0044107

NOVÁ VE MĚSTĚ

KARINA ARMLOS NOVÁ VE MĚSTĚ

Přeložila Dobroslava Čepcová

NOVÁ VE MĚSTĚ

Karina Armlos

Copyright © Karina Armlos, 2023

Translation © Dobroslava Čepcová, 2023

ISBN 978-80-249-5123-2

Květen 2021

V Bohumíně přesedla Máša z autobusu na vlak. Poslední dva dny strávila na cestě. Svačinu, kterou jí máma nachystala, stačila sníst v autobuse, teď už jen házela do prázdného žaludku zbytky mandlí, tyčinek a sušenek v čokoládové polevě.

Měla za sebou patnáct hodin cesty vlakem z Dnipra do Lvova, šestnáct hodin autobusem ze Lvova do Bohumína a odtud ji čekal ještě jeden vlak přímo do Prahy. „Pojedu dlouho, zato levně,“ přemýšlela Máša, když kupovala lístky.

V ruce jí zavibroval telefon. Aniž by odemkla displej, přečetla si zprávu od Káti: „Jak dlouho ještě pojedeš? Už se tě nemůžu dočkat.“

Máša a Káťa byly bývalé spolužačky. Po škole odjela Káťa za studiem do Evropy, v létě ale vždycky jezdila k rodičům a nikdy se nezapomněla setkat i s Mášou. Po škole začala v Praze pracovat a Máša jí už mnohokrát slibovala, že za ní přijede, nicméně se jí to ani jednou za těch deset let nepovedlo.

Poprvé byla Máša v Praze ve třetím ročníku na univerzitě. Šlo o skupinový zájezd autobusem Drážďa­

ny–Praha–Vídeň, kde nikoho neznala. Na programu

měli jen rychlou prohlídku hlavních památek města

a oběd v restauraci, kde dostali vepřové koleno s křenem, nakládanou cibulkou, červenou paprikou a krajícem tmavého chleba. Nocleh měli zajištěný v malém hotelu na předměstí a pak hned pokračovali dál. To bylo vše, co si z toho Máša pamatovala.

Tentokrát už bude mít týden na to, aby se s Prahou seznámila, a Káťa, jakožto místní, udělá vše pro to, aby se její kamarádka do města zamilovala.

Prahu má naplánovanou jen jako přestupní stanici. Konečná má být v malém rakouském městečku, jehož jméno si musela nejednou zopakovat, aby si ho byla schopná zapamatovat.

V tu chvíli to znělo strašně mile. Seděli s Maksymem na nábřeží. Oči si před ostrým sluncem chránili brýlemi, ruce měli propletené a ona po něm opakovala: Klagenfurt, jednou s německým, podruhé s rakouským přízvukem.

Od toho víkendu uběhlo dvacet pět dnů, z nichž osmnáct si psali a volali na Viberu a občas se ostýchavě pokoušeli vzájemně se na dálku uspokojit. Posledních sedm dní pak Máša strávila tím, že dala výpověď v práci, loučila se s kamarádkami a balila si věci.

I Maksym měl za sebou náročný týden. Účastnil se vědecké konference, na které poprvé vystoupil jako představitel své univerzity s vlastním příspěvkem. Do nabitého programu plného přednášek se pak nečekaně vloudil i neplánovaný sex s kolegyní. Zpočátku to bylo fajn, ale po orgasmu přišla i nepříjemná lepkavá pachuť.

Jakmile přišla od Máši esemeska: „Jsem ve vlaku. Čekej, drahý, už jsem na cestě,“ uvědomil si, že ji u sebe v malém kamrlíku na koleji nechce.

jině nelíbil. S Mášou se sblížili, ale vzdálenost a čas přetvořily vzpomínky na obrázky s nejasnými obrysy.

Teď ho trápilo jen to, jak má říct holce, která už je na cestě k němu, že si to jaksi rozmyslel a už nechce, aby k němu vůbec jezdila.

Na rozdíl od něj měla Máša ve všem jasno. Zůstane u Maksyma tři měsíce, dokud jí platí bezvízový režim, a pak časem vyřeší, jak si povolení k pobytu prodloužit.

Jela si hrát na rodinu, na společný život, ve kterém si chtěla prověřit jejich šance na „a žili šťastně až na věky“, i když Maksym o těchhle plánech neměl nejmenší tušení.

