0044150

Jen drÁpkeW

UvízneŠ

KRIMINÁLNÍ PŘÍPADY KLÁRY RADOVÉ

DÍL PRVNÍ

proZřEnÍ

KAPITOLA 1.

Máma měla pravdu. Mladý holky nemají chodit do kriminálu, pomyslela si Tereza. Právě kráčela chodbou, štiplavě páchnoucí dezinfekcí, a jeden z vězňů v kombinovaných světle a tmavomodrých bundách, kteří měnili schodiště v mokré kluziště, na ni nenápadně vyplázl jazyk a obscénně s ním zaklinkal.

Dvě romské matrony se dvěma výrostky neurčitého věku si toho buď nevšimly, nebo byly prostě zvyklé. Starý noblesní pán, nejspíš otec nějakého tuneláře, měl co dělat, aby udržel tempo s dozorcem, který skupinku vedl, a další dvě nebo tři ženy, nejspíš družky a manželky vězňů, kráčely zahloubané do svých myšlenek.

Tereza nikdy předtím ve vězení nebyla. Její tíseň odstartoval už vstupní rituál. Ta prohlídka, daleko pečlivější než na letišti, klíček od skříňky, v níž musela odložit všechny věci včetně mobilu, ta odcizená komunikace přes plexisklo a přes otočný šuplík, v němž zmizela její občanka. I ona si tak připadala, když za ní zaklapla jedna mříž, než se otevřela další, ten neustálý kovový klapot připomínající neúnavný mlýnek na maso, jehož se stává pokrmem.

Návštěvní místnost ale byla prosvětlena řadou zamřížovaných oken u stropu a jediné, co tu bylo tísnivé, byl vydýchaný vzduch plný mužského potu. A taky stolky a sedátka, vše pevně přichycené k zemi, jako by hrozilo nebezpečí, že každou chvíli nějaký násilník vybuchne v nekontrolovaném záchvatu vzteku. Tlustý Rom se ale dojatě vítal s rodinou, syn starého pána vypadal spíš zkroušeně než agresivně a manželé žen, které přišly spolu s Terezou, vypadali jako tatíci na montáži.

Otec Terezy seděl až v koutě u topení. Taky se usmíval dojatě a bylo vidět, že by dceru nejradši objal. Jenže oba věděli, že v tu chvíli by návštěva skončila. Takže se jen posadila proti němu, s rukama sepjatýma na stole jako ty jeho, a umožnila mu, aby se alespoň nenápadně dotýkaly klouby jejich prstů.

Od chvíle, kdy ho viděla naposled na Skypu, uplynuly už více než tři měsíce a v duchu se zhrozila, jak mezitím zestárnul. Opálení, které vystavoval tehdy na odiv u bazénku v soukromém apartmánu Bahiazul, zešedlo a zbledlo, u očí a kolem úst mu vystoupily vrásky. I vlasy, předtím ještě kaštanově hnědé, zešedly a bezdomovecky splihly. Jen oči zůstaly stejné. Živé, radostné, že ji vidí.

„Jsem rád, že jsi přišla,“ řekl a přitlačil se svými klouby prstů k jejím.

„Víš, že bych přišla, i kdybys nezavolal,“ usmála se. Hned se ale lekla, protože viděla, jak se ustrašeně přikrčil a rozhlédl, jestli někdo neslyšel, co říká. Já blbá! zanadávala si v duchu. A hned následovala další myšlenka: Jak to tu asi s těmi mobily dělají?

„Tím jsi mě vždycky dojímala,“ přešel ten přešlap, jako

by se nic nestalo. „Jak jsi mi věřila, i když na mě házeli špínu ze všech stran. Včetně mámy.“

Poprvé od zatčení z jeho úst slyšela to slovo. A zatímco předtím, když si tajně volali a skypovali, aniž by věděla, kde se skrývá, znělo uvolněně, trochu paternalisticky a trochu posměšně, teď zaznělo stroze. Ublíženě. Takřka pomstychtivě.

„Proto se s ní taky od tý doby, co tě dostala sem, nebavím,“ řekla rychle, aby tomu jeho ublíženému tónu ulevila.

„Vůbec?“ podivil se.

„Vůbec,“ řekla rezolutně. „Jako moje máma prostě skončila.“

„Ale bydlíte spolu…“ zaváhal.

„To jo. Ona má svůj pokoj, já mám svůj pokoj, a když je jedna z nás v kuchyni nebo v koupelně, druhá počká.“

„Možná jsi k ní nespravedlivá,“ zakýval hlavou ze strany na stranu. „Stíhat zločince je koneckonců její práce.“

„Ale ty nejsi zločinec. Ty jsi můj táta. A skoro dvacet let její nejbližší člověk,“ oponovala mu s neúprosnou logikou.

