Bobky a fajnový koření
POVÍDKY O TOM, JAK ZDÁNÍ KLAME
BOBKY A FAJNOVÝ KOŘENÍ
Zuzana Hubeňáková
Copyright © Zuzana Hubeňáková, 2023
Cover illustration © Michal Neradil, 2023
All rights reserved
ISBN 978-80-249-5157-7
Jeden slavný italský filosof kdysi řekl: „Eat spaghetti to forgetti your regretti.“ Už se asi nikdy nedozvíme, proč se pokoušel mluvit anglicky. Vlastně si ani nemůžeme být jisti, jestli to byl filosof, nebo italský marketér z továrny na těstoviny. Jeho sdělení je ovšem jasné: Jezte špagety, abyste zapomněli na to, čeho litujete. Jistě ho inspiroval fakt, že litujícím koukají nudle i z nosu.
I můj talíř špaget je momentálně vrchovatý, takže se nacházím ve fázi prokousávání se. Tuto knihu proto věnuji sobě, protože už bylo načase si nadělit
něco fajnovýho, ale také všem ostatním, kteří už špagety nemohou ani vidět. Věřme, že jednou přijde čas a přejdeme na onačejší jídelníček.
Nezbývá než doufat, že to nebude držková ani prdelačka, ale plný talíř pusinek. Navíc takových, co po nich není člověku těžko a ani trochu nepřibere!
Poslední slovo
Jiřina
Dovolte, abych nás představila. Té copaté dračici s jiskrou v oku říkají Kudla. Je jí patnáct, ačkoliv vypadá na sedmnáct a chová a maluje se jak nesvéprávná šedesátnice.
To holky v tomhle kritickém pubertálním věku mívají často. Člověk se nemůže spolehnout na svůj úsudek, když má odhadnout, kolik jim je. Případně zhodnotit jejich intelekt či vkus. Jeden by řekl, že se malují pro případ, že by se ztratily v mlze. Podle těch šílených svítících rtů by je našel i slepý.
Umělé řasy mají tak dlouhé, že když jimi mrknou, zvedne se v místnosti prach. Umělé řasy! Vrchol nevkusu!
Kudla sice tvrdí, že umělé řasy nemá, ale já vím své. Nikdy nevěř člověku pod dvacet, to je moje pravidlo. Navíc ten
její styl oblékání! Prý už existuje i módní policie, Kudla o ní mluvila do telefonu s nějakou kamarádkou. Trochu se bojím, aby nám tu naši holku nezavřela. Za ty děravé kalhoty bych jí dala nejmíň padesát dní nucených prací.
Kudla nemá svou přezdívku moc ráda a ocenila by, kdyby jí všichni říkali Kamila, protože tak se ve skutečnosti jmenuje a „funkci jména odhalila už někdy ve školce, jen její blbá rodina to dodnes nepochopila“, ale je si vědoma toho, že mohla dopadnout hůř. Mnohem hůř. Například tak špatně
jako její bratr Pavel. Tomu totiž rodiče neřeknou jinak než Puclíku.
Na důkaz toho, že Kudla sice společenskou funkci jména chápe, ale když se jedná o ponižování bratra, jdou zásady stranou, říká mu Puclíčku. Nevím, proč má potřebu stupňovat jeho utrpení na škále Pavel-Puclík-Puclíček, ale prosím. Děvče je v pubertě, musíme respektovat tu starou známou pravdu, že se s ní teď pár let nikdo nedomluví. On si to s ní Puclíček jednou jistě vyříká. Tedy Pavel.
Chudák kluk, nemá to lehké. Kolikrát jsem jim říkala, ať mu tak blbě neříkají. Jako by nestačilo, že je na chlapce velmi malý. S tím nic nenadělá. O co je menší, o to je širší. S tím už by ovšem něco dělat šlo. Stačilo by mu zakázat večerní pochoďák mezi lednicí a televizí. Vždyť to je jediný pohyb, co ten kluk má! Neřeknu, kdyby celý den lítal po venku, to je pak jasné, že potřebuje větší příjem energie. Ale on jen sedí
na gauči a čumí do telefonu. Zajímalo by mě, co je špatného na knížkách, když už tedy musí do něčeho zírat.
Kdyby mě tak tady někdo někdy poslouchal! Hned by bylo po Puclíkovi. Co je na jméně Pavel špatného? Uznávám, že říkat mu Pavlonátor, jak si přál on, je přehnané. Ale zkuste žít normální pubescentní život, když vaše matka před celou třídou příliš nahlas pronese: „Hlavně si to nevymačkávej, Puclíku. Proto ti to nateklo. Naštěstí mám v kabelce olejíček z aloe vera!“
A vaše sestra dílo zkázy dokoná slovy: „Ser na to, Puclíčku, vždyť víš, jaká je,“ čímž to ani trochu nenapraví, naopak na sebe zcela logicky strhne vztek Pavla a jako bonus i své matky. Uznejte, že to ale tak trochu mohla čekat.
