0237367

TŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

Když v pátek vejdu do třídy, Ethan mě vítá s úsměvem a významně povytaženým obočím, které jako by s potěšením říkalo Byl jsem u vás doma, takže teď vím, kde bydlíš. Před dvěma dny bych z toho byla nadšená, a možná bych dokonce téměř padala do mdlob nad takovým veřejným potvrzením důvěrnosti. Koneckonců, je to důvěrnost, když spolu dva lidí sdílí určité vědomí nebo minulost nebo dokonce vtipy, které chápe jen málokdo, pokud vůbec někdo. Nebo mluví svým vlastním jazykem. Jenomže dneska nejsem ani nadšená ani nepadám do mdlob. Dneska se celá scvrkávám – hroutím se do svého nitra, nebo bych to aspoň chtěla udělat.

Taky se usměju, krátce a zdvořile. „Jsi v pořádku?“ zeptá se Stu a malinko se ke mně nakloní. „Ano. Proč?“ „Vypadáš, jako kdybys měla pitvat ještě nenarozené podsvinče.“ „A nemyslíš si, že kdybych měla pitvat ještě nenarozené podsvinče, tak už bych touhle dobou asi zvracela?“ „Jak můžeš vědět, že jsem tím nenaznačil, že vypadáš, jako kdyby ses měla pozvracet?“ „To chceš naznačit, že vypadám, jako kdybych se měla pozvracet?“ 254

Superlaska.indd 254

12.03.14 16:06

Cizí slovo láska „Ne. Byla to špatná, ale zábavná metafora. Začněme znova. Jsi v pořádku?“ „Ano,“ řeknu a snažím se neusmívat. To Stua vždycky pobaví. „Proč?“ „Vypadáš, jako by sis právě uvědomila, že sis zapomněla vzít kalhoty.“ „To si vážně myslíš, že bych se dostala tak daleko od domova, než bych si uvědomila, že na sobě nemám kalhoty?“ „Ne. Nemyslím, To je právě ta ironie. Proto jsem se tě taky musel zeptat, jestli jsi v pořádku.“ Musím uznat, že na tom něco je. Usměju se, Stu taky, a řeknu: „Jsem v pořádku. Dík.“ Začíná hodina. Prvních pár minut si dělám poznámky, které vůbec nejsou nutné, jen abych se mohla dívat na něco jiného než na – ztěžka polknu – svého učitele. Když konečně risknu kradmý pohled, vidím ho, jako jsem ho viděla vždycky – pohledného, bystrého, dokonalého. A dneska si před tím pohledným, bystrým a dokonalým sama připadám malá, zrudlá v obličeji a ubohá. „Zamyslete se nad tím,“ říká Ethan třídě. „Představte si, že bych tady stál a nemluvil bych, jen bych vám rozdal kopie svojí přednášky a chtěl bych, abyste mi dodali všechny otázky a odpovědi písemně. Všichni by sem přestali chodit. Bylo by to divné.

Divný vztah. Trapný.“ Kývám. „Jazyk je transcendencí trapnosti, pomůže překonat trapné okamžiky,“ vykládá Ethan. „A teď se zamyslete nad tím, kolikrát jsem vás, přátelé, viděl mimo seminář. Kolikrát jsme spolu mluvili. Platí?“ Vlevo a vpravo ode mě spousta hlav kývá. Spousta. Počkat – spousta?

255

Superlaska.indd 255

12.03.14 16:06

Erin McCahanová „Přátelé, nebylo to tak, že bych k vám přišel jenom tak, stál vedle vás a mlčel, nebo s vámi šel a nic neříkal,“ pokračuje a několik spolužáků se zasměje. „Jo. To by bylo fakt podivné,“ podotkne Ethan. „Ne, povídáme si. Většinou o neutrálních věcech.

Abychom se navzájem poznali, volíme obvykle nekonfliktní témata. To je jedna z funkcí jazyka. Přispívá k vzájemné zdvořilosti a k pocitu kultivovaného vztahu mezi neznámými lidmi. Vyplňuje trapné ticho.“ Jdu pryč. Vstávám a odcházím. To se při hodině stává. Není to žádné drama. Většinou jde o to, že se prostě přihlásí příroda, ale u mě ne. A už vůbec ne dneska. Tváře mi hoří a srdce mi buší. Začíná se mi zvedat žaludek. V duchu si odškrtávám možné příčiny: rozsáhlý infarkt opožděný anafylaktický šok pomalu propukající cerebrální aneurysma návaly krve do hlavy Je to vážné.

Na dámských toaletách vytáhnu z kapsy mobil.

SMS matce, 9:17 Myslim, že mam cerebralni aneurysma.

SMS od matky, 9:18 Ne, nemas.

SMS matce, 9:18 Citim, ze mi oteka mozek.

SMS od matky, 9:19 Ne, necitis.

256

Superlaska.indd 256

12.03.14 16:06

Cizí slovo láska Vypnu mobil, dám ho zpátky do kapsy a vyhýbám se pohledu do zrcadla. Umyju si ruce a trochu vody si nastříkám do obličeje.

Jestli to není aneurysma, alergická reakce nebo předčasná menopauza, pak jde o jedinou možnou život ohrožující záležitost: globální ztrapnění.

Zpátky v posluchárně mě Ethanova přítomnost – jeho pohledná, bystrá a dokonalá postava, ke které jsou upřeny všechny oči a uši – nutí ke konfrontaci se třemi bolestivými otázkami, které vedou jedním jediným ponižujícím směrem.

Co když má Kate pravdu?

Co když je to pubertální vzplanutí?

Jak jsem si jen mohla své pocity tak zoufale špatně vyložit?

Jaká je vlastně podstata lásky?

Musí existovat nějaký způsob, jak to vyřešit.

