0044338

JIŘÍ FIDLER SYMBOL LUDVÍK SVOBODA

(1895–1979)

PŘEDMLUVA ZCELA OSOBNÍ

Prezident Ludvík Svoboda. Jeho oficiální portrét jsem vídal denně jako žák základní devítileté školy, od jara 1968 do jara 1975, v každé třídě vlevo nad tabulí. Měli jsme jej zarámován v klubovně po dobu existence oddílu, přičemž zde byla použita obálka časopisu Junák. Na jeho volbu prezidentem republiky si pamatuji dosti přesně, protože můj dědeček Rudolf Fidler se tehdy vrátil z Prahy, kam neváhal z východočeského Kostelce nad Orlicí zajet, a nadšeně hovořil o tom, že tímto činem jsou rehabilitováni všichni legionáři. Kniha v červené vazbě, 1. svazek Cestami života, která se nacházela v knihovně mého druhého dědečka Josefa Kováříčka, byla jednou z prvních odborných publikací, které jsem četl. Patřila ke knihám, jež mne přivedly k povolání historika. Právě z ní jsem získal první informace o bitvě u Zborova či o branné pohotovosti státu na podzim 1938, neboť o těchto tématech se ve škole při výuce dějepisu příliš nemluvilo. Z celé záplavy portrétních fotografií z počátku sedmdesátých let si vzpomínám na černobílou fotografii prezidenta v generálském stejnokroji se všemi vyznamenáními in natura. Později jsem na fotografii prováděl svá první faleristická studia, když jsem se snažil určit jinak nepropagované evropské řádové dekorace. V oněch sedmdesátých letech se objevilo mnoho filmů a televizních inscenací s historickou tematikou, v nichž byli ztvárněni někteří naši prezidenti. Jiří Pleskot se vynikajícím způsobem zhostil role Edvarda Beneše, Miroslav Zounar mladého Klementa Gottwalda a Michal Dočolomanský mladého Gustáva Husáka. Ale Ludvíka Svobodu ve filmech Osvobození Prahy, Sokolovo a Vojáci svobody nezapomenutelně ztvárnil Ladislav Chudík, což mu přineslo obrovskou popularitu dříve, než byl obsazen do své životní role v televizním seriálu. Pohřeb Ludvíka Svobody jsem zažil již jako abiturient, přičemž jsem byl doslova zaskočen spontánností přihlížejících a truchlících občanů. Tehdy jsem již chápal prázdnotu masových rituálů, jimiž byly prvomájové průvody či listopadové lampionové akce. Při sledování televizního záznamu pohřbu jsem však viděl tisíce a tisíce lidí, kteří smutek nepředstírali. Tehdy jsem pochopil to, co mi vždy říkali oba dědové: „Pan prezident (nikdy jej jinak nejmenovali), pan prezident, to je symbol!“

Jako profesionál jsem poznal životní dráhu Ludvíka Svobody z netradičního úhlu, při přípravě výstavy „Vyznamenání prezidentů republiky“, jež byla na Pražském hradě otevřena na počátku roku 2000. Laskavostí prof. Zoe Klusákové-Svobodové, která na výstavu zapůjčila dekorace svého otce, jsem měl možnost

přímo vidět a dotýkat se těch řádů, které jsem se o čtvrt století dříve snažil určit na zmíněné fotografii. Již tehdy jsem o možnosti napsání Svobodova životopisu uvažoval, neboť jsem navíc měl možnost seznámit se s částí materiálů v jeho rodinném archivu. K mým úvahám přispěla též poznámka jednoho tehdejšího kolegy, že se o této osobě nedá napsat nic dobrého (dotyčný svůj názor asi změnil, a to nikoli poprvé, neboť je spolupodepsán pod dvěma knihami, v nichž se nachází vcelku pozitivní, byť místy nepřesná biografická studie Ludvíka Svobody). Ač jsem svůj záměr stále odkládal, knihy, jež jsem od té doby napsal, se Ludvíka Svobody v mnoha případech týkaly. Zatím naposledy jsem se jím zabýval při přípravě výstavy „Neporažená armáda 1938“, konané v budově Poslanecké sněmovny v září 2018. Výstava zobrazila také dvě osobnosti našich vojenských dějin – armádního generála Ludvíka Krejčího, hlavního velitele, a podplukovníka Ludvíka Svobodu, velitele jednoho z tisícovky polních praporů mobilisované armády. Další impuls k zpracování tématu mi opět přinesla vlastní rodina. Manželka pochází z Třebíče, přičemž oba její rodiče se s Ludvíkem Svobodou osobně znali, a převzetí rodinné nemovitosti dává též možnost poznávat genius loci kraje Svobodova dětství a mládí.

