0044152

STAR TREK: CODA, Book I MOMENTS ASUNDER

Copyright © 2021 by CBS Studios Inc.

All Rights Reserved

STAR TREK and related marks are trademarks of CBS Studios Inc.

This book was originally published by Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., under exclusive license from CBS Studios Inc.

Copyright © 2023 for the Czech translation by Jakub Marek

Copyright © 2021 for Cover art by Stephan Martiniere

Copyright © 2023 for Czech cover layout by Jakub Schejbal

Copyright © 2023 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.

ISBN 978-80-242-9302-8

2376

HISTORIKOVY POZNÁMKY (PŘED ZMĚNOU ČASOVÉ LINIE)

• Kapitán Benjamin Sisko se vrací ze své pouti za bajorskými Proroky, kterou započal roku 2375 po skončení války s Dominionem. (epizoda Star Trek: Deep Space Nine: „Co po sobě zanecháš“ )

• Bajor vstupuje do Spojené federace planet.

2377

• Kapitán Kathryn Janewayová a posádka hvězdné lodi Voyager, která před sedmi lety uvízla v kvadrantu Delta, se vrací domů na Zemi po cestě dlouhé 70 000 světelných let. (Star Trek: Voyager: „Dohra“ )

2378

• Wesley Crusher doprovází Cestovatele, s nímž se učil rozvíjet a soustředit své potenciální schopnosti, na Tau Alfa C, domovskou planetu svého mentora. Tam se „znovuzrodí“ a sám se stává Cestovatelem.

2379

• Prezident Federace Min Zife, který se provinil prodejem ilegálních zbraní nezávislému světu Tezwa, jež následně způsobily milionové ztráty na životech, je tajně odstraněn z funkce skupinkou admirálů Hvězdné flotily za asistence kapitána Jeana-Luca Picarda.

Picard však netuší, že Zife je následně zavražděn

Oddílem 31.

• Shinzon, Picardův klon, původně vytvořený, aby kapitána nahradil coby romulanský špion uvnitř Hvězdné flotily, se po převratu zmocní vlády nad Romulanským hvězdným impériem. Plánuje zaútočit na Zemi, a ochromit tak Federaci. Picard a Enterprise ho však zastaví. Mezi Federací a Romulany jsou obnoveny diplomatické vztahy. (film Star Trek: Nemesis)

• Kapitán William Riker se ujímá velení lodi U.S.S.

Titan. Jeho manželka, komandér Deanna Troi, se k němu přidává v roli hlavní lodní poradkyně a specialistky na první kontakty. (román Star Trek: Titan: Mezi dvěma světy)

2380

• Picard si bere Beverly Crusherovou za manželku. (román Star Trek: Nová generace: Větší než pouhý součet)

• Během borgského vpádu admirál Kathryn Janewayová obětuje vlastní život při obraně Federace. (román Star Trek: Nová generace: Před zneuctěním)

2381

• Borgové zahajují rozsáhlou invazi do prostoru Federace, při němž je zničena řada planet a miliardy bytostí přicházejí o život, než se Hvězdné flotile podaří zvítězit a natrvalo ukončit hrozbu ze strany Společenstva. (románová trilogie Star Trek: Volání osudu)

• Během invaze se Ezri Dax, sloužící jako druhá důstojnice na U.S.S. Aventine, ujímá velení lodi poté, když jsou kapitán a první důstojník zabiti.

• Rikerovi a Troi se narodí dcera Natasha Miana, pojmenovaná na památku zesnulé členky posádky Enterprise a přítelkyně obou důstojníků ‚Tashy‘ Yarové

a zesnulé sestry Aili Laveny, členky posádky Titanu. (román Star Trek: Titan: Přes dravé moře)

• S dopomocí nezvyklých spojenců se podaří zvrátit smrt admirála Janewayové. Ta následně přebírá velení nad Projektem uzavřeného kruhu, v rámci něhož jsou Voyager a jeho doprovodná flotila pověřeny hlubším průzkumem kvadrantu Delta. (román Star Trek: Voyager: Nekonečný příliv)

• Picardovi a Crusherové se narodí syn René Jacques Robert Picard. Chlapce pojmenovali po Picardově synovci Reném, který uhořel při požáru roku 2371, bratru Robertovi a po prvním manželovi doktorky Crusherové, Jacku Crusherovi. (film Star Trek: Generace a román Star Trek: Volání osudu – Ztracené duše)

• Po borgské invazi přebírá Sisko velení lodi U.S.S. Robinson.

