0044472

Z mámy poutníkem

Můj milovaný Luisi, nebyl den, kdy bych na Tebe nemyslela. Chyběl jsi mi tak moc, že to ani slovy nejde vypovědět. Všechna ta slova by byla jen marným pokusem říct Ti, co k Tobě skutečně cítím, vyjádřit svou vděčnost, že jsem mohla jít, a hrdost, jak jsi celý ten čas beze mě krásně zvládal. Mnohem líp než já. Bylo Ti, zdá se, jasné, jak moc je pro mě důležité tuhle poutní cestu podniknout. Neváhal jsi tak ani chvíli, stejně jako Tvůj táta, a podpořil mě tím, jaký jsi byl. Jen jsi mě objal a hladil po tváři. Úsměv Tě neopustil ani ve chvíli, kdy už jsem byla pryč. Věř mi, že mé myšlenky na Tebe, na Tvé oči, úsměv, mé představy o tom, co asi děláš, co říkáš, mi po celé dva týdny odloučení pomáhaly zvládnout všechny překážky, které se objevily. Když bylo nejhůř, díky Tobě a své fantazii jsem se usmívala a bylo mi krásně. Bolavé nohy se pojednou vznášely vysoko nad zemí a já jsem přestala vnímat náročnost cesty, po které jdu, cítit každý kamínek, na který šlápnu, litovat se kvůli bolesti způsobené puchýři a odřeninami na chodidlech. K smíchu mi přišly mé opuchlé dlaně a těžká krosna na zádech. O bolavých kyčlích a kolenech nemluvě. Měla jsem pocit, jako by mě křídla andělů podpírala, aby ulehčila každý můj krok.

Byl jsi to ty, kdo mě hnal vpřed. Tolik jsem se na Tebe těšila. Na Tvůj smích, Tvé objetí.

Miluji Tě. A děkuji Ti, že jsi.

S láskou Tvá máma

Kdo jsem

Jmenuji se Kristýna Janáčková.

Jsem herečka. Divadelní, seriálová, filmová. A také „intuitivní“ cestovatelka.

V květnu roku 2017 jsem se vydala s Lucií na poutní cestu do Santiaga de Compostela. Můj prvorozený syn měl tehdy tři roky, a tak jsem se mohla z domova vzdálit pouze na 14 dní. Proto jsem se vydala na cestu portugalskou, která činí 254 kilometrů. Jelikož jsme však měly s Lucií talent zabloudit i tam, kde to nebylo možné, jsem si jistá, že jsem ušla tak 300 kilometrů. Minimálně.

Myšlenka na tuto pouť zrála v mém srdci hodně dlouho, ale vždy jsem si našla hned několik důvodů, proč se na ni nevydat, až mi zkřížila cestu Lucie a řekla: Pojď. A já šla. Nedovolila jsem už své hlavě, aby vymýšlela další nesmyslné důvody s jasným cílem odradit mě. Cesta si mě zkrátka zavolala. A já jsem ji poslechla.

Pomalu mi končila tříletá mateřská, při které jsem byla zcela oddána svému synovi a zapomněla jsem na sebe. Přestala jsem vnímat, kdo jsem a co od svého života čekám. Jaká je má cesta a co bych si přála na ní zanechat. Nyní nastal ten správný čas začít myslet na sebe. Především na sebe. Pracovat na sobě. Nalézt svoje vnitřní Já, které bylo ukryto v mém nitru, a uzdravit jej. Začít naslouchat svému srdci. A to nejen teď, ale každý den. Každou chvíli. V každý moment mého žití. Poutní cesta do Santiaga de Compostela byla počátkem všeho. Po ní ještě následovaly další cesty, například Bosna a Hercegovina a bosenské pyramidy a můj srdcový Tibet. Pak se mi narodil druhý syn a já se opět ocitla na mateřské. Tentokrát jsem se však neztratila, nezapomněla jsem na sebe. Naopak. Stále na sobě pracuju, abych zůstala sama sebou. K tomu si vizualizuju poutě, které si mě pomalu volají.

A proč se cítím být intuitivní cestovatelkou? Protože neplánuji. Jen si napíšu hlavní body, kterých si přeji na své cestě docílit, a pak se nechávám unášet na vlnách své intuice, díky čemuž zažívám krásné věci, které by mě jinak nepotkaly a které se stávají právě těmi nejdražšími momenty, jež mi pomáhají v mém osobním růstu a ukazují mi ten správný směr.

