0044288

Dominik Landsman, Zuzana Hubeňáková DENÍČEK

MODERNÍHO PÁRU

Obálku s použitím ilustrace Michaely Slezákové zhotovila Kateřina Stárková

Ilustrovala Michaela Slezáková

Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk

Technická redaktorka Lenka Vávrová

Počet stran 224

Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2023 jako svou 13 792. publikaci

Sazba Kateřina Stárková

Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín

Vydání druhé

www.euromedia.cz

Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5

Zelená linka: 800 103 203

Tel.: 296 536 111

Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz a www.booktook.cz

DENÍČEK MODERNÍHO PÁRU

Copyright © Dominik Landsman, 2016

© Zuzana Hubeňáková, 2016

All rights reserved

Illustrations © Michaela Slezáková, 2016

ISBN 978-80-249-5205-5

PÁR SLOV ÚVODEM

Ačkoliv jsou muži aženy stejný živočišný druh, jejich pohled na život se rozchází. Zatímco se ženy vyžívají vúčesech, menstruacích avrození dětí ajejich životní cíl je mít všechny kabelky světa narvané ve skříni, muži jsou spíše přes ty zajímavější věci, jako je fotbal, lahváč, hospoda skamarády nebo mít sex se vším, co se hýbe (popřípadě nehybnou věc před sexem rozpohybují).

Lze tedy snadno vyvodit, že muži aženy spolu nemají vůbec nic společného. Je proto zarážející, že už od počátků věků ksobě tato dvě pohlaví navzájem tíhnou astávají se životními partnery. Odůvodech spojení těchto dvou pohlaví můžeme jen spekulovat, ale jasné je, že soužití mužů ažen na sebe váže řadu zajímavých situací.

Heterosexuální partnerství vsobě samozřejmě ukrývá řadu výhod, ze kterých profitují oba zúčastnění. Například pravidelný sex ato, že žena muži uvaří večeři. To jsou výhody, na kterých je postavena celá lidská civilizace. Na druhou stranu mezi dvěma lidmi sodlišným pohledem na svět často vznikají třecí plochy anedorozumění, za které kupodivu vždycky může muž.

Ateď ktobě, milý čtenáři. Je poměrně pravděpodobné, že jsi četl knížku Deníček moderního fotra. Pokud jsi ji nečetl, tak si ji přečti. Pokaždé, když si nepřečteš knížku Deníček moderního fotra, bůh zabije koťátko.

V Deníčku moderního fotra ses dočetl osoužití otce ajeho malého syna. Pobaveně jsi sledoval, jak onen neschopný muž každodenně

snasazením vlastního fyzického iduševního zdraví nezvládá běžné situace acítí se bezradný. Na stránkách Deníčku se rovněž vyskytovala postava jménem Nataša. Její role matky malého dítěte ve vyprávění byla spíše druhořadá apříběhy pouze dokreslovala. Na vykreslení společného soužití mezi otcem amatkou nebyl prostor, atak sis musel často pouze domýšlet, jaký vztah mezi nimi panuje ajak to mají doma nastavené.

Nyní máš exkluzivní možnost nahlédnout do minulosti. Jak to všechno vlastně vůbec začalo? Jak se moderní fotr seznámil sNatašou? Sbalil ji na svůj intelekt ahoru svalů, anebo ho Nataše bylo líto, protože byl úplně marný, avzala ho na milost? To amnohem více se dozvíš na následujících řádcích. Přeji hezkou zábavu.

Miláčku, předně je tady potřeba říct, že jsem sbalila já tebe.

Nelez mi do vyprávění!

Když já se bojím, že to budeš vyprávět špatně. Znáš se, hrozně přeháníš. Já ti stím radši trochu vypomůžu, co říkáš?

No, já myslím…

Nic neříkej, ráda ti pomůžu!

Aha.

ČÁST PRVNÍ Námluvy

Deníček moderního páru

PRVNÍ RANDE

Byl jsem singl abyl jsem na to patřičně pyšný. Připadal jsem si moderně. Přece si nebudu kazit život nějakým vztahem. Vztahy jsou totiž jeden velký kompromis. Musíte dbát na potřeby toho druhého apodobně. To nebylo nic pro mě. Byl jsem volný jako pták. Neměl jsem žádné závazky, mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, mít celou velkou postel jenom pro sebe (a navíc jsem vní mohl jíst), ponocovat aprostě si žít ten svůj sen. Bydlel jsem totiž urodičů. Vlastně jen umámy, protože otec byl každou chvíli někde vzahraničí, kde rozjížděl svůj ambiciózní byznys splastovými kyblíky.