Měla už plné zuby všelijakého randění. Už ji nebavily pubertální lásky, které měly vždycky stejný průběh.

Na začátku pár měsíců bouřlivých emocí a bláznivých schůzek a pak najednou propast, do které nakonec spadli všichni muži v jejím životě. Zprvu začali omezovat vzájemné návštěvy, protože byli „strašně zaneprázdněni“ a měli „hromadu neodkladných povinností“. Pak jí začali volat čím dál tím méně, a to pak brala Máša situaci do svých rukou. V předtuše konce začala jednat a nadhazovala hovory o rozchodu, s čímž její partneři vždy jednomyslně souhlasili.

S Maksymem se znali už skoro tři měsíce a poprvé se jí stalo, že se vztah s mužem začal vyvíjet trochu jinak.

Proto nelenila a rozhodla se, že se k němu rovnou pře-

stěhuje. Vůbec nebrala v potaz, že Maksym žije v ma-

lém doktorandském pokojíku na koleji a že ji k sobě

pozval slovy: „Až budeš v Evropě, ozvi se mi.“ Máša se na tuhle frázi upnula a nehodlala se svých plánů vzdát.

se míhaly jeden za druhým a oko stíhalo registrovat jen jednotlivé fragmenty budov na sytě zeleném pozadí. Hlavou jí vířily myšlenky na peníze. Neměla jich s sebou moc a nevěděla, dokdy jí budou stačit. Měla jen matnou představu o tom, nakolik je život v Rakousku drahý. O penězích se s Maksymem nebavili, takže ji tahle otázka trochu znervózňovala.

Na Ukrajině za ni vždycky platil on. Ale jaké to bude, až začnou žít spolu? Podaří se jí najít v Rakousku práci, i když neumí německy? Bude schopna kývnout na jakoukoliv nabídku, jen aby byla materiálně soběstačná? A nebude mít její kluk problém s tím, když půjde pracovat třeba do kuchyně v nejbližší restauraci? A co ona sama? Nebude jí to vadit jakožto ženě se dvěma tituly? Máša na tyhle otázky neuměla odpovědět, ale namluvila si, že se to všechno vyřeší, až se s Maksymem setkají.

Na elektronické tabuli se objevil nápis: „Praha –5 min.“ Vlak zpomaloval. Máša pocítila lehké vzrušení, to se ozývalo netrpělivé tušení dlouho očekávaného setkání. Domluvily se, že ji bude Káťa čekat na hlavním nádraží.

Vlak zastavil. Máša netrpělivě vyhlížela kamarádku mezi pilíři ohromující konstrukce hlavního nádraží.

Během chvilky v okně ji jednoznačně rozpoznala, jak v modrých šatech a slunečních brýlích skenuje pohledem vagóny a hledá svoji kamarádku. Máša se usmála a nehledě na tónovaná skla oken vagónu začala mávat rukou, jako kdyby to byl stěrač od auta.

„Nemůžu vůbec uvěřit, že jsi tady!“ radovala se Káťa a pohledem zkoumala kamarádku od hlavy až k patě.

divný!“

„Taky tě ráda vidím,“ smála se Máša.

Dívky se za hlasitého smíchu pevně objaly, čímž na sebe upoutaly pozornost kolemjdoucích.

Káťa bez přestání štěbetala a skákala od tématu k tématu. Objednávala taxi, u toho měla přednášku o historii budovy hlavního nádraží, zároveň vyprávěla historky ze včerejšího večera s kamarády a vysvětlovala specifika fungování místní MHD.

Máša otáčela hlavou ze strany na stranu a kodrcala kolečky nadměrného zavazadla po dlaždicích v nádražní hale. Všechno jí připadalo zajímavé – oblouky nádražní budovy, cizinci, kousky neznámého jazyka, které k ní náhodně dolétaly, to, že je Káťa vedle ní, že jsou spolu stovky kilometrů od domova, nebyla schop-

ná to pojmout všechno současně. Najednou byla v roli diváka, který všechno sleduje, všemu rozumí, ale nic necítí, protože se toho děje až moc naráz.

