Page 1

Zeme mych snu_001 az 003.qxp_Sestava 1 17.09.19 16:00 Strรกnka 3


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 4

Přeložila Marie Macháčková

Copyright © 2016 by Cynthia Harrod-Eagles First published in Great Britain in 2016 by Sphere, an imprint of Little, Brown Book Group Translation © Marie Macháčková, 2019 ISBN 978-80-7617-913-4


Fergus Johnnie nar. 1896 nar. 1898

BEATRICE Cazaletová nar. 1872

m. EDWARD Hunter nar. 1869

Laura Hunterová nar. 1872

Aeneas Palfrey

Donald Mary Audrey Douglas nar. 1893 nar. 1895 nar. 1895 nar. 1901

Sonia m. Hunterová nar. 1874

Jack Hunter m. Beth Cargillová nar. 1876 nar. 1872

George Hunter m. Agatha Wheelerová 1846–1893 1837–1904

William David Peter Diana Bobby Sadie nar. 1894 nar. 1895 nar. 1896 nar. 1898 nar. 1900 nar. 1906

Adelaide m. sir John nar. 1870 Carbury

Dennis Cazalet m. Isabella Atterburyová 1848–1898 1850–1890

Edgar Hunter m. (2) Eveline Danecourtová m. (1) 1851–1869 1815–1900 Ada Coombsová 1817–1842

HUNTEROVI Elms, Northcote

ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 5


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 7

Sofie Oliphantová byla nervózní. Když přijala nabídku Davida Huntera k sňatku, jednala spíš impulzivně. Původně neměla v úmyslu se ještě vázat, protože jí bylo teprve osmnáct a užívala si krásné časy. A vůbec ji nenapadlo, že by se David vyjádřil. Stále působil tak odtažitě, nezávisle. David se vždycky od ostatních odlišoval. Všichni její nápadníci se věnovali stejným zálibám: hráli tenis, chodili tančit, poslouchali gramofon, navštěvovali večírky. Mluvili stejným jazykem jako ona. David byl jako postava z bájné minulosti: kavalír nebo rytíř. Byl tak vysoký, vypadal hrdinsky. Četl knihy, recitoval zpaměti verše, někdy dokonce i v latině, byl vážný a přemýšlivý. A do války se přihlásil jako dobrovolník hned mezi prvními, to bylo úžasné. A když ji tak naléhavě žádal o ruku, polichotilo jí to. Nicméně zpola počítala s tím, že otec ho odmítne. Nebylo žádné tajemství, že si přál, aby se provdala za Humphreyho Hobarta, syna majitele sousedního panství. Humphrey byl milý, ale nebyl zdaleka tak vzrušující jako David. Ale otec jí dal své požehnání a David jí z Francie přivezl hezký prsten s tyrkysem – byl v krabičce s natištěným jménem nějakého pařížského klenotníka. Na její kamarádky udělala krabička ohromný dojem. A teď Sofie mířila k němu domů, aby se seznámila s jeho rodiči. Rozpršelo se a Sofie se bála, že si zašpiní světlé semišové boty. Podle jejího názoru měl David zavolat taxi, ale on vytáhl deštník a přidržel ho nad ní. V uniformě mu to tak sluší, pomyslela si Sofie spokojeně. Každá dívka má obvykle pouze jedinou šanci dobře se provdat a zajistit si tak pohodlnou budoucnost. O Davidových vyhlídkách 7


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 8

nevěděla Sofie zhola nic, ale předpokládala, že táta si ho vyzpovídal. Věděla, že Davidův otec pracuje v bance. Vybavila si legračního mužíčka, který obsluhoval u přepážky v London and Provincial Bank v Melton Mowbry – měl tuhý límeček, zlatý skřipec na nose a vlasy sčesané na patku tak, aby mu zakrývaly pleš. David říkal, že i on se bude po válce věnovat bankovnictví, prý je to výnosná profese. Otec si to určitě myslel také, protože jinak by se zasnoubením nesouhlasil. Hunterovým se nepochybně vedlo dobře. Takže zřejmě šlo o jinou práci než u přepážky. Konečně byli na místě. Zastavili před velkým hezkým domem, a než stihli dojít ke dveřím, rozlétly se a objevila se v nich slušně vyhlížející služebná v úpravné uniformě. Takže všechno bylo, jak má být. Sofie vydechla úlevou. „A jsme tady,“ řekl David. „Nebuď nervózní. Vím, že se na tebe všichni těší.“ S nekonečnou něhou shlédl na drobnou dívku, nad níž držel deštník. Stále tomu nemohl uvěřit. Byla dokonalá, překrásná, tak nevinná a ostýchavá jako lesní víla. Kdykoli ji zahlédl nebo na ni pomyslel, samou láskou ho píchlo u srdce. Čím si ji zasloužil? V hlavě mu duněl nepolevující chorál: je jeho drahocenná perla, nevyčíslitelný poklad. Přál si vykonat pro ni hrdinské činy, aby ukázal, že je jí hoden. Svým způsobem měl štěstí, že vypukla válka, protože v běžném životě bývá příležitostí konat zázraky nebo zabít draka poskrovnu. Ale v boji za svobodu lidstva se mu snad podaří dosáhnout něčeho jedinečného, co by jí mohl složit k nohám jako hold. Sofie na něj pohlédla skrz husté černé řasy: „Nejsem nervózní.“ Potom zdvihla hlavu a vešla. Navíc má i kuráž, pomyslel se David, sklapl deštník a následoval ji. Sadie Hunterová měla ve zvyku držet se stranou, pozorovat a naslouchat, a teprve potom si vytvořit názor. Jako prostřední dítě, které vyrůstá ve stínu starších sourozenců – Davidovy velkoleposti, Dianiny krásy a Bobbyho šarmu – a s dvěma mladšími bratry byla v rodině vždycky spíš upozaděná. Měla pocit, že na to, aby uspěla jako dívka, není dost krásná – zvláště ve srovnání s Dianou. Za čtrnáct dní jí bude osmnáct, ale 8


