a polohy lodí, a to zjednodušilo má vysvětlování. Jeho otázky byly vždy na místě, často svou hloubkou velmi podobné těm, které si kladou matematici.

Věděl také, že jsem se pokoušel sestrojit počítací stroj schopný automaticky provádět výpočty, které děláme perem na papíře. Věděl dokonce i to, že bych ho byl pojmenoval Francine! Musel jsem se mu přiznat, že podobný zázrak mám zatím jen ve svých představách, ale doposud jsem nedokázal proměnit ve skutečnost nic. (Zamlčel jsem mu však, že teď toho velmi lituji, protože můj přítel monsieur Pascal je s podobným projektem mnohem dál než já. Před několika lety mi v jednom domě v Paříži ukázal exemplář toho mimořádného mechanismu.

Byl nemocný a nebyl téměř schopen mluvit, proto jsem mu radil odpočinek na lůžku a hojně vývaru, avšak stejně jako jindy jeho sestra za něho vysvětlovala principy a fungování toho zázračného přístroje. Prý jeden exemplář poslal královně do Stockholmu.) Jak víte, Francine je jméno mé malé dcerky, zemřelé v raném věku a mnou velmi oplakávané, také proto, že zemřela dřív, než jsem jí mohl věnovat jakoukoliv zvláštní náklonnost. A jen pomyslet, že její přítomnost v mém životě mě přiměje chovat v sobě naději, že budu žít až do sta let. Jak došlo k tomu, že se toto jméno pak mělo stát označením zamyšleného počítacího přístroje, a jak dorazilo ke kapitánovi, je úplnou záhadou. Někdy se jména jen tak vznášejí nad věcmi a spočinou na nich, aniž kdo ví jak. Vy však vidíte tak jako tak jen útržky zpráv, zároveň těch pravdivých a nepravdivých, jak se spolu s výmysly prolínají v názorech lidí.

Přestože rozhovory s kapitánem někdy narušovaly můj klid, byly

jakýmsi božským sdělením. I přes částečné porušení celkového smyslu nás myšlenka může zachránit. Navíc dělal všechno pro to, aby mi dodal odvahy. Jednou si odhalil paži, na níž má vytetováno vyobrazení vycházejícího slunce na podivných černých kopcích.

Napínáním a uvolňováním svalů slunce stoupá a klesá. „Tyto svaly,“ řekl Cordovero, „vám jsou k dispozici, maestro, stejně jako tato hlava a mé síly. Ať se stane cokoliv, přijdu vás zachránit, i kdyby mě to mělo stát život.“ Nevěděl jsem, jak mám na vyjádření tak naprosté věrnosti odpovědět.

Vylovil jsem v paměti slova, která už mi léta ležela v paměti: „Vous êtes adroit, de bon air et de bonne mine a jsem si jist, že se vám bude dařit co nejlépe.“ Cordovero mi pomrkáváním dal najevo, že si mých slov cení. Šťastně se na mě usmál a pak mi podal předmět ve tvaru malé želvy se slovy: „Oplátkou za toto nádherné přání vám chci také dát něco k potěše ducha. Vidíte, maestro, tento druh kamene? Jen zkuste, jak je lehký!

Je to jantar z Baltu, vytažený z těchto ledových vod patřících mezi několik málo na světě, které ho obsahují. Je to pryskyřice stromu, ve které před tisíci let uvázl motýl, jehož vidíte uvnitř a který zůstal navždy uzavřen ve svém zlatém vězení.“ Neklidně jsem ho pozoroval. „Tak jako my, nemyslíte? Motýli uvěznění v jantaru.“ Dodal: „Protože zevnitř vidíme všechno, máme dojem, že jsme svobodní, ale nedokážeme se dostat ven… I když budeme daleko od těchto bouří, víte, zůstaneme uzavření v jantaru, navždy… Vezměte si to jako vzpomínku na mě, jako vzpomínku na tuto plavbu, samozřejmě pokud se nám podaří dovést ji k dobrému konci.“ Pro takové úvahy od námořníka jsem neměl slov. Přijal jsem ten kousek jantaru, který mi podával, a usmál jsem se na něho. On mě na oplátku poklepal po rameni, jako kdyby mě chtěl upokojit. Musí to být důvěrná znalost moře a každodenní pozorování hvězd nebo stálé pomyšlení na nebezpečí smrti, kterými se člověk stává přemýšlivým a které ho přidržují blízko posledních věcí člověka a náchylného k jakési extázi.

