R A N É Z A Č ÁT K Y 6 0 0 0 0 P Ř . N . L . – 5 0 0 N . L .
ZVUK TRUBKY
Zvuk trubky Posluchači ve starém Římě si užívali hudby v divadle, na hostinách, v aréně při zápase gladiátorů i na ulici. Hudba dodávala důstojnost a vážnost obřadům a slavnostem a hudebníci doprovázeli římské legie i do války.
A
ntičtí Římané nebyli v oblasti hudby žádní inovátoři, ale po celé říši došlo k svěžímu propojení nejrůznějších hudebních tradic. Hudební záznamy sice existovaly už od římského období, ale římská hudební kultura byla z velké části založená na poslechu – profesionální učitelé pečlivě předávali své umění žákům, kteří se učili hrát na nástroje podle poslechu, a nikoli podle záznamů.
Paleta nástrojů V římském světě se používalo několik typů lyry včetně sedmistrunné kithary (má se obecně za to, že z názvu vzešlo
slovo kytara), různé harfy a píšťaly. Vynález prvního klávesového nástroje, vodních varhan zvaných hydraulis, je sice připisován Řekům, ale Římané je od nich převzali a velmi si je oblíbili. Jako inovaci navíc vyvinuli varhany poháněné měchy, a ty se v průběhu staletí postupně modernizovaly a nahrazovaly předchozí vodou poháněný hudební nástroj.
Významnou součást římské hudební scény tvořily mosazné nástroje. K těm patřila například tuba – dlouhý tenký dechový nástroj, který v dnešní době nazýváme trubka – a různé druhy rohu, například cornu nebo bucina. Méně výsadnímu postavení se naopak těšily cimbály a tamburíny. Tyto nástroje, které byly původně
spojované s kultem asijské bohyně Kybelé, si získaly oblibu v populární hudbě obyčejných občanů města a hráli na ně pouliční hudebníci, kteří vystupovali společně s žongléry a akrobaty na římských ulicích.
Hudba pro válku a uctívání V římské armádě měli hudebníci jasně určené postavení i úlohu. Hráč na trubku se těšil velké úctě, ten, který ovládal hru na cornu, stál o stupínek níže a hráč na bucinu nejníže. Trubku bylo v zápalu boje
dobře slyšet a používala se proto k ohlašování útoku i ústupu. Pozice hráče na cornu během bitvy byla vždy v blízkosti standart legie, zatímco hráč na bucinu poskytoval signály výhradně v táboře. V běžném životě zněla trubka kromě jiného na pohřbech a rčení „poslat pro trubače“ znamenalo „připravit se na úmrtí“. Naproti tomu při náboženských obřadech, rituálech a obětování bohům nikdy nechyběl pištec, který hrál na tibii. Při slavnostních vjezdech vítězného vojevůdce do města (náboženské ceremonie na oslavu vojenského úspěchu) bylo zapotřebí větších představení se skupinami hudebníků a sbory.
Účelem těchto slavností bylo předvést moc Říma.
Hudba pro potěšení Navzdory formálním a úředním funkcím však Římané vnímali hudbu v první řadě jako zdroj zábavy. Do Říma mířili zdatní řečtí, syrští a egyptští hudebníci a vyhle dávali výhodná zaměstnání v luxus ních soukromých sídlech bohatých Římanů. Hostitel při slavnosti v římské vile běžně najímal hudebníky, aby přispěli k příjemnějšímu prostředí. V románu Satirikon, který v 1. století našeho letopočtu napsal římský dvořan Petronius, troubí boháč Trimalchio během své slavnosti na trubku. Naproti tomu kithara nebo tibia byly považovány jako
Pouliční hudebníci Mozaika nalezená v Cicerově vile v Pompejích znázorňuje římské kejklíře hrající na tambu ríny, cimbály a dvojitou flétnu, v Řecku známou jako aulos, v Římě coby tibia.
ETRUSKÉ VLIVY Římané zdědili hudební styl i po etruské civilizaci, která v Itálii vzkvétala od 8. století př. n. l. Etruskové se nakonec stejně jako zbývající část Itálie ocitli pod římskou nadvládou.
MALBA V EGYPTSKÉ HROBCE
VÝCHODNÍ STŘEDOMOŘÍ Ve 2. a 1. století př. n. l. dobyli Římané Řecko, Sýrii a Egypt, země s velmi vyspělou hudební kulturou. Většina hudebních nástrojů, které používali, vznikla ve východním Středomoří. Hlavní vliv náležel starověkému Řecku ❮❮ str. 18–19, ale významný přínos poskytl římské kultuře také Egypt a Asie.