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 9

dosud neměla jediného nápadníka. Ve skutečnosti však o žádného nestála. Jako pomoc válečnému úsilí chodila navštěvovat nemocnici pro raněné důstojníky v Mount Olive. Byli tam vážně nemocní a někteří z nich i zemřeli. Oblíbit si nějakého muže bylo ve válečných časech riskantní. Měla radost, že David dostal dovolenku a je doma. Změnil se. Účastnil se skutečné bitvy, a to bylo báječné, ale nepochybně zažil i plno strašných a smutných věcí. Určitě viděl lidi umírat a možná i někoho sám zabil. Něco takového člověka zasáhne. Peter na něm ve své bezmezné dychtivosti devítiletého chlapce vyzvídal, kolik Němců už David dostal. David se otázce zlehka vyhnul. Sadie by se ho na něco takového nikdy neptala. Šokovalo je, když se dozvěděli o jeho zasnoubení. Sadie postávala stranou a prohlížela si dívku, z níž jednoho dne bude jeho manželka a Sadiina švagrová. Byla krásná, to bylo první, čeho si na ní člověk všiml: tmavé vlasy, smetanové pleť, velké oči. Ústa jako poupátko – právě taková, která muži tolik obdivovali – a dlouhá labutí šíje. Měla na sobě hezké starorůžové vlněné šaty v decentní délce těsně nad kotníky, takže bylo vidět kousek růžových semišových kotníčkových bot na knoflíčky. To není zrovna praktická obuv do dnešního deštivého počasí, pomyslela si Sadie. Tolik o tom, jak vypadala, a teď, jaká je. Hodně se usmívala a uměla říct každému přesně tu správnou věc, ale to mohly být také způsoby slušně vychované dámy. Možná bylo pošetilé se domnívat, že je možné charakter odhadnout hned při prvním setkání. V každém případě David ji očividně zbožňoval a to Sadie stačilo. Ona sama udělá všechno, co je v jejích silách, aby ji lépe poznala a rovněž si ji zamilovala. Přinejmenším tohle Davidovi dluží. Diana rovněž zkoumala Sofiin vzhled. Šatům se nedalo nic vytknout – vhodně zvolená barva, styl nijak přehnaně vyumělkovaný. Buď Sofie, nebo její matka měly dobrý vkus. A do Sofiiných bot se Diana přímo zamilovala. David měl z nádraží vzít taxi. Když se podívala na bratra, pomyslela si, že oproti své snoubence působí hodně přísně. Nikdy nebyl rozpustilý šprýmař jako Bobby, ale možná to teď dělal výraz v očích nebo vyhýbavost, s níž 9


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 10

odpovídal na otázky. Sofie mu však zjevně popletla hlavu. Dianu to trochu udivilo. Řadu jejích kamarádek okouzlil a snažily se přilákat jeho pozornost, ale bez potíží jim odolal. Diana nyní při pohledu na Sofii neviděla nic tak zvláštního, čím by se od ostatních natolik odlišovala. Možná si člověka dokáže získat postupně. Dianě také trvalo dost dlouho, než ocenila skutečný charakter Charlese Wroughtona, lorda Denea. Až příliš dlouho. Ve chvíli, kdy jí na něm začalo skutečně záležet, padl u Festubertu. Bylo to vloni v květnu. Diana se tedy rozhodla, že nebude Sofii soudit příliš zbrkle. Stejně to nebylo důležité. Od Charlesovy smrti ji vdavky druhých přestaly zajímat. William a Peter si prohlédli „Davidovu holku“, usoudili, že jako všechny osoby ženského pohlaví jejího věku je naprosto nezajímavá, a vytratili se nenápadně z místnosti za vlastní zábavou. Ostatní si sedli kolem krbu a rozproudila se zdvořilá konverzace na téma válka a svatby, dokud nepřišla Ada a neoznámila, že se podává oběd. „Tak co? Jaká je?“ vyzvídala kuchařka, jakmile se Ada vrátila do kuchyně. „Vypadá jako docela milá mladá dáma. Není tak hezká jako slečna Diana, to je jasné, ale docela ujde. A pan David je do ní úplně blázen, to se pozná.“ „Takže budeme mít svatbu,“ povzdechla si kuchařka. „Ale spíš oni než my – všechno bude zařizovat její rodina. A asi v Londýně. Když mají ty dva domy...,“ utrousila a svářela se v ní závist s obdivem. „A co pak?“ zajímalo Adu. „Co bude, až se pan David vrátí do války?“ „Jeho paní nejspíš zůstane doma u rodičů,” uvažovala kuchařka. „Z toho žádné pořádné manželství nekouká, dejte na mě.“ „Ale je to taková romantika,“ rozplývala se Emily a nadšením spráskla ruce. „Hrdinný rek spěchá do bitvy se zástavou milované dívky.“ Kuchařka se zasmála. „Kam na ty hlouposti chodíš, holka?“ 10


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 11

„Každý má rád svatby!“ „Tebe nikdo nezve, takže si s tím nemusíš lámat hlavu,“ odbyla ji kuchařka. „Jen aby nějaká svatba vůbec byla,“ zamumlala Ethel. „Co tím myslíš?“ otočila se na ni Ada. Ethel to ale dál nerozváděla. „Panstvo už jde ke stolu,“ ohlásila. „Tak budeme servírovat polívku nebo ne?“ „Propána, rychle, utíkej,“ vzpamatovala se kuchařka. „Ať nečekají. Co by si o nás slečna Oliphantová pomyslela?“ Ada a Ethel vzaly tácy a odešly. Kuchařka chvíli zůstala stát na místě a mračila se. Proč by svatba neměla být? Co zase té Ethel přeletělo přes nos? Narážela na smrt chudáka lorda Denea? Nebo si vzpomněla na vlastního mládence, který zahynul, když ty ohavné zepelíny bombardovaly Londýn? Od té doby nebyla s Ethel kloudná řeč. Většinou mlčela, což byla velká změna oproti její předchozí prostořekosti. Ne že by jí to neprospělo. Ta holka si vždycky o sobě moc myslela a tahala se s kdekým. Přímo si koledovala o malér a kolem domu se ometalo až příliš moc uniforem. Přesto by byla kuchařka radši, kdyby měla zpět tu starou drzou Ethel než tuhle cizí dívku s kamenným výrazem – sice měla polehčující okolnosti, ale svatbu panu Davidovi kazit nebude. Podobné řeči nosí smůlu. Žádná svatba...? „Chcete ty brambory rozmačkat?“ zeptala se Emily a vyrušila ji ze zamyšlení. „Mám to udělat?“ Kuchařka se vrátila do přítomnosti. „Ani náhodou – byly by samý žmolek. Dones mi máslo. A zamíchej šťávu a vytáhni nahřáté talíře z trouby. Tu trochu polívky budou mít v sobě za chvilku.“ Edwarda mrzelo, že propásl příležitost přivítat Davidovu snoubenku do rodiny. Chtěl, aby všechno proběhlo hladce a podle pravidel, protože měl ještě v živé paměti první rozpačité setkání s rodinou Charlese Wroughtona – jak mrazivou nespokojenost tehdy dávala najevo lady Wroughtonová a někteří její příbuzní. Ale dostane příležitost Davidovu vyvolenou poznat, až se David vrátí do Francie. Oliphantovi je s Beattie budou muset pozvat na večeři a oni jim to samozřejmě oplatí. Samotný sňatek zatím nebyl na pořadu dne, 11