Le port ou la mort. Zdá se, že právě toto námořníci říkají jako výzvu a že podřizují této myšlence svůj život.

Na konci cesty mi Cordovero políbil ruku a poklekl a hlasitě, tak aby to posádka slyšela, řekl, že se z matematiky a astronomie v těch týdnech naučil více, než za celý svůj život. Chvíli nato se k nám přiblížil loďmistr, malý, tmavý podsaditý mužík, který se jmenoval Vittantonio (požádal jsem Schlütera, aby to zkontroloval v lodních záznamech, abych to nezapomněl), a jak mi řekl, pocházel z italského města, které se jmenuje Trani. Vittantonio mi přinesl svatý obrázek se dvěma podobiznami, takový, jaký sem viděl na hrudi mužů během

bouří, když se šli modlit. „To je svatý Mikuláš, ochránce území našeho Trani,“ řekl. „My, kteří odtud pocházíme, jsme vrátili tělo světce do Apulie, poté, co nám ho ukradli Rusi. Pro nás tato postava znamená, že všechno se vrací na místo, kde má být, vrací se na své místo. Vy, maestro, jste pomohl všem mořeplavcům tím, že jste vynalezl vztažnou soustavu pro lodě na moři. A tak věřím, že se i vy, který jste nám pomohl najít správnou cestu a zachránil tím naše životy, vrátíte na místo, kam patříte, na místo, kde je správné, abyste byl…“ Paní, pouštím se znovu do psaní, protože mě spánek přiměl, abych předchozí dopis přerušil.

Ve Stockholmu, kam jsme dorazili při západu slunce (i když žádné slunce na nebi do černa ušpiněném sazemi vidět nebylo), byl přístav pokrytý ledem, až na dráhy, které v jeho silné vrstvě vytvořily lodě. Očekával jsem, že se tu setkám se svým přítelem monsieur Pierrem-Hectorem Chanutem, který je teď francouzským velvyslancem, ale na místě jsem se dověděl, že ho zadrželi v Paříži. Je to oddaný a zbožný muž, přál tomu, abych se seznámil s královnou, a byl mé cestě příznivě nakloněn. Navíc jeho švagr, monsieur Clerselier, překládá do francouzštiny má díla.

Doufal jsem, že budu cestovat s ním, neboť mi to slíbil. Potom jsem svou naději omezil jen na pomyšlení, že se s ním setkám ve Stockholmu, utěšuje se tím, že první člověk, jehož na švédském pobřeží uvidím, bude přítel jako on, filosof stejně jako diplomat.

Namísto něho jsem tam našel pana Freinsheima (po latinsky Freinsheimius), Němce, který tu působí jako královský knihovník. Na mou počest byl na molu směrem k moři postaven jakýsi otevřený baldachýn, který však nebyl osvětlený. Tento přístřešek měl být slavnostní, ale mně připadal ponurý. A jakmile jsem vystoupil na molo, uvítal mě pod ním Freinsheim, přinášeje mi vzkaz od královny.

Pokusil jsem se ho přečíst, ale protože jsem měl zmrzlé ruce, při ubývajícím světle a nemaje po ruce čočky jsem se nedokázal dostat dál než k prvním slabikám. Takže mi ho šeptem přečetl on. Ve svém vzkazu mě vznešená královna oslovuje „velectěný maestro“ a označuje se za mou „oddanou žákyni“. Taková formulace mě poněkud dojala, to musím přiznat. Ve skutečnosti ale to nejsem já, od koho se mohou učit, je to filosofie a věda, jejichž jsem vykonavatelem a služebníkem, aniž jsem jich hoden.

Spolu s Freinsheimem jsem se na molu setkal s jistým abbém Vioguém, augustiniánem z kláštera Saint-Germain v Paříži, kterého si monsieur Chanut přál vzít do Švédska jako duchovního pomocníka francouzské komunity a který se honosí, jak se o něm říká, titulem „apoštolský misionář severských zemí“. Protože také abbé sídlí v domě Chanutových, budeme pravděpodobně v nejbližších dnech sousedé.