2382

• Admirál Janewayová společně s posádkou Voyageru dopomůže mimozemskému druhu Edrehmaiů vydat se na náročnou cestu mimo naši Galaxii. Společně odlétají z kvadrantu Delta neznámo kam.

• Andor vystupuje z Federace v návaznosti na problémy souvisejícími se závažnou reprodukční krizí postihující jeho obyvatele.

2383

• Breenské a tzenketské lodě napadnou a zničí stanici Federace Deep Space 9. O život přichází přes tisíc lidí.

2384

• Pět let poté, co se android Dat obětoval, aby zachránil Picarda, je „znovuzrozen“, když je mu paměť extrahována z mysli jeho bratra, androida B-4, a přenesena

2385

do nového umělého těla vytvořeného Noonianem Soongem. Datova dcera Lal je rovněž opravena a reaktivována.

• Deep Space 9 (II), nová stanice Federace, je uvedena do provozu a umístěna stejně jako její předchůdkyně poblíž bajorské červí díry. Při slavnostním otevření je spáchán atentát na prezidentku Federace Naniettu Bacco. Prozatímním prezidentem je jmenován člen Rady Federace Ishan Anjar z Bajoru.

• Julian Bashir navzdory rozkazům Hvězdné flotily a dočasného prezidenta Ishana vyvíjí lék schopný zastavit andorianskou reprodukční krizi. Dokáže to s dopomocí kapitána Dax. Oba jsou následně uvězněni.

• Je odhalena zločinecká minulost prozatímního prezidenta Ishana. Andor znovu vstupuje do Federace. Prezidentské volby vyhrává andorianská zhen a uděluje Bashirovi a Dax milost.

2386

• Při průzkumu Odysseova průsmyku narazí Picard a Enterprise na masivní zbraň, kterou neznámý mimozemský druh sestrojil na základě prototypu „požírače planet“ a poslal ji zpět v čase z konce pětadvacátého století. Při zkoumání počítačových systémů zbraně objeví nadporučík Taurik informace o budoucích událostech, které nesmí prozradit. Je vyslechnut Úřadem pro časová vyšetřování a zavázán k mlčenlivosti v souladu se Základní časovou směrnicí.

• Picard a Enterprise objeví zbloudilou planetu mimo jakoukoli soustavu uvězněnou v sérii náhodných skoků napříč dimenzemi a časovými rovinami. Zde se

posádka setkává s alternativní verzí U.S.S. Enterprise NCC-1701-D z reality, v níž Picard nepřežil zajetí a asimilaci Borgy.

• Novinářka Ozla Graniv s pomocí Juliana Bashira a Data odhalí kompletní historii Oddílu 31 a dokumenty týkající se nelegálních aktivit sahajících přes dvě století do minulosti. Všichni známí agenti Oddílu 31 jsou dohledáni a zatčeni. Picard je spojován s vraždou prezidenta Mina Zifeho, kterou organizace spáchala v roce 2379.

2387

• Kapitán Picard, zbavený obvinění souvisejících s odhalením Oddílu 31, se připravuje na návrat Enterprise do Odysseova průsmyku, aby zde pokračoval v průzkumné misi.

A NYNÍ…

ČÁST I. ZKÁZA ČASU

Stejně jako mnoho jiných světů, které na svých cestách spatřil, byl i tento mrtvý. Kdysi kypěl životem, ten se však vytratil před nespočtem tisíciletí.

Když býval Cestovatel mnohem mladší a teprve se učil ovládat své nové schopnosti, vydal se na tuto planetu, aby pozoroval civilizaci, která ji nazývala domovem. Její společnost byla mírumilovná, rozvíjela umění a vědy, oplývala divy a zázraky. S vášní, s jakou zkoumala hvězdy nad sebou, studovala a poznávala i svět kolem sebe a v každém jedinci. Nikdy nezjistil, co nakonec tento svět dovedlo k zániku, ani kdy přesně k němu došlo. Stejně jako řada dalších podrobností týkajících se této planety zůstával i konečný osud jejích obyvatel zahalen tajemstvím a vzdoroval všem snahám vynést pravdu z temnoty na světlo.

