Prolog
Vídeňský ústřední hřbitov
Konec června 1891
Žofii z Werdenfelsu se znovu sevřelo hrdlo, když kněz v kostele svatého Michala pronášel poslední slova smutečního obřadu za Stefana Danzera. Oči ji pálily z nekonečného pláče nad smrtí milovaného kmotra před osmi dny, která sice nebyla nečekaná, ale přesto přišla náhle.
V čele s Tonim Schleidererem, dlouholetou pravou rukou Stefana
Danzera v Café Prinzess, předstoupilo šest mužů, aby společně zvedli těžkou dubovou rakev na ramena a odnesli drahého zesnulého z jeho dočasného stanoviště před oltářem do černého pohřebního vozu před portálem kostela. Smuteční auto doveze Danzera na místo jeho posledního odpočinku na Vídeňském ústředním hřbitově, kde se konečně shledá se svou dlouholetou manželkou Annerl.
Všichni nosiči rakve byli zaměstnáni jako číšníci nebo kuchaři v Café Prinzess. Tato firma se skládala ze starší tradiční kavárny a luxusnější kavárny s cukrárnou, která byla postavena až o několik let později. Stefan Danzer byl jediným majitelem obou restauračních zařízení.
V čele smutečního průvodu stála Žofie. Po levici ji doprovázela její matka Henrietta von Freiberg, Danzerova sestra, po pravici mladší sestra Emilia, zvaná Milli. Za nimi se řadili před odchodem z kostela zbývající pohřební hosté.
Žofii bylo zcela lhostejné, jestli byl Arthur von Freiberg, Henriettin druhý manžel, na ministerstvu zahraničí, kde se věnoval diplomatické službě, skutečně zaneprázdněný kvůli neodkladné záležitosti, nebo zda to využil jako záminku, aby se mohl vyhnout pohřbu svého
19
nemilovaného švagra. Nevlastní otec byl skutečně poslední osobou, která jí v tento pohnutý den chyběla.
Truchlících, kteří chtěli vzdát poslední poctu Stefanu Danzerovi, se každopádně dostavilo tolik, že kaple na ústředním hřbitově, kde nebyl vlastní kostel, by byla příliš malá. I v prostorném kostele svatého Michala byla během pohřební mše téměř všechna místa obsazena. Danzer byl ve Vídni známou osobností. Patřil k cukrářům, jimž byl udělen titul císařského a královského dodavatele, který mohli užívat pouze nejlepší mistři svého oboru.
Mezi produkty kavárny Café Prinzess, kterou Danzer založil před dvaceti lety spolu se svou ženou Annerl, jež zemřela v mladém věku, jako doplněk ke staré kavárně, patřil především moka dort s marcipánovým princem, který se proslavil daleko za hranicemi Vídně a který nakonec svému tvůrci vynesl vytoužené uznání.
Žofie, téměř zcela pohlcená hlubokým žalem, si jen letmo všimla, že i ostatní vídeňští dvorní dodavatelé z Danzerovy branže vzdávají svému váženému sokovi poslední poctu. Nyní procházela kolem manželů Sacherových, kteří vlastnili jeden z nejlepších vídeňských hotelů naproti Dvorní opeře. Čokoládový dort, který byl po této dvojici pojmenován, se vyvážel do celého světa.
„Moka dort s marcipánovým princem se bohužel nehodí k zasílání,“ stěžoval si často její strýc. „Sacherův dort se neskládá z mnoha piškotových vrstev, ale z čokoládového těsta, které se rozkrojí pouze jednou a místo máslového krému se naplní marmeládou. V pevné dřevěné krabici, která zabrání popraskání čokoládové polevy, vydrží několik týdnů a může se dostat na rychlých parnících i do zámoří, než se zkazí.“
„Ale moka dort je pořád nesrovnatelně chutnější než Sacherův dort,“ pokaždé ujišťovala Žofie strýce. „I když v chladu vydrží čerstvý
nanejvýš tři dny.“
Žofie se přes slzy mimovolně usmála, když si teď vzpomněla na rozepře se strýcem. Teprve matčin lehký štulec jí připomněl, aby skloněním hlavy pozdravila manžele Sacherovy, když procházela kolem kostelní lavice, kde oba seděli.
Její pozdrav opětovali nejen Sacherovi, ale také starší, distingovaně
20
vypadající pán, v němž Žofie poznala Antona Gerstnera. Stefan Danzer se kdysi vyučil pekařem v cukrárně v Kärntnerstrasse, která rovněž získala titul dvorního dodavatele, a měl ambice vyrovnat se svému bývalému mistrovi, který toto ocenění získal několik let před kavárnou Café Prinzess.
Žofii se opět sevřelo hrdlo. Anton Gerstner byl o mnoho let starší než její milovaný strýc, který podlehl zhoubnému nádoru na mozku ještě před dovršením padesáti let.
