Ještěrka (podle Ezopa)
Jeden tkadlec bydlel daleko za vsí. Celé dny seděl za stavem a tkal plátno, aby
si vydělal na nuzný chléb. Aby aspoň trochu užil voňavého vzduchu zvenčí, nechával dveře do světničky dokořán. Toho využila ještěrka a chodila k němu na návštěvu. Tkadlec ji nevyháněl, naopak – pohostil ji několika drobečky, které smetl ze stolu, u něhož jedl svůj suchý chléb. Tak to šlo nějaký čas a pojednou tkadlec zjistil, že se mu začíná dařit docela dobře. Tkalo se mu líp a rychleji, za plátno dostával víc peněz, už nemusel jíst jen suchý chleba, dokonce i nějaký groš po vzdáleném příbuzném, kterého ani neznal, podědil. Začal se cítit jako pán a ještěrka v kuchyni mu připadla nepatřičná. Tak ji vyhnal, ještě po ní hodil nůž a poranil ji. Dveře za ní zabouchl a víc ji dovnitř nepouštěl. Záhy se od něj štěstí odvrátilo. Onemocněl, nějaký čas nemohl pracovat, naspořené groše utratil a ještě nadělal dluh u hokynáře, aby neumřel hlady. Pochopil, že všechno dřívější skromné bohatství získal za dobrotu a vlídnost prokazovanou ještěrce a že ho teď štěstí opustilo, když ji ranil a vyhnal. Hluboce a upřímně svého činu litoval. Vydal se do lesa, aby ještěrku vyhledal a požádal o odpuštění. Našel ji a poznal podle jizvy na těle, způsobené jeho nožem. Ještěrka vyslechla jeho omluvu a prosbu za odpuštění. Pravila: „Odpustím ti, ale až se mi docela zahojí rána způsobená tvým nožem. Pamatuj si však, že i když se zahojí, jizva na těle mi zůstane. Bude to pro mne trvalá připomínka, že ti už nikdy nesmím důvěřovat. A do tvé chaloupky už nikdy nevkročím!“ Cestou domů tkadlec přemýšlel o tom, jak křehké je přátelství a důvěra mezi přáteli.
Petr Dragoun, 11 let
– 14 –
– 15 –