Page 1


STAR TREK: PICARD

THE LAST BEST HOPE TM & © 2020 by CBS Studios Inc. All Rights Reserved STAR TREK and related marks are trademarks of CBS Studios Inc. This book was originally published by Gallery Books, an imprint of Simon & Schuster, Inc., under exclusive license from CBS Studios Inc. Copyright © 2020 for the Czech translation by Jakub Marek Copyright © 2020 for Cover by Alan Dingman Copyright © 2020 for the Czech edition by Euromedia Group a. s. ISBN 978-80-242-6462-2


Drazí spoluobčané, historii nelze uniknout. Na nás, tento kongres i tuto vládu, bude vzpomínáno, ať si to přejeme, či ne. Význam ani bezvýznamnost našich osobností neušetří nikoho. Zkouška ohněm, kterou si projdeme, bude na nás ctnostné i zneuctěné vrhat světlo až do dob posledních generací. Tvrdíme zde, že vyznáváme Unii. Svět naše slova nezapomene. Víme, jak Unii zachránit. Svět ví, že to víme. My – ano, i my zde – teď máme v rukou moc a leží nám na bedrech odpovědnost. Tím, že dáváme svobodu otrokovi, zajišťujeme svobodu svobodným – uchováme si čest tím, co dáváme, i tím, co ochraňujeme. S ušlechtilostí sobě vlastní zachováme, nebo uboze ztratíme poslední, jedinou naději na celém světě. Jiné záměry uspět mohou, tento však neselže. Naše cesta je prostá, mírumilovná, velkorysá, spravedlivá – a vydá-li se jí každý z nás, půjde o cestu, za niž nám bude svět navždy tleskat a Bůh nám bude za ni navždy žehnat. Abraham Lincoln Zpráva o stavu Unie (1862)


Je možné neudělat žádnou chybu, a přesto prohrát. To není slabost. To je život. Jean-Luc Picard Mé náruči svěř své znavené, své chudé, ubožáky svou zemí nepřijímané, hordy chřadnoucí, však po svobodě se pnoucí, ty bez domova, ty nemohoucí, to je u zlatých bran vítá pochodeň má žhnoucí! Emma Lazarus „Nový Kolos“


ČÁST 1

NADĚJE 2381-2382


1 La Barre, Francie O mnoho let později Když monsieur Jean-Luc Picard (někdejší důstojník Hvězdné flotily) sedával sám ve svém venkovském domě, přemítal o událostech z let, která předcházela jeho dobrovolnému exilu, a snažil se pochopit, kde a jak se všechno pokazilo, vracíval se nejčastěji k jedinému okamžiku: seděl na můstku Enterprise, lodi, jíž kdysi velel, a naslouchal tichému předení jejích přístrojů a hučení motorů... Kdykoli si vzpomínku přehrával, čas se mu v mysli zpomalil, jako by obrazům ve své hlavě nařídil zvolnit na poloviční či čtvrtinovou rychlost, a sledoval sám sebe, jak sedí v křesle, a při pohledu na muže, jímž kdysi býval, žasl: byl klidný, sebejistý, velel svým instinktům stejně jako lidem kolem sebe. Tohle, pomyslel si, byl onen okamžik před bouří, zlomek vteřiny před koncem jeho někdejšího života, který jej zavedl až sem – do domu, který mu nikdy nebyl opravdovým domovem, k půdě, kterou by rázem vyměnil za podivné, vzdálené kraje, do ticha, netečnosti. K vědomí, že nic, co by mohl udělat, by ani v nejmenším nezměnilo konečný důsledek. Byl jen dalším trosečníkem zmítajícím se ve vlnách. Prosperem na svém ostrově. Starým kouzelníkem, jejž opustila magie a který se jen utápí v mrzutostech. Tehdy, v tom jediném okamžiku, se všechno změnilo. Nikdo si v tu chvíli žádné změny nevšiml. Jeho loď, Enterprise, jeho skutečný domov, ze kterého byl vyhnán,


14

Una McCormack

hlídkovala v okolí Neutrální zóny. Ještě za starého uspořádání. Ozval se tichý signál interkomu následovaný La Forgeovým hlasem. „Kapitáne, zachytili jsme řadu velmi podivných údajů...“ A on odpověděl – Jak neuvěřitelné! pomyslel si dnes. Jak slepý může člověk být! – doopravdy odpověděl: „Něco, čeho bychom se měli obávat, komandére?“ Jistěže, pomyslel si Picard, starší o celá léta, ano, víc, než jsme si dokázali představit. Pozor. Přemýšlej. Zvaž své další kroky... „Podíváme se na to spolu později.“ Další pípnutí, tentokrát oznamující příchozí zprávu z velitelství Hvězdné flotily. Picard vstal, uhladil si neexistující záhyby na uniformě a přešel do své pracovny, kde dostal příkaz vrátit se zpět na Zemi. A zbytek už je historie. Když se pořádně zamyslel, uvědomil si, že tehdy viděl Enterprise naposledy. Přes úbočí kopce se přelévala mračna. Ztěžklá réva se skláněla k zemi. V předsíni odtikávaly staré hodiny. Čas ubíhal jen tak, nazdařbůh. Picard na pokraji spánku a bdění dál zpytoval svou minulost, ale odpovědi nenacházel. Taková byla jeho rána, odpoledne i večery. Tak trávil své dny monsieur Jean-Luc Picard (někdejší důstojník Hvězdné flotily), muž, který přišel o veškeré iluze o rozměrech dvou celých kvadrantů. V tuto chvíli si Picard obvykle povzdechl a zahleděl se na svou nádhernou a neskutečně tichou zem, sem tam zahlédl, jak se na něj dívají Laris nebo Zhaban a vrtí hlavou, jako by říkali: Přemýšlí až příliš, a to není dobré. Ne, pomyslel si. Nic z toho nikdy nebylo dobré.


