0044417

BARRANDOV NEZAPOMENUTELNÍ

MARTIN FRIČ

PAVEL JIRAS

PODĚKOVÁNÍ

Srdečné poděkování patří především panu Bartoloměji Šolcovi za přípravu fotografií a předgrafickou úpravu, paní Janě Zajíčkové, vedoucí Oddělení Spisová služba společnosti Barrandov Studio a.s., a pak především za pomoc a zapůjčení mnoha fotografií paní Kristýně Batistové, pravnučce režiséra Martina Friče. Dále vřele děkuji redaktoru panu Filipu Hladíkovi, panu Petru Tichému, M.A., Generálnímu řediteli společnosti Barrandov Studioa.s., a paní Veronice Lahodné, grafičce.

Zahrada autorova srdce na bájné řece Míze, dnes Berounce, kde autor tráví většinu svého volného času.

AUTORSKÉ SLOVO

Martin Frič. Bylo oněm mnoho napsáno. Historek, anekdot, teoretických úvah, esejů, vzpomínkových zpráv aobsáhlých nekrologů. Čím déle už není mezi námi, tím více se objevují jeho fotoportréty, pracovní fotografie apříležitostné snímky. Bohužel, velmi často už mnohokrát zveřejněné, tzv. omleté, profesně řečeno obehrané. Proto ivzpomínkové texty jsou si značně podobné, často až nekriticky oslavné, což je pochopitelné, neboť se jedná oprůkopníka české (potažmo československé) kinematografie, jehož zásluhy aumělecké činy jsou nezpochybnitelné. Určitou část jeho tvorby, především meziválečnou aválečnou, můžeme po všech stránkách nazvat hvězdnou, neboť ovládl všechny stupně nenaučitelného zvládání práce sherci před kamerou, ale iharmonii práce vateliérovém prostoru, kde vše podléhá magice světel, stínů apotřebné trojrozměrnosti, neboť iluze filmu je na tomto principu založena.

Jeho poválečný vstup do znárodněného barrandovského studia ze sféry svobodného umělce na „volné noze“ nebyl bez problémů.

Nastaly nové časy anečekanou změnu včeskoslovenské předválečné demokracii zapříčinil poválečný vývoj, kdy především západní demokracie podlehly falešné představě, že vítězství nad fašismem přinese novou očištěnou dobu apevnější demokracii. Stal se pravý opak anová diktatura nahrála jednoduchému myšlení nejen vČeskoslovensku, ale idalších státech střední Evropy.

Režisér Frič byl pojednou vpouhých třiačtyřiceti letech ohrožen zmnoha společenských úhlů. Byl bohatý, měl vlastní dům ake všemu neodmítl, protože ani nemohl, natočit dva německé filmy.

Nakonec se mu podařilo všechny nástrahy apřekážky nastupujícího demagogického systému ustát apřekonat, když vzápětí nastala nová obtíž. Byl zaměstnancem státního podniku řízeného novopečenými komunistickými funkcionáři, kteří dirigováni řadou nařízení bez hlubších znalostí, co vlastně socialistický realismus znamená, srazili slibně se rozvíjející kulturu československého filmu na úroveň, která postrádala vkus alidskou soudnost. Čeští komunisté vůbec nepochopili, že sovětský film pracoval sobrovskou diváckou obcí, kde miliony lidí byly negramotných atotálně nevzdělaných, aproto přesvědčovány příběhy podléhaly těžce naturalistickému, bolševickému agitování azobrazování, které vevropské kultuře působilo posměch aopovržení.

Toho se zalekli ičeští „kulturní úderníci“ aurychleně začali vytvářet pohádky oideálním předělávání světa dle vlastních mustrů.

Dnes dobrá padesátka filmů zpoválečných let je vpodstatě nehratelná asoučasníci se ptají, jak takový paskvil vůbec mohl inteligentní člověk vytvořit. Dávná skutečnost je však odstrašující avarující.

