0044337

LENKA KLICPEROVÁ reportáž z války na Ukrajině

NULOVÁ LINIE

Cestou na nulovou linii jsem

Ti slíbila dlouhou kapitolu v téhle knize. Doufala jsem, že si ji jednou přečteš. Marně…

. . . znamená to nejhorší válečné peklo. Je to linie, kde se v kontaktním boji utkává ukrajinská a ruská pěchota. V zákopech, v bahně, v zimě, v nepohodlí jsou na nulových liniích zakopaní Rusové i Ukrajinci. Ze zákopů podnikají výpady a útoky, jako za první světové. Nulová linie je jako výlet do historie.

Na první linii stojí artilerie. Jakmile Rusové objeví pozice děl, houfnic a tanků, zasypávají je střelami. Artilerie je děsivá, stejně jako bývala ve všech válkách od počátku zrození prvního děla. Nulová linie je ale místo, kde se střetávají vojáci tváří v tvář, a k tomu na ně ještě cílí dělostřelectvo. Nikdy nevíte, co se stane v následující minutě. Může dojít k rychlému průlomu protivníka a pak nastává pravé inferno. Tím je většinou také samotná cesta na nulovou linii, která vždy vede částečně odkrytým terénem, kdy se nepřítel snaží zasáhnout každé auto, které na cestě uvidí. Nulová linie je zkrátka esencí toho nejstrašnějšího, co si lze ve válce představit. . .

KDYBY NĚCO, VEZMI SI GRANÁT

Kreminna, zákopy ukrajinských vojsk, polovina března 2023. . . Je jasná noc, ale v zákopu panuje temnota, prostor osvětluje jen třepotavý plamen svíčky. Do půlnoci zbývá dvacet minut. Sedím téměř potmě a poslouchám dopady dělostřeleckých granátů, střel z tanků, minometů, prostě všeho, co Rusové nashromáždili na frontové linii hluboko v lesích na východě. Jsem asi dva tři kilometry od města samotného, na nulové linii, tedy na linii kontaktu mezi ruskými a ukrajinskými vojsky. Kolem zuří dělostřelecká bitva. Nad mou hlavou sviští střely, pak se ozývají ohlušující rány. Nejhorší je ale to svištění. To znamená, že něco letí velmi blízko a velmi blízko to i dopadne.

Sedím sama v blindáži, což je zastřešený zákop. Měl by něco vydržet. Ale je to jen otázka štěstí. Pokud to koupí přímo na střechu, blindáž nevydrží. Také je otázka, co sem zrovna dopadne. Mám strach. Stejný, jako mají všichni vojáci na linii dotyku.

„Strach má každý, jen blázen by se nebál,“ řekl mi Taylor, český medik, který tu pomáhá zachraňovat životy raněných ukrajinských vojáků. Přijeli jsme sem večer. Naše společná mise začala na silnici kdesi před Lymanem, na blockpostu, kde jsem přesedla do Taylorova auta. . .

Stalo se to náhodou a nebyla jsem na to připravená. Taylor mi najednou poslal zprávu, že odjíždí na linii a že mě může vzít s sebou. Budu tam muset zůstat přes noc a ráno mě někdo nějak dopraví z linie zase pryč. Jenže já jsem zrovna ve Stávkách, ve vesnici, kde mají sídlo medici z Karpatské Siče, a nemám s sebou nic než fotobrašnu. Moje oblečení taky nesplňuje tepelné požadavky na noc v zákopu. Co teď? Naštěstí mě vším potřebným vybavuje český medik Pavel Porada. Vytahuje termoprádlo. Navlékám si na džíny legíny velikosti XL, čímž spolehlivě bavím celé okolí. Mám je skoro ke krku. Ale na džínách to jakžtakž drží. Petr, další český dobrovolník, který vozí pomoc vojákům na linie, mi dodává odvahu a slibuje, že pro mě přijede do Lymanu, hned jak budu hotová s prací. Oba dva mě, improvizovaně vybavenou, doprovází na místo srazu, kde mě vyzvedává Taylor. Není moc času. Obejmu kluky a doufám, že se brzy zase uvidíme – podle

