0044439

TŘICÁTÝ ROK

Ten rok se zdálo, že z mých přátel už na divadlo nikdo nevěří.

V dubnu jsem měla narozeniny, a tak jsem odjela sama do Vídně do Walterova prázdného bytu, abych tu pohromu s nikým nemusela slavit. Bylo mi totiž třicet. Deset dnů jsem strávila zamčená v malém pokoji s výhledem do úzkého dvora obklopeného domy tak těsně, že bylo sotva vidět nebe.

Přivezla jsem si několik povzbudivých citátů vypsaných z knih, například: „Je hrozné ve třiceti zjistit, že zvítězili ti druzí“ z Klimáčkovy hry, nebo Arundhatí Royovou: „Třicet jedna. Ne stará. Ne mladá. Věk dobrý k životu i ke smrti.“

Anebo přímo z povídky Třicátý rok Ingeborg Bachmannové:

„Nikdy se ani na okamžik nebál, že se před jeho třicátým rokem zvedne opona tak jako teď, že se ozve jeho heslo a že bude muset jednoho dne ukázat, co opravdu dovede vymyslet a co umí udělat, a že bude muset přiznat, oč mu doopravdy jde. Nikdy ho nenapadlo, že z tisíce a jedné možnosti je snad už tisíc zmařeno a zmeškáno – nebo že je zmeškat musel, protože pro něho byla jen jediná možnost.“

Původně jsem sem přijela psát povídku o své dvojnici, jež za mě žije životy, které jsem neprožila, ale nakonec jsem napsala hru o muži, kterého jsem poznala – a hned zas ztratila – před dvěma lety. Byla to moje už třetí hra,

co se mi vrstvily v šuplíku. Ještě do třetice, říkala jsem si, a když ani tuhle hru žádné divadlo neuvede se vším všudy, možná je načase s tím přestat.

Dva dny před narozeninami jsem se setkala s Norbertem. Norbert vystudoval divadelní režii a se svými spolužáky založil vlastní soubor. Za to, že jsem začala psát hry, vlastně mohl on. Před třemi lety mi navrhl, ať pro ně napíšu hru o Kokoschkovi. Napsala jsem ji, ale jejich divadlo nedostalo dotace a celá skupina se nakonec rozpadla. Chodil tenkrát s Norou, herečkou ze souboru, která se s ním – zároveň s rozpadem divadla – rozešla.

Sešli jsme se na stejném místě v centru Vídně v kantýně muzea Museumsquartier, kde mou hru tenkrát plánovali hrát.

Seděli jsme na slunci u dřevěných stolků na nádvoří a ani si nevšímali, jak dlouho čekáme, než se nás číšníci

zeptají, co si dáme, a než nám to donesou.

Aby řekl pravdu, co se týče jeho a divadla, je tak zklamaný, vší tou ztracenou investovanou energií na různé projekty a žádosti o dotace, které nedostali, že momentálně ztratil o divadlo zájem.

Jeho přátelé ze souboru se rozprchli, začínají nový byznys, on sám jim jde dnes pomáhat malovat v domě, kde budou společně podnikat – Christian si otevře restauraci, Hermann holičství a Nora krejčovskou dílnu.

Ale vaše první představení o Kafkovi byl přece úspěch, řekla jsem, tak jak to, že to skončilo?

Na kulturním úřadě, kde se rozhoduje o dotacích, se vyměnili lidé, řekl, a ti noví nás nemají rádi.

Všude je třeba mít známosti. A herci to bez peněz dělat nebudou, musejí z něčeho žít.

Upíjela jsem jablečný mošt a on zatím jedl omeletu posypanou dýňovými semínky.

Řekla jsem mu o své nové hře, kterou jsem napsala za čtyři dny, a o tom, že jsem taky docela zklamaná.

Řekla jsem, že mi pozítří bude třicet.

Neříkala jsem samozřejmě všechny ty věty z knih a her, které mi utkvěly v hlavě, protože se mě týkaly. Řekla jsem jen, že to je důvod, proč jsem odjela do Vídně.

