ŘÍMSKÉ MÝTY
Bohové, hrdinové, zloduši a legendy starověkého Říma
MICHAEL KERRIGAN
Přestože moc starověkého Říma skončila v pátém století, jeho vliv na světovou kulturu, náboženství a politiku trvá dodnes. Římská
kultura a mytologie tvořily součást širšího příběhu, který zahrnoval prvky zděděné od národů, které na sebe s Římem vzájemně
působily. Řím pravděpodobně nebyl iniciátorem, ale nástrojem, kterým se tato složená kultura šířila po celém světě.
Jak se na tak slavné místo sluší, je založení Říma zahaleno legendami. Podle mytologické historie založili město v roce 753 př. n. l. bratři Romulus a Remus. S bratry je samozřejmě spojen patřičně epický příběh. Král Numitor z Alba Longy byl sesazen svým bratrem Amuliem, který chtěl zajistit, aby z Numitorova rodu nevzešel žádný uchazeč o trůn. Přinutil proto Numitorovu dceru Rheu Silvii, aby se stala pannou vestálkou.
naproti: Příběh o Romulovi a Removi je zjevně mytologický, ale vede k faktické historii Říma.
dole: Založení Říma inspirovalo umělce po celé věky. Toto vyobrazení pochází z roku 1697.
Její slib cudnosti sice mohl zabránit běžnému těhotenství, ale samotným bohům se vzepřít nemohl. Rhea porodila dvojčata a dala jim jména Romulus a Remus. Otcem dvojčat byl Mars, bůh války, a děti tak byly předurčeny k velkým činům. Ačkoli je Amulius nařídil utopit v řece Tibeře, chlapce našli plavat v košíku na řece vlčice a datel. Nebyla to náhoda, oba tvorové byli totiž zasvěceni Martovi.
Tento zakladatelský příběh pravděpodobně vznikl až ve 4. století př. n. l., tedy dlouho poté, co se tyto události údajně odehrály. Odráží řadu praktik běžných v tehdejším Římě, včetně koncepce spoluvládců a volených králů. Existují i jiné verze, v nichž je otcem Romula a Rema hrdina Herkules (v řecké tradici Héraklés) nebo v nichž Amulius tuší, že chlapci mají smrtelného otce. V posledně uvedené variantě Amulius nařídí dvojčata utopit, aby se tak distancoval od jejich vraždy, protože pokud by chlapci skutečně měli božského otce, mohl by se vyhnout jeho hněvu, kdyby k jejich smrti nedošlo přímým násilím.
Ať už se Romulus a Remus ocitli v řece jakkoli, před hladem je zachránilo mateřské mléko vlčice a jídlo, které jim přinášel datel, a nakonec je adoptoval pastevec Faustulus. Chlapci byli vychováváni jako obyčejní lidé, mezi pastýři v kraji si našli dobré přátele a také bojovali po jejich boku ve sporu s pastevci sloužícími králi Amuliovi. Remus byl v boji zajat, ale zachránili ho jeho druhové pod vedením Romula. Amulius byl v boji zabit, snad proto, že podcenil bojové schopnosti pouhých pastýřů.
Ačkoli obyvatelé Alba Longy chtěli, aby se Romulus a Remus chopili vlády po Amuliovi, bratři místo toho vrátili trůn svému
dědečkovi Numitorovi a vydali
se vybudovat vlastní město. To vedlo k rozepři, když Remus vybral za vhodné
místo Aventinský pahorek, ale Romulus dal přednost Palatinskému pahorku.
Dohodli se, že záležitost vyřeší pomocí věštby, ale okamžitě se pohádali, čí věštba byla příznivější. Romulus pak odešel a začal své místo opevňovat.
Remus na to reagoval zlehčováním Romulova úsilí a nakonec se začal vychloubat, že Romulovy hradby přeskočí. Učinil tak – a následně zemřel. Prameny se však rozcházejí v tom, jak přesně se to stalo.
Někteří se domnívají, že Romulus svého bratra zabil – když byl rozzuřen jeho výsměchem – nebo že to udělal jeden z jeho stoupenců. Jako skutečná příčina smrti se někdy dokonce uvádí rýč hozený Removi na hlavu. Podle jiných verzí Rema skolili sami bohové, což naznačuje, že dávali přednost Romulovu umístění města a nelíbil se jim jeho výsměch.
Nové město pak bylo vystavěno a brzy se stalo známým podle jména svého vládce. Bylo to kosmopolitní místo, které přijímalo téměř každého za nového občana a které tak rychle získávalo na moci. Nedostatek manželek pak Romulus vyřešil poměrně přímočaře, jak se ostatně dalo od syna boha Marta očekávat.
Pozval okolní kmeny, Sabiny a Latiny, na hostinu, na níž byly jejich ženy zajaty. Tento incident je obecně známý jako únos
Sabinek – i když výraz „únos“ je spíše eufemistickým vyjádřením
znásilnění – a vyvolal konflikt se sabinským kmenem.
