Morální kompas
1
Bylo to jedno z těch krásných zářijových dopolední, den po Svátku práce, kdy se ve státě Massachusetts právě začali sjíždět studenti Střední školy svatého Ambrože. Ústav byl založen před více než sto dvaceti lety a impozantní zděné budovy, které jej tvořily, působily stejně distingovaně jako univerzity, na něž se zdejší absolventi zpravidla hlásili. Právě zde studovala celá řada význačných osobností, které se později proslavily po celém světě.
Pro ústav to byl přímo historický den. Po deseti letech žhavé diskuze a následných dvou letech přípravy se k osmi stům chlapcům mělo připojit sto čtyřicet dívek. V příštích třech letech se plánovalo konečné navýšení počtu studentů až na dvanáct set, z čehož celkem čtyři stovky budou tvořit dívky. Během prvního roku bylo přijato šedesát dívek do prvního ročníku, čtyřicet do druhého a dále pak dvaatřicet třeťaček a pouhých osm čtvrťaček, které se buď v nedávné době přestěhovaly na východní pobřeží, anebo měly jiný vážný důvod k tomu, aby maturitní zkoušku neabsolvovaly ve čtvrtém ročníku spolu s ostatními na původní střední škole. Před přijetím byla každá z dívek podrobena důkladné lustraci, což mělo zajistit, že se ke studiu v této instituci hodí nejen po akademické, ale i mravní stránce.
V rámci internátu byla děvčata rozdělena do dvou ubytoven, splňujících jejich potřeby. V průběhu roku se plánovala výstavba třetí budovy, a o rok později dokonce čtvrté. Všechny úpravy doposud probíhaly
podle plánu. Během posledního roku se vedla celá řada zdlouhavých diskuzí na téma, jak místo, kde se odjakživa vyučovali jen chlapci, přeměnit na koedukované vzdělávání. Podle zastánců smíšených škol by se tím mělo dosahovat lepších studijních výsledků, neboť dívky v daném věku přistupují ke studiu odpovědněji a lépe se učí. Dle názorů jiných se studenti naučí snáze řešit konflikty, zkombinovat studium a osobní život a umožní se jim více spolupracovat, a i soutěžit s opačným pohlavím, což je mnohem lépe připraví na „skutečný život“, tedy například na studium na univerzitě. Ke svatému Ambroži se v posledních letech hlásilo o něco méně dětí, jelikož čím dál častěji upřednostňovaly výuku ve smíšených třídách, kterou nabízela většina ostatních institucí. Proto se i zde muselo přistoupit k přijetí nového systému. Byl to ale těžký boj
ředitel, Taylor Houghton IV., byl jedním z posledních členů akademického sboru, který konečně rovněž pochopil výhody tohoto konceptu. Považoval jej totiž za velice riskantní a komplikovaný, například v důsledku studentských romancí, s nimiž se na ryze chlapecké škole nikdo potýkat nemusel. Lawrence Gray, vedoucí oddělení anglické literatury, nadnesl, zda by nebylo vhodné rovnou instituci přejmenovat na „školu Sodomy a Gomory“. Po sedmatřiceti letech na jednom místě se proti změně stavěl s největším odporem. Se svou tradiční, konzervativní a zahořklou povahou však v konkurenci kolegů, jejichž cílem bylo to, aby ústav držel krok s dobou nehledě na výzvy s tím spojené, nemohl obstát. Larry Gray nebyl zahořklý jen tak pro nic za nic: pouhých deset let před tím, než měl být u svatého Ambrože doživotně jmenován profesorem, ho opustila manželka, která si začala románek s otcem
jednoho takřka patnáctiletého žáka. Z rozvodu se nikdy nevzpamatoval, natož aby se znovu oženil. Zůstal v ústavu dalších sedmadvacet let a celé ty roky, byť byl skvělý pedagog, žil nešťastným životem. Z každého ze svěřených chlapců dokázal dostat to nejlepší a oni pak díky němu na zvolené univerzitě mohli přímo excelovat.
Taylor Houghton Larrymu přezdíval „ten náš bručoun“, ale nemyslel to nijak zle, měl ho totiž ve velké oblibě. Bylo mu jasné, že si v nadcházejícím roce neodpustí spoustu připomínek a bude remcat ostošest. Larryho odmítavý postoj k modernizaci měl ovšem za následek, že ho již celá léta odmítali jmenovat zástupcem ředitele. Do důchodu mu zbývaly jen dva roky, což mu ale nebránilo v tom, aby proti koedukaci ustavičně brojil.
