0040862

V KONTEXTU

PŘÍSTUP

Dualismus mysli a těla PŘEDTÍM

4. stol. př. Kr. Řecký filozof Platón tvrdí, že tělo je z materiálního světa, ale duše či mysl z nesmrtelného světa idejí.

4. stol. př. Kr. Řecký filozof Aristotelés říká, že duše a tělo jsou neoddělitelné: duše je skutečností těla.

POTOM

1710 Angloirský filozof George Berkeley v Pojednání o principech lidského poznání prohlašuje, že těleso existuje pouze jako vnímané myslí.

1904 Americký filozof a psycholog William James v eseji Existuje vědomí?

tvrdí, že vědomí není oddělenou entitou, nýbrž funkcí individuálních zkušeností.

V TOMTO STROJI JE MYSLÍCÍ DUŠE

RENÉ DESCARTES (1596–1650)

Mysl a tělo jsou oddělené

Mysl (či „duše“) je nemateriální, ale její místo je v mozku v šišince mozkové.

Tělo je materiální mechanický stroj

Mysl může ovládat fyzické tělo tím, že vyvolává proudění „animálních duchů“ nervovým systémem.

Představa, že mysl a tělo jsou oddělené a odlišné, sahá zpět až k Platónovi a k antickým Řekům, avšak prvním, kdo detailně popsal vztah mysli a těla, byl v 17. století francouzský filozof, matematik a fyzik René Descartes. V roce 1633 napsal De homine, svůj první filozofický spis, v němž popisuje dualismus mysli a těla. Nemateriální mysl či „duše“, říká Descar­

tes, sídlí v šišince mozkové a zabývá se myšlením, zatímco tělo je jako stroj, v němž operují „animální duchové“ či fluida proudící nervovým systémem a vyvolávající pohyb. Tato představa byla ve 2. století zpopularizována Galénem, který ji spojil se svou teorií tělních šťáv, ale Descartes ji jako první podrobně popsal, přičemž zdůraznil oddělení mysli a těla.

V listu francouzskému filozofovi Marinu Mersennovi Descartes vysvětluje, že šišinka mozková je „sídlem myšlení“, a musí tedy být domovem duše, „protože jedno nemůže být odděleno od druhého“. To je důležité, tvrdí Descartes, protože jinak by duše nebyla spojena s žádnou pevnou částí těla, ale pouze s psychickými duchy.

Descartes si představoval, že mysl a tělo na sebe vzájemně působí prostřednictvím animálních duchů, kteří, jak se věřilo, proudí tělem. Mysl či duše sídlící v šišince umístěné hluboko v mozku si někdy tyto pohybující se duchy uvědomuje, což vyvolává vědomý počitek. Tímto způsobem může tělo působit na mysl. Podobně může mysl ovlivnit tělo tím, že vyvolá proudění animálních duchů do konkrétní oblasti těla a iniciuje tak určitou aktivitu.

Je velký rozdíl mezi myslí a tělem.

René Descartes

Analogie k mysli

Descartes, inspirovaný francouzskými formálními zahradami ve Versailles s jejich hydraulickými zavlažovacími systémy a umně vybudovanými fontánami, popisuje animální duchy, kteří působí jako síla vody na nervy a svaly a „tímto způsobem vyvolávají pohyb ve všech částech“. Fontány byly kontrolovány správcem fontán a Descartes zde nalezl analogii k mysli. Vysvětluje to takto: „V tomto stroji je myslící duše; své hlavní sídlo má v mozku, kde sama je jako správce fontán, který musí být u nádrže, do níž vedou všechny trubky stroje, chce­li zahájit, ukončit nebo nějakým způsobem změnit jejich činnost.“

Zatímco filozofové stále diskutují o tom, zda mysl a mozek jsou entity, jež se nějakým způsobem liší, většina psychologů klade mezi mysl a činnost mozku rovnítko.