Jemu bude za dva roky čtyřicet. Uznala jsem, že to je horší.

On však řekl, že je spokojený se svým věkem a nechtěl by být mladší.

Pak kývl na číšníka, abychom zaplatili.

Přemýšlela jsem, čím to je, že někteří mají v životě tolik štěstí a jiní zase tak málo, jak to, že ti, co přišli dávno po nás, nás tak rychle předstihli; tolik iluzí, které

jsme měli o svém životě… A všechno se stalo jinak, než jsme předpokládali.

Zeptala jsem se ho, jestli má ještě doma tu rakev.

Byla to kulisa z představení o Kafkovi a měl ji postavenou pod oknem v obýváku. Dával si do ní oblečení, protože když se do bytu nastěhoval čerstvě po rozchodu s Norou, neměl ještě skříň.

Prý je teď u Nory ve sklepě.

Uběhlo deset minut. Číšník nepřišel, a tak kývl na číšnici.

Hostů však přibylo a oni je nestíhali obsluhovat.

Norbert už potřeboval jít. Polední slunce mu svítilo do tváře a na holou hlavu a byl už trochu rudý.

Čekali jsme.

Uběhlo dalších deset minut a nikdo nepřicházel.

Existuje takové pravidlo, řekl Norbert, že když třikrát poprosíš o účet a oni nepřijdou, můžeš odejít bez placení.

Barmanka kasírovala u vedlejšího stolku, a tak jsme na ni kývli potřetí. Usmála se, přikývla, pak se otočila a přijímala objednávky u dalších stolků.

Norbertova hlava už byla úplně rudá, a když se dalších pět minut nic nedělo, vztyčil svou vysokou postavu, že už půjde.

Nevěděla jsem, jestli to pravidlo v Rakousku skutečně platí, a protože já ještě nikdy bez placení neodešla, řekla jsem, že bych přece jen radši zaplatila.

Norbert si tedy zase sedl. Chtěl bych jen vidět její reakci, řekl.

Znovu se objevila ta, kterou jsme žádali naposledy, a docela klidně procházela mezi stoly, rozhlížela se a profesionálně se usmívala. Když se dívala naším směrem, měla jakoby skelný pohled.

To je provokace? zahřímal Norbert. Trvalo to už půl hodiny, což se nám zdálo dost.

Co kdybychom prostě šli dopředu ke kase a zaplatili tam? navrhla jsem.

Zvedli jsme se a směřovali uličkou mezi stolky k budově, odkud přinášeli pití, ale na konci jsme svorně zabočili na opačnou stranu. Norbert si rozvážně odvazoval kolo ze stojanu a po očku jsme sledovali, jestli se k nám někdo z obsluhy nepřižene a konečně nás nezkásne. Pak jsme se volným krokem vydali rozlehlým nádvořím, kde nás stále ještě mohli dohonit.

Před bránou, která vedla z nádvoří, jsem se naposled otočila a v dálce spatřila naši barmanku klidně a nerušeně pokládat nápoje na stůl vedle toho našeho.

Prošli jsme východem a v tu chvíli jsem pochopila všechny ty předešlé roky.

Byli jsme neviditelní.

I

Vždy když se v zimě ocitla v zahraničí v nějakém hotelovém pokoji tak jako dnes, vybavil se jí ten zvláštně dutý a syrový Silvestr, který předznamenal rozpad vztahu s M., jehož vratké základy tehdy ještě odmítala vnímat. Silvestr v Istanbulu. Výhled z pokoje na minarety, kde je v šest ráno budil plačtivě vemlouvavý zpěv muezzinů svolávající k modlitbě. Istanbul – v ulicích zahalené ženy a krutý zákaz jejich vstupu do předních částí mešit, aby pánové nebyli rozptylováni při svaté recitaci z Koránu…

Tak jako Istanbul, skoro každé místo světa, kde byla, už k sobě navždy vázalo silnou emocionální vzpomínku.

