0043604

JAK JSEM CHYTIL EICHMANNA

PAMETI ELITNÍHO AGENTA MOSADU

ÚVOD

Rafi Ejtan strávil první den nezávislosti Izraele tím, že se plazil z jednoho kopce v Galileji. Zranila ho minometná střela, kterou odpálila libanonská armáda, a jeho ustupující druhové ho tam málem nechali. Kdyby byl tehdy v bitvě u Malkiji ve věku jednadvaceti let zahynul, nikdy by se byl nedozvěděl, že David Ben-Gurion založil předchozí den odpoledne v Tel Avivu židovský stát.

Přežil a další čtyři desetiletí byl jednou z hlavních osobností, které stály u zrodu izraelského tajného státu, nejprve jako agent vnitřní bezpečnostní služby Šin Bet, potom jako vedoucí operací špionážní služby Mosad a nakonec jako poslední šéf nevelké a poněkud obskurní výzvědné služby, která vyvolala největší krizi v historii vztahů Izraele s jeho hlavním spojencem Spojenými státy.

Ejtan se nikdy v životě před nadřízenými netajil svými myšlenkami a názory a nešetří ani čtenáře, třebaže si sepsání těchto pamětí ponechal až na dobu krátce před smrtí. Zemřel v březnu 2019 ve věku devadesáti dvou let a jeho vzpomínky vyšly až posmrtně. Jedním z jeho prvních tajných úkolů, jejž dostal v devatenácti letech jako začínající velitel milice Palmach ještě před vznikem Izraele, bylo odradit německé templerské farmáře od návratu na jejich farmy v britské mandátní Palestině, které museli opustit začátkem druhé světové války. Bez váhání dva z nich před očima jejich rodin zastřelil.

Jakmile zahájil dráhu tajného policisty, bylo jasné, že k jeho úkolům patří nejen odhalování sovětských agentů, kteří byli do Izraele vysláni jako židovští přistěhovalci, ale i zajištění moci Ben-Gurionovy strany Mapaj sledováním jejích politických soupeřů. V počátcích existence Izraele sledoval čtvrtinu stran v Knesetu, izraelském parlamentu,

i další cíle, jimiž se zpravodajské služby většinou nezabývají, například osoby, které se vyhýbají placení daní. V roce 1955 dokonce premiérovi Ben-Gurionovi navrhl, aby manipuloval s volebními lístky, a zajistil si tak vítězství v nadcházejících volbách.

Nejslavnější operací, které velel, zůstane navždy únos Adolfa Eichmanna do Izraele; Eichmann byl v Třetí říši strůjcem „konečného řešení“, tedy vyhlazení evropského židovstva. Detailní a vynalézavé lsti a triky, které Ejtan vymyslel, aby Eichmanna dopadl a dostal z Argentiny, se staly tématem četných knih a filmů, avšak nebyly jedinými kreativními akcemi, jež Ejtan naplánoval a řídil. Řada z nich je dodnes tajná.

Ejtan tvrdí, že nepovažoval těžkopádné atentáty vždycky za nejlepší způsob, jak dosáhnout výsledku, ale bez váhání se k nim uchýlil, když byl přesvědčen, že jsou v zájmu přežití Izraele. Netajil se také tím, že zajištění přežití židovského státu bylo vždy jeho hlavním a nejdůležitějším úkolem, ale někdy při tom uměl být velmi pragmatický. V průběhu let k jeho taktice patřily i velmi nestandardní metody, včetně najímání bývalých nacistických důstojníků jako spolupracovníků, například plukovníka SS Otta Skorzenyho v rámci boje proti egyptskému vývoji zbraní hromadného ničení.

Ejtan pocházel ze školy, která považovala izraelskou špionážní službu nejen za agenturu, jež shromažďuje zpravodajské informace a provádí tajné operace, ale i za nástroj diplomacie. Jako zkušený důstojník Mosadu se věnoval neveřejným předběžným jednáním s režimy, které neměly s Izraelem diplomatické vztahy, od Maroka až po Čínu. Předběhl mnoho let a často i desetiletí tím, jak se snažil otvírat tajné způsoby dialogu s izraelskými nepřáteli, jako je Egypt, či dokonce Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafáta. Nebyl zastáncem míru za každou cenu a jasně říká, že Izrael bude muset bojovat o přežití ještě několik generací, ale byl přesvědčen, že je třeba dělat maximum, aby z rovnice vyřadil nepřátele – a to všemi možnými prostředky, dokonce i mírem.