„Ach, proč jsi musel zemřít tak brzy?“
Teprve když jí matka stiskla ruku, Žofie si uvědomila, že si ta slova nejen myslela, ale také je zašeptala. „Obávám se, že náš milovaný Stefan nebude o letošním létě jedinou ztrátou mezi vídeňskými cukrářskými mistry,“ zašeptala jí Henrietta do ucha. „Maria Demelová, to je ta dáma, která sedí za Sacherovými, se dostavila bez manžela. Říká se, že Karl Demel rovněž těžce onemocněl.“
právě objevila Richarda von Löwenstein. K bolesti za strýce se nyní přidala další. Richard byl muž, kterého milovala celým svým srdcem. Ačkoli její city opětoval, byl pro ni nedosažitelný. Od října 1890 byl ženatý s Amálií z Thurnu. Byl to jeden z předem domluvených sňatků, které byly běžné mezi vyšší šlechtou. Richard a celá jeho rodina byli finančně závislí na Amáliině otci Adalbertovi, a proto dobrovolně souhlasil se sňatkem.
Dnes ovšem Richard přišel sám. Amálie a Žofie se od prvního setkání nemohly vystát. Richard se však pohřbu neúčastnil jen kvůli Žofii. Byl častým hostem v původní kavárně i Café Prinzess a po počáteční skepsi přirostl Stefanu Danzerovi k srdci. Tím spíš, že Žofii pomohl utéct z Hofburgu, který nenáviděla, krátce předtím, než měla být nuceně provdána za nemilovaného uherského hraběte.
Před kostelem čekalo na smuteční hosty, kteří chtěli po mši doprovodit zesnulého k hrobu, mnoho kočárů. Nájemních drožek bylo mnohem víc, než Žofie objednala pro personál kavárny. Stálo tu však také několik soukromých kočárů, včetně Danzerova vlastního landaueru, v němž Žofie přijela s rodinou.
21
Žofie to vzala na vědomí jen zběžně. Ve smutečním shromáždění
Ústřední vídeňský hřbitov byl velmi rozsáhlý a nebylo snadné se na něj dostat. Cesta k jeho hlavní bráně vedla po rušné ulici Simmeringer Hauptstrasse, kde se pohřební průvod prodíral mezi pivovarskými automobily naloženými sudy s pivem a vozy přepravujícími uherský dobytek na nedaleká jatka.
I k Danzerovu hrobu to byl od vstupní brány na hřbitov ještě pořádný kus cesty. Kolona pohřebních fiakrů odbočila do jedné z hlavních alejí hřbitova, zastíněné rozložitými větvemi košatých listnatých stromů. Vozy projely kolem pompézního pomníku obětem požáru Ringtheateru v prosinci 1881, při němž zahynul i Žofiin a Milliin starší bratr Niki. Jeho tělo, stejně jako mnoho dalších obětí, se nepodařilo identifikovat, a proto Nikiho ostatky nyní spočívají ve společném hrobě pod mramorovou sochou truchlící Vindobony, která symbolizuje město Vídeň.
Žofie slyšela, jak matka vzlyká, a konejšivě jí stiskla paži. Měly bychom později položit nějaké květiny k památníku Ringtheatru, napadlo ji. Určitě jich bude tolik, že se na hrob strýčka Stefana stejně všechny nevejdou.
Konečně pohřební průvod dorazil k odbočce k hrobu. Zde truchlící vystoupili, aby urazili posledních pár metrů pěšky. Nosiči šli opět za knězem a ministrantem. Po obou stranách cesty se rozprostíralo moře květin. Toni Schleiderer se domluvil se zahradníky na hřbitově, že věnce, aranžmá a kytice budou na hrob umístěny až po skončení pohřbu.
Hrob ležel idylicky ve stínu velkého kaštanu, který právě začínal plodit. V květnu, kdy Žofie navštívila Annerlin hrob se strýcem před jeho smrtí naposledy, strom stále bohatě kvetl nesčetnými růžovými svíčkami.
Dosud si pamatovala tehdejší slova Stefana Danzera. „Annerl milovala koňské kaštany. Nic ji netěšilo víc než jarní procházka pod těmito stromy v Prátru.“
Nyní bude odpočívat po boku milované ženy a mrtvě narozeného syna. Ačkoli by mu to Annerl jistě z celého srdce přála, Stefan Danzer už nenašel za života další štěstí v lásce. Kvůli postupující nemoci se neodvážil vyznat lásku Mině Löbové, zdatné vedoucí Café Prinzess, která, jak Žofie věděla, jeho city opětovala.
22
Žofie hluboce litovala, že nemůže stát u hrobu vedle Miny, která se mezitím stala její věrnou přítelkyní. To však konvence zakazovala. Oficiálně byla Mina „pouze“ zaměstnankyní, a proto ve smutečním průvodu vedla skupinu ženského personálu kavárny s cukrárnou, která byla dnes stejně jako původní kavárna uzavřena. Zůstalo tam jen několik kuchařů, aby připravili pohřební hostinu, která měla následovat po smutečním obřadu.
