NAŠE PODĚKOVÁNÍ PATŘÍ
manželům Breyerovým
Radku Galašovi
Gabrielu Gösselovi
Janu Holubovi
PhDr. Aleši Kýrovi
Josefu Loudovi
PhDr. Marcele Machutové
Milanu a Petrovi Suchým
Pavlu Šmejkalovi
Děkujeme také všem zpovídaným a našim rodinám za podporu
© Blanka Kovaříková, 2012, 2023
© Miloš Vaněček, 2012
ISBN 978-80-242-9208-3
S KÝM SE V TÉTO KNIZE SEZNÁMÍTE?
Na straně spravedlnosti především s Josefem Vaňáskem, vládním policejním radou a šéfem Čtyřky, jakož i s jeho předchůdcem Josefem Knotkem a také s Vaňáskovým následovníkem Aloisem Kintnerem.
Dále budete mít tu čest s detektivy Zdeňkem Borkovcem, Františkem
Dlaskem, Ladislavem Drašnerem, Albertem Havelkou, revírním inspektorem Jaroslavem Kinkorem, Zdeňkem Pfl anzerem, Petrem Salačem, Alfrédem Suchým, Jiřím Tučkem.
Poznáte také policejní lékaře MUDr. Ladislava Hladíka, MUDr. Eduarda Knoblocha, MUDr. Josefa Pilaře, MUDr. Jaroslava Šanovce, MUDr. Ladislava Tesaře, MUDr. Jaromíra Teplého, MUDr. Miroslava Vejvodu a další…
Na straně zločinu se vám představí mj. hudební skladatel John Gollwell, kokainistka Alžběta Langerová, penězokazec Leib Sylman, kasaři Jarda Kavalír a Josef Koudelka, kapsáři Paleček a Mareš, prostitutky Tonka Šibenice, Emča Revoluce, Anna Zázvorková, podvodníci Ludmila Hunčová, Ludvík Palounek, Bohumil Jirásek, zloděj František Oswald, vrazi František Lukšík, Václav Starý a vražedkyně Anna Válková či Marie Vyleťálková.
Motto:
„Bez spravedlnosti to nemá smysl.“
Policejní rada Vacátko, Smrt černého krále
ZLO Č IN A TREST
Pokud máte pocit, že žijete v moderní době, a všechno tudíž musí být jiné než před takovými 80 lety, v mnoha ohledech se vám to možná jen zdá. Stačí se ponořit do dobového tisku první republiky, kde se to jen hemží nejrůznějšími krimi případy, jejichž scénář jakoby se opakoval až do dnešních dnů. Změnily se snad jen výrazy. Třeba takové tunelování se dřív nazývalo obyčejně krádeží…
Zločin a trest – téma věčné jako lidstvo samo. Člověk, který pokouší spravedlnost, má být také spravedlivě odsouzen. Jenže všechno je pouze v rukou lidí, omylných a často nepevných charakterů. Jak to potom může všechno dopadnout? Když sledujeme nejrůznější causy současnosti, jak často je v nich viník skutečně odhalen a potrestán? V poslední době se i v tomto ohledu začalo naštěstí blýskat na lepší časy a čím dál častěji je slyšet názor, že policie musí za všech okolností zůstat apolitická a odolat všem tlakům. Přiznáváme, odskakujeme si do minulosti rádi. Určitě i proto, že jsme před pár lety měli to štěstí a poznali potomky několika skvělých prvorepublikových policistů v čele se samotným vládním policejním radou Josefem Vaňáskem, tedy jeho dva vnuky Milana Červenku a Pavla Vaňáska. Bohužel už ani jeden z nich nežije. V roce 2007 nám vyšla knížka Rada Vacátko a jeho hříšní lidé aneb Jak to bylo doopravdy. V ní jsme mapovali spojitosti mezi soudničkami vynikajícího novináře Františka Gela, povídkami Jiřího Marka a seriálem Hříšní lidé města pražského režiséra Jiřího Sequense. Tehdy jsme vás, milé čtenáře, také seznámili se skutečnými předobrazy postav ze seriálu, jimiž byli kromě
Josefa Vaňáska, v seriálu jen mírně přejmenovaném na Vacátka, jeho spolupracovníci páni detektivové Zdeněk Borkovec, František Dlask, Petr Salač, Alfred
Suchý a Jiří Tuček, jejichž většinou značně pohnuté osudy se odvíjely od úspěchů a společenského uznání až po perzekuce za nacistické okupace a vyhazovy po Únoru 1948. Tedy, pokud se těchto dnů vůbec dožili.
