0043710

E VA D OLEJŠOVÁ

Syrový p ř íb ě h ze sv ě ta (nejen) drogov ě závislých

ČÁST I. EXPOZICE

HANA

S trhnutím se probudím. Jak jsem mohla usnout?! Kolik je hodin? Rychle zašmátrám po mobilu. Je zapadlý pod polštářkem na gauči, asi mi vypadl z ruky. Podívám se na jeho displej. Půlnoc! Spala jsem skoro hodinu. Možná tak tvrdě, že jsem ji neslyšela. Možná mezitím přišla!

Vyjdu z obýváku a svítím si na cestu telefonem. Nechci rozsvěcet světlo v chodbě, abych ji nebo případně Vašíka nevzbudila. Plížím se předsíní k jejímu pokoji. Zrak mi padne na zem před botník. Její oválené rozdrbané kecky, které odmítá vyhodit, tam neleží. Ale někdy v nich jde až do svého pokoje, takže to, že tam nejsou, nic neznamená. Pořád je naděje.

Potichounku otevřu dveře do jejího pokoje. Postel hned naproti dveřím je prázdná. Rozházené polštáře a přikrývka. Mezi nimi se povalují olysalí, ušmudlaní plyšáci nejrůznějších druhů a velikostí. Plyšáky Veronika miluje odmalinka. Na zemi leží lachtan s jedním okem. Druhé oko mu odpadlo pár dní poté, co ho dcerce nadělil Ježíšek. Tehdy jí bylo pět let a ještě na něj věřila. Lachtánkovi pak začala říkat Jednoočko, milovala ho a tahala všude s sebou.

Plyšáky odmítá vyhodit i teď na prahu dospělosti. Občas, když se na ni jdu podívat, spí mezi nimi a jednoho třímá v ruce, nejčastěji právě Jednoočka. Dojímá mě to. V tu chvíli to je pořád moje malá holčička s velkýma modrýma očima a vlnitými vlásky. Moje malá princezna.

„Tátova jsem nejvíc,“ říkávala jako maličká. A tvrdila to do svých osmi let, než od nás její otec odešel.

Zbytečně urovnám Veroničinu přikrývku a uhladím záhyby, Jednoočka seberu a položím na polštář. Snahy donutit ji, aby si ráno stlala, už jsem dávno vzdala. Pokojem se jako většinou v poslední době vznáší slaboulinká vůně marihuany. Vlna zklamání mě smete zpátky do předsíně.

„Kde může být, proboha? Co když se jí něco stalo? Já ji fakt přerazím, až přijde! Už se s ní nebudu mazat! Já jí zatnu tipec, tohle už fakt přehání.“

Pocity strachu, bezmoci a vzteku se ve mně vzdouvají jedna přes druhou jako elektromagnetické vlny. Jdu do kuchyně

a napouštím si do sklenky vodu. Pomalu ji upíjím a snažím se uklidnit zrychleně tlukoucí srdce. Bojuju s pokušením nalít si panáka. Nebo aspoň víno. Možná by mi to pomohlo usnout.

Jenže nemůžu jít spát, když moje dcera není doma dávno po povolené večerce. Ale alkohol mě aspoň zklidní. Sáhnu po lahvi vína, otevírám ji a nalévám si plnou sklenku. Zhluboka se napiju. Víno je silné. Cítím, jak mi vtéká do žaludku a vysílá signály do celého těla. Ruce a nohy příjemně ztěžknou.

S Václavem jsme si kdysi rádi o víkendu dopřávali dobré víno. A teď, v posledním roce, kdy mám s Veronikou čím dál větší problémy, mi prostě tenhle nápoj pomáhá to všechno zvládat.

Tvrdý alkohol běžně nepiji, něco doma mám, ale to jsou dárky od sousedky pocházející z Moravy. Ořechovice, slivovice…

„Šak je dobré vypálit červa,“ říkává se smíchem sousedka.

Zatím jsem se jednou trochu napila a jediný účinek, který to na mě mělo, byl zvednutý žaludek.

Účinek! V hlavě mi naskočí asociace. Podezření, že Veronika kouří, nebo jak se říká, hulí marihuanu, mám už delší dobu.

„Ty jsi… hulila?!“ vyslýchám ji občas, když večer přijde a tráva je z ní cítit na dva metry, ani se k ní nemusím naklánět. Oční bělma má zarudlá, víčka přivřená, vypadá, jako by ji někdo právě probudil.