Žofie, zmožená vzpomínkami a pocity, které je neodmyslitelně provázely, stála v první řadě smutečních hostů před otevřeným hrobem. Mechanicky mumlala modlitby za mrtvé, ale přitom si ani neuvědomovala význam pronášených slov. Opět ji zaplavil pocit neskutečna, který se jí v posledních dnech od strýcovy smrti zmocňoval znovu a znovu.
Dnes byl tak nádherný den! Den zamilovaných procházek v Prátru, ne den pohřbu! Mírné červnové slunce svítilo z jasně modré oblohy, po které plulo několik načechraných obláčků. Ve vzduchu se vznášela
omamná vůně kytic, které většina smutečních hostů držela v rukou v černých rukavicích, v nichž se už nepochybně vydatně potili.
Žofie znovu zahlédla Richarda, jak si z čela utírá pot. Jako jeden z pobočníků arcivévody Albrechta, vrchního velitele císařské a královské armády, měl na sobě slavnostní uniformu člena generálního štábu. Bohužel součástí tohoto slavnostního adjutantského oděvu byl i mimořádně nepohodlný klobouk se zeleným peřím, na který si Richard stěžoval už při předchozích příležitostech.
Také jí bylo pod stále citelnějšími paprsky červnového slunce horko, protože na sobě měla černé šaty s vysokým pasem, tuhým stojáčkem, rukávy sahajícími až k zápěstí a kloboukem s hustým smutečním závojem. Nyní už bez sebemenšího zaváhání závoj odhrnula, aby mohla volněji dýchat. Henrietta a několik dalších dam místo nesouhlasu okamžitě následovaly jejího příkladu.
Modlitba u hrobu se pomalu chýlila ke konci. „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky,“ slyšela Žofie knězova slova. Poté byla rakev uložena do hrobu.
23
Chystal se závěr obřadu. Kněz přistoupil k hrobu, pokropil rakev svěcenou vodou a malou lopatkou přihrnul na dřevěné víko trochu hlíny.
„Prach jsi a v prach se navrátíš. Pán tě však vzkřísí,“ modlil se.
Pak ustoupil a podal lopatku Henriettě. K hrobu se přiblížila Žofiina matka. Po tvářích jí stékaly slzy. I ona nabrala trochu hlíny z nádoby stojící vedle rakve. Když ji upustila na dubovou rakev, Žofii ten zvuk přímo zaduněl v uších. Dokonce i zašustění malé kytice
čajových růží, kterou Henrietta vhodila do hrobu za hlínou, jí připadalo příliš hlasité.
Teď byla řada na ní. Z hrdla se jí vydral vzlyk, když nasypala zeminu a zakryla ji kyticí pomněnek a mateřídoušky. Najednou se jí zdálo, že znovu slyší strýcův hlas – tak jasně, jako by stál vedle ní: „Budeš pokračovat v mém životním díle, Fifi.“ Oslovil ji její přezdívkou. „A zaznamenáš přitom ještě větší úspěchy než já.“
„A budeš na mě při tom dávat pozor?“ Žofiiny rty neslyšně zašeptaly tato slova. „To se spolehni!“ zněla jeho odpověď, kterou slyšela zcela zřetelně. Poté se Žofie trochu uklidnila a odstoupila od hrobu. Cítila, že jí vyschly slzy.
Po Milli, která tiše plakala, předstoupil Toni Schleiderer, Danzerův nejvýše postavený zaměstnanec. Jako poslední dárek přinesl větvičku zimostrázu. Poté vyjádřil Henriettě a jejím dcerám soustrast. Žofie ho ze spontánního popudu zařadila do jedné řady s matkou a sestrou. Měl přijímat kondolence od četných hostů, stejně jako Mina Löbová, která jako nejvýše postavená pracovnice kavárny následovala Toniho s doruda uplakanýma očima.
Po smrti Annerl zůstala Danzerovi naživu pouze jeho sestra Henrietta a její dcery. Nejvěrnější zaměstnanci v kavárně se tak pro něj stali druhou rodinou. Patřila k nim i mamzel Ida, která nyní vedla Henriettinu domácnost a dříve pracovala jako pokladní v kavárně a vedoucí
Café Prinzess. I jí stékaly po kulatých tvářích slzy, když naposledy uctila svého bývalého nadřízeného.
Jeden truchlící za druhým kondolovali Žofii a dalším čtyřem lidem, kteří s ní stáli před hrobem. Mnozí z nich ji znali alespoň od vidění.
Kromě Danzerova personálu se pohřbu zúčastnilo i několik hostů Café
24
Prinzess. Většina z nich pocházela z vyšších středních vrstev. Soustrast však vyjadřovali i někteří aristokraté, jako například hraběnka Anna von Wilczek a další návštěvníci Henriettiných přijímacích dnů jour fixe, které se konaly každý čtvrtek.