NADĚJE 2381-2382

15

Velitelství Hvězdné flotily San Francisco, Země Nastal krásný den, nádherné ráno počátku konce všeho. San Francisco se koupalo ve sluneční záři, silné a sebevědomé; elegantní a rytmický tep srdce skrývajícího neskutečnou moc. Jarní ráno, kdy se vám zdá, že svět je plný nekonečných možností. Vzduch prosytil mořský vánek, když Picard vystoupil z transportéru a rázně kráčel přes náměstí až k budově velitelství. Mladý praporčík, který se při pohledu na věhlasného muže zarděl, ho bez okolků vpustil dovnitř. Bez větších formalit ho uvedli do konferenčního sálu vrchního velitele. Earl Grey byl už připraven, z šálku stoupala pára. V místnosti byla cítit moc, služba, čest a zodpovědnost. Seděli tam už dva jeho kolegové, kteří měli všechno jednou provždy změnit. „S čím se ti hodláme svěřit, Jean-Lucu,“ pronesl vrchní velitel, „je téměř neuvěřitelné.“ Kapitán Jean-Luc Picard z U.S.S. Enterprise, připravený uvěřit mnoha neskutečným věcem ještě před snídaní, vrchnímu veliteli pokývl, složil ruce a pohodlně se usadil do křesla. „Asi nemusím dodávat, že vše je přísně tajné,“ pokračoval velitel. Picard, který byl zvyklý slýchávat tajné informace, se jen lehce pousmál. V duchu však cítil napětí, očekával úder. Upřel na svého nadřízeného zrak. Admirál Victor Bordson, o několik let mladší než Picard, byl podle kapitánova mínění opatrný muž. To Picard nepovažoval za vadu; právě naopak. V Bordsonovi viděl vždy opatrného muže: byl odměřený, nedělal ukvapená rozhodnutí, lehce odtažitý, nespolečenský. Picardovi kdysi velmi dlouho trvalo odhadnout jeho původ – ne, Němec to nebyl, ani Rakušan či Švýcar a ani Belgičan... Co tedy? (Pobavilo ho, když se na jedné slavnostní večeři usadil vedle Bordsonova manžela, a od něho zjistil, že Victor


16

Una McCormack

pochází z Lucemburska. Tak tak se udržel, aby netřískl dlaní do stolu a nevykřikl: „No, samozřejmě!“) Bordsonovi nepůsobilo potíže vrhnout se do akce, činil tak však s rozvahou: byl několikrát vyznamenaný, jak se dalo podle generace a služebního věku očekávat – byl veteránem děsivých válečných kolbišť války s Dominionem. Z opakovaných potyček s Jem’Hadary jste neodešli, aniž byste si neodnesli šrámy a modřiny, ať už viditelné či ne. Podle Picarda byli takoví důstojníci obvykle zarputilí, nesmiřitelní a nadmíru ztrápení. Severská kuráž, tak se tomu říkalo v ságách, odhodlání nevzdávat se, i když vás už veškerá naděje opustila. Ano, Bordson připomínal saského bojovníka, který mává oštěpem před nosem nepřátel, přestože si je jistý svou porážkou: „Odvaha stoupne, srdce se osmělí, duch se výš vzepne, když zemdlí v nás síla.“ 1 Opatrný člověk; člověk, který opatruje jiné. „Co se děje, Victore?“ zajímal se Picard. „Úplně všechno,“ řekl Bordson, „se od základu změní.“ Obrátil se ke své zástupkyni. Kapitán Kirsten Clancyová po Victorově pravici přikývla. Naklonila se k Picardovi a zašeptala: „Romulanské slunce se má změnit v supernovu.“ Picardovi chvíli trvalo, než vstřebal důsledky jejího sdělení. Jakmile si je uvědomil a pochopil, že jsou neskutečně hrozivé, že nezvratně a děsivě ovlivní vše, co doposud znal, dotkl se konečky prstů pravého spánku. Šlo o instinktivní gesto, kterého se nikdy úplně nezbavil, snažil se chránit si místo, kde se cítil nejzranitelnější. Kde mu ublížili nejvíc. „Sakra.“ „Nějak tak,“ přisvědčil Bordson. „Kirsten, můžeme se podívat na tu prezentaci?“ Clancyová uchopila padd a aktivovala jej. Obrovská obrazovka na protější stěně ožila. Místnost se pomalu po1

Bitva u Maldonu; překlad Michal Bareš, 2010


NADĚJE 2381-2382

17

nořila do tmy. Než prezentace začala, vrhl Picard pod rouškou tlumeného světla rychlý pohled na Clancyovou. Z rázné ženy středních let s krátkými vlasy, kterými prosvítaly bílé pramínky, vyzařovala duševní vyrovnanost. Jako by v ní bylo cosi ocelového. Nepatřila k těm, kteří by ze sebe nechali dělat blázny. Setkal se s ní letmo jen jednou dvakrát při té či oné příležitosti. Znal ji hlavně podle dobré pověsti, která byla, jak se ostatně u někoho tak vysoce postaveného ve velení Hvězdné flotily očekávalo, příkladná. Očividně si také myslela na Bordsonovo místo. Picard takové ambice ani zdaleka neměl. Post vrchního velitele v sobě spojoval vojenské funkce Hvězdné flotily stejně jako politické zájmy Federace. Bordson jistě musel většinu svého času trávit uklidňováním radních, vystupovat před výbory, víc naslouchat než jednat. Ne, Picard by podobnou funkci dobrovolně sám nepřijal. Dejte mi loď mířící do neznáma, možnost zkoumat, možnost něco změnit... Na obrazovce se důstojnice ve zlaté služební uniformě chystala formou prezentace cosi sdělit malému publiku. Picard se naklonil k Bordsonovi a zamumlal: „Kdo všechno to už viděl? Kdo tam byl?“ „Já, Clancyová, paní prezidentka, velitel bezpečnosti. Samozřejmě přednášející důstojnice a její přímý nadřízený.“ Bordson se nevýrazně pousmál. „Jsi v pořadí sedmý, pokud ti jde o tohle.“ Sedmý. Picard si začal podvědomě načrtávat povahu následující mise a počítat, jak rychle se bude moct vrátit na Enterprise, aby se mohl vrhnout do akce. Žena na obrazovce pronesla: „Jsem nadporučík Raffi Musikerová a jsem zpravodajskou odbornicí na romulanské záležitosti. Jak již všichni víte, v posledních několika týdnech jsme zachytili podivná vysílání z romulanského prostoru – podivná dokonce i na romulanské poměry.“ Zatímco Picard poslouchal Musikerovou, uvědomil si, že se mu nadporučík zamlouvá. Působila volnomyšlenkářsky, což bylo příjemnou změnou oproti striktnímu vystupování agentů rozvědky. Její přímost byla osvěžující stejně


