0044499

ANTVERPY

1920: Poprvé na olympijských hrách pod československou vlajkou

Výprava na výletě v Ostende © 1920 / Národní muzeum

OBSAH

Předmluva / Zdeněk Škoda – – – 9

I. ČÁST : Proměna Českého olympijského výboru v Československý a jeho první kroky do Antverp 1920 / František Kolář – – – 11

II. ČÁST : Hry VII. olympiády v Antverpách 1920 – – – 22

Olympijské hry v Antverpách oslavou míru / Zdeněk Škoda – – – 25

Atletika: Vohralík těsně pod stupni vítězů / Pavel Hladík – – – 61

Cyklistika: Kundert s Ramešem po osmi letech opět na olympijských hrách / Pavel Hladík – – – 69

Fotbal: Diskvalifikace ve finále s Belgií / František Kolář – – – 74

Gymnastika: Špatný výklad pravidel připravil sokoly o olympijský triumf / Pavel Hladík – – – 87

Lední hokej: Jediný vstřelený gól přinesl bronzovou medaili / Radek Jásek – – – 95

Plavání a vodní pólo: Nominační pře a špatná kázeň / Zdeněk Škoda – – – 112

Sportovní střelba: Českoslovenští střelci poprvé na olympijských hrách / Zdeněk Škoda – – – 120

Šerm: Šermíři z klubu Riegel / Zdeněk Škoda – – – 126

Tenis: Skrbková se Žemlou a jejich bronzový úspěch / Zdeněk Škoda – – – 132

Veslování: Početná výprava československých veslařů / Zdeněk Škoda – – – 137

Vzpírání: Wagnerovo páté místo / Zdeněk Škoda – – – 142

Zápas: Zklamání z výkonů řecko-římských zápasníků / Zdeněk Škoda – – – 145

19. zasedání Mezinárodního olympijského výboru a slavnostní zakončení her / Zdeněk Škoda – – – 149

Příloha č. 1: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský: Hry antverpské a po hrách – – – 153 (k vydání připravil František Kolář)

Příloha č. 2: Jaroslav Tuček: Význačné příběhy během cesty – – – 167 (k vydání připravil Zdeněk Škoda)

Příloha č. 3: Olympijská filatelie a Hry VII. olympiády 1920 – – – 175

Radek Jásek

III. ČÁST : Olympijské hry v Antverpách ve sbírce

Oddělení dějin tělesné výchovy a sportu

Národního muzea / Jitka Schůtová – – – 181

PŘEDMLUVA

Vážení olympijští přátelé, v roce 2020 uběhlo plných sto let od první účasti našich sportovců na olympijských hrách pod hlavičkou svobodného a suverénního státu, který byl vyhlášen po skončení první světové války a rozpadu Rakouska-Uherska 28. října 1918. V ústavě nové republiky byla 30. března 1920 uzákoněna nová státní vlajka, kterou tvořil list o poměru 2 : 3 se dvěma vodorovnými pruhy (bílým a červeným) a v žerďové části modrý klín sahající do poloviny délky vlajky. Za autora tohoto návrhu je považován český heraldik a archivář Jaroslav Kursa. Hry VII. olympiády v Antverpách 1920 byly první velkou sportovní akcí, kde českoslovenští sportovci reprezentovali pod tímto novým národním praporem.

Svět se v té době potýkal jak s následky tragické světové války, tak s důsledky pandemie španělské chřipky, která naplno propukla v březnu 1918 a pominula až po dvou letech, v dubnu 1920. Jak symbolické, že téměř přesně sto let poté postihla svět podobná mizérie spojená s celosvětovou pandemií jiného koronavirového onemocnění – Covid-19. Dynamický a pulzující globální svět se doslova zastavil a olympijské hry v Tokiu se v roce 2020 uskutečnit nemohly. Poprvé v historii bylo rozhodnuto, že budou hry o rok odloženy.

Vraťme se však nyní o sto let zpátky a nejprve si pojďme připomenout, jak se nově utvořil Československý olympijský výbor a jaké historické souvislosti ovlivnily samotné antverpské hry. Ve druhé a nejobsáhlejší části knihy, která se věnuje přímo Hrám VII. olympiády v Antverpách, se autoři textů zaměřili především na československou účast a na ty sporty a disciplíny, ve kterých se objevili reprezentanti nového státu. Součástí této kolektivní monografie jsou mimo jiné také autentické vzpomínky zakladatele českého olympismu Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského a šermíře Jaroslava Tučka. Ve třetí části se můžete seznámit s dobovými sbírkovými předměty, kterými disponuje Národní muzeum.

