0043791

Brian Freeman HLUBOKÝ SNÍH

Především byste o mně měli vědět, že věřím na znamení. Věštby. Předtuchy. Postupem času jsem dospěla k přesvědčení, že nic na světě se neděje náhodně.

Protože jen tak se dá vysvětlit, že jsem vůbec mezi vámi.

Víte, strávila jsem spoustu času přemýšlením, kdo vlastně jsem, jelikož nemám tušení, kde jsem se tu vzala. Jsem záhada i pro sebe.

Narodila jsem se někdy koncem října nebo začátkem listopadu, ale přesný den neznám. Když mi bylo pět, rozhodla jsem se, že budu narozeniny slavit poslední den v říjnu. Na Halloween. Říkala jsem si, že mít narozeniny touhle dobou bude paráda.

Netuším, který den jsem spatřila světlo světa, ale vím, že když mi byl zhruba týden, odložil mě někdo na práh domu Toma Ginna. Šlo o bývalý kostel s bílou věžičkou a vitrážovými okny. Asi se to stalo večer, ve tmě, a moje biologická matka si nejspíš myslela, že to je skutečně kostel. Možná si říkala, že když už se chce člověk zbavit novorozence, je nejlepší odložit ho u kostela.

Nechala mě tam ležet ve starém proutěném košíku, kupodivu vyloženém zeleným střapatým papírem s ornamenty, jako velikonočního beránka z bílé čokolády. Navlečená jsem byla do bavlněného overálku s vybledlými růžovými proužky a čepičce s klapkami uvázané pod bradou na mašli. Venku byly necelé čtyři stupně nad nulou.

Já si ten večer pochopitelně nepamatuju, ale čas od času rozjímám nad tím, jaké to muselo být, ležet tam tak sama, klepat se zimou, brečet a nemít ani tušení, co jsem provedla, že se mě tak najednou zbavili. Matka ani nepřiložila zprávu s nějakým vysvětlením.

Tom Ginn nebyl tou dobou doma. Vydal se o šedesát kilometrů dál ke svému oblíbenému jezeru Shelby Lake. Seděl pod čistou oblohou bez měsíce a lovil ryby. Dokud člověk nezažije takovou noc, nemá tušení, kolik hvězd nám vlastně visí nad hlavou. Tom si postavil na břehu stan a nachystal si plynový gril, aby si upekl kořist, až se mu podaří něco ulovit. Byla sobota, Tom měl první volný večer po čtyřech týdnech a plánoval si, že tam zůstane až do rána.

Kdyby to udělal, umřela bych.

Buď by mě zabila zima, nebo by mě odtáhlo pryč nějaké zvíře. Nedaleký les byl plný vlků, mývalů a rosomáků. Navíc tu máme i jednu bájnou nestvůru, jmenuje se Ursulina. Hodně lidí z městečka přísahá, že Ursulina opravdu existuje. Kterákoliv z těch příšer mohla maličkému novorozenci utrhat končetiny jednu po druhé a sežrat ho. Dodnes se musím otřást, kdykoliv si na to vzpomenu.

Tom neměl o ničem ani tušení. Užíval si večera na klidné hladině. Vzduch byl čerstvý a nasládlý a trochu voněl borovicemi. Tomova

loďka stála nehybně mezi stromy kousek od zátoky. Byl tam jen on, jezero, divočina a hvězdy. Je to takové obrovské, rozlehlé místo, kde si člověk připadá úplně malinkatý. Tom usrkával z termosky kafe a lovil candáty. Seděl tam už hodinu a rybářské štěstí se na něj zatím neusmálo. Ale nebylo kam spěchat.

A v tu chvíli mu Bůh poslal znamení.