Když otec po půl roce zkrachoval, poněvadž na jeho plastové kyblíky nebyl nikdo zvědavý, avrátil se domů nevrlý, rozčarovaný asholým zadkem, něco se vtom mém malém snu pokazilo. Nyní jsem už nemohl jíst vposteli, neboť podle otce se jí výhradně ustolu. Drobivé pokrmy, jako pečivo, bábovka nebo sušenky, jsem dokonce musel jíst nad dřezem. Nemohl jsem ponocovat. Ale nejhorší bylo to, že mě otec nutil najít si práci. Prý jsem už rok po škole, takže mám jít makat. Na můj zoufalý apel, že jsem si ještě dostatečně neodpočinul po náročných státnicích, nebral zřetel.

Na svého tyranského otce jsem vyzrál tak, že jsem se odstěhoval do podnájmu do garsonky. Byl to velký krok. Cítil jsem se dospěle. Nyní jsem mohl navázat tam, kde jsem skončil. Opět jíst vposteli, ponocovat atak dále. Máma sice tklivě poznamenala, že její malý chlapeček (táhlo mi na třicet) opouští rodné hnízdo, ale to se nedalo nic dělat. Byl jsem rozhodnut postavit se na vlastní nohy.

Chvíli to takhle fungovalo avšichni byli spokojení. Pak mi však jednoho dne přišla upomínka. Prý že jsem nezaplatil nájem. Ihned

jsem volal mámě, co to má znamenat ajak to, že na to zapomněla. Máma mi do telefonu vzlykala, že jí to otec zakázal.

„Tak to je lumpárna nejvyššího řádu,“ rozohnil jsem se azeptal se jí, vkolik si mám přijet pro večeři. Večeře prý nebude, protože ito otec zakázal.

„Teď ještě řekni, že ti zakázal prát mi prádlo aovíkendu mi sem chodit uklízet!“ vykřikl jsem napůl žertem. Dlouhé mlčení na druhé straně linky anásledné smutné povzdechnutí dávaly tušit, že jsem takříkajíc vprdeli.

„Že vám státou není hanba. Mám úplně zkažený dětství,“ vztekle jsem mámu obvinil, zavěsil jsem apřemýšlel, co bude dál. Vrátit jsem se už nemohl. Nebylo cesty zpět.

Našel jsem si nakonec poměrně ucházející, ikdyž špatně placenou práci, pokoušel jsem se vařit si sám instantní polévky ažil jsem ze dne na den. Uklízel jsem, jenom když se mi zmé garsonky zvedal žaludek nebo jsem měl pocit, že jsem vtom bordelu zahlédl mývala. Anepral jsem. To jsem odmítl. Trenýrky stačilo jednou za tři dny otočit aponožky jsem si vždycky každý týden kupoval nové.

Po pár týdnech úplného osamostatnění jsem si takhle seděl večer vkuchyni, usrkával písmenkovou polévku, škrabal se na tříslech, kde se mi zpadesátkrát otočených trenýrek udělala vyrážka, apřemýšlel. Něco mi chybělo. Nebylo to jen vroucí lidské teplo apocit domova, ale taktéž někdo, kdo by se omě staral. Tehdy mi na mysli vyvstala myšlenka, že být singl není až taková výhra. Ato nejen proto, že jsem ve svém bytě tak trochu zahníval. Dlouhé večery, kdy jsem sám seděl utelevize, mě už nenaplňovaly. Nehledě na mé pářící potřeby. Byl jsem už kompletně dospělý, aproto byl čas se sněkým spárovat.

Deníček moderního páru

Tehdy přišel na scénu můj kamarád Luboš. Luboš byl protřelý životem, neboť měl za život už dvě holky. Byl ideální osobou, která mi vtomto směru nejen poradí, ale ipomůže. Tady je potřeba zdůraznit, že já jsem měl se ženami také zkušenosti. Nebyl jsem žádné nepolíbené budižkničemu. Měl jsem své bouřlivé období. Tehdy to všechno bylo jen takové rozptýlení. Nyní jsem potřeboval opravdovou životní partnerku. To ostatně potvrdila imá babička, když jsem kní přišel na oběd. Chvilku seděla, ošívala se apak se odhodlaně zeptala, jestli nejsem náhodou ten gáj. Doposud mě totiž nikdy neviděla sžádným děvčetem. Vysvětlil jsem jí, že gáj nejsem aže pouze žádnou partnerku zatím nemám.

Navzdory Lubošovým četným zkušenostem (dokonce se svou bývalou holkou zašel na kliniku na potrat, takže se fakt vyznal) byly začátky spíše klopotné. Luboš mi dohodil sestru svého kolegy, Johanu. Chtěla jít do čajovny, což už samo osobě znamená, že sex na prvním rande nebude. Po čaji se holka neopije. Úvod byl vlažný. Jenom takové oťukávání. Apovinné konverzační berličky opočasí atlachání oobecných tématech. Jakmile jsem do sebe vyklopil třetí čaj „Pacička zelené opice“, který chutnal hnusně aplaval vněm nějaký kus dřeva, diskuze se začala rozjíždět. Johana byla docela pohledná, takže jsem se pokusil udělat na ni dojem.