Ačkoli místní vymřeli a obrátili se v prach již dávno, stále se zde držel život. Dokázal jej vycítit – měl podobu niterných impulzů dotýkající se samé hranice jeho vnímání, přesto tu byl. Život ve své nejzákladnější, prapůvodní podobě. Časem se snad jednoduché aminokyseliny, které dokáží přežít dostatečně dlouho, aby vytvořily první mikroskopické bílkoviny, budou dále vyvíjet a utvářet jiné, vyšší formy života. Za další miliardy let by z tohoto světa mohla vzejít nová civilizace. Pak, představoval si Cestovatel, by se celý cyklus snad dokonce zopakoval, stejně jako se vracel na nesčetných světech v tomto vesmíru i mimo něj.

Taková byla povaha života i času. Ze všech sil se snažil bojovat s narůstající únavou, která na něj doléhala, věděl, že si může oddechnout jen na chvíli. Dříve nebo později ho jeho pronásledovatelé – ať byli kýmkoli nebo čímkoli – najdou. Veškerý odpočinek, který si zde dopřeje, bude velice krátký, než se znovu pustí do boje. Ani teď, na tomto místě si Cestovatel nemohl dovolit marnit čas. Čas se totiž v mnoha ohledech stal jeho úhlavním nepřítelem. Půda, na níž stál, byla dokonalým obrazem zkázy, očividně se nijak významně nezměnila od chvíle, kdy neznámá civilizace před dávnou dobou zanikla a rozpadla se v prach. Viděl, kde písek celá tisíciletí drolil skalní a geologické útvary na kousíčky, které pokrývaly krajinu ve všech směrech.

Zasněžené hory v dálce napovídaly, že vody je zde stále dost. Jeho vytříbené smysly mu prozradily přítomnost nedalekého podzemního pramene. Cestovatel si upravil popruh obnošené plátěné brašny – zbytečného zavazadla, materiální připomínky minulého života – popotáhl si ji výš na rameno a vydal se po zvuku.

Prohlubeň u paty velkého skalního útvaru vystupujícího z půdy zaplavila voda. Poklekl vedle tůňky a nabral si tekutinu do dlaní. Teprve když ji přiložil ke rtům, si uvědomil, jak je studená. Než ji ochutnal, poznal, že není otrávená, a vychutnával si osvěžení, které přinášela. Vlnky, jež na vodě rozvířil, se vytrácely a Cestovatel se sklonil blíž, aby si prohlédl odraz na hladině. Kdy naposledy spatřil vlastní tvář?

Wesley Crusher pozoroval hluboké vrásky na své tváři; či alespoň na těch částech obličeje, které nezakrýval plnovous, dnes spíš šedivý než hnědý, jak si jej pamatoval z minulosti vzdálenější, než jak ji v duchu vnímal. Totéž platilo o jeho vlasech, které mu spadaly přes uši a čelo až na ramena zahalená obnošenou tmavou koženou bundou. Bezmyšlenkovitě si jednou rukou prohrábl husté kadeře, jejichž světlá barva

pouze přispívala k tomu, že vypadal mnohem starší, než ve skutečnosti byl. Ať už byl jakkoli starý.

Už dávno přestal podobným malichernostem věnovat pozornost, jelikož na jeho současnou existenci neměly valný vliv. Z určitého hlediska uplynulo od chvíle, kdy započal svou pouť, přes čtvrt století. Z jiného úhlu pohledu opustil život obyčejného smrtelníka před pouhým okamžikem. Obojí bylo stejně platné, podobně jako nezměnitelný fakt, že ho cesty zavedly miliony let do minulosti i budoucnosti. Ať už vnímal délku svého života jakkoli, ať už by použil k jeho měření sebenepatrnější časovou jednotku, pamatoval si každý jeho aspekt. Cítil se stejně mladý a plný naděje a elánu jako na počátku, ale zároveň ho každá částečka jeho bytosti bolela tíhou plynoucího času. Silou myšlenek dokázal Wesley veškeré neblahé pocity zahnat, přesto si dobře uvědomoval, kolik úsilí ho to stojí.

