0044293

& Posledníobet Jacka Rozparovace

Poděkování patří

České společnosti Sherlocka Holmese

v čele s Alešem Kolodrubcem, Jitce Bukové, Filipu Gotfriedovi, Petru Koplovi

a Matěji Smlsalovi

SMRT PŘED KUROPĚNÍM

Morgan Davisová se oběsila v noci z 2. na 3. února na dívčích toaletách katolické školy Svatého Ignáce. Ústav sloužící k výchově mladých dam z vyšších vrstev a k jejich přípravě pro manželství to mohlo přivést do značných problémů, protože nebožačka po sobě zanechala dopis na rozloučenou, ve kterém jako důvod svého dobrovolného odchodu ze světa uvedla trýznění a pronásledování ze strany spolužaček a spolubydlících na koleji. Škola měla pověst jednoho z nejpřísnějších a zároveň nejprestižnějších zařízení svého druhu v Anglii a její ředitel patřil k přátelům Mycrofta Holmese, bratra mého přítele Sherlocka Holmese, jehož případy pravidelně zaznamenávám. Proto jsme s detektivem na základě jeho intervence byli na místě již krátce po objevení těla.

K zápisu tohoto dobrodružství jsem se však odhodlával dlouho, protože při vzpomínání na zavrženíhodný zločin zakončený smrtí třináctileté slečny mi není dobře na duši. Neboť se ale jedná o téma společensky velice závažné, bude správné, pokud se moji čtenáři konečně dozvědí pravdu. To, co tehdy proběhlo tiskem, bylo jen slabým derivátem skutečnosti.

Ctihodný pan Oliver Schaffer, již zmíněný ředitel zařízení, na nás již netrpělivě čekal. Vypadal tak zdrceně, že pokud by neměl rozcuchané vlasy prokvetlé stříbrem už předtím, hrůznými událostmi toho rána by mu jistě zbělely.

Vedl nás studenými chodbami internátní školy, s vlajícím šarlatovým profesorským talárem kmital pár kroků před námi a vždy, než jsme zahnuli, opatrně nakoukl za roh, jestli je cesta volná. „Zatím o tragédii ví pouze můj zástupce, potom uklízečka, která ji našla, a pochopitelně přivolaný lékař. Do prošetření jsem nechtěl vzbuzovat pozdvižení. Slečna Davisová pochází z vysoce postavené rodiny a její starší bratr má po svém otci již brzy převzít místo ve Sněmovně lordů,“ šeptal.

Vyučování již začalo, takže dlouhé chodby školy byly naštěstí pro něj liduprázdné a na vyleštěné kamenné podlaze, od níž se skrze vysoká okna odrážely první chladné paprsky ranního slunce, se rozléhaly jen naše spěšné kroky.

„Děti dokážou být velice kruté,“ povzdychl jsem si. „Kolikrát i nevědomky a bez zlého úmyslu. Ve své nevyspělé mentalitě nedokážou odhadnout hranice toho, co je pro ně samotné zábavou a vtipem, a pro toho druhého ponížením vedoucím k sebedestrukčním psychickým problémům.“

„Pravda. Nicméně často se v nich už v útlém věku projeví sklony k cílenému sadismu a touze někomu ublížit,“ oponoval mi detektiv. „Jako vždy se snažíte nahlížet na svět svým prizmatem přirozené dobrotivosti, já jsem ale realista. Vím, že zlo je přítomno v bytostech všech věků.“

Schaffer našemu dialogu naslouchal s narůstajícím zděšením.

„S ničím takovým jsem se za dobu své praxe nesetkal,“ ohradil se. „Naše klientky jsou vedeny k počestnému životu

a k lásce k bližnímu. Už jejich původ zaručuje vysoký mravní standard. To, o čem mluvíte, nemá na naší škole místo.“

Holmes nezvýšil hlas, protože respektoval ředitelovo přání odbýt věc bez zbytečného rozruchu, přesto jeho slova práskla jako bič. „Krev není u někoho modrá a u někoho červená,“ zpražil ředitele. „A stejně tak původ nezaručuje laskavost. Mohl bych vám vyjmenovat hned několik vysoce postavených šlechticů, které jsem usvědčil z odporných zločinů.“

Jestli Holmes něco nesnášel, byla to bigotnost, jejíž znaky u ředitele postřehl.

