KATEŘINA SURMANOVÁ
S BOUŘÍ
PŘICHÁZÍ SMRT
ZVEDÁ SE VÍTR
Copyright © Kateřina Surmanová, 2023
All rights reserved.
ISBN 978-80-242-9234-2
Příběh se zanořuje do skutečného kontextu, ale tam, kde to bylo potřeba pro vyprávění, se fantazie roztahuje na úkor faktů. Odchylky a zpronevěry vůči realitě jdou (zejména) na tento vrub.
Na zvolání „Vždyť to bylo jinak!“ odpovídám „V tomto patře věže ne.“ Jména obětí a detaily příběhů z obou let jsou pozměněné.
Počínání živlů je opravdové. Stejně jako moje vzpomínky.
DENÍK
Do hlavy mi to nasadila Mína. Naučila ji to nějaká kamarádka, jenom tak blbnuly, ale do mě se to obtisklo jako šmír z kola na lýtko. Šlo o poznávací značky aut a čísla na nich. Pokud se nějaké opakovalo nejmíň ve dvojici – dvě jedničky, dvě pětky a tak, bylo to znamení, které mě právě Mína naučila rozklíčovat. Všecko už si nepamatuju, tuším, že dvě trojky věstily rande, dvě nuly cestu; jistý jsem si jenom tím, co přinášejí dvě dvojky, nebo nedejbože ještě víc dvojek na jedné poznávací značce.
Smůlu. Neštěstí. Smrt.
Mína s tou hrou přestala po dvou nebo třech letech, prostě na ni zapomněla, jak by to udělal každý normální člověk. Celé je to přece jen taková blbina, kterou se baví malé holky, že? Pro mě to ale nebyla blbina. Připadalo mi, že tenhle druh znamení je pro mě. Nebo že ten, kdo ho posílá, o mně ví a mluví na mě. Chce, abych věděl, že dvojky nasedly na čtyři koně a vyrazily na bouřných mračnech mezi lidi. Snažím se na auta nedívat, když kolem mě projíždějí, snažím se o to od dětství, ale je to na nic. Tehdy i teď, když jsem dávno dospělý. Znamení mě nakonec přinutí, abych si jich všimnul. Abych věděl, že něco přichází.
Pokaždé, když dvojky vidím, musím se pokřižovat, alespoň tajně, třeba rukou v kapse na stehno, protože když to neudělám, něco strašného se stane a bude to i moje vina.
Jmenuju se Filip a poslední dobou vídám hodně dvojek.
VODA
Ležel v posteli, přikrývku přitaženou těsně k očím, jen ty mu vyhlížely ven jako dvě nebojácné surikaty na hlídce. Jenže on se bál, a moc. Sledoval červenou žárovčičku na starém tranzistoráku po otci, kde mohl poslouchat rádio (to ho nebavilo, když nedávali sportovní přenosy) nebo kazety, rovněž po otci (to bylo o trochu lepší). I když hudební sbírka nestála za moc, mít rádio se pořád počítalo jako frajeřina. Uprostřed hluboké noci, v níž se k němu nesl i tikot hodin z kuchyně, měl přístroj zapnutý, ale neposlouchal nic. Hlasitost stáhl na minimum, aby mu rodiče nenařídili přístroj vypnout.
Nešlo o zvuk, šlo o tu žárovku. Když se otec s matkou večer dívali na zprávy, předstíral, že ho to nezajímá, že si čte, ale vsakoval každé slovo a každý záběr. Fascinovalo ho to stejně, jako fascinují srnku světlomety auta – fatálně. Voda se blížila ze severu, cestou se nabalovala, třebaže neměla skupenství sněhu, a jak sestupovala dolů k jihu, stávala se vzteklejší a hladovější. Zůstávaly za ní rozervané domovy, silnice, srdce i rodiny. Už skoro dva týdny bez ustání sílil strach a voda neslábla, třebaže se modlil, vroucně a opravdově, aby už to celé přestalo. Ale neštěstí se pořád přikrmovalo a rostlo. Blížilo se to s odhodlanou nevyhnutelností jako konec řecké tragédie. Povodeň. Takové hrozné, obsažné slovo.