18

Una McCormack

jako to, že ji zjevně neotupila důležitost publika. Hlavní ale bylo, že prezentaci držela pevně v rukou. Kdosi položil otázku na adresu spolehlivosti jejich zdrojů, kterou zodpověděla s jistotou a lehkostí. Pak přišel další dotaz na rozsah výbuchu supernovy; tehdy projev přerušila a dala si chvilku načas. „Předkládané výpočty jsou nejhorší variantou. Z toho plyne, že dopady na klimatické změny lze pozorovat již dnes. K explozi dojde někdy v roce dva tisíce tři sta osmdesát sedm. To vám ukážu jako první. Nejlepší varianta pak nebude vypadat tak šíleně děsivě.“ Picard se naklonil ke Clancyové. „Jak že se jmenuje?“ „Raffi Musikerová,“ připomněla mu. „Nadporučík Raffi Musikerová.“ Picard si jméno zapamatoval pro případnou potřebu. Na obrazovce se za Musikerovou objevil simulovaný model romulanské sluneční soustavy. Hroutící se hvězda se nacházela uprostřed. Picard pozoroval, jak slunce kolabuje a z jeho smrtelných křečí se šíří soustředné prstence. Táhly se dál, dál a dál, donekonečna... Někdo mezi posluchači Musikerové vyhrkl: „A do prdele.“ Picard si nemohl být zcela jistý, ale domníval se, že to prohlásila samotná prezidentka. „Přesně tak,“ přisvědčila Raffi. „Víte, já to viděla už asi dvacetkrát a řeknu vám, že nikdy to nebude lepší. Vždycky jen horší. To je život, hm? Od desíti k pěti. Ukážu vám teď nejlepší variantu.“ Tohle, pomyslel si Picard, když znovu sledoval šířící se prstence, posouvá definici slova nejlepší někam úplně jinam. „Náš nejlepší odhad?“ položila Raffi otázku, která Picardovi vytanula na mysli. „Dopad pravděpodobně pocítí všechno v okruhu devíti celých sedmi desetin světelného roku od romulanského slunce. Ať už to modelujeme jak modelujeme – a věřte mi, že máme spoustu modelů – vyhlídky pro stabilitu Romulanského hvězdného impéria


NADĚJE 2381-2382

19

jsou katastrofické. Mám se pustit do podrobných rozborů, nebo je to v hrubých rysech jasné?“ Naprosto jasné, pomyslel si Picard. Postiženy budou miliony lidí, a to nejen v domovské soustavě, ale i jinde. Naklonil se a sledoval neveselý konec prezentace. Vedle něj stál jeho čaj – zapomenutý, vychladlý. Nic už nikdy nebude stejné... (Monsieur Jean-Luc Picard si vzpomněl na své někdejší myšlenkové pochody a málem se své naivitě nahlas zasmál.) Prezentace skončila. Raffi Musikerová na obrazovce na zlomek vteřiny ztuhla, aby její obraz záhy vystřídal symbol velitelství Hvězdné flotily. Clancyová vpustila do místnosti světlo. „Nuže?“ vyzval Bordson Picarda. „Musíme jim pomoct,“ odvětil kapitán bez okolků. „To jistě,“ přisvědčil Bordson. Nastalo ticho; každý v místnosti zvažoval, co všechno to bude obnášet. „Ať se stane cokoliv, Victore,“ přerušil mlčení Picard, „tvrdit každému, že to má cenu a mít bude i do budoucna, bude třeba pokaždé, kdy budeme čelit pochybnostem nebo překážkám, a to jistě budeme. Ale musíme jim pomoci.“ „Ano,“ kývl Bordson. „Ale jak?“ Clancyová se přihlásila o slovo. „Existují značné komplikace. V neposlední řadě fakt, že Romulané nejsou příliš nadšení podporou Federace.“ Ne, pomyslel si Picard, to asi nejsou. „Už požádali o pomoc?“ „Až teď přiznali, že se jejich hvězda změní v supernovu,“ odvětila Clancyová, „a to jen proto, že jsme jim poslali analýzy Musikerové. A jejich vlastní šifrované zprávy.“ Chmurně se usmála. „Z toho také nadšení nebyli.“ „To si umím představit,“ kvitoval to Picard. „Dobrou zprávou je,“ pokračovala Clancyová, „že potom...“ Vzdychla. „Inu, řekněme, že po několika intenzivních dnech vyjednávání Romulané souhlasili s omezenou


20

Una McCormack

intervencí z naší strany. Ale musíme postupovat opatrně, pokud si přejeme, aby nám dohoda vydržela.“ Netrpělivě zavrtěla hlavou. „Snažíme se pomoct! A oni nám házejí klacky pod nohy.“ „Tajnůstkářství koluje Romulanům v žilách,“ podotkl Picard. „Jak reagovali?“ „Do domovské soustavy nás nepustí,“ oznámil Bordson. „To není žádné překvapení. Ale můžeme se pohybovat po některých soustavách za hranicemi impéria. Dopad na tamější životní prostředí sice nebude tak drtivý, ale infrastruktura určitě dostane zabrat. Pokud tam uspějeme a Romulany si udržíme na své straně, možná budeme moct pomáhat i nadále.“ „Kolik lidí?“ zeptal se Picard. „Na planetách, ke kterým nám umožní přístup?“ opáčil Bordson. „Devět set milionů.“ Samo o sobě se jednalo o nevídaný projekt. Picard vstal z křesla a přešel k oknu. Pohled z Bordsonovy zasedací místnosti byl – jak jinak – nádherný. Okno shlíželo na komplex budov kolem velitelství. Na obrovský oceán. Modré nebe. Na takový výhled by si člověk snadno dokázal zvyknout, pomyslel si. A mohl by jej začít považovat za samozřejmost. Země byla tak bezpečná, tak krásná. Nedobytná jako hrad, který nikdy nepadl. Jak by on sám reagoval, kdyby se dozvěděl, že jeho domov bude zničen? Kdyby věděl, že bude muset opustit vše, co znal, kde se cítil bezpečně, kde to miloval, a nikdy se nevrátit? Bylo by to jako... Jako opustit hvězdy, zúžit svůj pohled na omezený horizont nebo – v horším případě – na nic. Bylo by to strašlivé. Clancyová stojící za ním hovořila o potřebě diplomacie, o budování konsensu nejen s Romulany, ale i zde doma, aby si zajistili společnou vůli jednat... „Budeme potřebovat lodě,“ prohlásil Picard. „Velké množství lodí. A lidí, kteří budou tvořit jejich posádky.