„Pokud slečnu Davisovou k jejímu činu skutečně někdo dohnal, hodlám to vyšetřit, viníka identifikovat a pohnat k zodpovědnosti. A předem upozorňuji, že mi je lhostejný jeho věk či společenské postavení,“ dodal stroze.

To už jsme dorazili k místu činu.

Dveře na dívčí toalety byly zamčené. Ve výši očí na nich byla připevněna cedule s nápisem „mimo provoz“ a pro jistotu zde ještě držel stráž Schafferův zástupce, o poznání mladší pedagog s bystrým pohledem. Na rozdíl od rozevlátého a roztěkaného profesora nás čekal muž, v zádech rovný jako pravítko, pečlivě ostříhaný a učesaný, v dobře padnoucím obleku a s vyleštěnými botami.

„John Riesling,“ představil se nám a postupně nám všem potřásl rukou. Měl pevný, suchý stisk, na rozdíl od svého nadřízeného, jehož podání ruky bylo nervózní a dlaně měl dost lepkavé. „Dovnitř kromě doktora nikdo nevešel.“

Detektiv vzal informaci na vědomí, obočí se mu jako dva protijedoucí vlaky střetlo nad kořenem orlího nosu, a s hlubokým nádechem, jak se v duchu připravoval na to, co uvidí, nechal dveře odemknout a sám vzal za kliku. Já jsem vstoupil hned za ním a poslední vešli oba učitelé.

Petr Macek

Nebudu líčit ten nesmírně smutný pohled, jaký se nám naskytl, přehnaná popisnost nehraje v případu žádnou roli. Nejsem zrovna přecitlivělá nátura, ale musím také brát v potaz, že tento text mohou číst také pozůstalí po Morgan. A i po tolika letech od neštěstí by je jistě bodlo u srdce.

Dívčí toalety na tomto patře tvořilo deset zamykatelných kabinek, rozestavených po pěti v řadě proti sobě. Dveře kójí nesahaly od stropu k podlaze, jak tomu bývá, ale nad prahem jim chybělo asi dvacet centimetrů. Nejméně metr také dělil jejich horní rám a strop, po němž se plazily svazky potrubí plynového vedení, proplétající se celou budovou.

Na konci protáhlé místnosti zelo světlíkové okno do dvora, vykachlíkovaná stěna blíže ke vchodu do místnosti byla ověšena několika porcelánovými umyvadly a držáky na ručníky. Nad nimi visela zrcadla bez lesku a neveselou scenerii dokreslovala kolísavá záře elektrického světla.

U pootevřeného světlíku stál vysoký, kostnatý muž s cvikrem a zarudlým pohledem civěl do prázdna. Tvrdý límeček košile si povolil a buřinku měl posunutou vysoko nad čelo a dozadu, až jsem se divil, že mu z hlavy ještě nespadla. Mezi ukazovákem a palcem žmoulal ohořelou cigaretu, ze které automaticky potáhl, aniž by si uvědomil, že už zhasla.

„Profesor Haggins, školní lékař,“ pípl za našimi zády Schaffer.

Doktor zamrkal a zaostřil na nás lítostivý pohled.

„Nemohl jsem nic udělat. Byla mrtvá už dávno před mým příchodem,“ řekl místo pozdravu.

Tělo Morgan už vyprostil z oprátky a položil na podlahu. Oči měla zavřené a v čistě bílé noční košili vypadala jako spící andílek. Jen kolem krku se jí vinula ohavná červená čára po provazu zaříznutém do jemné dětské kůže.

Dveře od předposlední kabinky nalevo byly otevřené dokořán, nedaleko nich se válely odkopnuté pantoflíčky. Na jedné z plynových trubek pod stropem se ještě houpal druhý konec přeříznutého provazu.

Měl jsem co dělat, abych se ovládl, a přejel mi mráz po zádech.

„Hýbal jste s něčím?“ zeptal se Holmes Hagginse.

„Musel jsem ji sundat. Nemohl jsem…“ zadrhl se lékaři hlas, ale zase se vzchopil a navázal, „nemohl jsem ji tam přece nechat jen tak viset.“

„To je pochopitelné,“ nepokáral jej detektiv.