Toho večera ve zprávách hlasatelka říkala, obličej profesionálně zkroušený, oči netečné, že kolem půlnoci by rozzuřený živel měl zasáhnout Hodonín. Poslední větší město stojící v cestě rozběsněné energii. Viděl, jak na sebe rodiče znepokojeně pohlédli, věděl, že řada lidí už se evakuovala, že vojáci do zemdlení staví barikádu z pískových pytlů. Rodiče byli připravení rychle přejet k babičce, ta bydlela víc na kopci; nikdo tehdy nepomyslel na spodní vodu. A věděl ještě něco, protože špicloval otce, když telefonoval se svým kamarádem. Povídali si o tom, že když už bude povodeň na dosah,
když už překoná městské brány, které ve směru od Rohatce s morbidní příznačností představoval hřbitov, vypne se proud. Tak to dospěláci říkali.
Proto sledoval červené světýlko na rádiu. Držel hlídku. Kdyby zhaslo, znamenalo by to, že temnota ovládla celé město. Že už to přišlo. Nářek, chaos, chlad, zoufalství. Ležel v posteli, modlil se, i když pochyboval, že ho někdo slyší. Vyzýval světýlko, aby vydrželo do kuropění, protože od té doby, co mu umřel děda, věděl, že hrozné věci rády přicházejí potmě.
KAPITOLA PRVNÍ
Byla tak krásná, že se do ní málem zamiloval. Bledá, skoro průsvitná, jako by byla vyřezaná z ledu a snů. Vypadala jako Sněhurka a on by mohl být princem, který ji políbí na rty. To by na nich ale nesměla mít hlínu, ve které ležela, a v koutku úst zvědavou masařku s opalizujícím zadečkem.
Vážně: kdyby nebyla mrtvá, hned by se do ní zamiloval.
18. července
I.
„Počkej, počkej, kam jdeš?“
Filip si překotně nazouval okopané tenisky, mezi zuby držel kus buchty, kolem kterého mu ukáply sliny, jak se skláněl nad botou. Provinile cákanec setřel ponožkou a kradmo zkontroloval, že to matka neviděla. Stála mezi veřejemi, otírala si ruce do zástěry a měřila si ho přísným pohledem. Prohřešek jí unikl.
„S děckama na kola,“ zahuhlal přes pečivo. Dioptrické brýle mu sklouzly po kořeni nosu, automaticky je posunul na správné místo.
„Nemožeš to normálně sněst, než pujdeš?“ rozhořčila se, „a kam vůbec jedete?“
Kritický moment, pomyslel si, proto taky chtěl být z domu dřív, než se máma vrátí z balkonu, kde zalévala kytky a bylinky.
„Do lesa, k jezu,“ řekl a sápal se po klice. „Každý tam chodí, voda už klesla. Už to není nebezpečné. Všecky děcka tam už jezdí,“ dodal rychle, když viděl, jak se jí čelo svraštilo nesouhlasem.
„Ostatní mamky je pustily?“
„Jo.“
„Tak si jdi, ale do večeře budeš doma,“ máchla rezignovaně rukou.
„Já letím, mami, jo?“
Vyřítil se z bytu, než si to mohla rozmyslet. Na schodech zakopl o volnou tkaničku, tak tak si nenatloukl o sklepní dveře. Rychle osvobodil kolo, zánovního černého authora s rudými plameny na rámu. Otec mu ho koupil teprve před tímhle létem, pořád to byla čerstvá láska: Filip po každém návratu pečlivě otřel celý bicykl, včetně gum, mokrým hadrem. Už brzo ho to přestane bavit, ale teď ještě ne. Zatím si kola moc neužil. Prázdniny si nestihly ani vyhrnout rukávy, aby ukázaly, zač stojí, a už je zahnala velká voda. Na kalendáři přeškrtl toho rána křížek teprve osmnáctý červencový den – sotva přestala platit nejvyšší povodňová pohotovost. Jak opadala hladina, snižovala se i úroveň strachu. Filipa samotného překvapovalo, jak rychle dovedl zapomenout.
Bydleli s rodiči Moravě nadohled, v jednom z krajních činžáků sídliště Jižní město, ale nestalo se jim nic. Filip slyšel tátu, jak říkal, že „oni“ nakonec obětovali Rohatec a pole kolem, aby se na Hodonín voda nepřivalila. Netušil, kdo jsou oni, neověřoval, jestli otec neblábolí, jen věděl, že spousta lidí
v Rohatci – i dospě
lých chlapů – zrovna brečí nad rozmáčenými domy se základy podemletými jako chatrné zdraví. Uvědomoval si, že to někdo ošklivě odnesl, a tak „jim“ byl provinile vděčný.