Paříž a Elen. Norsko, rybaření ve fjordech a její otec. Alpy a její první chlapec. Karibik, lov langust v divokém oceánu, hebká kůže černých mužů. Kapské Město, dospívání, její laskavý bratr a mys Dobré naděje.

Stesk po životě, který nikdy nepřišel a nepřijde, jí čas od času mrazivě sevřel hrdlo a žaludek.

Norimberk, ženatý Dvanáctý. Wiepersdorf, strastná

láska ke Kornelijovi. Krems, Vídeň a Walter, táhlé kopce s vinicemi, noční opilosti ve sklípcích a i v pětadvaceti stále pocit, že tohle nemůže být konečná.

Teď stála v pokoji německého hotelu, kde ji ubytovali hostitelé festivalu, a dívala se do dvora, v němž se tyčil rozložitý suchý strom s větvemi obsypanými velkými kotouči zeleného jmelí jako naducanými nehybnými ptáky.

Rozkoš z pobývání v hotelech. Kolébavá pomalost vyhřátých pokojů, vytržení z normálního běhu života, z pravidelnosti všedního času.

Uvěřila M., když jí říkal, že spolu budou celý život. Začala s tím počítat. Té noci v Istanbulu jí ale připadal vzdálený a cizí, když tančil s Turky, kteří kouřili své šíši velkopansky rozvaleni s nohama dokořán a pozorovali ji jako kus masa na krámě. „Mám tě tak strašně rád,“ řekl opile, jenže ona nic necítila.

Slavit Silvestr mezi lidmi, kteří nám nejsou blízcí, s nimiž nemáme společnou řeč ani kulturu, se ukázalo jako skličující. Nějaký úzký vyhublý muslim jí vysvětloval zdejší zvyk na Nový rok podřezávat ovce a rozdávat jejich maso chudým… Měla se radovat, když byla oslava a na hlavě jí seděl stříbrný klobouček, a možná opravdu tu noc tančila i ona, viděla se později na fotce, taky kouřila voňavou šíšu, ale víc se cítila jako zahalená žena, kterou strkají do zadních částí mešit, aby nerušila. Cítila se jako zvíře, které brzy podříznou a nasytí jím chudé. II

Byli s M. spolu už tři roky, když tehdy odjel na měsíc a půl pryč na druhý konec světa jako průvodce. Zpočátku jí psal minimálně obden, ale po měsíci se najednou nevysvětlitelně odmlčel. Záhadné mlčení trvalo už týden,

začala se o něj bát a chystala se napsat jeho mamince, jestli o něm něco neví, když od něj přišel mail.

Stálo v něm, že ji zradil a že se staly věci, které nelze vzít zpátky.

Sblížili se prý s tou průvodkyní, o které před odjezdem tvrdil, že není moc hezká.

Odjeli spolu na měsíc a půl na cestu po Indii, Číně, Nepálu a Tibetu jako průvodci. On odborník na Indii, ona přes Čínu. Pičulína, překřtila si ji A. pro sebe.

Chtěla vědět, jaké přesně věci se staly.

Nechápala, jestli se jí jen přiznává, že se s tou dívkou vyspal, nebo jestli se do ní zamiloval a chce s ní být.

Doma měl na stěně pověšenou mapu své milované Indie

a na ní bylo tužkou v rohu napsané dlouhé slovo v hindštině.

Zkusmo to slovo zadala jako heslo k jeho mailu.

A ono fungovalo.

Nikdy dřív mu poštu neotevřela, ale tohle byl výjimečný stav.

Měla právo vědět, co se stalo.

Z mailů hned pochopila, že je to vážné.

Našla tam vedle sebe dopisy pro ni i pro tu druhou a od ní i od té druhé, popis jejich obrovské vášně s klíčící tendencí být spolu navždy… karmicky spojeni… stálo v mailu té slečny. Nikdy jsem s nikým nezažil takový souznění, i beze slov, psal jí on. Vyznával lásku své nové lásce, zároveň ujišťoval o trvající lásce A., a kamarádovi se svěřoval, v jakém je srabu, jak se zamiloval, ale jak se bojí ztratit své staré jistoty. Kamarád, který byl i kamarádem A., mu každopádně radil následovat novou vášeň.