Definitivní rozhodnutí ohledně nijak jednoduchého dokončení tak dlouho uvažované práce mi přinesla stupidní vyjádření některých „mluvících hlav“ a „píšících rukou“ v posledním desetiletí, která ale neodezněla ani v současnosti. Vzdělání a profesní čest těchto bytostí, jsou-li vůbec jaké, se ztratily pod ideologickým záštím, hodným prvních let čtyřicátých, případně padesátých. Odmítavá reakce velké části naší veřejnosti, jež se projevila hlavně v elektronických médiích, mne přesvědčila o tom, že oba moji dědové měli pravdu – Ludvík Svoboda byl a stále je symbolem.

Naše moderní dějiny měly a mají personifikovaných symbolů povícero – politických, kulturních, vědeckých, sportovních. Ve vojenské oblasti jich nalezneme také několik – armádního generála Jana Syrového, velitele ruských legií, armádního generála Ludvíka Krejčího, hlavního velitele neporažené armády z podzimu 1938, a také armádního generála Ludvíka Svobodu. Pouze u něho došlo k přenosu příjmení na všechny jemu podřízené, takže dodnes rozumíme pojmům „Svobodovci“, „Svobodovi vojáci“, „Svobodova armáda“.

Lidé se stávají symboly nejen svým konáním, ale také kvůli prvkům začasté dosti iracionálním. Ty nemají s konkrétními činy mnoho společného, ale spíše charakterizují ducha dané doby a událostí. Jan Syrový se stal symbolem kvůli černé pásce přes oko, následku zranění v předvečer zborovské bitvy. Právě chybějící oko, připodobňující jej k význačnému vojevůdci našich národních dějin, ho v létě

1918, v kritickém okamžiku, postavilo do čela vojenského uskupení, jež dosáhlo překvapivého a až nepochopitelného úspěchu na sibiřské magistrále. Ludvík Svoboda se stal symbolem též díky svému příjmení, které se na počátku roku 1943 stalo součástí hesla „Se Svobodou za svobodu!“. Ovšem aby se symbol mohl nejenom zrodit, ale také dále udržet, musí být všeobecně považován za úspěšný. Obě osoby, jejichž proměna ve vojenské symboly byla zmíněna, prožily své vrcholy i pády. Jan Syrový zůstával symbolem po celé meziválečné období, ale pouze do podzimu roku 1938. Ludvík Svoboda se stal symbolem ve čtyřicátých letech a zůstal jím, přes všechny peripetie osudu, jak se nyní ukazuje, dodnes. Mnohokrát byl a je oslavován, mnohokrát byl a je zatracován, jako pozitivní symbol však hlasem lidu přetrvává. A hlas lidu jest, jak obecně

známo, hlasem Božím…

PhDr. Jiří Fidler, Ph.D. Kladno, jaro 2023

PODĚKOVÁNÍ

Vědecká práce v oblasti moderních dějin je naprosto závislá na co největší dostupnosti archivních materiálů, což ovšem často naráží na skutečnost, že jejich značná část není v úplnosti zpracována pro předložení badatelské veřejnosti. Problém se rozšiřuje v návaznosti na časový odstup sledovaného tématu od současnosti – čím je téma novější, tím je množství v úplnosti zpracovaného archivního materiálu menší. Zpřístupnění materiálu osobní povahy, pokud se v archivech vůbec nachází, je navíc začasté podmíněno souhlasem dotyčného, případně jeho pozůstalých či dědiců.

Při práci nad monografií o prezidentu Ludvíku Svobodovi nebyla situace nijak odlišná, zvláště pak ve sledovaném období šedesátých a sedmdesátých let. Autor měl však štěstí, že se při práci setkal se zcela nadstandardním pochopením ze strany řídících a odborných pracovníků archivních institucí – Archivu Kanceláře prezidenta republiky, Národního archivu a Vojenského ústředního archivu. Jeho snaha získala také pochopení u dcery Ludvíka Svobody, prof. Ing. Zoe Klusákové-Svobodové, CSc., jež dala svolení ke studiu veškerých otcových materiálů, a to zcela bez výjimek.

Přesto by práce zůstala jen torzem, pokud by autorovi nebyli mimořádně nápomocni archiváři, kteří mu umožnili prostudovat fondy i jen částečně zpracované. Bez těchto kolegů – PhDr. Júlia Baláže, CSc. (Vojenský ústřední archiv), Mgr. Jiřiny Horákové (Archiv Kanceláře prezidenta republiky), PhDr. Lenky Kločkové (Národní archiv), PhDr. Jiřího Křesťana, CSc. (Národní archiv), PhDr. Aleny Noskové (Národní archiv), RSDr. Vladimíra Šlosara (Vojenský ústřední archiv), Bc. Romana Štéra (Národní archiv), PhDr. Františka Štveráka (Národní archiv), PaedDr. Vladimíry Vaníčkové (Archiv Kanceláře prezidenta republiky), Viery Žižkové (Vojenský ústřední archiv) a dalších – by monografie v tomto rozsahu vůbec nevznikla, a proto jim patří autorův vřelý dík. Stejně tak patří dík pracovníkům Národní knihovny České republiky v Praze (zvláště Slovanské knihovny) a Středočeské vědecké knihovny v Kladně, kde jsem mohl využít potřebnou odbornou literaturu. Obrovské podpory, včetně poskytnutí jimi získaných archivních materiálů, se autorovi dostalo od několika kolegů historiků, z nichž nelze nezmínit prof. PhDr. Františka Hanzlíka, CSc. a PhDr. Milana Macháčka, Ph.D. Autorské poděkování patří ale všem, s nimiž bylo téma konzultováno a oni přispěli k jeho výsledku různými náměty a připomínkami. Toto poděkování patří také vedení

Společnosti Ludvíka Svobody, z. s., které se odvážně ujalo propagace díla ještě v době, kdy teprve dozrávalo v autorově mysli.