Od vydání knížky se mnoho událo. Pro Českou televizi vznikl hodinový dokument Kriminální policie, aneb na jménech nezáleží, který vyšel i na DVD spo-
lu s kompletem všech dílů seriálu Panoptikum hříšných lidí. O policejního radu Vaňáska začal projevovat zájem rozhlas i tisk, můžete si ho vyhledat na internetu, jeho jméno rychle vstoupilo do povědomí. Dokonce se o něm dnes dozvídají při přednáškách i studenti na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Ozvali se také další potomci lidí pracujících u pražské kriminálky, tedy u IV. bezpečnostního oddělení neboli Čtyřky. Kromě příbuzných několika dalších významných prvorepublikových detektivů přibyly i reálné osudy policejních lékařů a také některých obětí zločinu. Objevilo se dávno zapomenuté album fotografií Josefa Vaňáska i nová fakta o něm. To vše nás vedlo k rozhodnutí napsat volné pokračování knížky Rada Vacátko a jeho hříšní lidé, v němž přinášíme vše nové, co se nám za posledních pět let podařilo zjistit, navíc okořeněné reálnými historkami z pražského podsvětí, které jsme si časově ohraničili přibližně roky 1904 až 1939 s mírnými přesahy do počátku čtyřicátých let, tedy od nástupu Josefa Vaňáska k policii, až po konec éry kriminalistiky v tom pojetí, v jakém ji právě Vaňásek budoval a prosazoval.
Ani za pana rady Vaňáska nebyl svět černobílý, i když jeho obrázky v tomhle kontrastu vycházejí. Přesto se nám zdá, že bylo mnohem zřejmější, kdo je kladný a kdo záporný hrdina. Mordy byly ale stejně kruté, jako jsou vraždy v současnosti, zloději kradli stejně vynalézavě a bez skrupulí a podvodníci vynalézali finty ne nepodobné těm dnešním. Jen se snad vše odehrávalo v pomalejším tempu a s jednoduššími prostředky. Odpusťte nám jistou dávku nostalgie, která z našich stránek vystupuje, bereme ji jako lék a doporučujeme v malém množství i vám, milí čtenáři.
„
Čtyřka se jmenuje úředně Policejní ředitelství Praha, oddělení IV., bezpečnostní.“
(František Gel, Lidové noviny 8. 5. 1932)
ovinář František Gel to napsal stručně a výstižně. Čtyřka bylo skutečně slovní označení pro IV. bezpečnostní oddělení a navíc ještě sídlilo v Bartolomějské 4 – to aby se to nepletlo. Novou tvář dali Čtyřce po převratu v říjnu 1918 dva muži: Richard Bienert a Josef Knotek. Před polednem 28. října 1918 byl na budově Národní politiky na Václavském náměstí vyvěšen telegram, který oznamoval, že Rakousko-Uhersko přijalo Wilsonovy podmínky. Nebyl to jen signál k oslavě právě nabyté samostatnosti, ale také podnět k reorganizaci policie. Podle vzpomínek detektiva Zdeňka Bubníka vydal Rašín pokyn, aby se Richard Bienert z nařízení Národního výboru ujal vedení pražské policie. Toto jmenování bylo oceněním jeho služeb, které prokázal Maffii, hlavnímu orgánu českého domácího odboje během 1. světové války. Využil toho, že v roce 1916 byl povolán do služby u Policejního ředitelství v Praze, kde byl přidělen ke zpravodajskému oddělení (tehdy H-Stelle für den defensiven Kundschaftsdienst). Prvního ledna 1918 byl přeložen na prezidium státní policie. V obou těchto funkcích spolupracoval s Maffií. 30. října 1918 byl jmenován Národním výborem pražským policejním ředitelem a 20. května 1920 se stal prvním policejním prezidentem.
Po převratu 1918 zbyly z rakouské státní a bezpečnostní policie trosky neschopné života. Obyvatelstvo si navíc na těchto troskách vybíjelo své antipatie. V prvních letech bylo proto nutné p řesvědčit lidi, že se buduje jiná, nová policie, o kterou by se mohl Národní výbor a později ústavní vláda s důvěrou opřít. Do čela bezpečnostního oddělení, které obsadilo vyklizené budovy státní policie v Bartolomějské ulici, byl jmenován zkušený a spolehlivý ministerský rada Josef Knotek. Dobrovolně i nedobrovolně odešlo 27 úředníků
Zdecimovaní konceptní úředníci byli na návrh rady Knotka doplněni a také došlo k doplnění počtů samotných detektivů.