Závěrem bych na tomto místě rád poděkoval všem kolegům a spolupracovníkům, kteří se na přípravě této publikace jakkoli podíleli.

ZDENĚK ŠKODA

sekretář a místopředseda České olympijské akademie

Proměna Českého olympijskéhov Československývýboru a jeho první kroky

František Kolář

Na kongresu v Paříži v červnu 1894 byl Jiří Guth jmenován jedním z prvních dvanácti členů Mezinárodního olympijského výboru, a to se zemí původu Bohême. Na prvním zasedání MOV během I. olympijských her v Athénách v dubnu 1896 byl jedním z delegátů, kteří prosazovali, aby se nižší organizační články olympijského hnutí konstituovaly na základě národním, a nikoli státním. Čechům přijetí tohoto principu umožňovalo vystupovat i nadále v Mezinárodním olympijském výboru či na olympijských hrách jako samostatný subjekt.1 Když se však z olympijských her stávalo politikum sui generis, začala být česká samostatnost solí v očích zprvu vídeňských sportovních funkcionářů, vbrzku však i tamější vlády a nakonec i císaře. Zejména od roku 1911 zintenzívněl tlak na Gutha, a potažmo i na Coubertina, aby se Češi s ohledem na státoprávní uspořádání habsburské monarchie stali součástí rakouského olympijského hnutí. Vše vyvrcholilo na V. olympijském kongresu v Paříži v červnu 1914, který se snažil vytvořit do budoucna pravidla, jimiž se bude olympijské hnutí nadále řídit, jakousi „olympijskou ústavu“. Mezi nimi se objevila i zásada – „jeden stát – jeden národní olympijský výbor“ – která dosavadní národní princip nahrazovala principem státním. Pro české olympijské činovníky to byla katastrofa. Jak tuto změnu vysvětlit českým sportovcům, a co víc, jak celému českému národu? Svým způsobem je zachránil brzký válečný konflikt, který se záhy rozhořel ve světový válečný požár. Na jeho konci byly rozsáhlé změny na mapě světa a mezi nimi i vznik samostatného československého státu, vyhlášeného dne 28. října 1918.

Už 30. října 1918 oznamoval Jiří Guth novému pražskému policejnímu řediteli Richardu Bienertovi, že Český olympijský výbor v novém státě zahajuje opět svou činnost.2 Dne 5. listopadu se v Guthově bytě sešli bývalí členové ČOV v čele s Josefem Rösslerem-Ořovským, a to František Fehrer,

1/ Srov. např. KOLÁŘ, František. Český podíl na obnově olympijských her na konci 19. století. In: ŠKODA, Zdeněk, ed. Znovuzrození olympijských her. Praha: ČOV, 2020, s. 46–56.

2/ GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav. Paměti II. Paměti olympijské (1894–1918). Praha: Hejda & Tuček, 1929, s. 147.

Karel Fuchs-Robětín, Edmund Kaizl, Rudolf Richter a Josef Zelenka3, aby jeho oznámení naplnili. Český olympijský výbor tu „byl znovu vzkříšen a ustaven“. 4

Opět se pánové sešli 17. prosince, aby zaujali stanovisko k usnesení České sportovní obce5 z předcházejícího dne. Obec byla jako vrcholný orgán českého sportu ustavena už 1. listopadu 1918 díky iniciativě sportovních redaktorů Viléma Heinze6, Miloslava Horáčka7 a Jaroslava Kalvy8 a do jejího čela byl postaven tehdejší předseda České atletické amatérské unie (ČAAU), stomatolog Jan Jesenský9. Jiří Guth její založení vítal, sám o zřízení podobné ústřední organizace usiloval před válkou.10 Ovšem 16. prosince její funkcionáři vyslovili požadavek, aby se ČOV stal „jen jakousi sekcí sportovní obce“, která bude zajišťovat její vztah k olympijskému hnutí a bude jmenována jejím vedením. To se zasloužilým funkcionářům vůbec nelíbilo! A tak právě 17. prosince rozhodli, aby se ČOV „vzhledem na okolnosti i na nebezpečí hrozící jeho samostatnosti proměnil ve spolek s řádnými stanovami“. 11