Šlápl pořádně do pedálů, až přes ochozené podrážky ucítil hrboly na šlapátkách. Jako vítr se prohnal po drnčivé panelce, v zubech mu slastně cvakalo. U budovy prádelny smykem zabrzdil, už tam na něj čekali ostatní. Dneska poprvé jeli s kamarády k řece, poprvé se odvážili. Kuráž postavit se vodě jim nechyběla, ale rodičů se báli zeptat. Teď už museli: půlka třídy už u jezu byla.
Radostně se zazubil na svoje přátele, neviděli se, co to celé začalo. On a Roman se tehdy zrovna vraceli z tábora u Štramberka, navlhlí jako páreček žampionů, protože jim celý pobyt propršel a lezavé mokro navzdory snaze vedoucích nakonec proniklo do všech tkanin, svalů, kostí a nálady. Netušili, že je něco špatně, to až když vysazovali část dětí ve Zlíně. Strnule z oken pozorovali, jak jsou ulice kolem pod vodou, jak je město apokalypticky šedé. Táborníci, co měli ve Zlíně vystupovat, začínali plakat. Až doma, kde si je převzali křečovitě se usmívající příbuzní, právě z těch zaťatých, zubatých výrazů pochopili, že i oni jsou v ohrožení. Filipa
a jeho mladší sestru rodiče po pár dnech poslali k tetě do Dolních Bojanovic, vzpomínal na to nerad. Netušil, co se děje, jestli veliká huba rozdurděné Moravy nespolkla jeho rodiče, jestli nerozkousala celý Hodonín. Méně ho stresovalo být doma a čekat na příchod nezvané vody, která se ohlásí absolutní tmou, než být odkloněný do bezpečí, ale vykořeněný. Každý večer si s matkou volal a vždycky prosil, aby už se mohli vrátit. Dovolila, až když se Hodonín zachránil.
„Ahoj, to byla doba, co?“
„Máš nové kolo? To je krásné,“ pokynul mu uznale Roman.
„Krásná je jenom Panenka Maria,“ vystřelilo automaticky z Radka. Jeho rodina pocházela z Dolních Bojanovic, vesnice macerované v mariánském katolicismu a titulované coby moravský Vatikán, každé žbreptnutí se trestalo minimálně napomenutím. Hláškou o Marii Radka častovala babička, on ji opakoval jako legrační refrén a sám ještě nevěděl, že v dospělosti bude svoji ironickou průpovídku vštěpovat svému okolí ve vší vážnosti, třebaže s úsměvem.
„Pojedeme?“ zeptala se netrpělivě Mína, jediné děvče v partě.
Zasloužila si tu výsadu, byla z nich nejdrzejší a nejprůbojnější. Nutila je, aby se taky ničeho nezalekli.
Vyrazili, ostatně už se potřebovali ochladit. Po monzunové fázi se udělalo vedro, slunce si bralo zpátky všechnu vodu, co nebe předtím vyždímalo při svém velkém praní, takže se z celého okolí stal naddimenzovaný skleník. Z lužních luk stoupala horká pára a valila se na lidi společně s hordami nenažraných komárů. Automaticky se seřadili do špalíru, v jakém jezdili vždycky.
Úplně vepředu Mína, dlouhé černé vlasy svázané do koňského
ohonu, ladného a štíhlého jako ona sama, hustá ofina se jí při jízdě vztyčila jako vlajka na stěžni. Věčně vypadala opálená, což bylo dobře, protože snědá pokožka lépe ukryla modřiny a oděrky.
Nikdo jí neubližoval, to by si tak mohl zkusit, to nehody a dobrodružství jí přinášely šrámy. Jednou se třeba smekla na štěrku a odrala si půlku těla do krve. Chodila na gymnastiku, díky čemuž se vždycky nosila jako labuť, až poslední rok se začala hrbit. Její přísný a zpátečnický otec jí zakázal nosit podprsenku, třebaže už by bylo proč, a Mínu uvádělo počínající ženství do rozpaků.
Když se vrátila domů ze školy, přejel jí otec rukou po páteři, aby si ověřil, že žádnou podprsenku nemá. Jednou si ji zapomněla před příchodem sundat a schovat ve sklepě, jako to dělala po vyučování pokaždé od momentu, co se odvážila zajít do obchodu s prádlem. Dostala tehdy facku, až jí na den pískalo v uchu.
