Všechny velké věci jsou prosté a mnohé se dají vyjádřit jediným slovem: svoboda, spravedlnost, čest, povinnost, soucit, naděje.
WINSTON ChuRChILL
Pr vní, co Chloe spatří, když vejde do uličky, je branka, kterou někdo zapomněl zavřít. Na ceduli je napsáno: NEPOVOL
ANÝM VSTUP
Z AKÁZ ÁN, jenže psi pochopitelně nečtou. A i kdyby, většina z nich by se nepovažovala za nepovolané, jen za pokorné návštěvníky, což je v jejich přirozenosti, když mají hlad a hledají něco k snědku – rychle se spřátelí s kýmkoli, kdo by jim mohl nabídnout nějaké sousto pro jejich prázdné břicho.
„Ahoj, Chloe,“ řekne Jeff, když se přiloudá, aby si s ní potřásl rukou. „Dík, že jsi přišla.“
Jeffrey ornton se nad ní tyčí svými dvěma metr y a třemi centimetr y. Je to ten nejvyšší člověk, kterého kdy Chloe poznala, a nejspíš má i to největší srdce. Provozuje útulek Šťastné ocásky, kter ý se stará o toulavá zvířata ve městě, když jsou jiné zvířecí služby zavřené.
Právě Chloe volá, když je nějaké zvíře zraněné nebo ve stresu.
V tomhle případě by se nejspíš mohlo jednat o obojí. Mezi kontejner na odpad a budovu je vklíněná černá fenka, sedí zkroucená na boku, oči vytřeštěné a uši přitisknuté k hlavě.
„Ten blbec kuchař ji praštil koštětem, když ji přistihl, jak se probírá v pytli na odpadky, kter ý nechal na verandě.“ Kývne vedle na zadní dveře thajské restaurace. „Ser vírka mu zabránila, aby ji uhodil
znova, pak zavolala zvířecí útulek a hovor se přepojil na mě. Podle mě ji majznul pořádně. Přijde mi, že nad okem kr vácí.“
Chloe zamžourá, aby si zranění prohlédla, ale je tma a měsíc a hvězdy stíní mraky. Jediné světlo poskytuje malá žárovka nade dveřmi restaurace. Psovi asi vážně cuká levé oko, ale Chloe nedokáže říct, jestli je to kvůli zranění nebo ze stresu. Pes vypadá mladý – už to není štěně, ale ještě mu nebyly dva roky – a Chloe souhlasí s Jeffem, že je to fenka. Čumák má jemný, ženský.
„Má na sobě obojek, ne?“ poznamená Chloe.
„Jo, jenže bez známky.“
Chloe se na něj zvědavě podívá.
„Pustila mě k sobě asi na půl metru, ale když jsem k ní natáhl ruku, vyděsila se, tak jsem vycouval a radši tě zavolal.“
Jeff dobře udělal, že byl opatrný. I ten nejmírnější pes je ve stresu nepředvídatelný – instinkt „bojuj nebo uteč“ je u psů stejně vyvinutý jako u lidí a žádnou z těch reakcí si u té fenky rozhodně nepřejí.
Chloe se rozhlédne kolem. ulička páchne odpadky a kanalizací, nicméně se nezdá nebezpečná, to největší riziko představuje chlad, kter ý vane ze zálivu o blok dál.
Přestože před pár dny začal čer ven a všude jinde v Kalifornii je teplo, v San Francisku panuje zima. Velká dáma Západu se jar u vzpouzí arktickým mrazem. Ve fantomové špičce Chloeina levého malíčku a třech chybějících prstech na nohou jí tepe.
Jen do toho, sykne tiše a horká krev v jejích žilách se popasovává s chladem v jejích plících. Už jsi to jednou zkusil, ale já jsem pořád tady. Ruce se jí sevřou v pěst a zbývající prsty u nohou se zkroutí, což je v rozporu s jejími siláckými výroky. Chlad je nemesis a Chloe moc dobře ví, že je mu úplně jedno, co si myslíte.
Před osmi lety se ve sněhové bouři jí a její rodině stala nehoda, při níž zahynuli její mladší bratr a sestra. Chloe po ní zůstalo o pár prstů míň, než s kolika do ní vjela, a jizvy na duši, které se nikdy tak docela nezhojily.
„Dík, Jeffe. Já už to zvládnu,“ prohlásí.