Poté, co předchozí zástupce ředitele odešel do důchodu, neboť nehodlal ve stáří řešit tak zásadní změnu, trvalo profesorskému sboru celé dva roky, než pozici zástupce obsadil – a tentokrát se jím stala žena. Podařilo se totiž získat přízeň úžasné mladé Afroameričanky, do té doby působící jako zástupkyně ředitele na konkurenční střední škole. Nicole Smithová, která své vzdělání absolvovala na Harvardu, se na přechod ke svatému Ambroži a na výzvu spojenou s tak významnou přeměnou velmi těšila. Její otec působil jako děkan na menší, byť uznávané univerzitě a její matka, nositelka ceny za poezii, vyučovala na Princetonu. Nicole měla zkrátka akademický život v krvi. Ve svých šestatřiceti letech byla plná elánu a překypovala energií. Taylor Houghton byl, stejně jako všichni ostatní členové sboru i školské rady, z jejího nástupu nadšen – dokonce ani Larry Gray neměl mnoho námitek a oblíbil si ji. Sám
již na pozici zástupce ředitele neaspiroval. Ze všeho nejvíc se těšil do důchodu.
Shepard Watts, předseda školské rady, se řadil mezi nejhorlivější podpůrce přechodu na společné vzdělávání. Měl k tomu i postranní úmysly, jimiž se však nikterak netajil. Jeho dcery, třináctiletá dvojčata, se za rok chystaly nastoupit do prvního ročníku a za tři roky se k nim měl připojit i jejich jedenáctiletý bratr. Shepard si přál, aby jeho dcery měly rovnocenný přístup k prvotřídnímu vzdělání, kterého se u svatého Ambrože dostane i jeho synům. Dvojčata již vyplnila potřebné přihlášky a byla ke studiu předběžně přijata, tedy bude-li jejich vysvědčení v závěrečném ročníku základní školy uspokojivé. Vzhledem k dosavadním úspěchům o tom nikdo nepochyboval. Jamie Watts, Shepardův nejstarší syn, se řadil mezi nejlepší studenty a v letošním roce nastupoval do čtvrťáku. Dosahoval pozoruhodných akademických, ale i sportovních výsledků – velmi se mu dařilo v atletice. Po všech stránkách to byl dokonalý chlapec, kterého měli všichni v oblibě.
Shepard se živil jako investiční bankéř v New Yorku a jeho žena Ellen byla matkou v domácnosti a zároveň předsedkyní spolku rodičů a přátel školy. Během jednoho léta před dvaceti lety pracovala pro Sheparda jako brigádnice a hned o rok později byla svatba. Taylor i jeho žena Charity se s tímto manželským párem rychle spřátelili.
Ředitel měl s manželkou jednu dceru. Ta byla vdaná a působila jako dětská lékařka v Chicagu. Charity na škole vyučovala dějepis a latinu a těšila se na to, že bude od letoška moct začít vyučovat i děvčata. Pocházela z konzervativní novoanglické rodiny a měla všechny předpoklady k tomu, aby vedla dokonalý život
manželky ředitele takovéto uznávané instituce. Na Taylora a jeho pracovní status byla hrdá. Do důchodu mu zbývalo deset let a svou práci miloval. Navzdory velikosti působil celý ústav rodinným dojmem a Charity si dala tu práci, aby se v osobní rovině poznala s co největším počtem dětí i jejich rodičů. Stejně jako ostatní členové profesorského sboru vykonávala i funkci výchovné poradkyně pro jednu ze skupin a celé čtyři roky se o tyto děti starala. Prakticky hned po zahájení akademického roku začne čtvrťákům pomáhat vyplňovat přihlášky na univerzitu, psát jim doporučení a radit s tím, jaké téma by si měli zvolit pro závěrečnou esej. Většina studentů od svatého Ambrože si podávala přihlášku na některou z elitních univerzit patřících do Ivy League a mnoho z nich bylo každoročně přijato.