„Objevili ji tu okolo páté hodiny ranní, ještě před rozbřeskem, během úklidu,“ ozval se Riesling. „Ostatní děvčata na koleji ještě spala, takže ji nikdo nepostrádal. Musela se sem vplížit někdy v průběhu noci.“

„Podle strnulosti těla bych odhadoval, že zemřela mezi jednou a druhou hodinou po půlnoci,“ dodal Haggins. „Nejsem ale soudní lékař jako vy…“

Jeho předpoklad naprosto souhlasil s mým, alespoň podle ohledání těla, které jsem zběžně provedl. Pochyb nebylo ani o příčině smrti, takže jsem jen potvrdil vyslovené. Ani jeden jsme tím nechtěli zpochybnit schopnosti školního lékaře, ale v medicínských oblastech se můj přítel rád spoléhal na můj odborný názor, byť si často dokázal poradit i sám.

„Našly se na těle známky útrap, na které si stěžovala? Vytrhané vlasy, boule, modřiny, škrábance, oděrky…“ zajímal se Holmes.

„Ničeho takového jsem si ani dnes, ale ani nikdy jindy nevšiml,“ dušoval se lékař.

Neměli jsme důvod jeho slova zpochybňovat, působil jako pečlivý a starostlivý člověk.

„Kde je ten dopis na rozloučenou? Mohu jej vidět?“ otočil se Holmes na ředitele.

„V mé kanceláři.“

„Jakákoliv manipulace s důkazy velmi ztěžuje moji práci,“ zamračil se znovu detektiv.

„To je moje chyba,“ přiznal zástupce. „Jednal jsem impulzivně, a když jsme list s doktorem našli, odnesl jsem jej panu Schafferovi. Omlouvám se.“

Holmes si povzdechl. „No dobrá, podívám se na něj později,“ zamířil ke kabince, kterou si Morgan k sebevraždě zvolila. „Byla slečna Davisová sportovně zdatná?“

„Asi jako běžná třináctiletá dívka,“ pokrčil Riesling rameny. „Nemyslím, že by nějak přímo vynikala. Ráda se účastnila míčových her. Proč se ptáte?“

„Před smrtí předvedla slušný sportovní výkon,“ zahleděl se detektiv ke stropu. „Zřejmě musela vylézt až nahoru na rám dveří, vytáhnout tam provaz a připevnit ho k trubce. Až odsud vidím, že zvolila námořnický uzel. To se učí dívky na vaší škole běžně? Třeba v rámci vyšívání?“

„Nevím, kam tím míříte,“ zakabonil se Schaffer, jemuž se znelíbil Holmesův tón, jakým s ním začal mluvit. Asi měl při žádosti o pomoc u Mycrofta docela jinou představu o směru a průběhu vyšetřování.

„Jen přemýšlím nahlas,“ ujistil ho Holmes.

Skepse, kterou dal nepokrytě najevo, jako by nakazila i mne.

„Také nevidím žádnou židli ani stoličku, ze které seskočila…“ řekl jsem.

„Pravděpodobně se postavila na toaletní mísu, navlékla si kolem krku oprátku a vrhla se dolů,“ usuzoval Haggins a zaklapnul svoji lékařskou brašnu. „Povalená židlička by mohla rachotit a někoho vzbudit.“

„Jistě, to je možné,“ souhlasil můj přítel. „Byť se slečna

Davisová rozhodla svůj život ukončit, prokázala vůči svým údajným trýznitelkám mimořádnou ohleduplnost,“ neodpustil si další nevhodnou jízlivost.

Bylo mi jasné, že mu na tom něco nehraje.

Zde však byl podle všeho hotov. „Pánové, myslím, že nastala vhodná chvíle, abychom slečnu Davisovou nechali odpočívat v pokoji,“ zavelel. „Doktore Hagginsi, postaráte se, prosím, o to, aby bylo její tělo v tichosti a bez zvědavých očí dopraveno do márnice? To dítě si zaslouží pietu.“

„Samozřejmě.“

„Výborně. Pak na vás mám ještě jednu prosbu. Budu potřebovat použité lano k dodatečné analýze. Oba jeho konce,“ ukázal Holmes jak na oprátku, tak na jeho druhou část pod stropem. „Můžete to, prosím, zařídit?“

„Zajisté,“ přitakal opět lékař.

„Děkuji vám,“ rozloučil se s ním detektiv. „My ostatní se teď přesuneme dál.“

Schaffer a Riesling se s námi vrátili na chodbu a čekali, s čím detektiv přijde.