„Zní to úchylně, já vím,“ řekla k tomu klukům, „ale on jenom nechce, abych vyrostla.“
Těsně za Mínou – ve skutečnosti se jmenovala Martina, ale nikdo jí tak neříkal – třímal řídítka Roman, přední kolo nalepené na její zadní, takže hrozilo, že se srazí a spadnou. Hrubé tmavě hnědé vlasy měl schované pod typickou červenou kšiltovkou. Mrkal hustými řasami, aby se zbavil potu, co ho štípal v očích. Rychle se uhřál, měl pár kilo nadváhu. Nic tak zásadního, aby se mu ostatní děti posmívaly, ale dost na to, aby si ustavičně popotahoval tričko na břiše ve snaze ho skrýt. Nemusel se tím trápit, on jako první z party se začal líbit holkám, protože se mu ve tvářích vyrýsovaly ďolíčky, když se usmál. Taky hrál na kytaru: jediná
Mína se vždycky na čarodějnice otráveně šklebila, když u ohně interpretoval písničky od Nedvědů, ostatní dívky si nevraživě vrážely lokty do bránic, aby odehnaly soupeřky a seděly u Romana co nejblíž. Toho léta, kdy běsnící Morava vyryla krvavou rýhu od severu k jihu a jen o fous minula Hodonín, slavil dvanácté narozeniny a nikomu by neuvěřil, kdyby mu prozradil, že už příští podzim přijde o panictví na záchodcích diskotéky, kde se ho ujme opilá a zkušená patnáctka z dětského domova u Mírového náměstí. V závěsu za nimi jeli Filip s Radkem. Taky uháněli, taky je vítr přečesával na pankáče, ale necloumala jimi taková nervózní energie. Chlapci měli klidnější povahy: zatímco Radek byl spíš lenivý, Filip vykazoval sklony k melancholii. Dokonce na to vypadal, černá patka a hnědé oči ve štíhlém obličeji s výraznou stavbou kostí mohly stejně dobře jako jeho zdobit romantického básníka v redingotu. Brýle s tmavou obrubou mu poskytovaly atribut tak typický pro děti příchylné k poznání a učení, až neměly daleko ke karikatuře. Kamarády zbožňoval, dmul se pýchou, že jejich parta drží při sobě, ale vystačil si i sám se sebou. Někdy se vůbec nezlobil, když všichni museli někam jinam. Odjel na kole do lesa
za Červené domky, lehl si tam, kde našel měkký mech, a četl si, dokud ho hlad nevyhnal domů. A pak četl na balkoně. Slova z knížek se do něj ukládala, sytil se jimi: vyhledával krasomluvné spisovatele, aby si pochutnal jako vytříbený gurmán, prznitele jazyka bez milosti odkládal. Po takové stravě kromobyčejně prospívala jeho fantazie, otvíraly se mu nové světy a on se z nich učil i o tom svém. Ostatní si z něj kvůli čtení utahovali, ale taky si ho proto vážili. Radek byl z celé skupiny jediné dítě, o němž se nenechavé tetičky nezdráhaly prohlásit, že je tlouštík. Buclatý zjev ještě korunoval fakt, že matka jej i pět jeho bratrů – Radek byl druhý nejmladší – stříhala sama a nemilosrdně jim vlasy stínala strojkem na milimetrový záhon, aby se s nimi nemusela trápit moc často. Radkovo světlounké pápěří nebylo skoro vidět, pročež vypadal plešatý. K jeho cti sloužilo, že si z ničeho nic nedělal a všechny ústrky světa odrážel vtipem. Třeba když se mu děti posmívaly kvůli váze nebo že jeho rodiče souloží jako králíci, a proto mají tolik potomků.
„A oni fakt šukají,“ říkal kamarádům, když jednou jedli párek v rohlíku na lavičkách u knihovny, „slyšíme to s bráchama přes zeď. Když začnou, schválně jeden po druhém chodíme na záchod nebo do kuchyně pro pití. Otec na nás pak parádně řve. Šprcku si ale nevezme, aby nás už nebylo víc.“
Jezdil ministrovat do kostela v Bojanovicích, kde měli jeho plodní rodiče spoustu stejně plodných a zbožných příbuzných.
„Když se sejdeme na hody,“ vyprávěl jim jindy, „a strýcové s tetama večer kouří, vypadáme jako hejno smradlavých světlušek.“
Od páté třídy se mu říkalo Rohlík. Mohl za to letní tábor, tenhle měl zrovna tematiku výpravy za kutáním zlata na Klondiku.
Třebaže za stravné organizátoři dětem poskytovali tři hlavní jídla denně plus méně opulentní druhou večeři, dobýval se Radek v prolukách mezi servírováním na rozchechtané kuchařky a loudil. „No tak, dámy, nebyl by tam alespoň rohlík?“ hlásil se jim pravidelně. Po třech dnech si z věty vypěstoval pozdrav, po pěti poznávací znamení.