Žádný historik není schopen rozsáhlejší tvůrčí práce bez rodinného zázemí, jež mu vytváří podmínky pro udržení fyzické i psychické rovnováhy. Děkuji proto „všem svým děvčatům“ (matce, manželce a dcerám) za trpělivost a vstřícnost, kterou projevovaly zvláště v oněch dnech a týdnech, kdy se mohly oprávněně tázat, zda já sám, dlouhodobě izolovaný ve své pracovně od vnějšího světa, vůbec existuji.

V neposlední řadě patří poděkování také nakladatelskému domu Euromedia, jenž nejen přijal vydání této monografie za své, ale v průběhu její přípravy souhlasil jak s výrazným navýšením rozsahu, tak s prodloužením termínu dokončení, jen z určité části zaviněným mimořádnými situacemi, které naši zem v posledních letech potkaly.

KAPITOLA PRVNÍ

POLE ORNÁ A VÁLEČNÁ

(listopad 1895 – prosinec 1921)

V roce 1897 vyšel v pořadí již jedenáctý svazek Ottova slovníku naučného, zahrnující hesla začínající na He až Hy. Mimo jiné se tam objevilo také heslo „Hroznatín“, v němž se uvádělo: „ves na Moravě, hejt. a okr. Velké Meziříčí, fara a pš. Rudíkov; 29 d., 170 ob. č. (1890).“ 1 V jednom z oněch 29 domů právě v té době svoje první kroky v poznávání okolního světa činil maličký Ludvík, nejmladší dítě Jana Svobody (* 1862) a Františky rozené Chalupové (* 1868). Ludvík (narozen 25. listopadu 1895) byl nejmladším z pěti dětí, ovšem dva synové, František (* 1888) a Jan (* 1890), zemřeli krátce po narození. Před Vánocemi roku 1896 ale rodinu postihla nesmírná tragédie, neboť otec Jan Svoboda zemřel na následky smrtelného pokopání koněm ve věku pouhých 34 let. V domku, jenž Svobodovu rodu náležel od léta 1809, zůstala vdova se třemi malými dětmi – Marií (* 1887), Josefem (* 1892) a Ludvíkem. 2 Hospodářství Svobodových nepatřilo k nejmenším, sám Ludvík Svoboda je v únoru 1955 odhadl na 14 ha orné půdy, 7 ha luk a 7 ha lesa, což důstojník jedné z obvodních vojenských správ v září 1965 prostě sečetl a z generálových rodičů málem udělal velkostatkáře. 3 Cosi podobného („ Svoboda sa narodil roku 1895 v rodine bohatého sedliaka “) o půlstoletí později tvrdil také jeden slovenský novinářský aktivista. 4

Rozsáhlé hospodářství nebyla ovdovělá matka se třemi malými dětmi schopna sama zvládnout, a proto se již v roce 1898 vdala za Františka Nejedlého (* 1862).

1 Ottův slovník naučný. Sv. 11. Praha 1897, s. 797.

2 Životopisná data viz MZA Brno, fond Sbírka matrik, sign. 10.868a Rudíkov, matrika narozených, dále VÚA-VHA Praha, fond Osobní spisy vojáků v povolání, Svoboda Ludvík (1895), životopis z února 1955, krátký osobní spis z června 1959. Po zvolení Ludvíka Svobody prezidentem republiky provedli pracovníci brněnského archivu rozsáhlý genealogický výzkum, jehož výsledkem se stal vývod Ludvíka Svobody z 32 předků, sahající do počátku 18. století. Viz NA Praha, fond Svoboda Ludvík, armádní generál (dále LS), karton 1, složka 1.43a.

3 VÚA-VHA Praha, fond Osobní spisy LS, zápis o vyhodnocení a upřesnění kádrového materiálu ze září 1965. V roce 1949 byl, pravděpodobně z iniciativy Ludvíka Svobody, zpracován „Hospodářsko-sociologický průzkum obce Hroznatín“, což byl přehled všech hospodářství vesnice. Tehdy měl rodinný statek (majitelem byl nevlastní bratr František Nejedlý) celkovou výměru 31,11 ha, z toho 17,94 ha orné půdy, 4,50 ha luk a 8,48 ha lesů. Viz NA Praha, fond LS, karton 73, složka 73.8.

4 Morvay, P.: SME Encyklopédia, Svoboda Ludvík, 21.9.2004 ( https://encyklopedia.sme.sk/c/1757963/svoboda-ludvik.html , staženo 1. dubna 2023).