Moje zatím poslední kniha Barrandov nezapomenutelní – Martin Frič se zabývá především životem audálostmi kolem Martina Friče ajeho tvorbou vobdobí tvrdého socialistického realismu. Do krušného času jsem se snažil vložit řadu vzpomínek na časy dávné alepší, ale také jeho poctivou snahu vylepšit svěřená díla podléhající dobovému schématu, jednak úpravami scénářů, apředevším dobrým hereckým obsazením. Ne vždy se to podařilo, přesto se však všechna jeho díla zté doby opravdu liší od výtvorů většiny filmů nasnímaných jeho kolegy současníky, kteří jen plnili požadavky generálních demagogů. Byl prostě poctivý umělec adokázal vmarasmu času najít světlé body anaplnit je lidskostí ane frázemi.

Značnou část knihy tvoří ifilmy zčasů jemného uvolňování demagogie kolem roku 1960, kdy Martin Frič zápasil stěžkými zdravotními problémy aléčil se zalkoholové závislosti. Tzn. chytal druhý dech aodbíhal ido bratrským filmařských oborů kdokumentaristice ainscenacím v Československé televizi.

Druhá část knihy je silnou protiváhou krušného času, neboť zachycuje jeho soukromý život avztah krodině, milované ženě aromantickou nostalgii vzpomínek na dávné časy mladistvého okouzlení. Zde jsem úmyslně nepoužil žádná slova anechávám čtenáře jít vzpomínkami občana (stárnoucího muže) sladkým časem lásky ahvězdných okamžiků. Proto tato část začíná fotografií zobčanského průkazu, která vznikla ve znárodněném ateliéru na Francouzské třídě, který dříve vlastnil neméně slavný avynikající fotograf Williho Strömingera. Tato část vznikla jen díky vzácné obětavosti paní Kristiny Batistové–Fričové, pravnučce, která tak umožnila odkrýt třináctou komnatu tohoto mimořádného člověka aumělce.

Díky vzácná paní Pavel Jiras

PROLOG

Alberto Vojtěch Frič, strýc pozdějšího režiséra Martina Friče.

Obsah dopisu na protější straně byl napsán vdobě, kdy osmnáctiletý Martin Frič působil vBratislavě vkabaretu Moderna pod jménem Mac Ferry. Karikatura je zprogramu Bratislavského kabaretu aukazuje, jak se sám malíř azačínající kabaretiér viděl. 

Třicátá léta. Byl to takový čas, kdy svět patřil opravdu jemu.

MARTIN FRIČ (zvaný Mac)

Narozený 27. března 1902 vPraze

Mnozí se dohadují, byla to šatna, či kancelář? Ne. Byla to místnost muže, kam si nikdo bez jeho přítomnosti nedovolil vstoupit. Ani uklízečka. Podobnou výsadu neměl nikdo, ani stranické šajby. Byl to projev úcty vedení Filmového studia Barrandov knestorovi, průkopníkovi české kinematografie. Když jste vešli, dýchl na vás neúprosný, krutý čas ve formě zažloutlých plakátů afotografií nasáklých cigaretovým kouřem. Hromádky, sloupky různých knih ačasopisů tvořily kolem stěn zvláštní nepořádný pořádek. Pojednou jste si uvědomili, že vmístnosti je napěchován neviditelný život muže, kterého vychovali aovlivňovali chlapíci stejně oddaní desáté Múze, jako byli Josef Rovenský či Karel Lamač. Sem vstoupil hned po válce vroce 1946 aspřádal svoje příběhové sny aplnil nařízené povinnosti, neboť po válce musel pod tlakem odolávat, ale inatáčet filmy, které by vjiné konstelaci hvězd vůbec nikdy jako režisér nepřijal. Tady vyznamenal Miloše Formana nenařízenou důvěrou azadal mu první scénář podle námětu manželky svého přítele Oldřicha Nového – Nechte to na mně. Sem vstupovali jako do