kdyby něco, vezmi si granát

plánu ráno následujícího dne. Strašně se mi nechce trávit noc na nulové linii, je to zbytečně dlouhé riziko, navíc potmě můžu pracovat jen velmi omezeně. Ale jinak to nejde. Mám s sebou aspoň svoji vestu i helmu a veškeré fotografické vybavení. Ještě netuším, že se můj pracovní výlet protáhne, a na to, že s sebou nemám kartáček na zuby, si ani nevzpomenu. Naposledy zamávám klukům a s Taylorem už míříme směr Rusy okupované město Kreminna.

„Auto je tady životně důležitý. U naší blindáže máme takový zákop na auto. Základ je vždycky tvoje vlastní bezpečnost, protože když tam umřeš ty, nikomu už nepomůžeš. Ty a tvoje auto musíte zůstat v pohodě,“ říká Taylor a vybírá terénním Nissanem zatáčku na rozbahněné cestě. Ale to je ještě pořád ta dobrá cesta, přijde horší. Taylor je český záchranář, který působí na Ukrajině od začátku války. Nejmenuje se Taylor, je to jeho válečná přezdívka, která mu také pomáhá

utajit pravou identitu. Mohl by být pro Rusy lákavý cíl. Vybudoval tu tým lidí pod hlavičkou Project Phoenix, kteří společně s ním přijíždějí školit ukrajinské vojáky nebo jejich zdravotníky. Také sám jezdí s kolegy na nulové linie a vyváží odtud raněné, kterým poskytuje první pomoc. „Z místa, kam teď jedeme, hodně blízko Kreminny, jsme odvezli už sedmnáct raněných. Jsou tu v zákopech, nekrytí. Nejsou tu domy, které poskytují aspoň trochu ochrany. Je tam les. Naštěstí nám nikdo cestou neumřel a všichni, které jsme předali, přežili. Měli jsme jeden hodně těžký případ. Kluk měl otevřenou zlomeninu s masivním krvácením, střepinová poranění v druhé noze a ruce, zranění hlavy, dvě díry do tváře. Už byl v hemoragickém šoku, ale dal to. Pak jsme vezli dva kluky s amputačkou, jeden nám hodně tekl v autě. Ta cesta je děsná, hází to s nimi. Pětačtyřicet minut tímhle terénem je pro raněné utrpení. Někteří fakt hrozně řvou. Mít otevřenou zlomeninu v tomhle terénu – je strašný,“ líčí Taylor svoje zážitky.

Project Phoenix má před sebou cíl pomoct Ukrajině bránit se proti ruské agresi a bojovat za svobodu. Ještě před dvěma měsíci jsme se potkali u Bachmutu, jen krátce, Taylor a jeho tým odjížděl z mise, já teprve vjížděla do těžce ostřelovaného a obkličovaného města. Teď se záchranáři z Project Phoenix přesunuli sem, na Kreminnu. Je to jedno z nejtvrdších míst současné války. Bachmut, Avdijivka, Mariinka, Vuhledar, Kreminna. Všude se Rusové pokoušejí o postup. V Bachmutu se jim to daří, Mariinku rozstříleli tak, že její zkáza snese srovnání jen s jadernou katastrofou. Avdijivku se snaží obklíčit podobně jako Bachmut. Ten ještě plně ruský není, ale jeho obránci už jsou v kleštích a mají k dispozici jen jednu zásobovací trasu, tvrdě ostřelovanou. Rusům nevadí, že mají ztráty. Rusové jsou na mrtvé zvyklí. Vždycky takhle bojovali. Tvrdě, houževnatě, bez ohledu na počty padlých. Ukrajinci jsou ale podobně houževnatí, a dokud mají aspoň trochu čím střílet, drží linie. Situace se tu však může změnit každým dnem. To mi Taylor připomíná, když vyjíždíme na cestu do hvozdů pod Kreminnou.