NADĚJE 2381-2382

21

Tisíce lodí, a to co nejdřív, vzhledem k počtu uprchlíků. Budou muset umět přepravit spousty lidí na nespočet různých míst. A pak, když dorazí na místo určení – jim budou muset umět vypomoct. Poskytnout jídlo a přístřeší. Domovy, školy, lékaře. Práci – plnohodnotnou práci. Kvalitní infrastrukturu, místo, kde bychom sami rádi bydleli. Žádné nepohodlné, dočasné tábory.“ Při té myšlence se otřásl odporem, ostatně jako každý jiný rozumný tvor. Ne, to by nepřipustil. Nestane se, aby se s lidmi zacházelo jako s odpadky, které někdo naložil a vyhodil na skládku. „Měla by to být místa, která vzbuzují naději, ne zoufalství. Ta přináší úlevu, ne zklamání–“ Otočil se a spatřil, že se Clancyová tváří zaraženě. „Nenechme se ale unést!“ zchladila ho. „Nemáme zatím příliš mnoho informací o tom, co Romulané zvládnou sami – zatím se s námi jen dohodli, že můžeme pomoci. Dosud nám ale nesdělili, jakou pomoc nakonec přijmou; navíc netušíme, kolik přemístění mají sami v plánu uskutečnit. Pak by byla ve hře jen malá flotila upravených lodí, která by do bezpečí převezla relativně malý počet lidí –“ „Ne,“ trval na svém Picard. „Tváří v tvář takovéto katastrofě nemůžeme dělat polovičatá opatření. Musíme být připraveni naši misi posílit.“ Clancyová se obrátila na Bordsona. „Taková humanitární akce by byla... Neslýchaná!“ „Tato katastrofa je neslýchaná,“ namítl Picard. „Ale tisíce lodí?“ „Pokud to bude nutné.“ „To by výrazně ovlivnilo práci Hvězdné flotily,“ kontrovala Clancyová. „Omezí to naše možnosti, náš rozvoj. Změnili bychom náplň našeho poslání na... Kolik? Téměř deset let?“ „Pokud to bude nutné,“ vedl si Picard dál svou, „pak se nedá nic dělat.“ „Já osobně si nejsem jistý, jestli máme k dispozici dost politické podpory–“ Picard věděl s jistotou, že nemají.


22

Una McCormack

Clancyová podotkla: „Bez podpory nám Rada Federace nepřiklepne prostředky a bez prostředků nemáme nic víc než vzletné ideály.“ „Souhlasím s názorem, že nic podobného jsme dosud neřešili. Stejně jako jsme nečelili podobné katastrofě,“ přikývl Picard. „Bude to vyžadovat ty nejlepší z nás: nejlepší inženýry, nejlepší úředníky, nejlepší lodě–“ „Ale na jak dlouho?“ naléhala Clancyová. „Jsme ochotni podstoupit oběti, abychom projekt takových rozměrů zvládli? Opustit plánovaný průzkumný program? A i kdybychom výzkumné mise zrušili hned teď? Máme vůbec dost lodí, které si můžeme dovolit převelet? Co se omezí? Rekultivační projekty na hraničních planetách? Terraformační projekty? Jak si myslíte, že se k tomu postaví občané Federace? Co si vybereme? O co se připravíme? A co si ponecháme? A i když tohle všechno překonáme, čím přesvědčíte veřejnost, že pomoc Romulanům je v jejich vlastním zájmu? Jak přesvědčíte Romulany?“ „Devět set milionů lidí, kapitáne,“ zašeptal Picard. „A možná mnohem, mnohem víc.“ Bordson zvedl ruku. „Díky vám oběma.“ Složil hlavu do dlaní a zavřel oči. Po chvíli řekl: „Politická vůle, jistě. Nikdy ji nezískáte snadno ani od našich vlastních lidí. A Romulané? Nevěřím jim, vůbec jim nevěřím. Ale víte... Pořád musím myslet na ty prstence a na to, jak se šíří dál a dál.“ Picard přikývl; ano, ano, Bordson to chápe. Pochopil, co jim Musikerová ukázala. „U všech skutečně velkých krizí, kterým jsme kdy čelili,“ pokračoval Bordson, „klimatických katastrof, globálních válek, mezihvězdných střetů – je snadné zapomenout, co stály jednotlivce, kteří při nich trpěli. Pořád musím zvažovat, co znamenají ty prstence pro povrchy planet, rozumíte? Pro lidi, kteří na nich žijí. Co ty prstence symbolizují. Ztrátu domova, všeho, na čem jim záleží, všeho, co je jim drahé... To mám neustále na paměti.“ Otevřel oči a pohlédl na Picarda. „Je jasné, že pomoct musíme,


NADĚJE 2381-2382

23

ve vší vážnosti a odhodlaně.“ Stočil pohled na Clancyovou. „Jak toho dosáhneme, se dozvíme během následujících týdnů.“ „Problém je, že tohle nebude záležitost pouhých několika týdnů, pane,“ opáčila Clancyová. „Hvězdnou flotilu to postihne na celá léta. Musíme pochopit, do čeho se pouštíme.“ „Věřím, že to chápeme.“ Bordson se v křesle opřel. „Ale kdo by měl takovou misi vést?“ Obrátil se k Picardovi. „Jean-Lucu–“ „Dejte mi chvilku, o někom vhodném popřemýšlím–“ „Není třeba,“ přerušil ho Bordson. „To místo je tvoje... Jestli ho chceš.“ Clancyová se krátce zasmála. „Kdo chce kam...“ Picard mlčel. Otočil se zpět k oknu. Tiše sledoval vlny na oceánu. Bordsonova slova o lidech, kteří musí tuto katastrofu prožít, ho hluboce zasáhla. Přesto se část jeho já raději stáhla v obavách, co celá ta pohroma znamená. Stovky milionů lidí budou nuceny odejít ze svých domovů – někteří nedobrovolně – a přesunout se... Kam? Kde budou moct žít? Co budou vůbec po tom všem dělat? Co udělá Romulanské impérium? Přežije jeho civilizace? Dokáže to? Takové byly obavy jeho vyděšeného já. Ale jiná část jeho osobnosti – ta nejlepší část Jeana-Luca Picarda – už sbírala síly, aby se vrhla do díla, které na něj čekalo, a to ještě dřív, než ho Bordson vůbec oslovil. Jak tam stál a díval se přes Pacifik, připadalo mu, že takto se vše mělo odehrát, jako v šachové partii, když dá jeden z hráčů šach, vítěz rázem přesně vidí, jaké tahy musí provést. V ten krátký, radostný okamžik Picard pochopil, že on je tím správným mužem přicházejícím v pravý čas, člověkem, který byl pověřen důležitým úkolem, pro který se jeho život, zkušenosti i temperament dokonale hodí. Mohl by to zvládnout. Dokáže to. (V budoucnu se monsieur Picard uchechtl ironickým smíchem, který jako by se odrážel zpět do minulosti.)


