0041752

Agatha Christie

VlastnĂ­ Ĺživotopis

IKAR

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 5

23.03.2020 11:18:09

Přeložila Marta Staňková

An Autobiography © 1975 Agatha Christie Limited. All rights reserved.

AGATHA CHRISTIE and the Agatha Christie Signature are registered trademarks of Agatha Christie Limited in the UK and elsewhere. All rights reserved.

Introduction © 2010 Mathew Prichard This edition was published in 2020.

Translation entitled VLASTNÍ ŽIVOTOPIS Copyright © 2020 Agatha Christie Limited. All rights reserved ISBN 978-80-249-4157-8

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 6

23.03.2020 11:18:09

OBSAH

Úvodní slovo anglického vydavatele. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 ČÁST PRVNÍ: Ashfield. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 ČÁST DRUHÁ: „Kolo kolo mlýnský“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 ČÁST TŘETÍ: Dospívání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 ČÁST ČTVRTÁ: Flirtování, dvoření, ohlášky, svatba. . . . . . . . 173 ČÁST PÁTÁ: Válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 ČÁST ŠESTÁ: Kolem světa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 305 ČÁST SEDMÁ: Země ztraceného štěstí. . . . . . . . . . . . . . . . . 341 ČÁST OSMÁ: Druhé jaro. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 385 ČÁST DEVÁTÁ: Život s Maxem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 449 ČÁST DESÁTÁ: Druhá válka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 511 ČÁST JEDENÁCTÁ: Podzim. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 537 Epilog. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 561 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 565

(7)

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 7

23.03.2020 11:18:09

ÚVODNÍ SLOVO ANGLICKÉHO VYDAVATELE

Agatha Christie začala tuto knihu psát v dubnu roku 1950; dokončila ji asi o patnáct let později, když jí bylo pětasedmdesát let. V každé knize, psané tak dlouhou dobu, se nevyhnutelně leccos opakuje či nesouhlasí, a to jsme upravili. Nic podstatného jsme ovšem nevypustili: co do obsahu vychází tato autobiografie tak, jak by si byla sama přála.

Uzavřela ji v pětasedmdesáti letech, protože jak se vyjádřila, „teď je asi ta pravá chvíle skončit. Neboť pokud jde o život, není už co dodat.“ Posledních deset let života jí přineslo několik pozoruhodných úspěchů – film Vražda v Orient-expresu; fenomenální, nepřetržité reprízování divadelní hry Past na myši; po celém světě rok od roku mohutně stoupal prodej jejích knih, ve Spojených státech se dostaly na žebříčku bestsellerů na první místo, jež jim v Anglii a Britském společenství národů právem patřilo už dávno; roku 1971 jí byl udělen Řád Britského impéria. To všechno však byly pouze dodatečné vavříny k úspěchům, jež měla podle svého vlastního mínění už za sebou.

V roce 1965 mohla po pravdě napsat: „Jsem spokojena. Udělala jsem, co jsem chtěla.“ Přestože její autobiografie, jak to u autobiografií má být, začíná začátkem a postupuje až do doby, kdy byla dopsána, Agatha Christie se nedala svěrací kazajkou chronologie spoutat příliš těsně. Půvab této knihy spočívá zčásti v tom, kudy se autorka ubírá, kam ji myšlenky zavedou; tu přeruší nit, aby se zamyslela nad nepochopitelnými zvyklostmi služebných či nad tím, jaké útěchy přináší stáří; tu poskočí kupředu, protože ji nějaký povahový rys, který měla jako dítě, živě připomene jejího vnuka. Také se necítí povinována uvádět všechno.

Několik málo životních epizod, které snad někomu mohou připadat důležité – její proslulé zmizení například – neuvádí, i když právě v tomto případě zmínky o dočasné ztrátě paměti, zmíněné jinde, po(9)

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 9

23.03.2020 11:18:09

Ag at ha C h r i st ie

dávají klíč k tomu, co se ve skutečnosti přihodilo. Pokud jde o ostatní věci, „zapamatovala jsem si, co jsem si patrně zapamatovat chtěla“, a třebaže svůj rozchod s prvním manželem líčí s jímavou důstojností, co si obvykle chce zapamatovat, jsou veselá a zábavná období její existence. Jen málokdo dokázal mít ze života tak náruživé a všestranné potěšení, a tato kniha je především ódou na radost ze života.

Kdyby byla dávala tuto knihu do tisku sama, nepochybně by byla chtěla poděkovat mnoha těm, kdo jí tuto radost do života vnášeli; především samozřejmě manželu Maxovi a své rodině. Snad nebude nemístné, když jako její vydavatelé poděkujeme my jí. Padesát let do nás ryla, peskovala nás i naplňovala radostí; neústupně trvala na nejvyšší úrovni v každé vydavatelské oblasti, a to bylo vždy podnětné; její dobrá nálada a chuť do života nás pokaždé zahřály u srdce. Že jí psaní působilo velké potěšení, je z těchto stránek patrné; není však už patrný způsob, jakým dovedla toto potěšení přenášet na všechny, jichž se její práce nějak týkala, takže byl požitek její knihy vydávat. Jako autorka i jako člověk zůstane Agatha Christie nesporně jedinečnou osobností.

( 10 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 10

23.03.2020 11:18:09

PŘEDMLUVA Nimrud, Irák 2. dubna 1950

Nimrud je moderní jméno starobylého města Kelach, hlavního vojenského střediska Asyřanů. Dům naší expedice je postavený z vepřovic.

Stojí na východní straně pahorku a je v něm kuchyně, obývací pokoj a jídelna zároveň, malá kancelář, pracovna, kreslírna, velká místnost na zásoby a keramiku a maličká temná komora (všichni spíme ve stanech). Letos však k domu naší expedice přibyla ještě jedna místnost, místnost o přibližně třech čtverečních metrech. Má hliněnou podlahu pokrytou rákosovými rohožemi a několika veselými hrubými koberečky. Na stěně je obrázek od mladého iráckého výtvarníka, dva osli jdoucí přes súk, vše ze směsice zářivě barevných kostiček. Je tu okno mířící na východ, ke Kurdistánu se zasněženými vrcholky hor.

Zvenku je na dveřích upevněna čtvercová tabulka, na níž je klínovým písmem vytištěno BAJT AGATHA (Agathin dům).

Tak tohle je můj „dům“ a je tu proto, abych v něm měla úplné soukromí a mohla se vážně věnovat spisovatelské práci. Až vykopávky pokročí, nezbude na to už patrně čas. Bude třeba čistit a opravovat nálezy. Bude se fotografovat, značit, katalogizovat a balit. Ale první týden či deset dní by mělo být celkem volno.

Je pravda, že ledacos brání soustředění. Po střeše nade mnou poskakují arabští dělníci, šťastně pokřikují jeden na druhého a mění polohu vratkých žebříků. Psi štěkají, krocani hudrují. Policistův kůň řinčí řetězem, okno i dveře odmítají zůstat zavřené a střídavě se co chvíli rozlétnou. Sedím u pěkně pevného dřevěného stolu a vedle sebe mám pestře pomalovanou plechovou krabici, s jakými cestují Arabové. Do ní si hodlám ukládat vznikající strojopis.