Že by ho čas konečně dohnal? Jak dlouho dokáže ještě cestovat? Nebyl si jistý. Dnes víc než kdy jindy zde sehrávaly svou roli faktory, v jejichž světle se jeho otázky zdály mnohem závažnější. Navzdory schopnostem, které si během svého zvláštního, ale neobyčejného života osvojil, přehled o budoucích událostech získal až během svých nedávných cest. Jak věděl z lekcí, které mu poskytl jeho mentor i instruktoři na Akademii Hvězdné flotily ještě za života, který dávno opustil, bylo podobné vědění z těch či oněch důvodů nebezpečné. Wesley si vždy dával pozor, aby se nenechal zlákat znalostí budoucnosti, a ovlivnil tak svá rozhodnutí a činy. To představovalo příliš velké riziko v měřítku, jaké téměř nedokázal rozumově uchopit. Pravidla cestování časem, jež ve svém předchozím životě respektoval, byla téměř naivní, jelikož si je stanovily bytosti zcela neschopné plně pochopit důsledky, které byly v sázce, alespoň však vycházela ze snahy nikomu neuškodit. Jejich filozofickou podstatu přenesl i do zásad, na jejichž základě nyní sám cestoval vesmírem.

Ukázalo se, že na nich záleží jen velmi málo.

Když Wesley kráčel pustým terénem, všiml si, že skalní útvary, které ho obklopují, jako by se zvětšovaly a přibližovaly. Přestože věděl, kam míří, nemohl se ubránit pocitu, že ho skalní ochozy po obou stranách vedou vlastním směrem. Vzpomněl si, že podobné pocity zažíval i při svých předchozích návštěvách tohoto světa, a pokaždé přemýšlel, jestli jde jen o náhodný jev, nebo promyšlený záměr. Byla to jen další z mnoha záhad spjatých s tímto místem, které se mu nikdy nepodařilo odhalit.

Mezi skalami se zjevila průrva a Wesley si s každým krokem stále více uvědomoval tichý, neodbytný kvílivý tón, který se nesl vzduchem. Když se vynořil na další planině, zvuk už ignorovat nedokázal. Zdálo se mu to, nebo byl pronikavější a intenzivnější, než si pamatoval z poslední návštěvy?

Snažil se všudypřítomné hučení ze všech sil potlačit a upřel pohled na ruiny mrtvého města, které se rozprostíraly do všech směrů vyprahlé pláně. Místo, kam dorazil, ho přivedlo téměř do středu starobylé, opuštěné metropole a umožnilo mu obdivovat fascinující směsici formy a funkce, technické zručnosti a umělecké představivosti, kterými se město honosilo. Nepřestávalo ho udivovat, že lidé natolik zruční a schopní postavit tak úžasnou věc se z nechali smést z povrchu zemského. Z jejich výdobytků zbylo jen to, co ještě nepodlehlo živlům a neúprosnému běhu času. Co po nich zůstalo, se však stalo němým svědectvím dovednosti a krásy. A pak tu byl artefakt.

Podivná stavba, zahalená rouškou tajemství, mnohem záhadnější než osud vyhynulých obyvatel této planety, se zdála být cizí i zde, stejně jako kdekoli jinde, kam se kdy Wesley vydal. Stála osaměle uprostřed ruin nedaleko středu mrtvého města. Zbytky dávné architektury se tyčily kolem něj jako stráž a naznačovaly, že artefakt má zaujmout mysl, ne být obdivován pro svou krásu. Asymetrický elipsoid,

usazený na pokraji vyprahlé mrtvé půdy, vypadal jako vytesaný ze skály, ačkoli Wesley nedokázal určit jeho přesné složení ani s pomocí svých schopností. Rovněž pokusy určit jeho stáří vyšly vniveč. Záznamy z prvního setkání Hvězdné flotily s objektem naznačovaly, že jeho vznik a umístění předcházely vzniku života na tomto světě o miliardy let. To znamenalo, že tu pravděpodobně stál dávno předtím, než se na světech v této galaxii vyvinul život, ale veškeré následné snahy o jeho prozkoumání a pochopení narazily na tentýž problém. Wesley se postavil přímo před něj a nahlédl do otvoru v jeho středu, který mu na chvíli umožnil spatřit další trosky města. Kromě vědců a výzkumníků Federace, kteří ho používali k pozorování dávných událostí – a ještě vzácnějších případů, kdy jím někdo skutečně prošel, aby využil jeho ohromujících schopností –, tu spočíval mlčky.

Stejně jako po většinu své existence čekal Strážce věčnosti, až mu bude položena otázka.