24

Una McCormack

Otočil se k Bordsonovi a Clancyové. Hlas měl pevnější, než by sám od sebe čekal. „Tak dobře.“ Bordson s Clancyovou si vyměnili pohledy. „Dobře,“ zopakoval po něm Bordson. „Gratuluji, admirále Picarde.“ „Prosím?“ „Sám jsi to řekl,“ připomněl mu Bordson. „Je to projekt, který nemá obdoby. Alespoň tomu dodáme váhu. Navíc,“ dodal šibalsky, „už bylo dávno načase.“ Picard, nečekaně dojatý, jen sklonil hlavu. Bordson ale ještě neskončil. „Chápeš, že to znamená rozloučit se s Enterprise?“ „Ach tak,“ vzdychl Picard. Vrátil se ke stolu a sesul se do křesla. Zvedl svůj šálek. Čaj byl ledově studený. „A já si říkal, že v tom nebude žádný háček.“ „Ale no tak, vždycky je v tom háček,“ oponoval Bordson. „Kirsten, vysvětlíš mu to?“ „Víme, že byste do toho raději šel s vlastní lodí a posádkou,“ pronesla Clancyová, „ale realita je taková, že Enterprise na Romulany působí jako červená plachta na býka. Vlajková loď. Symbol našeho nepřátelství. Enterprise se s nimi potýkala až příliš často. Nechceme jim to připomínat. Musíme být teď nadmíru diplomatičtí. Chápete?“ „Zvládneš to, Jean-Lucu,“ otázal se Bordson, „bez Enterprise?“ Picard zaváhal. Jistě, oba měli pravdu; pro Romulany nebyla Enterprise právě symbolem přátelství... Ale dokáže to bez svých lidí? Své posádky? Bez těch, které tak dobře zná, jimž bezmezně důvěřuje? Pokusí se zvládnout ohromný, s ničím nesrovnatelný úkol a zároveň se sžít s novou posádkou, s novou lodí? „Nemusíš se rozhodnout okamžitě,“ ujistil ho Bordson, který jeho situaci chápal. „Dopřej si den, dva. Poraď se s vyššími důstojníky. Kirsten už zařídila bezpečnostní prověrky–“ „Není třeba,“ rozhodl se Picard. „Jdu do toho.“


NADĚJE 2381-2382

25

Z hloubi srdce věřil, že je tím pravým člověkem na svém místě. Člověkem s vizí, s potřebnými schopnostmi. Takovou příležitost si nesmí nechat ujít. Ne, tak to není, není v tom marnivost. Bylo by špatné přenechat to jiným. Ve vesmíru neexistoval důležitější úkol než tento. Hvězdná flotila musí těm lidem pomoci. On jim musí pomoci. „Dobře,“ souhlasil Bordson. „Pak si tedy nyní položme otázku, která je nasnadě. Kdo převezme na Enterprise velení?“ „Worf,“ řekl Picard ve stejný okamžik, kdy se ozvala Clancyová: „Ale ne Worf.“ „Tak první úkol máme úspěšně za sebou, chápu,“ odtušil suše Bordson. „Procvičme si, co tady kážeme, a shodněme se na něčem. Kirsten – v čem tkví tvá námitka? Jde o to, co se stalo na Soukaře?“ Špatné rozhodnutí, které Worf učinil téměř před deseti lety, v situaci, v níž by se devět z deseti důstojníků zachovalo stejně. Se svou manželkou Jadzií Dax se účastnil tajné mise uvnitř prostoru ovládaného Dominionem. Dax byla těžce raněna, a tak se Worf rozhodl vrátit a zachránit jí život a misi přerušit. Dominionský agent, kterého měli vyzvednout, následkem Worfova rozhodnutí zemřel. „Na Soukaře se rozhodl špatně,“ vysvětlovala Clancyová. „Zemřel tehdy náš agent. Kdo ví, o kolik měsíců jsme mohli válku s Dominionem zkrátit! Worf to věděl, když se rozhodoval. Vybral si ale ji.“ „To se stalo skoro před deseti lety,“ oponoval Picard. „Jeho následná příkladná služba zcela jistě tento čin vyváží?“ „Ve hře je ale jeho úsudek,“ pokračovala Clancyová. „Rozhodl by se stejně?“ To těžko, pomyslel si Picard a sevřel čelist, koneckonců Jadzia je mrtvá. „Na druhou stranu, právě vzhledem k tomu, co se tehdy odehrálo, lze Worfa o to víc konfrontovat s jeho dalšími činy. Musím se ohradit proti byť jen náznaku, že nad úsudkem mého prvního důstojníka visí otazník. Upřímně, kapitáne Clancyová, myslíte si, že bych


