0044478

Věnování:

Všem, kteří při mně stojí

Speciální věnování:

Báře, Honzíkovi, Jiříkovi, Jarouškovi, Věře, Natálii, Božence, Petulemu, Lence, Elišce

BABYLON BERLÍN

JAKUB KOHÁK – NADŠENÝ DIVÁK

Musím zde, na tomto místě, složit hlubokou poklonu tvůrcům seriálu, který mě ohromil. Seriálu, od kterého jsem se nedokázal odtrhnout a pokaždé jsem se těšil na další díl. Babylon Berlín.

Přátelé, to je skutečně mistrovský kousek! Nejen proto, že se jedná o složitý příběh s několika dějovými linkami a mnoha postavami. Je to také dobová záležitost – celé se to odehrává v meziválečném období, kolem roku 1929, takže dekorace, rekvizity, kostýmy, exteriéry, to, jak vypadají ulice, účesy, herecké výkony… to vše je neskutečně dotažené a přesné.

Sám vím, jak je složité byť jen na jediný den změnit část ulice tak, aby odpovídala požadavkům natáčení – například aby vypadala jako v roce 1980. To musíte vyparkovat auta, změnit obchody, cedule, lampy… šílená práce!

Navíc jsem nějakým vnitřním pocitem došel k poznání, že všechny složky, co na tom pracovaly, to nesmírně bavilo.

Z celého kompletního díla čiší radost, je cítit ten fakt, že to všichni dělali s láskou a nadšením, není tam jediný lichý herec, jediné zaskřípnutí – zkrátka jsem užaslý, že se něco takového podařilo.

Údajně se jedná o nejdražší seriál, který se v Německu vyrobil, takže očekávání byla veliká. Nebývá snadné všechna očekávání naplnit, ovšem zde se to podařilo dokonale. Tvůrcům rovněž patří uznání za to, že vystihli náladu té doby –k tomu vám žádné peníze nepomohou, to se prostě musí stát.

Od úvodních vteřin až po závěrečné titulky se jednalo o zážitek. Zvláštní pochvala patří také hudební složce –ústřední melodie a vůbec veškeré skladby jsou perfektní. Obrazová sekvence u úvodních titulků je jedním slovem skvělá.

No nic, nechám toho chválení, musím běžet – právě mi v televizi začíná dvanáctý díl seriálu Tohle jsme my, další skvost mezi perlami.

HÁJ!!!

JAKUB KOHÁK – VERY GÚT

Mé nedávné putování po USA bylo objevné a nesmírně zajímavé. Celá naše rodinná marškumpačka se úplnou náhodou vyskytla na místě, odkud byl krásný výhled na start rakety do vesmíru. Až to skoro vypadalo, že ten let několik dní odkládali právě kvůli nám.

Pak jsme se ocitli na legendárním surfařském místě – krotitelé vln tam řádí přibližně osmdesát let a ubytování je celých dvacet metrů od pláže… jen tedy ještě nebyla sezóna, takže na ní nebyl VŮBEC

NIKDO!

Také jsme chodili do surfařského obchodu, který má otevřeno čtyřiadvacet hodin denně!

Ano, vůbec nezavírají, takže když si chcete například ve tři ráno koupit žabky, jojo, kšiltofku, ručník nebo surfařské prkno, tak nou proublem – ju ár velkam!

V amerických filmech občas hlavní postava snídá v nějakém snídacím podniku a servír nebo servírka chodí kolem a stále mu dolívá ze skleněné konvice kávu. To úplně miluju! Já sám jsem kávu nikdy moc nepil, třeba jedno latté měsíčně, ale tam jsem se do toho opřel a totálně jsem si užíval okamžiky, kdy se mě laskavě a s úsměvem ptali, zda chci doplnit šálek. „Jééés plís,“ pronesl jsem pokaždé světácky, skoro jako George Clooney.