„Občas si jointa dám, mami, ale je to lepší, než kdybych pila! Víš, co mejch spolužáků chlastá?“

„Jak můžou pít? Copak jim někdo prodá alkohol? Jste nezletilí!“

„To si piš, že jo, vždycky se někdo najde, kdo nechce občanku, nebo to koupí někdo, komu už osmnáct bylo, to není problém.“

„A kde ji vlastně bereš ty?“

„Dostanu… od známých. To je teď úplně běžný.“

„Ale marihuana je droga!“

„Alkohol taky!“ smečuje.

„Ale tráva je nelegální,“ oponuju.

„Protože náš stát je zaostalej,“ řekne a mě okamžitě napadne, že tohle nemá ze své hlavy.

„Co to plácáš? Jak zaostalej? Že nepovoluje drogy?“

Očividně už neví, co na to říct. Argumentuje tím, že „teď hulí každej“.

„A mami, neplaš, já si dám fakt výjimečně. Je to zdravější než alkohol,“ dodá a já zaváhám. Občas ke mně zalétne nějaká zpráva z médií, že marihuana má i pozitivní účinky na zdraví. Ale pro mě je všechno kolem drog jedna velká neznámá. Lidi, kteří je berou, jsou divní. Marginální jedinci, kterých se normální člověk bojí. To, že moje dcera kouří marihuanu, je pro mě nepředstavitelné. Ale když to je jen občas, můžu to brát jako pubertální výkřik. Tak jako jsme my kdysi zkoušeli tajně pít ovocné víno zvané „čůčo“ a připadali si jako dospěláci.

Kromě toho, že vybílí lednici, když přijde „zhulená“, nejsou s dcerou zásadní problémy.

Ale poslední půlrok začíná chodit domů stále později po povolené době vycházek. Poté následují divoké diskuse. Vlastně spíš monology. Moje. A mají vždy podobný scénář.

„Jak to, žes přišla zase pozdě?! Jasně jsem ti řekla, že ti to nebudu tolerovat!“

Veronika civí do podlahy a mlčí.

„To nejsi schopná ani zavolat, že se zpozdíš?“ zvyšuju hlas.

Dcera dál hypnotizuje podlahu.

„No nejsi, že jo, protože ty nejsi schopná ani zvednout telefon, když volám já tobě!“

Žádná odpověď.

„Nemůžeš napsat aspoň esemesku?!“

Ticho.

„Chápeš, že mám o tebe strach?“ můj hlas nabírá hysterický podtón. V tu chvíli ani neřeším, jestli nevzbudím Vašíka.

Veronika na mě pohlédne, ale vypadá, jako by se dívala skrze mě někam do dálky.

„CHÁPEŠ TO?!“ zaječím jí do obličeje.

To ji konečně probere.

„Jo,“ zareaguje stručně, „sorry.“

Poté co z ní vypáčím takovou minimalistickou odpověď, mívám přednášku, jak o ni mám strach, že se v životě musí dodržovat nějaká pravidla – i my dospělí je musíme dodržovat – a tohle je základní pravidlo, a když něco slíbím, tak to taky splním, vidí snad ona, že bych nedodržela, co slíbím?

Mluvím a mluvím a Veronika mlčí. Někdy vzpurně, většinou odevzdaně. Z celé její pózy čiší: „Tak už se vykecej, ať můžu vypadnout do svýho pokoje.“

Samozřejmě že ji trestám. Nebiju ji, tělesné tresty – až na nějaký téměř bezbolestný, spíše symbolický pohlavek – nedokážu používat. Ale zakazuju. Televizi, počítač, zablokuju jí data v mobilu. Pochopitelně občas dostane i zaracha. Přesto stejně chodí pozdě. Časem se dopracujeme k tomu, že když přetáhne povolené vycházky o čtvrt hodiny, přejdeme to. Tichý souhlas. Kompromis. Už na to nemám sílu, vlastně jsem ráda, když má jen malé zpoždění.

Dneska to ale přepálila. Je půl dvanácté, všední den, za pár hodin má jít do školy. Jak tam bude fungovat, pokud vůbec ráno vstane? A já budu samozřejmě taky nevyspalá.

Unaveně se opřu o kuchyňskou linku a doliju si víno.