Z vrcholků stromů se jako anděl snesla sněžná sova a přistála na opačném konci loďky. Toma to natolik zaskočilo, že se nedokázal ani nadechnout. Zůstal sedět s otevřenou pusou a termoskou přitisknutou ke rtům. Sova se nehýbala a bez mrkání ho pozorovala klidnýma očima. Hlavu měla naprosto bílou, na těle se jí míchala bílá s šedou. Pak prolomila noční ticho a vydala hlasité, chrčivé houknutí. Když Tom nereagoval, zopakovala to a pak to opakovala pořád dokola se stále naléhavější netrpělivostí.

Tom měl pocit, jako by pták neustále volal jedno jediné slovo.

Domůůůů.

Později vykládal, jak mu hned došlo, že tohle není úplně běžná situace. A vždycky zdůrazňoval, že ho nevolala jenom ta sova.

Že jsem to byla já.

„Dobře,“ přikývl konečně. „Dobře, tak já tam pojedu.“

Sova roztáhla široká křídla, vznesla se k obloze a zmizela. Prostě byla najednou pryč. Tom schoval loď a sbalil stan. Těch šedesát kilometrů po státní silnici ujel daleko rychleji než kdykoliv předtím. Neměl tušení, co ho doma čeká, ale když dorazil, byla jsem tam já. Řvala jsem jako na lesy. Promodralá zimou.

Nikdy se nezjistilo, kdo mě odložil. Matka byla tou dobou dávno pryč. A protože ji Tom Ginn, třicátník a starý mládenec, nejmladší šerif, jakého kdy v okrese Mittel měli, nenašel, sám mě adoptoval. Ale nedal mi svoje jméno, pojmenoval mě podle místa, kde byl ve chvíli, kdy nás Bůh dal dohromady.

Shelby Lakeová. To jsem já.

Tom se stal mým otcem a vychovával mě. Asi vás nepřekvapí, když vám prozradím, že právě on byl celý život můj největší hrdina, celý můj svět, můj idol, moje všechno. Uctívala jsem toho člověka od chvíle, co jsem začala chodit. Taky vás asi nezaskočí, že jsem od dětství trávila volné chvíle v místním veterinárním středisku pro dravce, kde jsem jako dobrovolník ošetřovala raněné sovy, které se tam léčily.

Vyrůstala jsem v okrese Mittel a věděla jsem, že budu dělat policajta jako můj táta. Když mi bylo třináct, už jsem v šerifově kanceláři pomáhala sekretářce Monice Constantové zvedat telefony. Otec si mou budoucnost představoval jinak. Podle něj jsem měla jít na vysokou, vypadnout z téhle Bohem zapomenuté divočiny a plnit si sny někde daleko od domova. Jenže já se rozhodla, že tady zůstanu a půjdu v jeho stopách. A taky jsem to udělala.

Budu k vám upřímná. Vždycky jsem měla trochu špatné svědomí z toho, že jsem vůbec zůstala naživu. Chci říct, že Pánu Bohu muselo dát pěknou fušku, aby mě tu udržel, ne? Když jsem byla malá holka, táta mi jednou vyprávěl, jak mě našel před domem na schodech. Proč já? zeptala jsem se ho tehdy. Není na mně nic zvláštního. Proč jsem přežila zrovna já?

Odpověděl, že na to budu muset přijít sama a že může trvat pěkně dlouho, než to zjistím. Měl pravdu. Dnes, po spoustě let, už konečně znám odpověď, se kterou se dokážu smířit.

Tím končím výlet do dávné minulosti. Teď vás potřebuju dostat do chvíle, která to všechno odstartovala.

Ta záhada se začala odvíjet před deseti lety. Bylo dokonalé letní odpoledne, sedmnáctého července. Mně bylo tehdy pětadvacet. Toho dne se v mém životě objevila další sněžná sova, jako když se navrací posel.

Pro mě znamenal návrat bílé sovy jedinou věc.

Byla jsem vybrána, abych zachránila nějaké dítě.