Čtveřice profičela úzkou pentlí prošlapané stezky, z jedné strany zahrádkářská kolonie, z druhé slepé rameno Moravy, ospalé
a číhající jako krokodýl. O to jim ale nešlo, chtěli vidět hlavní tok. Chtěli vidět, jak vypadá ta strašlivá bohyně, jak se tváří poté, co si vzala obětiny a přežrala se na svém smrtícím pochodu od Slezska po Slovácko. Za pár dychtivých nadechnutí už zabrzdili nad jezem a sledovali, jak se voda valí. Řeka měla hnusnou šedivou barvu, vyvrácené stromy a plechy zaseknuté mezi zuby po takřka dvoutýdenní hostině, ale už z ní nešla mytická hrůza. Byla to zase jenom voda. Filip chvíli pozoroval špinavý proud a pak starostlivě obhlížel kolo, celé zablácené od podmáčeného terénu.
„Čekala jsem to zajímavější,“ utrousila Mína.
„To teda. Nepojedeme dál po hrázi? Prý to poshazovalo nějaké stromy,“ nadhodil Radek.
„Jedem.“
Odbočili doleva, teskně mrkli na hospodu, kde by si rádi dali žlutou limonádu, jen kdyby měli za co, a po pár metrech se nechali spolknout lesem. Ze všech stran na ně zaútočili lační komáři. Děti musely usilovně mrkat, aby jim nesedali na víčka.
„Víte, proč je tady tolik komárů?“ křičel Radek do dusivého vlhka, „za to můžou komunisti.“
„Podle tvojí famílie můžou komunisti za všecko,“ zavolal na něj Roman, jehož děda působil před revolucí coby okresní funkcionář, díky čemuž si mohl na zvonek před jméno uvádět inženýrský titul, třebaže se sotva dovedl podepsat, a i to raději dělal prostřednictvím tří křížků.
„Fakt, chtěli konkurovat Číně v produkci rýže. Tak zkusili podmáčet luka… rýže ani hovno… zato komáří kalamita aj po padesáti rokách,“ hekal Radek udýchaně.
Filip se roztržitě usmál, myslel na něco jiného. Vždycky, když se vnořil do lužních lesů z tohohle směru, vzpomněl si na historku, kterou mu vyprávěl starší bratranec z Tupes na jednom z vánočních setkání u babičky v Čejkovicích.
„Stalo se to někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech,“ líčil sugestivně, zatímco se na půdě babiččina domu dělili o krátkou startku bez filtru, po níž se Filip pozvracel (a svedl to na cukroví).
„Týpek s holkou šli tady do lesa a po nějakých sto dvě stě metrech uviděli, jak na jednom stromě visí oběšená borka. Rychle tam
naběhli, týpek borku stihl sundat, eště dýchala, ale byla v bezvědomí. Tak sa dohodli, že ona tam ostane s tú oběšenú, aby jí dávala první pomoc, a on doběhne zavolat pomoc zpátky k jezu do hospody. A když sa tam za deset minut vrátil aj s dalšíma lidma, visely tam oběšené obě dvě, každá na svojem provaze.“
Bratranec si to určitě vymyslel, rozumem o tom Filip nepochyboval. Ale srdce se mu tady pokaždé schoulilo do ustrašené kouličky, jako mládě ježka při krajnici, a nemohl se opanovat, aby očima nepročesával les, jestli někde neuvidí oběšenou dívku nebo predátora, který jí to provedl. Občas podloudné stíny sehrály falešné divadlo a nabízely mu hrozné obrazy, záhy je ale světlo a racionalita rozehnaly.
Proto nejdřív málem nezastavil a jel dál za kamarády, když ji zahlédl, jak tam leží mezi borovicemi a duby, bledá až k průsvitnosti a dokonalá. Jeho Sněhurka.
KAPITOLA DRUHÁ
Cítil, že na něj zavolala. Opravdu takhle, neslyšel to, ale vážně cítil. Někde hluboko uvnitř lebky nebo ještě lépe v samém jádru člověka, kam se ukládají noční můry a denní naděje. Nechtěla tam už ležet, být sama a nahá. Navzdory ukrutnému parnu jí byla zima, schoval se do ní všechen chlad uplynulých monzunů jako meruňková marmeláda do spíže, protože už se tu opuštěná choulila třetí den. Nemohl skutečně vědět, jak už je tam dlouho, protože ji nikdy dřív neviděl, a tudíž ani nepostrádal, ale stejně to věděl. Pošeptala mu to. Zahlédl ji první ze všech lidí, našel ji a z toho plynula veliká odpovědnost. Měl povinnost dosáhnout pro ni spravedlnosti. Už proto, že si ho vybrala. Přiměla ho, aby ji našel zrovna on, takže spíš ona našla jeho. To taky věděl.