„Mám zavolat Vaškovi?“ napadne mě. Ale něco ve mně se proti tomu pořád vzpouzí. Přiznat, že mám s Veronikou problémy? Ne. Nechci před ním připustit, že to nezvládám. Poradím si sama, když se na nás vykašlal! Jako se vším!

Zaslechnu zarachotit klíč v zámku. Rychle vyjdu do předsíně a přistihnu dceru, jak se po špičkách plíží do pokoje. V tu samou chvíli mě do nosu udeří silný pach cigaretového kouře. Veronika je rozcuchaná, zarudlá, ale jinak vypadá v pořádku.

Zalije mě vlna úlevy a vzápětí vzteku.

„Veruno! To přeháníš! Víš, kolik je hodin?!“ zasyčím potichu, ale hodně důrazně. Vztek z mého hlasu je asi natolik zřejmý, že tentokrát zareaguje hned.

„Jé, mamí, ty nespíš? Promiň, ale byla jsem s holkama a… trochu jsme se zakecaly, hrozně to uteklo.“

„Jo? A kde jste se zakecaly? V nějakým pajzlu? Smrdíš jak hospoda třetího řádu.“

„Ne, jsme byly u Hanky, ona kouří.“

„A ty ne?“

„Ne,“ prohlásí vzpurně.

„Dýchni na mě!“

Nenávistný pohled. Sevřené rty.

Přijdu těsně k ní a pokynu autoritativně hlavou.

Opatrně dýchne s minimálně pootevřenou pusou.

Cítím z jejího dechu jakýsi nakyslý podtón, ale kouř to není, ten je intenzivně cítit jen z její košile.

Nicméně mě to nijak neuklidní.

„Chodíš domů čím dál později, Veroniko! Už toho mám dost! Dneska je pondělí, všední den, a ty přijdeš takhle pozdě!

Máš měsíc zaracha. A nepřeju si, abys pila nebo kouřila, natož hulila! Je to jasné?“ řeknu důrazně. Dcera se na mě zaraženě dívá a pak se jí po tvářích začínají koulet slzy.

„Ale mami! Mám jet přece přespříští sobotu na ten koncert, víš, jak jsi mi koupila lístky loni k Vánocům.“

Zaváhám. Na koncert jsem úplně zapomněla. Je fakt, že se na něj hrozně těší. Bylo by asi kruté jí to zakázat. A ty lístky stály opravdu dost peněz. Zase tolik se vlastně nestalo. Opilá nepřišla a zhulená taky nevypadá. Třeba se opravdu jen zapovídala. Zkusím to ještě po dobrém. Dám jí ještě šanci. Ale fakt poslední.

„No tak dobře, tak na ten koncert můžeš. Ale dnes to bylo NAPOSLED, cos přišla pozdě, rozumíš? Ode dneška budeš chodit včas. A nechci už z tebe ani z tvého pokoje cítit trávu. A neexistuje, že se ti nedovolám. Když se zpozdíš, dáš mi vědět!

Jestli něco z toho porušíš, skončily jsme spolu. Je to jasné?“

Oči se jí rozzáří. „Díky, maminečko! Už budu hodná, slibuju!“ …………

Následují dva týdny relativního klidu. Nepočítám-li rodičák, kde zjistím, že se Veroničin prospěch rapidně zhoršil.

„Veronika šla prospěchově hodně dolů. Asi jste si všimla, že se zhoršila v podstatě ve všech předmětech,“ říká mi její třídní.

„Ve druhém ročníku už by měla chápat, že na střední škole jsou na studenty kladeny větší nároky. Trochu na ni došlápněte. Ona je inteligetní holka, a kdyby chtěla, mohla by mít dobré známky. Jenže ona nechce,“ učitelka ve středním věku sevře silně nalíčené rty.

Cítím, jak rudnu. Uvědomím si, že jsem se na Veroničin prospěch v elektronické žákovské nepodívala hodně dlouho. Když se zeptám, co bylo ve škole, pokaždé mi odpoví: „Nic.

Dobrý!“ O čtyřkách a pětkách ani slovo. Tentokrát po rodičovské schůzce křičím, prosím, hrozím. Dočkám se Veroničiny klasické reakce. Mlčení smíšené s tichými slzami. Nakonec z ní vymámím slib, že si prospěch zlepší.