3/ Jednalo se o členy užšího vedení Českého olympijského výboru před vypuknutím války na konci července 1914: Jiří Guth – předseda, Josef Rössler-Ořovský – generální tajemník, Karel Fuchs-Robětín – jednatel, Josef Zelenka – pokladník, Rudolf Richter – zapisovatel, František Fehrer a Edmund Kaizl – stálí členové. Chyběli pouze Gustav Herschmann, Jaroslav Hrubant, Jaroslav Kalva a Zdeněk Kruliš. – Srov. Dokumentace k dějinám českého olympismu, 1. díl 1891–1918. Praha: ČOV, 1998, s. 123–128 - dokument č. 45.

4/ GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav. Paměti III. Na dvoře republikánském 1919–1925. Praha: Hejda & Tuček, 1929, s. 50.

5/ Cílem České sportovní obce, brzy Československé sportovní obce, bylo vytvořit ústředí českého a československého sportu, které by na základě dobrovolnosti sdružovalo sportovní svazy a které by prosazovalo jejich jednotný postup. – Viz PETRŮ, Karel. Dějiny československé kopané.

Praha: Národní nakladatelství A. Pokorný, 1946, s. 446.

6/ Vilém HEINZ-HENRY (1876–1946) byl zřejmě nejvýznamnější český sportovní novinář v první třetině 20. století – dlouholetý šéfredaktor časopisu Sport a hry, sportovní redaktor Národní politiky a od roku 1906 třicet let vedoucí sportovní rubriky Národních listů; funkcionář SK Slavie a Českého svazu fotbalového; v roce 1936 se stal jediným novinářem, který obdržel od ČSOV

Cenu Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského.

7/ Miloslav Josef HORÁČEK (1878–1948) byl sportovní redaktor Českého slova a Sportu a her, v letech 1919–25 vedl časopis Sportsman, v roce 1926 založil obrazový sportovní časopis Star, který řídil celých deset let; dlouholetý funkcionář fotbalové SK Slavie, ve složitém období 1905–09, kdy český fotbal bojoval za své mezinárodní uznání, byl předsedou Českého svazu fotbalového.

8/ Jaroslav KALVA (1878–1952) byl redaktorem Sportu a her, od roku 1906 třicet let sportovním redaktorem Národní politiky; zpravodaj z olympijských her 1912 a 1920; na počátku 20. století horlivý propagátor automobilismu a letectví.

9/ Jan JESENSKÝ (1870–1947) byl přední český stomatolog, zakladatel a dlouholetý přednosta

Pražské stomatologické kliniky. Věnoval se lehké atletice, závodil na středních tratích. Od září 1918 do února 1919 byl předsedou České atletické unie, a zřejmě proto ho „svatá trojice“ zakladatelů České, později Československé sportovní obce zvolila za jejího prvního předsedu.

10/ Viz jeho Rámcový sportovně politický program český (návrh) z 5. prosince 1913. Národní muzeum – Archiv dějin tělesné výchovy a sportu (AMTVS), fond Guth-Jarkovský Jiří Stanislav, k. 1, 2b4; srov. Dokumentace k dějinám českého olympismu. 1. díl. 1891–1918. Praha: 1998, s. 117–120 - dokument č. 43.

11/ Protokol ze schůze ČsVO 17. 12. 1918. Národní archiv v Praze, fond ČsVO, k. 3.

Jejich vypracováním byl pověřen generální tajemník ČOV Josef Rössler-Ořovský.

Začal boj o kompetence mezi olympijským výborem a sportovní obcí, který probíhal po celá dvacátá léta. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský ve svých Posledních pamětech olympijských uváděl: „Od svého počátku český výbor snažil se spolupracovat se sportovními centry a pokud možno i se sokolstvem. Musil se snažit a nemohl jinak, bylo to tak přece v povaze věci samé. Snahy tyto byly ovšem spontánní, dobrovolné, nikým nepředpisované, ale chtěl-li výbor vysílat nějaké borce na hry, musil se obracet nejdříve na dotyčná ústředí, aby mu vhodné borce jmenovala… Tak se vyvinula sama sebou praxe delegátů ústředí a olympijský výbor stal se bezděky, a aniž se o to přičiňoval, jakousi vrcholnou instancí, na kterou přemnozí byli nevraživě žárliví… Součinnost výboru s ústředími tu tedy odedávna byla a při dobré vůli a opravdové spolupráci delegátů bylo by mohlo zůstat při starém, neboť na práci opravdovou není potřebí stanov. Jenže páni delegáti zpravidla jevívali zájem o výbor a hry jenom tenkráte, když běželo o rozdělení subvence.“12