Z traumatického zážitku se kluk vzpamatovával několik týdnů a má to oběma za zlé dodnes. Nedivím se, vážně ne. Jistě si chce co nejdříve najít nějaké děvče. To mu tedy přeju hodně štěstí, ale s matkou, jako je Milena, to bude dost problém. Někdo by měl ta děvčata varovat, že strkají hlavu do kobřího hnízda.
Jsem si jistá, že mu Milena ostudu před spolužáky udělala schválně. Hystericky na něm lpí a žárlí nejen na potenciální existenci potenciálního děvčete, ale i na jeho prokazatelně existující kamarády. Vždycky byla trochu manipulátorka, ale ničit takhle společenský život svému synovi prostě není správné, za tím si stojím.
BOBKY A FAJNOVÝ KOŘENÍ
Však ona ještě bude litovat, až se bude chtít zbavit čtyřicetiletého Puclíka, co si to vymačkával, takže podle toho teď vypadá. A že takových případů už bylo! V časopisech o tom píšou dnes a denně. Jenomže Milena se tváří, jako by snad odebírala pouze speciální edici pro krkavčí matky nazvanou 100 + 1 způsobů, jak svému dítěti zničit život.
V téhle rodině se pitomé přezdívky přidělují se stejnou urputností, s jakou se Karel snaží stát hlavou rodiny. Že se jí nestane, ví jenom Kudla, Puclík a Milena. Nikdo jiný v nejužší rodině totiž není. Tedy co se lidí týče. Živých lidí, abych byla přesná. Ze zvířecí říše můžeme nabídnout psa, papouška, kočku, co se téměř nepočítá, protože domů chodí jak do houslí, a buď je Pavel z něčeho nervózní, nebo máme v nabídce i roupy.
Nebohé děti. Mít dominantní matku je tak nemilé. Velmi nemilé! Vím o tom své. Milena je často protivná jak loupání v kříži a upřímně řečeno ani já nepovažuju její způsob komunikace za nejrozumnější. A to už jsem viděla a zažila leccos!
Velké starosti mi dělají hlavně její agresivní metody vyjednávání. Nebála bych se tvrdit, že jsem snad jediná, koho za poslední měsíc ani jednou nepleskla dlaní po zádech, po stehně nebo po tváři. Kdyby ale mohla, jistě by to udělala.
Nevím, jestli si uvědomuje, že není jediná, kdo se mi svěřuje, takže si můžu složit celý obrázek o všech jejích pokusech
Poslední slovo
někoho ovlivnit a manipulovat. To, čeho sama nejsem svědkem, zjistím nakonec taky, protože dříve nebo později každý z rodiny přijde a řekne, co ho trápí. Neříkají to přímo mně, jen se o tom baví v mé přítomnosti, ale já mám uši všude.
Jediný Karel, hlava rodiny na čekačce, se svěřováním se komukoliv šetří. Nejsem ten typ, co by na člověka naléhal a tahal z něj rozumy. Mám přirozenou schopnost vycítit náladu a dát si věci dohromady. Nepřikládám si za to jakoukoliv zásluhu, vím, že jde o vrozený talent.
Pochopitelně toho nezneužívám. Někdy je mi v podstatě na škodu, lidé ode mě očekávají, že pochopím a ideálně i vyřeším všechny jejich problémy. Je to často vyčerpávající. Už mi není dvacet, z velkých rodinných potíží mě často rozbolí hlava. Tedy ne doslova, to se jen tak říká.
Ať Karel klidně dělá jako že nic, nakonec se stejně dozvím, co se děje a proč se začal chovat tak podivně. Udivuje mě, že si toho ještě nikdo nevšimnul. Ten chlap je podezřelý. Většinu času se tváří jak vegetarián v masně. Rozhlíží se, jako by tu byl poprvé, všechny si přeměřuje nedůvěřivým pohledem, je roztržitější než obvykle a jednou si dokonce i zpíval!
To by asi vegetarián v masně neudělal, uznávám, že tady mi ten příměr skřípe. On ale zpíval příšerně a to by možná vegetarián udělal. V Americe nevhodnou muzikou odhánějí
bezdomovce od nákupních středisek. Alespoň to tak říkali ve zprávách.
Já vám povídám, že má Karel něco za lubem, věřte mi!
Mám na tyhle věci čuch. Nechci vypadat poťouchle, ale Karel nemá šanci své tajemství udržet dlouho. Jako že se Jiřina jmenuju, téhle záhadě přijdu na kloub!