Pro tyhle okamžiky přece žijeme, psal. Když se to stalo, asi ti něco chybělo a ta dívka to uměla naplnit.

Otevřel se mi svět netušených možností. Přijdou zásadní kroky, psal M. těm dvěma, ale A. ne.

Byla v šoku.

Co jsou jejich tři roky společného života proti jeho otevřeným možnostem? říkala si trpce.

Je prý zmatený. Prý prosím, netrap se.

Fascinovalo ji, že ke zrušení tříletého vztahu dvou lidí stačí jednostranné rozhodnutí.

Divila se, proč se za takovou zradu neodsuzuje k trestu vězením. (Když za takovou drobnost jako čtení cizích mailů hrozily až dva roky.)

Plakala nepřetržitě měsíc každý den a s přestávkami ještě půl roku.

Celý ten první měsíc měla tik v oku.

Zvažovala, jestli se má demonstrativně oběsit na lustru, který si společně koupili do bytu.

Ticho v bytě bez jeho těla bylo tak žalostné.

M. byl tak přesvědčivý, když ji dva roky předtím vzal za ruku a řekl, že by s ní chtěl bydlet. Dojalo ji to. Lekla se přílišné blízkosti a závazku, ale dojatá byla. Sestěhovali se. Sexuální život dost brzy následkem každodenní blízkosti upadl, ale stejně to mělo něco do sebe. Poprvé s někým. S někým tak důvěryhodným.

(To jen jednou v noci, když si uvědomila, že v posteli je nehmotný a polovičatý, s hrůzou vykřikla – nechci, abys ty byl můj poslední! a on se zachmuřil.)

Teď jí psal, že neví, co bude, má v sobě zmatek a že mu na ní záleží.

Bylo to komické sdělení vzhledem k tomu, že průvodkyni psal, že bolestné změny už započal a že by ji teď

chtěl držet za ruku, cítit ji vedle sebe, aby si byl jistý, že dělá dobře, a aby neměl tak velké výčitky.

A. vzpomínala na Plitvická jezera, kde se, ještě zamilovaní v prvních měsících jejich lásky, líbali nad vodopády a průzračnými jezery, a kolem nich lítaly jako v přehnané parodii na ráj azurově modré vážky.

Nejkrásnější to bylo, když jsme si spolu vylezli nad jezero Ymrock. Tam jsem se do tebe zamilovala, psala mu průvodkyně.

Když A. rozklikla to jezero, bylo vážně nádherné, tam by se musel zamilovat každý.

Vím, že k sobě patříme, a nemám strach, že už tě neuvidím, psala ta dívka.

Taky jsem kdysi opustila svého přítele, ale nakonec mi za to poděkoval, povzbuzovala ho v odhodlání opustit A.

Z dopisů se dozvěděla, jak ti dva spolu putovali exotickými krajinami, jak se do něj Pičulína zamilovala u velkého jezera, jak on jí zaklepal na dveře pokoje v Dillí asi po třech nedělích jejich cesty a prožil tam největší blízkost ve svém životě. Na to se nedalo nic namítnout. U velkého paláce Potala už si byl jist, že ona je jeho osud, jen ještě nevěděl, jak to zařídí s tou starou, aby nedělala moc velké problémy.

A. se rozhodla dělat problémy, a hned jak se vrátil domů, řekla mu, ať se okamžitě odstěhuje, a odjela z bytu neznámo kam.

Cítila se špatná a zavržená.

Bůh říká, že jsem milovaná, schopná a hodnotná osoba, a to bezpodmínečně, ujišťovala ji příručka na spokojený život s názvem Unavený ze života. Nevěřila tomu. Bůh

to možná říká, ale objektivně viděno jsem právě osoba nemilovaná, neschopná a zbytečná, a to bezpodmínečně.