Taylor spolu s Nicole Smithovou postávali na schodech vedoucích do administrativní budovy a pozorovali přijíždějí studenty. Právě dorazil i Shepard Watts se svým synem Jamiem. Shep nechal Jamieho, ať si jde za kamarády, a vyšel nahoru po schodech, aby se přivítal se svými známými. Nicole byla z procesí přijíždějících SUV, která mířila na různá parkoviště vyhrazená pro jednotlivé ročníky, celá rozjařená.
„Jak to jde?“ usmál se Shepard na zástupkyni ředitele.
„Zatím všechno vypadá dobře,“ odvětila a úsměv mu opětovala. „Začali se sjíždět přesně minutu po deváté.“ Parkoviště se již téměř zaplnila. Shepard pohlédl na Taylora.
„Kde je Larry?“ Ten si totiž příjezd dětí obvykle nenechal ujít.
„Právě mu v mojí kanceláři dávají kyslík,“ pronesl Taylor a všichni tři se rozesmáli. Taylor měl vysokou a atletickou postavu, prošedivělé vlasy a energické
hnědé oči. Stejně jako všichni muži v jeho rodině vystudoval Princeton. Charity zase absolvovala studium na Wellesleyho univerzitě. Shepardova alma mater byla Yale. Byl to velmi pohledný muž s tmavými vlasy a pronikavýma modrýma očima. Měl ideální předpoklady k tomu, aby pro ústav dokázal získávat peníze. Nikdo mu totiž nedokázal říct ne, a tak přinášel astronomické částky pocházející od rodičů současných studentů a absolventů. Nezanedbatelné sumy daroval i on sám. Navzdory náročnému povolání byl oddaným otcem a po uplynulé tři roky prokazoval své instituci nesmírnou věrnost a loajalitu.
Trojice stála na schodišti a sledovala přijíždějící vozy, z nichž rodiče vykládali jízdní kola, počítače a spoustu jiných předmětů simulujících pohodlí domova, které měly děti povoleno přivézt si na internát. Od dlouhých
stolů učitelé navigovali studenty k příslušným budovám. Jako vždy to byl menší chaos, během něhož rodiče vytahovali z kufrů aut přeplněné sportovní tašky, krabice a počítače, zatímco mladí se poohlíželi po svých kamarádech a zjišťovali, na kterém pokoji se budou moct letos ubytovat. Veškeré informace jim sice byly zaslány měsíc předem elektronicky, přesto měli možnost vyzvednout si u učitelů vytištěná lejstra a rozvrhy pro případ, že by si je zapomněli doma. Studentům prvního ročníku byly přiřazeny čtyř až šestilůžkové pokoje, čtvrťákům pokoje dvoulůžkové, případně i jednolůžkové, a druháci a třeťáci se tradičně ubytovávali v pokojí pro tři až čtyři osoby. Dívčí ubikace byly založeny na stejném systému.
Pro každou ubytovnu měla být k dispozici vychovatelka, která děvčatům pomůže například při nevolnosti nebo
výskytu jiných potíží a zároveň zajistí, že se všichni budou chovat slušně a nikdo neporuší školní řád.
Gillian Marksové, nové vedoucí oddělení tělesné výchovy a sportu, byla svěřena péče o jednu z dívčích ubytoven. Tělocvikář, který na této pozici působil předešlých dvacet let, podal výpověď v momentě, kdy se potvrdilo, že zde začnou nabírat i děvčata. Gillian však byla energická žena s optimistickou povahou a z nabídky pracovního místa se radovala. Sama byla v této oblasti šampionkou: v osmnácti letech vyhrála stříbrnou medaili na olympiádě ve skoku do dálky. Její rekord dosud nikdo nepřekonal. Měřila téměř metr devadesát a ve svých dvaatřiceti letech již měla zkušenost s pozicí asistentky obdobného oddělení na dívčím internátu. Na práci ve smíšené škole se velmi těšila.