NERO Římský císař Nero, který vládl v letech 54–68 n. l., byl nadšeným hudebníkem. Zaměstnával sou kromého učitele Terpnuse, proslulého zpěváka a hráče na kitharu. Nero poprvé vystoupil na veřejnosti roku 59 v Římě. Později se objevil v divadle v Pompejích, a to před placeným publikem, které mělo
(viz str. 22–23) a lyr. Rytmus zajišťoval bicí nástroj známý Řekům jako kroupeza a Římanům jako scabellum – pár sandálů s činely připevněnými k podešvím.
Signál trubky
PŘE D T ÍM Nástup Římské říše k imperiální moci kráčel ruku v ruce s pohlcením hudebních kultur dobytých území. Tyto exotické tradice se mísily v jedinečný hudební celek.
C Í S A Ř ( 3 6 – 6 8 N. L.)
vhodné nástroje k zajištění doprovodné hudby během vybrané hostiny.
Hudba pro divadlo V divadlech se o přestávkách během komedií hrála lehko myslná hudba, a tuto skutečnost veřejně odsuzovali moralisté, jako byli například Seneca a historik Tacitus, kteří taková vystoupení považovali za cizí zhoubu vznešené římské tradice. Tato kritika ze strany kulturních špiček spjatých s minulostí však zálibu Římanů v hudebním divadle nijak neovlivnila. V prvním století našeho letopočtu se stala módou pantomima, další umění dovezené z Řecka. Římská pantomima vyjadřovala příběh mýtu nebo legendy, předváděl ji pomocí tance a gest jediný účinkující, a to za hudebního doprovodu zpěváka a několika hudebních nástrojů včetně Panových fléten
Velkolepé hry gladiátorů, které se konaly v obrovských arénách, jako Kolosseum v Římě, byly vždy příležitostí pro hudbu. Tyto slavnosti začínaly procesím vedeným hráči na trubku a hornisty. Trubka dala signál pro začátek událostí, jež pak doprovodil hudební soubor. Na jedné mozaice je vidět, že v něm jsou hydraulis a cornu. V pozdějších dobách impéria se hry někdy stávaly příležitostí pro davové hudební představení. Jedna série her ve třetím století obsahovala 100 hráčů na trubku, 100 hráčů na cornu a 200 hudebníků na tibia a jiné píšťaly. To bylo tak výjimečné, že to vzbudilo mnoho dobových komentářů.
Majetek a postavení Díky poptávce po jejich vystoupeních se hudebníkům dařilo a těšili se váženému společenskému postavení. Sdružovali se do úředně uznávaných spolků, které zastu povaly jejich zájmy. Vynikající mistři občas dostávali za veřejná vystoupení od římských boháčů omračující částky a ceny obdobné hodnoty patřily také vítězům soutěží.
„Za boje hrají trubky a rohy pospolu.“
za úkol v příhodných chvílích tleskat. V roce 66 se Nero vydal na profesionální turné po Řecku a účastnil se rozmanitých hudebních soutěží. Pokaždé vyhrál, protože proti císaři se žádný porotce hlasovat neodvážil. Známý příběh o tom, jak Nero „fidlal, zatímco Řím hořel“, je však jen mýtus.
Ve vysokých římských aristo kratických kruzích byla znalost hry na nějaký nástroj považována za cennou schopnost; například císař Hadrián byl pyšný, že umí zpívat a hrát na kitharu. Císař Marcus Aurelius (222–235 n. l.) prý ovládal hru na několik hudebních nástrojů, počítaje v to trubku a vodní varhany.
Hráč na roh Corn byl bronzový roh s příčnou zarážkou, která umožňovala, aby si hráč opřel nástroj o rameno. Byl hojně používán ve vojenských kapelách a k doprovodu při zápasech gladiátorů.
P O T O M V průběhu 4. století n. l. se oficiálním náboženstvím v Římské říši stalo křesťanství. V posledních letech jejího trvání se vůbec poprvé rozvinula křesťanská chrámová hudba.
RANÁ CHRÁMOVÁ HUDBA Není úplně jasné, do jaké míry odrážejí posvátné středověké náboženské zpěvy 30–31 ❯❯ západní Evropy – včetně gregoriánských – hudební zvyklosti starověkého Říma. Varhany 98–99 ❯❯, které následovaly po vodních varhanách, jsou údajně považovány za chrámový nástroj od 7. století n. l. FILOZOFICKÁ INSPIRACE Římský filozof Boethius (asi 480–525 n. l.) skládal hudbu a tato skutečnost představovala pro středověké a renesanční evropské hudebníky a historiky důležitý zdroj teoretické inspirace.
VEGETIUS, „EPITOMA REI MILITANTES,“ 5. STOL. N. L.
24
25