Bůh je každopádně hodnější než M., ale nedokáže mě zbavit opuštěnosti ani uspokojit mou nadrženost.

Průvodkyně se mu ještě na měsíc zdržela v Číně, a jak tu byl sám, ještě občas zaváhal, jestli neudělal chybu. (Průvodkyně byla předtím tři roky sama, a ve srovnání s M. byla relativně ošklivá, celý její obličej pokrývala nepěkná vyrážka – ta tudíž žádné pochybnosti neměla.)

Napsal A.: Nikoho jsem tolik nemiloval (neunikl jí ten minulý čas), jsi součástí mýho života, o který vím, že o ni určitě nechci přijít. Tvůj M.

Průvodkyni o pár hodin později napsal: Zahodil jsem několikaletej vztah. Líbám tě. Tvůj M.

Psal A.: Počkej na mě, než si to v sobě srovnám, dlouho už to nepotrvá.

Průvodkyni píše: Bojím se, jestli jsem jí neublížil příliš, je moc nešťastná, už měsíc brečí, ale už by to stejně nešlo vrátit a já to ani nechci. Nechápu, kde se ve mně vzalo to rozhodnutí úplně se odříznout od své minulosti, které jsem do té doby věřil, a vrhnout se do neznáma. … Jen tobě se dokážu opravdu otevřít, proto jsem ti vyprávěl o strachu ze smrti a o Kalkatě… (o smrti a o Kalkatě samozřejmě vyprávěl A. taky).

Rád by A. odložil do špajzky, odkud by si ji v případě neúspěchu s průvodkyní zase vyzvedl. Třeba příští zimu.

Průvodkyně mu píše: Každá radost musí být vykoupena jinou bolestí.

On píše A.: Chybíš mi, ale potřebuju bejt sám.

Průvodkyni píše: Čekám tu na tebe. Doufám, že to bylo a bude skutečný, to neskutečný porozumění a slast.

Píše A.: Bojím se, že tě zatím ztratím, že tě ta bolest, co jsem ti způsobil, přebolí a uvědomíš si, že ti za další bolest stát nebudu.

Bojí se, že ji to přebolí.

Kdy se ti vrátí? ptá se ho.

Za měsíc, odpovídá, ačkoli v mailech stojí, že za dva týdny. Je zhnusena jeho lžemi.

Průvodkyně se těší, až jí M. po návratu bude vyprávět o šíření křesťanství v Kérale, ale hlavně až jí vysvětlí význam všech těch nástěnných maleb z Rámajány.

A. zvažuje, že půjde na letiště, až slečna přiletí, aby jim řekla, tady jsem, jen abyste věděli, že budujete své štěstí na jiném zničeném, není pravda, že každá radost musí být vykoupena jinou bolestí.

Průvodkyně mu píše, že když si povídali před Tádž Mahalem, vlastně mu neřekla všechno, už dva roky myslí na to, že jí hlavně chybí nějaký blízký člověk, s kterým by sdílela život, chtěla by s průvodcovstvím skončit, usadit se.

Pak se s Pičulínou sejdou.

Po setkání jako by přišlo rozčarování. Co sis myslel, že se vyřeší tím, až se uvidíme? Tvoje výčitky jistě ne.

Později M. napíše A.: Teprve teď jsem si uvědomil, co pro mě znamenáš, že všechno, co jsem potřeboval, jsem měl s tebou, že v tobě ztrácím nejbližšího člověka, kterého už asi nikdy nenajdu. Dnes v osm večer na tebe budu čekat na lavičce pod kaštany.

Tak ať čeká. Měla toho dost. Nechá ji rvát si vlasy a pak chce, aby za ním přiběhla jako pejsek?

Cožpak by s ním ještě mohla spát a myslet při tom na to, jak svůj penis zapouštěl do slečny průvodkyně v Pekingu a Dillí? Vědět, že se mezi nimi rozhodoval?