Hlava jí měkce spočívala na mechem obrostlém pařezu, hubené ruce poskládané nad pupkem, jako kdyby si je sama založila, dlouhé nohy natažené směrem k lesní stezce. Nehty nalakované na červeno působily jako devatenáct lesních jahůdek: nehet na ukazováčku levé ruky měla stržený. Dlouhé světlé vlasy se jí vinuly podél obou ramen. Ani jeden z nich, dokonce ani Mína, nedovedl odolat a prohlíželi si její temně fialové bradavky a chlupatý pahrbek v klíně. Po několika rozpačitých sekundách přestali předstírat, že se tam nedívají.
Filip musel hodně křičet, aby kamarády přivolal, když zastavil u těla, které zahlédl mezi stromy. Hlavně Mína s Romanem už získali slušný náskok, úběžník je přetvořil v titěrné panáčky, než si konečně všimli, že na ně Filip vehementně gestikuluje. Než se vrátili, sestoupili Radek s Filipem pozvolna ze stezky a přiblížili se k mrtvole. Takhle o ní ale Filip uvažovat nechtěl: už si ji v duchu
pojmenoval coby Sněhurku, kvůli márničně bledé pokožce a taky proto, že byla nádherná i takhle oloupená o život a oděv.
„Ta je tak krásná,“ hlesl Filip.
„Krásná je jenom Panenka Maria,“ zamumlal Radek nesoustředěně.
Když se do lesa dostala – když ji tam někdo položil, přiměl se Filip čelit skutečnosti – nejspíš byla čistá. Jehličí, kousky listí a trávy, hlína, to všechno se na ni přilepilo až kvůli dešti a větru, navíc ji doprovázely ostrůvky poházených odpadků. Kousek za hlavou měla potrhanou igelitku, špačky cigaret vykukovaly z trávy jako kloboučky hub a podél nohy se jí táhl nesouvislý proužek rozbředlého papíru, možná ze starých novin nebo lístku s nákupním seznamem.
Ten, kdo ji tam položil, se ji nesnažil nijak zakrýt nebo skrýt. Vypadala, že odpočívá, na první pohled nezraněná, ale na ten druhý zcela nesporně mrtvá.
„To mně poser záda,“ vyhrkl Roman, když uviděl, kvůli čemu je Filip přivolal.
„Do prdele,“ vydechla Mína, „do prdele, to snad ne. Ona je mrtvá?“
Nikdo jí neodpověděl.
Rozestavili se kolem těla jako sudičky, ale už nemohli mladé ženě, skoro ještě dívce, předurčit nic víc než smrt. Jiné sudby došly.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Mína tiše.
„Pomodlíme se,“ rozhodl Radek, „všichni, aj vy, co nevěříte.“
Neprotestovali, chytili se za ruce, sklopili hlavy v uctivé pietě a naslouchali Radkovu slavnostnímu hlasu, s nímž odříkal otčenáš a dvacátý třetí žalm, který uměl celý, nejenom notorické „i když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se báti ničeho zlého“. Filip se na něj něžně usmál, aby poděkoval: slova mu připadala vhodná a podle něj Sněhurce náležela. Doufal, že s ní byl na konci aspoň Bůh, třebaže on sám ho nevyznával, protože si přál, aby jí něco, cokoli, ulehčilo poslední chvíle mezi živými.
„Měli bysme někoho zavolat. Dospělého,“ řekla Mína, když improvizovaná tryzna skončila, „zajedu k Harrymu k jezu, má v hospodě telefon.“
Filip jí to schválil kývnutím, ale neubránil se záchvěvu drobnokresby, v níž leželi všichni tři nazí, bledí a zesnulí vedle těla, až se Mína vrátí s pomocí.
Sněhurka zírala nehybnýma, kalnýma očima k nebi. Po levé bulvě jí přeběhla moucha, zabzikala, popoběhla a vnořila se do pootevřených úst. Ve Filipovi se vzedmul bezmocný vztek a hnus.
„Dej mi košilu,“ houkl na Romana.
„Proč, ty vole?“
„Dělej, kurva!“
Chlapci se překvapeně zarazili; to se Filipovi nepodobalo. Roman si bez dalších námitek sundal propocenou flanelku a podal ji kamarádovi. Filip s ní přikryl Sněhurčin trup, třebaže z detektivek věděl, že se to nemá, že asi kontaminoval místo činu. Ona si ale zasloužila aspoň trochu důstojnosti.
