Třetí část
29 •
T
řiasedmdesátiletý Wilfredo Garcia stál v kuchyni u svého starého plynového sporáku a vařil si večeři. Bistec palamilla a platanos fritos, flank steak a smažené banány. Pocházel z Kuby a do Spojených států přišel v roce 1962 s už dospělými dětmi. Novou řeč nikdy neovládl do takové míry, aby vysvětlil, co chce říct, často přeskakoval z angličtiny do španělštiny. Lidé ho nicméně měli rádi a i rodilí Američané, kteří s ním mluvili, mu jeho jazykovou bariéru snadno odpustili. Wilfredo byl zavalitý, měl hřejivé tmavě hnědé oči a baculaté tváře. Miloval jídlo. Většinou večeřel doma, protože okolí Adams Street nebylo po setmění úplně bezpečné. Toho večera, zrovna když si dal steak podusit s cibulkou a petrželkou, zazvonil telefon. Podíval se, ale nezvedl ho. Už pár dní na telefon nereagoval, od té doby, co se v jednom novinovém článku dočetl, jak důležitou roli by mohl v případě Jacka Swytecka hrát ten anonymní telefonát na policii. Věděl, že je jen otázkou času, než začnou pátrat po tom člověku, který se do toho snažil nezaplést tolik, že zavolal z pouliční budky, aby se ten hovor nedal vystopovat. Pořád se do toho nechtěl míchat. Proto se rozhodl žít jako poustevník, než celý ten humbuk kolem utichne. Jenže telefon pořád zvonil. Desetkrát. Pak víc než dvanáctkrát. Muselo to být něco důležitého, říkal si. Možná mu volala dcera z Brooklynu. Nebo jeho bookmaker. Nakonec vypnul sporák a telefon zvedl. „Oigo,“ řekl svou rodnou španělštinou. „Wilfredo Garcia?“ „Sí.“ „Tady strážník Michael Cookson z miamské policie. Jak se dnes večer máte, pane?“ 136
Wilfredo klesl na duchu, hned mu bylo jasné, že to neměl brát. „Dobře,“ odpověděl už anglicky, ačkoli jeho výrazný akcent byl patrný i v jednoslovné odpovědi. „Pane Garcio, mám na vás jen pár rutinních otázek ohledně vraždy Eddyho Gosse. Pochopil jsem správně, že bydlíte ve stejném patře, jako bydlel pan Goss?“ „Ve stejném patře, sí. Ale, por favor, já nic nevím. Já ne chtít sebe plést do toho.“ „To naprosto chápu, pane. Ovšem je to důležité. Hledáme toho člověka, který zavolal na policii z telefonní budky před vaší budovou tu noc, kdy byl pan Goss zavražděn.“ Wilfredo se zamračil. „Já ne chtít…“ „Jistě. Poslyšte, příteli,“ řekl mu přátelským tónem strážník, „je mi to jasné. A mezi námi, je mi úplně fuk, jestli kdy chytíme toho chlápka, co toho Gosse zabil. Ale musím to zkusit zjistit, je to moje práce. Takže jestli víte, kdo té noci volal, tak mu řekněte, že je mnohem lepší přihlásit se na policii, než po něm začnou pátrat všichni možní právníci. Mohl byste to pro mně udělat?“ Wilfredo měl v krku knedlík. „Tak dobře.“ „Vlastně bych vám to rád ještě usnadnil, pane Garcio, protože dobře vím, jak neradi se lidé do něčeho takového nechají zaplést. Vy ani nikdo jiný byste vlastně ani nemusel chodit na stanici, ani k nám volat. Dám vám číslo na můj pager. Pokud něco vy nebo někdo z vašich známých zaslechnete, prostě dáte vědět mně. Chci jen malou informaci, nic víc. Slibuju, že byste zůstal v anonymitě, pokud by to jen trochu šlo. To zní fér, ne?“ „Sí.“ „Tak si pište – pět, pět, pět, dva, devět, nula, nula. Stihl jste to?“ „Co? Jo, jo.“ „Výborně. Díky za váš čas, pane.“ „Na shledanou.“ Když Wilfredo zavěsil, musel popadnout dech. Překvapovalo ho, že si to číslo pageru skutečně zapsal. Opravdu by se do toho strašně nerad nějak zapletl, začaly ho ale nahlodávat ty instinkty, které ho tehdy v noci přiměly zavolat na policii. Naturalizován jako občan Spojených států byl sice už dávno, tehdy přísahal, že bude bránit svou zem a bude dobrým Američanem, pořád si na to ale živě pamatoval. Podíval se na číslo, které si právě zapsal. Ten policajt zněl mile. Možná by to nedopadlo tak špatně, jak se bál. Možná bylo načase přihlásit se a zbavit se toho břemene. Wilfredo se nadechl. Pak zvedl telefon. Ruka se mu třásla, vytočit číslo ale zvládl.
137