Měla bych psát detektivku, ale jak už spisovatel přirozeně touží psát cokoli kromě toho, co by měl, dostávám zcela nečekaně chuť ( 11 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 11

23.03.2020 11:18:09

Ag at ha C h r i st ie

napsat svůj vlastní životopis. Touha napsat vlastní životopis, jak jsem slyšela, dříve či později posedne každého. Zčistajasna posedla i mě.

Jak nad tím tak uvažuji, je autobiografie pojem příliš vznešený.

Vyvolává dojem pečlivě promyšlené studie celého života. Znamená pěkně chronologicky uspořádaná jména, data a místa. Po čem toužím já, je prohrábnout se v minulosti a s trochou štěstí nabrat do hrsti neuspořádané vzpomínky.

Připadá mi, že se život skládá ze tří částí: ze strhující a obvykle příjemné přítomnosti, jež se od minuty k minutě s fatální rychlostí řítí vpřed; z budoucnosti, nejasné a nejisté, do níž si člověk může dělat nepočítaně zajímavých plánů, čím divočejších a nepravděpodobnějších, tím lépe, protože stejně nic nedopadne tak, jak předpokládáte, a navíc si můžete užít radosti z plánování; a za třetí z minulosti, ze vzpomínek a skutečností, které jsou člověku základem přítomnosti a které se mu náhle připomenou nějakou vůní, tvarem kopce, dávnou písní – nějakou maličkostí, takže se zvláštní a naprosto nevysvětlitelnou radostí zčistajasna řekne: „Vzpomínám si…“ To je jedna z útěch, které s sebou nese věk, útěcha nesporně velice příjemná – vzpomínat si.

Bohužel se vám často chce nejen vzpomínat, ale také mluvit o tom, nač vzpomínáte. A to, musíte si stále znovu opakovat, ostatní lidi nudí.

Proč by je mělo zajímat to, co je koneckonců váš život, ne jejich? Občas vám, pokud jsou mladí, připisují jakousi historickou zajímavost. „Vy si patrně,“ řekne se zájmem dobře vychovaná dívka, „pamatujete o krymské válce všechno, že?“ Poněkud dotčena odpovídám, že tak úplně stará nejsem. Popírám také účast na povstání v Indii. Ale přiznávám se ke vzpomínkám na búrskou válku – měla bych je mít, můj bratr v ní bojoval.

První vzpomínka, která se mi v mysli vynoří, je jasný obrázek, jak v den trhu jdu s maminkou ulicemi Dinardu. Chlapec s velkým naloženým košíkem do mě bezohledně strčí, odře mi ruku a málem mě porazí. Bolí to. Začnu brečet. Je mi asi tak sedm let.

Maminka, jež má ráda, když se na veřejnosti chová člověk stoicky, mi to vytkne. „Vzpomeň si,“ říká, „na naše statečné vojáky v jižní Africe.“ Odpovídám jí řevem: „Já nechci být statečný voják. Já chci být zbabělec!“ ( 12 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 12

23.03.2020 11:18:09

P ř e dm l u va

Co rozhoduje o tom, jaké vzpomínky si vybavujeme? Život je, jako když sedíme v biografu. Blik! Jsem tu jako dítě, když o narozeninách pojídám větrníčky. Blik! Uplynuly dva roky a sedím na babiččině klíně, ta mi s vážností svazuje nohy a ruce jako před pečením kuřátku, které právě poslali od pana Whiteleyho, a jsem skoro hysterická, jak ta legrace dopadne.

Pouhé okamžiky – a mezi nimi dlouhé prázdné prostory měsíců nebo dokonce let. Kde byl člověk mezitím? Vysvětluje to Peer Gyntovu otázku: „Kde jsem byl jen svůj, celý, pravdivý člověk?“ Celého člověka nepoznáme nikdy, i když občas, v kratičkých záblescích, pochopíme, jaký doopravdy je. Osobně si myslím, že vzpomínky člověka zachycují ty okamžiky, které, jakkoli se mohou zdát bezvýznamné, přece reprezentují jeho nitro a jeho samého v té nej­ opravdovější podobě.

Jsem dneska táž osoba jako ono vážné děvčátko s lokýnkami na vlasech světlých jako len. Schránka, v níž dlí duch člověka, roste, rozvíjejí se v ní pudy a sklony a city a intelektuální schopnosti, ale já, opravdová Agatha, jsem pořád táž. Neznám celou Agathu. Celou Agathu, jsem přesvědčena, zná jenom Bůh.

Jsme tu tedy všechny, malá Agatha Millerová a velká Agatha Mil­ lerová a Agatha Christie a Agatha Mallowanová na své pouti – kam?

To člověk neví – díky tomu je život samozřejmě vzrušující. Život mi vždycky připadal vzrušující a připadá mi vzrušující pořád.

Protože z něho člověk zná tak málo – jen svou vlastní nepatrnou část –, je jako herec, který má pronést několik málo replik v prvním jednání. Má part jen se svými replikami, a to je všechno, co zná. Hru nečetl. Proč taky? Má jen říci: „Telefon má poruchu, milostpaní,“ a pak ustoupit do příšeří.

Ale až se v den představení zvedne opona, uslyší hru celou, bude na místě, aby se zařadil mezi ostatní, a zvedne svůj telefon.

Být součástí něčeho, co ani v nejmenším nechápeme, je podle mne jedna z nejúchvatnějších stránek života.

Mám život ráda. Občas jsem byla k zešílení zoufalá, hluboce nešťastná, utýraná starostmi, ale přes to přese všechno jsem pořád naprosto pevně přesvědčena, že už jenom být naživu je úžasné.

Takže co mám v úmyslu, je oddat se radostem vzpomínání – nespěchat na sebe – a tu a tam napsat pár stránek. Je to úkol, který bude ( 13 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 13

23.03.2020 11:18:09

Ag at ha C h r i st ie

pravděpodobně trvat léta. Ale proč tomu říkám úkol? Je to potěšení.

Kdysi jsem viděla jeden starý čínský svitek, který se mi nesmírně líbil.

Znázorňoval starce, jak si hoví pod stromem a pohrává si s provázkem. Jmenovalo se to „Starý člověk, který si užívá zahálky“. Nikdy jsem na něj nezapomněla.

Když jsem se tedy rozhodla, že si budu užívat, měla bych asi začít. A třebaže si nedělám naděje, že dokážu zachovat chronologickou kontinuitu, mohu se pokusit alespoň začít od začátku.

( 14 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 14

23.03.2020 11:18:09

ČÁST PRVNÍ

Ashfield O! ma chère maison; mon nid, mon gîte Le passé l’habite… O, ma chère maison…

I Jeden z nejkrásnějších darů, jaké vám může život poskytnout, je šťastné dětství. Já měla velice šťastné dětství. Měla jsem domov a zahradu, které jsem milovala; moudrou a trpělivou chůvu; moji rodiče se měli upřímně rádi a manželství i rodičovství se jim vydařilo.