svatyně herci aautoři, aby vyslechli rozvážné, praktické rady muže, pro kterého žádný scénář, pokud jej přijal, nebyl ztracený. Vždycky si uvědomoval, že na jeho rozhodnutích záleží osud svěřeného díla, ale iexistence mnoha lidí zfilmových štábů. Bohému vnímal jako inspiraci, ale sám žil skromně bez velkých gest avelkopanských moresů. Alkohol byl důležitou součástí jeho tvůrčího života. Do prostoru ateliéru však vstupoval pouze střízlivý avždy pečlivě připravený na denní pracovní program. Důležitou součástí jeho práce byla improvizace ainspirace znečekaného. Přijímal ji od každého ačasto iod lidí, kteří suměním neměli mnoho společného. Stalo se, že si nevěděl rady sčástečně natvrdlou herečkou. Poblíž stál „génius“ malíř kulis apozadí Ferda Martinásek. Frič se na něj vurčitém zoufalství obrátil: „Můžeš mi říct, Ferdo, co se stímhle dá dělat?“ Martinásek bez váhání zabrumlal: „Vyserte se na to anechte ji hrát, jak chce!“ Frič se neudržel azačal se nespoutaně smát tak, až padal ze své minižidličky umístěné pod kamerou. Atmosféra se uvolnila avše se rozjelo za pět minut jako na drátkách.

Ve své „svatyni“ – on sám ji nazýval také alkovnou, trucovnou, někdy ialkoholovnou – pak vyznamenal Martináska nejvyšší gruzínskou skleněnou medailí, naplněnou zlatým čtyřhvězdičkovým mokem.

Škoda, že naše řady již opustil kameraman Mirek Ondříček, jehož talent aschopnosti rozpoznal Mac Frič jako první. Ondříčkovo časté vyprávění ovelkém mágovi českého filmu bylo plné obdivu azdálo se, že iurčité synovské lásky.

Protože pan Mac měl za sebou mnoho filmů, uvědomoval si více než jiní zbytečnost mrhání penězi na tématech poplatných stranické linii. Cítil povinnost apotřebnost vůči společnosti, která – ikdyž ne

hlasitě – volala po nápravě. Propast mezi ním actižádostivci ochotnými natáčet cokoliv, jen aby stoupali vočích stranických vládců afunkcionářů, se sjeho věkem prohlubovala. Uzavřel se ve svém sídle na Lhotce, kde byly dva domy na prostorné parcele. Druhý je bez okázalosti zařízen jako dřevěný srub. Odtud vtýdnech srpna roku 1968 téměř nevycházel azde také 26. srpna 1968 zemřel, zlomen nečekanou, krutou invazí vojsk Varšavské smlouvy. Frič byl po předcích vlastenec, věřil vurčitou slovanskou vzájemnost, proto nemohl pochopit brutalitu podporovanou inespočetnými československými kolaboranty.

Žena, která okouzlila tři muže, ztoho dva filmaře, Václava Binovce aMartina Friče. Marta rozená Schöllerová, provdaná Schullenbauerová anakonec šťastně provdaná za Martina Friče, milovaného Maca.

Síla vzpomínky nám nedovolí, abychom zapomněli na film Svět patří nám (1937).

Levicové dílko, které šlo po roce 1948 jen velmi těžko zpochybnit.

21. srpen mu sebral velkou víru, která byla dědictvím po předcích zjeho elitní rodiny.

Šťastné životní atvůrčí dny plné improvizace asvobodných projevů inteligentní levice skončily pro Martina Friče rokem 1938.

Agonie okleštěné republiky skončila vbřeznu 1939 odtržením Slovenska avytvořením Protektorátu Čechy aMorava. Voskovec, Werich, Ježek, Hugo Haas, Adolf Hoffmeister adalší na poslední chvíli opustili republiku. Filmové město Barrandov bylo napadeno protižidovskými zákony aoznačeno

za továrnu acentrum „pod Juden vlivem“. Za vším se skrýval záměr převzetí ana stolení nacistické správy, následně byly vyvlastněny iateliéry vRadlicích aHostivaři.

Martin Frič súzkým kruhem přátel pochopil, že jediným východiskem, jak udržet život včeském filmu anekolaborovat, jsou komedie coby žánr, který nepřipustí žádné politické názory odemokracii asvobodě. Rozhodnutí bylo jednoznačně spojit síly slidmi, co mají schopnost pobavit publikum, apřitom vládnou dokonalou hereckou kulturou.

Voskovec aWerich ve slavné scéně zfilmu Svět patří nám

 Horní snímek: Martin Frič mezi dvěma komiky aintelektuálními klauny, kteří ve své době neměli vEvropě obdobu. Na dolním snímku vidíme ještě vynikajícího kameramana Otto Hellera, který vroce 1938 rovněž emigroval před nacismem. Do republiky se již nevrátil avAnglii se stal předním kameramanem Pinewood studia.