Záležitost byla vyřešena, když sabinské ženy souhlasily, že se provdají za své římské únosce, a když požádaly své příbuzné, aby přestali bojovat. Sabinský král Titus Tatius se stal spoluvládcem sjednoceného národa po boku Romula a připisuje se mu zřízení oltářů několika bohů v Římě. Během následujících pár let se ale zjistilo, že Titus Tatius poskytl útočiště přátelům, kteří
nahoře: Řím vznikl díky Romulově porážce prvního nepřítele –bratra Rema, který by vybudoval město odlišného charakteru.
okradli spojence Říma, a byl proto poslán vykonat oběti, aby tak získat odpuštění. Během této akce byl ale zavražděn a Romulus vládl sám.
Po Numitorově smrti získal Řím další území a moc, ale Romulova vláda se jeho lidu nezamlouvala. Ačkoli byl vychován mezi prostým lidem, stával se stále více elitářem, až autoritářem, což vyvolávalo značný odpor. Zprávy o konci jeho vlády se různí. Podle některých byl zabit senátory, podle jiných zmizel v prudké bouři a mnozí se domnívali, že se stal bohem.
Na Romulově místě se vystřídala řada volených králů až do roku 509 př. n. l. V tomto roce vyvolal král Lucius Tarquinius Superbus vzpouru tím, že nezakročil proti svému synovi Sextovi, který byl obviněn ze znásilnění aristokratky. Jeho vláda se do tohoto okamžiku vyznačovala sobeckou krutostí, na rozdíl od jeho předchůdců od dob Romulových. Římané už však nechtěli další krále, dokonce ani když si je sami volili, a přeměnili svůj stát na republiku. Římská republika se rozrůstala ve stát podobný impériu, který ovládal Středomoří a okolní země, a nakonec se v roce 45 př. n. l. vrátil k autokratické vládě, když Julius Caesar získal pravomoci doživotního diktátora. Jeho adoptivní syn Octavianus, známý též jako Augustus, se stal prvním římským císařem. V době svého největšího rozkvětu se římská říše zdála být neporazitelná, dobývala a vnucovala své hodnoty – stejně jako bohy a mýty – stále většímu území. Bylo to však vzájemné; někdy byli místní bohové přibráni do římského panteonu. Jindy byli místní bohové ztotožněni s existujícími římskými božstvy, čímž se i změnila jejich povaha a příběhy, které s nimi souvisely a v nichž vystupovali.
Římská říše byla dosti ochotna přijmout do svého panteonu nové bohy, ale bránila se myšlence, že by mohl existovat jediný pravý bůh. Proto se křesťanství v říši prosazovalo pomalu a pronásledování bylo na denním pořádku. Teprve v roce 313 bylo křesťanství zrovnoprávněno a následně roku 391 se říše oficiálně stala křesťanským státem. Uctívání starých bohů již nebylo povoleno, i když neoficiálně nepochybně pokračovalo.
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE BYLA DOSTI OCHOTNA PŘIJMOUT DO SVÉHO PANTEONU NOVÉ BOHY, ALE BRÁNILA SE MYŠLENCE, ŽE BY MOHL EXISTOVAT JEDINÝ PRAVÝ BŮH.
vlevo: Únosy žen z kmene Sabinů dopadly pro rané Římany překvapivě dobře. Konflikt odvrátily samy ženy, což vedlo k výhodnému spojenectví.
Spolec ˇ noSt ve Starove ˇ kém r ˇ íme
Společenský řád byl ve starověkém Římě
nesmírně důležitý. Obecně řečeno existovaly dvě hlavní skupiny. Patricijové byli bohatí vlastníci půdy, ale většinu občanů tvořili plebejci –neurození, kteří mohli být i velmi bohatí, ale neměli společenské a politické výhody patricijů. Většina plebejců však nebyla vůbec bohatá. Po většinu rané historie města byli plebejci převážně bez politické moci, ale postupem času se poměr poněkud změnil. Boj o větší moc plebejců je znám jako konflikt stavů. Hlavní zbraní plebejců byla potřeba velkého počtu mužů, kteří by bojovali v raně římských válkách proti
sousedním kmenům. Zatímco nejlépe vybavení vojáci pocházeli z bohatých vrstev, většinu všech bojových sil tvořili mnohem jednodušeji vyzbrojení plebejci. Tím, že odmítali sloužit ve vojenské službě, získali plebejci ústupky, které jim dávaly hlas při vládnutí.
Římský muž byl považován za dospělého a plnoprávného občana, jakmile prošel obřadem dosažení plnoletosti. Ten se konal ve věku 14–17 let; přesný věk se v průběhu času měnil, ačkoli se obecně věřilo, že osoby mladší 25 let se řídí pouze svými emocemi a mají tendenci činit špatná rozhodnutí. Mužská hlava domácnosti měla plnou moc nad všemi v ní a otec se mohl rozhodnout, zda novorozené dítě uzná za své, nebo ho odmítne – v takovém případě by dítě bylo opuštěno a ponecháno venku, až by zemřelo.