Zmobilizuju všechny síly, kontroluju téměř každý den, zda má do školy všechno, sešity, pomůcky, zkouším ji. Sleduju on-line žákovskou. Veronika opravdu dostane pár dobrých známek, ale já to šlapání jí na paty dlouho nevydržím. Jsem rozvedená devět let a starám se sama o dvě děti. Péče jejich otce o ně spočívá především v tom, že na ně posílá alimenty. A já už jsem tolik unavená. Unavená životem.

Kvůli bývalému manželovi jsem se přestěhovala do Prahy, sto kilometrů od svého rodného města. Nikoho jsem tu neznala, moje matka i přátelé byli daleko. Až když se narodila Verunka, seznámila jsem se v parku v naší čtvrti s pár ženami, které byly také na mateřské dovolené. S nimi jsem sdílela radosti a starosti maminek, někdy jsme si vzájemně pohlídaly děti nebo spolu zašly na kávu.

Když se ale narodil Venoušek, začaly se mi vyhýbat. Okamžitě jsem vycítila jejich odtažitost, došlo mi, že nevědí, jak se zachovat. Postupně jsem se přestala stýkat se všemi. Nesnášela jsem ty útrpné, postranní pohledy cizích lidí, někdy se směsicí odporu. Někdy jsem zahlédla v očích nějaké ženy úlevu. Ještě že se to nestalo nám! Ale nejhorší byl soucit. Ten soucit! Nechápou, že Venoušek je pro mě stejný jako pro ně jejich děti?

Dobře, tak má Downův syndrom. Vyžaduje nadstandardní péči, ale miluju ho stejně, jako všechny mámy milují své děti.

Stejně jako Veroniku. Jen mi na ni nezbývá tolik síly. Ale už je velká, musí to pochopit.

A ona vždycky vypadala, že chápe. Bez odmlouvání mi pomáhala, bratra pohlídala, nakrmila.

Ale Václav to nedával. První dva roky Vašíkova života vypadal, že se syna štítí. Veškerou pozornost upřel na Verunku. Což bylo dobře, protože já byla z péče o Venouška úplně vyčerpaná.

O to větší rána pro nás byla, když od nás manžel odešel.

Prostě mi jednou večer oznámil, že musí odejít. Že se o nás finančně postará, všechno mi nechá, ale odejít musí. Dusí se tu! Koukala jsem na něj a vůbec mi v první chvíli nedocházelo, co to říká. Šok! On se dusí?

Já mám často pocit, že jsem pod haldou hlíny, jak jsem vyčerpaná, ale o své děti se přece musím postarat! Nemůžu je opustit. Ani Venouška. Ano, asi zůstane i v dospělosti velkým dítětem, jeho fyzické i mentální hranice mají své limity, ale mě a Verunku pozná, má nás rád, nedokážu ho dát někam do ústavu. Nedokážu to, i když mi to hodně lidí, včetně mé matky, radí. A nebudu se doprošovat chlapa, který opustí své děti.

Posléze se stejně provalilo, že ho dusila především o šestnáct let mladší sekretářka z jejich firmy, se kterou měl přes rok

poměr. Řekla mi to jedna jeho kolegyně. Ten typ, co se tváří

jako váš spojenec, ale ve skutečnosti je to hyena, která čeká, až vám bude moci zasadit poslední ránu a s potěšením si vychutnat vaši bolest. Jsem na sebe pyšná, protože jsem jí tu radost pokazila přezíravým prohlášením, že je mi úplně jedno, s kým můj muž spí, protože já už také dávno někoho mám. Hyena oněměla, sklapla zklamaně tesáky a já hrdě odkráčela a rozbrečela se až za rohem obchoďáku. Pravda totiž je, že mám akorát Dr. House každou středu od osmi. A i toho občas prošvihnu.

Veronika byla z odchodu svého otce úplně vyřízená. Doslova ji to položilo, dostala teploty, týden ležela v posteli, nemluvila, jen tiše plakala. Když se s ní pak pokoušel zkontaktovat, odmítala ho. První rok s ním nekomunikovala vůbec. Pak ji zlomil. Občas k němu chodila na víkendy, strávila s ním týden nebo dva o prázdninách.

Můj otec zemřel těsně po narození Verunky, byl dlouho vážně nemocný. Ale moje matka mi pomáhá. I přes tu vzdálenost k nám jezdí. Téměř každý den si voláme. Přemlouvá mě, ať se vrátím domů, jenže já nechci. Nechci zpátky do naší vesnice, kde by všechny sousedky okukovaly Venouška a stíhaly mě lítostivými, v některých případech i škodolibými pohledy.