ČÁST PRVNÍ NEVÍTANÝ NÁVŠTĚVNÍK

Toho dne, kdy zmizel Jeremiah Sloan, jsem si utahovala z Moniky Constantové kvůli jejímu chcíplému psovi.

Takhle to zní surově, ale vtip je v tom, že Moničin aljašský malamut zemřel před devíti lety a měl za sebou dlouhý život rozmazlovaného a opečovávaného miláčka. Monica nechala Moodyho spálit, což není nic nezvyklého, ale jeho popel měla uložený v květované urně, kterou s sebou každý den bez výjimky nosila do práce ve speciální tašce. I na dovolenou ho brala. Když se jí člověk zeptal proč, odpověděla, že kdyby nechala Moodyho doma a dům by shořel, nedokázala by od sebe odlišit popel z domu a popel ze psa.

Monica prostě nic nenechávala náhodě.

Ano, tušíte správně, já si z ní kvůli tomu dělala legraci, kdykoliv to šlo.

Tohle červencové odpoledne, o kterém je řeč, se můj parťák Adam Twilley opíral o otevřené dveře, co vedou na parkoviště, a mezi rty měl vražený doutník. Můj otec na něj neviděl, což byl jediný důvod, proč si Adam dovolil kouřit v úřadovně. Dovnitř zavanul teplý vítr a sfoukl z konce Adamova doutníku popel na žluté linoleum.

„Moniko?“ ozvala jsem se a ukázala na drobný poprašek popela na podlaze. „Myslím, že Moody potřebuje vyvenčit.“

Monice slouží ke cti, že se mým pitomým fórkům pokaždé srdečně zasmála.

„Shelby, co já si s tebou počnu?“ zahořekovala naoko, potřásla hlavou a nasadila stejný babičkovský tón, jakým na mě mluvila, když jsem byla úplně malá holka.

S Monikou se známe celá staletí. Když člověk pracuje s někým, kdo mu měnil pleny, je to trochu na palici. Monica začala v šerifově kanceláři dělat sekretářku hned po střední škole a následující tři desetiletí nepracovala nikde jinde. V malých městečkách, jaká jsou v okrese Mittel, to tak chodí. Věrnost se u nás prostě ctí. Když si člověk najde svoje místo na světě, tak se ho drží.

Monica se vrátila k hlasitému předčítání policejních hlášení. Adam i já jsme na sobě měli čokoládově hnědé uniformy. Za normálních okolností bychom se společně proháněli po silnicích okresu, ale pátek se zatím pořádně nerozjel. Moničinu výkladu jsem moc pozornosti nevěnovala, protože otec byl ve své kanceláři za zavřenými dveřmi a uvnitř probíhala jakási konverzace, která nabírala na hlasitosti.

„Jé, tohle je smutný,“ zacvrlikala Monica pištivým hlasem a mhouřila oči na monitor počítače. „Chudák starej Paul Nadler ve Stantonu zase utekl. Chtějí, abychom se po něm porozhlédli.“

„Porozhlédli?“ zabručel Adam do kouře z doutníku. „Stanton je od nás hodinu jízdy. A Nadlerovi je kolik, čtyřiadevadesát? To mají pocit, že zaběhne maratón, nebo tak něco?“

„Nech toho, Adame,“ obořila jsem se na něj. „Ten člověk má alzheimera.“

„Jo, to vím, ale tohle už je pošestý, co zdrhnul z domova a tam si toho nevšimli. Buď by ho měl někdo hlídat, nebo by se tam kruci měli naučit zamykat dveře.“

V tomhle měl Adam pravdu. Stanton je v sousedním okrese, takže to fakticky nebyla naše starost, jenže mně bylo pana Nadlera líto a štvalo mě, že ho domov důchodců nedokáže chránit před nebezpečím.

Obvykle ho po několika hodinách našli, jenže za tu dobu se starému člověku může přihodit spousta nehezkých věcí. Jednou vlezl do domu o dvě ulice dál k někomu úplně cizímu a usnul ve vestavěné šatně. Jindy se vyšplhal na stantonskou požární věž, která má dobře třicet metrů. Dřív či později přijde k úrazu.