Na Danzerovu adresu dokonce posílali kondolence i příslušníci nejvyšších šlechtických kruhů. Mezi nimi se našly tak vznešené osobnosti jako kněžna Kinská a nechyběla ani první dáma vídeňské společnosti, kněžna Paulina Klementina Metternichová.
Také z Hofburgu dorazila kondolenční listina podepsaná Sisiinou nejvyšší dvorskou hofmistryní, hraběnkou Mariou von Goëss, která vyjádřila soustrast i jménem Jejího Nejvyššího Veličenstva císařovny. Žofie samozřejmě nevěděla, zda je tato karta pouhou formalitou, o níž se Sisi nikdy nedozví, nebo zda byla skutečně poslána jejím jménem. Přesto brala pozdravy jako pozitivní znamení, že se dočkala odpuštění za svůj zbrklý útěk ze služeb císařovny, jejíž promeneuse neboli společnicí byla téměř dva roky.
Naznačoval to i dopis od Sisiiny nejdéle sloužící dvorní dámy Idy von Ferenczy, který kurýr ráno doručil do Danzerova bytu spolu s kyticí rudých růží a bílých lilií. Ida byla Žofiinou jedinou důvěrnicí na císařském dvoře.
Za doktorem Victorem Adlerem, předsedou rakouské sociálně demokratické strany, který byl zároveň ošetřujícím lékařem Stefana Danzera, stála drobná starší žena, kterou Žofie znala jen zběžně z Café
Prinzess. K jejímu velkému údivu však tato dáma přišla z jiného pověření než jako pouhá návštěvnice kavárny.
Natáhla k Žofii ruku zahalenou v černé krajkové rukavici. „Dovolte mi, abych se představila. Jsem Pauline von Sterenberg, tchyně Ireny Gerbanové. V současné době se nachází ve své vlasti v Rýnské Falci, a proto mě požádala, abych ji na pohřbu zastupovala a vyjádřila vám všem jejím jménem upřímnou soustrast. Irena tvrdí, že ona sama i muži a ženy, které zastupuje jako dělnická vůdkyně, vděčí vašemu zesnulému strýci opravdu za mnoho.“
„To je pravda,“ potvrdila Mina Löbová udivené Žofii slova dámy, která se už ale otočila k Henriettě. „Váš strýc poskytl demonstrantům
25
jehož věk Žofie odhadovala na necelých
dvacet let, ji také uchopil za ruku a uklonil se. „Hugo von Hofmannsthal, milostivá slečno. Je pravda, že jsem se s vaším strýcem za jeho života neseznámil. Ale slyšel jsem o něm tolik dobrého jako o mecenáši umění, že jsem si nechtěl nechat ujít, abych mu dnes vzdal poslední poctu.“
Strýc Stefan jako mecenáš umění? Žofii to opět zcela zaskočilo. Některé aspekty strýcovy osobnosti jí zjevně zcela unikly.
Toni Schleiderer si všiml jejího zmatku. „Váš strýc loni rezervoval těmto literátům stálý stůl v kavárně vyhrazený pouze pro ně. Pravidelně se tam scházejí u svého stolu uměleckých štamgastů. Pokud vím, byl to však jediný druh podpory, kterou poskytl těmto ,mladým divochům‘, jak je nazýval.“
Toni na Žofii spiklenecky mrkl a navzdory smutným okolnostem ji téměř rozesmál. Vzápětí ale už její pozornost upoutal někdo jiný. Tentokrát šlo o Richarda von Löwenstein.
Byl skutečně poslední v řadě kondolujících smutečních hostů a k jejímu úžasu nenesl zimostrázovou nebo vavřínovou ratolest, jakou přinášela většina mužů jako poslední dar, ale věnec bohatě zdobený červenými, žlutými a bílými růžemi. Žofie si všimla, že na věnci není stuha s označením dárce.
Richard se Henriettě a Žofii nejprve uklonil. „Mohu dámám předat tento dar od baronky Heleny Vetserové?“ zeptal se. „Přála si, aby byl na hrob umístěn anonymně, zejména proto, že se nemůže pohřbu osobně zúčastnit. Tuto žádost mi přednesla prostřednictvím svého bratra Alexandra, s nímž se dobře znám.“
Žofiina nálada okamžitě znovu klesla na bod mrazu. Od ledna
1889, kdy korunní princ Rudolf odvedl její bývalou nejlepší přítelkyni Marii na smrt, byli Vetserovi ve Vídni ostrakizováni. Kdysi velmi
vážená rodina nesla za tragédii částečnou odpovědnost, i když jí nemohla zabránit. Dokonce ani Žofie a Richard, kteří díky svému přátelství s Marií a korunním princem Rudolfem tušili o zlověstných
úmyslech druhého jmenovaného mnohem více, nedokázali katastrofě v Mayerlingu zabránit.