„Věděl jsem, že se něco stane, něco zlého,“ pronesl k přátelům zemdlele; náhlý příval energie z něj vyprchal.
„Jak jako věděl?“ podivil se Radek.
Filip střelil po něm i Romanovi nejistým pohledem, zjevně se odhodlával a pak se s povzdechem rozhodl.
„Viděl jsem posledních pár dní samé dvojky,“ odvětil. Bylo to jako prokletí: od té doby, co mu Mína vysvětlila pravidla hloupé holčičí hry, při níž se z čísel na espézetkách odčítala budoucnost, nemohl se nedívat na kolemjedoucí auta a nepřiřazovat k nim věštby. Sám pro sebe tomu říkal, že ho Mína posedla.
„Asi pět nebo sedm dní vidím na autech skoro samé dvojky, ani není možné, aby jich bylo tolik. Ale stejně bylo. Ohlašovaly… tohle,“ napřáhl ruku k mrtvole.
„Ty myslíš tu hovadinu, co hraje Mína s holkama?“ dovtípil se Roman.
„Jo. Je to hovadina, ale já nevím… funguje to, aspoň myslím. Viděl jsem ty dvojky a nic jsem neudělal. Možná jsem to mohl odvrátit,“ pohlédl na kamarády zdrceně.
„Garguláku, nemel hovna,“ Radek chytil Filipa za ramena, „toto je vina jedině teho člověka, co ju zabil, chápeš?“
Filip pochybovačně kývnul.
„Viděl jsem taky mrtvé ptáky. Taky jich bylo moc, moc na to, aby to byla náhoda,“ dodal.
Kluci chvíli mlčeli a mračili se. V horkém dni z nich stékal pot a do vlhké pokožky je bodali komáři. Neškrábali se, neoháněli se:
nechtěli narušit pietu, Roman si dokonce strhl kšiltovku a třímal ji v dlaních.
„Ty fakticky myslíš, že to byly znamení?“ optal se po odmlce.
„Jo, myslím,“ připustil Filip.
Čekal, že se mu vysmějí, ale neudělali to. Ještě rok, nanejvýš dva a už by ho odvrhli, už by jim fantazie zrohovatěla do dospělácké neduživosti. Ale takhle? Proč by zpochybňovali, co přítel říká? Proč by jim měl lhát?
Jen dál stáli v ponurém tichu, které přerušil až hlučný příchod několika dospělých od hospody u jezu, které jako Jana z Arku na dvou galuskách vedla Mína.
II.
Bylo to dva dny předtím, než bílé Sněhurčino tělo vyslalo světlici z mělkého lesního hrobu. Filip by na to nejspíš zapomněl, podobné věci se mu stávaly a nebral je moc vážně, protože mu rodiče odmala vštěpovali, že má přebujelou fantazii a že si nesmí vymýšlet. To první si jako mantru osvojil, druhé ignoroval. Až nález Sněhurky dal události – a vlastně všem podobným případům – nový význam. Inicioval ho. Už to nevypadalo jako nadbytečná míza dětské představivosti.
Svěřil se s tím tehdy Radkovi; za důvěrníka takových historek si ho Filip vybíral nejčastěji, protože předpokládal, že jako katolík není zatvrzelý vůči věcem přesahujícím každodenní rámec. Ostatně jeho lidi věřili, že mešní víno je Kristova krev, no ne?
„Viděl jsem pumu.“
„Kde?“
„V cihelně. Za plotem.“
„Co to vykládáš, ty vogo?“
„Fakt viděl, nekecám.“
Seděli na obrubníku před jedním z činžáků Cihlářské čtvrti, kde Radek bydlel, kola opřená o stojany při okraji chodníku, aby nepřekážela kolemjdoucím. Té ohleduplnosti se nedopustili sami od sebe, houkla na ně Radkova matka z balkonu, odkud jim současně podala dvě skleněné lahve s malinovkou. Uvelebili se zrovna
naproti vratům do cihelny, za nimi viděli pár dělníků v modrých montérkách, kteří se trousili zpět z oběda. Takhle daleko od Moravy by nikdo nevěřil, že teprve nedávno břicha šedých mraků vydatně krvácela na nacucanou zemi, která už nestíhala pít, a že městem obcházel děs.