„Pokračuj, Moniko. Co máš ještě na seznamu?“

Řekla jsem to trochu odměřeně, ale Monica na mě z druhé strany místnosti vrhla chápavý úsměv. Dokonale mi četla myšlenky.

Netrápily mě problémy, které měl pan Nadler s pamětí. S obavami jsem si představovala, jak jednoho dne zjistím, že otec je ve stejné situaci.

„Z Martinovy Hory tu máme nahlášenou krádež pick-upu,“ ohlásila. „Bílý Ford F-150. To je moc krásný auto. Vždycky jsem si ho přála mít.“

Usmála jsem se nad představou, jak drobounká Monica Constantová řídí jednu z největších dodávek s otevřenou korbou na světě. Hbitě odříkala poznávací značku a my si ji s Adamem poznamenali do bloků. Tohle byla čtvrtá krádež auta nahlášená za poslední měsíc. No jo, léto. Když se děcka vrátí ze školy, slouží auta v okrese Mittel k bláznivým projížďkám.

Martinova Hora je městečko na břehu jezera nějakých sedmdesát kilometrů na jih od nás, což znamená, že se sem stahují rodiny s unuděnými puberťáky, kteří rychle zjistí, že místní lidé svoje auta velmi často nezamykají.

„Ještě něco?“ zeptala jsem se.

„No jistě. Paní Norrisová říká, že včera v noci viděla nějakého chlápka, jak se jí plíží pod oknem ložnice. Podle ní, cituji: ‚na ni vilně zíral lascivním pohledem v neoblečeném stavu‘.“

„V neoblečeném stavu?“ zarazila jsem se. „Kdo byl neoblečený, ona, nebo on?“

„Myslím, že ona.“

„V tom případě hledáme slepce,“ zažertoval Adam ode dveří. „To by mělo být snadný.“

Musela jsem se zasmát. Navíc měl Adam pravdu. Člověk, který má zrak v pořádku, by na paní Norrisovou nemohl zírat vilně. „Popsala toho člověka?“ zeptala jsem se.

„Ne, ona ho totiž neviděla. Měla otevřené okno do ložnice a prohlašuje, že on venku podivně funěl, jako by ztěžka oddychoval. Myslí si, že přišel z motelu na druhé straně silnice.“

„No dobře, později tam zajedeme,“ uzavřela jsem to. „Rose další stížnost paní Norrisové na její hosty zcela jistě nepřekvapí. Je to všechno?“

Ukázalo se, že je úplně putna, jestli je to všechno.

Než mohla Monica odpovědět, dveře do otcovy kanceláře se s rámusem rozlétly a přetrhly nám hovor. Ve dveřích jsem uviděla štíhlou, vysokou, otravně přitažlivou ženu. Ona zaznamenala, že sedím za stolem.

„Violet,“ oslovila jsem ji chladně.

„Shelby,“ odpověděla se stejně mrazivým tónem v hlase.

S Violet Rokaovou jsme už od střední školy byly přítelkyně na baterky, ukázkově falešné kamarádky. V okrese Mittel jsem si vysloužila opravdovou slávu jen jednou – tedy pokud nepočítám to, že mě našli v košíku s velikonoční výzdobou. Byla jsem hráčkou dívčího volejbalového týmu, se kterým jsme, když jsem byla v posledním ročníku, vyhrály celostátní mistrovství. A pište si, že to na malém městě něco znamená. Náš billboard stojí u výpadovky dodnes. Violetina rodina se k nám přistěhovala, když byla Violet ve třetím ročníku na střední. Okamžitě se nacpala do volejbalového družstva a vytlačila mou nejlepší kamarádku, což našim vztahům moc neprospělo. Byly jsme nejpaličatější osobnosti v družstvu, a tak se z nás staly dvě nejhorší soupeřky. Trenérka Trina nám naštěstí dokázala vtlouct do palic, že když budeme spolupracovat, dokážeme toho víc než každá zvlášť. Nastalé příměří vydrželo do chvíle, kdy jsme domů dovezly vítězný pohár. Od té doby byl s veškerým sbližováním konec.

