Z PAM ĚTI POD MORFINEM
Olaf (na tom, co bývala kolena) téměř bez ustání říká: „jsou sračky, co už nespolykám“. E. E. Cummings O Olafu šťastném, velkém zpívám
- 10 -
Asi šest neděl poté, co dobře vycvičené severokorejské divize vyzbrojené sovětskými a čínskými komunisty překročily 38. rovnoběžku, vtrhly do Jižní Koreje a rozpoutaly válku, jsem začal studovat na malé univerzitě v centru Newarku. Jmenovala se po Robertu Treatovi, jenž město v sedmnáctém století založil, a poskytovala bakalářské vzdělání. Byl jsem z rodiny první, kdo dostal možnost ho získat. Všichni bratranci měli jen střední školu a táta stejně jako jeho tři bratři ani nedokončil základní. „Já se musel od deseti živit,“ říkával. Měl u nás ve čtvrti řeznictví a já pro něj vyjma baseballové sezóny a těch odpolední, kdy jsem se jako člen debatního kroužku musel účastnit meziškolních soutěží, po celou střední rozvážel na kole nákupy zákazníkům. Ode dne, kdy jsem začal chodit na Treat a přestal v krámě pracovat – od lednové maturity až do zářijového zahájení prvního semestru to týden co týden dělalo nějakých šedesát hodin – se otec strachoval, že přijdu o život. Do války, která vypukla 25. června 1950, zasáhly okamžitě americké jednotky, aby pod vlajkou OSN podpořily nedostatečně vycvičenou a vyzbrojenou jihokorejskou armádu, - 11 -
ale hned od počátku zaznamenávaly těžké ztráty, a otci zřejmě dělalo hlavu, že jestli se konflikt protáhne, odvedou mě na vojnu a já zahynu na bojišti podobně jako za druhé světové války jeho bratranci Alex a Dave. Je však také možné, že jeho úzkost vyvěrala z finančních problémů, jež započaly už předchozí rok. Tehdy nám začaly stabilně klesat tržby, protože jen pár bloků od našeho krámu otevřel první supermarket v okolí. Ten si mohl dovolit prodávat maso a drůbež za nižší ceny než otec, a kromě toho po válce ve čtvrti ubylo rodin, které jedly košer a maso nakupovaly výhradně od členů Newjerseyské federace košer řezníků s rabínským certifikátem. Ale třeba se o mě začal tolik bát proto, že si uvědomil vlastní smrtelnost. Nebyl moc velký, zato fyzicky velmi zdatný a vždycky se těšil pevnému zdraví, ale teď v padesátce ho začaly sužovat záchvaty úporného vysilujícího kašle. V každém případě mu ovšem naháněly mnohem menší strach než matce, protože žmoulat celý den v koutku úst čmoudící cigaretu nepřestal. Ať už náhlá změna jeho dosavadní neškodné rodičovské péče pramenila z čehokoli, obavy o mě projevoval tím, že se dnem i nocí staral, kde jsem. Kdes byl? Proč se nedržíš doma? Jak mám vědět, kam jsi šel, když si zmizíš a neřekneš ani slovo? Máš před sebou báječnej život, tak proč chodíš někam, kde o něj můžeš přijít? Všechny ty řečnické otázky byly naprosto směšné, protože já byl celou střední školu rozumný, zodpovědný a pilný, učil jsem se na samé jedničky, chodil jen s těmi nejslušnějšími děvčaty, zapáleně se angažoval v debatním kroužku a jako náhradník školního baseballového týmu dokázal zaskočit na
každé polařské pozici. Zkrátka a dobře ani jako adolescentovi mi nečinilo nejmenší potíž splňovat všechny nároky, které na mě kladla čtvrť i škola, a otcovy pochybnosti mě neskutečně štvaly. Celá léta mě měl pod dohledem, protože jsem v podstatě vyrůstal u něj v krámě, a teď jako by najednou nevěděl, koho si to vychoval. Přitom se stejně jako matka dmul pýchou, když se zákazníci rozplývali, v jak uctivého a přívětivého mladíka vyrostl ten špunt, kterému kdysi strkali sušenky, když „jako opravdický řezník“ krájel tlusté tupým nožem, s nímž mu tatínek dovolil si hrát. Teď jim mlel hovězí, rozhazoval piliny po podlaze, aby ji mohl zamést opravdu dočista, a jakmile otec zavolal: „Hoď tuhle panince dvě kuřátka, Markie!“, hned je sundal z háků a z krku jim pečlivě vytrhal pár zbylých peříček. Těch sedm měsíců, než jsem začal studovat na vysoké, po mně otec vyžadoval mnohem víc než jenom mlít maso a házet zákaznicím kuřata. Naučil mě, jak od jehněčího plecka oddělit žebro, naříznout si jednotlivé kotletky a pak jednu od druhé odseknout. Ukázal mi, že to není žádná věda. „Hlavně se netesni, a všechno bude v cajku,“ říkával. Taky mi kladl na srdce, ať mám trpělivost s vyběravějšími zákaznicemi, které si maso nechávají ukázat ze všech stran. Těm jsem například kuře musel podržet ve vzduchu biskupem napřed, aby se mohly přesvědčit, že je opravdu vykuchané do poslední mrtě. „To bys nevěřil, co štráchů ty báby s takovým kuřetem nadělají,“ říkal mi a hned je začal napodobovat. „Ukažte mi ho z druhý strany. Ne, já myslím z opačnýho konce. Ať se kouknu na biskupa.“ Já měl za úkol kuřata nejen škubat, ale i vyvrhnout, což znamená mírně naříznout řiť, strčit ruku do břišní dutiny,
- 12 -
- 13 -