„Strážce,“ oslovil ho Wesley a přimhouřil oči, zatímco si časový portál prohlížel. „Slyšíš mě?“

V reakci na jednoduchý dotaz se elipsoid zevnitř rozsvítil a začal pulzovat září vyvolanou minerály či jinými materiály, které se vzpíraly všem pokusům o zkoumání a klasifikaci. Otvor se zamlžil a zaplavil vířícími barvami. Teď, když byl portál aktivní, Wesley pocítil úzkost, která ho sem přitáhla, spolu s nárůstem vln energie časového proudu doprovázející aktivaci portálu.

„Jsem Strážce věčnosti,“ pronesl hluboký baryton, který jako by se odrážel od okolních ruin a skalních útvarů. „Slyším tě, jako slyším všechny.“

Wesley pocítil nové výkyvy v proudu energie, již artefakt generoval. Byly mnohem silnější, než jaké zaznamenali vědci zkoumající jeho fungování, a instinkt mu napovídal, že jsou reakcí na něco, co Strážce vnímá jako nebezpečí. Vnější podněty, které jej ohrožují… odjinud.

„Útočí na tebe,“ konstatoval Wesley, neptal se. Cítil, jak se síly stupňují, jak na portál dorážejí. „Víš, o koho jde? Nebo o co?“

Strážce odpověděl: „Je to vše, co bylo, a vše, co kdy bude.“

„To mi hodně pomohlo.“

Ačkoli sem Wesleyho přivedly obrovské energie generované věčným portálem, přišel sem hledat i vlastní odpovědi.

Hádal, že portál jako jeden z mála známých časových fenoménů roztroušených po celé Galaxii může přilákat jeho dosud neznámé pronásledovatele. Dokázal by mu poskytnout ochranu před tajemným nepřítelem? Vzhledem k tomu, že limity Strážcových schopností i pro Cestovatele zůstávaly mystériem, nemohl si být jistý. Přinejmenším se domníval, že časové rušení způsobené zjevným nepokojem uvnitř artefaktu by ho mohlo ochránit před odhalením a poskytnout mu čas na zjištění identity protivníka.

Můžeš utéct, připomněl si, ale neschováš se.

„Víš, jak dlouho už na tebe útočí?“ zeptal se.

Strážce, jehož vnitřní mechanismy stále pulzovaly energií, odpověděl: „Útok dosud nezačal. Útok trvá od nepaměti. Útok nikdy nezačne, a přesto bude pokračovat navěky.“

Wesley zatnul zuby a zklamaně zavrtěl hlavou. „Co to má sakra znamenat? Jak ti mám rozumět?“ Strážcova záliba odpovídat v hádankách byla vyhlášená, mírnit ji bylo možné pouze, když jste mu položili přímé otázky týkající se jeho konkrétních schopností. Proč se tedy teď uchyloval k mlžení? Co mu unikalo? Možná starobylý portál netušil, co ho ohrožuje. Když o tom Wesley uvažoval, marně se snažil formulovat otázku, kterou by mu mohl položit a která by přinesla užitečnější odpovědi.

Počkat, projelo mu myslí. Co je to… Ne!

Něco teď bylo jinak. Ucítil náhlý nárůst energie, která se ze Strážce kaskádovitě valila ven, pouhý okamžik předtím, než barvy vířící uvnitř portálu zesílily svůj jas a změnily se

v chaos. Byly dokonce extrémnější než ty doprovázející jeho rozrušení, jako by portál nyní mobilizoval veškeré síly, aby odrazil nový, zákeřnější útok, než jaký dosud zažil. Wesleyho zaplavil obrovský narůstající nápor, jako by se ocitl v divokých proudech povodně, která se valí odevšad a slévá se u Strážce. A utápí jej.

Není to voda! připomněl si v duchu. Ale čas!

Čas. Neúprosné, neústupné proudy, které se hromadí, poháněné dosud nepoznanými silami. Až dosud Wesley svým pronásledovatelům přímo nečelil. Nenaznačili mu ani svou totožnost, ani důvody, proč ho chtějí lapit. Jednoduše útočili, jako by je poháněl čirý vztek, on ale věděl své. Cítil jejich záměr i odhodlání, zvláště teď, když na něj dorážela beranidla samotného času.

Skrývalo se v tom něco víc. Wesley to cítil, pronikalo to jím, a dokonce i skrz něj se sílícími přívaly. Vnímal účel, záměr. Ať už to bylo cokoli, nechtělo to jen jeho. Wesley se nemohl zbavit dojmu – či spíš absolutní jistoty –, že jeho dosud neviditelný nepřítel prahne po všem.