V roce 1918 měla pražská bezpečnostní stráž kolem 900 mužů. V roce 1925 jich bylo pro vnitřní Prahu 2400, mezi nimi i 136 členů jízdní policie. Byli roz-
děleni do skupin a každá měla na starost určitou čtvrť, odkud se třikrát denně hlásila na svém komisařství. Tím se dosahovalo rychlosti a přesnosti při vyšetřování případů. Příprava policisty spočívala v šestiměsíčním kurzu a šestiměsíční provizorní službě, teprve potom dostal čekatel definitivu. Další služební postup byl vázán na složení předepsaných zkoušek.
Budování moderní bezpečnostní služby nebylo bez problémů. Přesto, že našlo velkou oporu u ministerského předsedy Antonína Švehly i ministra vnitra Jana
Malypetra, již po prvních pěti letech se dostalo do problémů, především finančních. Praha se stala moderním městem, a proto byla nutná technická modernizace policejní služby. Zvýšený výkon s sebou přinesl požadavky na úpravu služebních požitků a změnu směrnic pro maximální služební zatížení jednotlivce.
Policejní prezident Bienert považoval tyto požadavky za oprávněné. Když se mu je nepodařilo u nadřízených prosadit, požádal o uvolnění z úřadu policejního prezidenta k 31. prosinci 1925. Od 1. ledna 1926 byl jmenován viceprezidentem Zemské správy politické v Praze. 31. prosince 1925 byl jmenován policejním ředitelem v Praze Heřman Šlechta a 19. května 1926 se stal policejním prezidentem v Praze.
Neutěšený stav ve sboru pražských detektivů ovšem trval i v dalších letech. Poukázal na něj například EXPRES z 8. 7. 1937. Praha se mezitím stala středem zájmů nejen turistů, ale i různých dobrodruhů a zločinců. Veřejnost se dozvěděla z krátkých zpráv pouze, kdo a proč byl zatčen, ale o náročné práci detektivů a policie se moc nepsalo. Žádná zmínka o tom, kolik námahy, dnů a nocí si vyřešení případu vyžádalo. Ani technické zázemí nebylo vyhovující. Detektivové neměli žádný telefon a čtyři až šest mužů se tísnilo u jednoho stolu, takže kolikrát museli provádět výslechy najednou. Poznámky a spisový materiál nebylo kam odložit ani kam uschovat. Práci v terénu
1.
r Policejního ředitelství v Bartolomějské ulici se zelenými antony, taženými koňmi, se přece jen od dob první republiky změnil. 2. Činnost jinak úspěšné policie byla nejvíc kritizována v době, kdy došlo k vyšetřováním vraždy Otýlie Vranské. 3. Na motocyklu s přívěsným vozíkem se převáželi ve třicátých letech opilci. 4. Svého času sloužila pro převoz opilých i tahle košatinka na dvoukoláku. 5. Kufr, v němž byly nalezeny části těla zavražděné prostitutky Vranské, vystavovala policie v Bartolomějské ulici číslo 4 za obrovského zájmu veřejnosti. Zatímco totožnost mrtvé byla odhalena poměrně rychle, vrah zůstal neznámý až do dnešních dní. Zato spekulací o něm se objevila spousta. Jedna z teorií praví, že jím byl cizinec z diplomatických kruhů, který nesměl být prozrazen.
komplikovalo to, že si detektiv musel platit ze svého výdaje v kavárnách, nutné použití autodrožky, nehledě na to, že ani přesčasové hodiny nebyly placené. Nejvýstižněji to vyjádřil Polední list v dubnu 1935 titulkem Kavalíři zákona – pražští detektivové. Ano, byli to skuteční kavalíři!