I když však hrál Ejtan důležitou roli při budování Mosadu do dnešní podoby – Mosad patří k nejrespektovanějším a nejobávanějším organizacím na světě – měl podíl i na některých největších neúspěších této izraelské zpravodajské služby, které ukázaly, že vláda se na ni může spolehnout jen do určité míry. Koncem sedmdesátých

a začátkem osmdesátých let patřil ke strůjcům izraelského spojenectví s libanonskými falangami, které vedlo ke dvěma desetiletím tragické aktivity Izraele v Libanonu a vzniku zapřisáhlého izraelského nepřítele, hnutí Hizballáh. V této tragédii hrál jen vedlejší roli, ale ve špionážním skandálu, jenž v roce 1985 poškodil izraelsko-americké vztahy, byl tím, jemuž po zatčení amerického analytika vojenských námořních sil židovského původu za špionáž pro Izrael zůstala na bedrech veškerá odpovědnost.

Snad nejkrutější ironií osudu v dlouhém životě Rafiho Ejtana bylo, že i když velel operaci, která měla postavit před izraelský soud Eichmanna, což víc než cokoli jiného zdůraznilo historickou roli Izraele coby ručitele osudu židovského lidu, měl na svědomí i tuto traumatickou událost, jež vyvolala napětí a konflikt „dvojí loajality“ Židů v diaspoře – vůči vlastní zemi a vůči Izraeli.

Ejtan Jonathana Pollarda naverboval a řídil, ale nakonec ho hodil přes palubu; špion a jeho manželka museli odejít z izraelského velvyslanectví ve Washingtonu a venku je okamžitě zadrželi agenti FBI.

Není náhoda, že Ejtan ve svých pamětech věnuje dvě podrobné kapitoly Eichmannovu dopadení, zatímco Pollardovi jenom několik zběžných stránek . Je na čtenářově představivosti , zda si Ejtan ponechal detaily svého vztahu s Pollardem pro sebe z pocitu osobního zahanbení, nebo kvůli tomu, že je to pro izraelskou vládu ještě po čtyřech desetiletích od celé aféry choulostivé téma.

Po debaklu s Pollardem byl zrušen Lakam, tedy Oddělení vědeckých styků, a jeho poslední šéf Ejtan odešel s ostudou do důchodu. Nikdy se mu tak nesplnil sen , že se stane ředitelem Mosadu . Stáhl se do soukromí a zbohatl na zemědělském podnikání na Kubě Fidela Castra. Měl však tak nezničitelnou povahu, že doopravdy nikdy nezmizel a dál udržoval těsné vztahy s předními izraelskými politiky, jimž ochotně dodával kubánské doutníky. Po dlouhém životě ve stínu se v roce 2006 vrátil a v osmdesáti letech se nečekaně stal předsedou nedlouho trvající strany důchodců, kterou pak zastupoval v Knesetu i ve vládě premiéra Ehuda Olmerta jako ministr. Nedokázal zkrátka stát stranou. Úspěšné však nebylo ani toto krátké politické dobrodružství, které jen zdůraznilo, že Ejtan se do otevřenější a demokratičtější doby v dějinách Izraele už nehodí.

Ti, kdo měli to štěstí, že se s ním v pozdějších letech setkali, ho

znají jako fascinujícího vypravěče, i když měl při líčení svých četných historek sklon líčit jako hlavního hrdinu sama sebe, zatímco řadu svých kolegů podroboval sžíravé a nemilosrdné kritice. V průběhu let jsem s ním třikrát dělal rozhovor o Eichmannově dopadení, ale přestože ten příběh vyprávěl snad stokrát, vždycky se mu povedlo vyprávět ho poutavě. Když jsem se s ním seznámil, blížil se osmdesátce a podruhé mu bylo přes osmdesát, ale jeho vzhled, nevelká postava, silné brýle ani naslouchátko nenarušovaly jeho bystrost ani neumenšovaly jakousi implicitní hrozbu, jež z něj vyzařovala i v tomto věku. Vždycky také vydoloval nějaké nové podrobnosti o tom, jak jiný člen týmu nebo některý z jeho nadřízených celou operaci málem zmařili. Mnoho takových detailů se nachází i v této knize. Řada jeho kritických poznámek je samoúčelná, ale Ejtanův osobní pohled na dějiny izraelské zpravodajské a bezpečnostní komunity nabízí i cennou analýzu historických neúspěchů, při nichž byl pouhým pozorovatelem, například jak arogance a nedostatek prozíravosti umožnily Egyptu a Sýrii překvapit Izrael mohutným koordinovaným

