Z milé malé opičky se v tu chvíli stal obr. Když její veliká hlava dosáhla stropu a zastavila se hned vedle křišťálového lustru, konečně se přestala zvětšovat. „Tak co?“ zeptala se hlubokým dunivým hlasem, až se všechny stoly zatřásly. „Ještě si myslíte, že to všechno nesežeru?“
Bylo štěstí, že v restauraci tak brzy ráno snídal pouze starší pán s paní a holčičkou, asi s vnučkou. Když spatřili obrovskou opici, která říkala něco o žraní, začali ječet, vyskočili od stolu a běželi ven. „Skořice, okamžitě přestaň kouzlit!“ vykřikl jsem, ale ten obrovský opičák mě neslyšel. Sklonil se ke stolu, otevřel obrovskou tlamu a nasypal si do ní obsah všech talířů – sladké, slané, kyselé, všechno dohromady. Nevynechal ani talíře s jídlem, které jsme si nabrali my. Pak se odebral ke stolům s jídlem pro ostatní hosty. Odhodlaně jsem se rozběhl za nenasytnou obludou. Po dlouhých chlupech jsem se jí vyškrábal až k pasu, pak jsem odvážné přeskočil na přední tlapu, a když si opičák nesl do tlamy celý trs banánů, skočil jsem mu rovnou do té velikánské tlamy. Skořice byla tak zaujatá jídlem, že mě téměř spolkla. Zapřel jsem se do jejích obrovských zubů a vykřikl jsem: „Skořice, fuj!“ Teprve teď se ta obluda probrala. Vytáhla mě ze zubů, 35