Tuto knihu jsem napsala již před několika lety na základě svých deníků, jež si během cest detailně píšu. Ale až nyní si ji našlo nakladatelství, které ji pomohlo přivést mezi vás.

Buen Camino!

A za to mu velmi Děkuji.

A děkuji vám, že jste se mnou.

Kéž zažijete při své cestě zázraky.

Úvod

Na počátku bylo slovo. Tedy věta. „Sepíšeme o tom knihu.“ A to mě nadchlo. Už jsem samu sebe viděla, jak sedím v klidu domova nebo v nějaké příjemné kavárně a sepisuji svůj příběh s nadějí, že se jednou dočká svých čtenářů a bude žít svým vlastním životem.

Psaní mě vždy těšilo. Už jako dítě jsem si do ručně vyrobeného sešitu vymýšlela příběhy, které pak vystřídaly osobní zkušenosti, a později jsem si zaznamenávala zápisky z různých cest, jež mi společně s deníky pro mého syna, které mu píšu ode dne početí, zůstaly dodnes. Je to pro mě krásná terapie a snad jednou bude i vzpomínková četba.

A proto mi přišlo úžasné sepsat také svou zkušenost se Svatojakubskou cestou, na kterou jsem se nečekaně vydala s Lucií; téměř jsme se neznaly a to mi přišlo stejně bláznivé jako vzít krosnu na záda, opustit na dva týdny rodinu a jít. Ale něco mi říkalo, abych to udělala. Netušila jsem sice, proč tomu tak je, zato jsem už delší čas věděla, že chci jít pěšky do Santiaga de Compostela. A Lucie byla ta, která mi nabídla, abychom šly spolu. Na kurzu automatického psaní, jejž vedla, jsme si obě dvě vystřihly stejný obrázek – byla na něm cesta přírodou – a nalepily si ho do mapy svých snů a přání. Lucie si shody všimla jako první a upozornila mě na ni. Bylo to zajímavé zjištění a zřejmě i můj první impuls k tomu, abych nad tím začala uvažovat. Přesto mi ještě měsíc trvalo, než jsem řekla ano. Nebylo to pro mě vůbec jednoduché rozhodnutí. Doma jsem měla tříleté dítě a opustit ho bylo pro mě nemyslitelné. Přesto jsem věděla, že musím jít. A věděl to i můj muž, proto neváhal ani minutu a podpořil mě v mém nápadu sbalit si věci a vyrazit.

Jen mi tedy nedošlo, jak náročný úkol před sebe stavím: napsat vše o svých pocitech, které jsem prožila, o znameních a poselstvích, jež jsem viděla, a zázracích, které se mi na poutní cestě do Santiaga de Compostela děly. Uvědomila jsem si to až v okamžiku, kdy jsem se ocitla ve své vysněné samotě a s hrůzou zjistila, že místo psaní se jen

vyjeveně dívám před sebe a vůbec netuším, jak mám začít. Myšlenek a pocitů bylo mnoho, navíc byly natolik živé, že mi je vůbec nešlo uklidnit, natož si je v hlavě srovnat, abych je vzápětí mohla proměnit ve smysluplná slova – a ta slova ve věty, věty v souvětí a souvětí v odstavce a odstavce do stránek a stránky do knihy, která by poutavě vyprávěla můj osobní příběh o tom, jak jsem se rozhodla jít pěšky 300 kilometrů. O tom, s jakým cílem jsem se vydala na cestu, jak vše probíhalo a jak to nakonec dopadlo.

Po pár marných pokusech jsem se odhodlala odevzdat se do rukou vyšší moci a poprosit ji, aby mi pomohla najít způsob, jakým bych mohla nejlépe vyjádřit to, co cítím. Přála jsem si veškeré své vnitřní prožitky, vnější zkušenosti a svůj osobní úhel pohledu popsat co nejupřímněji a zároveň se pokusit zachytit křehkost cesty, která se kvůli

náročným podmínkám mohla jevit neviditelnou. Toužila jsem, aby se v této knize našli nejen ti, kdo se stejně jako já vydali objevovat svůj svět, ale i ti, kteří zatím jen zpovzdálí přihlíží, aby se inspirovali.

Věřím, že každý z nás má na světě své poslání. A všichni toužíme získat odpovědi na své otázky. Najít v sobě nejen pravdu a lásku, ale i vnitřní klid. Neustále se za něčím ženeme v domnění, že třeba právě to nás dělá šťastnými, a přitom štěstí tkví v něčem úplně jiném. Stačí jen být. Tady a teď. Poslouchat. Vnímat. Být otevřený všemu, co k nám přichází, což je v dnešním hektickém světě téměř nemožné. A tak jsem přesvědčena o tom, že poutní cesta, ať už nás zavede kamkoliv, je skvělým začátkem.