Vzhledem k tomu, že je Freinsheim tak blízko královně, a protože jak mi oznámil, bude přítomen našim setkáním, přál bych si, aby nebyl ve vztahu ke mně nepřátelský, jako někteří lidé u dvora, alespoň podle toho, co jsem slyšel v Holandsku. Jako cadeau, tedy dárek, mi

Freinsheim přinesl úžasnou královninu miniaturu, aby si moje oči přivykly, jak řekl, rozpoznat osobu, se kterou budu mít co do činění. Čekal, až budeme v kočáře, a teprve pak otevřel medailon, jako kdyby šlo o nějakou tajnou operaci nebo o zašifrovanou zprávu.

Na podobizně, uložené ve zlaté krabičce s krásným emailovým křížkem na víčku, Její Veličenstvo vypadalo jako mladá dívka (má právě dvacet tři let). Má pleť jako alabastr, vysoké čelo, husté zářivě plavé vlasy, krásně krojená ústa a blankytně modré oči v široké tváři. Z portrétu, o němž Freinsheim tvrdí, že se jí podobá, je však patrný takový sklon trupu a hlavy, který ukazuje na nesnášenlivost…

Freinsheim ji popisuje jako osobu velmi vzdělanou, o to více, že jde o mladou ženu a královnu, která však nesnáší dvorskou disciplínu, je popoháněná neuhasitelnou žízní po vědění, a což je ještě podivnější, je tak zdatná v jízdě na koni a při lovu, že je to téměř hodno muže.

Její otec zemřel, když byla velmi malá, dal však zřejmě pokyny k tomu, aby byla vychována jako princ. A jeho žádost byla určitě vykonána doslova. Viděli ji, jak z deseti metrů za jízdy na koni zasáhla zajíce jedinou kulkou, a říká se, že je schopná zůstat v sedle celé hodiny, možná i číst knihu a přitom cválat dál. Jelikož jsem jí z Holandska poslal rukopis svých Vášní duše, které Vy, princezno, dobře znáte, nepřekvapilo by mě, kdybych se dověděl, že je přehlédla během honu! Moje díla by se tak dostala poprvé do spojení s jízdou na koni a možná by se i ocitla vedle váčku se střelným prachem nebo u jezdeckého sedla…

Monsieur Chanut mi vyprávěl, že proto, aby se v královském paláci nebo i na venkově, při chůzi či na koni cítila volně, nosí obvykle nikoliv dámskou obuv, ale boty s rovnou podrážkou vyrobené z černého, měkkého marokénu velmi podobné botám pánským. Já chápu, že milovníci svobody chtějí být svobodní i po těle, protože sdílím tentýž pocit. Naučil jsem se nejíst maso, abych nebyl jeho otrokem, a žít z mála, přestože mám možnost žít v přepychu. Jsem také, jak víte, velkým přítelem Jeana-Louise Gueze de Balzaca, který tak žárlivě střeží svou svobodu, že sotva snáší byť jen podvazky a aiguillettes, ozdobné stužky.

Setkám se s vladařkou za několik dní, abychom začali s lekcemi, i když ještě nevím, jak je budeme konat. Chce, abychom mluvili raději o morálce než o matematice a o metafyzice, což mě přimělo, abych před odjezdem o těchto tématech zauvažoval. Nebudete mi věřit, když Vám řeknu, že hodina našeho setkání mi byla stanovena na pátou ráno. Jelikož královně stačí jen málo hodin spánku, je zvyklá vstávat ve čtyři, aby mohla více času věnovat svým povinnostem.