Ne, děkuji.

Průvodkyně mu psala, že s ním chce zkusit masáže a tantru, on jí, že když se objímají a tisknou, je to tak samozřejmé, ta nejpřirozenější věc. Věří, že se setkali, aby si navzájem otevřeli vnitřní světy, a proto taky opustil tolik věcí, v nichž bylo pohodlný a bezpečný žít.

Pak A. napsal něco, co ji překvapilo: Ty ses mi nikdy nedokázala a snad ani nechtěla úplně otevřít, jako by ses bála, že se tím vydáš napospas, že ti nezbudou žádný únikový cesty do tvý ulity, do tvých představ a tužeb, jako bys mi nikdy tak docela nevěřila, a proto jsi byla spokojená jen s tou konejšivou jistotou, kterou ti podle tvých slov náš vztah nabízel, i když docela spokojená jsi nebyla. To bezpečí v konejšivý jistotě je ale přece málo!

Nedokázala ty dopisy přestat číst rok a půl, i když už to bylo pro ni uzavřené. V mailech taky viděla fotku, jak se ti dva spolu vezou v rikše v době, kdy ještě neměla tušení, co se s nimi v Indii událo.

Pravidelný sex a pravidelná stolice, základ spokojeného života muže, psal M. později v jiném mailu někomu jinému, když už se nadobro ustálil v životě s tou druhou. Zírala, kolik proudů vědomí žije v tom člověku, o kterém se domnívala, že ho zná, v tom zdánlivě spořádaném muži, na kterého tolik spoléhala. Nízké a vznešené se

v něm pozoruhodně mísilo. Zažíval vytržení, když si četl v originále verše z Bhagavadgíty. III

Jako každý opuštěný se neubránila srovnávání a pochybám o sobě. Ta nová slečna možná nebyla moc hezká, zato se kdysi dokázala na vlastní pěst vypravit do Číny, uživit se tu a naučit se sama čínsky. Tahle dobrodružná zkušenost života v jiné zemi je jistě pojila. Když M. cítil ve dvaceti letech nezvladatelný strach ze smrti, odjel do Indie, kde osm měsíců pracoval jako dobrovolník řádu matky Terezy v Domově pro umírající v Kalkatě, staral se o těžce nemocné a chudé, viděl pálení mrtvých těl na ghátech u Gangy… zemi si zamiloval a rozhodl se začít studovat sanskrt, jazyk posvátných textů.

S touhle svobodnou samostatnou ženou, která dokázala obstát v orientální cizině, se měla srovnávat ona, která svou samostatnost uměla projevit leda účastí na literárních festivalech a v příchylnosti k nesčetnému počtu zcela odlišných typů mužů.

Její svoboda byly hotelové pokoje a náhodně nalezení muži.

Něco ale taky dokázala. Dokázala se propsat až do New Yorku, kde jí tehdy uvedli divadelní hru jako scénické čtení. Patřila jí socha Svobody i mrakodrapy, okouzlena sedala v Bryant Parku.

Dokázala přejít celý Brooklyn Bridge a nepodívat se pod sebe; ve škvírách mezi prkny prosvítala strašná hloubka a ji ochromovaly úzkostné závratě. Ale řekla si:

takhle to teď bude dál pořád – půjdeš přes propast se vztyčenou hlavou, ty budeš vědět, že ji neseš vzhůru jen ze strachu, ale pro nestranného pozorovatele to bude vypadat jako hrdost. Zlom nastal právě v New Yorku nad Hudson River, řekou rozlehlou jako moře, jako obří mocná přehrada. Seděla nad ní ve výšce na vysokém vyzděném nábřeží a byla tak sama. Tolikrát už si myslela, že se z toho zklamání vyplakala, ale pak to vždy přišlo znovu, ty bolestné vyčerpávající vzlyky, neschopnost zastavit pláč, usedavý a hlasitý. Myslela, že si vybrečí plíce, bránici, žaludek, že ji to roztrhá, cítila se tak zneuctěná, hnusná, zavrženíhodná, špinavá, že už navždycky zůstane sama. Pak přišel jako záchrana ten záblesk vzpomínky, která ji konečně definitivně utišila.