Můj příběh tedy začal poutní cestou. A ta mi ukázala směr k tomu nejdůležitějšímu cíli, který znám. K sobě samé.

Svatojakubská cesta je cestou duchovní, ale není třeba být přímo katolického vyznání, abyste se dokázali propojit se svým Já, s duší, kterou budete milovat a ctít, abyste v sobě opět nalezli bezpodmínečnou lásku, přesně takovou, jakou jste pociťovali, když jste byli ještě děti. Stačí jen věřit. V sebe. Své intuici. Na zázraky, které se dějí. Na znamení, která k nám přicházejí. Plně důvěřovat sobě a svému rozhodnutí, jež jste učinili. Jen tak být, nechat se během své cesty vést a na nic netlačit.

S pokorou a vděčností

Dnešní svět je bohužel přesycen negací a my se neumíme jen tak zastavit, abychom v sobě nalezli tolik potřebný klid a mír. Žijeme v permanentním stresu a pod jeho vlivem vychováváme i své děti. Snadno se necháváme zmanipulovat. Věříme cizím příběhům, slovům, radám a pravdám a zapomínáme na svůj vlastní život. To čisté, co je v nás, se pomalu vytrácí. Jsme zaslepeni a náš svět upadá v zapomnění.

Ztrácíme lásku sami k sobě a ubližujeme si. Příběh, který bychom si měli utvářet sami, píše za nás najednou někdo jiný. Je tolik lidí, kteří se necítí být šťastní, i když jim zdánlivě nic nechybí. Je tolik lidí, kteří obviňují ze svých smutků všechny kolem sebe a zapomínají, že veškerá radost tkví v uzdravení sebe sama. O to více cítím potřebu sdílet příběh, který se mi stal. Ukázal mi, že nikdy není pozdě na to žít svůj vlastní sen. A přesvědčilo mě ještě jedno poznání.

Jakmile se má poutní cesta dovršila a já jsem byla zpět doma, překvapila mě ta hromada otázek, která se ke mně snesla, kamkoliv jsem přišla. Nejvíce se lidé zajímali o to, jak jsem se změnila a co mi to vlastně dalo. A já jsem se jim snažila odpovídat upřímně. S láskou. S vděčností, že jsem byla poutnicí. To hlavní jsem si však nechávala stále pro sebe. Ne že bych se nechtěla o své tajemství dělit, naopak. Jen jsem nedokázala najít způsob, jak bych mohla co nejšetrněji přiblížit svůj emoční proces, kterým jsem si prošla během pouti a pokračovala

v něm i po návratu. Zároveň jsem chtěla chránit sebe, a to do chvíle, než budu připravená. Rozhodla jsem se zpracovat si v sobě vše podstatné o samotě, a jakmile přijde ten pravý čas, svůj příběh odevzdat. Velký zájem mě ale těšil a zároveň utvrzoval v tom, že je nás mnoho. Mnoho těch, kteří ve skrytu duše touží, aby se propojili se svou podstatou. Byli sami sebou. Duchovně se rozvíjeli. Našli si svou cestu. Svoji vnitřní sílu. Byli šťastni. Milovaní a milující. Jenže ne všichni v sobě dokáží najít tolik sil, aby se začali hledat. A proto jsem se rozhodla jít s kůží na trh, protože i kdybych měla inspirovat jen jednoho jediného člověka a povzbudit ho, aby se nebál jít si za svým snem, tak mi to stojí za to. Jsem hluboce přesvědčena o tom, že všichni potřebujeme nalézt svůj smysl života, znovu objevit ten správný směr.

O své osobní zkušenosti se Svatojakubskou cestou jsem začala psát krátce po svém návratu. I když to byl už měsíc, měla jsem stále pocit, že se procházím deštivým a větrným Santiagem. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy mě nohy pálily bolestí a srdce si stýskalo po tříletém synovi a jeho otci. Zároveň jsem však byla tak šťastná a milující, že to slovy ani nešlo vypovědět. Nesmírně jsem se těšila na svou rodinu. Ještě nikdy jsem nebyla tak dlouho bez svého syna. Neskutečně moc mi chyběl. Ani nevím, kolikrát jsem si v hlavě přehrávala filmy o svém návratu domů. Byly každým dnem emotivnější a silnější a byly to právě ony, které mě držely nad vodou, kdykoliv jsem si sáhla na dno. Stačilo vybavit si rozjasněný obličej Luise Frederika a partnerovo pevné objetí a bylo mi líp. Usmívala jsem se. Bolest zmizela a nahradila ji radost, síla a životní energie. Srdceryvný pláč mi ale zůstal. A to bylo dobře. Očistil mě.