Když se ohlížím do minulosti, cítím, že náš dům byl skutečně šťastný. Do značné míry na tom měl zásluhu tatínek, neboť to byl velice milý člověk. To, že je člověk milý, se dnes příliš nezdůrazňuje. Lidé mají sklon se ptát, zda je někdo chytrý, pilný, zda přispívá k obecnému blahu, zda v řádu hodnot „něco znamená“. Ale Charles Dickens to v Davidu Copperfieldovi vystihuje rozkošně: „Je váš bratr milý, Peggotko?“ zeptal jsem se prozatím opatrně. „Jejej, milý k pohledání!“ zvolala Peggotka.

Položte si tuto otázku o většině svých přátel a známých, a budete možná překvapeni, jak zřídka na ni odpovíte stejně jako Peggotka.

Podle moderních měřítek by můj tatínek pravděpodobně neobstál. Byl lenoch. Žil v dobách příjmů z majetku, a pokud jste měli příjem z majetku, nepracovali jste. Ani se to od vás nečekalo. Mám vážné podezření, že by se můj tatínek u nějaké práce tak jako tak příliš neosvědčil.

Každé ráno odcházel z našeho domu v Torquay a zamířil do svého klubu. Drožkou pak přijížděl na oběd, po poledni se vracel do klubu, celé odpoledne hrál whist a dostavoval se domů, když byl čas převlék( 15 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 15

23.03.2020 11:18:09

Ag at ha C h r i st ie

nout se k večeři. Během sezony trávil dny v kriketovém klubu, jehož byl předsedou. Občas také organizoval ochotnické divadlo. Měl obrovskou spoustu přátel a nesmírně rád je hostil. Jednou týdně se u nás konala velká společenská večeře a obvykle dvakrát třikrát do týdne odcházeli tatínek s maminkou povečeřet někam jinam.

Teprve později jsem pochopila, jak velice byl oblíbený. Po jeho smrti přicházely dopisy z celého světa. A místní obchodníci, drožkáři, letití zaměstnanci – co chvíli mě oslovil nějaký starý člověk a řekl: „Ach! Na pana Millera si dobře vzpomínám. Na toho nikdy nezapomenu. Takové jako on abys dneska pohledal.“ A přece neměl žádné vynikající vlastnosti. Nebyl obzvlášť inteligentní. Myslím, že měl prosté a láskyplné srdce a na bližních mu upřímně záleželo. Měl obrovský smysl pro humor a snadno dokázal lidi rozesmát. Nebyla v něm ani stopa nízkosti či závistivosti a byl až fantasticky velkorysý. A měl šťastnou a vyrovnanou povahu.

Maminka byla úplně jiná. Záhadná a přitažlivá – individualita mnohem výraznější než můj otec –, s názory až překvapivě originálními, zdrženlivá a nesmírně nesebejistá a v jádru, domnívám se, vrozeně melancholická.

Služebné i děti ji zbožňovaly, stačilo jediné slůvko a každý ji ihned poslechl. Mohla z ní být prvotřídní vychovatelka. Ať s vámi mluvila o čemkoli, okamžitě to začalo být vzrušující a důležité. Jednotvárnost ji nudila a přeskakovala z jednoho tématu na druhé takovým způsobem, že rozhovor s ní byl někdy matoucí. Jak jí tatínek často říkával, neměla smysl pro humor. Proti takovémuto obviňování se ohrazovala dotčeným hlasem: „Jen proto, že mi jisté tvoje historky nepřipadají legrační, Frede…“ a otec řičel smíchy.

Byla asi o deset let mladší než tatínek a začala ho oddaně milovat už jako desetiletá holčička. Po celou dobu, kdy coby veselý mladík poletoval mezi New Yorkem a jižní Francií, moje maminka, plachá, tichá dívka, seděla doma, myslela na něj, tu a tam si napsala nějakou básničku do svého „památníku“ a vyšívala pro něj náprsní tašku. Mimochodem tu náprsní tašku si otec uchoval po celý život.

Typicky viktoriánský románek, v němž se ovšem tajilo bohatství hlubokého citu.

Moji rodiče ve mně budí zájem nejen proto, že byli mými rodiči, ale protože vytvořili ono velice vzácné dílo, jakým je šťastné manžel( 16 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 16

23.03.2020 11:18:09

Ashfield

ství. Dodnes jsem poznala pouze čtyři dokonale vydařená manželství.

Existuje nějaký recept zaručující úspěch? Asi těžko. Jedním z mých čtyř případů byla sedmnáctiletá dívka provdaná za muže o více než patnáct let staršího. Zprvu namítal, že ona ještě nemůže vědět, co chce. Odpověděla, že to ví zcela přesně a že se rozhodla si ho vzít už asi před třemi lety! Jejich soužití bylo navíc komplikováno tím, že s nimi bydlela napřed jedna a potom druhá tchyně – což dokáže většinu manželství rozvrátit. Je to mírná žena, nadaná hlubokým cítěním. Trochu mi připomíná mou matku, ovšem bez její oslnivosti a intelektuálních zájmů. Mají tři děti, teď už všechny dávno ve světě.

Jejich soužití trvá už hodně přes třicet let a stále se mají oddaně rádi.

Druhý je případ mladého muže se ženou o patnáct let starší než on – vdovou. Mnoho let ho odmítala, nakonec souhlasila, a žili šťastně pětatřicet let až do její smrti.

Moje matka Clara Boehmerová neměla šťastné dětství. Jejího otce, důstojníka Argyllského horského pluku, shodil kůň a způsobil mu smrtelné zranění, a babička osaměla – mladá hezká vdova se čtyřmi dětmi, jež ve svých sedmadvaceti letech neměla nic než svou vdovskou penzi. Tehdy jí starší sestra, jež se krátce předtím provdala za bohatého Američana a byla jeho druhou ženou, v dopise nabídla, že jedno z dětí adoptuje a vychová jako vlastní.

Ustaraná mladá vdova, zoufale pracující, aby šitím uživila a vychovala čtyři děti, tuto nabídku nemohla odmítnout. Ze tří chlapců a děvčátka vybrala děvče; buď protože soudila, že chlapci se mohou ve světě protlouci, zatímco dívka více potřebuje výhody pohodlnějšího života, nebo protože, jak byla moje matka vždy přesvědčena, měla chlapce raději. Maminka odjela z Jersey a dostala se do cizího domova na severu Anglie. Myslím, že nelibost, kterou pociťovala, hluboká bolest, že ji nechtějí, poznamenala její vztah k životu. Ztratila sebedůvěru i víru v lásku lidí. Její teta byla laskavá žena, dobrosrdečná a velkodušná, ale nebyla dost vnímavá k pocitům dítěte. Moje matka měla veškeré takzvané výhody bezpečného domova a dobré výchovy – co však ztratila a co jí nic nemohlo nahradit, byl bezstarostný život s bratry v jejím vlastním domově. Velice často se v novinách mezi dopisy čtenářů setkávám s dotazy starostlivých rodičů, mají‑li přenechat své dítě jiným, protože výhody, které bude mít, mu nemohou poskytnout – například prvotřídní vzdělání. Vždycky toužím zakři( 17 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 17

23.03.2020 11:18:09

Ag at ha C h r i st ie

čet: Nenechte svou dcerku odejít. Vlastní domov, vlastní rodiče, láska, bezpečí v rodinném kruhu – co proti tomu znamená třeba nejlepší vzdělání na světě?