Přirozeně na první příčce jeho zájmu byl onen dopis na rozloučenou. Odporoučeli jsme se do ředitelovy kanceláře, která ani za mák neodrážela strohost zbytku dívčí školy a internátu. Usadili jsme se do pohodlné kožené lenošky, dostali po šálku kávy (který jsem v kontextu překotného rána ocenil) a Schaffer ze zásuvky psacího stolu vyňal inkriminovaný list.

Holmes se do něj netrpělivě začetl, přejel bříšky konečků prstů po jeho povrchu a poté jej několikrát obrátil, jak si jej zevrubně prohlížel.

„Vidím, že máte pochybnosti. Písmo je ale bezpochyby Morgan, znám její rukopis. Mám ji na přírodní vědy a její práce opravuji den co den,“ potvrdil pravost dopisu Riesling.

„Zřejmě jsem narazil na konkurenta, co se týče znalosti řeči těla,“ odtušil detektiv. „Ale řekl bych, že o tom, co si doopravdy myslím, nemáte ani tušení.“

Už i já jsem byl zaskočen antagonismem, jaký k zástupcům školy zaujal.

„Pokusila se slečna o něco podobného již v minulosti?“ napadlo mě.

„Za dva roky, co je v našem zařízení, tak ne,“ rozhodl se Schaffer Holmese ignorovat. „Ovšem předtím, než k nám nastoupila, zde prý jeden incident byl. Bylo to krátce po smrti její matky. Bohužel, podrobnosti neznám.“

Můj přítel nespokojeně mlaskl a dopis, o nějž jako by ztratil zájem, mi podal. Byl popsán drobným, úhledným písmem, nalepeným k hornímu okraji stránky. Slova, formulace a vyjadřovací schopnosti ukazovaly na pisatelku s hlubokým citem a bohatým vnitřním světem. Stěžovala si, že jí nikdo nerozumí a nechápe ji, a že prý od někoho, koho však konkrétně nejmenovala, se jí dostalo hrubého zacházení.

Celkově pak její život postrádal smysl.

„Rád bych teď viděl ložnici, kde slečna spala. A to co nejdříve, než někoho snaživého napadne v ní uklidit,“ požádal mezitím, co jsem hltal řádky, oba přítomné pedagogy Holmes. „Potom bych se chtěl setkat s jejími spolužačkami a všemi studentkami, které by mohly něco vědět o týrání na půdě školy. Musím je všechny důkladně vyslechnout, nejlépe ještě během dopoledne.“

Ředitel zrudl potlačovaným rozhořčením. „Nejsem si jist, že by s tím jejich rodiče souhlasili,“ soptil a hromadila se v něm pára. „Přece jen, jsou to ještě děti.“

Holmes na něj bohorovně shlédl ze své výšky. „Vážený pane řediteli,“ pravil. „Velmi mne mrzí, že ve své aroganci nevidíte, že jednám především ve vašem vlastním zájmu. Však proto jsem byl povolán, ne? Je to nutné.“

Na rozhněvaného vedoucího instituce, stejně jako na mnoho dalších předtím i potom, síla a autorita osobnosti Sherlocka Holmese zapůsobila.

„Dobrá, dobrá,“ rezignoval a složil hlavu do dlaní. „Nebudu vám v ničem bránit.“

„Už jste informoval rodinu slečny Davisové o jejím skonu?“

„Ne, ještě ne. Chtěl jsem počkat až po vaší návštěvě.“

„Pak to pozdržte ještě pár hodin. Zaslouží si dostat informaci kompletní, ne jako spekulaci. O výsledku svého šetření vás budu co nejdříve informovat.“

Opustili jsme nebohého ředitele s jeho starostmi a nechali se zástupcem doprovodit do internátní části školy, kde měly schovanky ložnice. Zde nás Riesling představil vychovatelce, paní MacDonellové.

Asketicky působící žena v letech se o osudu Morgan Davisové dozvěděla teprve před chvilkou a ještě nestihla zpracovat šok. V ruce žmoulala krajkový kapesníček.

„Ano, vztahy v dívčích kolektivech mohou být občas vypjaté, ale nezaznamenala jsem nic, co by Morgan mělo přimět, aby si sáhla na život,“ štkala. „Jen dětinské žerty, drobné sváry a malicherné naschvály.“

Prováděla nás velkou místností plnou světla, která sloužila jako ložnice osmi děvčat. Žádná z dívek bydlící na školním internátu neměla místnost sama pro sebe, sdílely je po šesti až deseti. Ložnice byly zařízené velice skromně, dalo by se říci až spartánsky. Každá dívka měla k dispozici toliko postel, noční stolek, skříňku na osobní věci a šatník.