Na schůzi ČOV dne 27. února 1919 se však jeho členové dozvěděli, že Josef Rössler-Ořovský na stanovách pro nával jiných povinností ještě nezačal pracovat. Proto přijali pomoc právníka Theodora Bastla, Guthova spolupracovníka v Klubu českých turistů.

Ještě než se znovu Český olympijský výbor dne 2. května 1919 sešel, „odskočil“ si Jiří Guth do Lausanne na první poválečné zasedání Mezinárodního olympijského výboru. Konalo se počátkem dubna 1919. Aby nikdo nebyl na pochybách, že je řádným členem MOV, obrátil se na nově vzniklé ministerstvo školství a národní osvěty, aby mu potvrdilo, že „byl vládou československou jmenován oficiálním delegátem Československé republiky v Mezinárodním olympijském výboru“. V Lausanne ho však Pierre de Coubertin zchladil: „Ale, milý příteli, to nemá žádného významu. Mezinárodní olympijský výbor jest útvar naprosto nezávislý ode všech vlád, jmenuje si zástupce států a zemí sám, neohlížeje se na jejich vlády – ostatně sám jste to svého času zkusil.“13 To ale nic neměnilo na Guthově hrdém pocitu, že je v MOV „ponejprv jako člen se všemi ostatními stejně oprávněný“. Ba co víc! Zasedání, které na jedné straně oslavovalo čtvrtstoletí od obnovení olympijských her a na druhé straně projednávalo závažná témata, jako byly např. stanovení pořadatele nadcházejících VII. olympijských her nebo účast zástupců „viníků“ válečného konfliktu,

12/ GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav. Poslední paměti olympijské. In Star. 1936–38, kapitola Nové počátky za republiky. Přepis pořízený Jiřím Kösslem je uložen v Olympijském studijním a informačním centru ČOV.

13/ GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav. Poslední paměti olympijské.

tj. Německa, Rakouska, Maďarska, Turecka a Bulharska, či nově vzniklých států na mapě Evropy a světa v olympijském hnutí, muselo také rozhodnout, kdo po smrti Eugenia Brunetty d‘Usseaux14 převezme jeho funkci generálního tajemníka MOV, kdo se stane „pravou rukou“ předsedy. Coubertin o to požádal právě svého dávného přítele Jiřího Gutha, který se tak stal – a dodnes zůstává – nejvýše postaveným Čechem v hierarchii mezinárodního olympijského hnutí!

Guth se své nové funkce chopil nejen se zaujetím a poctivostí sobě vlastními, ale i s vědomím, že to prospěje novému československému státu. Nejvýznamnějším výsledkem jeho úzké spolupráce s Pierrem de Coubertinem bylo dokončení Olympijské charty, souboru základních zásad olympismu, řádů a organizačních principů olympijského hnutí, která od svého přijetí na VII. olympijském kongresu v Lausanne v červnu 1921 platí s jen aktualizačními úpravami do současnosti.15

Zprávu o zasedání MOV v Lausanne podal Guth členům Českého olympijského výboru na již uvedené schůzi dne 2. května 1919. Vedle Gutha byli jejími účastníky – Theodor Bastl, František Fehrer, Karel Fuchs-Robětín, Edmund Kaizl, Rudolf Richter, po čase rovněž Rudolf Schindler a Vítězslav Pavlousek, jako zástupce České obce sportovní její předseda Jan Jesenský.

Kromě zprávy o zasedání byl na programu též návrh stanov, který předložil právník Bastl.