Maminka byla ve svém novém životě hluboce nešťastná. Večer co večer usínala v slzách; hubla a bledla, a nakonec byla tak nemocná, že teta zavolala lékaře. Byl to starší, zkušený člověk, popovídal si s děvčátkem a potom jeho tetě řekl: „Tomu dítěti se stýská po domově.“ Teta užasla a nemohla tomu uvěřit. „Ale ne,“ pravila. „To snad není možné. Clara je hodné tiché dítě, nikdy s ní nejsou žádné potíže a je docela šťastná.“ Ale starý lékař se vrátil k holčičce a promluvil si s ní ještě jednou. Má bratry, že? Kolik? Jak se jmenují? A náhle se dítě usedavě rozplakalo a celé trápení vyšlo najevo.

Vyslovením bolesti se napětí uvolnilo, ale pocit, že je „nežádoucí“ v ní zůstal. Myslím, že to měla babičce za zlé až do její smrti. Velice přilnula ke svému americkému „strýčkovi“. Byl tehdy už nemocný, ale měl malou tichou Claru rád a ona k němu chodívala a předčítala mu ze své oblíbené knížky, Ruskinova Krále zlaté řeky. Ale největším potěšením pro ni v životě byly pravidelné návštěvy tetina nevlastního syna – Freda Millera –, jejího takříkajíc bratrance Freda. Bylo mu tehdy kolem dvaceti let a choval se ke své malé sestřence vždy neobyčejně mile. Jednou, když jí bylo asi jedenáct let, své nevlastní matce řekl: „Clara má tak kouzelné oči!“ Clara, která si vždycky připadala strašně obyčejná, šla nahoru do pokoje a prohlížela se v tetině velkém toaletním zrcadle. Možná že má opravdu docela hezké oči… Nesmírně ji to potěšilo. Od té chvíle její srdce neodvolatelně patřilo Fredovi.

V Americe jeden starý přítel rodiny tomu veselému mládenci řekl: „Freddie, ty se jednoho krásného dne s tou svou malou anglickou sestřenkou oženíš.“ Fred užasle odpověděl: „S Clarou? Vždyť je to jenom dítě.“ Ale měl k tomu zbožňujícímu dítěti vždy zvláštní vztah. Schovával si její dětinské dopisy i básničky, které pro něj psala, a po celé sérii flirtů s krasavicemi a duchaplnými dívkami z newyorské společnosti (mezi nimi i s Jenny Jeromovou, pozdější paní lorda Randolpha Churchilla) se vrátil domů do Anglie, aby tu tichou sestřenku požádal o ruku.

Pro mou matku je typické, že ho tvrdě odmítla. „Proč?“ zeptal jsem se jí jednou. ( 18 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 18

23.03.2020 11:18:09

Ashfield

„Protože jsem byla zavalitá,“ odpověděla.

Podivný, ale pro ni zcela pádný důvod.

Otec se nedal odbýt. Přišel podruhé a při této příležitosti maminka překonala své skrupule a dost zdráhavě svolila, že se za něj provdá, i když plna obav, že „se v ní zklame“.

Tak se tedy vzali a z portrétu, na němž je ve svatebních šatech, se na mne dívá krásná vážná tvář s tmavými vlasy a velkýma ořechově hnědýma očima.

Než se narodila moje sestra, odjeli do Torquay, tehdy módního zimního společenského střediska, jež se těšilo právě takové oblibě jako později Riviéra, a najali si tam zařízené pokoje. Tatínek se pro Torquay nadchl. Miloval moře. V Torquay žilo několik jeho přátel a jiní, Američané, tam jezdili na zimu. V Torquay se narodila moje sestra Madge a krátce nato otec s matkou odcestovali do Ameriky, kde tehdy předpokládali, že se usadí natrvalo. Prarodiče mého otce ještě žili, a když na Floridě zemřela jeho matka, vychovávali ho sami na poklidném venkově Nové Anglie. Otec k nim velice lnul a oni toužili poznat jeho ženu a novorozenou dcerku. Během jejich pobytu v Americe se narodil můj bratr. Po nějaké době se otec rozhodl, že se vrátí do Anglie. Sotva tam přijel, odvolaly ho obchodní starosti zpět do New Yorku. Navrhl mamince, aby si najala v Torquay zařízený dům a usadila se tam, dokud se nebude moci vrátit.

Maminka si tedy šla v Torquay prohlédnout zařízené domy. Vrátila se a vítězoslavně oznámila: „Frede, koupila jsem dům.“ Tatínka to div neporazilo. Pořád ještě počítal, že budou žít v Americe. „Ale proč jsi ho kupovala?“ zeptal se. „Protože se mi líbil,“ vysvětlila maminka.

Ukázalo se, že si prohlédla na pětatřicet domů, ale zalíbil se jí pouze jediný, a ten byl jenom na prodej – majitelé ho pronajmout nechtěli.

Tak se maminka, jíž tetin manžel zanechal dva tisíce liber, obrátila na tetu, která spravovala její majetek, a okamžitě dům koupily. „Ale budeme tady jenom rok,“ úpěl otec, „nanejvýš rok.“ Maminka, jíž jsme vždy přisuzovali jasnozřivost, odpověděla, že mohou dům kdykoli zase prodat. Možná nejasně tušila, že v tom domě bude její rodina žít mnoho let. „Zamilovala jsem si ten dům, jen jsem do něj vstoupila,“ trvala na svém. „Má úžasně poklidnou atmosféru.“ ( 19 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 19

23.03.2020 11:18:09

Ag at ha C h r i st ie

Dům patřil jakýmsi Brownovým, kteří byli kvakeři, a když maminka váhavě projevovala paní Brownové účast, že musí opustit dům, v němž žila tolik let, stará dáma laskavě poznamenala: „Těší mě vědomí, že tu budete žít vy a vaše děti, má milá.“ Bylo to, říkala maminka, jako požehnání.

Doopravdy věřím, že náš dům byl požehnaný. Byla to dost obyčejná vila, nikoli v moderní části Torquay – jako je třeba Warberrys nebo Lincombes –, ale na opačné straně města, ve starší části Tor Mohun.

Ulice, v níž stál, v těch dobách ústila téměř přímo do úrodné devonské krajiny s polními cestami a lučinami. Dům se jmenoval Ashfield a s přestávkami mi byl domovem skoro po celý život.

Tatínek se nakonec v Americe neusadil. Měl Torquay tak rád, že se rozhodl odtud neodejít. Zakotvil ve svém klubu a u whistu a mezi přáteli. Maminka nesnášela bydlení blízko moře, neměla ráda společenské sešlosti a neuměla hrát žádnou karetní hru. Ale v Ashfieldu žila šťastně, pořádala velké večeře, zastávala společenské funkce a za tichých večerů doma se otce s lačnou zvědavostí vyptávala na místní novinky, a co se ten den dělo v klubu. „Nic,“ odpovídal spokojeně tatínek. „Ale Frede, určitě někdo řekl něco zajímavého.“ Otec si snaživě láme hlavu, ale nic ho nenapadá. Říká, že M. pořád tak škudlí, že si ani nekoupí ranní noviny a jde do klubu, přečte si tam, co je nového, a potom se s tím vnucuje ostatním členům. „Poslyšte, přátelé, víte už, že v našich severozápadních provinciích…“ a tak dále.