Při jednom z našich přejezdů jsme zastavili na odpočívadle a šli se podívat k řece. Po chvilce si můj syn Honzík všiml podivné klády, která nás sledovala a stále se blížila. Samozřejmě to byl aligátor s úmyslem seznámit se, ale to jsme mu po mých několika statečných snímcích nedovolili.

Vedle stojící mexický kamioňák říkal, že tak blízko aliho ještě nikdy neviděl, a to už tu brousí dálnici „gád démit“ celý věky.

Pak se na mě zadíval, rozesmál se a halekal: „Ty jsi herec!

Inst-lejtr Tuchlovic!“ Znal ten film, měl totiž ženu Češku!

Jó, děcka – to je Amerika.

ETENŠN!!!

JAKUB KOHÁK – NOT VERY GÚT

V minulém sloupku jsem popisoval některé světlé momenty a události, které se odehrály během mého pobytu v USA. Dnes se pověnuji – kvůli vyváženosti – skutečnostem, které mě zarazily, až překvapily.

V Americe se totiž stávají neuvěřitelné věci! Například jedna paní zažalovala firmu na mikrovlnky, protože ji nikdo neupozornil na to, že v ní nemůže usušit svého psa! A vysoudila ohromné peníze.

Nebo nějaký šikula řídil karavan a při jízdě vstal od volantu a šel si něco vzít ze zadní části vozu – a světe, div se, auto nabouralo. Samo o sobě dost bláznivé, nicméně si představte, že kohosi zažaloval s tím, že nevěděl, že nesmí za jízdy vstávat – a vyhrál! Od té doby je prý v každém takovém voze napsáno: „Řidič nesmí za jízdy opustit sedadlo řidiče.“ To je nádhera!

S tímto pohledem na svět jsem po chvilce pochopil, proč mě hotelový číšník poté, co mi přinesl horkou vodu na čaj, angažovaně upozornil: „Pozor! Ta voda je horká!“ Kdybych se totiž opařil a u soudu by vyšlo najevo, že mě neupozornil, tak bych na tom hotelu vysoudil bambilióny!

Na Floridě z podobného důvodu brzdí auta už daleko před přechodem. Stačí, když k němu míříte, a šoféři zastavují deset metrů před a trpělivě čekají. Mohl byste je totiž zažalovat za vylekání, vyděšení, možnost ohrožení nebo za to, že jste prudce cuknuli hlavou, když před vámi brzdil, a pohnuli jste si s obratlem, krční páteří nebo kdovíčím.

Trochu mě mrzí, že lidé přestali používat mozek a nevzdorují. U té horké vody třeba. Nebo v supermarketu. Šel jsem si koupit pivo – na dvacet nevypadám, ani na třicet…, přesto po mně chtěli „ajdý kárt“ neboli identifikační průkaz. Kvůli věku! Vzal jsem to jako lichotku.

PAPABOX

JAKUB KOHÁK – PAPÁ

Samozřejmě dobře vím, co se ti, milý čtenáři, vybaví při pronesení slova papabox. Jedlíci vidí krabičku s jídlem, kde se nachází řízeček mezi dvěma chlebíky, banán, koláček, páreček a nějaké to pitíčko. Nevěrníci jistě usuzují, že se jedná o nějaký odchodový kufřík, který si dotyčný sbalí poté, co vyjde najevo jeho nemanželské stýkání se – v takovém případě by to ovšem musel být pápábox, ve Francii známý též jako adiébox (adieux).

Milovníci starších francouzských komedií si zas mohou představovat nějaký rozkošný žertovný snímek, ve kterém pobíhá slečinka a zoufale volá svého otce: „Papá, papá!!!“ A právě tito filmoví odborníci by byli nejblíž, protože se skutečně jedná o tatínkovskou krabičku.

Papabox vznikl jako mladší bratr maminkovské krabičky – motherboxu, který může dostat každá žena, která se stane maminkou. Obsahuje takovou sadu potřebných věcí, které novopečené matky jistě ocení, ovšem já byl osloven, abych se stal patronem a kmotrem papaboxu, tedy takového startovacího setu pro novopečené tatínky.

