Z PAM ĚTI POD MORFINEM
Olaf (na tom, co bývala kolena) téměř bez ustání říká: „jsou sračky, co už nespolykám“. E. E. Cummings O Olafu šťastném, velkém zpívám
- 10 -
Asi šest neděl poté, co dobře vycvičené severokorejské divize vyzbrojené sovětskými a čínskými komunisty překročily 38. rovnoběžku, vtrhly do Jižní Koreje a rozpoutaly válku, jsem začal studovat na malé univerzitě v centru Newarku. Jmenovala se po Robertu Treatovi, jenž město v sedmnáctém století založil, a poskytovala bakalářské vzdělání. Byl jsem z rodiny první, kdo dostal možnost ho získat. Všichni bratranci měli jen střední školu a táta stejně jako jeho tři bratři ani nedokončil základní. „Já se musel od deseti živit,“ říkával. Měl u nás ve čtvrti řeznictví a já pro něj vyjma baseballové sezóny a těch odpolední, kdy jsem se jako člen debatního kroužku musel účastnit meziškolních soutěží, po celou střední rozvážel na kole nákupy zákazníkům. Ode dne, kdy jsem začal chodit na Treat a přestal v krámě pracovat – od lednové maturity až do zářijového zahájení prvního semestru to týden co týden dělalo nějakých šedesát hodin – se otec strachoval, že přijdu o život. Do války, která vypukla 25. června 1950, zasáhly okamžitě americké jednotky, aby pod vlajkou OSN podpořily nedostatečně vycvičenou a vyzbrojenou jihokorejskou armádu, - 11 -