Kdekdo je z toho k uzoufání otrávený, ale M. je jeden z nejbohatších členů klubu.

Maminku, která tohle všechno už slyšela, to neuspokojí. Otec se opět oddá tiché blaženosti. Opře se v křesle zády, natáhne si nohy k ohni a zlehka si drbe hlavu (zakázané potěšení). „Na co myslíš, Frede?“ dožaduje se maminka. „Na nic,“ odpovídá tatínek naprosto pravdivě. „Nemůžeš myslet na nic!“ Tahle odpověď maminku znovu a znovu vyvádí z míry. Pro ni je to nepředstavitelné. Jí se mozkem řítí myšlenky rychlostí letících vlaštovek. Nemyslet na nic je jí naprosto cizí, obvykle myslí na tři věci najednou.

Jak jsem pochopila až o mnoho let později, byly představy mé ( 20 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 20

23.03.2020 11:18:09

Ashfield

matky vždy trochu v rozporu se skutečností. Svět jí připadal poněkud pestřejší, než byl, a lidé lepší nebo horší, než byli doopravdy. Snad protože bývala v dětských letech tichá, zdrženlivá a tajila své city hluboko pod povrchem, měla sklon brát svět jako drama, jež občas dostávalo téměř strhující ráz. Její tvořivá obrazotvornost byla tak silná, že jí nikdy nic nepřipadalo bezbarvé nebo obyčejné. Mívala také prazvláštní záblesky intuice – najednou věděla, nač někdo jiný myslí.

Když byl můj bratr jako mladý muž v armádě a octl se ve finančních obtížích, s nimiž se nehodlal rodičům svěřovat, vyděsila ho jednou večer tím, že se na něj zdálky podívala, jak tam tak sedí zamračený a ustaraný. „Poslyš, Monty,“ řekla, „tys byl u lichváře? Děláš dluhy na dědictví po dědečkovi? To bys neměl. Raději jdi za tatínkem a řekni mu o tom.“ Její schopnost dokázat něco takového rodinu vždycky překvapila.

Sestra mi jednou řekla: „Jak je maminka v pokoji, tak na nic, co nechci, aby věděla, ani nepomyslím.“

II Těžko říct, která vzpomínka je první. Jasně si pamatuji na své třetí narozeniny. Povznáší mě pocit vlastní důležitosti. Pijeme v zahradě čaj – v té části zahrady, kde později mezi dvěma stromy visí houpací síť.

Stojí tu svačinový stůl a je na něm spousta dobrot a můj dort k narozeninám, samá cukrová poleva, a na něm uprostřed svíčky. Tři svíčky. A pak ta vzrušující příhoda – drobný červený pavouček, tak malý, že ho sotva vidím, běží po bílém ubruse. A maminka říká: „To je pavouček štěstí, Agatho, pavouček štěstí k tvým narozeninám…“ A pak se obraz vytrácí, až na útržkovitou vzpomínku na nekonečný spor vedený s mým bratrem, kolik bude smět sníst větrníčků.

Líbezný, bezpečný, a přece vzrušující svět dětství. Jeho snad nejpoutavější součástí byla zahrada. Zahrada pro mne znamenala rok od roku čím dál více. Znala jsem na ní každičký strom a každému z nich připisovala zvláštní význam. Od velice útlého dětství jsem ji měla v duchu rozdělenou na tři samostatné části. ( 21 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 21

23.03.2020 11:18:09

Ag at ha C h r i st ie

Byla tam kuchyňská zahrada, obklopená vysokou zdí přiléhající k silnici. Pro mě byla nezajímavá, jen mi poskytovala maliny a zelená jablka, kterých jsem snědla obrovské množství. Prostě kuchyňská zahrada, nic víc. Nic, co by mě okouzlovalo.

Dál pak byla skutečná zahrada – dlouhý svažitý trávník, osázený několika zajímavými solitéry. Cesmína, cedr, sekvoj (úžasně vysoká).

Dva jehličnany, spjaté z jakéhosi teď už nejasného důvodu s mým bratrem a sestrou. Na Montyho strom se dalo šplhat (to jest nejistě se vytáhnout po třech spodních větvích). Madgein strom, když jste se do něj opatrně prodrali, měl sedátko, lákavě zakřivenou větev, na níž jste mohli sedět a neviděni hledět na okolní svět. Pak tam byl strom, jemuž jsem říkala kalafúnovník, a ten ronil lepkavou, silně vonící smůlu, kterou jsem pečlivě sbírala do listů a která byla „drahocenný balzám“. Nakonec, vrchol vší krásy, buk – největší strom v zahradě, z něhož báječně padaly bukvice a já je s rozkoší pojídala. Byl tam také červený buk, ten však z jakýchsi důvodů ve světě mých stromů nic neznamenal.

Za třetí tam byl les. V mých očích rozlehlý jako New Forest, a skutečně se mi takový jeví dodnes. Tvořily ho hlavně jasany, mezi nimiž se vinula pěšina. Ten les měl v sobě všechno, co k lesu patří.

Záhadnost, hrůzu, tajné potěšení, nepřístupnost i dálky…

Lesní pěšina ústila u tenisového či kroketového trávníku nahoře na vysokém svahu proti oknu jídelny. Když jste z lesa vyšli, bylo po kouzlu. Zase jste se octli v obyčejném světě a dámy, sukně nadzvednuté a přidržované jednou rukou, hrály kroket nebo se se slamáky na hlavách oddávaly tenisu.

Když jsem se nabažila „hraní v zahradě“, vracela jsem se do dětského pokoje, kde byla chůva, pevný bod, který se nikdy neměnil.

Snad že byla stará a revmatická, odbývaly se mé hry kolem ní a vedle ní, ale ne tak docela s ní. Byly to samé hry na „jako“. Kam až moje paměť sahá, měla jsem nejrůznější kamarády, které jsem si sama vymýšlela. Těm prvním, na něž si vzpomínám jen podle jména, jsem říkala „koťata“. Nevím už, kdo ta „koťata“ byla, ani zda já jsem byla také kotě, ale pamatuji si jejich jména: Jetýlek, Černuška a tři další.

Jejich maminka se jmenovala paní Bensonová.

Chůva byla příliš moudrá, aby se mnou o nich mluvila nebo aby se pokusila vmísit se do šeptaných rozhovorů, probíhajících u jejích nohou. Možná byla ráda, že se umím tak snadno zabavit. ( 22 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 22

23.03.2020 11:18:09

Ashfield

Přesto však to pro mne byl strašný otřes, když jsem jednoho dne šla ze zahrady po schodech nahoru na svačinu a zaslechla služebnou Susan říkat: „Ona na hračky moc není, že? S čím si vlastně hraje?“ A chůvin hlas odpovídal: „Ale, hraje si, že je kotě mezi nějakými dalšími koťaty.“ Proč je dětská duše nadána takovou potřebou tajnosti? Vědomí, že vůbec někdo – třeba i chůvinka – ví o koťatech, mě rozrušilo do hloubi duše. Od toho dne jsem se při svých hrách nikdy neopovážila povídat si nahlas. Koťata patřila mně, a jedině mně. Nikdo o nich nesměl vědět.