Ke třem dětem z prvního manželství pak postupně přibyly další tři z manželství druhého – Františka (* 1899), František (* 1901) a Anastázie (* 1903). 5 Příchod nového hospodáře umožnil rozrůstající se rodině dosáhnout původního životního standardu, jenž tehdy na vesnici samozřejmě nebyl nijak vysoký. Rodina ale nehladověla a nejstarší dcera se mohla provdat s věnem. Protože dědicem rodného gruntu se měl stát nejstarší syn Josef, bylo třeba již v prvním desetiletí 20. století řešit, jakou životní dráhu nastoupí mladší syn Ludvík. Ten mezitím absolvoval obecnou školu v blízké vesnici Rudíkově a přešel na měšťanskou školu ve Velkém Meziříčí. Jelikož dosahoval dosti dobrých školních výsledků, mohl uvažovat o dalším studiu, a to opět ve Velkém Meziříčí.

Město Velké Meziříčí bylo od konce 19. století významným ekonomickým, kulturním i vzdělávacím střediskem regionu. V roce 1899 tady vznikla Moravská zemská reálná škola (o dva roky později obdržela nově postavenou budovu, kde její pokračovatel sídlí dodnes), mnohem delší tradici však ve městě měla Moravská zemská rolnická (později hospodářská) škola, založená již v roce 1867 péčí místní Hospodářské jednoty. 6 Protože mladý Ludvík tíhl k zemědělské činnosti, rozhodli se rodiče dát jej studovat obor agronomie na této hospodářské škole. Podle zásad, iniciovaných zemským sněmem Markrabství moravského a v roce

1902 schválených vídeňským Ministerstvem kultu a vyučování, byly jednotlivé obory dvouleté a škola svým absolventům zajišťovala nástupní praxi nejen na Moravě, ale také v Dolních Rakousích. Ludvík Svoboda studoval na škole v letech 1910 až 1912,7 přičemž ji absolvoval s pochvalným uznáním 30. července 1912. 8 Poté prošel povinnou praxí v několika hospodářských dvorech spolupracujících se školou. V lednu 1913 získal, na základě doporučení ředitele školy, místo hospodářského adjunkta v Dolních Rakousích. V městečku Altenmarkt an der Triesting, které se nachází jihozápadně od Vídně v badenském okrese, měl získat

5 MZA Brno, fond Sbírka matrik, sign. 10.868a Rudíkov, matrika narozených.

6 K tomu viz Černohorský, Z.: Dějiny zemědělského školství v Československu. Praha 1980, s. 33-35.

7 VÚA-VHA Praha, fond Osobní spisy LS, krátký osobní spis z června 1959.

8 Ibid., základní osobní list z června 1955.

Rodný dům Ludvíka Svobody, fotografie z 60. let 20. století (Foto NA Praha)

nejen povinnou hospodářskou praxi na statku Josefa Seidla, 9 ale také znalosti v pěstování vinné révy. Kromě obecné agronomie to totiž byla jeho příští specializace, kterou si na radu učitelů z hospodářské školy snažil osvojit. V čistě německém prostředí navíc výrazně zlepšil své na škole získané základy němčiny, což byla tehdy druhá obcovací řeč v Markrabství moravském.

Po několika měsících praxe se však Ludvík Svoboda vrátil domů. Rodinu totiž potkala další tragédie, vážně se roznemohl a na následky nemoci zemřel již druhý hospodář, František Nejedlý, Ludvíkův nevlastní otec.

Pětačtyřicetiletá matka opět

zůstala sama, nyní s pěti dětmi (dcera Marie se již vdala),

přičemž nejstarší syn sotva

dosáhl jednadvaceti let, takže

ještě nebyl zletilý. Na zvládnutí

hospodářství bylo třeba všech

sil, a proto se mladší syn Ludvík vrátil domů, aby svému

jen o tři roky staršímu bratrovi pomohl v nečekané roli hospodáře. Přitom v té době prožíval

dvojí žal. Kromě smrti muže, jenž mu péčí nahradil zemřelého otce, přišel také o svoji první lásku, dívku Marii z blízkých Otaslavic, jež zemřela ve velkomeziříčské nemocnici na zápal mozkových blan.10 Proto musel na nějaký čas zapomenout na vlastní budoucnost a pomoci rodině zvládnout složitou situaci, a to minimálně do roku 1916, kdy měl jeho starší bratr dosáhnout zletilosti a plně převzít rodinné hospodářství.