Vzhledem k tomu, jak vysoké zde bylo školné a že ústav byl určen pro dívky ze zámožných rodin, mi přišlo zarážející, v jakých podmínkách žily.

„Právě proto je naše škola jejich rodinami tak vyhledávána,“ vysvětlila nám poněkud upjatě paní MacDonellová, otírajíc si opuchlé oči. „Vedeme dívky k maximální skromnosti, snažíme se je odpoutat od materiální rozmařilosti a směřovat je k trvalejšímu duchovnímu rozkvětu.“

„Co nám můžete povědět o Morganině povaze?“ vyptával se detektiv.

„Nastoupila k nám asi rok poté, co její otec, lord Davis, ovdověl. Sám je totiž těžce nemocen a bratr Morgan, mladý pan Stewart Davis, nepatří k nejzodpovědnějším. Slečně se tak nedostávalo patřičného vychování a vzdělání. Když k nám nastoupila, bylo jí deset let. V prvních měsících byla lehce vzpurná a paličatá, posléze se to změnilo a naše vztahy se zlepšily. Byla to dívka mírná, citlivá, s velmi dobrými studijními výsledky.“

„Zapadala do kolektivu?“

„Nemohu říci, že by mezi děvčaty našla nejlepší přítelkyni, ale nevím ani o vyslovené sokyni.“

„Morgan v dopise na rozloučenou psala o hrubém zacházení…“ připomněl jsem.

„Vyprošuji si, že by to bylo ode mě nebo od kohokoliv z učitelského sboru,“ odmítla MacDonellová důrazně.

„Nepoužíváme ani fyzické tresty.“

Detektiv se procházel po ložnici a vše důkladně zkoumal. „Jsou dívky pod neustálým dozorem, nebo je možné, že se mezi nimi něco odehrálo ve chvíli, kdy byly o samotě? Nezdá se mi, že by si to vymyslela.“

„Nejsme v Newgate, pane Holmesi,“ vymezila se vychovatelka odkazem na slavnou londýnskou káznici. „Dívky mají přesně tolik soukromí, kolik potřebují. Během vyučování jsou s pedagogy, poté přebíráme starosti my, vychovatelé. Máme za ně odpovědnost, a proto jsou přirozeně pod standardním dozorem. Opakuji, o žádném týrání nevím.“

Holmes se zastavil u jediného rozestlaného lůžka.

„Nechali jsme vše tak, jak to Morgan opustila, jak jste si přál,“ podotkla MacDonellová.

Holmes to spokojeně kvitoval a prohlédl ve skříňce všechny přihrádky a šuplíky, a stejně tak i skříň. Nenašel nic, co by ho zarazilo nebo znepokojilo.

Na nočním stolku stál kameninový džbán a prázdná sklenice. Detektiv do nádoby nahlédl a nasál sladký pach tmavé tekutiny na dně.

„Hroznová šťáva,“ poznamenal.

„Naše dívky pijí čistou vodu,“ podivila se vychovatelka. „Sladké nápoje ani víno jim nedáváme.“

„Podivné,“ zamyslel se Holmes. „Avšak nikoliv zločinné. Mohla si ji sehnat třeba v kuchyni. Snad Morgan večer před spaním honila mlsná?“

„Nedivila bych se. Morgan měla sladké ráda,“ nerozporovala to madam.

Když byl můj přítel s prohlídkou ložnice hotov, požádal Rieslinga a MacDonellovou o setkání s dalšími schovankami. Jejich výslech byl proveden ve sborovně, za přítomnosti vychovatelů, ovšem bez toho, aby kdokoliv z dospělých na děti nějak tlačil. Holmes se k nim choval mírně, ohleduplně, přitom je ale nešetřil. Jeho otázky byly zevrubné, za nic se neskrýval a dal dívkám najevo, že se jedná o vážnou věc.

Ať se však snažil sebevíc, o trápení v kolektivu se více nedozvěděl.

„Mrzí mě, že jste vážil cestu zbytečně,“ povzdychl si Riesling po odchodu poslední dívky. „Samotného mě nenapadá, jak vnést do okolností smrti Morgan více světla.“

„Nemám pocit, že by má práce byla zbytečná. Vy ano?“ podivil se Holmes.

„Nechtěl jsem vás urazit,“ vylekal se zástupce.