útokem o svátku Jom kipur, Dni smíření, v roce 1973 nebo jak chladnokrevná likvidace dvou palestinských únosců v roce 1984 vedla k odstoupení ředitele Šin Bet Avrahama Šaloma, dalšího člena slavného týmu, který o dvacet let dříve dopadl Eichmanna. Ejtan chce, abychom si mysleli, že kdyby této akci tehdy velel on, dopadlo by všechno jinak, ale není ani trochu přesvědčivý. Byl ostatně jedním z tvůrců mýtu o neomylných izraelských špionech.

V těchto vzpomínkách se projevují obě stránky Ejtanovy povahy – to, že byl nelítostným odpůrcem nepřátel Izraele i svých vlastních soupeřů, ale i to, že v soukromí byl často družným zábavným vypravěčem pro ty, jež chtěl okouzlit. Je jasné, že Ejtana pohlcoval cíl zajistit bezpečnost Izraele, ale měl rád i lidské pletichy a utajenost života špiona. Jen velmi zřídka, většinou v útržcích napsaných jeho ženou Miriam, zachytíme náznak toho, jakou osobní cenu zaplatil za život na temné straně. Ejtan nám však ve svých pamětech možná nevědomky zanechal jedno z nejbarvitějších a nejzasvěcenějších vylíčení světa izraelských tajných služeb i příběh jejich tragických excesů a mezí.

Anshel Pfeffer

PŘEDMLUVA

Rafi nás opustil v sobotu třiadvacátého března 2019. Bylo mu devadesát dva let a čtyři měsíce, byl skoro slepý a bez naslouchátka i hluchý. Několik týdnů mu také dělalo potíže chodit bez pomoci. Přesto se dál aktivně účastnil svého podnikání , které postupně přebíral náš syn Juval, a nenechal si ujít jediné televizní zprávy. Navzdory svému objektivnímu stavu nikdy neztratil zájem o to, co děje v Izraeli i v širším světě.

V této době jsme spolu trávili hodně času v klidu a mlčky. Někdy jsem se ho po dlouhém vzájemném mlčení zeptala: „Na co myslíš?“

Jeho odpověď se vždycky týkala nějaké budoucí iniciativy, zatímco já jsem neustále pitvala minulost. Dalo by se říci, že během našeho společného života se Rafi zabýval budoucností a já jsem byla pohroužená v minulosti . Do poslední chvíle nepřestal začínat a plánovat . Pro každou situaci měl odpověď a byl přesvědčen, že z každé obtížné situace existuje východisko.

Byl beznadějný optimista.

Tato kniha však není výsledkem nějakého růžového předpokladu, že bude všechno v pořádku. Je to ovoce systematické práce a neustálého úsilí. Déle než čtyři roky se Rafi pravidelně scházel s novinářem Ješajahuem Ben Poratem, podrobně mu vyprávěl o své práci a Ben Porat všechno zaznamenával. Přestože měl Rafi vynikající paměť, pečlivě se připravoval a chodil na každou schůzku až poté, co si osvěžil paměť, znovu zanalyzoval historické události, o nichž mluvil, ověřil si jména a data a připojil co nejvíc dokumentárních podkladů.

Ben Poratovy zápisky měly sloužit spíš k dokumentaci než k publikování. Výsledkem byla spousta materiálu bohatého na podrobnosti,

který odhalil nejedno tajemství. Ve vzniklém formátu to však nešlo publikovat pro veřejnost, a tak byly poznámky předány knihovně

Mosadu k uložení a jsou tam dodnes.

Zredigovat materiál tak, aby z něj vznikla autobiografická kniha, která může získat povolení k vydání,* bylo obtížné a náročné a trvalo to velmi dlouho. Podíleli se na něm tři autoři, kteří do něj vložili spoustu času a úsilí. Rafi však odmítal knihu autorizovat, dokud neměl pocit, že je v textu patrný jeho hlas. Jeho obavy zeslábly až po vynikající redakci, kterou provedl Rami Tal. Mohu dosvědčit, že navzdory obrovským problémům na konci života Rafi celý text přečetl a byl s ním velmi, velmi spokojen. Jeho vydání se však už nedožil.