Představoval jsem si, že tam budou předměty, které takový muž na samém startu rodičovství rozhodně ocení: identifikační štítek v případě ztráty či dezorientace majitele (určeno především pro taxikáře), dále polštářek, klobáska, konfety, doutník, plechovka piva („spravovák“), prášky poopicové a třeba přesný finanční obnos pro případné přespání na záchytné stanici.

Ale kdepak! Jsou tam ponožtičky pro potomka, krémíky, sušenky, polštářek ve tvaru fotbalového míčku, kávička… jako fajn věci, ale co si budeme, chlapi, povídat. Ta první varianta – to by bylo eldorádo!

Po křtu, kdy jsem krabici pokropil mlékem, jsem byl osloven, abych jako dvojnásobný otec napsal tatínkovské desatero. A já na něm tvrdě pracuji, mám tam třeba: nepřekážet, ale zároveň „být po ruce“, vyhýbat se logickým sporům, se vším souhlasit…

Především ale doufám, že do papaboxu proboxuji alespoň tu klobásku.

KŮLY V PLOTĚ

JAKUB KOHÁK – KŮL SPISOVATEL

Pozítří večer dojde k pamětihodnému aktu – bude totiž pokřtěna má v pořadí již třetí kniha, kterou jsem vlastnoručně napsal. Kdo by v dobách, kdy jsem nosil ze školy ne právě lichotivé známky z českého jazyka, řekl, že jednoho dne dovrším svůj literární hattrick?

Knížka se jmenuje Kůly v plotě a obsahuje sebrané sloupky, které dlouhá léta píši do deníku Metro! Jde vlastně o druhý díl. Prvních 140 sloupků už kdysi v pradávnu vyšlo. S ohledem na název mě velmi potěšil reklamní slogan, který kdosi v nakladatelství vymyslel: „Nejvíc kůl kniha na trhu.“

To je, myslím, nadmíru povedené, a navíc je to pravda.

Poprvé se mé dílko objevilo na akci Svět knihy v polovině května a už mi hlásili, že se chystá dotisk! „Hohóóó,“ zahalekal jsem vítězně. „Kolik tak asi byl první náklad?“ vznesl jsem dotaz na ústředí. Čekal jsem 20–50 tisíc, takže odpověď

uspokojivá nebyla: „Pět tisíc jsme nechali udělat.“

Inu dobrá, nevěřilo se mi (čemuž se vůbec nedivím), ovšem dotisk je jasným důkazem kvalit mé publikace. „Čím

menší náklad, tím větší pravděpodobnost, že bude dotisk,“ pronesl můj strýc Petule.

No, tak jo, alespoň samotný křest si tedy nenechám pokazit. Oslovil jsem tři kamarády, z nichž vzešli dva superkmotři: Jiřina Bohdalová a Jakub Voráček, z čehož mám upřímnou radost.

Jiřinka je mimořádná osobnost, padli jsme si do oka a slíbili jsme si, že to pořádně roztočíme. S Vorasem je to to samé, ovšem slíbili jsme si, že to slavení trochu umírníme… což by se vzhledem k výdrži obou jmenovaných mohlo zdravě protnout. Anebo pojedem na Voráčkovu benefici do Mikulova, která se koná o dva dny později, rovnou! I s Jiřinou.

HABÁNI

JAKUB KOHÁK – ČESTNÝ HABÁN

Bývají tak označováni vysocí lidé, čahouni, obři, vytáhlíci, bidla, kolosové či titáni… zkrátka osoby, které svým vzrůstem převyšují průměr. Oficiální výška, od které si už člověk může říkat „habán“, činí 192,9 centimetru. A tušíte správně –taková je moje výška.