Uprostřed hlavního nádraží naskočila Máše během několika sekund husí kůže. Ze všech stran se na ni valil neobvyklý pohled na vlakové nádraží: barvité vývěsky obchodů, restaurace, turisté sedící na zemi mezi krosnami. Kvůli vší té různorodosti, která ji obklopovala, se nemohla zaměřit na nic konkrétního.

„Rozhodně tady nic nekupuj,“ zachytila Káťa její pohled, „je to jen nádraží, nejsou tu žádné dobré značky, a ani žádný výběr. Určitě se pak spolu vydáme někam do obchoďáků.“

Dveře nádražní budovy se automaticky rozevřely a dívky vyšly ven. Každá měla v ruce kufr a kabelku přes rameno. Vypadaly jako turistky, které právě přijely

je sice tvoje, ale vidět ho na pozadí Prahy je fakt

poznávat Prahu. Máša se zastavila, čehož si Káťa vůbec

nevšimla a vesele pokračovala ve svém vyprávění.

Před nádražní budovou seděli na lavičce dva muži a žena v obnošeném špinavém oblečení, s mastnými vlasy a zbytky jídla všude kolem. U nohou jim spali psi. Absence zubů a špíny za nehty si šlo všimnout už z dvoumetrové vzdálenosti. Máša instinktivně zadržovala dech, protože se bála zatuchlého smradu jejich oblečení a těl.

„Káťo, co to je?“ dohnala svou kamarádku.

„Bezdomovci, vidíš, ne?“ povzdechla si lhostejně.

„Je jich tu hodně. Nebojí se být na očích, jsou na náměstích, nádražích, v metru i tramvajích, a hlavně teda v parcích.“

„Ale jak je to možné? Vždyť jsem právě uvnitř viděla dokonalé nádraží. Všechno bylo krásné a čisté…“

Máša se rozhlížela kolem dokola, aby náhodou neřekla něco, co by neměl slyšet nikdo z okolí, kdyby jí náhodou rozuměl.

„Jdeme, Ford Fiesta 6AD 3478 už na nás čeká,“ táhla Káťa kufr směrem k parkovišti.

„Dobryj děň,“ nenuceně pozdravila řidiče.

Máša zvedla obočí a zvědavě se podívala Kátě do očí.

„Nediv se,“ zašeptala Káťa, „většina řidičů taxi mluví rusky, ale nejenom řidiči. Nevím o žádné službě, kterou bys v Praze nenašla v ruštině.“

„Fakt jo?“ nemohla Máša uvěřit tomu, že může být Česko natolik srozumitelné. „I lékaři?“

„Jasně, jakýkoliv.“

„Ale co ti bezdomovci?“ nemohla se uklidnit.

„Bezdomovci jsou v Praze nedotknutelní a hlavní nádraží je takovým ‚jejich místem‘. Tady kousek od

zastávky, když se projdeš trochu dál, jim pod mostem rozdávají teplé obědy. Takže se tady shlukují ve velkých skupinách bez toho, že by odcházeli od stolu,“ zasmála se Káťa svému povedenému vtipu.

„Všimla sis, že mají všichni psy? To je proto, že za zvířata z útulku se dostávají nějaké příspěvky. Přesně nevím kolik, ale oni toho využívají. Zvířata jsou v Česku na stejné úrovni jako lidi. Za třináct let života jsem tady ani jednou nepotkala toulavou kočku nebo psa.“

„Tady chcete zastavit?“ otočil se na ně řidič.

„Ano, děkuju.“

Káťa postrkovala kamarádku ven a posouvala se jejím směrem.

„Vylez těmahle dveřma.“

„Děkujeme a hezký den,“ mile se usmála Máša.

„Vám taky,“ odpověděl unaveně řidič, když něco ťu-

kal do mobilu.

KAPITOLA 2

Mezitímco Káťa už podruhé šmátrala rukou ve své malé kabelce a hledala klíče, Máša pozorovala okolí.

Všude kolem stály čtyřpatrové domy v pastelových barvách, které byly postaveny do jedné řady a vzájemně harmonicky sousedily.

Čtyřmetrové dubové vchodové dveře se zlatou klikou a zlatými zvonky vedle jmen obyvatel domu Mášu očarovaly. Když vešly dovnitř, musela upřít pohled nahoru ke stropu, aby si ho mohla pořádně prohlédnout.