„určitě?“ Starostlivě přejede pohledem na psa a pak zase zpátky na ni. „Můžu tu zůstat.“
„Ne, zvládnu to. “ Podívá se na zadní dveře thajské restaurace. Přes ně slyší řinčení hrnců spolu s ošklivým technem. „Jen mi udělej laskavost a řekni zaměstnancům restaurace, aby nechodili do uličky.“
„Jak dlouho?“
Chloe se zadívá na třesoucího se psa a pak zpátky na Jeffa. „Tak dlouho, dokud ji neuklidním a nedostanu ji odtud. To víš, že to může chvíli tr vat. “
Naposledy musela vydržet asi dvacet hodin, než se vyděšený pes –maličká směska teriéra nejméně deset let starého s typickými znaky demence – uklidnil. Při té představě se zachvěje a pevně doufá, že tentokrát to tak dlouho nebude.
„Dej jim moje číslo.“ Z veterinární brašny vytáhne vizitku a podá mu ji.
Jeffovy oči zachytí půlku jejího malíčku. Okamžitě pohledem uhne. Ačkoli její zranění viděl už tucetkrát, jeho reakce je pokaždé stejná – empaticky se zachmuří, nato jeho výraz vyjádří upřímný soucit a nakonec za obojí upadne do rozpaků.
Chloe pozná o člověku hodně podle toho, jak reaguje na její zkrácený malíček. Bere ho jako svůj vlastní indikátor lidskosti. Lidi jako Jeff – dobráci s úžasným velkým srdcem – si toho všimnou vždycky bez ohledu na to, kolikrát už ho viděli, a úplně pokaždé vyjadřují obrovský soucit. Chloe takové jedince nazývá zlatými retrívr y mezi lidmi – dobráčtí, předvídatelní a věrní.
Pak existují čau-čauové, nadutí lidé, v nichž znetvoření vyvolává odpor. Jako by ji obviňovali z toho, že se dostala do nějaké nepříjemné situace, která způsobila takové zohyzdění, a jsou na ni naštvaní, že kvůli ní musí snášet takový pohled. Odtažití, puntičkářští a bezcitní čau-čauové patří mezi Chloeiny nejméně oblíbené psy.
Nejradši má lidi, které bere jako pracovní voříšky, praktické osoby,
které si jejího malíčku skoro ani nevšimnou a okamžitě se věnují dalším věcem. Život je těžký a občas se stávají zlé věci. Půlka malíčku ji nijak necharakterizuje a oni ji podle toho taky nesoudí. Tito jedineční lidé jsou překvapivě vzácní a disponují výjimečnou kombinací odhodlání a duše spolu s prostým porozuměním a velmi nízkou kritičností.
Poslední kategorie je zvláštní a tr valo jí dlouho, než ji pochopila.
Podivná skupina lidí – většinou mužů –, kteří se zaměří na její rány jako na hovězí kosti a vůbec se netváří nijak omluvně, když na ni zírají s fascinující, morbidní zvědavostí, jako by byla nějaká anomálie, kterou si s potěšením vychutnávají. Říká jim dobrmani, protože jsou téměř vždycky nervní a agresivní – ačkoli tohle plemeno má mnohem radši než tyhle lidi. Jako můr y, jež přitahuje mihotavé světlo, se jim snad sbíhají sliny s hrůzným potěšením, jakmile vidí důkaz utrpení.
Jeff si vezme její vizitku. „Radost z toho mít nebudou.“
„Proto chci, abys jim dal moje číslo. Ještě menší radost by měli z pěkný žaloby, kterou jim naser víruju za to, že nezavírají branku, nebo z obvinění z týrání zvířat, co podám proti kuchaři, když se mi tu holku nepodaří odsud dostat do bezpečí.“
Jeff se usměje a potřese hlavou. „Byla by z tebe skvělá právnička, kdybys už nebyla skvělá veterinářka.“
„učila jsem se od nejlepších,“ prohlásí. „Moje máma je sakra dobrá advokátka.“
Bývaly doby, kdy Chloe vůbec nechtěla být jako její máma. Teď není nic, na co by byla pyšnější. Pochopitelně až na to, že ji právo vůbec nezajímá. Jejím posláním je léčení, ne přetahování se o slovíčka, obzvlášť když jde o zvířata. Vždycky milovala psy, kočky, koně –cokoli se čtyřma nohama.