Violet dnes bylo šestadvacet, právě úspěšně zvládla právnickou fakultu a už se dokázala vnutit do okresní rady, jelikož jeden z jejích členů odstoupil uprostřed volebního období. Violet nikdy netrpěla nedostatkem ctižádosti. Nově dobytou pozici využívala, aby chodila otravovat otce výklady o tom, co všechno dělá jako okresní šerif špatně. Ani trochu se mi to nezamlouvalo, ale táta nad tím vždycky mávl rukou, jak měl celý život ve zvyku.

Violet se v úřadovně zbytečně nezdržovala. Hodila si kabelku přes rameno, s cvakáním překonala na vysokých podpatcích podlahu kanceláře, prodrala se kouřem z Adamova cigára a vykročila na parkoviště. Adam jí věnoval jeden ze svých nacvičených úsměvů ve stylu Jamese Deana, ale na Violet to nezapůsobilo, takže nepadla na záda.

Sotva byla pryč, objevil se otec a přidal se k nám. Adam honem cvrnknul doutník na asfalt před domem a nevinným tónem cosi zamručel.

„Co chtěla Violet?“ zeptala jsem se.

„Ale, v jednom kuse si na něco stěžuje,“ zabručel otec a pokrčil hustý knír. „Dneska to vypadá, že málo zápasím s klimatickou změnou.“

„A co konkrétně bys s ní měl udělat?“

„Jistě vás nepřekvapí, že Violet měla připravený celý seznam nezbytných úkonů,“ odpověděl otec.

„O nic jiného nešlo?“ podivila jsem se. „Vypadalo to, že se dost hádáte.“

„Netrap se tím, Shelby. S tímhle nemá cenu lámat si hlavu.“

Otec je nejčestnější člověk, jakého znám, což taky znamená, že je mimořádně mizerný lhář. Nevím, o čem se s Violet dohadovali, ale zcela jistě nešlo jen o klimatickou změnu. Jenže ať šlo o cokoliv, otec se rozhodl, že se o to se mnou nepodělí.

Táta udělal pár kroků, posadil se na okraj Moničina stolu a pohledem prolétl policejní hlášení. „Zase pan Nadler?“ podivil se. „Nechápu, jak jim ten člověk může pořád utíkat.“ Ani nezvedl hlavu a pokračoval: „Jo, Adame. To, cos předtím držel v ruce, byl doutník?“

„Ani náhodou, Tome,“ bránil se Adam nešikovně, ale nikoho tím neoblafnul, jelikož suterénem se stále ještě vznášel pach cigára.

Otec si povzdechl a úkosem se na mě podíval. „Co kdybychom pro Adama vyřešili jedno drobné zadání z křížovky, Shelby?“ oslovil mě. „Zkusme třeba tohle: ‚Nevítaný návštěvník v obchodě s porcelánem‘. Na čtyři.“

Táta miloval křížovky. Dvacet let jsme je společně vyplňovali v místní jídelně při snídani. Ve vteřině jsem pochopila, o co mu jde, a vyhrkla jsem: „Slon.“

Protože slon je v obchodě s porcelánem zcela jistě nevítaný návštěvník.

„Došlo ti to, Adame?“ oslovil ho otec a mrknul na něj. „Slon.“

Adam sklopil pohled k zemi a odkašlal si. „Promiň, Tome,“ dostal ze sebe.

„Takže už tu žádný doutníky nechci vidět, jasný? Nestojím o to, aby nám shořela celá budova.“

„Ano, pane.“

Obě jsme s Monikou potlačovaly smích.