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 12

protože David dosud neměl z čeho manželku uživit. Svatba byla tedy natolik vzdálená, že i zasnoubení nejstaršího syna připadalo Edwardovi v porovnání s válkou téměř nepodstatné. Večer měl schůzku na ministerstvu financí, ale nejprve se zastavil v klubu na večeři. Setkal se zde s lordem Forbessonem z ministerstva války, který na tom byl podobně, a tak šli do jídelny společně. Hovořili o počasí. „Aspoň na pár týdnů můžeme na zepelíny zapomenout,“ soudil lord Forbesson a přitom prohlížel jídelní lístek. „Pročpak?“ zeptal se Edward. „Úplněk je až dvacátého.“ „Ano, jistě,“ uvědomil si Edward. Zepelíny potřebovaly k navigaci měsíční světlo. „Zapomněl jsem.“ „Poslední dobou člověk sleduje měsíční fáze téměř automaticky,“ poznamenal Forbesson a pokračoval: „A s trochou štěstí bude kolem dvacátého špatné počasí. Není přece nic neskromného přát si, aby v lednu byla mlha. Nebo nějaká pěkná bouře. Ale zepelíny nejsou zase až takový problém.“ „Vyvolávají větší strach, než jaké jsou skutečné škody,“ souhlasil Edward. „Ale neřekl bych...“ „Nejsou problém pro vládu,“ vysvětlil Forbesson. „Kvůli zepelínům nám lidé nenadávají. Ale jakmile nařídíme brannou povinnost, strhne se povyk. Tohle jde úplně proti naší národní povaze. Ta naše zatracená paličatost.“ „Jak je to daleko?“ „Asquith dnes večer představí návrh zákona,“ řekl Forbesson. „Námitky opozice se neočekávají. Do měsíce bychom měli mít i souhlas krále.“ „Předpokládám, že odvody se budou týkat jenom svobodných mužů,“ podotkl Edward. „Ano, ale obávám se, že tenhle přístup nám moc dlouho nevydrží. Ve Francii máme už teď o čtyřicet tisíc mužů méně, než je potřeba, a tento rok do toho chceme pořádně šlápnout. Pokud máme doplnit potřebné stavy vojska, musíme povolat také ženáče. A tisíce z nich budou žádat výjimky: vdovci s dětmi, zaměstnanci označených válečných profesí, pastoři...“ 12


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 13

„Očekáváte, že mladíci se teď houfně pohrnou na kněze?“ zeptal se Edward pobaveně. „Ani by mě to neudivilo. Ve vymýšlení způsobů, jak se něčemu vyhnout, jsou lidé mistři.“ „Tak co bude dál?“ zajímal se Edward. „Za předpokladu, že zákon projde podle očekávaného harmonogramu, první nábory proběhnou na konci měsíce a odvedenci se musí hlásit k raportu druhého března.“ „To je rychlost.“ „Chystalo se to celé měsíce – od okamžiku, kdy bylo jasné, že Derbyho plán situaci nevyřeší. Ale vás to přece nijak nepostihne. Vaši dva starší synové se už stejně přihlásili dobrovolně a myslím, že mladší chlapci ještě nemají věk, ne?“ „Je to tak,“ přitakal Edward. „Ale můj tajemník má dvacet osm.“ „Chápu,“ řekl Forbesson. Věděl, jak moc si Edward Warrena cení. „Smůla.“ Edward se dostal domů až velmi pozdě – od chvíle, kdy válka nabrala na tempu, se to stávalo stále častěji. Služebnictvo už odešlo spát, ale u vchodu nechali rozsvíceno, takže neměl problém si odemknout a dostat se do domu. Nakoukl do salonu, oheň v krbu už byl zakrytý, ale byly tam pro něj nachystané sendviče přikryté ubrouskem, aby neokoraly. Edward však neměl hlad. Ztěžka se vlekl po schodech nahoru. Měl za sebou dlouhý den. Jednání na ministerstvu financí mu dalo zabrat. Válka byla nákladná a najít přijatené způsoby, jak vybrat peníze, vyžadovalo hodně přemýšlení a plánování. Lampička na jeho nočním stolku svítila, ale Beattie podle všeho už spala. Šel se tedy převléknout do šatny, aby ji nerušil. Ale když se vrátil a vklouzl do postele, všiml si, že je vzhůru a hledí do stropu. Vzpomněl si na to, na co hned ráno po odchodu z domu zapomněl: že dnes k nim přišla na návštěvu Davidova snoubenka. Beattie trápilo, že David strávil dovolenku s Oliphantovými a vlastní rodině věnoval pouze jeden den. K Davidovi měla speciální vztah a Edward musel kolem něj našlapovat hodně opatrně. „Mrzí mě, že jsem návštěvu propásl,“ ozval se. „Všechno v pořádku? Co slečna Oliphantová?“ 13


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 14

Beattie odpověděla po dlouhé pauze. „Je to hezké děvče,“ řekla neurčitě. Znělo to trochu jako odsudek. Edward se díval do manželčiny nečitelné tváře a snažil se odhadnout, co jí vadí. „Neumí se chovat? Líbila se ti?“ „Samozřejmě že se umí chovat,“ odpověděla Beattie, ale druhé otázce se vyhnula. Život ji naučil za všech okolností udržet city pod kontrolou a zachovat bezvýraznou tvář, z níž se nedalo nic poznat. Dnes při obědě se jí to hodilo. Celou dobu se usmívala a přátelsky se Sofií Oliphantovou konverzovala, ale v nitru pěnila. Proč Davida okouzlila zrovna tak tuctová dívka? Jiní muži, obyčejnější, samozřejmě chtěli mít doma dekorativní loutku. Tahle dívka měla pěknou tvářičku, byla mladá a dobře vychovaná – ale to bylo všechno. Jak se mohl její milovaný, drahocenný syn zahodit s takovou bezduchou panenkou? Byl tak mladý, ani mu nebylo dvacet dva, a už se do konce života připoutal k dívce, která nikdy nepochopí, jakou udělala výhru. Sofie se usmívala a vypadala skromně a plaše. Beattie za jejími vybranými způsoby cítila vliv nepřítomné drahé guvernantky. Sofie vždycky udělá správnou věc. Jednou se nepochybně skromně a plaše zeptá, jestli by jí nemohla říkat „matko“, a Beattie bude v pokušení zakroutit jí tou její labutí šíjí. Věděla, že by měla být vděčná. V Northcotu znala dvě rodiny, jejichž synové padli. David se vrátil bez jediného škrábnutí. Ale vrátil se k ní. Od tohoto okamžiku bude Sofie dostávat lásku, která původně patřila Beattie. Se Sofií bude David trávit čas a jí bude dávat přednost. Beattie to snášela velmi špatně – ještě hůř proto, že se neměla komu se se svými pocity svěřit, protože nikdo by ji nechápal. Ani Edward ne. Všiml si, jak stiskla rty, jako kdyby chtěla potlačit slova, která se jí drala na jazyk. „Co se děje, má drahá?“ zeptal se jemně. Beattie navzdory svým nejlepším úmyslům přece jen odpověděla. „Připadá mi, že všechno skončilo.“ Nerozuměl jí. „Budeš mít přece nádhernou snachu. A časem vnoučata.“ Žádná odpověď. „Ve skutečnosti je to začátek, ne konec.“ 14