Před ní stály mramorové schody, zdobené stěny, vitrážová okna a všude dokonalá čistota. Na podlaze bylo velkými číslicemi napsáno 1905.

„Bože, to je krása,“ otáčela hlavou tam a zpátky, „kolik, prosím tě, platíte nájem?“

Káťa se lehce pousmála.

„Neplatíme, Danylo platí. A ano, platí hodně. Je to sice starý dům, ale nedávno ho zrekonstruovali. Přestěhovala jsem se sem před půl rokem. Dá se říct, že bydlíme v podstatě v centru, miluju tuhle čtvrť. Máme to odsud blízko ke všem historickým památkám. Jsem si jistá, že si Prahu zamiluješ,“ zablýskly se jí oči.

„Pokud je tu všechno takhle nádherné, tak ji miluju už teď.“

„To jsi rychle zapomněla na bezdomovce,“ rýpla si do kamarádky Káťa a Máša se na ni na oplátku ironicky ušklíbla.

„Jenom mi neříkej, že bydlíš úplně v posledním patře,“ koukala Máša na schody před sebou a už poněkolikáté litovala toho, že si s sebou vzala tak obrovská zavazadla.

„Bydlíme ve čtvrtém patře, ale to je v pohodě, ze dvora přistavěli výtah, když tu dělali rekonstrukci.“

„A já myslela, že už to tu lepší být nemůže,“ vydechla. „Ještě kousek a můžeš si odpočinout. Danylo nám přinese něco na večeři. Dneska jsem neplánovala nic akčního, hezky si odpočiň. Ale zítra si připrav tenisky a drž se, krokoměre, profrčíme všechny tvoje běžné limity.“

Káťa otočila klíčem v zámku a potáhla klikou k sobě. Vešly do prostorného bytu, který odpovídal luxusnímu vchodu. Otevřel se před nimi světlý pokoj s vysokými stropy, ve kterém sice nebylo moc nábytku, ale přímo na zemi ležely obrazy vedle rozrostlých pokojových rostlin v omšelých květináčích na barevných koberečcích.

„To jsi všechno zařizovala ty?“ chodila Máša bezostyšně z jednoho pokoje do druhého, jako kdyby byla u sebe doma.

„Samozřejmě. Než jsem přišla, Danylo tu jen spal, dokonce si ani nedopřával víno na balkoně.“

„Tady je ještě i balkon?“ teatrálně vytřeštila oči Máša. „To je konec, našla jsem si novou lásku. Když už jsme u té lásky, měla bych zavolat Maksymovi a říct mu, že jsem šťastně dojela. A pak si hned skočím do sprchy, dva dny na cestě nejsou teda nic moc.“

„Dej si načas. Tady je tvůj pokoj, heslo na wifi, ručník a župan,“ Káťa vše pečlivě položila na kraj postele. „Na

pár hodin tě opustím. Odpočiň si, já musím jít ukázat

jeden byt a pak už jsem celá tvoje.“

Jakmile se za Káťou zabouchly dveře, Máša vyšla na balkon a konečně začala zase vnímat všemi smysly. Usmála se na výhled před sebou a s připojením k internetu nepospíchala. Když se ale připojila, přišlo jí pět zpráv na Viberu, dvě na WhatsAppu, tři maily a uvítací zprávy od operátora, ovšem od Maksyma nic.

Po krátkém vyzvánění na Viberu uslyšela známý hlas na druhé straně a uklidnila se.

„Ahoj,“ usmála se do telefonu.

„Ahoj,“ řekl Maksym ztuhlým hlasem.

„Konečně jsem v Praze. Nemůžu uvěřit, že už mám tu cestu za sebou. Je to, jako kdybych ušla nějakou pouť,“ rozesmála se.

Maksym mlčel.

„Něco teď máš?“ podivila se, že nijak nezareagoval na její vtip.

„Ne.“

„Stalo se snad něco?“ začala být nervózní.

Maksym stále mlčel.

„Volám nevhod?“ naléhala.

„Nejsem připravený,“ nejasně zamumlal Maksym.

„Jak to myslíš?“

„Nejsem připravený na to, abys přijela,“ řekl a hlasitě si oddechl.

„Vždyť jsem přijela teprve do Prahy, u tebe budu až za týden,“ odpověděla.