27
„Respektuji přání své přítelkyně Heleny a ráda nechám její dar umístit na čestné místo na hrobě svého bratra,“ uslyšela nyní Žofie ke svému překvapení rozhodnou matčinu odpověď. „Jestli se s jejím bratrem znovu spojíte, dejte prosím baronce vědět, že bych ji z celého srdce uvítala.“
Žofie před sebou na zlomek vteřiny spatřila tvář nevlastního otce Arthura. Jelikož své ženě Henriettě zakázal jakýkoli kontakt s Vetserovými, byl by teď vzteky bez sebe.
Henriettu už ale jeho hrozivý hněv zřejmě nedokázal zastrašit tak jako dřív.
V tuto pohnutou chvíli se však Žofie nemohla z takového obratu v paláci Werdenfelsových patřičně radovat. Vzpomínka na tragédii v Mayerlingu a její dosavadní důsledky, a to i pro ni osobně, byly příliš zdrcující. Přestože slunce stále jasně svítilo z oblohy, Žofie měla pocit, že se před ním stahují temné mraky. Navzdory horku se zimomřivě zachvěla.
Nejraději ze všeho by se uchýlila do vlastního pokoje v Danzerově bytě nad kavárnou a pořádně se vyplakala. To však nebylo možné. Zvyklosti vyžadovaly, aby se stejně jako Henrietta a Milli zúčastnila pohřební hostiny za zesnulého strýce v Café Prinzess. To by musela splnit, i kdyby jí strýc opakovaně nenaznačil, že ji chce jmenovat svou nástupkyní, a tedy i vedoucí kavárny. Měla před sebou ještě dlouhý a únavný den.
Měla bych si začít zvykat na to, že mě povinnosti volají, i když se mi do nich vůbec nechce, pomyslela si sklesle.
Za dva dny se bude číst strýcova závěť. Pak se přesně dozví, jaká práva, ale i povinnosti jí jako své kmotřence určil.
28
Salon v Danzerově soukromém bytě nad kavárnou
Konec června 1891, o dva dny později
Žofie sklíčeně vešla za matkou do velkého salonu ve strýcově soukromém bytě, kde žila v jednom pokoji od útěku z Hofburgu v prosinci loňského roku. Kdysi tu měl být dětský pokojík pro potomky manželů Danzerových, kteří však nikdy nepřišli na tento svět.
Žofie se po úklidu strýcových věcí hodlala časem přestěhovat do mnohem prostornější ložnice, kterou Stefan Danzer posledních patnáct let obýval sám. Ten správný okamžik ale ještě zdaleka nenastal.
Kromě strýcova nejlepšího černého obleku, který mrtvému oblékl hrobník, se Žofie v jeho pokoji ještě ničeho nedotkla. Natož aby se začala přehrabovat v jeho osobních věcech. To by jí tak brzy po smrti Stefana Danzera připadalo jako svatokrádež.
Přesto se dnes musela vyrovnat se strýcovou poslední vůlí a testamentem. Vykonavatel závěti, doktor Anastasius Krömer, důstojný postarší právník v šedém vlněném obleku s vestou a v dlouhém kabátě, který byl na tuto roční dobu příliš teplý, dorazil už před patnácti minutami. Služebná Emma mu v salonu podala sklenici vody, o kterou požádal, zatímco na světlezelenou mramorovou desku stolu rozkládal své papíry a puntičkářsky je rovnal. Vyhradil si na to přesně patnáct minut, které nyní uplynuly.
Ještě před Danzerovým pohřbem poslal Krömer Žofii dopis, v němž ji informoval, že její strýc na jaře sepsal novou závěť, v níž ji jmenoval hlavní dědičkou. Advokát rovněž požádal, aby její matka Henrietta, pan Antonius Schleiderer a slečna Mina Löbová byli přítomni čtení závěti. To mohlo znamenat jen to, že strýc Stefan odkázal těmto třem také větší dědictví.
Za ní a Henriettou vstoupili do salonu Toni a Mina. Následovala je jedna z kavárenských servírek s podnosem, na němž byly různé nápoje z Café Prinzess. Tři šálky mandlové melanže pro Žofii, Henriettu a Minu, šálek mátového čaje pro advokáta a dvojitá černá káva Toniho. Služebná přinesla velkou karafu s vychlazenou vodou a sklenky.
29
Nikdo z nich neměl chuť na kousek dortu. Žofie však pro jistotu připravila na servírovací vozík koňak, ovocnou pálenku a meruňkový likér pro případ, že by někdo z hostů dostal během odpoledne chuť na povzbuzující alkoholické nápoje.
Advokát si z neznámých důvodů vyžádal také láhev šampaňského, která stála ve stříbrném kbelíku naplněném ledem z chladicí komory.
Když se doktor Krömer ujistil, že všichni přítomní odpovídají osobám, které pozval, odkašlal si a rozlomil velkou červenou pečeť na obálce z těžkého ručního papíru.