Simon Edwards, učitel matematiky, který již na instituci v minulosti působil, se Gillian chystal pomáhat s týmem chlapců – fotbalistů. Po vysoké žil totiž dva roky ve Francii a Itálii a fotbal doslova zbožňoval. V minulosti vyučoval na špičkové soukromé koedukované klasické denní škole v New Yorku a před rokem začal pracovat u svatého Ambrože, neboť chtěl získat zkušenost s prací na internátu. Teď, když se mělo začít se společným vzděláváním chlapců a dívek, se na návrat do práce vyloženě těšil. Ve věku osmadvaceti let byl nejmladším členem pedagogického sboru. S Gillian se sešli ještě během srpna, aby spolu probrali fungování fotbalového družstva. Na základě výsledků talentových zkoušek, které se měly konat hned nazítří, bude Simon sestavovat družstvo. Kampus disponoval i vnitřním bazénem o rozměrech hodných olympiády, jehož výstavbu zajistil jeden z absolventů, a zároveň zde bylo silné plavecké družstvo. Gillian se chystala vést i dívčí volejbalové a basketbalové týmy.
Taylor s Nicole sledovali Gillian, jak se na parkovišti vítá s prvačkami a Simon Edwards zase s chlapci téhož ročníku. Děti z vyšších ročníků i jejich rodiče již věděli, jak to zde funguje a kde zjistit, kdo má s kým být na pokoji, a tak měli mladí možnost poohlížet se po svých kamarádech, na něž se po létě opět těšili. Oba učitelé včetně Sheparda si všimli, že právě přijel i Steve Babson. Ze všech studentů za dobu existence
ústavu se tento chlapec potýkal s největšími studijními problémy: rok za rokem procházel s odřenýma ušima.
Jeho otec Bert Babson, kardiochirurg z New Yorku, se ve škole ukazoval jen zřídkakdy. Se zaměstnanci hovořil o svém synovi vždy dosti nevybíravým způsobem.
Jeho ustrašená a jaksi zmatená manželka navštěvovala syna jen sama a Taylor si ze zkušenosti dovodil, že Jean Babsonová holdovala alkoholu, což se při návštěvách vždy snažila skrýt. Podle všeho neměl Steve doma kvůli agresivnímu otci a labilní matce klidné zázemí, nicméně se mu podařilo probojovat se až do maturitního ročníku. Chlapec měl velmi milou povahu a se svými mírně rozcuchanými hnědými kudrnami a nevinnýma hnědýma očima to byl i fešák. Měl takové ty velké, přátelské a oddané oči, díky nimž si ho učitelé okamžitě zamilovali a ochotně mu náročné studium pomáhali zvládnout.
Gabe Harris přijel z New Yorku v doprovodu Ricka Russoa. Při pohledu na Rickovu matku Shepard tiše zaúpěl. Ač daleko od města, na massachusettském venkově, si totiž oblékla růžový kostýmek od Chanelu a lodičky na jehlových podpatcích. Vlasy čerstvě naondulované, jako vždy pořádná vrstva make-upu a Shep věděl, že kdyby se k ní byť jen mírně přiblížil, z jejího těžkého parfému by se nejspíš rozkašlal. Rickův
otec Joe vlastnil špičková, luxusní nákupní centra na Floridě a v Texasu a poskytoval škole nesporně ty nejštědřejší dary ze všech. Za poslední tři roky do kampusu investoval milion dolarů, a tak jej museli vítat s úsměvem na tváři. Rick byl pravým opakem svých rodičů. Měl světle hnědé vlasy, šedé oči a choval se tak nenápadně, že by se klidně mohl vmísit do davu, o což přesně usiloval. Nestál o to, aby se kolem něj někdo neustále točil, jako to bylo u jeho rodičů. Byl to vynikající student a skromný hoch, který se na rozdíl od nich nikdy nepředváděl. Shepard nemohl Joea Russoa vystát, jenže jakožto předsedovi školské rady mu nezbývalo než se k němu chovat slušně, zejména měl-li vzít v potaz ty obrovské částky, které Russo ústavu věnoval. Adele Russoová se vozila v novém modelu Bentley SUV, které, jak Shepard věděl, stálo bezmála tři sta tisíc dolarů. Gabe Harris, který se s nimi svezl, byl rovněž hodný kluk. Průměrný student, který se však pilně učil a patřil mezi nejlepší místní sportovce.
Doufal, že se mu podaří získat sportovní stipendium na univerzitě. Byl to jeden z mála dětí pobírajících stipendium i na střední škole, nejstarší ze čtyř sourozenců.