„Nebudu připravený ani za týden. Uspěchali jsme to,“ jeho hlas byl tišší a tišší.

Máše se stáhlo hrdlo. Chtěla nějak odpovědět, ale nemohla najít ta správná slova. Křičet se jí nechtělo.

žující, a tak jen mlčela.

„Mášo, promiň. Jsi skvělá holka. Je to fakt na hovno situace, ale nechci ti nic nalhávat. Promiň.“

„Aha,“ odpověděla nepřítomně. Nic neříkala, ale ani neukončila hovor. Zabraňoval jí v tom vnitřní strach z toho, že spolu teď mluví naposled.

„Mášo, proč mlčíš? Co chceš, abych řekl?“ Maksymův hlas zesílil a přešel do křiku. „Vždyť víš, jaký jsem idiot. Říkal jsem ti to už v Dnipru, když jsi chtěla ode-

jít. A bylo by lepší, kdybychom se tehdy rozloučili, ale kvůli své vlastní slabosti jsem tě neopustil. Jsem svině, hajzl a chovám se k tobě fakt hnusně,“ poslední slova vyslovoval už skoro v breku.

„Měla bych jít do sprchy,“ utnula ho Máša. „Ještě ti zavolám,“ a zavěsila.

„Jak jako ještě zavolám?“ zeptala se sama sebe a kousla se do ruky, aniž by pocítila bolest.

Pomalu se přesunula do sprchy. Svlékla si oblečení nasáté cestovními pachy, udělala krok do vany, pustila studenou vodu na maximum a začala křičet. Veškeré napětí posledních dní z ní stékalo. Její plány, vysněné načančané obrázky tohoto léta jí stékaly společně s řasenkou v černých pramíncích po tváři.

Chvíli ještě naříkala a vzlykala, pak ale rázně zastavila vodu, a aniž by se osušila, vyšla ven z koupelny.

Kráčela do kuchyně a nechávala za sebou na podlaze mokré stopy. Přišla k ledničce, otevřela dveře a tam se na ni mezi prázdnými policemi usmála opuštěná

sklenice jahodové marmelády. Začala postupně otevírat všechny skříňky v kuchyňské lince a hledala něco,

co by se dalo sníst. V dlouhém papírovém sáčku na-

šla zbytek bagety. Ani ji nerozkrájela a rovnou ji celou strčila do sklenice s marmeládou. Opírala se o barový pult a velkými sousty hltala bagetu. Drobky a kapky marmelády padaly na mramorovou desku. Necítila ani chuť, ani strukturu jídla, prostě jen ukusovala a polykala jedno sousto za druhým.

Napětí ji postupně opouštělo. Žvýkala, olizovala si marmeládu z prstů a pořád dokola opakovala

Maksymova slova „nejsem připravený“ a „uspěchali jsme to“. Poté pečlivě zametla stopy po odpolední svačině a rozhodla se, že si půjde lehnout.

Cestou do pokoje se zastavila před zrcadlem. Když zachytila svůj odraz v zrcadle, uvědomila si, že je úplně nahá. V tu chvíli se vrátil domů Danylo a uviděl to samé, co Máša v zrcadle. Vykřikla, rozpačitě si zakryla

prsa a rozkrok a utekla do svého pokoje.

Z okna se na Mášu koukaly dvě totožné bytovky, stejné jako ta, ve které sama bydlela. Posledních sedmnáct dní byla jako ve stavu beztíže. Ani jednou kvůli Maksymovi nebrečela a neodpovídala mu na jeho neohrabané: „Jak se máš?“ Ale vrátit se do původního stavu se jí taky nedařilo. To, co se jí stalo, pro ni znamenalo mnohem víc než jen ztrátu vztahu s Maksymem. Byla si původně

natolik jistá tím, co chce, že teď vůbec nevěděla, jak dál důvěřovat své intuici.

Od kamarádky se Máša odstěhovala hned po dvou dnech, protože Danylovi nepřipadal způsob jejich seznámení nijak vtipný. Káťa, jakožto skvělý realitní makléř, našla pro kamarádku levný pokoj. Za kauci a nájemné na měsíc dopředu dala Máša skoro všechny svoje peníze.

