Zápasy slepé ho muže
Copyright O Pavel Kosatík, 2023
Photos O Oldřich Škácha, rodinný archiv Klementa Lukeše, archiv autora, 2023
All rights reserved
ISBN 978-80-242-9365-3
Klukem v Rakvicích
Onoho zlého dne 26. května 1936, kdy se na školním výletě po řece Dyji potopil prám a při tom zahynulo jedenatřicet dětí z jihomoravských Rakvic, s nimi Klement Lukeš, jejich kamarád a vrstevník, tehdy právě desetiletý, nebyl. Měl štěstí. Od dob, kdy prodělal dětskou spálu, byl slepý. Už od roku 1934 místo do rakvické školy dojížděl do Brna, do speciální školy pro děti s vadami zraku.
Jeho svět tvořila tma. Čas od času v ní rozeznával stíny, které vzbuzovaly naději, že se zrak možná vrátí, ale pak se vždycky všechno vrátilo do starých kolejí. Dokázal rozlišit světlo a tmu, nic víc. Už jako malý se musel učit orientovat se jinak než ostatní lidé. Nebýt jim na obtíž.
První, předškolní roky prožil mezi svými sourozenci doma na vesnici. Otec s matkou se na jejím dolním konci starali o malý domek o dvou obytných místnostech s kuchyní. Důležitou součástí hospodářství byl, stejně jako u většiny sousedů, taky vlastní kus vinice a vinný sklep. Výhodou početné rodiny bylo, že když děti vyrostly, držela většina z nich i se svými novými rodinami pohromadě. Všichni se scházeli o hodech a vinobraní; Klémovi sourozenci však přijížděli, kdykoli otec potřeboval pomoci třeba právě ve vinohradu.
Kléma tímto způsobem užitečný být nemohl, budoval si tedy prestiž jinak. Rozhodl se, že nebude pokud možno v ničem horší než ostatní kluci a dívky ze vsi. Bylo to s vadou zraku těžké, ale podnikal v těch věcech mimořádné kroky. Brzy se v sousedních vesnicích začaly šířit zkazky o klukovi, který, přestože nevidí, se
po rodné obci prohání na kole; prostě si ji předtím tak důkladně prochodil a v hlavě změřil, až ji „spatřil“ vnitřním zrakem. Těm, kdo nevěřili, kluci z Rakvic Klému při jeho spanilých jízdách vyfotografovali. Přestal s tím až později, na příkaz rodičů, když na silnících začalo přibývat aut.
Naučil se nebýt na obtíž, takže ho kluci a holky brali všude s sebou. Fotbal nebo házenou s nimi hrát nemohl, ale jezdil na všechny zápasy, fandil a po skončení s ostatními rozebíral, co se povedlo a co ne. Jinak dělal všechno jako oni: plaval, chodil na výlety; když měl někam jet sám, vždycky se v pořádku vrátil.
Ochuzený o bezprostřední, smyslové dojmy začal přikládat o to větší význam informacím, které odposlechl mezi dospělými. První politickou událostí, kterou si jako kluk zapamatoval, byl atentát na jugoslávského krále Alexandra I. a francouzského ministra zahraničí Barthoua v říjnu 1934, Klémovi tehdy nebylo ještě ani osm. Od té doby nutil rodiče, aby mu z novin každodenně předčítali, co je nového; a když se doma objevil radiopřijímač, dokázal u něj sedět od rána do večera, a stal se tak nejlépe informovaným členem rodiny; nyní to byl často on, kdo sděloval novinky ostatním.
Na konci roku 1935 intenzivně prožíval odstoupení prezidenta Masaryka a volbu jeho nástupce Edvarda Beneše — i s hrozivým
podtónem obou událostí, který představovalo sílící nacistické nebezpečí, v té době už všudypřítomné. Snažil se, aby mu neunikaly novinky o válce v Habeši a brzy nato také ve Španělsku. V září 1938, když vrcholila mnichovská krize, se od rádia skoro nehnul. Finále obrečel.