Další měsíce plynuly Ludvíku Svobodovi v pilné práci v rodné vesnici. Díky odbornému vzdělání mohl být staršímu bratrovi nápomocen v těch okamžicích, kdy se musel jako faktický hospodář rozhodovat bez potřebných předchozích zkušeností. Přes usilovnou práci doma však Ludvíkovi zbýval také čas na oddychovou činnost a zábavu. Hodně četl, stal se členem hroznatínského ochotnického

9 Ibid., dotazník pro Armádní vedení stranické práce z ledna 1950.

10 Svoboda, L.: Cestami života. Sv. 1. Praha 1971, s. 242.

Stará obecná škola v Rudíkově a Zemská hospodářská škola ve Valašském Meziříčí (Foto NA Praha).

kroužku, a dokonce byl regionální omladinou zvolen do funkce předsedy mládeže velkomeziříčského okresního osvětového spolku.11 Tehdy mu ještě nebylo 19 let. Z titulu své funkce se však na konci června 1914 dostal do hledáčku okresního četnického velitelství. Během velké zahradní slavnosti, jež se ve Velkém Meziříčí konala právě 28. června, měl jeden z projevů. Krátce před tím se však roznesla správa o zavraždění následníka trůnu a jeho manželky v Sarajevu. Ludvík Svoboda přednesl svůj původní optimisticky laděný projev, aniž by dal najevo nějaký zármutek, a po straně prý navíc utrousil uštěpačnou poznámku.12 Informace o jeho chování se donesla na četnickou stanici a starší členové osvětového spolku měli prý hodně práce, aby dokázali aféru, hrozící vyšetřováním a možná i soudním postihem, ututlat. Ludvík Svoboda se poprvé nevědomky setkal s udavačem. Tehdy vůbec netušil (a naštěstí se nikdy nedozvěděl), že ve druhé polovině čtyřicátých let a v padesátých letech jimi bude doslova obklopen a že málokteré z jejich hlášení zmizí do ztracena jako v Rakouském císařství v červnu 1914.

Následky sarajevského atentátu však na sebe nenechaly dlouho čekat. Částečná mobilizace se rychle změnila v mobilizaci všeobecnou a do vojska odcházel jeden ročník mužské populace za druhým. Již v březnu 1915 čekalo vojenské sukno i na Ludvíka Svobodu, takže byl nucen zaměnit pole zemědělské za pole bojové. Starost o hospodářství se opětovně vrátila na bedra matky, stále ještě

11 Ibid., s. 126.

12 Ibid., s. 113. Český čtenář si v tomto okamžiku nemůže nevzpomenout na první dvě kapitoly stěžejního díla Jaroslava Haška,

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.

Rodina Ludvíka Svobody při jeho odchodu do války – nejstarší sestra Marie s manželem, starší bratr Josef se snoubenkou, matka se třemi mladšími dětmi (Foto NA Praha).

majitelky hospodářství a nyní již sedmačtyřicetileté, jíž se musely stát oporou děti z druhého manželství, děvčata ve věku 16 a 11 let, chlapec ve věku 14 let. Děti z prvního manželství již rodný dům opustily – dcera Marie se vdala a synové Josef a Ludvík oblékli vojenský stejnokroj. Ludvík Svoboda byl ještě před odvodem, díky svému vzdělání a znalosti němčiny, určen k pevnostnímu dělostřelectvu a měl nastoupit k jednotce v Korutanech. Válka se pro Rakousko-Uhersko nevyvíjela nejlépe a očekával se brzký vstup Itálie, bývalého spojence, do akce na straně dohodových mocností. Jednotky na jihozápadě monarchie byly proto posilovány, a tak mnoho nováčků na jaře 1915 zamířilo do Alp. Krátce před nástupem služby však Ludvík Svoboda utrpěl úraz, kopnutí koněm mu vytvořilo otevřenou ránu na noze, což vojenským lékařům 15. března 1915 při odvodu samozřejmě neuniklo.13 Následovalo odeslání do jihlavské vojenské nemocnice, kde zůstal v ošetřování přes týden. Mezitím však vojenská správa od místních aktivistů obdržela informace o podivném incidentu z června 1914 a také o snaze místních osvětových kruhů tento incident zahladit. V dané době to stačilo, aby dotyčný do svých materiálů obdržel poznámku „politicky nespolehlivý“, což zařazení k pevnostním jednotkám vylučovalo.

Ludvík Svoboda tak musel po návratu z vojenské nemocnice nastoupit v Kasárnách arcivévody Rudolfa v Jihlavě, kde se formoval pochodový prapor jihlavského Pěšího pluku č. 81, jenž byl určen k zacelení ztrát pluku na východoevropském válčišti. V sestavě nově vytvářeného pochodového praporu byl zařazen do jeho 4. roty a prošel dvouměsíčním základním výcvikem. 14 Prapor, který byl v červnu 1915 vypraven z Jihlavy do pole, tvořily tři ryze české a jedna ryze německá rota. Již přesun z kasáren na nádraží přinesl několik provokačních prvků, spočívajících v kontrastu nadšení vojáků německé roty a ponurého mlčení vojáků rot českých, odcházejících do pole. Demonstrace českého nezájmu pak vyvrcholila zpěvem tzv. pobuřujících písní při odjezdu vlaku. Kvůli tomuto chování nebyl prapor po příjezdu do pole zachován, ale jeho jednotlivé roty, zvláště pak české, byly po četách přemístěny k čistě německým rotám pluku. Vojínu Ludvíku Svobodovi tato skutečnost přinesla rychlý kariérní růst. Jako jeden z mála českých nováčků zvládal němčinu natolik, že byl schopen nejen reagovat na povely, ale také odpovídat na dotazy německy hovořících důstojníků. To mu během krátké doby vyneslo dvojí rychlé povýšení až na desátníka v sestavě 11. roty pluku. 15 Kariéra to však byla velmi krátká, neboť 7. září 1915 se dostal na plukovní