Ucítil první náznaky strachu, které se vynořily na okraji jeho vědomí. V tomto okamžiku jeho pozoruhodného života, po všem, co zažil, to byl pro něj téměř cizí pocit, a přesto ho nedokázal popřít. Co když nebude schopen zastavit nebo dokonce bojovat s tím, co si pro něj přijde? Co když…

Poprvé po delší době, než na jakou si pamatoval, Wesley Crusher zapomněl na všechno, čím se stal, a jeho mysl a emoce se soustředily na jedinou myšlenku, na jediného člověka, na němž mu záleželo nade vše a kterého možná nedokáže ochránit.

Mami.

U.S.S. Enterprise NCC-1701-E

2387 „Wesley?“

Beverly Crusherové se před očima mihnul obraz jejího syna, nebo alespoň někoho, o kom si byla jistá, že jím musí být. Pak vše opět zmizelo v náhlé závrati a lékařka ztratila rovnováhu. Rychle natáhla ruku, aby se něčeho přidržela, a opřela se o blízké lůžko pro pacienty.

„Doktorko? Děje se něco?“

Hlas, který ji oslovil, zněl tiše a vzdáleně, nedokázal proniknout zvoněním v jejích uších. Crusherová, stále opřená o lůžko, ucítila, jak se jejího předloktí dotýká ruka, a uvědomila si, že ji musí držet její pacient. Zrak se jí začínal projasňovat, závrať ustupovala. Barevné skvrny nabývaly zřetelnějších tvarů, včetně té velké přímo před ní. O pár sekund později se spojily v pozemšťana se světlými vlasy, poručíka Bryana Regnise. Důstojník bezpečnosti, který ještě před chvílí podstupoval lékařskou prohlídku, na ni zíral s výrazem očividného znepokojení.

„Doktorko Crusherová,“ ozval se další hlas. Lékařka se otočila a spatřila Tamalu Harstadovou, jak k ní přechází přes ošetřovnu Enterprise. Měla na sobě civilní oblečení a Crusherová se na okamžik podivila, proč je mladá lékařka na ošetřovně v době, kdy nemá službu. Za ní vyšel z jedné

z ordinací, vyhrazených pro lékařský personál, doktor Tropp. Denobulanský lékař, který na lodi sloužil jako Beverlyin asistent, dohnal Harstadovou, a společně se zastavili u Crusherové. Jak bylo jeho zvykem, měl přes uniformu Hvězdné flotily přehozený modrý laboratorní plášť, jaký členové jejího týmu běžně používali.

„Co se stalo?“ zeptala se Harstadová poručíka Regnise, který se posadil a přehodil nohy přes okraj lůžka.

Regnis se na Crusherovou ostražitě zadíval, než odpověděl:

„Nejsem si jistý. Doktorka mě právě skenovala a ptala se, jak se cítím.“ Poklepal na lůžko. „Pak už jen vím, že vypadala, jako by měla omdlít.“ Když si ji prohlížel, tvářil se ještě ustaraněji. „Jste si jistá, že vám nic není, doktorko?“

Crusherová se přinutila k úsměvu a přikývla. „Myslím, že ne, poručíku. Děkuji.“

„Diagnózu nechte na mně,“ poznamenal Tropp.

Nařídil poručíku Antoinette Mimouniové, jedné ze sester, které měly na ošetřovně službu, aby dohlédla na Regnise, pak odvedl Crusherovou z prostoru pro pacienty do ordinace. Harstadová se vydala za nimi. Jakmile se ocitli z dohledu a doslechu podřízených i pacientů, Tropp pokývl Crusherové, aby se posadila za stůl. Tehdy si všimla, že z kapsy laboratorního pláště vytahuje lékařský trikordér. Usmála se a uvědomila si, že Tropp ji prozřetelně odvedl z ošetřovny, aby mezi personálem a posádkou nepůsobil další rozruch v případě, že by jeho skenování odhalilo něco znepokojivého. Zatímco pracoval, Harstadová obešla stůl a Crusherová si znovu všimla, že na sobě nemá běžnou uniformy Flotily. Světlý top a béžové legíny kontrastovaly s lékařčinou tmavou pletí a ladily se zlatou čelenkou, kterou nosila, aby jí černé vlasy nespadaly do tváře. Díky tomu si Crusherová uvědomila, že její kolegyně v tuto hodinu na ošetřovně nemá co pohledávat.