Ačkoli po nehodě se z toho stalo něco víc. Něco se v ní změnilo a ona v sobě objevila hluboké, vrozené porozumění pro vystrašené a zranitelné tvor y bez ohledu na rod či druh. Jako by se do nich najednou dokázala vcítit, obzvlášť do těch nejvíc postižených. Začalo
to s Finn, její sestrou. Celé měsíce po nehodě Chloe cítila, jako by tu z Finn zůstal otisk, jako by tu sice stále byla a vše sledovala, ale nemohla najít klid. Nakonec se dokázala vydat dál, okno k tomu porozumění však zůstalo.
„Dobrá,“ kývne trochu váhavě Jeff. „Kdybys mě potřebovala, zavolej.“
Chloe si na zem postaví veterinární brašnu a sedne si na schůdek.
„Jasně. Ale my to tu zvládneme.“ I když mluví na Jeffa, oči upírá na psa. Mladá fenka nakloní hlavu, jako by poslouchala, jako by její slova zvažovala a rozhodovala se, jestli jim má věřit.
Parádní den.
Mo si šťastně povzdechne a pak otevře ledničku, aby na oslavu našla něco sladkého.
Dva fochy zaplňuje r ůžičková kapusta – velká mísa orestované a pytel syrové pod ní. Chloe. Obrátí oči. Ta holka na ní buď ujíždí, nebo má hluboko do kapsy. Před měsícem to byla quinoa, před ní řepa – ta pr vní, když se Chloe zřekla veškerého jídla kromě obilovin, aby zjistila, jak na to bude reagovat její tělo, ta druhá proto, že Costco prodávalo desetikilové pytle řepy Chioggia doslova za hubičku.
Stále ji honí mlsná, tak koukne do mrazáku. Vedle zásobníků na led a hazeliny kolekce mražených hotových jídel značky Trader Joe’s je kyblíček se zmrzlinou s mátovými kousky Ben & Jerr y ’ s. Super!
Vytáhne ji a je nadšená z jeho váhy, zbývá v něm ještě nejmíň půlka.
Zauvažuje, že si zmrzlinu bude nabírat lžičkou z kyblíčku rovnou do pusy, ale pak si představí svou matku, jak se na ni v duchu mračí, tak si ze skříňky vytáhne mističku.
S touhle dobrotou se posadí ke stolu a otevře počítač, aby mohla
obdivovat svůj úspěch. Začne u CNN. Přímo uprostřed domovské stránky hlásá tučný nápis: mimina! – factnews uveřejňují zprávu, kte rá ukazuje důvody znepokoji vého trendu klesají cího rů stu populace v zemi
Dá si do pusy další sousto mátové zmr zliny a klikne na odkaz k článku. Na stránce naskočí šest obrázků – celý problém populační degenerace je zachycen v poutavém vizuálním snímku, který pochopí úplně každý.
O tomto zneklidňujícím celosvětovém trendu už bylo dopodrobna informováno. Futuristé, stejně jako ekonomové již léta bijí na poplach v nezáživných pojednáních v lékařských a finančních časopisech o kataklyzmatickém dopadu, jež bude mít tr vale slábnoucí populační růst na vše od ekonomické stability až po duševní zdraví. Ale FactNews vzaly všechny ty neslané nemastné analýzy a přetvořily je do něčeho záživnějšího. Vyšly jim z toho „ZPRÁVY!“ – nové, zábavné, přínosné a fascinující (slogan společnosti). Díky tomu, že FactNews zestruční témata na jejich podstatu a zabalí ji do kratičkých zpráv odpovídajících době pozornosti mileniálů, dostávají závažná témata do popředí a činí je důležitými.
Pr vní obrázek ukazuje pokles porodnosti v jednotlivých letech (ilustrováno velice roztomilým děťátkem, které se vesele klouže z kopce). Na druhém je pokles pohlavních styků (chytře označený jako Sexuální recese, což už si na sociálních sítích získalo spoustu pozornosti). Svah překr ývá druhý, strmější, kter ý ukazuje prudký pád dlouhodobých par tnerských vztahů (nazváno Hluboký propad lásky). Graf vrcholí komiksovým BUM! v roce 2040, kdy se očekává, že rodinné paradigma už vlastně nebude existovat a pouze malá podskupina tradicionalistů si bude stále volit celoživotní závazek s někým dalším.