Není přeci normální, aby se chlap, co se tu a tam nechá otloukat od své ženy, najednou začal oblékat jako metrosexuál. To slovo jsem původně neznala, použila ho Kudla, když o něm mluvila do telefonu. V podstatě ani nevím, co přesně to znamená, Kudla nezacházela do detailů, ale z kontextu
jsem pochopila, že to má spíše co do činění s příliš úzkými kalhotami a kostkovanou košilí než
s veřejně nepřípustným
chováním v metru. Aspoň jsem tedy doposud neslyšela o kolegovi tramvajosexuálovi nebo autobusexuálovi.
Že se Karel bůhvíproč trápí v kalhotách tak úzkých, že riskuje poranění vnitřních orgánů, a z nepochopitelného důvodu i krátkých, jako by se rozhodl svět obohatit o pohled na své chlupaté kotníky, si všimla jenom jeho dcera. Prohlásila, že vypadá jako praděda hipster, což podle posměšného tónu chápu jako invektivu, ačkoliv ji úplně přesně nechápu.
Kalhoty se řeší, ale že má Karel jinou osobnost, to nezaregistroval nikdo. No prosím. Takhle podle nich vypadá úcta k otci. Milena se bude jednou divit! Hodně divit! To vám povídám!
Možná by se mohlo zdát, že nové kalhoty a stará košile nejsou důvodem k panice. Třeba za tím stojí pouze totální
Poslední slovo
úpadek vkusu, krize středního věku nebo milenka. Tu má koneckonců v jeho věku kdekdo, na tom by nebylo nic až tak zvláštního.
Kdyby to ovšem nebyl Karel. On není zamilovaný. Zamilovaného chlapa poznám. Navíc se přestal holit. Kdyby měl milenku, nevypadal by, jako by se mu po obličeji v noci prošla línající kuna.
Zamilovaný ženatý chlap to má napsané na čele. Je duchem nepřítomný, přesně jako Karel, ale prozradí ho to, že se neustále snaží s někým nenápadně komunikovat. Odbíhá, zdržuje se déle v práci, telefonovat chodí ven, píše dlouhé zprávy nebo co já vím, jak dneska lidi komunikují… třeba tlučou morseovku do topení.
Zkrátka zamilování je jediné období v životě muže, kdy má sám potřebu a chuť se svou milovanou mluvit. Se svou milovanou, ne se svou manželkou. Já vím. Ale Karel mlčí jako zařezaný, a dokonce ani nefixuje pořád ten svůj mobil.
Žádný z typicky záletnických projevů Karel nemá. Domů chodí pravidelně, nikam nevolá, s nikým si nepíše, jen tak nějak divně zírá do prázdna. Občas si smutně povzdechne, občas se tiše pochechtává. To je zatím nejpodivnější. Milena ho sprdne, že neutřel kapky vody z nerezového dřezu, protože považte, to je pro ni v takové situaci důležité, ona tu rodinnou krizi prostě nevnímá. On se na ni tak zvláštně podívá a pak se pochechtává.
Ne nějak významně, nebo snad vysloveně výsměšně. On jen vydá podivný hrdelní zvuk, kterého si možná Milena při tom svém věčném vřískání ani nevšimne. Takové hrdelní „Ch!“ zaměnitelné s odkašláním. On udělá „Ch!“ a ta ženská se otočí a jde pryč! Vůbec nepátrá po tom, odkud to „Ch!“ pochází! To bych nedopustila.
Co se děje v hlavě člověka, který uprostřed debaty o dřezu řekne „Ch!“, jako by to bylo naprosto normální? Vůbec to není normální. Je to divné. A Milena je nezodpovědná a jednou na svou ignoranci a nezájem o vlastního manžela doplatí.
Místo aby poslouchala řeč těla svého muže, pigluje zaschlé kapky. Šudlá hadříkem vodní kámen, zatímco manžel přímo před jejíma očima prožívá jakési hluboké vnitřní drama. Typická Milena. Nevšímavá, zahleděná do sebe, soustředěná na nesmysly. Vždycky jsem tušila, že jí to s muži moc nepůjde. Říkala jsem jí tolikrát: „Mileno, važ si toho Karla! Ten pro tebe udělá první poslední!“
Co já se jí navysvětlovala, jak to chodí v mužském světě!
Nakonec stačilo, aby dobře pozorovala svého otce. Jako etalon mužství se perfektně osvědčil. Mohla na jeho příkladu
pozorovat všechna mužská selhání. Měla příležitost na živoucím příkladu sledovat, jak vypadá krize středního věku, jak trapné je pokoušet se zatlouct milenku před manželkou či co zmůže démon alkohol v rukách slabého muže.