„Pojedeme do hloubi lesů, na pozice, kde působí naši ukrajinští kolegové, kamarádi. Budeme hodně blízko, může nás tam čekat spousta

kdyby něco, vezmi si granát

překvapení. Očekávatelná je arta, dělostřelectvo, ta tam do nás bude bušit pravidelně. Na tom se nic nezmění. Nad námi také může pracovat drončík, který bude mít nějaký shazovací systém. Čeká nás strašně rozmlácená, obtížná cesta. Normální SUV neprojede, musí být hodně dobře připravený. Nebo BTR, befko (BVP, pozn. aut.). Těžká technika,“ připravuje mě na situaci za volantem Nissana, kterému s kolegy říkají Hnisan. Nebo taky Stopař. Auta, která tým používá, nechává Taylor speciálně upravovat, většinou ve spřáteleném servise v Břeclavi. „Tohle auto je stará kára, má ale pancéřování, měkký, kevlarem, aby to nepřidávalo na váze – musí zůstat lehký. Když do tebe lupne něco menšího, tak to pomůže. Je tu velká platforma na nosítka a organizér na materiál, aby mohl medik za jízdy na poraněném pracovat. Má vylepšený podvozek, pancéřování pod autem,“ vypočítává přednosti Hnisana. Auto, dobré auto, aspoň trochu pancéřované, tu je šance na přežití. A zakopat se co nejhlouběji. Rychlost a hloubka, to je klíč k tomu, jak na nulové linii vydržet naživu. Zatím jedeme po středně rozbité cestě, běžný ukrajinský standard. To se ale brzy změní. Taylor mi dává instrukce, co dělat, když po nás budou pálit: „Rychlost je naše přežití. Auto poskytuje aspoň nějakou ochranu. Pokud auto nejede, hned z něj vyskakuješ a hledáš krytí. I kdyby to byly vyježděný koleje od nějaký techniky.“ A začne mi vyprávět velmi uklidňující příběh o kamarádovi, kterého na Bachmutu „načadila“ arta. Měl střepiny v krku a na dalších místech těla, ale přežil. Za pár dní prý bude zpátky na pozicích. „Nechceme skončit se střepinami v krku, proto děláme maximum pro to, abychom se chránili. Máme dobře postavenou balistiku, dobře postavený auta, zjišťujeme si co nejvíc informací dopředu. Stejně je to vždycky jenom padesát procent úspěchu. Bojujeme s neviditelným nepřítelem, hodně věcí neovlivníš. To není jako v Iráku, kde proti tobě vykoukne chlap s kalachem a střílí někde zpoza rohu. Nebo trouba, který nastraží ID (nástražné výbušné zařízení, pozn. aut.) tak, že je vidět na sto kilometrů.

Tady nad tebou pracuje dron, o kterým většinu času nevíš. Jestliže tě vyhodnotí jako hezkej cíl a rozhodnou se na tebe něco poslat, tak. Nebo na tebe spadne arta, která jenom překrývá vytyčený perimetr.

Nebo se trefí náhodou, to se taky stává,“ vykládá Taylor za zvuků dynamické hudby z Hnisanova rádia.

Project Phoenix nemá za úkol jen evakuaci raněných přímo z fronty. Taylor a jeho kolegové, kterých je podle okolností od dvou do šesti, se specializují také na zdravotní i taktický výcvik vojáků před přesunem na frontu. „Taky nejsem pořád vepředu. Někdy je potřeba víc výcviku, jindy víc práce v terénu. Tam děláme to, co nechce dělat devadesát osm procent Ukrajinců. A není divu. Kdo by chtěl jezdit tam, kde to pořád padá?“ pokračuje český záchranář. Na tomhle místě je už dva týdny. Chce zůstat ještě pár dní, pak se musí vrátit, dát opravit auta. „Tady taháš čerta za ocas, je ale potřeba tahat ho jen určitý množství času, který ti ten nahoře dovolí. . . Nic není zadarmo. Pravděpodobnost, že tady zakapeš, je furt stejná, tím pádem je dobrý tomu nechodit moc naproti. Nedávat té statistické pravděpodobnosti příliš mnoho času, aby na tebe zapůsobila v koncovým důsledku, že na tebe něco přiletí. Naše blindáž je dobrá, pokud tam nepřiletí něco fakt velkýho. Vždycky je nejhorší cesta sem.“