13 Ibid., s. 114.

14 VÚA-VHA Praha, fond Kmenové listy vojenských osob, Ludvík Svoboda (1895), opis z německého originálu.

15 Svoboda, Cestami 1, s. 132.

CÍSAŘSKÝ A KRÁLOVSKÝ MORAVSKÝ PĚŠÍ PLUK Č. 81

JIHLAVA

Jihlavské Kasárny arcivévody Rudolfa, sídlo velitelství

Pěšího pluku č. 81 (dobová pohlednice)

Vojskové těleso pěchoty rakousko-uherské společné branné moci. Velitelství pěšího pluku vzniklo nově v lednu 1883 se sídlem v Jihlavě, čtyři prapory pluku bylo po jednom vyčleněny z moravských a slezských pěších pluků z Brna, Kroměříže, Olomouce a Opavy. Pěší pluk byl součástí brněnské 4. pěší divize a jeho doplňovací oblast zahrnovala jihozápadní Moravu. V létě 1914 se velitelství a tři prapory pluku nacházely v Jihlavě, čtvrtý prapor pak v bosenské Bileći. V pluku tehdy bylo 69 % Čechů, 30 % Němců a 1 % jiných národností, kromě služební řeči němčiny zde tedy byla jako plukovní řeč aspoň zčásti užívána čeština. Po vypuknutí války byly tři prapory pluku z Jihlavy nasazeny v sestavě vlastní divize na východoevropském válčišti v Haliči, čtvrtý prapor ale u 6. horské brigády na jihoevropském válčišti v Bosně. Z tohoto důvodu byli na jaře 1915 bratři Svobodovi rozděleni, starší Josef byl poslán se samostatnou pochodovou rotou do Bosny a mladší Ludvík s pochodovým praporem do Haliče.

Po vzniku Československa a návratu pluku z války došlo k unifikaci pluku s 31. čs. střeleckým plukem z italské legie na nový Pěší pluk 31 „Arco“ se sídlem v Jihlavě. V sestavě československé armády pluk existoval až do roku 1992, naposledy s označením 8. motostřelecký pluk, od ledna 1993 byl součástí slovenské armády, nejprve jako mechanizovaný pluk a od října 1995 jako mechanizovaná brigáda a od dubna 2000 jako mobilizační a později výcviková základna.

listinu ztrát jako nezvěstný, což byl pouhý opis skutečnosti, že padl do ruského zajetí. 16

Velká válka byla prvním vojenským konfliktem, jehož účastníci respektovali (v některých případech pouze pro forma) již podepsané mezinárodní dohody ohledně válečných zajatců. Mezinárodní právo v této otázce vycházelo z Úmluvy

16 VÚA-VHA Praha, fond + Osobní spisy LS, kmenový list z prosince 1915 (opis z německého originálu). Není bez zajímavosti, že v kvalifikační listině z května 1936 je datum jeho zajetí uvedeno chybně, o celý měsíc dříve. Ač Ludvík Svoboda uvedl správné datum (viz Svoboda, Cestami 1, s. 133), noví a údajně „renomovaní“ generálovi životopisci využili jen jediného zdroje, právě toho se špatným datem, což jejich práci výrazně diskvalifikuje.

o zákonech a obyčejích pozemní války, jež byla schválena během II. haagské konference v říjnu 1907. Ve druhé hlavě dodatků k této úmluvě bylo zakotveno materiální a právní postavení válečných zajatců. Ti byli podrobeni nepřátelské státní moci, jež se zavazovala jim zachovat civilněprávní způsobilost a respektovat jejich osobnost a čest. Měli právo na stejnou stravu, oděv a obutí, jaké dostávali vojáci země, v níž byli v zajetí. Zajatci měli právo na placenou práci a bezplatný kontakt s domovem. Při porušení přesně vymezených povinností mohli být zajatci trestáni jen disciplinárně, podle zákonných standardů armády, jež se zajatců zmocnila.