„Mám vlastní byt aucházející práci,“ začal jsem svychloubáním azároveň iskončil, protože už nebylo čím se dál chlubit. Zposledních sil jsem vydoloval vpaměti, že na základní škole jsem dosáhl na třetí místo ve skoku do dálky vkrajském přeboru škol, atím to haslo.

Johanu to očividně vůbec nezajímalo. Čekala, až se vypovídám, anásledně mi začala zapáleně vykládat, že se živí výrobou bižuterie zkorálků, že medituje aže přemýšlí, že se stane hypervegankou, tedy někým, kdo jí pouze potraviny, které ve svém názvu nemají samohlásky.

Po další Pacičce zelené opice se mi udělalo zle od žaludku ana nohách mi vyskákaly puchýře. Rande stejně nikam nevedlo, protože Johana mě začala nutit, ať podepíšu petici za osvobození Tibetu. Ještě než stačila zpytle, který měla přes rameno, vytáhnout bubínek azačít na celou čajovnu zpívat Hare Krišna, omluvil jsem se, že se mi udělalo nevolno, aodešel jsem. Doma jsem si dal písmenkovou instantní polévku, abych si spravil žaludek, napsal Lubošovi smsku, že je debil, ašel jsem spát.

Aby si Luboš napravil reputaci, po čtrnácti dnech mi domluvil další schůzku. Nevzpomenu si, jak se dotyčná jmenovala, ale během večeře vromantické, avšak levné restauraci mi jen tak mimochodem oznámila, že má kurděje. To samozřejmě jednoho zaskočí. Měl jsem za to, že tato choroba se dneska už moc nevyskytuje. Povzbudil jsem ji vlídným slovem, že to bude dobré, apřipomněl jí, že není tak zle, protože například já mám lupy. Po večeři jsem šel domů atři dny jí nebral telefon, než to vzdala anebo na ty kurděje umřela.

Potom byl chvíli klid. Jenže pak se umě zastavil Luboš. „Domluvil jsem ti rande,“ kasal se.

„Tak co to bude tentokrát?“ hádal jsem. „Nemá nohu. Ne, počkej. Má nějakou hormonální poruchu. Nemá penis?“

Luboš se cítil dotčen, ale ipřesto se dušoval, že je perfektní. Jmenovala se Nataša apodle Luboše vypadala jako bohyně.

Řekl jsem si, že do třetice všeho dobrého. Pohrozil jsem Lubošovi, že pokud to nebude bohyně, tak umě skončil, asnedůvěrou jsem se schůzkou souhlasil.

Jak se datum mého třetího rande naslepo blížilo, rozleželo se mi to vhlavě. Potřetí už to musí vyjít. Dokonce jsem se začal těšit.

Deníček moderního páru

Vpodvečer schůzky se mě zmocnil pocit příjemné nervozity. Dokonce jsem se odhodlal atrochu si doma poklidil. Byl jsem si totiž jistý, že dneska se mi zadaří abudu skórovat. Až si Natašu dotáhnu domů, musí to tu být perfektní.

Nečekaně dlouho trvala ipříprava oblečení. Rozhodoval jsem se mezi dvěma tričky (víc jsem jich neměl). To první, černé, mělo vepředu dole malou propálenou díru od cigarety. Druhé, rovněž černé, žádnou propálenou díru nemělo. Na druhou stranu ktomuto tričku jsem neměl žádný vztah. Nemělo historii ani duši. Ještě jsem si pohrával smyšlenkou, že si vezmu vršek od pyžama, protože vzdáleně připomínal košili, ale nakonec jsem si vybral tričko bez duše abez díry.

Samozřejmě jsem se také oholil. To je základ, když má člověk rande. Žena je pak polichocena, že si dal tu práci kvůli ní. Chtěl jsem si na obličeji vyholit zvousů sexy obrazec typu bradka tří mušketýrů nebo pejzy od temene hlavy podél uší až kbradě, kde se spojí, ale během holení jsem se asi šestkrát pořezal, takže jsem to vzal komplet apak půl hodiny běhal po bytě skusy toaleťáku na ksichtě aproklínal své volšové ruce abožsky měkkou ahebkou pleť.

Když jsem dokrvácel, stačilo už jen potřít se od hlavy až kpatě deodorantem, vzít si čisté spodní prádlo, obléknout se, před zrcadlem se trochu namotivovat avyrazit. Tušil jsem, že se to dneska povede.

Vše bylo domluvené apřipravené. Vsedm jsme se měli sejít vrestauraci. Poznávací znamení atéma večera byla růže. Já přijdu srůží aona už bude sedět ustolu amít před sebou růži ve váze. Jelikož jsem na svou růži zapomněl, doufal jsem, že alespoň Nataša růži mít bude.

Zcela bez růže jsem dorazil do restaurace adychtivým okem jsem ode dveří zkouknul všechny stoly. „Já toho Luboše zabiju,“ pomyslel