Gabeovi rodiče do něj hodně investovali, aby dali jeho mladším sourozencům najevo, že když se někdo snaží, dokáže uspět, a stejně tak budou moct uspět i oni. Jeho otec, Mike Harris, patřil k nejúspěšnějším osobním trenérům v New Yorku a jeho matka Rachel pracovala jako vedoucí jedné restaurace. Aby jejich syn mohl studovat u svatého Ambrože, museli oba tvrdě dřít, zatímco Gabe se ze všech sil snažil docílit toho, aby svého úsilí nelitovali. Právě nastupoval do čtvrtého ročníku a chtěl se stát členem fotbalového týmu. Kromě toho se mu velmi dařilo i v tenisu. Díky tréninku
po boku svého otce měl vypracovaná široká ramena a vlasy nosil nakrátko ostříhané. Měl pronikavě modré oči a navzdory menší postavě vypadal mužně.
Tommy Yee dorazil se svým otcem. Tommy byl milý, citlivý hoch pocházející z čínské rodiny žijící v Americe, jedináček dosahující vynikajících výsledků. Jeho otec Jeff se živil v New Yorku jako zubař a matka Shirley vedla prestižní účetní firmu. Tommy hovořil plynule mandarínskou a kantonskou čínštinou, byl nadaný na fyziku, matematiku, a k tomu byl navíc učiněný houslový virtuos. Hrál ve školním orchestru a rodiče na něj kladli nesmírně vysoké nároky. Doufal, že se mu podaří dostat se na Massachusettský technologický institut, a podle toho co Taylor slyšel od ostatních učitelů, oprávněně. Taylor věděl, že rodiče chlapce od něj měli obrovská očekávání, což mu neumožňovalo se příliš kamarádit s ostatními.
Shepard se od kolegů odpojil, aby pomohl Jamiemu zjistit, kde se má ubytovat. Jak mu již bylo známo, v letošním roce měl mladík mít pokoj sám pro sebe ve stejné budově jako několik jeho spolužáků. Shepard slíbil Taylorovi, že se s ním ještě přijde rozloučit. Nejdřív však musel Jamiemu s několika věcmi pomoct, například zapojit stereopřehrávač a počítač a zrovna tak malou chladničku, kterou měli čtvrťáci dovoleno mít na pokojích, aby se mohli během plnění domácích úkolů a přípravy na zkoušky neomezeně stravovat.
V současné době to na internátech chodilo podobně jako na vysokých školách – studenti měli téměř stejnou úroveň svobody a nezávislosti jako starší adolescenti a rok od roku získávali více výsad. Jediným rozdílem oproti univerzitě bylo to, že v kampusu nesměli mít auta. Se svolením vychovatele směli o víkendech
navštěvovat nejbližší městečko, nicméně pouze na kole nebo pěšky. V areálu se k nim však ostatní chovali jako k dospělým a na oplátku se od nich očekávalo, že se sami budou chovat slušně a respektovat pravidla. Na škole platil zákaz konzumace alkoholu i drog a dosud v této oblasti došlo jen k několika málo incidentům, které se naštěstí podařilo vždy rychle vyřešit. Ten, kdo se přestupku dopustil, byl nekompromisně vyloučen. Jakmile šlo o drogy, žádné druhé šance neexistovaly –na tom se shodla celá školská rada.
Maxine Bellová, působící v kampusu jako psycholožka, úzce spolupracovala se všemi výchovnými poradci, aby se ujistila, že u studentů nikdo nepřehlédne případné známky deprese nebo sebevražedných sklonů. Před pěti lety zde totiž došlo k tragické události – jeden z chlapců si vzal život. Měl výtečné studijní výsledky, velkou podporu od své rodiny, avšak zhroutil se mu milostný život. Na rozchod reagoval tím, že se oběsil. Za posledních dvacet let to byla třetí sebevražda, což bylo o dost nižší číslo než na ostatních školách. Na jednom ze špičkových internátních zařízení došlo během posledních dvou let dokonce ke čtyřem sebevraždám. Toho se obávaly všechny instituce a Maxine se snažila být nápomocná a všudypřítomná, aby se dokázala seznámit s co největším počtem dětí. Chodila na jejich sportovní utkání a praktickou výuku, hodně času pobývala v jídelně a spoustu mladých znala i jménem. Věděla o všem, co se kde šustlo. Betty Trappová, zdravotnice, byla pro Maxine dalším zdrojem informací – právě Betty všichni studenti znali, neboť ji na ošetřovně navštěvovali, kdykoli jim bylo například nevolno, a ona se o ně pokaždé postarala. V případě potřeby za nimi přijel lékař a něco přes patnáct kilometrů
od ústavu ležela nemocnice s heliportem, odkud mohli být pacienti převezeni do Bostonu. Škola fungovala na jedničku a neexistoval žádný důvod domnívat se, že by se to nyní, za účasti dívek, mělo měnit.