Kniha byla samozřejmě předložena k posouzení bezpečnostním činitelům. Tímto bych ráda vyjádřila poděkování brigádnímu generálovi v záloze dr. Efrajimu Lapidovi, blízkému příteli Rafiho, který pomohl překonat nejrůznější překážky a získat souhlas všech kompetentních úřadů.

A nyní několik slov o povaze této knihy. Lidé, jejichž činnost text líčí, jsou velmi zvláštní; zcela oddaní své práci, a někdy dokonce skoro geniální; žijí mimo publicitu a bez ocenění, přestože jejich činnost posiluje bezpečnost státu i občanů. Zasluhují si uznání. Rafi se dožil zralého stáří, a tak se na konci života na rozdíl od mnoha členů svého týmu dočkal i pochvaly a vděku, zejména za svou roli v dopadení Eichmanna. Proto si u každé operace popsané v této knize dával záležet, aby každému jejímu účastníkovi přiznal zásluhy. Když si však myslel, že někdo tají svou odpovědnost za neúspěch, neváhal to uvést. Je to kniha napsaná s odvahou a duševní poctivostí, což jsou dvě vlastnosti, jež byly pro Rafiho vždycky typické.

V neposlední řadě pár slov o Pollardově aféře. Nepochybuji, že mnoho čtenářů si v knize nejprve nalistuje právě tuto část . Budou však zklamaní. Rafi o Pollardovi v podstatě mlčí.

Nějakých třicet let života v něm Pollardova aféra vězela jako kost v krku. Nedala mu odpočinout a on nenechal odpočívat ji. Dokonce se domnívám, že z ní pramení i některá zdržení této knihy. Na toto

* Vše, co chce v Izraeli vydat bývalý příslušník armády nebo bezpečnostních služeb, musí nejprve povolit vojenský cenzor, aby publikování neohrozilo národní bezpečnost (pozn. překl.).

téma už bylo napsáno mnoho publikací a hodně toho o ní vyšlo, tak proč by měl o ní hovořit i Rafi?

Všichni , kdo pomohli dát tuto knihu dohromady a zredigovat , se snažili najít přijatelnou verzi tohoto příběhu, včetně Ramiho Tala, který se v koordinaci s Rafim pokoušel sestavit novou verzi, takovou, jež by schválili Rafi i cenzoři. Pár dní před smrtí Rafi velmi pozorně pročítal každičké slovo této nové verze a potom vybuchl: „To nepůjde!“ Vstal, snažil se chytit svého chodítka a ztratil rovnováhu. „Nikdy jsem své vládě nelhal,“ řekl mi, „a nebudu lhát ani teď.“

I v nemocnici o této záležitosti dál přemítal a pak, čtrnáctého března 2019, devět dní před smrtí, mi zavolal. V hlase mu zněla nesmírná úleva. „Už jsem se rozhodl. Vysvětlím, proč je někdy povoleno špehovat spřátelenou zemi.“ A začal popisovat vztahy mezi židovskými osadami v Zemi izraelské a britským impériem od chvíle, kdy Britové vydali Balfourovu deklaraci. Naše dcera Jaeli zapsala vše, co říkal, včetně podrobností, které pak Rami na základě Rafiho přání ověřil a do knihy začlenil. Když Rafi domluvil, myslím, že našel klid mysli.

Já i Rafi jsme vždy byli světskými Židy, ale domnívám se, že Rafiho nejlépe vystihuje tato biblická věta: „Miluj... celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“*

Nechť je jeho památka požehnána.

12. května 2019

* Matouš 22:37, Ekumenický překlad Bible, Praha 1979 (pozn. překl.).

Miriam Ejtanová

Kapitola první

MÉ KOŘENY

Narodil jsem se třiadvacátého listopadu 1926 v kibucu Ejn Charod, ale když mi byly dva roky, moji rodiče se odstěhovali do vsi Ir Šalom, z které nakonec vyrostlo město Ramat ha-Šaron. Rodiče nám nikdy pořádně nevyprávěli o svých rodinách nebo dětství. O jejich minulosti jsme se dozvídali na různých shromážděních nebo z rozhovorů s příbuznými a přáteli, ale i tam jen zkrácené epizody. Nakonec jsem se rozhodl, že se vynasnažím rodinnou historii vypátrat a dát dohromady.