Samozřejmě jsem určitě měla nějaké hračky. Protože jsem byla hýčkané a velice milované dítě, měla jsem jich nepochybně spoustu, ale nevybavuji si žádnou, s výjimkou matné vzpomínky na krabici různobarevných korálků, z nichž jsem navlékala náhrdelníky. Pamatuji se taky na jednu protivnou sestřenici, už dospělou, která mě škádlila tvrzením, že moje modré korálky jsou zelené a zelené že jsou modré. Měla jsem pocity jako Euklides, když prohlásil: „To je přece nesmysl,“ ale ze slušnosti jsem jí neodporovala. Žertování jí nevyšlo.

Pamatuji se na několik panenek: na Phoebe, o niž jsem moc nestála, a na panenku, která se jmenovala Rosalind či Rosy. Měla dlouhé zlaté vlasy a já jsem se jí nesmírně obdivovala, ale moc jsem si s ní nehrála. Koťata mi byla milejší. Paní Bensonová byla hrozně chudá, a vůbec všechno to bylo velice smutné. Kapitán Benson, jejich otec, byl námořní kapitán a zahynul na moři, a právě proto žili v takové bídě. Tím sága o koťatech víceméně končila, až na to, že jsem si v duchu neurčitě představovala budoucí velkolepé finále, kapitán Benson není mrtev a jednoho dne se vrátí s obrovským bohatstvím, právě když doma u koťat bude už situace beznadějně zoufalá.

Od koťat jsem přešla k paní Greenové. Paní Greenová měla sto dětí, z nichž nejdůležitější byli Pudlík, Veveruška a Stromeček. Ti tři mě provázeli při všech mých dobrodružstvích v zahradě. Nebyli to ani docela děti, ani docela psi, ale nedefinovatelná stvoření, něco mezi tím obojím.

Jednou denně jsem jako všechny dobře vychované děti „chodila na procházku“. To jsem velice nenáviděla, zvláště zapínání všech knoflíčků na botkách, nutnou předehru. Loudala jsem se vzadu, šourala ( 23 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 23

23.03.2020 11:18:09

Ag at ha C h r i st ie

nohy, a jediné, co mi pomáhalo to přežít, byly chůvinčiny příběhy.

Měla jich na repertoáru šest a všechny se týkaly různých dětí z rodin, u nichž dříve žila. Teď už si nevzpomínám na žádný, ale vím, že v jednom šlo o tygra v Indii, jeden byl o opicích a jeden o hadovi. Byly velice vzrušující a směla jsem si vybrat, který chci slyšet. Chůvinka je donekonečna opakovala bez nejmenší známky únavy.

Občas mi jako obzvláštní radost bylo dovoleno chůvě sundat sněhobílý nabíraný čepec. Bez něho jako by se stala jaksi jen soukromou osobou a ztratila své oficiální postavení. Potom jsem jí s pracnou pečlivostí vázala kolem hlavy širokou modrou saténovou stuhu – s nesmírnou námahou a se zatajeným dechem, neboť uvázat mašli není pro čtyřleté dítě nijak snadné. Načež jsem o krok ustoupila a u vytržení zvolala: „Ach, chůvi, vy jste krásná!“ Ona se tomu smála a svým laskavým způsobem řekla: „Opravdu, milánku?“ Po svačině mě navlékli do naškrobeného mušelínu a šlo se dolů do salonu k mamince, aby si se mnou pohrála.

Spočíval‑li půvab chůviných příhod v tom, že byly pořád stejné, takže chůva znamenala v mém životě neproměnnou jistotu, maminčin půvab tkvěl v tom, že její vyprávění bylo pokaždé jiné a že jsme vlastně nikdy nehrály tutéž hru dvakrát. Jeden příběh, vzpomínám si, byl o myšce jménem Jasnoočka. Jasnoočka prožila několik různých dobrodružství, ale jednoho dne k mému ohromení maminka najednou prohlásila, že o Jasnoočce už není co vyprávět. Měla jsem slzy na krajíčku, když tu maminka pravila: „Ale povím ti příběh O podivné svíčce“. O podivné svíčce mi na pokračování vyprávěla dvakrát a bylo to něco jako detektivka, ale potom k nám bohužel na nějakou dobu přijeli hosté a naše hry a pohádky musely ustoupit. Když návštěva odjela a já se dožadovala konce Podivné svíčky, jež byla přerušena v nejnapínavějším okamžiku, kdy zlosyn pomalu vtíral do svíčky jed, zatvářila se maminka nechápavě a zřejmě si na nic podobného nemohla vzpomenout. Ten nedokončený seriál mi dodnes leží v hlavě.

Jiná báječná hra byla „na domy“, při níž jsme po celém domě sesbíraly osušky a rozprostřely si je přes židle a stoly a stavěly si tak sídla, z nichž jsme pak vylézaly po čtyřech.

Na bratra a sestru se pamatuji málo, patrně proto, že byli na škole.

Bratr byl v Harrow a sestra v Brightonu ve Škole slečny Lawrencové, ( 24 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 24

23.03.2020 11:18:09

Ashfield

z níž se později stala známá škola Roedean. Maminku považovali za pokrokovou, že poslala svou dceru do internátní školy, a tatínka za velkomyslného, že to dovolil. Ale maminka měla zalíbení v nových experimentech.

Sama experimentovala hlavně v náboženství. Byla, myslím, od přírody mysticky založená. Měla dar modlit se a rozjímat, ale při její vroucí víře a zbožnosti pro ni bylo obtížné vybrat si odpovídající způsob bohoslužby. Můj trpělivý otec se nechal vodit hned na jeden, hned na jiný typ bohoslužeb.

Tohle náboženské koketování z valné části probíhalo, než jsem se narodila. Maminka byla málem přijata do římskokatolické církve, couv­la však, že bude unitářkou (v důsledku toho nebyl můj bratr vůbec pokřtěn), poté se stala nadějnou teosofkou, ale když slyšela kázat paní Besantovou, pocítila k ní antipatii. Po krátkém, ale živém zájmu o zoroastrismus se k tatínkovu nemalému ulehčení vrátila do bezpečného přístavu anglikánské církve, v níž se ovšem přikláněla k ortodoxnějšímu křídlu. Měla u postele obraz svatého Františka a večer i ráno si četla v Následování Krista. Tutéž knihu pořád mám na nočním stolku i já.

Tatínek byl bezelstný upřímný křesťan. Každý večer odříkal své modlitby a každou neděli chodil do kostela. Jeho víra byla prostá a obešla se bez složitého sebezpytování – ale pakliže se mamince líbilo mít svou víru přizdobenou, bylo to podle něj docela v pořádku. Jak už jsem řekla, byl to milý člověk.

Myslím, že se mu ulehčilo, když se maminka vrátila do anglikánské církve v době, kdy bylo načase dát mě ve farním kostele pokřtít.

Po babičce jsem dostala jméno Mary, po mamince Clarissa, a Agatha byl dodatečný nápad, na který maminku cestou do kostela přivedla jedna její přítelkyně, která prohodila, že je to hezké jméno.