Tohle byl můj otec. Nikdy nemusel ječet, řvát nebo předvádět svaly, aby dosáhl svého. Byl zvláštním způsobem okouzlující, takže nakonec by si člověk připadal jako pěkný pitomec, kdyby ho zklamal. Mluvil tiše, jako když se hraje na piano, což znělo divně, jelikož to byl obrovitý mužský. Měřil dobře sto devadesát čísel a měl rozcuchanou kštici sněhobílých vlasů a knír, který nezvladatelně bujel jako křoví. Dokonce i v zimě měla jeho pleť temný, kožený odstín. Vyznačoval se mohutným trupem a širokými rameny, což lidem nenápadně napovídalo, že před sebou mají pořádného siláka.

To jen abyste si udělali představu.

Takže bylo sedmnáctého července. Ospalý den. My čtyři jsme se nacházeli v úřadovně šerifa mittelského okresu, umístěné v suterénu pod Carnegieho městskou knihovnou. Byl to starý barák, v zimě studený, v létě vlhký. Když do knihovny vbíhaly děti, slyšeli jsme nad hlavami dusot desítek nohou. Linoleum na podlaze se v rozích zvedalo. Strop byl plný skvrn od prosakující vody.

Ta chvíle mi zůstane v paměti viset jako momentka. Já u stolu.

Táta a Monica s policejními hlášeními v rukou. Adam stojící v otevřených dveřích. Takhle to vypadalo v okamžiku, kdy se celý svět obrátil vzhůru nohama.

„Kruci, pojď se na něco kouknout,“ ozval se Adam zničehonic.

Mžoural proti sluníčku na parkoviště u knihovny a užasle potřásal hlavou. Zeptala jsem se, co se děje, ale Adam neodpověděl.

Vypadal, jako by ho něco zhypnotizovalo. Všichni jsme se vydali ke dveřím, já tam dorazila první. Ten pohled mi vyrazil dech.

Venku, jen pár metrů od nás, měl Adam zaparkovanou motorku.

A na jejím zpětném zrcátku seděla sněžná sova. Nehybně. Vážně. Majestátně.

Zírala jsem na ni a tělem mi projel velice divný, mrazivý pocit.

„Vždyť je to jen sova,“ zamumlala jsem, jelikož žijeme kousek od národního přírodního parku a dravci i jejich kořistí se to tu jen hemží. Na tom, že se sněžná sova před cestou do korun stromů na chvíli usadila jinde, nebylo nic neobvyklého.

Až na to, že zrovna v tu chvíli zazvonil Monice na stole telefon. Všichni jsme nadskočili a sova s výkřikem odletěla. Mně to bylo rázem jasné.

Něco se stalo.

Monica krátkými krůčky odcupitala přes kancelář a sáhla po sluchátku. Nebyla o moc větší než ten pták. Poslouchala, co jí říká člověk na druhé straně, a vůbec se nemohla dostat ke slovu. Slyšela jsem, jak do telefonu bez dechu křičí zpanikařený ženský hlas.

Když Monica zavěsila, zadívala jsem se na ni a vyčkávala. Táta a Adam taky.

„To byla Ellen Sloanová,“ oznámila nám. „Jeremiah se ztratil. Myslí si, že ho někdo unesl.“

Táta vedl náš malý konvoj vozidel po dlouhé lesní cestě do hlubin národního parku. My s Adamem jsme jeli za ním, já řídila. Dennis a Ellen Sloanovi se drželi za námi a v autě s nimi seděl Adrian, Jeremiahův šestnáctiletý bratr.

Tohle bylo sakra odlehlé místo na to, aby se tu ztratil desetiletý kluk.