„Nejsem uražen. Dávno jsem si zvykl, že prostě vidím to, k čemu jsou ostatní slepí, co nechtějí vidět nebo si nedokážou pospojovat.“

Poslední zastávkou při prohlídce školy byla kuchyně v suterénu budovy.

Panoval tu čilý ruch, o stravu armády schovanek a učitelského sboru se tu pod dozorem kuchaře starala desítka

pomocníků a pomocnic, kteří dělali všechny práce od krájení zeleniny po mytí nádobí.

Ucítil jsem zde charakteristickou vůni kari, exotického koření, které působilo jako základ připravovaného oběda a které jsem si oblíbil během svého působení v Indii, kde jsem kdysi jako voják strávil nějaký čas.

„Kde jste sloužil?“ zeptal se mě Riesling, když jsem to pronesl nahlas.

„Byl jsem přidělen jako vojenský lékař k Pátému northumberlandskému pluku v Indii. Pak ale vypukla druhá afghánská válka a já byl přeložen k berkshirskému pluku. Po zranění v bitvě u Maiwandu jsem byl přesunut do nemocnice v Péšávaru, kde jsem se nakazil těžkou střevní chorobou, a tím má kariéra v armádě skončila,“ prozradil jsem mu.

„Ach tak,“ přikývl zdvořile a zase zájem ztratil.

V kuchyni jsme se zdrželi jen krátce. Holmes se poptával, jestli se tu předchozího večera neobjevila Morgan a jestli jí někdo nedal hroznovou šťávu. Nikdo mu však nedokázal říci nic než to, že k večeři byla rajská omáčka. Ani zde se nám tak nepodařilo zmapovat odpolední či večerní pohyb slečny Davisové, tím pádem ani její včerejší rozpoložení.

Byl jsem zvědav, kam chce Holmes z této slepé uličky zamířit.

„Teď si dáme oběd,“ rozhodl k mému údivu detektiv a s Rieslingem se domluvil, že se opět setkáme v brzkém odpoledni, i za přítomnosti ředitele Schaffera. „Srovnám si to zatím v hlavě a snad už budu mít všechny odpovědi.“

Sám jsem sice pod dojmem událostí hlad neměl, ale byl jsem připraven Holmese, jehož apetit nikdy nepodléhal rozrušení či útlocitnosti, doprovodit.

Mou společnost ale odmítl.

„Stavím se v klubu Diogenes za svým bratrem, máme nějaké věci k řešení,“ omluvil se. „A také vidím, že vy chuť

k jídlu nemáte, Watsone. Proto si dovolím vás o něco požádat. Zajeďte za Hagginsem, jistě už tělo slečny Davisové ohledal podrobněji. Zeptejte se jej, jestli si všiml něčeho podezřelého v oblasti nosu, případně to ověřte. A měl by mít připravené lano, na kterém se slečna oběsila, tak ho přineste.“

Víc mi nevysvětloval, hvízdl na bryčku a hned odjel.

Poslušně jsem vykonal, čím mě zaúkoloval, aniž bych věděl, čemu Hagginsova zjištění poslouží a zda zapadají do detektivových úvah.

Sešli jsme se znovu zhruba za dvě a půl hodiny a rovnou se nechali uvést do ředitelny.

Holmes se nevrátil s dobrou náladou, takže jsem tipoval, že se nikam neposunul.

Odměřený Schaffer i Riesling se s námi posadili do křesel a čekali, až začne detektiv mluvit. Ani jeden z nich očividně nečekal, že Holmes identifikuje původce, tedy původkyni trýznění, kvůli které si dcera lorda Davise vzala život, a nakonec se vše zamete pod koberec bez větší újmy na pověsti školy.

Můj přítel ovšem jako vždy překvapil jasným a nekompromisním úsudkem.

„Navzdory tomu, co mi bylo řečeno, se ukazuje, že obyčejné dětské trápení je tím nejmenším z problémů, jakým můžete čelit,“ začal svůj proslov, jehož další část vypálil jako smeč. „Mám totiž důvodné podezření, že zde se o nic takového nejedná. Slečna Morgan byla sprostě zavražděna!“

Schaffer zalapal po dechu a Riesling vyprskl lok čaje, který právě upíjel.

„Smím se zeptat, podle čeho tak soudíte?“ zatvářil se ředitel nedůvěřivě.

„Nejen, že soudím, ale jsem připraven odkrýt způsob vraždy, motiv i vraha.“