Později, za války, si na rodičích vymohl, aby ho nechali poslouchat denně zprávy z Londýna a Moskvy — navzdory přísným trestům, kterými nacisté za poslech zahraničního rozhlasu hrozili. Do plastické mapy si zapichoval špendlíky a den po dni zaznamenával pohyby na všech frontách. Když se dospělí zajímali o to, jak si spojenecká vojska stojí na východní frontě od Bílého moře až po Kavkaz, v Africe anebo v Tichomoří, znovu jim nikdo nenabídl přesnější informace než Kléma.
Na rozdíl od mnohých jiných zůstal i po Mnichovu frankofilem. V rakvické hospodě chlapi o spojenecké zradě debatovali skoro každý večer. Když občas někdo nadhodil téma sovětské pomoci, utřeli ho: Rusko vždycky dělalo a dělá ramena, od něj nemá
smysl cokoli čekat. Pak ale v červnu 1940 Francie padla a Anglie se zuby nehty začala bránit hrozící invazi. Poslední, kdo na kontinentě proti Hitlerovi zbýval, byl Sovětský svaz.
Kléma do té doby většinu informací o Rusku čerpal z legionářských románů. Skoro v každé české knihovně měli za první republiky aspoň jeden, u Lukešů doma stála na poličce dokonce celá Medkova Legionářská epopeja, všech pět svazků. Brzo k ní přibyla i Masarykova Světová revoluce, jejíž podstatná část se také odehrávala ve válečném Rusku. Kléma ji s přítelem Josefem Smýkalem ukradl v brněnské slepecké knihovně; vyvedená v Braillově písmu, zabírala čtyři objemné svazky, Klémovi to ale za tu dřinu stálo, hodně se z té knihy dozvěděl.
Podobné čtení nemohlo z člověka stvořit rusofila; realita života v Rusku tam byla vykreslena bez iluzí. I válka na východě se od června 1941 vyvíjela pro Stalinovu říši katastrofálně, vývoj se zdál potvrzovat ty nejčernější předpovědi. Když se však od roku 1942 dění na východní frontě začalo pomalu, ale jistě obracet v sovětský prospěch, z Klémy se stal fanda té země. Protože vítězila.
Za války bylo těžké dělat si životní plány a pro Klému s jeho zdravotním handicapem to platilo dvojnásob. Od roku 1934 se jeho program odvíjel od dojíždění do brněnského Ústavu pro nevidomé. Už zmíněný spolužák Josef Smýkal, pozdější ředitel školy a zakladatel brněnského Slepeckého muzea, vzpomínal, že Kléma byl díky své mimořádné paměti od začátku výtečným žákem, nejvíc ho bavil dějepis a zeměpis.
Slepeckou devítiletku absolvoval v Brně s výborným prospěchem, závěrečnou zkoušku vykonal v červnu 1941. Tím však vzdělávání ve slepecké škole na Veveří nekončilo. Že by se ze slepců stali studenti na středních nebo dokonce vysokých školách, se neočekávalo; většina žáků se měla v následujících třech letech vyučit některému řemeslu, pokládanému za pro ně vhodné. Ti s citlivým sluchem a hudebním nadáním se stávali ladiči pian, z těch, kterým šlo učení snáz do hlavy, se rodili učitelé; nejčastěji získávali místo opět ve slepeckých ústavech.
Většina však končila u povolání mnohem prostších a podobně dopadl i Kléma. Ačkoli nebyl nijak zvlášť manuálně zručný, vyučil se v ústavu košíkářem, další tradiční slepecké profesi. Závěrečnou zkoušku absolvoval v dubnu 1944, ale povinný tovaryšský
kus, kterým se absolvovalo, za něj udělal jeho šikovnější kamarád. Vypadalo to na budoucnost bez budoucnosti; naštěstí už se blížil konec války, s nímž skoro všichni, zdaleka ne pouze Kléma, spojovali spoustu nadějí. Nechtěl být košíkářem ani za nic; tento druh manuální práce mu symbolizoval společenskou degradaci nevidomých, které se rozhodl uniknout. Věřil, že má na to, aby pracoval hlavou, ne jenom rukama.