Můj otec Noa Hantman se narodil dvacátého osmého prosince 1896 ve štetlu* Rečyca u města Homel na jihovýchodě dnešního Běloruska. Jeho matka se jmenovala Bilha, rozená Kagnovicová, a otec Reuven byl krejčí, který se specializoval na šití klobouků. Hantmanovi byli věřící, ale ne striktně. Své prarodiče jsem nikdy nepoznal, protože zůstali v Evropě a zemřeli koncem dvacátých let, kdy už byli moji rodiče v mandátní Palestině. Nejméně polovina z dvaceti tisíc obyvatel Rečyce byli Židé a ve štetlu byly synagogy, ješivy, chedery a další školy, kde se vyučovala hebrejština. Můj otec a jeho dva bratři Moše a Benjamin se hebrejsky učili, ale v každodenním životě mluvili jidiš. Tatínek vzpomínal, že jeho otec slušně vydělával a rodina se měla celkem dobře.

V devadesátých letech navštívil Rečyci můj bratr a do svého cestovního deníku si zapsal toto:

* Štetl – židovské městečko ve východní Evropě; ješiva – vyšší náboženská škola; cheder – základní židovská škola pro děti od pěti let (pozn. překl.)

Jsem velmi dojatý. Odsud pochází rodina mého otce, tady se formoval jeho sionisticko-socialistický světonázor; právě odsud se spolu s kamarády a mou matkou vydal do Země izraelské. Židovskému životu se zde dařilo a láska k Zemi izraelské jenom kvetla... Dnes (v prosinci 1990) tu zbývá jen asi tři tisíce Židů. Většina z nich, jestli ne úplně všichni, už požádala o vystěhování do Izraele a brzy odjedou... Otcova ulice je stejná jako v jeho vyprávění, jako by ani neuplynulo sto let... Dvě postarší sestry, které bydlí naproti otcovu domu a také se chystají vystěhovat, vzpomínají na strýčka Mošeho, otcova bratra, který stál v Rečyci v čele židovské obce jako její zvolený předseda. Když v červnu 1941 překročili hranice z Polska nacisté, celá obec čekala, co strýček Moše nařídí lidem. Když Moše rozhodne, že mají odejít, všichni půjdeme, prohlásili. Moše rozhodl, že půjdou na východ. Celá židovská obec si zabalila vše potřebné a odešla. Zamkli své domy, opustili majetek a svá zvířata odevzdali do ochrany křesťanských sousedů. Všichni, kdo zůstali, byli zavražděni; do posledního. Moše pouť nepřežil a zemřel kdesi na východě. Není ani známo, kde je pohřben.

Poprosil jsem, aby mi ukázali otcův dům. Jeli jsme po prašných cestách. Domy jsou tam přízemní a mají bílé doškové střechy. Dvorky jsou udržované a rostou na nich květiny a ovocné stromy. Otcův dům má číslo 21. Pamatuji si jeho popis a všechno tam dodnes je: klenutý vchod, brána i dřevěný plot. Na dvorku dřevěný stůl a lavice. Všechno je na svém místě, jako by se zastavil čas... Odsud otec odešel, aby vstoupil do revoluční armády, bojoval a vrátil se zraněný. Tady si zabalil věci a vyrazil pěšky do Země izraelské. Dnes je tu smutno.

Když jsem Rečyci navštívil v roce 2002 já, předpovědi mého bratra se už vyplnily. Zůstalo tam jen pár desítek Židů; ostatní se vystěhovali do Izraele. Jak už bylo řečeno, můj strýček Moše byl předsedou židovské obce a jeho duchapřítomnost zachránila většině jejích členů život. Otec měl ještě bratra Benjamina, který nebyl sionistou, ale členem komunistické strany, a nejen řadovým – stal se tajemníkem

Bílého hnutí. Stejně jako většina vedoucích komunistických představitelů, zejména Židů, zmizel za jedné ze Stalinových čistek v polovině třicátých let . Zřejmě skončil v gulagu na Sibiři a tam zemřel ; není ani známo, kde je pohřben.

Babiččinu rodinu rozdělovala ideologie stejně jako Hantmanovy; někteří členové byli sionisté jako můj otec a jiní zas komunisté jako jeho bratři. Jehuda, bratr Bilhy Kagnovicové, byl ve dvacátých letech jedním z nejvýznamnějších členů sionistického hnutí Chaluc (Průkopník) a aktivistou, jenž podporoval vystěhovalectví.

Historie Hantmanových a Kagnovicových je odrazem hlubokých ideologických rozkolů v židovských komunitách v Rusku začátkem dvacátých let, zejména mezi mladými lidmi. Stejně jako v našich rodinách se jich mnoho připojilo k sociálním revolucionářům a komunistům a jiní zase podporovali sionismus.