Cinkne jí mobil s textovkou od její asistentky Esther: forbes t ě chce zařadit do své ho seznamu 30 pod 3 0!!! dobře ty, holka!
Mo jí pošle palec nahoru, pak si nabere další plnou lžičku mátové zmrzliny a strčí si ji do pusy. V duchu se dme pýchou. Dostat se do žebříčku časopisu Forbes 30 pod 30 byl její sen už od střední školy.
Je to ocenění světa byznysu těm nejlepším šílencům a vědátor ům
mladším třiceti let, kteří dělají něco skutečně výjimečného. Přemýšlí, jestli by o ní mohli uvažovat jako o laureátce v kategorii médií. Je to
možné. Tenhle příspěvek rozhodně dostává FactNews na mapu v neuvěřitelně konkurenčním světě krátkého zpravodajství.
Odloží lžičku a znovu prochází článek. Grafy dál ukazují pokles výdělků, vlastnictví domů a úspor u mladých lidí; nárůst žen pracujících na plný úvazek spolu se souvisejícím nárůstem věku pr vního těhotenství a také prognózu, že v uSA počet úmrtí převýší počet narozených dětí, přes niž je vyobrazený související pokles příspěvků na sociální zabezpečení ze zmenšujícího se pracovního segmentu.
Závěrečný obrázek je hora srdcí s tlupou rozkošných psů a koček, kteří na ni běží. Pěkně znázorněný prudce rostoucí trend mezi mileniály a příslušníky generace Z – vlastnictví domácích mazlíčků. Mo se zakření na milý, dojemný konec. Začít a skončit s úsměvem, pomyslí si. Právě to je přitahuje a nutí se vracet. A závěrečný obrázek je přesně ten, kterému se dostává nejvíc pozornosti, fenomén chlupatých miminek je bizarním a roztomilým pr ůvodním jevem poklesu počtu dětí.
Mo si poposedne dozadu a přemýšlí o zítřejším rozhovoru s Jakem Tapperem. Svou pozornost přitom upře na jednoho obzvlášť roztomilého bígla, kter ý skáče nahoru do svahu. Když se jí povede, je tu šance, že si ji CNN nechá jako konzultantku, mediální expertku, která se vyjadřuje k věrohodnosti nejnovějších titulků, což ještě víc upevní pozici FactNe ws jako spolehlivého zdroje faktů. Skoro jako by doufala v příliš, ale producentka, která Mo kvůli tomu rozhovoru volala, tuhle možnost nepřímo naznačila.
Dveře se hlučně otevřou a Mo nakoukne obloukem ke vchodovým dveřím, v nichž spatří Chloe, jak dovnitř vtahuje plátěný vozíček.
Vyskočí na nohy a pospíchá, aby Chloe zatarasila cestu. „Ne-e. Na to zapomeň.“
Chloe sklopí pohled k podlaze. „Promiň, Mo. Jen potřebuju na záchod a vezmu si trochu psího žrádla. Neboj, nezůstaneme tu. “
Mo nakloní hlavu na stranu, aby nahlédla do vozíku, a uvidí čer-
ného pejska s obvazem kolem hlavy schouleného pod plážovou osuškou.
„Nechtěla jsem jít sem, “ řekne Chloe, „ale nevěděla jsem, co mám dělat. Nemohla jsem ji nechat v dodávce, kdyby se probudila. Dávala jsem si pozor. Bedlivý pozor. Je v bezvědomí a já se ujistila, že nás nikdo neviděl.“
Chloe má na sobě teplou bundu Patagonia, stříbrné sněhule Moon Boot a tepláky, ve kter ých obyčejně spí, což znamená, že ji kvůli tomu toulavému psu nejspíš minulou noc vytáhli z postele a patrně vůbec nespala, takže Mo začne své rozhodnutí pomalu přehodnocovat.
V hlavě jí duní Kyleův hlas. Opakuj po mně. Už žádná toulavá zvířata.
V té chvíli to zopakovala – „už žádná toulavá zvířata“ – a pevně věřila, že až ten okamžik nastane, nebude mít problém říct Chloe, že do jejich bytu si prostě nemůže přivést žádné další zvíře.
Vážně, Eso, náš byt není dům na půl cesty pro zatoulaná zvířata. Podepsali jsme nájemní smlouvu. Žádní domácí mazlíčci.