Tehdy během jejich tříletého vztahu.

Jednou v Srbsku.

Na výletní plavbě starou válečnou lodí potkala extravagantního irského básníka, jehož zvláštně zabarvený

hlas, jaký mohou mít jen cizinci, hluboký a podstatný, ji uhranul. Existenciálně zastřený dálkou a dráždivou temnotou podpalubních kajut bez oken, minulostí barového zpěváka, který cestoval po Evropě s kytarou a špínou za nehty, dokázal opanovat hlasem celý podnik, dokázal bavit ulici, jenže často překračoval únosné meze slušnosti, byl blázen, a kromě toho mu nahoře chyběl zub. Dvojka. „Teethless creature,“ jak o sobě říkal. Se zavřenou pusou ale vypadal dost dobře. Vlál ulicemi Nového Sadu v kabátě uniformy wehrmachtu, který si tu koupil ve frcu, a halekal, jeho přátelé šli za ním a smáli se. Přitahoval ji někdo, kdo byl na rozdíl od ní schopen porušovat řád, na rozdíl od ní, zakřiknuté a spořádané, mezi všemi halasit, naléhavý,

životaschopný buřič (i když moc nechápala, proti čemu se to pořád bouří). Když se jí v chodbě jejich hotelu před jejím pokojem gentlemansky zdvořile zeptal: „May I kiss you?“, nechala se s radostí políbit a pozvala ho do svého pokojíku, a jen si odskočila na záchod, zjistila, že jí leží v posteli jen ve spodkách. Líbala buřiče, který, když mu pod peřinou vysvětlila, že dál nezajde, protože má vztah a je věrná, utekl do svého pokoje a po zbytek dnů festivalu si jí dál nevšímal, zatímco ona se stále snažila držet v jeho blízkosti a nasávat do těla to dráždivě podmanivé zabarvení jeho hlasu.

Řekl jí, že se nedávno rozešel se slepou řeckou muslimkou. Jaké bylo chodit se slepou? ptala se. Líbilo se mu být neviditelný.

Takové vytržení jako s ním totiž s M. nikdy nezažila.

Plakat tehdy přestala. Ale ani tahle vzpomínka ještě nestačila k tomu, aby přestala číst jeho maily. To dokázala

až kniha théravádového buddhismu Jádro buddhistické meditace, kterou sepsal německý buddhistický mnich Nyanaponika Thera a kterou A. přečetla během třicetihodinové jízdy autobusem přes celou Evropu na sever do Lotyšska, během níž buddhistické učení vnitřně přijala za své a přinejmenším pro sebe se stala buddhistkou. Ze čtyř ušlechtilých pravd, základu buddhistického učení, vycházela osmidílná stezka vedoucí k zániku utrpení, a tou se A. odteď snažila řídit. Jedno z pravidel této stezky znělo: nebrat, co není dáváno. A tak A. přestala číst maily, které nebyly určeny pro ni, přestala krást cizí soukromí, aby si už více nekazila karmu.

Buddhistické ušlechtilé pravdy to byly, co ji osvobodilo od bolesti z té ztráty. Lidské bytí je strastné

a neuspokojivé. Všechno zaniká. Každý vztah a každý život končí. Příčinou utrpení je žádostivost a ulpívání. Není tedy nutně jen její vina, že byla opuštěna, že ztratila něco, co se zdálo tak jisté. IV

Dívala se do dvora na ten strom. Byl vysoký, dominantní, šedý a holý.

Identifikovala se s jeho kýváním, důstojností a samotou.

Věděla, že i kdyby sebevíc seschla, zůstane takhle vzpřímeně a suše stát sama uprostřed dvora jako on a bude obrůstat veselými kupkami zářivě zeleného jmelí a sveřepě chránit hejna, co na ni usednou.