Probíjíme se už blátem, setmělo se. Taylor si mezitím nasadil na přilbu noční vidění. Neviditelní ale nejsme, i když jedeme potmě. Drony registrují tepelnou stopu auta. Kolem rozježděné cesty se válí plno nevybuchlé kazetové munice, každý krok mimo projetou trasu je nebezpečný. Dostávám pokyny, co dělat, pro případ, že zapadneme. Najít si nějakou díru v zemi a tam se schovat. A čekat, až Taylor situaci vyřeší. Jen na sekundu mi hlavou proletí otázka, co budu dělat, když tu skončím sama. Budu si muset poradit. Ptám se Taylora, proč to dělá. „Popravdě vlastně nevím, co ti mám odpovědět. Mám tu spoustu kamarádů. I když s nimi strávíš krátký čas, je to strašně intenzivní. Vytvoříš si k těm lidem vztah, záleží ti na nich. Znáš je z výcviků, už o nich ledacos víš. Pak zjistíš, že jeden z nich to schytal hned první den na linii, jiný velitel se psychicky zhroutil, protože mu umřel nejlepší kámoš. . . Prostě jim chci pomoct,“ formuluje svoje motivy pro to riskovat svůj život Taylor.

Vede se tu opotřebovávací válka. Dobře vycvičení lidé s bojovými zkušenostmi už padli nebo byli vyřazeni z boje, stejně tak to je

kdyby něco, vezmi si granát

s kvalitní technikou. „To je potřeba si přiznat. Je tu obrovská spotřeba všeho – techniky, munice, paliva, lidí. Co je dobrý, to se spotřebuje první. Kvalitní, dobře vycvičení lidé, ti byli první na lajně a ti už jsou mrtví nebo vyřazení z boje, zranění. Nechci říct, že Ukrajinci melou z posledního. Oni jsou fakt dobří. Ale je tu cítit obrovská únava v celý společnosti. Materiální, finanční vyčerpání, vyčerpání lidských zdrojů,“ vidí situaci bez růžových brýlí Taylor.

Jenže on tu být nemusí, může se vrátit. Riskuje svůj život při obraně cizí země. „Já si můžu říct – už jsem unavenej, stálo mě to moc peněz, můžu to zabalit a jet domů. Oni ale nemůžou. Je to jejich země, kterou musí bránit. Já bych jim s tím tady měl pomoct, protože já se do své svobodné země můžu vrátit. Oni svobodnou zemi nemají. Pro mě je to forma mého vlastenectví. Bráním tomu, aby se něco podobného stalo u nás doma. Jako když cvičíš a zdravě jíš, abys v padesáti

neměla raka. Je to pro mě preventivní úkon,“ vysvětluje Taylor, který absolvoval řadu výcviků, co se bezpečnosti i první pomoci týče. Má mnoho zkušeností i ze zahraničí, z Blízkého východu. Virtuálně už se známe řadu let, ale osobně jsme se potkali až tady na Ukrajině. Není to žádný dobrodruh chtivý mediální pozornosti. O sobě nic prozrazovat nechce, ani nechce být zachycen na fotkách. Což je v těchto podmínkách pro mě jako fotografku opravdová výzva. Taylor chce mluvit jen o své práci a o svém poslání tady na frontě. Ptám se ho, jestli mu nebude válka, až skončí, chybět. „Myslím, že ne. Hodně lidí přemýšlí, že budou dělat něco, co bude blízké boji. Mně to chybět nebude. Já doufám, že pak nebude žádná válka, kam bych měl nutkání jet. Ale jak dlouho bude ještě trvat tahle válka? Nemyslím, že by to za pár měsíců skončilo, nedělám si iluze. To bude ještě na roky. Vidíš sama, jaký to tu je, jak už jsou lidi unavený,“ shrnuje svoje pocity.

kdyby něco, vezmi si granát