Úkolem spolku podle nich bylo: zajišťovat účast československých sportovců na olympijských hrách; jednat s MOV a ostatními národními olympijskými výbory; organizovat olympijské hry, budou-li přiděleny Československu; starat se o výstavbu stadionu v Praze. Za tím účelem měl pečovat o finanční zajištění hlavně pomocí „sbírek a darů“. Co se týká zastoupení sportovních svazů, které o to vehementně usilovaly, stanovy je nechaly „na holičkách“. Budoucí Československý olympijský výbor i nadále měla řídit ona kritizovaná „stolní společnost“, doplněná o zástupce Československých obcí sokolské a sportovní a ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy. Delegáti sportovních svazů měli být přizváni k rozhodování jen v souvislosti s přípravou výpravy sportovců na olympijské hry rok před jejich konáním.16

14/ Eugenio BRUNETTA D’USSEAUX (1857–1919) byl italský šlechtic, který se aktivně věnoval veslování a jezdectví a který se po setkání s Pierrem de Coubertinem v roce 1897 stal členem MOV. Od roku 1908 do svého nevyjasněného úmrtí v lednu 1919 vykonával funkci jeho generálního tajemníka.

15/ GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav. Poslední paměti olympijské.

16/ Stanovy Československého výboru olympijského v Praze. Publikovány In: Dokumentace k dějinám českého olympismu, 2. díl 1918–1945. Praha: ČOV, 1998, s. 20–25, dokument č. 8.

Československý olympijský výbor na počátku dvacátých let 20. století.

Sedící zleva: Zdeněk Kruliš, Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, Otakar Petřík, Josef Rössler-Ořovský.

Stojící zleva: Rudolf Richter, Prokop Bureš, Vítězslav Pavlousek, Jan Plichta, Jaroslav Just, Karel Fuchs-Robětín © ČOV / fond Jiří Kössl

Oficiálně byl Československý olympijský výbor založen dne 13. června 1919, zároveň byly přijaty navržené stanovy.17 Oproti období před válkou byl ustaven jako představitel všech sportovců Československé republiky bez ohledu na jejich národnost, jak to vyplývalo ze závěrů zasedání MOV v Lausanne v dubnu 1919 a jak to později potvrdila Olympijská charta přijatá na VII. olympijském kongresu v červnu 1921.18

Československý olympijský výbor personálně navazoval na ČOV z doby Rakouska-Uherska. V jeho vedení zůstali „staří známí“ – předseda Jiří Guth, generální sekretář Josef Rössler-Ořovský a dále Emanuel Balcar, František Fehrer, Karel Fuchs-Robětín, Gustav Herschmann, Jaroslav Hrubant, Edmund Kaizl, Zdeněk Kruliš, Otakar Petřík, Rudolf Richter a Rudolf Schindler, které časem doplnili Prokop Bureš, Jaroslav Just, Vítězslav Pavlousek, Jan Plichta či Augustin Popelka.19 Ostatní národnosti v Československu se zprvu o olympijské hnutí ani příliš nezajímaly, proto jejich zastoupení ve svých řadách Československý olympijský výbor příliš neřešil.20

Prvním úkolem nově ustaveného Československého olympijského výboru bylo zajistit výpravu sportovců na VII. olympijské hry v roce 1920, které se měly konat v Antverpách. Nicméně doba prázdnin se – jako obvykle – příliš nehodila na práci, a tak se ČsVO sešel až 12. září 1919. Zprvu si jeho členové chválili spolupráci s Československou sportovní obcí, která měla na starosti technickou stránku, tj. přípravu a výběr sportovců, sami si vzali na starost finanční zajištění výpravy.

V říjnu 1919 byly sportovní svazy vyzvány, aby do ČsVO delegovaly své zástupce21. Učinili tak atleti, cyklisté, fotbalisté, hokejisté, plavci, šermíři, tenisté, veslaři, vzpěrači a zápasníci, dále Československá obec sokolská, Svaz dělnických tělocvičných jednot, a kromě nich i automobilisté, aviatici a lyžaři. Jiřího Gutha potěšil zejména zájem sokolů, o jejichž účast na hrách

17/ Ministerstvem vnitra byly Stanovy ČsVO schváleny až 16. prosince 1919. – Viz tamtéž. –Ke stanovám ČsVO z roku 1919 blíže in: KÖSSL, Jiří: Dějiny československého olympijského hnutí Praha: Olympia, 1977, s. 40–42.

18/ Protokol ze schůze ČsVO 13. 6. 1919. Národní archiv v Praze, fond ČsVO, k. 2. – Publikován

In: Dokumentace k dějinám českého olympismu, 2. díl 1918–1945. Praha: ČOV, 1998, s. 18–19, dokument č. 7.

