Dědečku, vyprávěj
Příběhy starého Orientu
Ilustrace Sylva Francová
V dalším dílu série knížek o laskavém dědečkovi a vnímavé vnučce Viktorce se dostaneme do vzdáleného Orientu, a to díky pohádkám a pověstem, které bude dědeček Viktorce vyprávět. Vnučka přijela na prázdniny k babičce a dědečkovi do Českého ráje a místo večerního sledování televize dědeček připravil Viktorce mnohem lepší zábavu – černou hodinku při svíčce. V šeru světnice, stejně jako před staletími, kdy lidé ještě neznali elektřinu, dědeček po deset večerů vypráví Viktorce příběhy z biblických dob – o potopě světa, Noemově arše a babylonské věži, o moudrém králi Šalomounovi, o souboji Davida s Goliášem –, ale i klasické pohádky z Tisíce a jedné noci – o Ali Babovi a čtyřiceti loupežnících, o Aladinovi a jeho kouzelné lampě, o dobrodružstvích námořníka Sindibáda.
Viktorka se tak seznamuje s příběhy, které tvoří kulturní dědictví lidstva a s nimiž se stále setkáváme v literatuře, ve výtvarném umění i v běžných kulturních souvislostech. Z příběhů navíc vyzařuje moudrost dávných věků, touha po spravedlnosti i láska k vlasti a rodině.
Viktorka se nemohla dočkat, až nastane večer. Bylo léto a sluníčko stálo ještě vysoko nad obzorem a ne a ne se chystat k spánku. Jindy by byla Viktorka ráda, že ještě může běhat venku a hrát si na zahradě, ale teď by chtěla, aby sluníčko zapadlo hned po odpolední svačině. Přijela totiž na prázdniny k babičce a dědečkovi na jejich chalupu v Českém ráji a má tady zůstat celých deset dní! To si užije zábavy! Samozřejmě, že musí babičce pomáhat s některými domácími pracemi, třeba uklidit nádobí z myčky nebo prostřít stůl k obědu. Dopoledne chodila Viktorka s babičkou pravidelně na nákup do nedalekého obchodu. Když tam přišla poprvé, byla překvapená, jak je obchůdek malý. Bylo tam ale všechno, co potřebovali koupit: pečivo, mléko, mouka, jogurty, zelenina. Tak veliký obchod, jaký máme v Praze, vlastně ani nepotřebujeme, pomyslela si, kdykoli do obchodu vkročila.
„Proč jsou obchody v Praze o hodně větší než tenhle obchůdek?“ zeptala se jednou babičky, když procházely obchodem. „Mají tady úplně stejné věci jako u nás,“ prohlížela si regály se zbožím.
„To je jednoduché, v Praze žije mnohem víc lidí. Kdyby se sem nahrnuli všichni obyvatelé Dejvic, bylo by všechno zboží za pár minut pryč. Hádej, kolik žije v Praze lidí?“ vyzvala babička vnučku.
Viktorka se zamyslela. Tisíc? Sto tisíc? Bylo vidět, jak v duchu hádá.
„To bys nespočítala, je to víc než milion,“ řekla babička a nakládala do košíku rajčata a okurky.
Cože? Milion? Takové číslo si Viktorka vůbec nedokázala představit. Ale je to asi tak, uvědomila si, když si vzpomněla na davy lidí, které se ráno hrnou z metra a do metra, čekají na tramvaj, spěchají po chodnících do práce a do školy, a což teprve ty kolony aut, které projíždějí pod jejich okny. A to jsou vlastně jen Dejvice, Praha má další čtvrti a v nich další statisíce obyvatel. „A kolik má tady ta vesnička, kde máme obchod?“
Babička se zamyslela: „Řekla bych, že asi pět set, těm takový obchod pro běžné nákupy dostačuje. Když zdejší lidé potřebují něco víc, nebo si třeba
8
chtějí koupit nový koberec nebo počítač, zajedou si do některého města v okolí. Dneska má každá rodina auto, tak to není problém.“
Když se Viktorka s babičkou vrátily z obchodu, začaly vařit. Nebylo to většinou nic složitého, za půl hodiny byl oběd na stole. Viktorka prostřela tři talíře, troje příbory, tři sklenice na vodu, tři ubrousky, pak si skočila umýt ruce a už seděla u stolu a čekala, až babička začne nalévat polévku. Nejdřív dostal dědeček, samozřejmě, je nejstarší, a proto je podle etikety důležitější než Viktorka. Pak babička nalila polévku děvčátku a nakonec sobě. Pak si všichni popřáli dobrou chuť, babička vzala do ruky lžíci a to byl signál pro Viktorku a dědečka, že mohou začít jíst. Při obědě si povídali, plánovali, co budou dělat v příštích dnech, nebo vzpomínali na veselé příhody, které je během roku potkaly. Odpoledne vyrazili na nějakou vycházku do okolí, nebo dokonce na delší výlet.