Za první světové války byl můj otec odveden do carské armády a sloužil v ní až do komunistické říjnové revoluce v roce 1917. Pak celé jednotky carské armády zběhly k revolučním silám, které založil Trockij. A tak můj otec v letech 1917–1918 bojoval na západní frontě u polských hranic. Během bojů vznikla v revoluční armádě židovská sdružení, včetně sionistických jako Chaluc nebo Tikva (Naděje).

V roce 1919 otci omrzly prsty u nohou a byl z armády propuštěn. Naštěstí nebylo nutné mu je amputovat, ale až do konce života je měl necitlivé. Vrátil se do Rečyce a vstoupil do místní organizace Chalucu. Ta požádala úřady o přidělení půdy k zemědělským účelům a dostala ji. Získala opuštěný pozemek, zřídila výcvikový program a půdu asi dva roky obdělávala. V roce 1921 ovšem byly tyto výcvikové pozemky v celém Sovětském svazu zrušeny pod tlakem komunistické strany, která zaujala ostře protisionistický postoj . Atmosféra se ustavičně zhoršovala, což přimělo sionisty, aby odjeli do Země izraelské, Erec Jisrael.

Moje matka Jehudit, rozená Volovelská, se narodila prvního února 1905 v Brisku (v jidiš název dnešního běloruského města Brest-Litovsk). Její otec Aharon obchodoval se dřevem a matka Hana, rozená Halperinová, pocházela z rodiny předního rabína. V roce 1912 zrušilo carské Rusko opatření, které striktně nařizovalo, kde Židé smějí a nesmějí bydlet, a rodina Volovelských se usadila v Saratově na březích Volhy. Rodina považovala za důležité vzdělání a sionismus, a tak se moje matka učila hebrejsky a o sionismu už od dětství.

Matka byla z rodiny první, kdo přijel do Izraele. Už jako holčička měla výraznou a dynamickou povahu. Ve škole excelovala, na střední maturovala už jako velmi mladá a hned začala studovat na saratov-

ské univerzitě. V roce 1922, kdy jí bylo sedmnáct, se nastěhovala na výcvikovou farmu hnutí Chaluc u Saratova a rok nato se její členové přestěhovali do města Jarcevo severovýchodně od Smolensku.

V roce 1922 se otcův výcvikový kolektiv začal po menších skupinách tří a pěti mladých lidí přemisťovat na Krymský poloostrov, odtamtud do tureckého Cařihradu (Istanbulu) a pak dál do Palestiny. Zhruba v téže době se vydala matčina skupina na jih přes Kavkaz .

V hlavním městě Gruzie Tbilisi můj otec Noa cestou k tureckým hranicím poprvé spatřil mou matku Jehudit a od té doby už se nikdy nerozloučili.

Oba měli zfalšované cestovní pasy i cestovní povolení. Dorazili na pobřeží Černého moře a nalodili se na tureckou loď. To už spolu chodili a můj otec, který psal písně v jidiš, měl plný zápisník milostných písniček v hebrejštině věnovaných „mé lásce Jehudit“, jež jsem v roce 2003 pod jeho jménem vydal.

Celý rok čekali na povolení přijet do mandátní Palestiny a v roce 1923 dorazili lodí do Jaffy. Vstoupili do pracovní brigády a dostali se do vsi Malal na Šaronské planině. Tam několik měsíců pracovali a dláždili silnici, která dodnes vesnici protíná. Odtamtud je poslali do Jeruzaléma. Otec pracoval v lomu a budoval silnice a matka vařila v oddílové kuchyni. Brzy se však připojili k nevelké skupince přátel, kteří odjížděli do kibucu Ejn Charod, jenž vznikl o tři roky dříve.

Rodiče spolu už v Turecku žili, ale vzali se až v roce 1924 v Tiberiadě, tedy rok poté, co se přistěhovali do Izraele. Zdá se, že důvodem svatby bylo narození mého staršího bratra, který však jako miminko zemřel. Já jsem se narodil v roce 1926.

Podle mého názoru byla hlavním důvodem odchodu rodičů z kibucu individualistická povaha mé matky. I když se bezvýhradně ztotožňovala se sionistickými cíli a principy průkopnictví, dělalo jí potíže přizpůsobit se kolektivnímu životu v kibucu.