Byl jsem jakožto známý a protřelý piják a znalec kvalitního života pozván, abych se zúčastnil historicky prvního představení Habánského metru. Stalo se tak ve Velkých Bílovicích, kde habáni kdysi žili a zůstala tam po nich keramika a láska k práci a vínu.

Příchod habánů na Moravu se datuje do 16. století a pojí se s německou selskou válkou, čímž vás nebudu zahlcovat –důležité je, že jejich pojmenování nemělo nic společného s výškou, ale se slovem „Haushaben“, které označovalo společný dům, jelikož žili v komunitě.

Já jsem po prohlídce polností, vinic a prašných cest odmítl práci s motykou a rovnou si to namířil do sklípku, kde na mě čekala cimbálovka s písní Ty si, Jakubééé, strom zééélenýýý… Jeden pamětník – stařičký staříček, stréc Šilhánek – mi říkal, že mu tancem připomínám Jakuba Huttera,

historicky nejznámějšího habána. Bral jsem to jako poctu a nalil si ještě jeden „soviňonek“.

Poté jsem si vzal radu starších stranou a začal je učit ekvilibristické práci s koštýřem. Oni mi za to dali darem cimbál i s těmi paličkami, které vypadají jako velká špárátka do uší.

A když mi kolem půlnoci předávali dobový kroj aj s pentlemi, neubránil jsem se slzám a nabídl se, že jim podřežu májku. Teprve po ujištění, že už skončil červen a že ten dřevěný tyčící se klacek není májka, ale telegrafní sloup, jsem pustil pilku a šel si dát frgál.

Jáj, pěkné to bylo, habánsky důstojné. Tož v září, ogaři, na vinobraňá!!!

AUTOR MÁ ZELENOU JAKUB

KOHÁK – PAMĚTNÍK

Nedávno mi kamarád poslal takové desatero, které si pamatuje snad každý kluk, který proháněl merunu asi tak 30–60 let zpátky. Byla to doba, kdy děti dávaly přednost hrám, které osobně provozovaly, před těmi počítačovými – protože ty počítačové ještě neexistovaly.

Každý den, skoro za každého počasí se sešli okolobydlící chlapci na fotbalovém plácku – my měli originál asfalt –, aby spolu změřili síly a zakopali si. Vybíralo se většinou „podle huby“, občas nějaká dvojice prohlašovala: „My hrajeme spolu!“ a končilo se, když mámy volaly z oken: „Večeřééé!“

Zde je ono desatero:

1. Nejtlustší jde do brány.

2. Ten, komu patří míč, rozhoduje, kdo hraje.

3. Penalta se kope jen v případě, pokud faulovaný hodně nadává.

4. Utkání končí, až když jsou všichni k smrti unavení nebo když máma borce odvolá na jídlo (oběd, večeře) anebo když už je opravdová tma.

5. Je jedno, jaké je skóre – poslední gól je vítězný.

6. Žádní rozhodčí.

7. Je-li míč zakopnut hodně daleko, čeká se, až kolem něj někdo půjde, a volá se: „Pane! Kopněte si!“

8. Pokud si tě do týmu vyberou jako posledního, tvůj život ztrácí smysl.

9. Nejtěžší herní situace je ta, kdy míč následkem nepřesné střely opustí hřiště a zasekne se pod automobilem.

10. Pokud se majitel míče naštve, hra končí.

Krásně jsem si při pročítání těch vět, toho zachycení tehdejší atmosféry, zavzpomínal, ale jedna zásadní věta mi tam chybí.

Jde o herní situaci, kdy uháníte s balonem k soupeřově bráně, cítíte, že máte na kopačce gól, dostáváte se do ideální střelecké pozice, vybombíte a… nepochopitelně míjíte branku a míč letí daleko, daleko a kvůli nerovnosti a snad i mírnému sklonu stále skáče a nezastavuje se. Hra se přeruší, všichni hráči sledují zmenšující se balón a někdo polopohrdavým tónem pronese: „Autor má zelenou!“