Římská společnost byla extrémně sexistická a nejenže odmítala, aby talentované ženy byly v čele nebo činily zásadní rozhodnutí, ale dokonce popírala, že by toho byly schopny. Tento postoj byl natolik hluboce zakořeněný, že římští spisovatelé, kteří přinášeli zprávy o vzdálených zemích, byli ochotni věřit spíše v země obývané lidmi
vlevo: Od roku 494 př. n. l. získával plebejský stav ústupky prostřednictvím plebejské secese (secessio plebis), kdy odmítl pracovat a opustil město, čímž se zapojil se do kolektivního vyjednávání s vládnoucí třídou.
s hlavami psů, supů nebo lvů než v oblasti, kde vládnou ženy.
Tato míra sexismu poznamenala vnímání některých kultur, s nimiž se Římané setkali a kde ženy mohly zastávat vysoké funkce, a dokonce vést vojenské oddíly. Takové věci byly pro římský společenský řád urážkou.
Starověký Řím byl také otrokářskou kulturou, stejně jako většina starověkých společností. Mnozí otroci byli váleční zajatci, ale jiní byli prodáni do otroctví, aby splatili dluh, nebo tak byli vychováváni od kojeneckého věku. Některé z opuštěných dětí ponechaných na ulici byly totiž takto „zachráněny“. Otroci tvořili nejnižší z pěti společenských vrstev, těsně nad nimi byli propuštěnci. To byli, jak název napovídá, bývalí otroci, kteří se z otroctví vykoupili nebo byli osvobozeni svým majitelem. Nad nimi pak byli plebejci, kteří tvořili většinu společnosti.
nahoře: Braní a přivádění otroků k prodeji na trhu bylo víc než jen obchodním podnikem; byla to také demonstrace moci Říma.
Equites (jezdci; v podstatě lidé dostatečně bohatí na to, aby mohli vlastnit koně) tvořili nižší část patricijské třídy, přičemž nad všemi ostatními stály vlastní patricijské rodiny
Toto společenské uspořádání bylo původně založeno na bohatství a vlastnictví majetku, ale postupem času se rovnováha změnila. Patricijská rodina mohla trpět nepřízní osudu a zchudnout, ale přitom si zachovat svůj aristokratický status a naopak mnoho plebejců získalo velké bohatství, aniž by postoupili do patricijské třídy. V raném Římě byly společenské třídy dokonce odděleny zákonem, ale po roce 455 př. n. l. byly povoleny sňatky mezi plebejci a patriciji.
dole: Konverze ke křesťanství byla výsledkem vyjednávání císaře Konstantina s křesťanským bohem. Výměnou za vítezství v bitvě zrovnoprávnil křesťanství v celé říši s ostatními tehdy praktikovanými náboženstvími.
Konverze ke křesťanství ale římské bohy a s nimi spojenou mytologii nesprovodila ze světa. A nezpůsobil to ani pád Říma.
Východní část říše se totiž posléze přetvořila v byzantskou
říši a existovala ještě stovky let, ale v té době už byla důsledně křesťanským státem – ale západní říše s centrem v samotném
Římě už neexistovala. Poslední západořímský císař byl sesazen
v roce 476 n. l., v době, kdy už byli na vzestupu Germáni. Přesto měl Řím v evropské duši stále zvláštní místo. V roce 800 se Karel
Veliký, vládce franské říše, začal stylizovat do role císaře Římanů.
Výraz „Římané“ v tomto kontextu znamenal spíše „vznešený lid“ nebo „důstojné nástupce římské říše“ než nějaký konkrétní region nebo obyvatelstvo.
Termín Svatá říše římská se pro stát Karla Velikého za jeho života nepoužíval, ale jeho nástupce se nakonec začal označovat jako její vládce. Osudy se v průběhu staletí měnily, a přestože
Svatá říše římská přestala existovat až v roce 1806, již dávno ztratila na významu. Vydržela však dost dlouho na to, aby ještě zažila korunovaci Napoleona Bonaparta francouzským císařem.
Císař Napoleon rozuměl síle symbolů a žádný z nich nebyl tak silný jako symboly římského impéria. Téměř ihned po své korunovaci císařem v roce 1804 Napoleon nařídil, aby plukovní prapory nesly obraz orla po vzoru římských legií. První předání orlů francouzské armádě se uskutečnilo na Martově poli (Champ de Mars), prostranství zasvěceném římskému bohu války. Stejně jako v římských dobách se orlice staly mocným symbolem cti a pověsti vojska. Věřilo se, že ztráta římského orla, symbolu samotného Jova, přitáhne boží nepřízeň. Ačkoli Napoleonova armáda