26

Una McCormack

si za svého zástupce vybral někoho, o kom bych si nemyslel, že je schopen velet vlastní lodi?“ Clancyová se při jeho slovech lehce zarděla. „Znáte ho lépe než já; sloužili jste bok po boku řadu let–“ „Přesně tak.“ „Ale Enterprise je vlajková loď!“ Obrátila se na Bordsona. „Byl formálně potrestán. Pane, ve jménu Flotily na to musím poukázat.“ Picard pohlédl na Bordsona; ten na sobě nedal nic znát. „Dovolte, abych to vyjádřil přesněji,“ navázal Picard. „Před sto lety explodoval jeden z měsíců Qo’noSu. Klingoni naši pomoc zprvu odmítali – ale pak ji přijali a naše spolupráce časem vedla až k sepsání Khitomerské dohody. Naše vzájemné vztahy jsou dnes natolik srdečné, že tu zcela vážně hovoříme o možnosti jmenovat Klingona velitelem naší vlajkové lodi. Představte si, co to může znamenat! Uvědomte si, co z toho lze vytěžit. Můžeme lidem připomenout nejen pomoc, kterou jsme jim tehdy poskytli, ale i to, jak daleko od té doby došlo naše přátelství s Klingony. A tím naznačíme, jak by se mohlo vyvinout i naše přátelství s Romulany.“ Bordson souhlasil. „Má pravdu, Kirsten.“ Už si tak jistá nebyla. „To vypadá nadějně...“ „Worf je skvělý důstojník,“ přitlačil na ni Picard odhodlaně. „Bude z něj výtečný kapitán.“ Bordson se podíval na svou zástupkyni. „Nějaké další námitky?“ Pohlédla na Picarda. „Myslela jsem, že by ten problém měl někdo zmínit, nic víc.“ Picard to vzal jako omluvu. „Pak jsme dohodnuti,“ uzavřel věc Bordson. „Worf přebírá velení Enterprise. Dobře. Dvě povýšení během jednoho rána. Z té moci se mi úplně točí hlava.“ Zahleděl se na Picarda. „Hádám, že si budeš chtít s posádkou okamžitě promluvit; oznam jí, co se děje. V budově jsme ti


NADĚJE 2381-2382

27

vyčlenili kancelář...“ Vstal. „Velitelství tvé mise. Dokud si nenajdeš novou loď.“ Picard vstal a zvědavě se na Bordsona zadíval. „Kancelář už je připravená? Ty jsi věděl, že neodmítnu?“ Bordson se usmál. „Ano, Jean-Lucu – ani na vteřinu jsem o tobě nezapochyboval.“ Potřásli si rukama. I Clancyová natáhla ruku, aby se s ním rozloučila. „Stojíme za vámi,“ ujistila ho. „Uděláme, co bude v našich silách, aby vše fungovalo. To vám slibuji, nezapomeňte.“ A Picard nezapomněl – alespoň se snažil nezapomenout. Jakmile Picard opustil Bordsonovu kancelář, dopřál si chvíli, aby se vzpamatoval. Stál nehnutě s rukama sepjatýma a očima zavřenýma. U kohokoli jiného by náhodný svědek předpokládal, že se modlí, ale Picard znovu přemýšlel o těch soustředných prstencích, šířících se od hvězdy, a o světech, na které katastrofa dolehne. Stačila jediná hodina, pomyslel si, a celý jeho svět se od základu změnil. Citlivější člověk by zřejmě zpanikařil, ale Picard se dokázal rozhodnout, ne však lehkovážně. Měl by se dát do práce. Otevřel oči a přemýšlel, kde najde svou novou kancelář. Zahlédl mladou trillskou důstojnici, která stála ve zdvořilé vzdálenosti kousek od něj. Když viděla, že vykročil, přistoupila k němu, aby s ním promluvila. „Admirále Picarde, pane –“ Novinky se šíří rychle, pomyslel si Picard. „To jsem já, ano.“ „Jsem poručík Vianu Kaul, pane. Admirál Bordson mě k vám převelel jako vaši pobočnici tady na Zemi. Mohu vás zavést do vaší kanceláře, pane?“ Picard gentlemansky ukázal do chodby. „Ale jistě, poručíku.“ Kráčeli bok po boku a Picard jen čekal na nevyhnutelné.


28

Una McCormack

„Smím vám říct, admirále, jaká čest je pro mě vás poznat?“ Picard vykouzlil na tváři lehký, nezávazný úsměv, který si pro podobné chvíle schovával. Mladí důstojníci, užaslí, že se ocitli ve společnosti „legendy“, často lapali po dechu a koktali. To byl jeden z důvodů, proč by raději upřednostnil svou posádku. V nadcházejících dnech je čeká spousta práce, pomyslel si lítostivě. Bude se muset chovat, jak nejlépe to půjde. Vyšší důstojníci z Enterprise byli na jeho nálady zvyklí a nevadilo jim, když byl zrovna podrážděný. Takovou výsadu si bude muset na chvíli odpustit. Nerad by zklamal mladé nadějné důstojníky, jakým byla i tato dívka. Ale potřeboval k ruce i starou gardu. Ale kdo by byl ten pravý? Koho by si mohl přivést na svou loď, jakmile se mise rozjede? Jeho první volbou by byl samozřejmě Dat, jenže... Kaul ho neprodleně zavedla do výtahu, posléze o patro níž a pak zase ven do velké a vzdušné místnosti, která byla momentálně téměř prázdná. Čekalo tam jen pár dalších lidí, kteří se hrbili za svými stoly; ihned však vyskočili, když Picard proplul kolem. „Váš současný tým, pane,“ oznámila mu Kaul téměř omluvně. „Většinou jde o specialisty na státní zakázky. Učinění kouzelníci.“ „Brzy to tu zaplníme,“ ujistil ji klidně Picard. Bylo tam místo pro tucet dalších lidí; to by pro začátek stačilo. Operace brzy získá na síle, a to rychle. Bude potřebovat zkušené odborníky. Pokývl přes celou místnost k soukromé kanceláři. „Ta je pro mě?“ „Ano, pane – promiňte, že na dveřích ještě není vaše jméno.“ „To by bylo teprve pořádné kouzlo. Ještě před půl hodinou jsem netušil, že se této mise ujmu.“ Kaul, rázem vyvedená z rovnováhy, začala panikařit. Pak spatřila, jak Picardovi cukají koutky a opět se uvolnila. I Picard si vydechl. Čím dříve se přes tuto etapu přenesou, tím lépe. „Samozřejmě, pane.“ Kaul otevřela dveře kanceláře. „Tak