Možná že jen to by k jejich odchodu nestačilo, ale rodičům se tehdy naskytla vzácná finanční příležitost, kterou jim nabídl matčin bratr Aharon . Byl to nadaný podnikatel , jemuž se podařilo udržet si majetek, a dokonce ho znásobit i za první světové války, ruské občanské války a v prvních letech komunistického režimu. Navíc byl natolik prozíravý, že pro sebe a další členy rodiny získal přistěhovalecká víza do mandátní Palestiny. Přijeli v roce 1925.

Podle toho, co mi rodiče vyprávěli, směnil Aharon Volovelsky celé své jmění za napoleony, zlaté mince, a poslal je do Palestiny ukryté v nábytku. Když přijel, nábytek rozebral, směnil mince na mandátní peníze a začal nakupovat půdu, která byla tehdy směšně levná. Koupil stovky dunamů* mezi Jaffou a Tel Avivem, v Binjamině, Karkuru, Rišon le-Cijonu a Ir Šalomu (dnes Ramat ha-Šaron).

Dědeček už v roce 1927 shromáždil své děti a tuto půdu jim rozdal. Moje matka si přála ten nejmenší pozemek – pětadvacet dunamů ve vsi Ir Šalom, která byla tehdy považována za vzdálenou. V té době měl mnohem menší hodnotu než pozemky, které dostali její sourozenci, ale časem cena půdy v Ramat ha-Šaronu prudce stoupla.

Tento dar hrál nejspíš zásadní roli v rozhodnutí mých rodičů odejít z Ejn Charodu do Ir Šalomu , ale těch pět let v Ejn Charodu je poznamenalo na celý život . S životem v Ir Šalomu však byli velmi spokojení. Postupně a díky tvrdé práci si tam vybudovali dům a farmu – měli ovocné stromy, zeleninovou zahradu, vinici, sad a balírnu, stodolu pro osm krav, kurník, kde uplatňovali moderní metody chovu drůbeže i řízení, a úl na med. Oba byli zvyklí celý život tvrdě pracovat. Účastnili se veřejného života, místní i celonárodní politiky a byli oddanými členy strany Mapaj . Moje matka Jehudit zemřela prvního září 1966 a otec Noa devátého listopadu 1978.

Matka v životě šestkrát rodila. Nejstarší syn jí zemřel jako nemluvně ještě v Ejn Charod u. Jako druhý jsem se narodil já . Třetí Reuven zemřel v roce 1929 na zápal plic. Následoval Oded, který se stal viceprezidentem banky Tfachot. Moje sestra Rina pracovala stejně jako já v bezpečnostních službách. A náš nejmladší bratr Jechiam, zvaný Ami, se narodil za války za nezávislost v roce 1948 a je o dvaadvacet let (sic!) mladší než já. Jako jediný z rodiny si ponechal naše původní jméno Hantman a vyráběl a prodával zubní nástroje. V letech 1928–1930 postavil otec vlastníma rukama kamenný dům, v němž jsme bydleli. Nejprve měl dvě místnosti. Matka příliš nedbala na pořádek a úklid a já jsem po ní očividně zdědil lajdáctví. Tato vlastnost zřejmě později určila i mou životní dráhu. Kvůli ledabylému zevnějšku mě v roce 1949 nepřijali do výcvikového kurzu praporu

* Plošná jednotka Osmanské říše; jeden dunam je 1000 metrů čtverečních; v Izraeli se užívá dodnes (pozn. překl.).

Izraelských obranných sil, a já jsem se proto tehdy rozhodl z armády odejít a vstoupit do bezpečnostních složek.

Po rodičích jsem zdědil sionismus, lásku k vlasti, věrnost domovině a smysl pro povinnost ji chránit a bojovat za ni. Oba byli plní neochvějné víry v důležitost sionismu. Doma se o politice hodně debatovalo, stejně jako o tom , jak v Izraeli zřídit židovský stát . Otec byl považován za neoficiálního předsedu strany Mapaj a nejednou nás navštěvovali politici, včetně Leviho Školnika (později Eškola).*

Naše farma uživila rodinu dobře, i když jsme měli i těžká léta. Jídla bylo doma vždycky dost – kuřat, vajec, mléka, zeleniny i ovoce; nic nám nechybělo.