A jak byla konkrétně Čtyřka rozdělena? Již počátkem dvacátých let se skládala z oddělení železničního (krádeže a podvody na železnicích na celém území Československé republiky), poštovního (podvody na poštách v obvodu ředitelství pošt Praha a Pardubice), mravnostního (stíhání obchodu s ženami a dětmi, obchodu s narkotiky, kuplířství, tuláctví, pornografie), evidenčního (evidence osob hledaných, stíhaných, vyhoštěných, pohřešovaných, osob pod policejním dozorem), oddělení krádeží, korespondenčního oddělení (odpovědi na dotazy úřadů, povolování bezcelního vývozu osobního majetku, vystavování vysvědčení zachovalosti), oddělení pro stíhání kapesních zlodějů, oddělení pro stíhání padělatelů platidel,
šeků a cenných papírů, zjišťovací úřad (vedl úřední sbírku fotografií a daktyloskopickou sbírku pro celou Československou republiku), trestní rejstřík, oddělení pro ztráty a nálezy, oddělení pro správu policejních věznic, stanice policejních psů s moderním výcvikovým střediskem v Bratislavě, redakce policejních tisků (Policejní oznamovatel a Ústřední policejní věstník). V roce 1928 nařízením ministerstva vnitra ještě přibyla Ústředna pro potírání obchodu s omamnými prostředky v Československé republice a rok nato Všeobecná kriminální ústředna.
Vozy a antony, které mělo k dispozici Policejní ředitelství na přelomu dvacátých a třicátých let, parkovaly na dvoře budovy, která se rozkládala mezi Bartolomějskou ulicí, ulicí Karoliny Světlé a Národní třídou. Na ceduli vlevo lze přečíst nápis Policejní lékaři, vpravo lze naopak rozluštit nápis Policejní věznice, která tu skutečně fungovala.
„Zvětralá na spadnutí, podepřená trámy shlížela věž v nádvoří policejní budovy na postavy, které – velmi jí podobné – se belhaly o berlích každé poledne z věznice do zeleného antona. Zdálo se, že přes opěrné trámy se stařičká věž zřítí co nevidět. Chtěli ji proto zbourat, ale z ohledu na tento pomník z historických dob, kdy byly
kolem vnitřního města ještě hradby, upustili od provedení svého úmyslu. Tu musili věž opravit a dnes je ve staré stavbě policejní muzeum.“
(E. E. Kisch: Pražský pitaval)
a věž je jedním z tajemství Bartolomějské ulice. Ulice, která má tu smůlu, že je už tak dlouho úzce spojená s policií. Většina smrtelníků se jí proto raději zdaleka vyhýbá a rozhodně jí nehrozí, že by do ní proudily davy zvědavých turistů, ač se nachází v samém centru Prahy. A kromě toho – stojí v ní řada pozoruhodných památek, mezi nimi i dvojice věží, pozůstatků středověkého opevnění.
Když se novinář Egon Erwin Kisch v roce 1912 do věže vypravil, aby si prohlédl právě instalované Policejní muzeum, sloužil už Josef Vaňásek u policie osmým rokem. Musel tedy být u toho, když se ve věži objevily exponáty, o nichž píše Kisch ve svém Pražském pitavalu. Popisuje přitom věž jako „zvětralou, na spadnutí“ a v podobném duchu ji popisují i novodobí pamětníci, kteří na ni koukali z oken kanceláří v policejním areálu ještě v roce 2007! Poté se věž dočkala doslova záchranné rekonstrukce – dostala novou střechu a plášť, uvnitř však zůstala v nepříliš utěšeném stavu. Tak jsme ji alespoň viděli při naší návštěvě v červnu 2012 – tedy v podstatě sto let od návštěvy Kischovy.
Ale vezměme to popořádku. Dvě hranolové věže bývalé hlavní pražské hradby zůstaly do dnešních dnů ukryty před zraky veřejnosti na zadních parcelách domů čp. 310-I a 314-I v Bartolomějské ulici, tedy uvnitř bloku zástavby tvořeného kromě Bartolomějské ulice Národní třídou a ulicemi Na Perštýně a Karoliny Světlé. To, že obě věže nebyly zbořeny, považují odborníci takřka za zázrak. Jinak totiž prakticky celé staroměstské hradební pásmo, které nechal vytyčit ve 30. letech 13. století Václav I., a jeho následná výstavba, podlehly v druhé polovině 19. století a počátkem 20. století asanaci. O to jsou obě věže dnes cennější, i když byly v minulosti několikrát přestavěny, jednu dobu dokonce pro účely bydlení.
O věži ve dvoře Bartolomějské 4, tedy naší Čtyřky, kde působil Josef Vaňásek a jeho mordparta, veřejnost v podstatě nevěděla až do roku 1893, kdy
na ni upozornil tehdejší konzervátor památkové péče architekt Antonín Wiehl. Právě on se také věže zastal, když se začalo hovořit o její demolici. Začala totiž vadit v okamžiku, kdy se v jejím těsném sousedství začalo mocně bourat a stavět. V roce 1859 byl totiž zbourán starý objekt Policejního ředitelství na rohu Národní třídy a ulice Karoliny Světlé a postavena pro něj nová, pozdně klasicistní budova, která začala sloužit v roce 1861. Stavbou rozlehlého paláce, jímž se dalo procházet přes dvůr i do Bartolomějské 4, se zakryl pohled na do té doby viditelnou věž.