Když uzdravíme sebe sama, povede to k uzdravení nás všech. A uzdravení nás všech uzdraví i vše kolem nás.

Přírodu, zvířata, rostliny, celou naši planetu. Ano, i takovou má sílu. Láska.

A s tímhle poznáním vás vítám na cestě mým příběhem.

Část Portugalská

pondělí 1. 5. 2017

Byl první Láskymáj. čas. Nastalo však i loučení nám.

První máj byl lásky čas. A taky čas loučení. Věděla jsem, že se mi bude od syna odjíždět s těžkým srdcem. Od jeho narození jsme se nikdy nerozdělili na déle než den a půl – a dnes jsme se měli rozloučit na dlouhých 14 dní. Zprvu jsem byla statečná. Nebo jsem si to aspoň myslela. Ale večer, když vše utichlo a já jsem si k němu lehla, abych mu popřála dobrou noc, mi po tváři začaly téct slzy. Přítel si toho všiml a poprosil mě, abych se ovládla. Nechtěl, aby byl Luis vyděšený, což jsem si nepřála ani já. Snažila jsem se tu bouřku v sobě uklidnit, zatímco se mě už tím svým nezaměnitelným hláskem vyptával:

„Proč máma maká?“

„Já nepláču, Luisi, mně jen něco spadlo do oka a nevím, jak to dát pryč. Pomůžeš mi?“

Snažila jsem se celou situaci změnit ve veselohru, zatímco uvnitř jsem umírala steskem.

Ráno jsem byla vděčná, že syna nemusím odvést do školky, protože jsem věděla, že bych loučení nezvládla a propukla bych v hysterický pláč. Ten nakonec stejně přišel, ale už v osamění, když Luis a jeho milující táta odjeli. Emoce musely zkrátka ven. Byly silnější než já. Valily se ze mě jako lavina a já se sama sebe ptala, jak to bez těch dvou zvládnu. Zároveň jsem věděla, že je ten pravý čas uskutečnit svůj sen, a nechtěla jsem couvnout. Utřela jsem si slzy, zklidnila své srdce a připravila se k odjezdu.

„Když pocit máš, že svůj stesk nerozdýcháš, postůj v klidu a řekni si jen: je čas splnit si svůj sen.“

učit německy

Letiště Norimberk.

Tak malinké letiště jsem snad v životě neviděla. A ten útulný check-in!

To se nám to bude krásně odbavovat. Lucie hned vyhodnotila, že kvůli úspoře prostoru bude odbavování zavazadel společné s bezpečnostní kontrolou.

Mezi námi, mně se to moc nepozdávalo, ale jelikož má Lucie neskutečný dar přesvědčit vás třeba i o tom, že letadlo je vlastně vlak, podlehla jsem jejímu názoru a sebe pokárala za to, že jsem vůbec pochybovala.

S úsměvem jsem si ze zad sundala objemnou krosnu a nasoukala ji do malé plastové misky. Vzorně jsem si stoupla před detekční rám a čekala na vyzvání místního pracovníka. V ten moment se u mého zavazadla strhla vášnivá debata. Nevěnovala jsem jí přílišnou pozornost, ale jakmile se proměnila v hysterii, znejistěla jsem. Když mě pracovník vyzval, abych prošla detekčním rámem, a rovnou mě poslal ke své kolegyni s velmi ostrými rysy v obličeji, polil mě studený pot. Stála přede mnou podobná sopce před výbuchem a dlouhým nehtem ukazovala na mou kosmetickou tašku, kterou jsem předtím musela vyndat z krosny a dát ji zvlášť do plastové misky.

„Too much, too much!“ ječela na mě.

No, já vím, taky jedu na 14 dní. A…? Přesně tohle mi proběhlo hlavou.

To mám za to, že jsem se nechtěla

Do toho se už začala hroutit Lucie, kterou si vzal stranou jiný zaměstnanec letiště. Zrovna vytahoval z její kosmetické tašky kapesní nůž, o němž před chvílí s láskou mluvila jako o vzácné věci, protože jí ho na poslední chvíli věnoval její manžel.