René Descartes

René Descartes se narodil v La Haye en Touraine (nynější Descartes) ve Francii. Od matky, která mu zemřela několik dnů po narození, se nakazil tuberkulózou a po celý život pak zůstal oslabený. Od osmi let byl vychováván v jezuitské koleji v La Flèche v kraji Anjou, kde si pro své slabé zdraví navykl trávit každé ráno na lůžku a věnovat se „systematické meditaci“ – o filozofii, vědě a matematice. V letech 1612 až 1628 se oddával úvahám, cestoval a psal. V roce 1649 byl pozván do Švédska, kde měl vyučovat královnu Kristinu, avšak její požadavek, aby se jí věnoval v časných ranních hodinách, vedl ve spojení s drsným klimatem ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Descartes zemřel 11. února 1650. Oficiální příčinou jeho smrti byl zápal plic, někteří historici se však domnívají, že byl otráven, aby se protestantské Kristině zabránilo konvertovat ke katolictví.

Descartes popsal šišinku mozkovou jako jedinečný orgán v mozku, ideálně umístěný pro spojení zrakových a zvukových podnětů obou očí a uší v jediný vjem.

V praktickém ohledu je však rozdílnost mezi duševním a tělesným zdravím složitou věcí: obojí je těsně spojeno, jestliže se říká, že duševní stres způsobuje tělesnou nemoc či že chemická nevyváženost ovlivňuje mozek. ■

Hlavní díla

1637 Rozprava o metodě

1662 De homine (napsáno 1633)

1647 Popis lidského těla

1649 Vášně duše

V KONTEXTU

PŘÍSTUP

Logoterapie

PŘEDTÍM

600–500 př. Kr. Indický Gautama Buddha učí, že utrpení je způsobeno touhou, pokud ji odhodíme, zmírníme tím utrpení.

458 př. Kr. Řecký antický dramatik Aischylos zkoumá ideu, že „moudrost přichází prostřednictvím utrpení“.

POTOM

Po 1950 Francouzští existenciální filozofové, např. Jean‑Paul Sartre, tvrdí, že život nemá smysl daný od Boha, ale že ho musíme sami objevit.

2003 Martin Seligman říká, že „plnohodnotný“ život zahrnuje radost, zaujetí („flow“) a smysl.

2007 Americký psycholog

Dan Gilbert vysvětluje, že lidé nejsou šťastní kvůli tomu, jak se na štěstí dívají.

UTRPENÍ PŘESTÁVÁ BÝT

UTRPENÍM

VE CHVÍLI, KDY NAJDE SVŮJ SMYSL

VIKTOR FRANKL (1905–1997)

Krátce potom, co se vídeň ský psychiatr Viktor Frankl začal věnovat prevenci sebevražd a léčbě deprese, byl v roce 1942 s ženou, bratrem a celou rodinou deporto ván do koncentračního tábora. Strávil tam tři roky, prožil mnohé hrůzy, byl svědkem utrpení a smrti všech blízkých z rodiny a nakonec vyvázl živý jako jediný. Ve své knize Člověk hledá smysl (1946), kterou sepsal v návaznosti na tyto zážitky, Frankl vysvětluje, že lidé mají dvě síly k tomu, aby se vyrov

nali s bolestnými a zdrcujícími situacemi a dokázali žít dál: je to schopnost činit vlastní rozhodnutí a svoboda postoje. Frankl zdůraz ňuje, že nejsme vydáni napospas našemu prostředí a událostem, protože jedině my diktujeme, jak nás vše ovlivní. I na utrpení lze pohlížet různě v závislosti na tom, jak si ho vykládáme.

Člověk, který nemá na světě zhola nic, může přesto žít blaženě.