Sama jsem náboženské názory přejímala především od chůvinky, jež byla vyznavačkou bible. Do kostela nechodila, ale doma si četla v bibli. Bylo velice důležité světit den sváteční, a mít v neděli světské zájmy bylo v očích Všemohoucího těžké provinění. Sama jsem byla při svém přesvědčení, jak náležet k těm „vykoupeným“, nesnesitelně puntičkářská. Odmítala jsem v neděli hrát jakékoli hry či zpívat nebo brnkat na piano a měla jsem příšerný strach, zda bude nakonec spasen můj otec, který v neděli odpoledne lehkovážně hrával kroket a vesele vtipkoval o kaplanech a jednou dokonce i o biskupovi. ( 25 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 25

23.03.2020 11:18:09

Ag at ha C h r i st ie

Maminka, jež dříve hořela nadšením pro vzdělanost dívek, se mezitím, což bylo pro ni příznačné, přiklonila k opačnému názoru. Žádnému dítěti se nemá dovolit číst, dokud mu není osm let; je to lepší pro oči i pro mozek.

V tomto směru se však věci podle jejího plánu nevyvíjely. Když mi někdo přečetl pohádku a mně se líbila, poprosila jsem o knihu a prohlížela si stránky, které, zprvu bez významu, postupně začínaly dávat smysl. Když jsme byly s chůvinkou venku, vyptávala jsem se na slova napsaná nad obchody nebo na plakátech. Výsledek byl ten, že jsem jednoho dne zjistila, že si sama docela úspěšně čtu v knížce s titulem Anděl lásky. Začala jsem ji předčítat nahlas chůvě. „Je mi to líto, milostpaní,“ řekla den nato chůvinka mamince omluvně, „ale slečna Agatha už umí číst.“ Maminka byla velice zarmoucena – ale co naplat. Nebylo mi ještě pět, ale svět knížek se mi už otevřel. Od té doby jsem si k Vánocům a k narozeninám vždycky přála knihy.

Tatínek řekl, že když umím číst, měla bych se nejspíš učit psát.

To nebylo zdaleka tak příjemné. Ve starých skříních se ještě povalují utahané sešity plné smyček a obloučků, nebo s řádky roztřesených velkých B a R, která mi zřejmě dělalo velké potíže rozlišovat, protože jsem se naučila číst podle vzhledu celá slova, nikoli jednotlivá písmena.

Pak tatínek řekl, že bych také mohla začít s aritmetikou, a každý den ráno jsem se po snídani přestěhovala na sedátko u okna jídelny a zabavovala se s číslicemi mnohem příjemněji než se vzpurnými písmeny abecedy.

Tatínek byl pyšný a měl radost, jaké dělám pokroky. Postoupila jsem k malé hnědé knížce „Otázek“. „Otázky“ jsem milovala. I když to byly jen zamaskované počty, měly zajímavost hádanek. „John má pět jablek, George má šest; jestliže si John vezme dvě Georgeova jablka, kolik jablek bude George navečer mít?“ A tak dále. Když dnes na tuto otázku pomyslím, mám chuť odpovědět: „Záleží na tom, jak rád George jablka jí.“ Ale tenkrát jsem napsala číslici 4 s pocitem člověka, který rozlouskl těžký oříšek, a z pilnosti doplnila „a John jich bude mít 7“. Že mě baví aritmetika, připadalo mamince prapodivné, neboť ona, jak bez obalu přiznávala, s čísly nedovedla zacházet nikdy a s účty za domácnost měla takové potíže, že se jich ujal tatínek. ( 26 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 26

23.03.2020 11:18:09

Ashfield

Dalším povyražením v mém životě byl kanárek, kterého jsem dostala darem. Dali jsme mu jméno Goldie a brzy byl úplně krotký, poskakoval po dětském pokoji, někdy sedal na chůvině čepci, a když jsem ho zavolala, usedal mi na prst. Nejenže to byl můj ptáček, znamenal pro mne také počátek nové tajné ságy. Hlavními osobami v ní byli Dickie a Dickieho milá. Projížděli na válečných koních po celé zemi (zahradě), prožívali velká dobrodružství a jen o vlásek unikali bandám lupičů.

Jednoho dne došlo k té nejhorší katastrofě. Goldie zmizel. Okno bylo otevřené, vrátka jeho klece nezaháknutá. Vypadalo to, že uletěl.

Dodnes si pamatuji, jak byl ten den strašlivě, nekonečně dlouhý. Táhl se a táhl a táhl. Já jsem brečela a brečela. Klec byla postavena s kouskem cukru mezi mřížkami ven za okno. Chodily jsme s maminkou po zahradě a volaly: „Dickie, Dickie, Dickie!“ Když služka dobrodušně poznamenala: „Zaručeně ho chytla nějaká kočka,“ a mně se hned zase začaly řinout slzy, pohrozila jí maminka okamžitou výpovědí.

Teprve když mě uložili do postele a já v ní stále ještě trhavě popotahovala a držela se maminky za ruku, ozvalo se droboučké pípnutí.

Pan Dickie se snesl shora ze záclonové tyče. Prolétl se po dětském pokoji a pak vhupl do své klece. Ach, ten nevěřícně blažený úžas!

Celý ten den – ten nekonečný zoufalý den – byl Dickie nahoře na záclonové tyči.

Maminka té situace využila, jak bylo tehdy zvykem. „Vidíš,“ řekla, „jak jsi byla hloupoučká? Jak byl všechen ten pláč zbytečný? Nikdy nad ničím neplač, dokud nemáš jistotu.“ Slíbila jsem jí, že už nikdy nebudu.

Kromě radosti z návratu Dickieho jsem tehdy pocítila ještě něco jiného, sílu maminčiny lásky a porozumění v těžké chvíli. V bezedné propasti zoufalství mě utěšovalo jedině to, že jsem se jí pevně držela za ruku. V tom dotyku bylo cosi magnetického a uklidňujícího. Když jste onemocněli, nikdo se mamince nevyrovnal. Dovedla vám předávat svou vlastní sílu a vitalitu.

( 27 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 27

23.03.2020 11:18:10

Ag at ha C h r i st ie

III Výraznou postavou mého útlého dětství byla chůva. A kolem mne a chůvy se rozprostíral náš vlastní jedinečný svět, dětský pokoj.

Mám před očima jeho tapetu – světle fialové kosatce vinoucí se po stěnách v nekonečném vzorku. Lehávala jsem večer v posteli a dívala se na něj ve svitu ohně nebo v tlumeném světle chůviny petrolejové lampičky na stole. Připadal mi krásný. Pro světle fialovou barvu mám slabost celý život.

Chůvinka sedala u stolu a šila nebo spravovala prádlo. Kolem mé postýlky byl závěs a já jsem měla už spát, ale obvykle jsem byla vzhůru, obdivovala kosatce, snažila se rozpoznat, jak se vlastně proplétají, a vymýšlela si nová dobrodružství pro koťata. O půl desáté přinášela služebná Susan chůvě tác s večeří. Susan byla velké statné děvče s neohrabanými a prudkými pohyby, schopné co chvíli něco převrhnout. Šeptem spolu s chůvou pohovořily, a když pak odešla, chůva vstala a nahlédla za závěs. „Říkala jsem si, že nespíš. Chtěla bys ochutnat?“ „Ach ano, prosím, chůvi.“ Do úst mi vklouzlo báječné sousto šťavnatého steaku. Samozřejmě skutečně nevěřím, že chůva měla steak k večeři každý den, ale v mých vzpomínkách je to steak vždycky.