Zatímco pán s vykulenýma očima – nevím, zda je měl vystouplé už předtím, nebo až po zjištění, že si pasažér bere s sebou na palubu nůž –, přivolává kolegu na poradu, zoufalá Lucie na mě volá:

„Oni mi to chtějí vzít! Tak já jim to tady asi nechám nebo já jako nevím, co mám dělat!“

V tu chvíli je mi už celá situace jasná a já jim začínám vysvětlovat, že zavazadla nepatří do kabiny, že je to v pořádku; v pořádku rozhodně není myslet si, že check-in je zároveň s bezpečnostní kontrolou. A to už přichází silnější, téměř dvoumetrová pracovnice, která zatím neví, zda si dělám srandu, nebo to myslím vážně, ale ve finále se smiluje a pustí nás zpět k odbavení. Nevidím napravo, nevidím nalevo. V rychlosti vracím kosmetickou tašku do krosny a v duchu děkuji za dvoudecku vína, kterou jsem si předtím dala, jinak bych se snad tady přede všemi studem propadla.

Hotovo. Vracíme se zpět a s námi i velmi dobrá nálada. Lucie je šťastná, že nepřišla o svůj kapesní nožík, a já se dmu pýchou, že jsem celou situaci skvěle vyřešila. Jen pracovníci kontroly jsou jiného názoru a čekají na nás s velmi přísným výrazem. Důkladnější kontrolu jsem nezažila snad ani v Rusku a Lucie je dodnes přesvědčena o tom, že má v Norimberku záznam. A tak se rozhodla v letadle vytáhnout svou knížku a učit se anglicky. Nicméně jí to nebylo nic platné.

Na letišti v Portu jsme totiž pro změnu hledaly autobus, do nějž jsme měly zakoupené jízdenky. Měl nás odvézt z letiště do centra. V rukou nám vlála kupa vytištěných papírů, které nám připravil Luciin manžel. Byly na nich všechny nezbytné informace, a dokonce i mapa. Tu jsem samozřejmě objevila až mnohem později, poté co nám všechny spoje ujely. Stihla jsem si ještě postěžovat Lucii na jednoho pracovníka, který na mě nechápavě zíral, když jsem chtěla vědět, kde je tady McDonald's. To byla totiž jedna z mála informací, které jsem z papírů vyčetla. Jenže jsem si už jaksi nevšimla, že se jedná

o McDonald's v centru a nikoli na letišti, protože jsem celou dobu studovala zpáteční spoj.

„Tak on pracuje na letišti a neví, kde je tady McDonald's“ rozohnila jsem se. Samozřejmě neprávem. Ale aspoň se mi ulevilo a mohla jsem už zcela klidně hledat poslední možný spoj do centra, což bylo metro. A po něm jsem logicky pátrala v podzemí, než nám s Lucií po opětovném bloudění došlo, že metrem se v Portu rozumí vlak. A tak hurá z nory zpět na světlo.

Nevadí. Hlavně ať najdeme Santiago!

A je tady Porto!

A neuvěřitelné se stalo skutkem! V centru Porta jsme bez problému našly náš penzion. Těšila jsem se, až si konečně odpočinu, zkrášlím se a dám si vydatnou večeři. Po celém dni a náročném bloudění jsem už měla obrovský hlad. Vplula jsem rychlostí blesku na recepci a nedočkavě vyhlížela někoho, kdo nás ubytuje.

Po delším čekání se k nám pomalým krokem blížil postarší pán. Nikam nespěchal. Ani k nám, natož s předáním klíčů od pokoje.

Když konečně zaplul na místo recepčního, zeptal se nás na jméno.

Pohotově jsme odpověděly a dychtivě vyhlížely ty klíče. Jenže pán si chtěl povídat. Bohužel neuměl ani slovo anglicky. Nevadilo mu to.

My jsme zase neuměly ani slovo portugalsky. Nevadilo nám to. Vý-

„Byli jednou dva poutníci, kteří do Santiaga chtěli jít, neposlouchali však svou intuici, brzy je přešel nadšený smích.“

borně. Jazyková bariéra tedy nebyla překážkou. A tak pán pokračoval ve svém portugalském monologu, který byl obdivuhodně dlouhý a zřejmě i vtipný, protože se neustále něčemu smál, a my jsme ho nadále trpělivě poslouchaly.

