Markéta Veselá
Ilustrace
Pro Viktorku. Ať se ti splní sen být paleontoložkou…
Pro Felíka a tátu, bez jejichž podpory a trpělivosti by to nešlo!
VELKÉ DINODOBRODRUŽSTVÍ
Text © Markéta Veselá, 2023
Illustrations © Vendula Hegerová, 2023
Graphic design © David Dvořák, 2023
ISBN 978-80-242-9173-4
Jak to celé začalo
Před dávnou dobou, to jsme ještě všichni byli na houbách, chodili po naší zemi dinosauři. A jedním takovým byla i Rexinka. Malá holčička rodu tyranosaurus rex. O tyranosaurech se sice říká, že to byla strašlivá a krvelačná monstra, ale Rexinka mezi ně rozhodně nepatřila. Víte, co dělala nejraději? Hrála si na schovávanou a na honěnou. Byla v tom vážně dobrá. Jenže často se stávalo, že si neměla s kým hrát anebo se schovala a stejně ji nikdo nehledal. Jak je to možné? Neměla moc kamarádů, protože si z ní všichni utahovali, že je ještě prcek.
Moc totiž nevyrostla a na svůj věk byla maličká. Pak ale prožila dobrodružství, které převrátilo její život vzhůru nohama, a už se jí nikdy nikdo nesmál. Pojďte s námi po dinosauřích stopách malé Rexinky.
1. Objevilo se vajíčko
Rexinka otevřela rozespalá očička a mžourala do ranního slunce.
Vyhlédla z pelíšku, aby se podívala, co dělají rodiče. Vtom si všimla, že je něco jinak, než když šla spát. Rychle vyskočila na nohy.
„Jé, mami, copak to je?“ překvapeně se zeptala a pacičkou ukázala do hnízda, v němž leželo velké vajíčko. Bylo bílé a mělo na sobě skvrny, vypadalo jako puntíkaté. Maminka ho zrovna přikrývala
suchou trávou a listím, aby mu nebyla zima.
„To bude tvůj bratříček, nebo sestřička, jen musíme počkat, až se vyklube. A to nějakou dobu potrvá,“ řekla maminka, láskyplně do vajíčka šťouchla čumákem a pořádně ho do suché trávy s listím zavrtala. Rexinka měla velkou radost. Až se vajíčko vylíhne, konečně bude mít kamaráda. Ne že by kolem nebylo dost dinosaurů. Všude v okolí měly hnízda další rodiny. Ať už šlo o tyranosaury nebo jiné velké dinosaury.
Přesto s ní nikdo nechtěl moc kamarádit. A proč tomu tak bylo?
Všichni se jí smáli, že je moc malá. I když patřila mezi tyranosaury, zatím příliš nevyrostla. Sahala mamince sotva po kolena.
Jenže nikdo nevěděl, čím to je. Rexinka se proto snažila hodně jíst, aby byla silná, a maminka ji uklidňovala, že jednou všechny
okolo svou výškou dožene. Jen tomu musí dát čas. Prozatím ji ale ostatní carnotauři, ceratosauři, spinosauři a allosauři, kteří kolem nejčastěji hnízdili, mezi sebe nepřijali. Utahovali si z ní, že s dinosauřátky si nehrají, prý by všechno kazila a ještě by na ni museli dávat pozor. Rexinka se o sebe uměla postarat sama, ale ostatní si to nechtěli nechat vysvětlit.
Jiní dinosauři, kteří se živili rostlinami, se jí pro změnu báli. Přece jenom měla velké ostré zuby. Sice si s ní občas hráli, ale Rexinka
cítila, že to není ono, že to dělají spíš ze strachu. A tak si musela většinou vystačit sama. O to víc se těšila, až skořápka jednoho dne praskne a na svět vykoukne její sourozenec.
Rexinka se zasněně dívala na vajíčko, ale pak si všimla, že je maminka nějaká smutná. Přece by se měla radovat, že nás bude o jednoho víc.
Možná je jen unavená, protože v noci přišlo vajíčko na svět a ona se moc nevyspala, říkala si Rexinka.
Když pak ale pozorovala ostatní dinosauří maminky, které měly hnízda opodál, došlo jí, v čem je rozdíl.
„Mami, a proč my máme jen jedno vajíčko a ostatní jich mají spoustu?“ zeptala se na to, co jí vrtalo hlavou. Víc vajíček by přece znamenalo víc kamarádů, hned napadlo Rexinku. Jenže maminka nevěděla. Ač se snažila, jak mohla, na svět prostě přišlo jen jedno vajíčko.
„O to víc ho musíme hlídat a dávat pozor, aby se mu nic nestalo, dokud se to malé nevylíhne, ano?“ řekla maminka. Rexinka horlivě kývala hlavičkou, že ona ho pohlídá, nespustí ho z očí ani na vteřinu.
Maminka ji pohladila a byla ráda, že má tak šikovnou dinosauří holčičku.
A tak dny plynuly. Z vajíčka se stále nic nevylíhlo, ale přesto se o ně starali, jak nejlépe mohli. Dávali kolem něj trávu a lístečky, aby mu nebyla zima, a chránili ho před ostatními dinosaury, aby si na něm třeba nechtěl některý pochutnat.