Díky fejetonu Jana Nerudy, uveřejněném v Národních listech 22. dubna 1868, víme, jak to v těch místech tehdy vypadalo. „Zadní část Policejního ředitelství vybíhající do Bartolomějské ulice působila velice chudobně a zašle. Nebylo tam ani plynové osvětlení. Ani ve dvoře budovy to nebylo veselejší, a už vůbec ne v budově samotné, kde byly umístěny policejní separace. V prvním patře to byly separace policie státní, v přízemí byly dvě separace policie obecní.“ Zadní, nevyhovující trakt byl zbourán na konci 19. století a bezpečnostní oddělení, tedy Čtyřka, se na čas odstěhovalo do bývalé posádkové věznice na František. V roce 1903 se tu postavila budova nová, s barokním průčelím a s římským
symbolem práva. Kromě vah je na něm vyobrazen svazek prutů a sekera, které byly nošeny v čele průvodů.
Do ulice byly umístěny strážnice staroměstského komisařství, přijímací kancelář věznice a místnosti pro lékařskou prohlídku, v prvním patře pak kanceláře bezpečnostního oddělení, v ostatních patrech byly byty úředníků a sluhů. Budova ve dvoře sloužila výhradně jako věznice. Do nové části se vrátilo IV. oddělení a státní policie.
Po celou tu dobu se diskutovalo o tom, že uprostřed dvora překáží stará věž, brání přístupu vzduchu k oknům vězeňských cel, a navíc je ve velmi špatném stavu. Věži ublížilo i bourání domu, s nímž byla spojena dvě její nároží. Proto ji v letech 1909 – 10 podepřeli dvěma pilíři, zbylé dva byly postaveny již v polovině 18. století při její barokní přestavbě.
V Bartolomějské ulici byly dlouho utajené věže, o nichž se veřejnost dozvěděla až v roce 1893. Snímky přibližují jejich současnou podobu. Vpravo interiér a nejbližší okolí věže, která se nachází ve dvoře Bartolomějské ulice číslo 4.
Tři roky před návštěvou zvídavého reportéra Kische se ve věži odehrála zvláštní scénka, které byl přítomen již i Josef Vaňásek, tehdy ještě jako policejní koncipista. V roce 1909 tu četnický nadporučík Theodor Rotter z Kladna se dvěma četnickými psy – dobrmanským pinčem Petarem a fenou německého ovčáka Vlčkou – předvedl jejich policejní výcvik. Ukázce přihlížel kromě Vaňáska policejní ředitel dvorní rada Křikava, šéf bezpečnostního oddělení Protivenský, komisaři Knotek a Drašner a koncipista Plaška. Figurant, policejní strážník, který hrál prchajícího trestance, se ukryl v podkroví věže. Po jeho stopě byla vypuštěna Vlčka. Nedala se splést množstvím přihlížejících a po malém zaváhání zachytila stopu. Figuranta zachránilo, že Vlčka měla košík, a tak mu nemohla ublížit. Vlčka prokázala ještě jednou, že je dobrý služební policejní pes. Figurant začal předstírat útěk. I tentokrát se se zlou potázal. Vlčka jej zadržela a z útěku nebylo nic.