„Co tady vůbec děláte, Tamalo?“ zeptala se jí. „Měla byste být na večeři s Geordim a pak zkoušet nějaký nový

holoprogram, který našel. Východ slunce na Zetě Minor, nebo tak něco, ne?“

Harstadová se opřela o stůl. „Takový byl jeho plán, ale pořád je dole ve strojovně a vrtá se v jakémsi regulátoru nebo průtokovém senzoru nebo kdoví v čem. Rozhodla jsem se na něj počkat a dopsat při tom pár zpráv, které ještě nemám hotové.“ Naklonila se blíž a téměř spikleneckým šepotem dodala: „Malá rada: Nikdy si nic nezačínejte s hlavním inženýrem hvězdné lodi.“

„Ať už vám to dopadne jakkoli,“ dodala Crusherová, „rozhodně si neberte kapitána.“

„Čeká nás dovolená na planetě,“ povzdechla si Harstadová. „Vím určitě, že ho budu muset unést, abych ho dostala z lodi.“

„Základna jedenáct má jedny z nejhezčích pláží, jaké jsem kdy viděla. To je výhoda, když stanici postaví na planetě, a ne ve vesmíru. Mají tam bungalovy na kůlech nad vodou. Můžete se potápět do oceánu přímo z ložnice. Není nad to zaplavat si při měsíčku a nejbližší sousedy mít sto metrů daleko.“

„Co tím chcete říct, doktorko?“ pozvedla Harstadová pravé obočí.

„Že když to správně podáte, unášet ho vůbec nebudete muset.“

Chvilka nevážného klábosení stačila, aby se Crusherová rázem cítila lépe. Ať už se jí přihodilo cokoli, podle všeho to vyprchalo a zůstaly jen otázky, které jí teď její kolegové budou klást.

Zatímco Tropp přejížděl odnímatelným diagnostickým skenerem trikordéru nad hlavou Crusherové, Harstadová dál vyzvídala: „Už jste něco podobného zažila? V poslední době?“

Doktorka zavrtěla hlavou. „Ne. Nikdy.“ Uvolnila se, opřela a pocit neklidu vyprchal. Zůstaly jen otázky, co mohl Wesleyho obraz znamenat. „Vůbec jsem na něj před chvílí nemyslela. Alespoň ne vědomě.“ Její slova očividně vyvolala

na tvářích obou jejích kolegů zmatené pohledy. Uvědomila si, že ji v ošetřovně pravděpodobně neslyšeli. „Omlouvám se. Na okamžik jsem…“ Odmlčela se a snažila se najít správná slova. „…živě viděla svého syna Wesleyho.“

„Hádám, že na něj myslíte často?“ pobídl ji Tropp. Vypnul skener, sevřel jej v dlani a studoval údaje z trikordéru. Crusherová si všimla jeho výrazu; jako většina Denobulanů nic nezastíral.

„Samozřejmě,“ odpověděla. Vzápětí mávla rukou, jako by chtěla své slovo vzít zpět. „Tedy nemyslím na něj každou chvíli, ale je to můj syn. Vzpomínám na něj pořád. Sám jste rodič, doktore. Víte, jaké to je.“

Tropp se usmál a tvář jako by se se mu protáhla, nijak se nesnažil skrýt zjevnou hrdost. „To vskutku jsem. Osm dětí, třicet čtyři vnoučat a tři pravnoučata.“ Zastavil se, zadíval se kamsi daleko za Crusherovou a zvedl prst. „Třicet pět vnoučat. Nejnovější přírůstek jsem ještě nepoznal, a čím jsem starší, tím je někdy těžší mít o všech přehled.“

„Jen vás poslouchám, a už se cítím unavená,“ poznamenala Harstadová.

Její slova vyvolala u všech tří lékařů smích. Tropp pak zaklapl trikordér a vrátil ho do kapsy laboratorního pláště. Ruku v ní nechal a druhou schoval do druhé kapsy. Úsměv mu zmizel a nahradil ho opět výraz profesionálního zájmu.

„Kdy jste naposledy svého syna viděla?“ zajímal se.