„Byl jsem,“ připomněl jí profesorsky pozdviženým prstem. „Než jsem se dostal do maléru.“

„Za to jsi ale nemohl, ne?“ nakrčila obočí. „Nevěděl jsi, že tě podvedou ti, co ti slibovali ty zázračný investice.“

„To sice ano,“ svěsil kysele koutky. „Ale na tohle zákon nehledí. Já ty lidi nalákal do toho investičního fondu, já jsem za poctivost tý operace ručil svým jménem. Takže…“ bezmocně rozpřáhl dlaně. „Nedivím se, že i máma byla naštvaná. I její kolegové, ten Dostál

s Máchou, podlehli tomu snu o astronomickým zbohatnutí. A pak jí to samozřejmě dávali sežrat. A nejspíš pořád dávají…“

„Omlouvej si ji, jak chceš, podle mě udělala sviňárnu, když se rozhodla, že tě sama přiveze v klepetech,“ řekla chladně. „Jenom si chtěla potvrdit svou nadřazenost. Svoje ego.“

„Bavme se radši o tobě,“ smetl dlaní předchozí téma ze stolku jako smetí. „Jak študuješ. A jak žiješ. Baví tě to?“

„Moc ne,“ pokrčila rameny.

Zatvářil se udiveně. „Myslel jsem, že sis vybrala environmentální politiku jako obor právě proto, že tě zajímá ochrana životního prostředí. Co tam je vůbec za předměty?“

„Environmentální hrozby v kontextu změny klimatu , právo životního prostředí , prostorová data a GIS v životním prostředí, rozvoj venkova,“ odrecitovala jako u zkoušky.

Tentokrát skepticky protočil oči. „No, upřímně řečeno, u půlky těch názvů si nedovedu představit, co se pod nima skrývá. A to to stojí třicet litrů za semestr?“

„No právě,“ přikývla znechuceně. „Velký nafouknutý nic.“

„A kluci?“ Jeho oči se šibalsky přimhouřily. Pochopila, jak dovedl mámu okouzlit. „Nebo holky? Já zapomněl, že je jiná doba.“

„Spálila jsem se už dost,“ zakroutila rezolutně hlavou.

„To je fakt,“ pokrčil odevzdaně rameny. „Když sečtu toho rapera, co chtěl, abys spáchala sebevraždu, motorkáře, kterej s tebou havaroval, a toho Jestřába…“

„Orla,“ opravila ho.

„… tak tedy Orla, co se s tebou seznámil jen proto, aby se pomstil mámě, že pustila na svobodu vraha jeho matky, a pak skočil z věžáku…“ beznadějně pokýval hlavou. „Někoho jsem zapomněl?“

„Jo. Mojdu. Instruktora golfu, co ve mně viděl jen řezivo.“

„Jasně!“ Tátova tvář se rozsvítila úsměvem. „Jak jsi tu jeho novou frajerku vzala golfovou holí!“ Úsměv zase pohasl do starostlivého výrazu. „Už to máš vyřešený? S policajtama a tak?“

„Naštěstí jo. Rozhodla se mě nežalovat.“

Jak se blížil konec návštěv, hluk v návštěvní místnosti zesílil. Tlustý Rom se právě začal rozčilovat, že jeho ratolest si našla holku z rodiny generačně znepřátelené. Otec Terezy se znovu rozhlédl kolem a naklonil se přes stůl, jak nejvíc to šlo. Tereza pochopila, že právě na tenhle okamžik čekal.

„Teď ti dám do ruky papírek s dvěma telefonníma číslama,“ zašeptal tak tiše, že mu v tom hluku skoro nerozuměla. „Zapamatuj si jména. Ten první chlap se jmenuje Sláma. Zatelefonuješ mu a vyzvedneš si u něj obálku číslo pět. Odneseš ji chlapovi na druhým čísle. To je právník jménem Douděra. Nic víc od tebe nechci.“

„A to je… to je co?“ vykoktala zaskočeně.

„Neboj. Nic nezákonnýho. Ten Sláma mi dluží. A ten druhej by mě mohl dostat z basy. Je šikovnej. Uděláš to pro mě?“ Upřel na ni ty své upřímné, hluboké, modré oči a ona si znovu vzpomněla na mámu. Přikývla jako očarovaná.

„Hodná holčička,“ přikývl potěšeně, jako by chválil fenku za panáčkování. Pak položil své ruce na její a ona

cítila, jak jí mezi prsty vsunul malý přeložený papírek. Čekala, jestli hned dozorce hlídkující u stěny nepřiskočí a nebude je odtrhávat, jak to viděla ve filmech. Ale ten jen znuděně koukal do blba.

Když vyšla ven a ovanul ji svěží jarní větřík, teprve si uvědomila, jak je zpocená. A taky proč se cítila poslední hodinu tak bezbranná. To, když si zapnula mobil, její virtuální svět zase naskočil a obetkal ji ochrannou pavučinou kontaktů a sociálních sítí.