Ve své reportáži z Policejního muzea nazvané V jedné ze sta věží Kisch popisoval, že je tu mj. uloženo Papacostovo nářadí a vysvětluje, že Papacosta a jeho společníci byli prvními mezinárodními lupiči, kteří vybaveni vším komfortem moderní doby páčili pokladny. V Praze se policie zmocnila veškerého jejich nářadí, ovšem jen díky pomstě ošizeného člena tlupy. „17. prosince 1894, když přišla ráno majitelka bankovního závodu Ing. S. Weiner do krámu, našla nejenom dveře do závodu a téměř všechny pokladny vypáčeny, ale také na pultu rozložené četné lupičské nářadí: od té doby známý Papacostův hasák, velký nebozez, zlodějskou svítilničku, lahvičku oleje a asi čtyřicet paklíčů. Lupiči tehdy uprchli z bankovního závodu a ještě téhož dne i z Prahy. Jak se svět dozvěděl za několik měsíců u soudu, dal jeden z kumpánů, Stalio, který hlídal u dveří, z pomsty výstražné znamení, poněvadž myslel, že byl předtím ošizen při rozdělování lupu.“ Díky Kischovi se dozvídáme také o Eduardu Linhartovi, který jedné zimní neděle 1908 proboural strop ve sklepě v karlínské záložně a rozřezal podlahu a musel za to strávit osm let za mřížemi na Pankráci. Krutý trest za nezdařené vloupání. Doličné předměty ale svědčily o jeho nebezpečnosti – vrták s nekonečným šroubem, jemná pilka, obrovské kladivo…
V oddělení klíčů byl vystaven klíč s výměnným zubem, dutý klíč na patentní zámky, upilované americké visací zámky, zámky na heslo, které byly vyříznuty z pokladen… Byly tu i nenápadné zlodějské rekvizity. „Na hůlčičce nesmí být vidět, že se dá roztáhnout až na tři metry, aby se jí dosáhlo na předměty, které jsou příliš daleko od otevřeného okna. Obdobný je systém háků, maličkých udiček, jejichž tři ostré zoubky jsou umístěny jako na kotvě a připevněny
na dlouhé šňůře; hodí-li se otevřeným oknem do stáje nebo do bytu, zabodnou se zoubky do houně, do peřiny, do šatů nebo do pytle, který se pak vytáhne,“ píše Kisch. „Místnost ve druhém patře oplývala zbraněmi, většinou takovými, jakých se používá při pytláctví. Různé nástrahy, železa na srnce, drátěná oka na dančí, vějičky na zpěvavé ptáky… Přísně zakázané zbraně jako dýky, stilety a kordy v holích vyplňovaly až do vypuknutí 1. světové války velkou vitrínu, potom byly tyto konfiskáty zkonfiskovány, přestaly být přísně zakázanými zbraněmi, šly na frontu a ten, kdo jich použil, byl vyznamenán.“
Ostatní zbraně pocházely jednak od sebevrahů, jednak jsou to památky na kriminální případy. Například kuchyňská sekyra, kterou roku 1912 ubil v Ječné ulici v domě U Čtrnácti pomocníků mladý Koblic svou matku a vedle mrtvoly oslavil noc lásky. Za osm dní nato se zastřelil v Děvíně mladý člověk a v něm byl podle zmrzačené ruky a jiných známek poznán vrah… V muzeu byly také pomůcky podvodníků z povolání. „Velkolepým podvodem bylo založení tajného telegrafního úřadu Plockem a jeho personálem; kancelář tu byla jen pro zakladatele, kteří si odtud navzájem poukazovali telegraficky peníze. Dovedně jsou padělány diplomy, sázkové lístky, listiny, razítka, známky, řády a medaile… Vystaveno je celé zařízení penězokazecké dílny a všechny druhy padělaných peněz… Vidíme tu balíky ruského čaje, kde jsou jen piliny, magnetické prsteny, elektrické židle a jiné věci ze skladu velkoprůmyslnických mastičkářů…“
Pro zajímavost jen dodejme, že Kisch nebyl jediným novinářem, který v té době navštívil Policejní muzeum. Již 2. července 1911 vyšel podrobný popis exponátů muzea v Národní politice, a sice z pera Miloše Čtrnáctého, který později vynikl především jako jeden ze zakladatelů rozhlasového vysílání u nás. Ve svém článku zmiňuje také kustoda muzea pana Laváčka. Jak se tam asi tehdy muž s tak přívětivým jménem cítil, většinu času sám mezi takzvanými předměty doličnými?
A kde všechny ty věci skončily? Věž bez „klimatizace“ vystaveným exponátům zřejmě nesvědčila, a ty začaly záhy plesnivět, rezivět a jinak podléhat zkáze. Muzeum se proto stěhovalo do sklepa v budově Policejního ředitelství, kde ovšem zub času dokonal to, co začalo ve věži. Chybou určitě bylo i to, že muzeum v těchto prostorách nemohlo být přístupné široké veřejnosti, a tak svým způsobem postrádalo smyslu. Navíc během první světové války měla policie důležitější starosti, než je oprašování „mrtvých“ exponátů.
A co jsme ve věži viděli my 21. června 2012? Nebylo toho mnoho a Kische ani pana Čtrnáctého by to zřejmě neuspokojilo. Policejní dvůr Bartolomějské 4