Válečná realita byla samozřejmě dosti odlišná 17 a odvíjela se od konání konkrétních osob, jež měly zajatce ve své podřízenosti. Ruské císařství, ač bylo předkladatelem původních návrhů ohledně chování vůči válečným zajatcům, přijaté standardy modifikovalo již v říjnu 1914, kdy nové císařské Nařízení o zajatcích jim přikazovalo konání bezplatné práce. Zahraniční nátlak (hlavně představitelů Mezinárodního červeného kříže) přiměl ruskou vládu k opravě tohoto nařízení a od března 1915 byl válečným zajatcům obnoven nárok na finanční odměnu za vykonanou práci. V Ruském císařství měl válečné zajatce na starost zvláštní odbor Hlavní správy generálního štábu, jehož pobočky vznikly u velitelství všech vojenských okruhů. Již v létě 1914 byl vypracován detailní postup přesunu zajatců z frontového pásma do pásma etapního a odtud do hlubokého týlu. Většina zajatých vojáků rakousko-uherské branné moci, jež se nacházela v pásmu ruského Jihozápadního frontu, byla dirigována do Kyjevského vojenského okruhu, v němž byla hlavním tranzitním táborem Darnica. Sem se také na konci září 1915 dostal čerstvý válečný zajatec, desátník Ludvík Svoboda.18

Váleční zajatci z podzimu 1915 již měli štěstí, že ruská válečná ekonomika nutně potřebovala příliv schopných pracovníků a že právě v zajatcích byl nalezen asi nevyčerpatelný rezervoár pracovních sil. Ještě na jaře a v létě 1915 byla Darnica plná infekčních chorob a zajatci zde kvůli nedostatku péče umírali po stovkách. Od léta 1915 se však situace rapidně lepšila, a v lednu 1916 zde dokonce zahájila činnost Zvláštní komise pro ochranu a roztřídění zajatců slovanské národnosti. 19 Její činnost souvisela v prvé řadě se snahou o nábor dobrovolníků na práci v ruském těžkém a zbrojním průmyslu (taková činnost byla sice v rozporu s přijatým mezinárodním právem, ale onen ruský akcent na dobrovolnost zde právní stav poněkud modifikoval). Snahy o dobrovolné zapojení zajatců

17 K celé problematice nejnověji Zabloudilová, J.: V ruském zajetí. Praha 2018, s. 22-26, 29-33.

18 Svoboda, Cestami 1, s. 390.

19 Viz Fidler, J.: Dějiny československých legií v datech. Praha 2019, s. 77.

slovanských národností do ruské válečné ekonomiky se však neoficiálně projevovaly již o několik měsíců dříve, z čehož mohl těžit také válečný zajatec Ludvík Svoboda.

Ten se totiž hned po příchodu do Darnice setkal s přítelem z Třebíče, příjmením také Svobodou, jenž byl zajat již dříve a od léta 1915 pracoval v neoficiální náborové kanceláři, která hledala pro ruské továrny mezi zajatci české národnosti dobrovolníky. Její aktivity byly úspěšné a již na podzim 1915 pracovalo na území Kyjevské gubernie několik tisíc českých zajatců v různých továrnách. Díky jmenovci byl Ludvík Svoboda již v říjnu zařazen mezi písaře této kanceláře, čímž se jeho postavení válečného zajatce výrazně zlepšilo. O několik týdnů později mohl Ludvík Svoboda ze zajateckého tábora definitivně odejít, protože se spolu se skupinou dalších krajanů přihlásil jako dobrovolník do řad kyjevského hasičského sboru. Po absolvování odborného výcviku mohl žít ve služební ubytovně a dostal plné zaopatření ruských příslušníků hasičského sboru včetně platů a odměn. 20 Češi z řad zajatců vytvořili několik hasičských družstev a brzy patřili k oporám sboru a v případě potřeby úspěšně zasahovali. Jejich zvláštní postavení bylo nakonec schváleno výše uvedenou zvláštní komisí a znamenalo další příliv českých dobrovolníků do řad kyjevských hasičů.

20 Svoboda, Cestami 1, s. 391.

Ruský zajatecký tábor Darnica u Kyjeva, léto 1915 (Foto VÚA Praha)

V Ruském císařství se již před vypuknutím Velké války nacházela velká česká menšina, tvořená více než 85 000 osobami. 21 Šlo o dvě velké skupiny krajanů. Byli to nejen příslušníci českých rodin na Volyni, již druhou generaci ruští poddaní, ale též osoby žijící po celém evropském Rusku, na území Uralu a Sibiře, většinou stále ještě rakouští poddaní, kvalifikovaní řemeslníci, obchodníci, úředníci, technici nebo středoškolští profesoři. Obě skupiny si udržovaly pocit sounáležitosti s původní vlastí, projevující se intenzivní spolkovou činností, přičemž jejich vzájemné pojítko představoval časopis Čechoslovan, vydávaný v Kyjevě. Po vypuknutí války se čelní představitelé českých spolků v Rusku snažili chránit krajany před očekávanými deportacemi, přičemž také podlehli dobové panslavistické psychóze, s níž Rusko do války vstupovalo. Největší krajanská centra v Rusku mezi sebou soutěžila v projevech loajality, zahrnující hromadné žádosti o ruské poddanství, návrhy na vytvoření vojenských jednotek dobrovolníků i nabídku české koruny rodu Romanovců. Ovšem hlavní cíl jejich snažení, vyřazení českých krajanů z deportací a zabavování majetků, byl prosazen jak díky vzniku vojenské

dobrovolnické jednotky, tak vytýčením programu samostatnosti Království českého s králem z rodu Romanovců v čele. Do Moskvy se podařilo v březnu