„Zde se nachází originál ručně psané závěti pana Stefana Johannese Danzera, narozeného 14. ledna 1842 ve Vídni, zesnulého s požehnáním Hospodina 19. června 1891 ve věku čtyřiceti devíti let, rovněž ve Vídni,“ deklamoval teatrálně.
„Závěť sepsal sám zesnulý 14. dubna tohoto roku. Než jsem dokument v této obálce osobně zapečetil, byly pořízeny dvě kopie, které jsou uloženy v mé kanceláři a v bezpečnostní schránce zemřelého. Vůlí zesnulého bylo jmenovat mě osobně neboli in persona vykonavatelem závěti. Je to povinnost, které se pečlivě zhostím, k čemuž mi dopomáhej Bůh.“
Žofie navzdory stísněnosti a rozpakům cítila, jak v ní narůstá lehká netrpělivost. Toužila po tom, aby se právník konečně pustil do práce a dostal se k podstatě. Toni Schleiderer se však zdál být ještě neklidnější než ona, neustále šoupal nohama a tahal za ubrousek.
Po přečtení několika dalších formalit týkajících se ověření kopií a přesného postupu při sepisování závěti Krömer přistoupil k rozhodujícímu bodu.
Znovu si odkašlal a napil se vody. „Přecházím k závěti zesnulého pana Stefana Johannese Danzera. Zesnulý určil jako hlavní dědičku svou neteř Žofii z Werdenfelsu. Nyní přečtu přesné znění testamentu.“
Přestože strýc Žofii před smrtí několikrát naznačil, že jí odkáže lví podíl na svém majetku, její tep se začal zrychlovat. Vycházet z domněnek bylo něco úplně jiného než slyšet fakta. Následující Danzerova slova vehnala Žofii slzy do očí.
„Moje neteř Žofie mi byla po celou dobu stejně blízká jako dcera, kterou mi osud zapověděl. Považuji se za šťastného člověka, že mi bylo po předčasné
30
smrti jejího rodného otce Nikolause dopřáno, abych v jejím životě alespoň
částečně zastoupil jeho místo a byl jí otcovským přítelem.
Žofie má dobrou povahu. Je věrná, čestná, nesmírně pracovitá a ctižádostivá a vždy připravená postarat se o lidi, na kterých jí záleží, a v případě potřeby za ně i bojovat. To je třeba ocenit o to více, že poměry v jejím rodičovském domě se po smrti otce Nikolause nevyvíjely nejlépe.“
Nyní se rozplakala i Žofiina matka.
„Přitom je obzvlášť politováníhodné, že se k ní a jejím dcerám rodina zesnulého Nikolause von Werdenfels zcela obrátila zády poté, co se moje sestra Henrietta provdala za Arthura von Freiberg.
Je mi sice známo, že Žofie může v případě sňatku očekávat lukrativní věno z dědictví po svém biologickém otci, které spravuje Rothschildova banka jako správce majetku. Mně však leží na srdci, abych Žofii pomohl
dosáhnout úplné materiální nezávislosti, a zároveň věřím, že na tomto základě poskytne své matce Henriettě a mladší sestře Emilii veškerou pomoc, pokud se to ukáže jako nezbytné.“
Žofie otupěle naslouchala konkrétním faktům, která následovala po těchto úvodních slovech. Ukázalo se, že Stefan Danzer má ještě větší majetek, než tušila.
Na jedné straně jí odkázal dvě budovy v Dorotheergasse a na rohu Příkopů, kde se nacházela stará kavárna a Café Prinzess. Obě restaurační zařízení se po zbourání příček propojila. Dále jí zanechal svůj prostorný soukromý byt, který se rozkládal ve dvou horních patrech těchto domů.
„Kromě několika upomínkových předmětů, kterými pamatuji na lidi, jež jsem si oblíbil, zdědí Žofie také bytový interiér a obě části podniku.“
Žofie navíc získala veškerý peněžní majetek v hodnotě několika set tisíc zlatých, z nichž většinu investovala do výnosných cenných papírů.
„Z těchto peněžních prostředků v hotovosti je však nutné vyplatit následující dědické tituly.“
Advokát si znovu odkašlal a napil se vody, zřejmě aby zvýšil napětí.
„Své milované sestře Henriettě von Freiberg odkazuji částku dvacet pět
tisíc zlatých. Henrietta může ovšem z tohoto odkazu čerpat prospěch pouze tehdy, jestliže – ať už v důsledku jakýchkoli okolností – už nebude žít ve společné domácnosti s panem Arthurem von Freiberg.“
31
Henrietta sebou škubla a slyšitelně zasténala. Krömer lhostejně
pokračoval v předčítání. „Do té doby bude částku spravovat správce, jímž ustanovuji Rothschildovu banku, která bude Henriettě vyplácet dílčí částky potřebné k pokrytí jejích životních nákladů, než se rozejde se svým současným manželem. Teprve pak bude moct moje sestra volně disponovat celým zůstatkem i s úroky a se složeným úrokem. Arthur von Freiberg je výslovně vyloučen z jakéhokoli nároku na dědictví nebo jeho užívání.