Neměla sílu se teď na Ukrajinu vracet. Odjížděla ve velkém stylu s rozlučkovým večírkem, drinky a kamarádkami, skoro, jako kdyby dělala rozlučku se svobodou, takže vrátit se hned zpátky prostě nemohla. Musela si co nejdřív najít práci, když už se rozhodla, že bude bydlet v Praze. A potřebovala peníze, aby nezůstala v budoucnu o hladu.

Sice kvůli Maksymovi nebrečela, ale ve dne v noci s ním vedla vnitřní dialog. Po nocích jen ležela na kraji

postele

s rukou svěšenou dolů, koukala do zdi a ne-

mohla usnout. Vzpomínala na každičkou frázi, kterou mu kdy řekla, zkoumala ji ze všech stran a snažila se zjistit, co udělala špatně.

Fyzicky Maksym z jejího života sice zmizel, ale navždy zůstal na čestném čtyřicátém druhém místě v seznamu „Všechno, co jsem ve svém životě pokazila, čeho jsem nedosáhla nebo co jsem ztratila“. Délka tohoto seznamu byla na dva listy A4. Zapisovat si svá selhání začala, když jí bylo jedenáct. Tehdy pečlivě nadepsala rukou dva archy papíru. S sebou je samozřejmě nevzala. Jela dobývat Evropu, a ne být už třetí den zalezlá v bytě. Aspoň v duchu si tak udělala nový zápis: „42. Maksym – hloupě uvěřila.“

Vzala si z ledničky pomazánku s příchutí slaniny a kousla si do včerejší housky ve tvaru bumerangu. Neměla vůbec chuť vařit a vlastně se jí i docela líbilo dávit se suchým pečivem. Jako by tím ještě víc podrývala svůj už tak chabý stav.

Během těch dnů viditelně zhubla. Krátké černé kraťasy, které si koupila na výlety po jezerech a horských malebných městečcích Rakouska, na ní visely, a ona v nich teď jak spala, tak i chodila během dne.

Když si volala s rodiči, lhala jim. Nejdřív tvrdila, že se plány trochu změnily, a pak se „rakouskému tématu“ vyhýbala úplně. A i když tušila, že jí máma s tátou její trapnou historku moc nebaští, stačilo jí, že se moc neptají.

Za těch třicet let byla z jejich neustálého litování unavená. Poslední, na co měla náladu, bylo poslouchat další slova podpory ve stylu „To zvládneš“ nebo „Určitě se ti všechno podaří“. Tyhle fráze poslouchala

celý život, dřív jim třeba i věřila, ale teď už ji jenom

štvaly.

Dojedla housku a rukama umaštěnýma od pomazánky naťukala ukrajinsky do facebookového vyhledávače „Naši v Čechii“ a začala se pídit po práci. Kromě Káti v Praze nikoho neznala a bylo jí trapně se kamarádce přiznat, že je bez peněz.

Vztah s ní se dost zamotal. Za poslední dva týdny se ani jednou nesetkaly. „Božsky strávený čas v Praze“, který si ve společném chatu vysnily, se rozpadl na kousky, jelikož Máša odmítala vstát z gauče, i když nebyl z nejpohodlnějších.

Rozchodový žal povalil Mášu do polohy vleže. Káťa jí nabízela prohlídky městem, pokec v kavárně nebo brouzdání po obchodech, ale nijak se jí nedařilo vytáhnout Mášu ze zoufalství. Když už ji to začalo unavovat, přestala projevovat iniciativu.

Kromě toho je dělila vzdálenost čtyřiceti pěti minut tramvají. Kamarádství, které tolik let skvěle fungovalo na dálku pouze s letními příhodami v ukrajinských reáliích, nevydrželo v pražských kulisách ani měsíc.

S prosbou o pomoc při hledání práce se neměla na koho obrátit. Měla sice spolubydlící, se kterou žila dva týdny, ale viděla ji jen jednou letmo proběhnout. Nevěděla o ní nic – jestli celé dny pracuje nebo se zabývá něčím úplně jiným, věděla jen to, že domů nikdy nechodí dřív než po jedenácté večer.

„Potřebujeme dělnice na sklad“, „Hledáme pracovnice ve výrobě“, „Ženy na úklid v tříhvězdičkovém hotelu“ – lovila Máša nadpisy inzerátů.

Z představy, že by měla někomu psát, volat nebo se na něčem vůbec domlouvat, se jí dělalo nevolno.