Další důležitou osobou v domě byla Jane, naše kuchařka, která vládla kuchyni s poklidnou převahou královny. Přišla k mé matce jako štíhlá devatenáctiletá dívka, jež povýšila z kuchyňské pomocnice. Zůstala u nás čtyřicet let a při odchodu vážila nejméně pětadevadesát kilo. Ani jedinkrát za celou tu dobu na sobě nedala znát nějaké city, ale když nakonec ustoupila bratrovu naléhání a šla mu vést domácnost v Cornwallu, při loučení se jí po tvářích tiše kulily slzy. Odcházela s jedním kufrem – pravděpodobně s tím, s nímž kdysi přišla. Za celá ta léta nenashromáždila žádný majetek. Podle dnešních měřítek to byla skvělá kuchařka, ale maminka si občas postěžovala, že nemá fantazii. „Propána, jaký si dáme na večer nákyp? Navrhněte něco vy, Jane.“ „A což dobrý jaderný nákyp, milostpaní?“ Jaderný nákyp byl jediný nápad, s nímž Jane kdy přišla, ale nevímproč maminku ta představa podráždila a řekla ne, uděláme něco jiné( 28 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 28

23.03.2020 11:18:10

Ashfield

ho. Dodnes jsem se nedověděla, co to ten jaderný nákyp je – maminka to nevěděla taky –, jen říkala, že se jmenuje hloupě.

Když jsem Jane poznala, byla obrovitá – jedna z nejtlustších žen, jaké jsem kdy viděla. Měla vyrovnanou tvář, vlasy s pěšinkou uprostřed – krásné, od přírody zvlněné tmavé vlasy stažené do uzlu v zátylku. Čelisti se jí pořád rytmicky pohybovaly, protože nepřetržitě jedla – úlomek lístkového pečiva, právě dopečený vdoleček nebo polévanou koblihu – jako velká pokojná kráva neustále přežvykující svůj žvanec.

V kuchyni se pořád báječně hodovalo. Po vydatné snídani následovalo v jedenáct hodin výborné kakao a mísa čerstvých koblih s polevou a briošek nebo třeba horkých šátečků s džemem. Obědvalo se tam, když jsme dojedli my, a podle etikety byla kuchyně tabu, dokud neudeřila třetí hodina. Maminka mi přikázala, že když v kuchyni obědvají, nesmím tam nikdy obtěžovat. „To je jejich čas, a my nesmíme rušit.“ Jestliže se stalo něco nečekaného – například hosté odřekli pozvaní na večeři – a bylo zapotřebí předat sdělení, maminka se omluvila, že je ruší, a pokud služebné seděly u stolu, podle nepsaného zákona žádná z nich při jejím příchodu nepovstala.

Služebné zastaly neuvěřitelné množství práce. Uvařit pro sedm až osm lidí večeři o pěti chodech byla pro Jane každodenní samozřejmost. Při velkých večeřích pro dvanáctičlennou či ještě větší společnost bývalo u každého chodu na vybranou – dvojí polévka, dva rybí chody a tak dále. Služka čistila na čtyřicet stříbrných rámečků s fotografiemi a nepočítaně stříbrných drobností, přinášela a odnášela „sedací lázeň“ (měli jsme koupelnu, ale mamince se příčila představa, že by se měla koupat ve vaně, v níž se koupali jiní), čtyřikrát za den nosila horkou vodu do ložnic, v zimě v ložnicích zatápěla v krbu a každé odpoledne spravovala ložní prádlo a tak dále. Panská vedle dokonalého obsluhování u stolu čistila neuvěřitelné množství stříbra a s láskyplnou péčí v míse z papírmašé omývala sklenice.

Myslím, že navzdory těmto obtížným povinnostem žily služebné šťastně, hlavně protože věděly, že požívají vážnosti – jako odbornice vykonávající odbornou práci. Jako takové se těšily onomu záhadnému uznání zvanému prestiž; na kupecké výpomocné síly a jim podobné se dívaly svrchu.

Jednou z věcí, které by mi, kdybych byla dnešní dítě, chyběly nej( 29 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 29

23.03.2020 11:18:10

Ag at ha C h r i st ie

víc, by patrně byly právě služebné. Pro dítě byly nejbarvitější součástí každodenního života. Chůvy ho zásobovaly věčnými pravdami, služebné mu vnášely do života vzruch, zábavu a neucelené, ale zajímavé vědomosti všeho druhu. Ani zdaleka ne otrokyně, často byly tyranky.

Věděly, „kde je jejich místo“, jak se říkalo, ale že věděly, kde je jejich místo, nevedlo u nich k servilnosti, nýbrž k hrdosti, profesionální hrdosti. Služebné na začátku století měly značnou kvalifikaci.

Panské musely být vysoké, vypadat elegantně, dokonale ovládat svou práci, mít ten správný hlas, jímž je třeba tiše položit otázku: „Bílé nebo ­červené?“ Pro pány vykonávaly složité zázraky komornických služeb.

Pochybuji, že dnes existuje něco jako opravdová služebná. Snad jich hrstka ještě škobrtá ve věku mezi sedmdesátkou a osmdesátkou, ale jinak existují pouze posluhovačky, servírky, „pečovatelky“, pomocnice v domácnosti, hospodyně a půvabné mladé ženy, které si chtějí přivydělat trochu peněz, tak aby to časově vyhovovalo jim i potřebám jejich dětí. Jsou to roztomilé amatérky; často se s vámi dokážou spřátelit, ale zřídkakdy budí úctu, s jakou jsme se dívali na náš domácí personál my.

Mít služebnictvo nebyl nijak zvláštní luxus – ne že by je měli pouze bohatí; jediný rozdíl byl v tom, že bohatí měli služebnictva víc.

Měli lokaje a sluhy a služky a panské a děvčata na výpomoc a kuchyňské pomocnice a tak dále. Když jste klesali po stupních blahobytu, mohli jste se nakonec dostat k tomu, co v rozkošných knihách Eliza a Elizin manžel Barry Pain tak dobře postihuje jako „děvče“.

Hodně našich služebných mám v mnohem živější paměti než přítelkyně své matky a svoje vzdálené příbuzné. Stačí mi zavřít oči a vidím Jane, jak se majestátně nese kuchyní, s mohutným poprsím, kolosálním zadkem a s naškrobenou vázačkou, která ji obepíná v pase.

Tloušťka jí zřejmě nikdy nedělala potíže, nikdy ji netrápily nohy, kolena ani kotníky, a pakliže měla vysoký tlak, vůbec o tom nevěděla.

Co se pamatuji, nebyla nikdy nemocná. Byla to Olympanka. Pokud něco cítila, nikdy to nedala znát; nikdy neprojevovala obdiv ani zlost; pouze ve dnech, kdy se věnovala přípravě velké společenské večeře, bývala mírně uzardělá. Naprostá tišina její osobnosti byla, jak bych to charakterizovala, „nepatrně zčeřená“ – obličej maličko červenější, rty pevně semknuté, nepatrné zachmuřené čelo. V takových dnech jsem ( 30 )

Vlastni_zivotopis_19_(imprimatur).indd 30

23.03.2020 11:18:10