Ale nejvíce se Viktorka těšila na večery, kdy se začínalo šeřit. Lidé v tomto čase pouštějí televize, děti sledují večerníček a rodiče pak zprávy a filmy, ale s dědečkem to bylo jinak. Říkal tomu „černá hodinka“, čas před spaním, kdy se nerozsvěcovalo, jen babička zapálila svíčku. Všichni se pohodlně usadili a dědeček začal vyprávět příběhy z dějin nebo pohádky a pověsti. Atmosféra černé hodinky byla úplně jiná, než kdy Viktorka zažila. Světnice byla osvětlena jen spoře, všechna zákoutí tonula v šeru, ta vzdálenější úplně ve tmě, jen na stole se mihotalo světlo svíčky a vrhalo strašidelné stíny předmětů a lidí na stěny a na nábytek. V téhle romantické atmosféře pracovala Viktorčina fantazie na plné obrátky, všechno, co dědeček vyprávěl, si představovala, jako by byla přímo ve středu událostí.
Viktorka už slyšela od dědečka hodně příběhů. Uměl jich spoustu, nejen českých, ale i cizích, ze vzdálených zemí, z dob dávno minulých, pravdivých i takových, které si lidé kdysi vymýšleli, aby jejich prostřednictvím předávali svým dětem moudrost a zkušenosti.
10
„Víš, některé příběhy, které ti budu vyprávět,“ začal dědeček večerní černou hodinku, „jsou pohádky, to poznáš sama. Vystupují v nich nadpřirozené bytosti, bojuje v nich dobro se zlem a dobro vždy vítězí. Jiné příběhy jsou historické, vyprávějí o dějinách národa, o slavných činech vojevůdců, o statečnosti prostých lidí, kteří se postavili nepříteli, aby uhájili svoji svobodu. Vybral jsem příběhy dalekého Orientu, to slovo znamená „východ“. Pocházejí ze zemí na východ od nás, dnes jim říkáme Blízký východ, Střední východ nebo Asie, na mapě si je snadno najdeš. Ty příběhy jsou kulturní dědictví celého lidstva, proto bychom je měli znát. Až budeš v kterékoli světové obrazové galerii, třeba v pařížském Louvru, londýnské Národní galerii, v newyorském Metropolitním muzeu umění nebo v pražské Národní galerii, všude uvidíš díla, která byla inspirována těmito příběhy a pověstmi. Proto bychom měli vědět, co představují, abychom jim porozuměli. Část příběhů je biblických, to znamená, že jsou obsaženy v knize knih Bibli, v její nejstarší části, která líčí dějiny starověkého Izraele. Druhá část jsou pohádky, které vznikaly na území Indie, Persie, Egypta a Arábie. Dodnes se tyto příběhy vyprávějí dětem všech národů na světě. Ale už začneme. Dnes to bude pohádka o Aladinovi a jeho kouzelné lampě, pohodlně se posaď a poslouchej.“
V jedné daleké zemi žil chudý krejčí se svou ženou a synem. Tatínek jen tak tak uživil rodinu, lidé si nechali občas něco zašít nebo vyspravit, ale pěkný oblek za dobré peníze si objednávali jen zřídkakdy. Přesto se krejčí snažil přitáhnout ke svému povolání i jejich syna Aladina, aby ho vyučil nějakému řemeslu. Bylo to ale marné, chlapce víc zajímalo běhání po městě a hry s kamarády než jehla a nit. Z neustálého hladu se tatínek jednoho dne roznemohl a musel ulehnout. Nemohl si dovolit lékaře, a tak chřadl a chřadl, až jednoho dne vydechl naposledy. Teď už nebyl vůbec nikdo, kdo by přinesl do rodiny nějaké peníze. Maminka postupně rozprodávala krejčovské náčiní, aby měla alespoň pár dinárů na jídlo pro sebe a pro syna, ale i zásoby látek a nití se postupně ztenčovaly. Z Aladina byl už pomalu mladík, ale ani tehdy se nepolepšil a žil zahálčivým životem.
Jednoho dne se ve městě objevil čaroděj ze vzdálené země. Procházel se po městě a vyhlížel si mladého muže, kterého potřeboval k získání velkého bohatství, tak mu to řekla věštkyně. Na tržišti zahlédl Aladina a na první pohled byl přesvědčen, že to bude ten pomocník, kterého hledá. Zeptal se sousedů, kdo je ten jinoch, a když se dozvěděl vše, co potřeboval ke svému plánu, vydal se do domku Aladina a jeho matky.
„Chlapče! Jak jsem rád, že jsem tě konečně našel!“ zvolal, když se objevil ve dveřích.
Aladin s maminkou si překvapeně prohlíželi tajemného cizince.
„Kdo jste, pane?“ zeptal se opatrně Aladin.
„Jsem bratr tvého zesnulého otce, tvůj strýc,“ odpověděl čaroděj a objímal Aladina. Maminka si čaroděje nevěřícně prohlížela. Její manžel nikdy o žádném bratrovi nemluvil. „Ano, dlouhá léta jsme se neviděli, v mládí jsem opustil rodinu a vydal se do světa, ale jakmile jsem uslyšel o smrti svého milovaného bratra, hned jsem přispěchal, abych se o tebe postaral. Udělám z tebe bohatého muže, budeš mi pomáhat v obchodech. Hned zítra ti koupím krásné šaty a vyrazíme na cestu.“
14