Městečko, kde žijeme, se jmenuje Avery Weir, jenže takové jméno se špatně pamatuje, tak mu lidi už dávno začali říkat prostě Svět. Jako že když bydlíme v okrese Mittel, jsme středem světa, jenže ve skutečnosti to je spíš tak, že jsme konec světa. Vysoké zvěře je tady několikanásobně víc než lidí. Před vlky si zatím udržujeme náskok, ale už nás dohánějí. Jsme obklopeni stovkami čtverečních kilometrů lesů, potoků a jezer. Nejbližší mezistátní dálnice je dvě hodiny jízdy na jih. Městečka jsou tu rozesetá na desítky kilometrů od sebe a mají úžasná jména. Čarodějův Strom. Orlí Kopec. Martinova Hora. Modré Diamantové Jezero.

Byli jsme nějakých padesát kilometrů od Světa, když jsem uviděla, jak tátův služební vůz zpomaluje, zastavuje a oblak prachu za ním si sedá. V hustém bodláčí na kraji cesty jsem uviděla ležet opuštěné dětské kolo. Modrý rám byl celý umazaný. V lese po obou stranách bojovaly o místo na slunci husté porosty bílých bříz a borovic. Červencový vzduch byl teplý a lepkavý. V propletených větvích keřů bzučel hmyz a pestrobarevní ptáci s čiřikáním přelétávali přes cestu sem a tam.

Otec vystoupil z auta, opřel si ruce v bok a s koutky úst staženými dolů si bicykl prohlížel. Na hlavě mu seděl hnědý klobouk

s rovnou krempou. Slunce v letním odpoledni viselo vysoko a sálalo, seč mu síly stačily, jenže v hustém porostu lesa člověk stejně moc daleko mezi stromy nedohlédl. Měli jsme za sebou hodně suchý

týden, takže do cesty nebyly vyryté žádné stopy po pneumatikách nebo botách. Kolo představovalo jediný důkaz, že tu chlapec byl.

Přidali jsme se s Adamem k tátovi. Sloanovi včetně staršího syna nás následovali.

V té době jsem Sloanovy dost dobře znala. Jako každý. I když jsme tu rozesetí daleko od sebe, stejně se v tomhle kraji nemůžete před lidmi schovávat. Známe všechna svá tajemství, životní příběhy, nejspíš toho o sobě víme víc, než je zdrávo. Když lidé vyrůstají takhle pospolu, člověk se těžko otočí zády k někomu, s kým chodil na střední. A je fuk, kam vás život zanese, pořád jste místní basketbalová hvězda, vracející se královna krásy, holka, co se na večírku ráda odváže, volejbalová šampionka. Sloanovi to měli těžké. Lidé o nich mluvili jako o Dennisovi a Ellen, jako by byli Jack a Diane z té odrhovačky od Johna Mellencampa, ale nebylo to fér. Dennis má magistra z lesnictví a Ellen koupila krachující obchod na hlavní třídě Světa a udělala z něj prosperující podnik.

Ellen bylo šestatřicet, je o dva roky mladší než manžel. A je chytrá, rozvážná, blonďatá, modrooká a tak tvrdá, že zlodějíčka v krámě přiměla k přiznání pouhým pohledem ledově chladných očí. V jejich domácnosti představovala Ellen pevnou skálu. Už proto bylo bolestivé dívat se, s jakými obtížemi se drží pohromadě. Všimla jsem si, že se jí třesou prsty. Dýchala nosem, rychle a hlasitě, to se nedalo přeslechnout. V jednom kuse si sahala do vlasů a urovnávala si je, jako by to bylo to jediné, co v tu chvíli má pod kontrolou.

Její život představovali její dva synové, a jeden z nich byl teď pryč.

Táta položil paži Jeremiahovu staršímu bratrovi kolem ramen a povzbudivě se na něj usmál. Adrian byl dobře stavěný kluk ze

středoškolského fotbalového družstva, ale teď vypadal, že by ho porazil sebemenší závan větru.

„Takže tady jsi našel bratrovo kolo?“ zeptal se otec.

„Ano.“