Kromě toho, a to hraje zásadní roli, ve městě jsou mnohem větší možnosti lékařské péče. Vendovi se maximálně věnuji a podařilo se mi dostat ho do speciální školy, kde je spokojený.

Pracuji na částečný úvazek jako sekretářka v účetní firmě.

V naší kanceláři jsme tři. Sympatické a milé baculky Bohunka

a Světlana jsou o pár let starší než já. Rychle jsme se spřátelily a nyní jsou to mé jediné spřízněné duše.

K mému bývalému manželovi se časem nastěhovala jeho

přítelkyně, která i jen občasnou přítomnost Veroniky těžce

snáší. Takže to zase přestalo fungovat a kontakt Verči s jejím

otcem se po sérii hádek mezi dcerou a otcovou přítelkyní omezil na občasný oběd či večeři ve městě. Vašek se obyčejně snaží s dcerou povídat, ale ona většinu času mlčí a na otázky odpovídá stroze, na což si on pak stěžuje mně.

Dnes měl Venoušek zrovna jeden ze svých těžších záchvatů. Když konečně usne, zhroutím se vyčerpaně na gauč a snažím se uklidnit bušící srdce. I když už tyhle situace umím zvládat lépe, stejně mě pokaždé rozhodí. Přemítám, jak to budu dělat, až bude Venda dospělý a silnější než já – vtom mi zavolá jeho otec, který syna viděl naposled před rokem asi pět minut, a chce, abych řešila, proč mu Verča nezvedá mobil ani neodpovídá na esemesky. Rupnou mi nervy.

„Copak já vím, proč ti neodpovídá? Tak sem někdy přijď a zeptej se jí! Kdybys neodešel jak největší srab, nemusels to řešit!“ křičím.

Není u mě na tenhle tón zvyklý. Káravě mi říká, abych se uklidnila, což mě vytočilo už úplně.

„Já se mám uklidnit? Já?! To si snad děláš prdel, ne? Ty se krucinál o nic nestaráš. O nic! Jen pošleš pár ušmudlanejch tisícovek a to je všechno! Každodenní starosti, školu, vyšetření, doktory s Venouškem, terapie, cvičení, všechno řeším jen já. Vendu si neviděl přes rok a…“

„Jasně jsem ti řek, abys ho dala do ústavu,“ skočí mi do toho agresivní Vaškův hlas.

„Sám jdi do ústavu!“ zaječím. „Nebo do prdele, to bude ještě lepší!“

Přestanu se ovládat. Mrsknu telefonem přes celý pokoj a začnu brečet.

V tu chvíli si všimnu, že ve dveřích stojí Veronika.

Neřekne nic a tiše zmizí ve svém pokoji. Panebože, proč tohle musela dcera vidět? To jsem tedy nezvládla. Chce se mi brečet, kolem břicha cítím tenzi a napětí. Jdu do komory a otevřu lahev slivovice od sousedky. Loknu si a oklepu se odporem. Žaludek mi vletí až do krku. Přitisknu si dlaň na pusu a potlačím dávení. Projede mnou horkost, ale napětí ve mně zmizí.

Myslela jsem si to. Funguje skvěle nejen na bolest v krku, ale i na bolení duše.

VERONIKA

Z prvního jointa se pozvracím. Tahám kouř do plic, co nejvíc můžu. Pak se mi zatočí hlava a zdvihne žaludek. Nedokážu se ovládnout. I když se před Rendou snažím vypadat zasvěceně a předstírám, že nehulim poprvé, on mě prokoukne jak záclonu. Ale nesměje se. Drží mi vlasy, když házím šavli, a pak mi nalije do dlaní čistou vodu, abych se mohla opláchnout.

„Hele, to je v pohodě, někomu se to stává,“ řekne klidně a tím zažene moje rozpaky. „Až zahulíš podruhý potřetí, zjistíš, o čem to je. Netahej to tak do sebe, nejsi digestoř,“ dodá a oba vyprskneme smíchy.

S Rendou je mi dobře. Vídali jsme se už na základce, jedinečnej týpek, ale oficiálně nás seznámila až Hanka. Moje kámoška, která chodí s Rendovým spolužákem Ivanem.