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 15

Žádná odpověď. Zavřela oči, aby jí v nich nemohl číst. Edward zhasl lampičku, lehl si, otočil se na bok a zkusmo jí spočinul rukou na rameni. Doufal, že ho nechá, aby ji vzal do náruče a utěšil ji. Ale když se jí dotkl, otočila se k němu zády a posunula se co nejdál ke kraji postele. Její odmítnutí ho trápilo. Připadal si osamělý, a navíc si o ni dělal starosti. Ležel bez hnutí, aby o ni nezavadil, protože věděl, že o fyzický kontakt nestojí. Navzdory tomu, že měl za sebou namáhavý den, trvalo dlouho, než usnul. Beattie určitě také nespala, ale zřejmě pro ni nemohl nic udělat – ani pro sebe. Bobby se prodíral davem v hospodě Lamb and Flag v St. Giles. Opatrně si chránil svou pintu piva před lokty ostatních návštěvníků a vyhlížel kamaráda Horseyho, kterému se říkalo Dobbin. Vzápětí ho zahlédl – byl usazený v jednom z těch útulných výklenků, které byly pro tuto hospodu typické. Přišel o něco dřív jako vždycky a držel místo. Starý dobrý Dobbin, na něj bylo spolehnutí. „Ahoj, Dobe! Tak tady jsi, kamaráde. Uvědomuješ si vůbec, že sedíš na místě, na kterém Thomas Hardy psal Neblahého Judu?“ Dobbin se zarazil. „Vážně? Zrovna tady?“ „Nemám tušení,“ přiznal Bobby. „Ale ty jsi byl vždycky takový šprt a pálilo ti to, tak jsem předpokládal, že si právě tohle místo vybereš.“ „O tom nic nevím. Jenom mi připadalo, že tady bude míň rušno než u Bird and Baby,“ vysvětloval Dobbin. To bylo mezi studenty lidové označení pro hospodu Eagle and Child. „To by mělo,“ souhlasil Bobby. „Tam se chodí zkárovat mazáci z koleje St. John.“ „Zkárovat?“ Dobbin pohoršeně povytáhl obočí nad výběrem jeho slov. Bobby si sedl naproti němu. „Víš, co znamená zkárovat, ne?“ dobíral si ho. „To je, když člověk hodně vypije, ale většina z toho nakonec skončí na podlaze.“ Zvesela praštil kamaráda do ramene. „Tak rád tě zase vidím! Byla to celá věčnost.“ Byli nejlepší „kámoši“ už od školy, ale po příchodu do Oxfordu se jejich cesty rozdělily. Bobby zamířil do Balliolu a Dobbin do 15


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 16

Brasenose. Potom se Bobby přihlásil jako dobrovolník do armády, strávil tři měsíce ve výcvikovém táboře na velmi mrazivém návrší v Surrey a pak ho převeleli do důstojnické přípravky. Ta shodou šťastných náhod sídlila právě v jeho bývalé oxfordské koleji. „Občas tě zahlédnu někde v dálce, jak se kolem řítíš v něčím autě,“ řekl Dobbin. „A dlužno dodat, že je kolem toho vždycky pořádný bengál.“ „Bengál je na tom největší zábava,“ odpověděl Bobby a důkladně si Dobbina prohlížel. A Dobbin jeho. Bobbyho píchlo u srdce – s Dobem byli ve škole nerozluční jako dva bratři a nyní jako by se odcizili. Dobbin zřejmě myslel na něco podobného, protože poznamenal: „Změnil ses.“ „Vážně? Připadám si úplně stejně.“ Dobbin zavrtěl hlavou. „Asi ti to tak připadá, ale nejsi. Působíš o hodně starší.“ „To je tím pivem a cigaretami. Spořádám jich kvanta. Ty taky vypadáš starší. Asi vším tím šrocením.“ Usmál se. „Pro brasendoské hlavouny muselo být překvapení, že se v jejich středu místo dalšího urostlého svalovce zjevil skutečný učenec.“ „Ty se pořád tváříš, jako bych byl padavka,“ stěžoval si Dobbin. „Ale já jsem ve skutečnosti v kriketu docela dobrý. Zato ty jsi určitě za poslední rok a půl na hřiště ani nepáchl.“ „Měl jsem lepší věci na práci,“ řekl Bobby. Natáhl ruku a ukázal rukáv s našitým lankovým kroužkem a korunkou. „Dostal jsem frčky. Před tebou se v celé své kráse skví poručík R. D. Hunter.“ Dobbin se zatvářil podezíravě. „Je to fakt?“ „Jasně že jo. Včera to oficiálně vytiskli ve věstníku. Jsem nefalšovaný důstojník, Dobe. Co tomu říkáš?“ „Ani na chvilku jsem nepochyboval, že to zvládneš. Ty ses pro to narodil. Gratuluju.“ Potřásl si s Bobbym přes stůl rukou. „A jak bude tvoje báječná kariéra pokračovat dál? Zpátky k pluku Middlesex Rifles?“ „Vzpomínáš, jak jsme pořád řešili, co budeme dělat, až vystudujeme Oxford?“ zeptal se Bobby. „Tvrdil jsi, že chceš být akrobatem na visuté hrazdě.“ 16


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 17

Bobby přikývl. „A teď mě čeká druhá nejlepší možnost po téhle. Přidělili mě ke Královskému leteckému sboru. Už zítra začínám s výcvikem.“ „K letectvu?“ vyjekl Dobbin, ale vzápětí se usmál. „No, mělo mě to napadnout hned. V tomhle jsi přeborník – lítat s hlavou v oblacích.“ „A z výšky se koukat na plahočící se pěšáky zalezlé v zákopech.“ Snížil řádně hladinu ve sklenici a dodal: „Určitě si teď přeješ, abys taky narukoval.“ „To by mi táta nikdy nedovolil.“ „Můj taky ne – proto jsem se dopředu neptal.“ „Nejsem jako ty. Ty sis nikdy nedělal hlavu s následky, ale kdykoli po mně fotřík loupne očima, scvrknu se jako zasolený slimák. Nemůžu si pomoct.“ Sklopil oči. „Asi nemám dost kuráže.“ „Kuráže máš dost,“ hájil Bobby okamžitě kamaráda. „Ale moc o všem přemýšlíš, takže vidíš dopředu, co hrozného se může stát. Já jsem na takové úvahy moc natvrdlý.“ Dobbin se usmál. „Dobře víš, že to není pravda. A podle toho, co jsem slyšel, už na tom teď stejně nezáleží,“ zvážněl. „K tobě se ty zprávy taky donesly, ne? Chystají se povinné odvody.“ Bobby přikývl a soucitně se na kamaráda zadíval. „Náš velící říká, že za pár týdnů začnou povolávat první. Je mi to líto, Dobe.“ Připadalo mu, že musí být hrozné, když člověk do armády jde povinně, a ne dobrovolně. Nebyl si jistý, jestli by se Dobbin přihlásil sám od sebe, i kdyby mu to otec nezakázal. Dobbin byl klasický knihomol, ať už si o svých kriketových dovednostech říkal, co chtěl. Ustavičně nad něčím dumal. Bobby si ho nedovedl představit, jak s puškou v ruce střílí frice. Radši by s nimi probíral Kanta a Nietzscheho. „Všichni musíme přiložit ruku k dílu,“ řekl Dobbin rezignovaně. „To je mi jasné. Jenom se bojím, že armáda to se mnou moc nevyhraje. Dobře víš, že mám obě ruce levé. Nejspíš omylem zastřelím vlastního velitele.“ „Tohle tě odnaučí hned na začátku výcviku,“ odbyl to Bobby zlehka. „A až budeš mít základy za sebou, co kdyby ses přihlásil k letectvu jako já? Budeš sice ve výcviku časově trochu pozadu, ale 17