„Kofoly se trousí,“ ucedil Radek a očima pronásledoval pár cikánských zaměstnanců, „jako kdyby se fakt chystali dělat.“
Filip to nekomentoval: rasismus odkoukaný od nejstaršího z bratrů, odhodlaného skinheada, představoval Radkův jediný duševní neduh a Filip doufal, že to časem přejde. Navíc to byla povrchní forma předsudku – Radka bavilo kydat poznámky, v jádru mu to celé bylo jedno.
Před půlhodinou odbilo poledne a slunce stálo vysoko. Oba pozorně zírali za plot fabriky, jako kdyby tam černá šelma pořád byla. Odřená strupatá kolena a kotníky čouhající z vytahaných ponožek vystavili opékajícímu jasu.
„Byla to bestie? Behemot?“ troufl si Radek po chvíli.
Filip se na něj zmateně otočil, ale kamarád dál sledoval areál cihelny.
„Co je to? Jaks to vůbec říkal?“
„Behemot,“ zopakoval Radek a cucnul si teplající limonády. „To je z Bible. Jojo, vím, nemáte to rádi, sračky, kecy, beďary, ale ty mně tady vykládáš o pumě v cihelně, tak bych to dopověděl.“
„Poslouchám tě.“
„Jsou dvě příšery, Leviatan a Behemot. Leviatan se vynořil z moře, Behemot žije na souši. Je to znamení ďábla.“
„Odkud to máš?“
„Učili jsme se to na náboženství,“ pokrčil Radek ledabyle rameny, „ale nechcu otravovat, vím, že to nemáte rádi.“
„Ne, to ne,“ zakroutil Filip prudce hlavou, nápad ho zaujal, „řekni mi to. Co se tam o té suchozemské stvůře píše?“
„Je to jedna z šelem. Těm se nesmí lidi klanět, jinak bude Bůh nasraný jak sviňa. Já ti to ocituju, jak ono to je? Zhruba takto: kdo kleká před šelmou, přijme její cejch nebo dotek, tomu Bůh naleje neředěnou číši svého hněvu – to je husté, co? neředěná číše hněvu –a bude mučený sírou, a to na věky věků, ve dne aj v noci.“
„Páni,“ vydechl Filip konsternovaně.
„Masakr, co? Furt vám říkám, že je to porno střižené hororem, vůbec se nemusí otcovi krást Leo ze šuplete.“
„To, cos říkal, to s tím cejchem… jak se to pozná?“
„Je to nějaké znamení. Jako tři šestky. Znamení ďábla. To je ta šelma.“
„Ten Behe-cosi?“
„Behemot. Ten taky. Každá šelma. Aspoň v Bibli.“
„Já jsem ale neviděl tři šestky. Enom dvojky. A tu šelmu.“
„A cos teda vlastně viděl?“
„Bylo to včera k večeru, první den, co jsem se mohl vrátit dom z Bojanovic. Víš, jak jsou takové dlouhé stíny a syté barvy, když se odpoledne mění ve večer? Jak to skoro bolí do očí a zelená vypadá skoro černá? A stíny, jak kdyby byly nakreslené přes fotku?“
„Nenapadlo by mě to, ale vím, co myslíš, když to tak popisuješ.“
„Tak přesně taková byla chvíle, když jsem jel tady kolem na kole. Chtěl jsem na tebe zazvonit, že se půjdeme projet ke Kohútku, ale neudělal jsem to, protože jsem to uviděl. Těsně předtím barvy ještě zhoustly, vzduch taky. Nevím, jak to popsat… Víš, jaké to bylo?“ vyhrkl v náhlé inspiraci, „jako když se na zabíjačce špatně míchá krev z prasete a srazí se. To se stalo s odpolednem a jeho barvama, srazily se do začernalého chuchvalu. A pak jsem uviděl pumu, jak pomalu jde za plotem cihelny. Vlnily se jí pod kůží svaly. Nevšímala si mě, jenom pomalu šla, až mi zmizela z očí. Už jsem na tebe nezvonil, jel jsem dom, strašně jsem se bál. Ptal jsem se pak mamky, jestli neuteklo nějaké zvíře ze zookoutku, ale říkala, že určitě ne.“
„A co ty myslíš, že to bylo?“
„No, puma, jak říkám. Nevím, kde se tam vzala, ale vím, co jsem viděl. Každý detail, to se mně nezdálo.“
„Jestli to byl Behemot, tak sa měj na pozoru.“ Radek dosrkl limonádu, sebral i Filipovu prázdnou sklenici a zastrčil si obojí za tričko, které mu úpělo v kraťasech napnuté přes rozvalené břicho, na pár místech děravé. „Vrátíme flašky na Marinu a koupíme si Pikao.“