Měla chuť se rozložit v měkkém povrchu a nic necí-

tit, natož řešit. Po půl hodině bezduchého brouzdání po sociálních sítích se vrátila k hledání práce. Na řadě byly weby a facebookové stránky v angličtině. Bez víza neměla šanci na kvalifikovanou práci, takže okamžitě otevřela záložku „jiné“.

Když projela první stránku inzerátů, měla chuť web zavřít, ale nakonec ji zaujal název inzerátu „Pomoc s knihami“. „Potřebujeme pomoc při balení knih. Pracovní doba orientačně šest hodin denně. Délka jeden týden. Platí se od hodiny a výplata je na konci dne.“ Máša okamžitě odepsala a s radostí si šla postavit vodu na čaj.

Další ráno už stála na chladném nástupišti zelené linky metra směrem na stanici Malostranská. Včera se domluvila se zaměstnavatelem, který se jmenoval Matthew, že mu bude pomáhat s knihami. Vyšla pro jistotu dřív, protože věděla, že s jejím orientačním smyslem může chodit pořád dokola podle šipky na navigaci, ale stejně nebude vědět, kam odbočit.

Za pět deset Máša stála před vchodem do domu číslo patnáct. Projela pohledem zvonky a stiskla ten se jménem Wood. Ozvalo se zvonění, ale dál nic. Zkontrolovala si telefon, ale žádné nové zprávy na něm neměla.

Zazvonila ještě jednou. Dveře se otevřely. Vyšla do prvního patra a zahlédla pootevřené dveře. Nestihla se jich ani dotknout, když se setkala pohledem s vlastníkem a instinktivně couvla. Poté co se trochu vzpamatovala, setřásla ze sebe nutkání utéct a udělala krok vpřed.

Muž byl viditelně rozrušený. Když Máša vstoupila, všimla si, že jsou vchodové dveře od podlahy do půlky přelepené kusem kartonu. Stihla si taky všimnout, že uvnitř bylo všechno přikryto fólií. Matthewovi visel

vatový tampon. Na Mášinu němou

otázku vytřeštěných očích odpověděl: „Kočky.“

Majitel ji poprosil, aby se zula, a položil její boty do skříňky vedle dveří do bytu, kterou zamknul na klíč. Máša se nemohla odhodlat a do bytu vejít. Každou minutu se bála víc a víc.

Během dalšího gesta, kterým ji pobízel, aby vešla dovnitř, jí v hlavě probleskla myšlenka, že utéct se dá i bosky. Nemohla se nijak osmělit a povědět Matthewovi, že si to rozmyslela, stejně jako mu nemohla do očí říct, že vypadá jako maniak a vrah. Už necítila sílu vlastní vůle, jen jakousi povinnost poddat se tomuhle muži, protože když už přišla, bylo jí trapné jen tak odejít.

Majitel bytu už to nemohl vydržet a kvapně otevřel kartonovou přepážku do bytu. Máša už málem vešla, když vtom se objevil muž směřující dolů ze schodů.

Dívka se na něj podívala s tím, že ani neočekávala žádnou pomoc nebo podporu.

Muž se přišel zeptat, zda je vše v pořádku. To Mášu probralo. Jako by najednou začala bojovat o život, protože v hlavě měla velmi barvité představy o tom, co by mohlo následovat. Rychle poprosila o svoje boty a utekla, aniž by řekla jediné slovo. Matthew za ní něco křičel, ale Máša nic nevnímala, jen mířila k východu.

Cestou domů si tisíckrát znovu promítla v hlavě všechny detaily té schůzky. Některé vzpomínky jí připadaly jako výmysl, i když se to všechno odehrálo teprve před deseti minutami.

Adrenalin rozbušil Mášino srdce, jako by ho znovu někdo nastartoval. Vnímala to celé jako znamení, jako druhou šanci, kterou dostala, aby svůj život prožila jinak, lépe a smysluplně.

Zbytek dne se už jen procházela a snažila se ne­

utratit poslední peníze, které jí zbyly na jízdenku a na jídlo. Práci si sice nenašla, problém se nijak nevyřešil, ale Máša se cítila živěji než kdy předtím, a to i přesto, že zatím nevěděla, co bude dál se svým životem dělat.