NADĚJE 2381-2382

29

tahle je vaše. Základní výbava, ale do začátku to snad bude stačit.“ Stůl, židle, počítač. Prozatím vyhovující. Picard si stoupl za stůl. „Můžu vám přinést čaj, pane? Earl Grey? Horký? Je to tak?“ Picard se usmál, tentokrát opravdu upřímně. „Naprosto správně, poručíku. Děkuji. Budu víc než rád.“ Čaj mu přinesla během chvilky, nereplikovaný. Usrkl a rukama přejel po stole. Už žádné zdržování. Potřebuje novou loď, novou posádku, novou flotilu... Novou misi a nový způsob života. Ale všechno pěkně popořádku. Posadil se a kontaktoval Enterprise. „Worfe,“ pronesl. „Drahý příteli.“ Když se za novopečeným admirálem zavřely dveře, Clancyová se svalila do křesla a úlevně si oddechla. „Abych pravdu řekla, Victore, nebyla jsem si jistá, že ho z jeho lodi vůbec dostaneme.“ Bordson se pousmál. „Ani já ne.“ Clancyová po něm střelila ostrým pohledem. „A že jsi ani na vteřinu nezapochyboval, nebo ne?“ „Občasná dobře mířená bílá lež ještě nikdy nikoho nezabila.“ Clancyová vstala a protáhla se. „No, aspoň budeme mít vlajkovou loď, která se bude zabývat něčím jiným než jen tímhle.“ Rozpřáhla ruce, jako by chtěla uchopit nesmírnost celé operace. „Aspoň nám tam venku zůstane něco, co nám bude připomínat naše původní poslání. A kdo je na to lepší než Enterprise. Srdce a duše Hvězdné flotily...“ Bordson se lišácky zahleděl na svou zástupkyni. „Řekni, co tě trápí, Kirsten.“ Znovu rozhodila ruce. „Celá ta mise – je ohromná, nevídaná. A její rozsah! Mohl by ochromit Hvězdnou flotilu na celou jednu generaci.“ „Ale musí se to udělat. Jinak to nejde.“


30

Una McCormack

„Tak to říkáte ty i Picard. Ale je to vůbec možné, Victore? Neochabne vůle cokoli dělat? Sotva se nám podařilo přimět Romulany, abychom jim mohli pomáhat. Někdy si myslím, že by raději nechali své lidi zemřít, než aby nám něco prozradili.“ Zavrtěla hlavou. „A když nás sami Romulané nechtějí, jak můžeme přesvědčit naše vůdce, že bychom se měli vůbec angažovat? Čím si to zdůvodníme?“ „Toho se, pravda, bojím nejvíc,“ přiznal Bordson. „Že příliš přitlačíme na pilu.“ „Stačí jeden chybný krok a Romulané budou tvrdit, že chystáme skrytou invazi. Jako Cardassiané na Bajoru – nabízeli pomoc, ale ve skutečnosti šlo o předehru k dobývání.“ „My tehdy Bajoru pomohli,“ navázal na její myšlenku Bordson. „A pak Bajor vstoupil do Federace. Romulané si to připomenou a řeknou si: ‘Tak takhle funguje ta jejich pomoc? Je něčím podmíněná? Bude nás to něco stát?’“ „Romulané,“ odvětil Bordson, „se musí vypořádat se svou vlastní paranoiou. Zatím – dokud to jde – dělejme, co můžeme. A doufejme, že se nám to bude dařit tak dlouho, abychom opravdu něco změnili.“ Odpoledne nenápadně přešlo ve večer. Slunce majestátně klesalo nad ztemnělou vodou a proměnilo oblohu v podvečerní plameny. Vřelé, teplé světlo přátelské hvězdy. Jak se den prodlužoval, Picard informoval své vyšší důstojníky – své důvěryhodné rádce, své přátele – jednoho po druhém, že se na Enterprise nevrátí. Nejdéle mu trvalo dovolat se Beverly. Ukázalo se, že právě provádí operaci; nešlo o naléhavý případ, ale o dlouho odkládaný zákrok u jednoho z nižších důstojníků, který si, jak si Picard vybavil, neustále vymýšlel jednu výmluvu za druhou, aby se mu vyhnul. Až natolik důvěrně svou posádku znal. O tohle nyní přijde. Lidi kolem sebe nebude znát už tak dobře jako posádku Enterprise. Ani jako Beverly Crusherovou.


NADĚJE 2381-2382

31

Konečně se objevila na obrazovce. Byla unavená. „Ahoj, Jean-Lucu. Je to naléhavé?“ Rázem ztratil vítr z plachet. „Naléhavé? Ne, to ne.“ „Měla jsem náročný den, nic víc–“ „Beverly, opouštím loď.“ Opřela se o sedadlo. „Zase jsi zbytečně skromný, Jean-Lucu. Přesně tak vypadá naléhavá zpráva. Co se děje?“ V krátkosti jí nastínil situaci; zoufalou potřebu pomoci; své poslání. S klidem mu naslouchala – vždycky bývala klidná – zatímco vysvětloval, proč Enterprise nemůže do romulanského prostoru a proč z lodi odchází. Když si novinky vyslechla, objevil se jí na rtech šibalský úsměv. „Tak admirál? Vždycky jsem věděla, že se jím nakonec staneš. Říkávala jsem Jackovi: Ten to dotáhne daleko–“ „Beverly... Budeš mi strašně chybět.“ „Ach, Jean-Lucu –“ „Ne, poslouchej mě, prosím.“ Než ztratím sebedůvěru. „Byla jsi mou přítelkyní po téměř celou mou kariéru. Lepší jsem nikdy neměl. To, co mi tvé přátelství přinášelo, mělo nekonečnou–“ „Jean-Lucu, mluvíš, jako by ses už neměl vrátit!“ „Vydám se na hodně dlouhou cestu.“ „Já vím.“ Pohlédla na něj, jako by něco očekávala. Šla by s ním, kdyby ji požádal? Byla by pro něj zcela jistě velkým přínosem; zkušená lékařka by se na humanitární misi neztratila. Odvážil by se zeptat? Seděla a dívala se na něj (čekala snad na tu otázku?) a pak vzdychla. Správná chvíle pominula. Kdykoli šlo o Beverly Crusherovou, chyběla mu kuráž. „Můžu ti dát jednu radu?“ zeptala se. „Ale jistě, Beverly. Ovšem.“ „Vezmi si k sobě někoho, kdo se tě nebojí.“ „Nebojí –?“