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 18

nakonec bychom možná mohli skončit ve stejné jednotce a letci si nedělají takovou hlavu s vojenským drilem a šaržemi. Aspoň podle toho, co jsem slyšel. A v zákopech by se ti určitě nelíbilo. Samé bláto. Flanderské bahno škodí záložkám na kalhotách.“ Dobbin zavrtěl hlavou. „Kdepak, ze mě pilot nikdy nebude. Nemám dobrý zrak.“ Když viděl, že chce Bobby protestovat, předběhl ho a nutil se do veselého tónu: „A já stejně nejsem na pilota dost reprezentativní. Ještě bych vám kazil průměr. Půjdu, kam mě pošlou, a tam se mnou musí vydržet. Co bude teď? Zůstáváš v Oxfordu?“ Bobby poznal narážku a bylo jasné, že kamarád chce změnit téma. Z nějakého záhadného důvodu ho Dobbinův postoj zlobil, ale vlastně netušil proč. Typy, jako je Dobbin, válka obvykle semele. „Ne, zítra odjíždíme. Proto jsem tě chtěl dnes vidět. Včera jsem se byl hlásit na ministerstvu letectví a nějaký bodrý kapitán tam na mě všechno vybalil. Zítra se přesunu do Školy vojenského letectví v Readingu. Tam absolvuju základní, zhruba čtyřtýdenní pozemní výcvik, a pokud ze sebe neudělám úplného trotla, převelí mě do letecké školy a konečně se vznesu do vzduchu.“ „A kdy se z tebe stane opravdový pilot?“ „Letecký výcvik trvá zhruba tři měsíce, záleží na tom, jak to člověku jde – jestli je jako ryba ve vodě, nebo slon v porcelánu.“ „Tebe tipuju na rybu. A potom? Francie?“ „S největší pravděpodobností ano. Na východě se taky lítá, ale tam je spíš domobrana, největší potřeba letců je samozřejmě na západní frontě. Takže zhruba v květnu nebo v červnu se budu já chodit zkárovat do estaminets a ... mesdemoiselles, dejte si pozor.“ „Když už o tom mluvíme...,“ řekl Dobbin a potlačil záchvěv závisti, který byl trochu nečekaný, protože do Francie se mu vlastně vůbec nechtělo. Rozhodně ne za takových okolností. Možná v dobách míru vyrazit za kulturou, navštívit muzea, historické památky nebo galerie, ale v uniformě a s puškou přes rameno? Non, merci! „O čem?“ pobídl ho Bobby. „O mesdemoiselles. Kolik dívčích srdcí jsi v poslední době dokázal zlomit?“ 18


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 19

„Já? Ani jedno. Neměl jsem vůbec čas. Ale předpokládám, že u letectva není tak tuhá disciplína a volného času bude víc, takže na to možná brzy dojde. Co ty?“ Dobbin zrudl. „No,“ začal opatrně, „je tady jedna dívka...“ „Ty divochu!“ „Nic takového,“ bránil se Dobbin spěšně. „Je to velmi milá mladá dáma, která studuje anglickou literaturu na Somervillu. Jmenuje se Mary Talbotová. Její bratr chodí na Brasenose a seznámil jsem se s ní, když ve svém pokoji pořádal čajový dýchánek. Všechno ve vší počestnosti.“ „O tom nepochybuju. Je pěkná?“ Dobbin se zajíkl. „Pěkná? Je... je...“ „Překrásná jako anděl,“ doplnil za něj Bobby. „Ano, přesně tak,“ přitakal Dobbin. „Má tmavé vlasy, nádherné tmavé oči a takový jemný oduševnělý výraz v obličeji.“ „Dobe, ty jsi v tom až po uši,“ zvážněl Bobby. „Nechápu, co na mně vidí.“ „Může být šťastná, že tě má. Vlastně bych ji velmi rád poznal, abych se ujistil, že si tě zaslouží.“ „Řekl jsem jí, že kdybys měl čas, tak bych tě představil. Čeká v botanické zahradě.“ „V tuhle roční dobu?“ „Ve skleníku je teplo,“ ujistil ho Dobbin. Když Bobby nastoupil nazítří ráno do vlaku směr Reading, byl zamyšlený. Slečna Talbotová na něj udělala dojem. Všichni tři se zhruba hodinu procházeli ve vyhřátém skleníku a do prosklené střechy mezitím bubnoval lednový déšť. Hovořili o Rupertu Brookovi, o Websterovi a alžbětinském divadle – o válce nepadlo ani slovo. Dívka odpovídala Dobbinovu popisu: bylá hezká a vyzařovala z ní klidná neokázalá krása, která na Bobbyho zapůsobila. Čišela z ní síla a důstojnost, hovořila upřímně a s takovou přímočarostí, až občas málem zapomínal, že mluví se ženou. Nezkoušela na něj žádné triky, flirtování ani pošetilosti. Bobby zjistil, že Dobbinovi trochu závidí. Takovou ženu nikdy nepoznal – ženu, která by mohla být i jeho kamarádka. 19


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 20

Vraceli se pak společně, schovaní pod Dobbinovým obřím deštníkem, a doprovodili ji až ke vchodu do Orielu. (Somervillské budovy přiléhaly k Radcliffské nemocnici, proto je hned na začátku roku 1915 zabralo ministerstvo války a přeměnilo je na vojenskou nemocnici, studenti se přesunuli do Orielu.) Znovu se setkali později na večeři ve Florence Restaurant a v zájmu zachování slušnosti se k nim přidal i její bratr, takže večeřeli ve čtyřech. Dobře se bavili a dívka ukázala, že se umí i smát, ačkoliv Bobby vycítil, že má spíš vážnou povahu, což ho přimělo trochu ztlumit vlastní prostořekost. Během konverzace se zjistilo, že Mary mezi přednáškami pomáhá v nemocnici. Díky svým klidným a jemným způsobům to nepochybně byla skvělá ošetřovatelka. Zatímco ho vlak pozvolným tempem, tak typickým pro válečné časy, vezl k jeho novému životu, Bobby přemýšlel, jaké to asi je, získat lásku takové ženy. Uvažoval o tom, co se s nimi všemi v následujících měsících a letech stane. Dobbin dostane povolávací rozkaz, nastoupí do armády a dívce nezbude než zůstat doma a dělat si starosti. Zasnoubí se, než Dob narukuje? Dělalo to hodně mladíků. Někteří z jeho regimentu byli dokonce už ženatí. Dobovi jeho štěstí přál, ale na druhou stranu by s ním nikdy neměnil, pokud by to znamenalo, že by nemohl létat. Létat! Tohle samo o sobě bylo natolik vzrušující, že prozatím nic jiného nepotřeboval. Všechno ostatní počká do konce války.