Měl pochopitelně pravdu a teď se ocitli přesně jeden přestupek od vystěhování. Jenže Kyle není ten, kdo tu stojí a dívá se na Chloe, která má černé kruhy pod očima, chladem zarudlé tváře a za sebou táhne smutné, třesoucí se stvoření s ovázanou hlavou.
„Co s ní je?“ zeptá se Mo.
„Dehydratace, vyčerpání, možná šok.“
Chloe se s hlubokým znepokojením ohlédne na psa a poslední z Moina odhodlání se rozplyne. To ubohé zvíře vypadá zničeně a ona je rozhodně nedokáže poslat pr yč.
„Přísahám, Mo,“ řekne Chloe, „nechci ti tady dělat problémy. Jen si musím vzít věci, co potřebuju, a zmizíme dřív, než někdo vůbec
začne tušit, že jsme tu byly.“
Mo ustoupí, pak následuje Chloe do kuchyně. Chloe vyndá ze skřínky lahev na vodu. Fenka se při tom hluku lekne a zakňourá. Mo
si vedle ní dřepne a pohladí ji po hladké černé srsti. „Pšt. Tady jsi v bezpečí.“
Fenka se pod jejím dotykem zachvěje, ale pak se uklidní.
„Bude v pořádku?“ zeptá se Mo.
„Těžko říct. Doufám, že ano. “
Chloe dá lahev na vodu do vozíku, pak zajde do spíže, vytáhne pytel psího žrádla a do sáčku nabere granule.
Mo znepokojí množství, které si balí, tak se zeptá: „Vezmeš ji do útulku, viď?“
Chloe se na ni nepodívá a jen zamumlá: „Dneska večer ne. “
Mo se otočí na hodiny na troubě. Je tepr ve šest a útulek je otevřený do osmi. „Proč ne?“
Chloe se záměrně soustředí na svůj úkol. „Odvezu ji tam ráno. Potřebuje si v noci odpočinout.“
V Mo narůstají obavy. Poslední toulavý pes, kterého Chloe přivedla domů, s nimi zůstal skoro týden, než Chloe usoudila, že je dost silný na to, aby ho vzala do útulku, a tenhle pes vypadá mnohem hůř.
„Kde budeš?“ zeptá se napjatým hlasem. Dobře ví, že Chloe je na mizině a na hotel nemá.
„V dodávce,“ pokrčí Chloe rameny, jako by o nic nešlo.
„Dodávka“ je Chloeino veterinární auto, zrezlá plechovka s topením, které poskytuje asi tolik tepla jako sirka, na kterou fouká větrák.
„Tam přece nemůžeš zůstat!“ doslova vyjekne Mo. „Venku mrzne. “ Ve městě je nejchladnější čer vnový týden za posledních padesát let, teploty v noci klesají skoro k nule.
Chloe si jí nevšímá. Zavře pytlík a dá ho do vozíku vedle lahve na vodu.
„Aspoň chvíli počkej, než půjdeš,“ řekne Mo. Tep jí běží jako splašený, když myslí na to, že Chloe se psem stráví noc v dodávce na ulici, zatímco ona v teple a bezpečí bytu. „Ten pes spí a ty už jsi tady. Je úplně jedno, jestli odejdeš teď nebo za pár hodin. Měla bys aspoň něco sníst a trochu si odpočinout.“
Chloe zavrtí hlavou, až se jí měděná ofina zahoupá. „Ani náhodou. Kvůli mně tě nikdo nevystěhuje.“
„Nikdo nás nevystěhuje,“ prohlásí Mo. Nemůže uvěřit slovům, která jí vycházejí z pusy. Kdyby ji slyšel Kyle, radost by rozhodně neměl. Jenže on ji slyšet nemůže, protože je deset tisíc kilometrů daleko, zatímco Chloe a pes jsou tady a venku mrzne.
„Jak dlouho bude spát?“ zeptá se.
Chloe našpulí pusu na stranu. „Možná další dvě nebo tři hodiny, než ji budu muset zase uspat. Je vážně vyčerpaná a nejlepší je pro ni spánek a tekutiny.“
„Takže bude mimo až do rána?“ zeptá se Mo.