Crusherová odpověděla: „Při té záležitosti s Datem a planetou strojů ve středu Galaxie.“

Wesley a jeho mentor, Cestovatel, vyhledali pomoc Enterprise poté, co narazili na obří stroj, který ničil celé sluneční soustavy. Ostatní Cestovatelé ze strachu před mocí stroje uprchli a Wesleymu nezbylo než se obrátit s prosbou o pomoc na lidi, kterým důvěřoval nejvíc. Společně s Datem a Picardem stroj přesvědčili, aby upustil od cíle zničit subprostor, a tím i cestování a komunikací nadsvětelnými rychlostmi,

čímž si připravoval půdu pro likvidaci všech živých bytostí v Galaxii. Po skončení krize se Wesley vrátil k cestování vesmírem, který byl nyní jeho domovem. Bez možnosti komunikace s ním Crusherová nemohla tušit, co dělá nebo jak se cítí; mohla jen doufat, že se jednoho dne vrátí.

„Zdávají se vám o něm někdy sny?“ ptala se dál Harstadová.

Crusherová vzdychla a zavrtěla hlavou. „Na žádné si nevzpomínám. Ať už se ale jednalo o cokoli, nikdy jsem nic podobného nezažila. Ani nevím, jak to popsat, bylo to ale velmi intenzivní. Jako denní snění, ale mnohem hlubší, a zároveň nejasné a neurčité.“ Zavřela oči a dotkla se špičky nosu. „Možná jsem jen unavená. Byl to… inu, dlouhý rok. Že ano?“

Harstadová poklepala na stůl. „Už zase klade řečnické otázky. To bude dobré znamení. Nebo ne?“

„Sken nezjistil žádné abnormality,“ souhlasil Tropp a našpulil rty. Po chvíli dodal: „Rád bych ale pro jistotu provedl podrobné vyšetření.“ Jako by očekával lékařčin protest, vytáhl pravou ruku z kapsy a pozvedl ji. „Můžeme je provést, až propustíme dnešní pacienty. Nikdo nepřišel kvůli ničemu vážnému a ošetřovna bude do třiceti minut prázdná. Mohlo by to dokonce vylepšit posádce morálku. Uvidí, jak je hlavní lékařka vystavena týmž mukám, jakým podrobuje je.“ Na tvář se mu vrátil široký úsměv, kterým Crusherovou ujistil, že pouze žertuje.

„Stačí, když donutím kapitána podrobit se pravidelné prohlídce.“

Crusherová věděla, že nemá smysl se s Troppem hádat. Byl stejně neodbytným lékařem jako ona a ne nebral jako odpověď, pokud šlo o něco nezvyklého. I když byla v pokušení pustit celou záležitost k vodě, zdravý rozum jí velel, aby ho nechala vyšetření provést. Když nic jiného, vyloučí všechny zjevné fyziologické či neurologické poruchy.

„Vyhrál jste,“ zvedla ruce, jako by se vzdávala. „Odevzdávám se do vaší laskavé péče, doktore.“

Tropp vypadal, že je s její odpovědí spokojen, a přikývl. „Dobrá tedy. Postarám se o naše zbývající pacienty. Byl bych raději, kdybyste vyčkala tady v ordinaci. Pro případ, že by došlo k další… události.“

„S tím vám mohu pomoci,“ nabídla se Harstadová. „Mám ještě trochu času, a kdyby mě Geordi hledal, může tu počkat, než skončíme.“ Vyměnila si s Crusherovou spiklenecký pohled. „To ho odnaučí nechávat dámu čekat.“

Crusherová přikývla: „Určitě.“ Vstala z křesla a podala si z okraje stolu padd. Obsahoval její vlastní zprávy, které mohla při čekání na Troppa aktualizovat. „Prosím, omluvte se za mě poručíku Regnisovi.“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Tropp. „I když předpokládám, že ne–“

Doktora přerušil zvuk lodního interkomu, v němž se ozval hlas Hailana Casmira, civilního vychovatele a vedoucího lodního střediska péče o děti.

„Vzdělávací středisko doktorce Crusherové.“

Crusherová se nejprve instinktivně podívala na displej chronometru na rozhraní svého stolního počítače. Ztratila snad pojem o čase a zapomněla vyzvednout Reného ze školy? Chronometr ji ujistil, že tomu tak není, což v ní vyvolalo zcela novou úzkost. Poklepala na komunikátor připevněný na tunice uniformy.

„Tady Crusherová. Co se děje, pane Casmire?“

V Argelianově hlase se odrážely obavy, když odpovídal: „Velmi se omlouvám, že vás obtěžuji, doktorko, ale jde o Reného. Před chvílí začal plakat. Snažili jsme se ho uklidnit, ale nedá se utišit. Mohla byste –“

„Hned jsem tam.“