20


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 21

Nový policejní zákon se právě projednával v Parlamentu a sufražetky a jejich sympatizanti projevovali značné vzrušení, protože obsahoval i klauzule ohledně ženských policejních sborů. Poslanec Frank W. Perkins bojoval za to, aby ženy mohly být jmenované, skládaly přísahu a měly pravomoc zatýkat stejně jako muži. Podporovala ho i církev. A někteří služebně starší policisté, dokonce jeden vrchní konstábl, prohlašovali, že ženy policistky na ulici odvedly velký kus práce. „Taky bych řekla,“ poznamenala Edwardova sestra Laura ke své kamarádce Louise, „ale rozhodně to nebylo jednoduché.“ Zrovna se chystaly ven. „A teď mi to připadá ještě těžší,“ povzdechla si Louisa a snažila se zkrotit neposedné vlasy do účesu, který by se hodil pro ženu policistku. „Nezdá se ti, že poslední dobou jsou výtržníci méně zdvořilí a ochotní spolupracovat, než když jsme začínaly?“ „Jednoduše si na nás zvykli,“ usoudila Laura. „Víc si víc troufají. Zvláště ženy. Teď, když jsou jejich muži pryč, jsou jako utržené z řetězu.“ „Možná máš pravdu,“ přitakala Laura. „Řekla bych, že válka odbourala jisté přirozené zábrany. Nebýt odznaku a pásky na rukávu, asi by nás úplně ignorovaly. Jak nám to onehdy říkal seržant? Když požádáte skupinku čumilů, aby se rozešli, už se neohlížejte, jestli vás poslechli.“ „Ale užitečné určitě jsme,“ ujišťovala se Louisa. „Zvláště při jednání s dětmi. Ti dva malí chudáčci tehdy v noci!“ Narazily na dva bratry ve věku asi osmi a devíti let, jak po jedenácté hodině v noci 21


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 22

prodávají na rohu ulice noviny. Ani jeden z nich neměl ponožky ani boty, oblečení se na nich rozpadalo a rozhodně se nehodilo do lednové noci. Laura potřásla hlavou. „Nevím, jak jim pomohlo, že jsme je vykázaly z ulice. Však jsi viděla jejich domov. Žádný oheň ani jídlo, matka někde venku za prací, otec kdoví kde. A ty dva jsme přistihli, ale kolik takových dětí se potlouká po městě? Tucty, nebo spíš stovky se jich po nocích toulá venku.“ „Měly by se o ně starat dobročinné spolky,“ prohlásila Louisa a konečně si na kudrnaté vlasy připevnila klobouk. „Ohlídat je večer, když jejich rodiče nejsou doma. Třeba je shromáždit v obecním sále, kde by se ohřály, dostaly trochu jídla a věnovaly se něčemu užitečnému. Něco jako nedělní škola, ale ne jenom v neděli.“ „To je dobrý nápad,“ ocenila Laura. „Stačí ho jen uskutečnit.“ Louisa se zamyslela. „Možná bychom mohly...“ „Nemáme čas. Práce volá,“ přerušila ji rychle Laura. „Chtěla jsem říct, že bychom to možná mohly někomu navrhnout. Tak, hotovo.“ Zadívala se na sebe do zrcadla a udělala obličej. „Líp už to nešlo.“ Laura jí položila ruku na paži. „Vím, že musíme řešit různé nepříjemnosti a nechutnosti, ale je to naše povinnost. Pokud bychom se jí vyhýbaly, jenom bychom nahrály těm, kteří říkají, že ženy nedokážou totéž co muži.“ Laura s Louisou se jako obvykle vydaly na obchůzku po Charing Cross a naštěstí se k nim přidal konstábl, jehož už znaly a který zapojení žen do policie schvaloval. Po chvíli v jedné uličce narazili na polonahého mladíka, který se opíral o popelnici a za ním se nakláněl starší muž. Páchali čin, za nějž je konstábl Perry okamžitě zatkl oba dva. Laura s Louisou byly naprosto v šoku, nikdy je nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Konstábl jim zachmuřeně vysvětlil, že v Londýně nejde vůbec o nic neobvyklého. Avšak zhruba třetinu těchto případů obecného pohoršení zamítnou porotci – právě proto, že ani oni nevěří, že by se podobné věci mohly dít. 22


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 23

„Ale když to vy dvě dosvědčíte,“ pokračoval, „změní se to. Pokud řeknete, že jste to viděly na vlastní oči, musí vám uvěřit.“ Navzdory tomu, že se jim to příčilo, nakonec souhlasily s tím, že půjdou svědčit. Byla to očividně jejich povinnost – jejich velká příležitost podpořit boj za ženská práva. Této myšlenky se držely, když se staženým žaludkem mířily k městskému soudu. Perry na ně venku čekal a obě si důkladně prohlédl. „Elegantní, to bude fungovat. Ale vypadáte nervózně.“ „Je to pro nás nová zkušenost,“ řekla Laura. „U soudu jste už přece byly,“ podotkl Perry. „Ale jenom jako diváci, ne na lavici svědků,“ vysvětlila Laura. „Pokud vám vadí povaha spáchaného činu, tak vás můžu ujistit, že nejhorší máte za sebou – v první řadě vidět ty dva darebáky v akci,“ řekl Perry laskavě. „Já vím,“ souhlasila Laura, „ale stejně se mi příčí o tom mluvit.“ „Konat svou povinnost není nikdy lehké,“ připomněl jim Perry. „Jednoduše si pomyslete: Tito muži porušili zákon a je třeba zjednat spravedlnost. Nesoustřeďte se na to, co provedli, hlavní je, že je to proti zákonu. Stejně jako kapesní krádež.“ „Vykrádání kapes,“ zaradovala se Laura. „Ano, přesně tak na to budu myslet. My... jsme připravené a odhodlané konat svou povinnost. Půjdeme?“ Neuvědomily si však, že do soudní síně je pustí teprve tehdy, až je předvolají. Seděly tedy venku na tvrdé lavici s ostatními svědky – většinou šlo o ustrašené chudě oblečené lidi. Na ženy ve stejnokroji s koženým páskem přes prsa a černým plstěným kloboukem na hlavě, jimž přes prsa visel stříbrný řetěz s píšťalkou, hleděli podezíravě nebo s vykulenýma očima. „Proč jste tady?“ odvážila se jich zeptat jedna z žen. „O tom nesmíme mluvit,“ prohlásila Laura pevně. „No tohle,“ zafuněla žena a Laura si nebyla jistá, jestli ji urazila, nebo na ni udělala dojem. Čekaly... a čekaly. Nakonec Louisa zašeptala: „Tak teď jsem už vážně nervózní.“ „A já jsem dostala hrozný hlad,“ opáčila Laura. „Snad nás brzy zavolají.“ 23