Myslí si tudíž, že pět ráno je správná chvíle na přemýšlení podle libosti, protože v tu hodinu, jak mi napsala, „může využít všech svých schopností a těšit se z jejich dokonalého uplatnění, protože její mysl není zatížená vladařskými záležitostmi“. Stačí jí čtvrt hodiny, aby se připravila, a než se ukáže světu, používá jen vodu a hřeben. Jejímu účesu netřeba více než stužka, ještě méně než ve svátečních dnech děvčatům z lidu. Zprávu o hodině jsem přijal

s respektem, ale ta skutečnost mě stále naplňuje hrůzou. Jsem sice zvyklý zaměstnávat se mnoho hodin denně, a je-li to zapotřebí, mohu i vstávat za svítání, ale to jen v zemi, jako je Holandsko, nebo v mém Touraine, tak bohatém na zahrady a sady. Jsem ale člověk spíše pokročilého věku a rád zůstávám v přikrývkách, abych nabral sil a vstoupil do nového dne osvěžen. Jak jsem Vám před nedávnem vyprávěl, stává se mi, že strávím v posteli i dvanáct hodin v kuse, z nichž část je věnována meditacím a psaní. Někdo, aby mě očernil, dokonce řekl, že jsem spáč nebo lenoch či že jsem netečný a povaleč.

Faktem zůstává, že když jsem odmítl zabývat se ve svém životě činnostmi tohoto světa, a snad jsem dokonce i odmítl žít čímkoliv jiným než svou myslí, byl jsem přiveden k návykům, které by jiní považovali za kuriózní, a dokonce za málo vhodné. Meditační úsilí navíc někdy způsobí, že se mi chce spát, takže z přemýšlení přejdu do polospánku, aniž si toho všimnu, a stane se mi, že ve spánku pokračuji v meditaci, kterou jsem započal ve stavu bdělosti.

Zpočátku jsem se této své zálibě zůstávat v posteli a pospávat bránil, pak jsem to vzdal, protože jsem pochopil, že mezi spánkem, snem a meditací je souvislý a plynulý přechod. Filosof není v podstatě nic jiného než bdělý spáč. (Pokud vůbec bdělý zůstává.)

Koneckonců nikdo neví lépe než Vy, že jsem ve svém traktátu o Vášních kritizoval nečinnost, do které upadáme ze strachu před neblahým osudem. Rozum tomu chce, že volíme to, co se jeví jako nejlepší a co si tak jako tak dopřáváme. Je pravda, že pohyb, kterému jsem se v mládí věnoval, je mi teď mnohem méně blízký.

Zůstávám raději nehybný a přemýšlím, také proto, že mám někdy pocit, jako by mi duchů v žilách ubývalo, až se nakonec rozplynou a zmizí.

Někdy se mi stává, že si přeji, aby se mi zkušenosti, které mi dosud ve vědě stejně jako v samotném životě chybějí, vybavily samy od sebe, aby se jako přátelé, kteří přijdou na návštěvu, zjevily na prahu mé mysli a staly se tak snadno dostupnými, aniž se musím nutit jít a někde je vyhledávat.

Moje zdraví navíc nebylo nikdy pevné, a tak se obávám, že vycházet v noci za tak chladného počasí by mi mohlo uškodit. Vždyť chlad je ve městě tak silný, jako kdyby ho vydechoval led, kterým je pokryto a který působí, jako kdyby nebyl následkem zimy, ale téměř její příčinou a původcem. Jak už jsem řekl, vody přístavu jsou pokryty ledem, nebe je olovnatě šedé s rudě černým odstínem, sníh na ulicích odklízejí mlčenliví metaři, aby těm několika obyvatelům města, kteří vystrčí nos z domu, umožnili jít, aniž by upadli, a těm několika málo povozům se pohybovat bez velkého rizika. I přesto někdy z okna vidím koně namáhavě táhnoucí povozy se zbožím, jak neobyčejně zprudka a se zoufalým ržáním padnou k zemi a jak pod jejich kopyty drhnoucími led vztekle odskakují jeho úlomky. Tu a tam lze spatřit bandu výrostků, jak v době, kdy mráz poleví, vycházejí na ulici a pokoušejí se o hru s míčem nebo s holemi, a jak se po několika minutách zděšení a ztuhlí zimou zase stahují do domu.

Velice brzy se stmívá, šeď se změní v čerň bez jakéhokoliv přechodu

a nad hlavou člověk nevidí zářit ani jednu hvězdu. V noci sněží.