Vojska 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského osvobodila Rakvice 14. dubna 1945. Událost neměla nijak zvláštní průběh, „osvobození“ mělo podobu váhavého setkání, při kterém obě strany zjišťovaly, co jsou ti druzí zač. Rakvice ležely při hranici protektorátu s Německem; Hustopeče, za první republiky okresní město, vzdálené od Rakvic jenom pár kilometrů, už se nacházely v říši. Němci žili i v okolních obcích, poměr osvobozovaného a dobývaného obyvatelstva nebyl zcela jasný. Kléma později vzpomínal, že vztah místních k rudoarmějcům byl zvláštní. „Muzika nehrála, přestože mohla, a nikdo nejuchal, v chování většiny sousedů byl jakýsi skrytý vyčkávavý střeh. Všichni přemýšleli o tom, co nám ti vojáci vlastně přinesli a jak se budou chovat.“
Kléma patřil k těm, kdo měli chuť navazovat s vojáky vztahy, tím spíš mu neuniklo, že velká část z nich přišla jako dobyvatelé. Třeba ti, kteří vstoupili do domku, kde Kléma s rodiči bydlel, se sotva rozhlédli a hned začali rabovat. Jediné, nač se syn s otcem zmohli, bylo, že vojáky zdrželi, než Klémova matka a sestra stačily utéct k sousedům.
O pár dní později, když se Kléma šel projít s dívkou do vinohradu, je přepadli dva vojáci a chtěli dívku znásilnit. Kléma ji bránil, začali se prát a vřava skončila, až když na něho vojáci vytáhli nůž. Dívce se ale mezitím podařilo přivolat pomoc a přivedla z vesnice lidi v čele s místním četníkem. Druhý den proběhlo vyšetřování, které vedla skupina sovětských důstojníků, s nimiž se Kléma už znal. Jeden z nich oba provinilce na místě ztloukl a potom na důkaz přátelství Klému objal a při tom se rozplakal. V Klémovi událost zanechala smíšené pocity; když později přemýšlel o dalším osudu obou vojáků, které pak už nikdy neviděl, přišlo mu jako nejpravděpodobnější, že je jejich nadřízení nechali zastřelit. A že tedy byl jakýmsi způsobem sám vinen jejich smrtí.
Jak podobných zážitků přibývalo, obdiv k osvoboditelům se čím dál víc mísil se znechucením. Klémovi se třeba vryla do paměti slova jedné místní ženy, která vyprávěla: „Čtyři na mě vlezli, představte si, ale nebolelo to.“ Jednou dokonce i jemu samému šlo o život, aniž o tom sám v dané chvíli věděl. Jeden ze sovětských vojáků se při večerní besedě opil a v záchvatu hněvu vytasil na své spolubesedníky granát. Všichni do jednoho utekli, jediný Kléma, slepec, zůstal na místě a nabádal Sašu, aby nedělal hlouposti. Voják, šokovaný tím, co považoval za Klémovu odvahu, pak granát opět schoval.
Klémovi bylo už skoro dvacet, ale místní lidé i vojáci ho brali pořád trochu jako dítě. Slepci „nejsou nebezpeční“; mnohým z nich tato pozice v očích ostatních zůstane na celý život. Zároveň tím, jak byl Kléma u všeho, bránil druhým, aby ho odsunuli někam na okraj společnosti. Když už se nemohl všeho účastnit, aspoň vše dychtivě registroval.