I když druhá světová válka přinesla židovskému lidu největší tragédii v jeho dlouhé historii, nevelká židovská komunita v Izraeli hospodářsky prosperovala. Na Blízký východ přijely statisíce britských vojáků, aby zabránili nacistům v okupaci oblasti. Potřebovali zásoby a významnou část této poptávky dokázala uspokojit židovská komunita, která byla mnohem vyspělejší než sousední arabské země. Díky tomu zažila naše farma začátkem čtyřicátých let revoluci . Otec si pronajal dalších deset hektarů půdy a veškeré zemědělské produkty prodával britské armádě. Přestože však rodiče hospodářství rozšířili, drželi se svého ideologického závazku o „hebrejské pracovní síle“, a na naší farmě tak nepracoval ani jeden Arab.

V roce 1932 jsem začal chodit do první třídy základní školy v Ramat ha-Šaron u, což byl od roku 1930 nový oficiální název Ir Šalom . Zpočátku jsem se moc dobře neučil, protože jsem na rozdíl od jiných dětí, které rodiče už předem naučili abecedu a základy čtení a psaní, nic nechápal; moji rodiče neměli čas mě učit. Od svých pěti let jsem se po návratu ze školky staral o mladšího bratříčka a sestřičku a naši pracovali na farmě.

V sedmi letech jsem už však uměl číst dobře a stal se ze mě knihomol; přečetl jsem všechny knížky v malé knihovně v Ramat ha-Šaronu, kterou moji rodiče spoluzakládali. I u nás doma bylo plno knih, většinou hebrejských . Rodiče mluvili doma hebrejsky a jen občas , „aby děti nerozuměly“, si vyměnili jedno dvě slova rusky.

* Levi Eškol byl v letech 1963–1969 třetím premiérem Státu Izrael (pozn. překl).

Když jsem přišel na druhý stupeň, stal se novým ředitelem školy

Josef Kalman. Udělal tam řadu změn; zavedl zavedl zde určitou kulturu, založil čtenářské kroužky a zřídil i herecký, kde jsem byl aktivní taky já. Každý rok jsem vystupoval ve školní divadelní hře. Hraní mě opravdu bavilo, a dokonce jsem přemýšlel, že bych se mohl stát hercem, až budu velký.

Od deseti let jsem byl znám jako uličník, který je u každé lumpárny. Naučil jsem se chrlit oheň z pusy, kde jsem měl olej, uměl jsem chytat hady a znal jsem v Ramatu všechny jejich druhy. Jednou jsem dal nejedovatého hada do zásuvky stolu učitele, jehož jsme neměli rádi. S nápadem přišel největší školní šprýmař Moše Kalman, ředitelův syn, který chodil do třídy nade mnou. Přestože vyváděl lumpárny, byl to chytrý a talentovaný kluk. V patnácti se stal příslušníkem sionistických vojenských milicí Hagana a v roce 1941 vstoupil jako jeden z prvních do Palmachu, elitní bojové jednotky Hagany. Později byl poradcem pro plánování a výstavbu průmyslových továren a generálem dobrovolné občanské gardy.

Jednou naše parta pod vedením Mošeho Kalmana objevila pod kopci podél pobřeží tunel vyhloubený za Římanů. Udělali jsme si z něj skrýš a vždycky o šabatu jsme jím chodili do vádí , vyschlého řečiště, které vedlo až na pobřeží a na pláž, kde se dalo koupat. Dnes tam stojí hotely Dan Accadia a Sharon.

Taky jsem rád hrával fotbal a sledoval zápasy na polích u Ramat ha-Šaronu a Raanany. Měl jsem v oblibě sporty všeho druhu a vynikal jsem v atletice; vyhrál jsem běh na sto metrů a skok do výšky v soutěži mládeže Šaronské planiny. Ve škole jsem neprospíval krom přírodních věd – biologie, botaniky, chemie a zoologie. Tyto obory mě zajímají dodnes a jsem hrdý na to, co o nich vím. Do náboženství nebo dějepisu jsem příliš energie nevkládal. Začínal jsem se učit až dva tři dny před zkouškou, ale vždy jsem z písemky dostal dobrou známku.

Když mi bylo asi devět , začal jsem pracovat u rodičů na farmě .

Měl jsem vlastní krávu, kterou jsem musel každé ráno a večer podojit. Tahle práce se mi nijak zvlášť nelíbila, zvlášť v sobotu odpoledne, kdy jsem místo her s kamarády musel pomáhat s přípravou našich produktů na nedělní ráno, kdy se odesílaly na trh v Tel Avivu.

Jedna vzpomínka mi bude vždycky obzvlášť drahá – na dárek od matky k desátým narozeninám, kdy mě poprvé vzala do kina. Do té