„Zamysli se. Vzít ji ven z budovy teď, když spousta lidí chodí dovnitř a ven, je mnohem riskantnější než se vykrást brzy ráno, až budou všichni spát.“
Chloe znovu zavrtí hlavou, ale tentokrát pomaleji. „Já nevím, Mo. už jsem tě dostala do potíží, a když Kyle zjistí…“
„Nezjistí to. “ „Mo…“
„Clovy, říkám ti, že to nezjistí. A Jerr y taky ne. “ Předvedla heroické úsilí, aby očima nezabloudila nahoru ke stropu, kde o patro výš ao dvoje dveře dál bydlí její domácí.
upraví osušku tak, aby zakr ývala odhalenou tlapku fenečky, zvedne se, vezme kyblíček zmrzliny a podá ho Chloe. „Najez se, odpočiň si a ráno běž do dodávky.“
Chloe se netváří úplně přesvědčeně, ale možná z vyčerpání nebo snad z hladu si od Mo kyblíček vezme, vyhoupne se na pult, z odkapávače si vezme lžičku a pustí se do zmrzliny.
Při pr vním soustu zavře oči a Mo se usměje. Je ráda, že dospěly k řešení, při němž Chloe nemusí spát se zatoulaným psem v dodávce na ulici.
„Má jméno?“ zeptá se Mo.
„Žádný známky,“ zahuhlá Chloe s plnou pusou zmrzliny.
„hmm,“ zamyslí se Mo. Vždycky strašně ráda vymýšlela jména. Fenka je pěkná, hladká a elegantní, s růžovým čumákem, plandavýma ušima a dlouhými stříbrnými vousky.
„Co takhle Rudolf vzhledem k jejímu nosu?“ navrhne Chloe.
Mo se zachmuří. Čumák fenky je rozhodně jejím nejcharakterističtějším r ysem, ale na klučičí jméno je moc hezká. „Co třeba Ruby?“
Chloe protočí oči, ale usměje se. „Fajn, tak Ruby.“
Psovi zacuká tvář, což Mo považuje za znamení souhlasu.
Podívá se zpátky na Chloe. „Takže dneska večer nemůžeš jít ven?“
Chloe svraští obočí a pak vyvalí oči. „Tvoje zpráva! už vyšla! Sakra! Nemůžu věřit, že jsem zapomněla. Jak to dopadlo?“
„Dobře. Skvěle. Fakt bezvadně.“ Mo cítí, jak jí rudnou tváře.
„Já věděla, že to zmákneš. Vzali to v CNN?“
„Jo. A taky v Timesech a ve Washington Post. “
„Páni, Mo, to je pecka. Takže to z tebe oficiálně dělá úřadující královnu pravdy.“
Chloe se podívá na psa… na Ruby… pak na kyblíček zmrzliny a nakonec zase zpátky na Mo. Z její tváře vyzařuje upřímná omluva: „Promiň, Mo, kéž bych mohla…“
„To nic,“ odbude ji Mo. „Za chvíli by měla domů dorazit haze. Třeba bude moct ona. “
Black Sands je hipsterský bar jeden blok od Moina bytu. Čepují v něm dobré pivo a podávají proslavený double smash cheeseburger. Je stále ještě brzy, jen sedm hodin, ale stoly i barové židle jsou plné, tak si Mo s hazel odnesou pivo k pultu vedle okna.
„Na tebe,“ řekne hazel a zvedne svou sklenici.
„Na FactNews,“ odpoví Mo a přiťukne si s hazel. Štěstím se jí rozbuší srdce.
už pět let je právě tohle její sen – prosadit se a vybudovat mediální společnost známou jako spolehlivý zdroj pravdivých a důvěr yhodných informací. Pomyslí na svého otce, kter ý se na ni seshora usmívá a taky jí připíjí. Koneckonců to byl on, kdo ji povzbuzoval a věřil v její myšlenku natolik, že ji financoval.
„Zprávy bez jakékoli agendy pouze s cílem poskytovat fakta. Trochu přežitek,“ prohlásil, „ale líbí se mi to. “
Před rokem a půl, týden poté, co FactNews vydaly svůj pr vní příběh – stručný pohled na rostoucí propast mezi bohatstvím a chudobou v Americe –, nečekaně zemřel na mozkové aneur ysma.
„Jsem na tebe moc pyšný, prcku,“ byla poslední věc, kterou jí řekl. Ta slova jí znějí v hlavě pokaždé, když projde dveřmi FactNews, a taky ji motivují k tomu, aby jim dostála. Byl to skvělý muž, legenda ve