Život v osvobozené obci se pomalu vracel do normálního tempa; v těch posledních týdnech, které zbývaly do odchodu sovětských vojáků, se obec sžila dokonce i s nimi. Kvetl výměnný obchod, za potraviny se dalo získat všechno a vojáci často obchodovali pro kluky výhodným způsobem: za staré kolo dali koně, za demižon vína půl pytle machorky, za starý budík batoh plný ostrých nábojů. Nezáleželo tolik na tom, že ty patrony zrovna Klémovi ani jeho kamarádům k ničemu nebyly; obchod to byl. V okolních německých obcích nyní začali rabovat pro změnu místní. Němečtí obyvatelé dílem už odešli, dílem se k nucenému odchodu chystali. V obcích se objevovali komisaři, často podezřelé existence vybavené papírem s rozmazaným razítkem, a ty pak bylo možné spatřit, jak z německých statků vyvážejí žebřiňáky plně naložené zemědělskými stroji, nářadím, nádobím a peřinami. Po novém bydlení na starých německých gruntech se začali poohlížet taky mnozí mladíci z Rakvic, kluci z početných rodin, kteří by se na rodném statku hospodáři nikdy nestali. Rakvice se pomalu začínaly vylidňovat, takže když se přiblížil čas sklizně, vznikla obava, kdo se postará o úrodu.
S pozoruhodnou rychlostí se rozbíhal i politický život, válkou na šest let umrtvený. Po skončeném válečném zápasu s Němci se tentokrát rozhoříval nový boj Čechů s Čechy, do kterého lidé nastupovali
tím dychtivěji, čím víc si stranické půtky museli v protektorátních letech odpírat. Politiky byly najednou plné noviny a také v obci se tvořily formace lidí sympatizujících s tím či oním proudem. Klému to všechno zajímalo. Byl všude, kde se vedly politické debaty. Zatím spíš jako posluchač; zdálo se mu, že se nehodí vstupovat do debat, když není nikde členem. S většinou dospělých každopádně nesouhlasil. Lidovci mu přišli moc klerikální, dělali vždycky to, co jim v neděli při kázání v kostele poradil farář. Národní socialisté ho odrazovali svým zdůrazňovaným českým nacionalismem, který bůhví odkud se tak náhle vzal, každopádně byl mnohem větší než před válkou. S komunisty Kléma nesouhlasil všude tam, kde mu jejich projevy přišly demagogické — a takových bylo hodně. Chodil ale na schůze jich všech a učil se zbavovat ostychu z vlastního, nahlas a veřejně projeveného názoru. Ať říkal cokoli, vždycky to byl „náš Kléma“, takže mu skoro všechno procházelo.
Největší sympatie cítil k sociální demokracii. V slovech i činech se mu tato strana zdála jak progresivní, tak uměřeně realistická. Tak se stalo, že když v květnu 1946 přišel čas voleb, prvních v jeho
životě, volil sociální demokraty. I když si byl vědom, že na nich má radši jejich program než členy stranického vedení, jako byl dosavadní předseda strany Zdeněk Fierlinger. Zatímco program byl jasný, pohlaváři mu přišli čitelní podstatně méně.
Spory dospělých se ho zatím ještě netýkaly bezprostředně, ze všeho nejdřív musel vyřešit své existenční starosti. Jediné, co věděl jistě, bylo, že si nenechá vnutit osud slepce. To ale jinými slovy znamenalo rozloučit se s rodnou vesnicí a s prostředím, jež dokonale znal.
Táhlo ho to ke společenským vědám. Když celá jeho třída v brněnské slepecké škole pletla košíky, většinou předstíral, že pracuje; ve skutečnosti si ale za úplatu v podobě sladkostí nechal od kamaráda předčítat třeba Filosofickou propedeutiku od Albíny Dratvové. V třicátých a čtyřicátých letech to byla jedna z nejvýraznějších představitelek českého filosofického myšlení.
Klému přitahovala jak pronikavostí svých úsudků z oblasti filosofie přírodních věd, kterou mužifilosofové v té době většinou teprve začínali objevovat, tak samozřejmou odvahou, s jakou se pohybovala v prostředí vyhrazeném do té doby mužům; její ženský handicap připomínal ten Klémův slepecký.
Jeho universitěty
Byla v něm malá dušička, když se v září 1946 sám, jenom s prádlem a buchtami od maminky, vydal z Rakvic do Prahy. Byla to jeho první cesta do hlavního města. Nikoho tam neznal a na nikoho neměl kontakt s výjimkou pár bývalých spolužáků z brněnské slepecké školy, kteří se v Praze uchytili. Jeho cíle nebyly malé: chtěl se přihlásit ke studiu na vysoké škole, ačkoli k seznamu jeho handicapů patřilo nejenom to, že ze slepecké školy neměl maturitu; nemohl se pochlubit dokonce ani výučním tovaryšským listem, který mu doma v Rakvicích ukradli vojáci osvoboditelé.