1915 svolat sjezd všech českých spolků, jehož se zúčastnilo 34 delegátů. Sjezd odsouhlasil vznik Svazu československých spolků na Rusi. Sídlem svazu se stal Petrohrad a jeho předsedou Bohumil Čermák, snažící se o spolupráci se zahraničními krajany mimo Rusko. Ústupkem vůči vysoce proruské krajanské organizaci v Kyjevě se stal vznik Vojenské komise svazu, jejímž úkolem byla výstavba dobrovolnických vojenských jednotek. 22

První česká dobrovolnická vojenská jednotka v Rusku, Česká družina, ukončila již v říjnu 1914 výcvik v zázemí, a poté se přesunula na východoevropské válčiště. Během roku 1915 si vydobyla postavení prestižní a ceněné síly, specializované na průzkumné akce. Jejích služeb si vysoce cenily nadřízené ruské štáby, které se zasazovaly o početní nárůst jednotky. Družina byla v únoru 1916 přejmenována

21 Fidler, J.: Zborov 1917. Brno 2003, s. 24-26.

22 Fidler, J.: Kronika republiky. Sv. 1. Praha 2019, s. 11-14.

Přísaha první dobrovolnické jednotky, České družiny, v září 1914 v Kyjevě (Foto VÚA Praha).

na Čs. střelecký pluk, v květnu 1916 rozvinutý na Čs. střeleckou brigádu o dvou plucích. 23 Úspěšný růst této dobrovolnické jednotky byl dán vnitroruským vývojem, kdy císař Mikuláš II. na počátku února 1916 rozhodl o propuštění válečných zajatců slovanského původu, kteří se jako dobrovolníci přihlásí do národních jednotek. Odpovědnost za bývalé zajatce měly převzít krajanské organizace, tedy v českém (a částečně i slovenském) případě Svaz československých spolků na Rusi. V něm došlo na konci dubna 1916, během sjezdu konaného v Kyjevě, k zásadní změně a výstavba dobrovolnického vojska z řad bývalých zajatců se stala prioritou. 24 Ovšem ani císařský výnos, ani nadšení dobrovolníků nebyly schopny hned překonat pomalý stroj státní byrokracie, takže od plánu na zařazení dobrovolníků z řad zajatců do vojska k reálné výstavbě vojenských jednotek tohoto typu muselo uplynout mnoho měsíců.

Jednou z obětí ruské státní byrokracie mohl být i tehdejší kyjevský dobrovolný hasič Ludvík Svoboda. Podle vlastních vzpomínek si podal přihlášku do vojska již na jaře 1916, ale ta se měla ztratit v soukolí úředního postupu. 25 Jeho štěstím však byla skutečnost, že Kyjev se stal v dubnu 1916 střediskem náboru dobrovolníků a o měsíc později zde vznikla Čs. náhradní rota, mající za úkol výcvik nováčků a doplňování jednotek Čs. střelecké brigády. 26 Příslušníkem roty se stal praporčík Vladislav Živný, rodák z Oděsy a příslušník České družiny od jejího vzniku. Ten navštěvoval různé krajanské prvky v Kyjevě a mimo jiné v červenci 1916 zavítal i do náborové kanceláře. Zde si mu Ludvík Svoboda postěžoval, že se jeho přihláška ztratila. Praporčík Živný mu dal vyplnit novou přihlášku a osobně ji doručil na rozhodné místo. Netrvalo ani měsíc a Ludvík Svoboda se s kyjevským hasičským sborem rozloučil a stal se z něho dobrovolník Čs. náhradní roty, přičemž obdržel číslo 14 367. 27

V polovině září 1916 se Čs. náhradní rota se všemi nováčky přemístila z Kyjeva do barákového tábora v Borispolu, maloruském městečku, nacházejícím se asi 40 km jihovýchodně od Kyjeva. 28 Zde prošli „nováčci“ (většinou zkušení vojáci rakousko-uherské branné moci s několika měsíci polní služby za sebou) zrychleným výcvikem, zaměřeným hlavně na rozdíly v ruských vojenských řádech a v taktice jednotlivce a malých jednotek. Až do konce listopadu 1916, kdy byla Čs. náhradní

23 Fidler, Dějiny, s. 88.

24 Podrobněji o sjezdu viz Husák, O.: Jdi! Sv. 1. Praha 2017, s. 128-148.

25 Svoboda, Cestami 1, s. 391.

26 Fidler, Dějiny, s. 87.

27 Oficiálně podal přihlášku do čs. vojenských jednotek 5. srpna 1916 a byl do nich přijat 7. září 1916, viz VÚA-VHA Praha, fond Poslužné legionářské spisy, Ludvík Svoboda (1895), služební výkaz. V kvalifikační listině z května 1936 je datum uvedeno chybně o měsíc dříve, což stále opisuje většina životopisců.

28 Fidler, Zborov, s. 95.