Shepard se vydal vyhledat svého syna, zatímco z budovy vyšel Larry, aby si prohlédl nově příchozí. Na první pohled se mohlo zdát, že před budovou panuje chaos, ale opak byl pravdou. Jakkoli byla přítomnost mladých děvčat pro školu netypická, nepůsobila vůbec rušivě. Dívky se mezi sebou zatím příliš nebavily, zato několika chlapcům již stály za povšimnutí. Všichni studenti však měli dost starostí s vytahováním zavazadel a dohadováním s rodiči o tom, co kam patří a kdo co ponese.
Matky prvaček působily poněkud rozrušeně. Většinou s nimi přijeli i otcové dívek a ti nyní vyprazdňovali přeplněné kufry svých vozů. Sem tam jim pomohl i některý z učitelů.
„Do večera to tu bude samý fén a kulma na vlasy,“ odfrkl si pochmurně Larry. Nicole se na něj usmála. Ohledně příjezdu děvčat do kampusu se s ním musela sejít již několikrát, takže pro ni jeho stížnosti nebyly nic nového.
„To přece není taková tragédie, Larry,“ ujistila ho, zatímco si oba všimli jedné obzvlášť krásné dívky, která právě vystupovala z vozu své matky. Nikdo jiný s nimi nepřijel, a tak dívka, dlouhovlasá blondýnka, jednoduše popadla dvě sportovní tašky a matka zase pár kartonových krabic. Dívka působila na svůj věk neobvykle vyrovnaně. Vypadala starší než na čtvrťačku, spíše jako vysokoškolačka, pomyslela si Nicole. Byla mimořádně hezká, téměř jako modelka, a jejím směrem se otočilo nemálo hlav z řad pedagogů, otců i studentů. Měla na sobě šortky podomácku odstřižené
z džínů, tričko a na nohou tenisky. Obdivné pohledy nevnímala, věnovala se rozhovoru s matkou. Nicole dívku rozpoznala podle dokumentace, kterou předtím zkoumala. Jmenovala se Vivienne Walkerová a ke svatému Ambroži přijela až z Los Angeles. Její matka –právnička – se právě přestěhovala do New Yorku. Otec působil jako developer v L. A. a s manželkou se právě rozváděl. Vivienne na své bývalé soukromé denní škole dosahovala výtečných výsledků. Spolu s matkou se jely na místní ústav v květnu podívat a vzhledem k tomu, že se čtvrtému ročníku dívek nedostávalo, Vivienne byla jako jedno z posledních děvčat přijata ke studiu. Přesvědčit třeťačky, aby před posledním rokem studia přešly na jinou školu, nebylo vůbec snadné a stávalo se to prakticky jen z důvodu nouze nebo rodinných okolností, jako tomu bylo i u této dívky.
Larry sledoval příchod dívky i její matky s kyselým výrazem ve tváři. Právě takové studentky se obával ze všeho nejvíc: kráska, která bude chlapce rozptylovat a způsobí „drama“, jak tomu říkával. Nebylo pochyb o tom, že si jí všiml každý muž v bezprostředním okolí, otcové ještě spíše než mladí kluci. Vypadala jako taková dospělá Alenka v říši divů. „Přesně o tomhle jsem mluvil,“ kabonil se Larry a odebral se zpět do své kanceláře. Nicole s Taylorem se na sebe usmáli.
