O
tevřený hrob vyvolával v Bastianovi smíšené pocity. Jistěže v něm neležela žádná mrtvola, a už vůbec by se nemohla sama vyhrabat. Přesto se mu při pohledu do otvoru trochu svíral žaludek. Zlé znamení, zněla mu v hlavě Dořina slova. „Zeptáme se organizátorů, co to má znamenat,“ řekl k Iris. „Ale teď musíme jít hledat Bradavičáka. Já tedy každopádně, už tady nedokážu nečinně postávat. Nějací dobrovolníci? Sám jsem poněkud krátkozraká pátrací skupina, musel bych o Bradavičáka zakopnout, abych ho našel.“ Iris zvedla prst. „Když ti nestačím já, budeš muset chvilku počkat. Podívej se na ně, na hrdiny. Sotva zvládli rozlepit oči.“ To chápal. Ve srovnání s většinou ostatních spal ještě dost dobře, přinejmenším ležel v suchu. Při troše smůly budeme mít večer v táboře tak deset lidí s chřipkou. „Dora je pro pátrací akci asi nepoužitelná, co?“ „Kdepak. A kromě toho je právě uprostřed magického obřadu,“ odpověděla Iris. „Kdoví, kolik dalších kleteb ještě přivoláš, když ji při něm vyru–“ „Je to pryč!“ Výkřik se v ničem nepodobal Dořinu vřískotu, ale byl plný zoufalství. 138
„Ach ne, ne, prosím ne!“ Lisbeth. Klečela na zemi a trhanými panickými pohyby pročesávala trávu. „Co se stalo?“ Zvedla hlavu. Měla bledé rty a po tvářích se jí koulely slzy. „Pryč,“ vyhrkla přidušeně. „Zmizel.“ „To snad ne!“ vykřikl Georg. Přiběhl k ní a začal také hledat. V jejích věcech a všude okolo. „Co se stalo?“ zeptala se Iris, ale Bastian už si stačil všimnout, že zmizel medailon, který Lisbeth nosila nepřetržitě na krku. V barvě mosazi, s draky zapletenými do sebe. Byl snad tak cenný, že jí jeho zmizení tolik otřáslo? „Nemohla jsi ho ztratit včera v lese? Při té bouřce?“ Zavrtěla hlavou. „Když jsem šla spát, tak jsem ho ještě měla. To vím. A teď zmizel. Já to nechápu, to přece není možné…“ Pokračovala v hledání. V trávě, mezi dekami, ve svém vaku. Georg začal prohledávat i Larsovo zavazadlo, ale tomu to nepřišlo vůbec vtipné. „Ruce pryč od mých věcí!“ „Jestli jsi Lisbeth něco sebral –“ „Proč bych to dělal?“ Odstrčil Georga stranou. „Nešahej na moje věci!“ Hluk nakonec probudil i Sandru. Rozespale se posadila a obdařila Bastiana unaveným úsměvem. Že by gesto usmíření? Sedl si do trávy vedle ní. „Co s tebou včera bylo?“ zeptal se tak tiše, jak to jen šlo. „Proč jsi odešla? Jen tak? To bylo víc než riskantní, měl jsem o tebe starost.“ „Hm. To jsi nemusel. Prostě jsem to v tom stísněném prostoru nemohla vydržet. Pomůžu teď Lisbeth, oukej?“ 139