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 24

Ale místo soudního zřízence, který by je uvedl do soudní síně, se objevil konstábl Perry. Vyšel ven a mračil se. „Bez šance,“ prohlásil. „Ten starý paprika to nedopustí.“ „Cože? Kdo?“ „Soudce Parsons. Když jsem mu oznámil, že mám očité svědky, poskočil radostí. Ale jakmile zjistil, že jsou to policistky, zrudl a myslel jsem, že to s ním sekne. Ženy? vyjekl. V takovém případě? Je naprosto vyloučeno, aby ženy figurovaly v tak ostudné záležitosti, prohlásil. Vysvětlil jsem mu, že jste si dobře vědomy závažnosti spáchaného činu a že ochotně, přímo dychtivě toužíte svědčit, ale zrudl ještě víc a povídá: Dokud jsem tady já, žádná žena nebude v soudní síni, když se projednávají tak ohavné případy, natož aby o nich hovořila. Jsem zhrozen, že vůbec chtějí vypovídat. Člověk by si pomyslel, že se v nich vzbouří přirozená delikátnost.“ Perry omluvně pokrčil rameny. „Takže z toho nic nebude. Promiňte, dámy.“ „A co dál?“ zajímala se Laura. Na jednu stranu se jí ulevilo, ale zároveň byla i rozhořčení a zklamaná. „No, ti dva buzíci opakovali, že jsou nevinní, takže případ půjde před korunní soud,“ vysvětloval Perry. „Jejich právník jim zřejmě řekl, že mají velkou šanci vyklouznout, tak to zkoušejí.“ „A mohly bychom svědčit před korunním soudem?“ chtěla vědět Laura. „Těžko říct. V soudní síni vládne soudce, takže jestli bude chtít, abyste svědčily, tak budete. Můžu vám jenom doporučit, aby vaše nadřízená..., jakže se jmenuje? Slečna Dawsonová?... Aby to trošku rozmázla.“ „To asi moc nepomůže,“ prohlásila Louisa sklíčeně. „Ale no tak, dámy,“ chlácholil je Perry. „Nesmíte se tak lehce vzdávat. Hodně z nás vám fandí.“ „Ale hodně je i proti nám,“ připomněla mu Laura. „Počínaje právní komorou.“ „Možná, ale pokud by to pomohlo usvědčit viníky – a to by určitě pomohlo – potom vrchní konstáblové budou stát při vás. Mimochodem nikdo netvrdil, že to bude jednoduché, no ne? Vy, dámy, bojujete za zcela nový svět. Ale už se musím vrátit zpátky – projednává se další případ. Jste v pořádku?“ 24


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 25

„Ano, děkujeme, my si poradíme,“ řekla Laura. Nechaly ho tam a vydaly se chodbou k východu. Venku opět pršelo. „To byla ale fraška,“ utrousila Laura. „Občas mě napadá, jestli to má vůbec nějaký smysl.“ „Obrnila jsem se a vnitřně se připravila svědčit,“ stěžovala si Louisa. „Pak jsem na lavici vyseděla důlek a nakonec mě pošlou domů?“ Otočila se pod deštníkem na svou kamarádku. „A co teď?“ „Myslíš přímo teď? Asi bychom se mohly najíst. Podívej, tamhle je hezká kavárnička. Co kdybychom si daly čaj a sendvič?“ „Ty jsi vždycky takový pragmatik,“ pousmála se Louisa. Odmlčela se, dokud se neposadily a neobjednaly si jídlo. Potom poznamenala: „Zdá se mi to, nebo tvoje nadšení pro policejní práci poněkud ochladlo?“ Laura zaváhala. „Máš mě přečtenou. Opravdu jsem poslední dobou trochu otrávená. Řešit opilé vojáky, drzé prostitutky a ztracené děti je záslužná činnost, ale mám pocit, že s válkou to nemá žádnou přímou souvislost.“ „No, možná nepřispíváme přímo k vítězství, ale přinejmenším pomáháme prosadit rovnoprávnost,“ upozornila ji Louisa. „Udělaly jsme dojem dokonce i na zapřisáhlé militantky. Onehdy jsem s jednou z nich mluvila – s Milly Hattersleyovou. Ty jsi ji, myslím, taky jednou potkala u lady Frances Webberové.“ „Baculatá žena s překvapivě orlím nosem?“ „Ano, to je ona. Je to v podstatě hodná žena, opravdu, jenom je pro naši věc fanaticky zapálená. Prý si nemyslela, že to v sobě mám, ale měla bych být pyšná na to, čeho jsem dosáhla.“ „Militantky mají výsledky, o kterých si nám může jenom snít,“ podotkla Laura. „Přinejmenším mohou mluvit v soudní síni.“ Nyní se usmála Louisa. „Ale na špatné straně soudcovské lavice a smí říct pouze nevinen.“ „Já vím, nevšímej si mě,“ omlouvala se Laura. „Jsem jenom naštvaná, že nám to nevyšlo. Tady se nese čaj. A sendviče vypadají vážně dobře.“ Odsunula téma stranou a při jídle mluvily o něčem jiném. Ale Louisa občas vrhla na kamarádku postranní pohled a byla si jistá, 25