Také obnos deset tisíc zlatých pro Milli, s nímž může disponovat ode dne, kdy dosáhne plnoletosti, bude do té doby spravován touto svěřenskou společností.
Nyní se dostávám ke svým věrným souputníkům v kavárně a Café Prinzess.“
Danzerova poslední vůle zněla, že každý zaměstnanec má obdržet určitou částku v závislosti na své pozici a délce práce pro firmu. Obnosy se pohybovaly od padesáti zlatých pro učedníky a prosté servírky až po pět set zlatých pro nejvýše postavené a nejdéle sloužící zaměstnance.
K poslední uvedené skupině patřila Danzerova služebná Emma, která se od Annerliny smrti starala o jeho soukromou domácnost. Žofie tušila, že Emma bude bez sebe radostí. Pro služku znamenalo pět set zlatých mzdu za několik let tvrdé práce.
Krömer pokračoval ve čtení Danzerovy závěti. „Za neocenitelné služby, které mně, mé neteři Žofii a kavárně Café Prinzess prokázala za krátkou dobu, kdy pro nás pracovala, odkazuji slečně Mině Löbové pět tisíc zlatých. Doufám, že bude i nadále poskytovat mé neteři svou nenahraditelnou pomoc.“
Nyní se slzy zaleskly i v Mininých očích. Zpola oslepená zašátrala po kapesníku a snažila se potlačit vzlykot.
„Na druhou stranu bych rád odměnil věrnost svého dlouholetého zaměstnance Antonia Schleiderera dědickou položkou ve výši deseti tisíc zlatých.“
Klamal Žofii zrak nebo se Schleidererovi na okamžik opravdu mihlo na tváři rozhořčení, než kvůli dědictví nasadil radostný výraz, což ovšem Žofii nepřipadalo úplně upřímné?
No jistě, Toni pracuje v kavárně už více než dvacet let, pomyslela si. Nejspíš mu připadá nepřiměřené, že Mina, která nastoupila do zaměst-
32
nání teprve před dvěma a půl lety, už dostane polovinu peněz, které strýc Stefan odkázal jemu.
Následovaly ostatní Danzerovy dispozice s jeho soukromým majetkem. Henrietta a Milli si mohly vybrat z upomínkových předmětů z jeho pozůstalosti podle libosti. Schleiderer měl dostat na památku
Stefanovy zlaté kapesní hodinky a Mina Löbová a služebná Emma měly každá obdržet šperk z Annerliny truhly podle vlastního výběru. Zbytek klenotů připadl Žofii.
Spontánně se rozhodla, že věrné komorné Franzi, která ji následovala z Hofburgu do jejího nynějšího sídla, daruje také nějaký Annerlin
skvost, který se jí líbil.
„Dalších deset tisíc zlatých, které rovněž podléhají svěřenské správě, leží na zablokovaném účtu, k němuž má přístup pouze moje neteř Žofie z Werdenfelsu, pokud správcovské společnosti prokáže, že hodlá tuto částku zcela nebo zčásti použít na nezbytné investice do kavárny nebo Café Prinzess.
Pokud se částka deset tisíc zlatých takovým postupným čerpáním během roku sníží, bude podle možnosti znovu zcela nebo zčásti doplněna ze zisku následujícího obchodního roku, aby tak byla trvale k dispozici likvidita, zvláště pro nouzové případy.“
Žofie opět měla dojem, že zahlédla na Schleidererově obličeji rozmrzelý výraz, ale vzápětí ho zase nahradilo neproniknutelné vzezření.
Avšak hned svou následující reakcí prozradil, že na něco čeká. Když si Krömer znovu dopřál doušek vody, Toni se zeptal: „Ustanovil zesnulý pan Danzer něco také ohledně budoucího vedení společnosti Prinzess?“
„K tomu se ještě dostanu,“ odvětil upjatě advokát. „Nejprve bych vám však chtěl objasnit podmínky svěřenské úschovy.“
Uplynulo dalších pocitově nekonečných deset minut, které Žofie považovala za obzvlášť zbytečné, protože doktor Krömer přečetl tyto informace z dokumentu, který posléze rozdal Henriettě, Milli a jí jako třem dědicům, jichž se týkala dohoda o správcovství.
Stoupalo nejen vnitřní napětí Toniho Schleiderera, zatímco právník opakoval již známý rituál odkašlání a osvěžujícího doušku vody. Pak se obrátil nejprve na Toniho.
33
ctěného zaměstnavatele ohledně budoucího vedení kavárny a Café Prinzess. Nyní vás tedy doslovně seznámím s pokyny pana Danzera v tomto směru.“ Poté znovu sáhl po Danzerově původní závěti a začal mechanicky odříkávat psaný text.