Když jsme ho po čase přece jen přerušily, protože jsme se už opravdu chtěly ubytovat a taky mu připomenout, že nám po zaplacení noclehu nevrátil pět euro, smát se přestal. Dokonce i mluvit. Jen se nervózně omluvil a svou chybu napravil. Poté nám předal klíče od pokoje, konečně, a pomalým krokem zamířil do útrob penzionu. Zůstaly jsme samy. Jen my a klíče s magickým dvojčíslím 44, o němž Lucie téměř neslyšným hlasem prohlásila, že se jedná o Číslo strážného anděla.

Napjatě jsme vešly do pokoje a se zatajeným dechem našlapovaly po koberci. Nechtěly jsme ten pokoj vyplašit. Byl tak skromný. Náš pokoj. A tichý. Jen otevřeným oknem do něj proudil chladivý vzduch. Byl jediným zvukem v místnosti, než se k němu drze přidal hluboký tón mého žaludku. Ten se už nemohl dočkat pravého portugalského jídla a tímto nevybíravým způsobem mě upozorňoval, že je čas připravit se k večeři.

Kousek od našeho hotelu byla restaurace se zahrádkou. Na zahrádce byl jediný volný stůl a ten nás zval k příjemnému posezení. Nicméně jsme se rozhodly, že se ještě půjdeme projít k Porto Cathedral, abychom s naším talentem zabloudit kdekoli a kdykoli předešly nazítří případným komplikacím. Jenže ono bloudit v noci v cizím městě taky není nic moc. Když se navíc ocitnete v labyrintu těch nejtemnějších, tichem zalitých uliček, okamžitě svůj plán měníte a mílovými kroky se vracíte zpět na nejrušnější ulici Rua de Santa Catarina, abyste zadýchaně usedli ke stolu, kterému jste před chvílí dali košem.

Sotva jsme popadly dech, abychom si objednaly víno, proběhl kolem nás dav nadšených běžců. Jsem doteď přesvědčena o tom, že jsme před chvílí sprintovaly mnohem rychleji! Se zaujetím jsem sledovala posledního účastníka závodu, když tu nám rázná portugalská servírka přinesla červené víno, přestože jsme si objednaly bílé. A to

mě zaujalo mnohem více než onen závodník. Bez váhání jsem se k ní otočila čelem, abych jí vysvětlila rozdíl mezi červenou a bílou, ale přísný pohled jejích tmavých očí mě okamžitě zbavil odvahy. A tak jsem jí místo žádosti o nápravu s úsměvem a pokorou poděkovala za vinnou révu a těšila se na jistě lahodný pokrm.

Po jídle, které se tentokrát shodovalo s naší objednávkou a bylo natolik famózní, že se dokonce stalo naším nejlepším pokrmem ze všech, které jsme na naší cestě pozřely, si servírka začala chodit k Lucii půjčovat zapalovač, jako by to byla její stará známá. Nebyla, ale stala se naší nejoblíbenější Portugalkou z Porta. Rozhodly jsme se tedy ještě chvíli zůstat v její blízkosti a v této vlídné atmosféře si vizualizovat poutní cestu, na kterou jsme se společně vydaly, aniž bychom se před tím lépe poznaly.

V tom nejlepším rozjímání se zcela nečekaně vynořil za Lucií bezdomovec a chtěl po ní drobák. Lucie mu s láskou vyhověla. Za to dostala růži, k níž si několikrát romanticky přivoněla, než ji při odchodu věnovala servírce na rozloučenou místo zapalovače. Ale růže s ní evidentně chtěla být dál, a tak pobídla bezdomovce, aby se před Lucií objevil znovu a opět ji požádal o drobák. Stály jsme zrovna před hlavním vchodem do našeho penzionu a vyjeveně se dívaly na muže bez domova i na vadnoucí růži v jeho ruce. Proč tentokrát nepožádal mě? blesklo mi hlavou a hned se nabízely dvě odpovědi. Buď si nás spletl, nebo si Lucii vůbec nepamatoval. Slušně ho odmítla a otočila se k němu zády, aby nám otevřela dveře do penzionu. Bez jakýchkoliv emocí přijal její rozhodnutí a zmizel. I s tou nebohou růží. U Lucie však nastal zásadní zlom. Od té doby si začala řádně vybírat, komu svou minci dá a komu ne. Zajímavější start naší společné cesty jsme si opravdu nemohly přát.

Při usínání jsme se na dobrou noc celé příhodě zasmály a těšily se na jistě skvělé Camino de Santiago.

„Přivoň si k růži, kolikrát chceš, na tenhle zážitek už stejně nezapomeneš.“