Nevěděl ani, kde bude spát, měl ale štěstí. Lidé na ulici mu poradili, jak se dostane do slepecké ubytovny v Mělnické ulici; ta se stala jeho záchytným bodem v Praze na prvních pár dní. Bydleli tam kluci, kteří se živili většinou jako spojovatelé v telefonní ústředně nebo baliči zboží. Nic pro Klému, ale pomohli mu zorientovat se v základních věcech, jak to ve městě chodí.
Hned druhý den ráno se vypravil na rektorát Vysoké školy politické a sociální, to byl jeho cíl. Škola byla založená na podzim 1945 s cílem vychovávat humanitní inteligenci v novém režimu Národní fronty. Na třech jejích fakultách, politické, sociální a žurnalistické, měly soutěžit názorové proudy, jež představitelé národněfrontovních stran reprezentovali. Ideovým otcem školy byl prezident Edvard Beneš; přál si vznik vysokého učení, které by cíleně vychovávalo budoucí státotvornou inteligenci Čs. republiky, podobně jako ji mezi světovými válkami pomáhalo vychovávat Lycée Carnot, střední škola ve francouzském Dijonu,
o jejíž československou sekci se Beneš, sám někdejší absolvent, rovněž zasloužil.
Národní fronta měla ukončit chaos partajnické nesvornosti, který podle Beneše přivodil zánik první republiky; ukázalo se však, že v novém a přísně vymezeném stranickém systému (v české polovině země byly povolené jenom čtyři strany) je řevnivosti ještě mnohem víc než před rokem 1938. Hlavní podíl na tom měla politika komunistické strany; jedním z četných jejích bojišť se stala také Vysoká škola politická a sociální. (Po únoru 1948 KSČ školu rychle ovládla a transformovala ve striktně marxleninskou Vysokou školu politických a hospodářských věd. V roce 1953 byly její fakulty dílem přičleněny k Univerzitě Karlově, dílem daly vzniknout Vysoké škole ekonomické, která, mnohokrát od té doby zreformovaná, existuje dodnes.)
Kléma měl obavy, jak v neznámém městě do cíle, tehdy do Lobkovického paláce na Malé Straně, trefí, měl však opět štěstí. Cestou potkal mladíka, který se s ním dal do řeči a nabídl mu pomoc. František Tichý byl synem statkáře a mlynáře kdesi na Pardubicku; politickým přesvědčením byl sociální demokrat. To poslední se Klémovi líbilo, zdaleka to ale nebylo všechno. Tichý shodou okolností studoval na stejné škole, kam měl Kléma namířeno, takže ho mohl poinformovat o poměrech. Zejména mu však pomohl najít v Praze podnájem, jeho první, a to rovnou v centru Starého Města v Týnské ulici, odkud to Kléma neměl daleko do školy ani nikam jinam.
Později se spřátelili. Tichý se s Klémou dělil o zásilky jídla z domova, předčítal mu z knih a jednou ho dokonce naložil do svého auta a odvezl ho na návštěvu ke své rodině; byla to první Klémova cesta vozem v životě. Jeho přátelství s Tichým naneštěstí nepřežilo únor 1948: zatímco Kléma nový pořádek na fakultě a ve společnosti přijal se vším všudy, Tichý neprošel prověrkami a ze školy ho vyhodili.
Ale to bylo až později; nejdřív to musel Kléma vyřídit na rektorátě. Rektoru Františku Roučkovi, právníku a demokratovi, se žadatele o studium na žurnalistické fakultě zželelo, Kléma koneckonců zdaleka nebyl jediný, nad kým se v poválečném školství přimhouřilo oko. Pokud se společnost rozcházela s veškerou svou minulostí a toužila hledět vpřed, pak spíš než vysvědčení ze