Zakrátko se ze sněhu stává matný a popelavě šedý led, který pak zvyšuje chlad. Vše živé tato teplota svírá tak, jako kdyby samo bylo z ledu a zbaveno každého záchvěvu. A neříkám to jako básnický obrat nebo metaforu. Ptáci na kost vyhublí padají z okapů, a když mrtví ztěžka jako kámen dopadnou na okenní římsu, úder na plech vyvolá děsivou ránu. Ráno posílám Schlütera, aby někde ta ubohá stvoření, která zkameněla, pohřbil. (Nevzdal jsem se však toho, abych si některá těla dal stranou a mohl pak pozorovat změny, které mráz způsobí v organismu.) Voda ve fontánách je zamrzlá, v domě je těžké se umýt, když se předtím voda neohřála, okny vchází ledový vzduch, který bodá jak jehly. Za takových podmínek lze sotva pozorovat meteority, protože na tomto nebi nejsem schopen uhodnout ani jeho barvu! (Který Bůh jen mohl vyvolat na nebi barvu olova?)

Z toho, že jsem došel až sem, nemohu vinit nikoho jiného než sám sebe. Jako Odysseus, opustil jsem čarovné ostrovy nymf, abych se ocitl v kamenité zemi. Jenže Odysseus se vracel do své rodné země, já jsem se od ní vzdálil. Jako by to nestačilo, byl jsem to já, kdo žádal královnu, která mě zvala od dubna loňského roku, aby mi dovolila uspořádat svoje záležitosti tak, abych do Stockholmu dorazil před zimou. Takto jsem skutečně skončil zimě ve chřtánu, jako Jonáš velrybě, avšak s malou nadějí, že se z něho dostanu.

Utěšuje mě to, že madame Chanutová, moje hostitelka, mě přijímá s velkorysostí a náklonností rovné té, již, předpokládám, věnuje svému výjimečnému manželovi, teď ovšem nepřítomnému. Poskytla mi velký a pohodlný apartmán a předala mi dopisy, ve kterých mě její muž ujišťuje, že mi po svém návratu dá k dispozici nedaleko dům se zahradou, abych mohl pokračovat ve svém bádání o rostlinách, jejich vývoji a růstu. Na stole v hlavním pokoji pro mě nechala umístit košík s voňavým pot pourri. Někdo jí asi řekl, že je mám velmi rád, protože si uchovávají krásu, i když uvadnou, a navíc jsou neobyčejnou ukázkou rozmanitosti tvarů přírody.

Popravdě ale nevím, kdy se budu moci rostlinám věnovat, když je taková zima. Podle vyprávění Schlütera, který se potuluje venku a mluví tam se starými ženami i s personálem v domě Chanutových, nebyla ve Stockholmu alespoň šedesát let zima tak tvrdá a tak brzy, zrovna jako tomu bylo před několika lety v Holandsku. Myšlenky ve mně zamrzají jako voda ve fontánách, a představy, které mám v hlavě, se prolínají ve zmatené spleti a chvílemi se zdá nemožné spojit podstatná jména a slovesa těch několika málo vět, které moje mysl dokáže vytvořit.

Psaní tohoto dopisu je pro mě příjemné nejen proto, že mi dovoluje obnovit pouto s Vámi, vznešenou paní, mou žačkou a panovnicí, ale také proto, že je to po dlouhé době poprvé, co mám dojem, že když vedu ruku po papíře, běží a moje mysl ji bez námahy následuje, i když jak sama vidíte, moje myšlenky, které k Vám ode mě směřují, jsou tak jednoduché, že se téměř červenám. Pomáhá mi však pomyšlení, že brzy budu mít příležitost s královnou znovu začít s filosofickými

úvahami v naději, že moje myšlení, teď chladem zpomalené, najde způsob a cestu, jak znovu dojít jasnosti a plynulosti. Teď si ale všímám, paní, že jsem se příliš brzy holedbal znovu nabytou výřečností a myšlením. Ve skutečnosti cítím ztuhlost až v kostech, třebaže kamna a krb hřejí naplno. Doufám proto, že Vám nebude vadit, jestliže přeruším tento první dopis a omluvím se za prostotu poznámek, které obsahuje.

Doufám, že se příště opět přiblížím k Vaší úrovni, a doufám také, že to bude brzy.

Ti, kteří neměli dosud tu čest Vás vidět a neznají do hloubky Vaše ctnosti, nejsou ani s to pochopit, jaké může být tak zcela Váš, jako je Váš Descartes.