19/ Tamtéž. – Funkce v ČsVO byly rozděleny na jeho další schůzi dne 1. 7. 1919. Viz GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav: Poslední paměti olympijské, kapitola Nové počátky za republiky.

20/ Teprve v polovině dvacátých let v souvislosti s úspěchem lyžařů německé národnosti na I. zimních olympijských hrách 1924 v Chamonix a s vyloučením sportovců Německa a Rakouska z olympijské rodiny začali s ČsVO spolupracovat zástupci Svazu německých lyžařských spolků

– Hauptverband der Deutschen Wintersportvereine. Tato situace trvala až do Her XI. olympiády

1936 v Berlíně.

21/ Objevil se však problém, které sportovní svazy, zda pouze ty státní, nebo i národní či třídní, stranické apod.

usiloval od počátků českého olympismu a na jejichž příjezd se neustále tázal i Pierre de Coubertin, v němž sokolové zanechali obrovský dojem svým vystoupením na mezinárodních gymnastických závodech v Paříži v roce 1889.22 Nicméně porady této „smíšené technické komise“, která se poprvé sešla dne 5. ledna 1920, se brzy ukázaly kontraproduktivní. „Arci většina pánů neměla žádných zkušeností v olympismu, přicházela často s návrhy dávno buď provedenými nebo odbytými, mívala námitky dávno vyvrácené a jen zdržovala jednání,“ psal Guth-Jarkovský ve svých Posledních pamětech olympijských.23

Pokud se týká financí, dary a sbírky nebyly příliš vydatné, větší sumu peněz daroval pouze Josef Rössler-Ořovský, a to 10 tisíc korun. Proto ČsVO usiloval o státní subvenci. Nakonec bylo sportovcům vyplaceno 500 tisíc korun (ministerstvo zahraničí v srpnu 1920 přispělo dalšími 100 tisíci korun), na jejichž správu měla dohlížet tříčlenná komise ze zástupců ČsVO, ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy a vlády, jmenovitě Jiří Guth, Augustin Očenášek a Jan Hiller.24 Peníze jednotlivým sportovním svazům však rozdělovala Československá obec sportovní.

Zdálo se, že veškeré přípravy na olympijské hry probíhají zdárně. Ovšem jen do té chvíle, kdy narůstala agenda s přihláškami jednotlivých sportovců. Najednou jako by se celá administrativní stavba zřítila. Potřebná data sportovců přicházela pozdě, případně vůbec, a jen neutuchající úsilí generálního tajemníka Rösslera-Ořovského – jak napsal Guth-Jarkovský25 – nakonec přivedlo československé sportovce 14. srpna 1920 na ovál nového Olympijského stadionu v Antverpách, kde konečně kráčeli pod vlajkou „svého“ státu.

22/ GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav: Poslední paměti olympijské, kapitola Nové počátky za republiky.

23/ Tamtéž.

24/ Tamtéž.

25/ Tamtéž.

POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA K I. ČÁSTI

GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav. Paměti II. Paměti olympijské (1894–1918).

Praha: Hejda & Tuček, 1929. 299 s.

GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav. Paměti III. Na dvoře republikánském

1919–1925. Praha: Hejda & Tuček, 1929. 430 s.

KÖSSL, Jiří. Dějiny československého olympijského hnutí. Praha: Olympia, 1977. 155 s.

KÖSSL, Jiří – KOLÁŘ, František, eds. Dokumentace k dějinám českého olympismu.

1. díl. 1891–1918. Praha: ČOV, 1998. 212 s.

KÖSSL, Jiří – WAIC, Marek, eds. Dokumentace k dějinám českého olympismu.

2. díl. 1918–1945. Praha: ČOV, 1998. 229 s.

Národní archiv v Praze, fond ČsVO.

Národní muzeum – Archiv dějin tělesné výchovy a sportu (AMTVS), fond Guth-Jarkovský Jiří Stanislav.

PETRŮ, Karel. Dějiny československé kopané.

Praha: Národní nakladatelství A. Pokorný, 1946. 845 s.

Star: sportovní, tělocvičné, automobilové rozmanitosti. Praha: Melantrich, 1936–1938.

ŠKODA, Zdeněk, ed. Znovuzrození olympijských her.

Praha: ČOV, 2020. 192 s. ISBN 978-80-88158-06-6