„Rendovi se líbíš už dlouho, Ivan mi to říkal, ale nesmíš Rendovi říct, že jsem ti to řekla, nebo bude na Ivana naštvanej, že mi to řek, a ten by byl pak naštvanej na mě,“ řekla dost složitou větu, nad kterou jsem ale nehloubala, protože podstatná část pro mě byla: „Rendovi se líbíš už dlouho.“

Vědomí, že se někomu líbím, mi dělalo moc dobře. Začali jsme spolu chodit o minulejch prázdninách. René mi imponuje jako osobnost. Je nepřehlédnutelnej svýma dlouhýma černýma dredama a tmavým vohozem. Nosí černý džíny, černý triko s obrázkem plynový masky a černou koženou bundu, kterou sundá, až když venkovní teploměr překročí hranici pětadvaceti stupňů. Pak jsou vidět jeho úplně hustý kérky na rukách. Ve škole je u učitelů zapsanej jako nezkrotnej rebel a prudič, ale většina spolužáků ho žere.

Renda je skoro pořád samej průšvih a trest. Psychoušové se shodli, že má mimořádně vysoký IQ, ale Rendovi to je úplně jedno. Školu prolejzá se čtyřkama, a i když je většinu vyučová -

ní zhulenej, je právě dost chytrej na to, aby občas u tabule něco řek nebo napsal do písemky, i když se nikdy neučí.

Renda ale nechce propadnout, to si hlídá. Nechce ztrácet čas. Chce se vyučit a stát se automechanikem, aby se moh co nejdřív živit sám.

„Naši jsou z toho na prášky, že nebudu mít maturu, natož vejšku,“ řekne mi s potěšeným úsměvem.

Jeho otec je architekt, navrhuje baráky, a máma je překladatelka, lítá po světě a tlumočí na různých konferencích. Asi oba doufaj, že jejich syn bude žít jako oni.

„Na úrovni,“ paroduje je Renda. „Já se ale za prachama jako oni honit nebudu, to ani omylem. Nechci žít v tom stádu konzumních pseudointelektuálních pokrytců,“ říká mi. „Já chci žít cool. Žádný přiblblý konvence, rozumíš? Já nejsem materialista, já chci poznávat sám sebe. Sebe, svoji duši, svět ve svý podstatě.“

Nerozumím moc, co tím myslí, ale horlivě přikyvuju, a když přijdu domů, rychle googlím slova konzumní, konvence

a materialista. Mám strach, že si Renda všimne, že nejsem tak

chytrá jako on.

Brzy platím za jeho oficiální přítelkyni a hřeju se na výsluní v množině našich vrstevníků. René má spousty známých v naší čtvrti. Když jdeme městem, každou chvíli ho někdo pozdraví, záhy i mě. Cítím se s ním důležitá a obdivovaná. Tolik se to liší od toho, co jsem doma. Tam jsem jen „podej, přines, udělej, pomoz, ukliď“. Jo, máma mě má ráda, to asi jo, ale jsem pro ni prostě na druhý koleji. Od chvíle, co se narodil brácha, je jak v jiným světě.

Asi tomu rozumím, proč ho nedá do ústavu, jak jí všichni raděj. Venda je většinou v pohodě, vnímá a poznává nás a dobrou náladu dává najevo takovým legračním hýkáním, i když

říkat tomu smích by bylo dost odvážný tvrzení. S mámou se často mazlí, položí jí hlavu na rameno a neohrabaně ji otlapkává. Taková opička. Máma mu něco brouká, hladí ho po vlasech a občas se jí skoulí slza po tváři.

Teď už ne, ale dřív jsem Vencovi záviděla. Máma se mu věnuje mnohem víc než mně. Aspoň že jsem měla tátu, s ním to bylo fajn. Ale odešel od nás kvůli nějaký čúze. Dokonce si tu krávu k sobě potom nastěhoval.

Nenávidím ji od první chvíle a dávám jí to najevo. Moc dlouho tu zubní pastu ve spoďárách, osolený kafe a svázaný tkaničky u bot nerozdejchávala. Žalovala papínkovi a ten místo toho, aby ji vyhodil, přestane mě brát k sobě. A myslí si, že když mě jednou za měsíc vezme na pizzu a dá mi dvě kila, že se z toho podělám. Furt se mě u toho na něco vyptává, ale já mu schválně nic moc neříkám, protože kdyby ho to fakt zajímalo, občas by mi i zavolal. A nekoukal by u večeře každých deset minut na telefon a nepsal během těch dvou hodin, co má na mě od čúzy povolený, deset zpráv.