32

Una McCormack

„Umíš být docela... abych tak řekla... ne přímo zastrašující... ani přísný... Ech. To je ono: býváš si hodně jistý sám sebou. A to spoustě lidí brání, aby ti říkali to, co potřebuješ vědět.“ „Jsem si příliš jistý sám sebou?“ Zase to pousmání. „Nechápej mě špatně! Má to svůj důvod! Tedy většinou. Ale sám jsi jen člověk jako my ostatní. Taky děláš chyby. A potřebuješ někoho, kdo je schopen ti připomenout kdy.“ Zachmuřila se. „Zvlášť u takovéto mise. V sázce je příliš mnoho.“ „Někoho si najdu.“ „Dobře. V tom případě se nebudu muset bát.“ „Děkuji, že se i přesto staráš.“ Věnovala mu široký, sladký úsměv. „Ach, a, Jean-Lucu, nikdy se o tebe nepřestanu bát.“ Přikývl. Selhával mu hlas. „Vrátíš se, aby ses rozloučil?“ „Obávám se, že ne.“ „Chápu. Dobře tedy. Tak... já se ujistím, že ti všechno zabalili v pořádku. Už máš přechodnou adresu?“ Při té otázce se zarazil; kde právě teď má svůj domov? „Tady na Zemi, předpokládám... Dokud mi nepřidělí novou loď.“ „Dobře, jako by se stalo.“ Potřásla hlavou. „Kapitán Worf. Copak by si to někdo před lety vůbec pomyslel?“ Před lety... „Já určitě ne.“ „Asi jsme tě tu nemohli držet věčně.“ „Doufám, že jsem se rozhodl správně, Beverly.“ „Pro tohle ses narodil. Gratuluji ti, admirále. Už bylo načase.“ „Děkuji, Beverly. Za všechno.“ A pak ji nechal jít. Než se Picard pustil do posledního hovoru, objevil se před ním další šálek čaje, který s povděkem uvítal. Kaul mu stála po boku s paddem v ruce.


NADĚJE 2381-2382

33

„Jděte domů,“ přikázal jí Picard tiše. Ukázal na padd. „Nechte mi jej tady. Pročtu si to, než odejdu.“ Kaul zaváhala, ale očividně se bála neuposlechnout rozkaz. „Jste si jistý, že pro vás nemohu už nic udělat, pane?“ „Můžete se pořádně vyspat. Ráno se sem vraťte připravená pracovat, jako jste ještě nikdy nepracovala.“ Trillce se rozzářily oči. „Samozřejmě, pane!“ Odložila padd a otočila se k odchodu. U dveří znovu zaváhala. „Je to pro mě nesmírná čest, pane.“ „Tahle mise,“ Picard sáhl po šálku čaje, „bude pro nás všechny tou největší ctí ze všech.“ Kaul odešla a dveře se za ní zavřely. Picard opět kontaktoval Enterprise. Na obrazovce se objevila známá tvář Picardova hlavního inženýra. „Geordi,“ pozdravil ho. „Pane, kolik je u vás hodin?“ Picard pokrčil rameny. „Dvacet?“ „Myslel jsem, že už bude pozdě. Čekal jsem, že se ozvete až ráno. Ale máte asi novinky, že? Admirále.“ Picard se zatvářil kysele. „Tak už o tom víte?“ „Však znáte Worfa. Neumí udržet jazyk za zuby.“ Picard se poprvé po dlouhé době opravdu zasmál. „To je celý on.“ La Forge se usmál. „Víte, bylo jasné, že se něco děje. Prokázal mi laskavost a raději mi všechno řekl, než aby mě nechal v nevědomosti.“ „Řekl vám, proč musím?“ „Řekl.“ La Forge hvízdl. „Popravdě, pane, tahle práce je pro vás jako stvořená.“ „Jen tak mezi námi, Geordi, možná jsem podcenil celý rozsah našeho úkolu–“ „To zřejmě ano, protože já o něm celý den přemýšlel a každou minutou mi odhad velikosti flotily, kterou budete potřebovat, narůstá.“ „Podle nejumírněnějšího odhadu půjde o devět set milionů lidí. Jak můžeme přestěhovat tolik jedinců? Máme


34

Una McCormack

na to vůbec možnosti? Jak je naložíme? Kam je přesuneme? Co pro ně budeme potřebovat, až tam dorazí?“ „No, tyhle citlivé záležitosti na zacházení s lidmi raději přenechám odborníkům, kteří tomu rozumějí, ale měl bych pár nápadů, co se týče hardwaru. Můžeme je probrat, až se u vás zastavím.“ Picard se na něj zahleděl s nadějí v srdci. „Letíte sem?“ „Chtěl jste mě přece požádat, abych se k vám přidal, nebo ne?“ Hodlal se ho zeptat, to ano, ale pak si to rozmyslel. „Ale co Enterprise. Nemůžu od vás žádat, abyste–“ „Rýsuje se nám tu největší technický projekt naší generace, a vy mě nechcete přibrat? Jak dlouho už se známe? Ještě bych se mohl urazit, kdybych o tom přemýšlel moc dlouho!“ Picardovi se ulevilo. Samozřejmě to musí být Geordi La Forge. Kdo také jiný? Navíc, mít s sebou na této nové plavbě – ať už ho zavede kamkoli – někdejšího kolegu by bylo velké požehnání. „Děkuji, Geordi,“ vydechl. „Z celého srdce.“ „Admirále, už od rána mám sbaleno. Cestu na Mars jsem si už také zajistil.“ Mars: sídlo loděnic Utopia Planitia, hlavních výrobních závodů pro stavbu plavidel Hvězdné flotily. Počet lodí, které si tato mise nakonec vyžádá, bude pro loděnici znamenat výraznou změnu. „Budu upřímný,“ pokračoval La Forge. „Budu potřebovat, abyste mi zajistil rozsáhlou pravomoc, protože tam zásadně změníme výrobu, jestli máme vydolovat z výrobních linek v rychlém sledu dostatek lodí. Vsadím svou pověst, že uslyšíme pár stížností.“ Vzdychl. „Tohle bude náročná práce – a jejím hlavním nedostatkem nebudou suroviny, ale pracovní síla. Kdo všechny ty lodě postaví? Najdeme na to dost lidí? Je jich vůbec dost?“ „Sotva jsem měl čas o tom přemýšlet,“ přiznal Picard. „Víte, vždycky to nakonec stojí a padá s lidskou prací. Každopádně už na tom dělám. Promluvím si s inženýry na

Profile for Knižní klub

0041597  

0041597