„Zvláštní pozornost jsem věnoval tomu, v jakém rozsahu má být řízení mé společnosti vykonáváno po mé smrti. Nepochybuji o tom, že moje neteř Žofie z Werdenfelsu má navzdory svému nízkému věku a skutečnosti, že by někdo mohl mít sklon podceňovat ji jako ženu, velký zájem na pokračování a dalším rozvoji mého životního díla a má k tomu i potřebný talent.
Z tohoto důvodu bych jí chtěl ustanoveními této závěti umožnit, aby zmíněný talent rozvíjela, pokud si to bude přát.
Přitom spoléhám kromě jiného i na to, že můj dlouholetý věrný zaměstnanec a v poslední době také můj zástupce ve vedení kavárny, pan Antonius Schleiderer, bude svou zkušeností a loajalitou mou neteř Žofii co nejlépe podporovat.“
Tentokrát se mistr cukrář ani nesnažil skrývat, že ho Danzerova slova znepokojují. „A co to přesně znamená?“ zeptal se advokáta zastřeným hlasem.
Oslovený právník zůstal i nadále naprosto netečný. „To vyžaduje velmi diferencované vysvětlení. Zesnulý zůstavitel totiž nastínil v tomto ohledu několik různých možností. Budu tedy pokračovat.
Pokud bude mít moje neteř Žofie v době mé smrti již nejméně tříletou praxi ve vedení Café Prinzess a seznámí se s chodem kavárny, nakolik je toho jako žena schopna, může se zcela samostatně rozhodnout, zda chce místo mě jmenovat do vedení kavárny pana Antonia Schleiderera.“
Schleiderer syčivě procedil vzduch mezi zuby. Henrietta a Mina také užasle zíraly na advokáta. To, že Danzer Žofii tolik důvěřuje, zřejmě nečekaly ani ony. Všichni kolem stolu na okamžik ztichli.
„Ale to teď není ten případ,“ chopil se jako první slova Schleiderer, který už neskrýval hněv. „Právě naopak! Slečna z Werdenfelsu nevykonávala po boku mého ctěného zesnulého nadřízeného, pana Danzera, řídicí funkci ani jeden den. Pokud vím, chtěl jí tuto odpovědnost svěřit až po dosažení plnoletosti. Ale k tomu už pak nedošlo.“
34
„Pane Schleiderere, právě jste se ptal na rozhodnutí svého bývalého
Žofie sebou škubla. Její jednadvacáté narozeniny, na které se tak dlouho těšila, přišly pouhý den po strýcově náhlé smrti, a byly proto spíše jedním z nejsmutnějších než nejšťastnějších dnů jejího života. V hlubokém zármutku si odepřela jakoukoli oslavu, dokonce i serenádu, kterou jí chtěl věnovat personál kavárny. V koutě jejího pokoje stále ležely dárky od matky, sestry a zaměstnanců Café Prinzess, které ještě nerozbalila. Sama si k sobě do místnosti postavila jen velkou kytici květin od Richarda von Löwenstein.
Rozrušeně se sama sebe ptala, proč Toni Schleiderer, kterého vždycky znala jako milého a sympatického člověka, tak netaktně zdůrazňuje nešťastnou shodu jejích narozenin a strýcova úmrtí. Ale Toni už pokračoval.
„Slečna Žofie spolupracuje jako vedoucí v kavárně teprve několik týdnů. A většina z těchto týdnů je dnes už více než dvouletá minulost.“
Teď se i Henrietta a Mina zatvářily rozpačitě. Všichni věděli, že Žofie se před jednadvacátými narozeninami neodvážila znovu pracovat jako vedoucí jen kvůli nevraživosti nevlastního otce. Navíc se již během svého působení v roli dvorní dámy seznámila s účetnictvím Prinzess a asi půl roku ho měla na starosti. O tom se Schleiderer vůbec nezmínil.
Doktor Krömer patrně také vycítil změnu atmosféry v místnosti. Znovu si odkašlal a napil se vody. Žofie si všimla, že se ještě ani nedotkl svého mátového čaje, a nechápavě se podivila, proč si takové podružnosti všimla právě v této vypjaté chvíli.
Nyní však advokát zase převzal iniciativu. „Nechte mě domluvit, pane Schleiderere! Teprve pak má smysl komentovat poslední vůli vašeho zesnulého zaměstnavatele.“ Vzápětí pokračoval ve čtení:
„Pro případ, že bych zemřel tak brzy, že bych nemohl po dobu tří let uvádět svou neteř do svého odkazu, stanovuji, že (za předpokladu jeho souhlasu) bude pan Antonius Schleiderer společně s mou neteří po dobu prvních pěti let řídit provoz kavárny i Café Prinzess.
Přeji si, aby pan Schleiderer předával své zkušenosti mé neteři a aby všechna důležitá rozhodnutí, například o větších investicích, byla přijímána ve shodě. Ačkoli upřímně doufám, že k tomu nikdy nedojde, stanovuji, že v případě nesmiřitelných neshod mezi nimi bude mít v obchodních rozhodnutích rozhodující slovo moje neteř Žofie.
35