Ani její matka Klára Radová se necítila nejlépe. Zrovna se vracela z práce a přemítala shodou okolností o tomtéž.

K těm úvahám ji přivedlo vyšetřování zločinu, při kterém strávili odpoledne s kolegou Petrem Hamplem. Tři teenageři zpřelámali v parku kosti starému pánovi venčícímu jezevčíka. Jen je slušně upozornil, aby nenechávali u laviček povalovat injekční stříkačky, které právě použili. Že by se o ně mohl zranit i někdo další, kdo si nechce ničit zdraví sám. Třeba i dítě.

Jejich kamarádka, která se masakru aktivně nezúčastnila, si ale exekuci natočila na mobil a v podstatě udělala totéž, jako kdyby na místě činu vyložila občanky všech násilníků: Hrdě se s videem pochlubila na sociálních sítích.

Na úchylnou chlubivost sociopatů, kteří masakr spáchali – i těch, kteří záznam lajkovali – si Klára už dávno

zvykla. Už ji nepřekvapovalo, že se navzájem oceňují na internetu za ty nejodpornější kousky. Že ale virtuální

svět už nasákl do jejich životů tak hluboko, že je tahle závislost vede až k sebedestrukci, s tím si lámala hlavu už dlouho.

To jsou tak pitomí? Nebo je jim to fuk?

Naštěstí byli všichni nad čárou, tedy nad hranicí patnácti let. Jinak by je mohli nejvýš tak pohladit po hlavičce a pokárat, aby tohle příště nedělali. A ne moc přísně pokárat. Aby si nějaký advokát ještě nestěžoval, že policie traumatizuje děti…

Jednoduché vyšetřování mělo i jinou výhodu. Stihli s Petrem rychlovku u něj v bytě.

Když jejich pracovní vztah před rokem přerostl v intimní, scházeli se v posteli jen občas. Petrův děda, který vnuka vychoval po smrti jeho rodičů, byl i ve svých skoro devadesáti letech aktivní ve dne a tvrdě spal v noci, takže letiště lásky mělo volnou ranvej často. A když ne, pořád tu byl penzion za Prahou, v údolí Bojovského potoka, kde se milovali poprvé.

Občas se změnilo po případu tzv. Smrti s odkladem, jak si jej sami pojmenovali, na často. Klára prostě přestala šlapat na brzdu, jak to Petr hezky charakterizoval. Předtím ji brzdila řada pochybností, které se ukázaly jako naprosto zbytečné. Jestli má cenu začínat si opravdový vztah s mladším chlapem, jestli je správné, že jsou kolegové, když nepsané pravidlo kázalo: Co je v domě, není pro mě.

Jenže Petr se v té době začal scházet s mladou dívkou a ona si uvědomila, jak zoufale, až puberťácky na něj

žárlí. Z mladé dívky se nakonec vyklubala Petrova dcera, o které do té doby nevěděl. Ani ona o něm. Její matka

dávný hřích léta tajila. Postupující rakovina a blízkost smrti ji ale donutily utajeného biologického otce dceři prozradit. Tím spíš, že dcera otěhotněla s ženáčem, který ji poslal k vodě, a najednou nebyl nikdo, kdo by jí pomohl kritické období kolem porodu a po něm překlenout.

Klára si uvědomila, jak malicherné všechny její pochybnosti byly, a nechala vztahu volný průběh. Petr se ukázal jako vzorový dědo-táta. Ubytoval Veroniku u nich v bytě, který byl stejně pro dva osamělé muže příliš velký, vozil Veroniku na kontroly, dokonce i do kojení jí mluvil. Prý vstával ke Klárce, jak malou hezky pojmenovali, i v noci.

Ale vyvstala nová komplikace. Kde se teď milovat?

U Petra byla rodina, která si zatím žádala většinu jeho volného času, doma Terezka, která se sice nejdřív uraženě odstěhovala k babičce, ale pak se zase nafoukaně vrátila. Aby ne, když jí Klářina máma začala mluvit do života stejně, jako to dodnes dělala i dospělé dceři. Takže Klára si připadala zase jako o pětadvacet let mladší, když si volávala s Richardem ještě dávno předtím, než se vzali: „Tak co? Jeli vaši na chatu? Máma je bohužel dneska doma.“

Jak to trefně charakterizoval Petr: „Když jsem byl mladej, měl jsem kde a neměl jsem s kým. Netušil jsem, že to jednou bude naopak.“

Bylo to dneska odpoledne hezké. Ne že ne. Ale vědomí, že na to mají vymezený určitý čas, působilo na vzrušení jako rušička. Rychlovky jí přinášely víc rozladění než uspokojení.