„Však on to rozchodí,“ pronesl Taylor optimisticky a sledoval, jak ke škole míří Adrian Stone, rovněž z New Yorku, v limuzíně s vlastním řidičem. Adrian patřil k nejlepším studentům, jehož ostatní označovali za „mimoně“. Měl štíhlou postavu a dlouhé hnědé vlasy, které mu neustále padaly do očí, a velké posmutnělé hnědé oči. Právě mu začínal třetí ročník studia. Trpěl astmatem a sociální fóbií, přestože byl počítačovým
géniem, dokonce navrhoval své vlastní programy a vyvíjel aplikace. Měl jen málo přátel, byl spíše uzavřený a permanentně se něco drtil nebo se schovával v počítačové učebně. Jeho rodiče, Jack a Liz, byli oba psychiat ři a právě procházeli rozvodem, kterým mu dělali ze života peklo. Neustále se přetahovali u soudu, podávali jeden na druhého žaloby, až nakonec soudní psychiatr doporučil před dvěma lety soudu, aby chlapce nechal poslat na internát a on tak nemusel trpět jejich neshodami. Soudce navíc jmenoval advokáta, který Adriana zdarma zastupoval a hájil tak jeho práva, když se ho rodiče snažili jeden proti druhému používat jako zbraň. Po studijní stránce se chlapci velmi dařilo a nyní už byl i o něco méně plachý, než když sem přijel poprvé. Podle svého výchovného poradce a učitelů se neustále bál, že řekne nebo udělá něco špatně a to pak bude mít neblahé následky pro kohokoli jiného či pro něj samotného.
Rodiče ho téměř nikdy nenavštěvovali a on sám nechtěl domů jezdit ani na prázdniny. Matka s otcem ho totiž měli ve střídavé péči, což on sám nesnášel, jenže to bylo to jediné, na čem se jeho rodiče dokázali shodnout. Rozhodně mu bylo lépe ve škole. Řidič chlapci pomohl vyložit z vozu kufry, sportovní tašku a několik krabic a spolu s ním vše zanesl na ubytovnu. Jako vždy byl Adrian jediným studentem, jehož první den školy nedoprovázel žádný z rodičů.
Taylor si ho zamyšleně prohlížel, když vtom se v odlehlém rohu parkoviště, určeném pro studenty čtvrtého ročníku, objevila povědomá černá dodávka. Skla oken byla příliš zatmavená na to, aby skrz ně bylo vidět, ale na předních sedadlech se nacházeli dva muži: řidič a osobní strážce. Taylor odtušil, kdo sedí za těmi tmavými skly. Jakmile dodávka zastavila, vystoupil
z ní muž s dokonalou postavou. Byl vysoký, měl urostlá široká ramena a na sobě černé triko a džíny, černé kovbojské boty, baseballovou čapku a na očích tmavé brýle. Za ním z vozu vystoupil obdobně vysoký a pohledný mladík, se stejnou postavou jako jeho otec, oproti otcově tmavým vlasům měl ale blonďatou hřívu a zelené oči. Ihned za ním z vozu vyskočila světlovláska, rovněž v džínách a tričku, s baseballovou čapkou a tmavými brýlemi. Všichni začali okamžitě vytahovat z vozu krabice. Řidič a druhý muž jim s vykládáním pomáhali, ale ke stolu s rozpisem ubytování pro čtvrťáky mířil jen chlapec se svými rodiči. Ti dva muži zůstali vedle vozu. Chlapce ani jeho rodičů si zprvu nikdo nevšímal. Až poté, co si uvědomili, o koho se jedná, všichni užasle vydechli. Ti tři se však chovali tiše a diskrétně a ze všech sil se snažili nepřitahovat na sebe pozornost. Chlapec zamával na kamarády, kteří postávali opodál.
Nicole Smithová tázavě pohlédla na Taylora. „Je to…?“ Náhle si vzpomněla, že jeden ze čtvrťáků, Chase Morgan, byl synem známého herce Matthewa Morgana a jeho manželky Merritt Jonesové, která se již dvacet let těšila kariéře uznávané herečky. Za svou práci už měla na kontě dva Oscary a nespočet nominací. Chase na škole studoval od prvního ročníku a Taylor vždy tvrdil, že jeho rodiče jsou snad ti nejlepší na světě. Šlo jim výhradně o to, aby se synovi dařilo, nesnažili se nijak zviditelňovat ani chlapce jakkoli uvádět do rozpaků a nikdy se nepředváděli. Kdykoli se konala nějaká slavnostní událost, pokaždé syna jeli navštívit, a pokud si ve svých hektických pracovních rozvrzích našli skulinku, jezdili za ním i jen tak. Nevyžadovali pro sebe ani syna žádná zvláštní privilegia a stejně jako