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 26

že se k tématu ještě někdy vrátí. Jakmile Lauru popadl neklid, nikdy se nedalo říct, co vymyslí příště. Šedivé lednové počasí přinášelo obecně špatnou náladu. Diana toužila po změně – po nějaké činnosti, prostě po čemkoli, co by ji vytrhlo z ubíjející rutiny. Když Charles padl, ztratila životní cíl a s tím i schopnost cítit spontánní radost. Předtím se snažila najít nejlepší možnou partii a obklopit se nápadníky byl tedy i prostředek ke splnění jejího úkolu. Když se jí podařilo získat vikomta Denea, měla triumfální pocit, jako kdyby vyhrála nejvyšší cenu. Zpětně se za svou povrchnost styděla, přestože na svou omluvu mohla říct, že většina dívek jejího postavení by uvažovala stejně. Ale jakmile získala Charlesovu lásku, pochopila a ocenila jeho kvality a také si uvědomila, jaká to pro ni byla čest, že se do ní zamiloval. Ona se nejprve zamilovala do jeho prestižního společenského postavení, teprve posléze přímo do něj. Čím víc ho poznávala, tím víc sama rostla, a když ho ztratila, připadalo jí to jako krutá nespravedlnost. Život, na který se připravovali, ani nestihli ochutnat a začít. Po Charlesově smrti se mezi ní a jeho matkou lady Wroughtonovou vytvořil zvláštní vztah. Nedalo se to nazvat přátelstvím, protože mezi nimi panovaly příliš velké rozdíly, ale hraběnka si ji jednou pozvala na čaj do Dene Parku a od té doby se z toho stalo pravidlo. Hraběnka hovořila o Charlesovi a Diana byla ráda, že má možnost více nahlédnout do života svého snoubence předtím, než ho poznala. A zároveň jí i samotná hraběnka, která se obvykle skrývala za maskou chladné povýšenosti, připadala lidštější. Schůzky skončily o Vánocích, protože hrabě a hraběnka odjeli do Sandringhamu, ale lady Wroughtonová se s ní domluvila dopředu na konkrétní datum v novém roce. V dohodnutý den kráčela Diana do Dene Parku, déšť jí bubnoval do deštníku a z holých větví stékaly stružky vody. Vysoká zvěř v parku se někam ztratila a dokonce i ptáci se ukryli. Uplakané počasí Dianinu smutnou náladu nijak nezlepšilo. Když dorazila k domu, hlavní dveře byly zavřené a trvalo dlouhou dobu, než jí přišel otevřít velmi nervózní mladý lokaj. Očividně vůbec netušil, 26


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 27

co má říct, tak začala sama. „Jsem slečna Hunterová a jdu navštívit lady Wroughtonovou,“ pronesla a překročila přes práh, takže musel ucouvnout a vpustit ji dovnitř. Chlapec zrudl ještě víc a ošíval se. „Ale její lordstvo není doma, slečno,“ vysoukal ze sebe. Podobné odmítnutí by ji před pár měsíci proměnilo v uzlíček nervů, ale nyní už měla větší sebevědomí. „Jsem očekávána,“ prohlásila pevně. Chlapec polkl, zatěkal očima doleva a doprava, jako kdyby hledal únikovou cestu. Hlas mu přeskočil do fistule, když ze sebe vyrazil: „Tudy, slečno.“ K jejímu překvapení ji zavedl do obrazové galerie a požádal ji: „Prosím počkejte tady,“ a spěšně se odporoučel. Na stěnách galerie visely v řadách obrazy – většinou rodinné portréty – a stály tam i vysoké regály, protože tato část domu sloužila také jako knihovna. Diana přemýšlela, kdo tomu chlapci namluvil, že hosty ve velkém sídle je třeba napřed zavést do knihovny. Zřejmě si teď běžel pro radu k někomu ze služebně starších sluhů. Bylo to nepříjemné, zvláště když se tady netopilo, takže v místnosti byla lezavá zima. Bývalo to i Charlesovo oblíbené místo, kam chodil přemýšlet, číst a pracovat, a tehdy tady vždycky hořel oheň. Nyní však bylo příliš zima, aby zůstala sedět, a tak se jen procházela, prohlížela si portréty a četla názvy knih. Tady si připadala Charlesovi nablízku, dovedla si ho představit, jak sedí u stolu a řeší provozní záležitosti, nebo je zabořený ve velkém křesle u krbu a čte si. Právě tady v galerii ji požádal o ruku. A tady, přesně na tomto místě, ji políbil – její první polibek. Dočká se někdy dalšího? Bylo jí dvacet, skoro dvacet jedna, a připadalo jí, že její život skončil. Portréty si ji měřily vážným pohledem. Kdyby Charles žil, byla by to teď i její rodina. Jednoho dne by se stala paní tohoto sídla, jí by se zodpovídalo veškeré služebnictvo a chodilo si k ní pro příkazy. Vládla by tu jako královna ve svém království s Charlesem po boku a malými princeznami a princi nahoře v dětských pokojích. Nyní však byla jen pouhá návštěvnice, kterou klidně nechají stát v nevytopené místnosti. 27


ZemeMychSnuKor2.qxp_HarrodPokus1 17.09.19 9:09 Stránka 28

Na vzdáleném konci galerie se ozvalo cvaknutí, jak někdo otvíral dveře. Otočila se a s údivem viděla, že to je Charlesův bratr Rupert. Když se potkali poprvé, choval se k ní nesmírně hrubě a urážlivě – a Diana vůbec nechápala, co mu provedla. Později, když Charles odjel do Francie, se změnil – a když tehdy byla na návštěvě v Londýně, byl opravdu pozorný, ale ona jeho proměně nikdy nedůvěřovala. Podezírala ho, že se jenom snaží ji obelstít a pak ji zesměšnit. Teď si ho měřila obezřetným pohledem a snažila se odhadnout, jakou má dnes náladu – jestli bude jedovatě jízlivý, nebo naopak ji zahrne svým uhlazeným šarmem. „Slečno Hunterová, co tady děláte?“ zeptal se. Diana zapátrala pohledem v jeho obličeji, jestli na ni nechystá nějakou past. Pozoroval ji. Nebo přesněji řečeno si ji pronikavě prohlížel. Pokoušel se odhalit nějaký nedostatek v jejím oblečení nebo chování? Cítila, jak jí rudnou tváře. „Přišla jsem navštívit lady Wroughtonovou,“ odpověděla. „Zřejmě došlo k nedorozumění,“ pokračoval Rupert. „Matka není doma.“ Diana vzdorovitě zdvihla hlavu. „To už mi řekl lokaj. Ale lady Wroughtonová si se mnou domluvila schůzku. Jsme dohodnuté dopředu. Určitě se nepletu, věřte mi.“ „Moc se omlouvám,“ trval na svém Rupert. „Ale matka opravdu není doma. Od Vánoc se tu ani neukázala. Ze Sandringhamu odjeli s otcem do Skotska. Jsem tady jenom já a zítra odjíždím do Londýna.“ Dianu jeho odpověď dost zaskočila a připadala si jako hlupák. Hraběnce očividně nestála ani za to, aby schůzku zrušila. Diana netušila, co by měla říct, aby nezavdala Rupertovi důvod se jí zase vysmívat. Když se mlčení protahovalo, Rupert pokračoval trochu přívětivěji. „Mrzí mě to. Zřejmě zapomněla říct Audenovi, aby jí schůzku zapsal do diáře.“ Diana měla pocit, že v jeho hlase slyší škodolibost. „Nic se nestalo,“ řekla tedy krátce a potěšilo ji, že dokáže mluvit tak chladně a povzneseně. 28

Profile for Knižní klub

0040910  

0040910