Snažím se sestavit příslušné rovnice vleže na Stuově posteli, koukám do stropu, ale vidím jen samá x a y a závorky a otazníky.

Stu leží vedle mě a taky civí do stropu. „To je dobrá otázka,“ poznamená. „Nemám tušení, jak na ni odpovědět.“ „Máš celou tunu zkušeností,“ řeknu. „To mi ty pořád předhazuješ.“ „Čau –“ Sophie vejde do pokoje. „Co tady vy dva provádíte?“ „Výrazový tanec,“ prohlásí Stu a na několik vteřin zvedne ke stropu levou nohu a pravou paži. „Přemýšlíme o povaze lásky,“ řeknu a Sophie si lehne na postel vedle mě. „Ty přemýšlíš. Já nacvičuju svou taneční sestavu,“ brání se Stu. „A kdo to chce o lásce vědět?“ vyzvídá Sophie. „Já,“ přiznám se.

257

Superlaska.indd 257

12.03.14 16:06

Erin McCahanová „Vážně?“ podiví se Sophie. „Ale nemyslíš zase na Stefana?“ „Ne.“ „A je tu někdo jiný?“ „Ne.“ Už ne, chce se mi říct. Možná. Já nevím. „Ne. Myslela jsem si, že už se dokážu zamilovat, a přitom ani pořádně nevím, co vlastně láska je. A navíc, jak tak koukám, tak kdybych chápala správně, co při tom člověk cítí, jak taková věc vypadá, jak zní a jak funguje a proč je jiná, než když se člověku jen někdo líbí nebo ho má rád, a třeba i moc rád, proč se liší i od toho, že někdo někoho jenom tak sbalí, byla bych schopná Kate líp porozumět.“ A když říkám Kate, myslím tím porozumět sobě.

Už je to víc než týden, co se Ethan objevil u nás doma s mojí taštičkou na drobnosti a mluvil ethanštinou s naší rodinou. Od té doby už jsem s ním šla třikrát pěšky do Fair Grounds. Cestou jsme si povídali, nebo jsem si to aspoň myslela. Já jsem povídala. Tentokrát jsem taky poslouchala. Ethan se ptal na různé věci – o mně, o škole, o hudbě, o volejbalu, o střední škole, o Capu i naší rodině. Za celé ty týdny jsem si nestačila všimnout, že zatímco jsem na Ethana mluvila plynulou josieštinou, on se jen snažil překlenout trapné ticho. Geoff se o to taky pokusil ten večer, když jsme se seznámili, ale s daleko menším úspěchem.

Dnes odpoledne po škole jsem si napsala do deníčku: Pátek, 17. října Ethan má dobrou zkušenost s pubescenty. „Už ti vykládám celé měsíce, že Kate je zamilovaná,“ řekne mi Sophie tam na Stuově posteli. „A jak to víš?“ „Bude se vdávat.“ 258

Superlaska.indd 258

12.03.14 16:06

Cizí slovo láska „Ale nemůžeš přece uvádět manželství jako důkaz lásky, když jich tolik končí rozvodem.“ „Můžeš se taky odmilovat,“ řekne Sophie. „Já už to udělala devětkrát.“ „Hmm, a proč se teda někdo odmiluje, zatímco jinému to zůstane na celý život?“ „Nemám tušení, Josie. Mám pocit, že v tom trochu plavu.“ „Ale jsi na mělčině, tak se neutopíš,“ prohodí Stu a Sophie se přese mě natáhne, aby pleskla bratra do ruky. „Myslela jsem, že mi vy dva budete víc nápomocní,“ řeknu. „Kdepak,“ prohlásí Stu, vstane a usadí se ke klávesám. „Já ti rozhodně nepomůžu, když nemám žádné vlastní zkušenosti.“ „Pane jo, ten si ale lže do kapsy,“ odfrkne Sophie. „To víš, že jde na školní slavnost a na ples s Jen Auerbachovou?“ Opřu se o lokty. „Vážně s ní jdeš?“ „Jo,“ kývne Stu a zahraje polohlasně pár akordů. „A taky pro ni skládáš písničku?“ vyzvídám. „Píseň láááááááááásky,“ škádlí ho Sophie. „Složil bych, ale už tady díky Josiiným otázkám a tvým odpovědím nevím, v čem vlastně tkví podstata lásky,“ prohlásí Stu. „Takže připouštíš, žes až do této chvíle její podstatu znal,“ řeknu a Stu jenom zavrtí hlavou, protože právě začal hrát Haleluja. „Ne, připouští, že jste na to oba šli s rozumem,“ řekne Sophie. „K lásce ale nemůžeš přistupovat racionálně.“ „A jak definuješ racionální přístup?“ „Teda ty jsi fakt nemožná,“ odfrkne Sophie a vypochoduje z místnosti.

Tohle je nemožné, řeknu si v duchu a zas se položím, abych viděla líp na Stuův strop. „Takže Jen? A školní ples?“ 259

Superlaska.indd 259

12.03.14 16:06

Erin McCahanová „Jo.“ „A uvědomuješ si, že se k tobě naprosto nehodí?“ „Myslel jsem, že podle tebe se nehodím já k ní.“ „No to jo.“ „A nedávají dva zápory dohromady klad?“ „Nejsem si úplně jistá, jestli tohle pravidlo platí i tady,“ řeknu.

Ale přála bych si, aby to tak bylo. Aspoň bych se podle něj řídila, za x bych dosadila veškerá svá data a Ethanova za y. A výsledky bych měla dřív, než bych do toho vtáhla svoje city, a necítila bych se tak, jak se cítím teď – jako kdyby mě opravdu pustil k vodě imaginární kluk.

260

Superlaska.indd 260

12.03.14 16:06