Viktor Frankl

Frankl cituje případ jednoho pacienta, který trpěl smutkem nad ztrátou ženy. Frankl se ho zeptal, co by bylo, kdyby zemřel dříve on, a muž odpověděl, že by to pro jeho ženu byla velká rána. Frankl tedy poukázal na to, že byla ušetřena zármutku, ovšem pacient ho musí snášet sám. Tím, že dal zármutku smysl, učinil ho snesitelnějším: „Utrpení přestává být utrpením ve chvíli, kdy najde svůj smysl.“

Smysl je podle Frankla něco, „co musíme objevit, ne vytvářet“, a musíme ho objevit my sami. Nacházíme ho tím, že žijeme, pak především v lásce, tvorbě a ve způsobu, jakým na život nahlížíme. ■

Viz též: Rollo May 141 ■ Boris Cyrulnik 152–153 ■ Martin Seligman 200–201

V KONTEXTU

PŘÍSTUP

Existenciální psychoterapie

PŘEDTÍM

1841 Søren Kierkegaard tvrdí, že lidé si mylně vykládají křesťanskou ideologii a zneužívají vědu, aby falešně obhajovali úzkost neodvratně spojenou s bytím.

1942 Švýcarský lékař Ludwig Binswanger spojuje existenciální filozofii s psychoterapií v díle Hlavní formy a realizace lidského „pobytu“.

1942 Carl Rogers, průkopník humanistické psychologie vydává dílo Poradenství a psychoterapie.

POTOM

1980 Irvin Yalom probírá v knize Existenciální psychoterapie čtyři zásadní otázky života: smrt, svobodu, existenciální izolaci a pocit nesmyslnosti života.

BEZBOLESTNĚ SE ČLOVĚK ČLOVĚKEM NESTANE

ROLLO MAY (1909–1994)

Vpolovině 19. století filozo fové jako Martin Heideg ger, Friedrich Nietzsche a Søren Kierkegaard zpochybnili společenská dogmata a tvrdili, že lidé musejí rozšířit metody svého uvažování, aby získali komplex nější chápání lidského bytí. Hnutí se stalo známé pod názvem exis tencialismus. Pojmy jako svobodná vůle, osobní odpovědnost a způ‑ soby vnímání našich zkušeností zajímaly existencialisty nejvíce. Cílem bylo odpovědět na otázku, co je to lidská existence.

Psycholog Rollo May v díle Smysl úzkosti (1950) aplikoval prvně tento na člověka zaměřený filozo fický přístup v psychologii, proto je často označován za otce existen ciální psychologie.

Existenciální přístup

May nahlížel na život jako na spektrum lidské zkušenosti včetně utrpení jako běžné součásti života, ne jako na známky patologie. Je zřejmé, že jako lidské bytosti se snažíme vyhledávat prožitky, v nichž se budeme cítit příjemně.

Prospíváme v důvěrně známém prostředí a dáváme přednost prožitkům, které udržují naše duševní a biologické smysly v rovnováze a klidu. Tato ten‑ dence nicméně vede k tomu, že označujeme prožitky jako „dobré“ či „špatné“ v závislosti na tom, kolik pohodlí či nepohodlí mohou přinášet. May říká, že si tím pro‑ kazujeme medvědí službu, protože se bráníme procesům, které vedou k růstu a rozvoji, pokud je ovšem přijmeme jako nedílnou součást života.

May navrhuje, abychom přistupovali k životu v buddhis tickém duchu, tj. abychom přijí mali všechny prožitky stejně, aniž bychom se nepříjemnostem vyhýbali nebo je označovali za nežádoucí. Potřebujeme přijímat všechny naše „nega tivní“ pocity, a ne je potlačovat. Utrpení a zármutek nejsou pato logické jevy, které je třeba „léčit“, jsou přirozenou a podstatnou součástí našeho bytí, kromě jiného nás podněcují k osobnímu rozvoji. ■

V KONTEXTU

PŘÍSTUP

Vnímání

PŘEDTÍM

1637 René Descartes předkládá ve svém pojednání Rozprava o metodě tezi, že i když lze naše smysly oklamat, přicházíme na svět s vrozenými znalostmi.

Po 1920 Gestaltisté zkoumají vizuální vnímání a zjišťují, že máme tendenci vnímat objekty složené z více částí jako celky.

1958 Donald Broadbent využívá v knize Vnímání a komunikace výlučně kognitivní přístup k psychologii vnímání.

POTOM

Po 1986 Americký experimentální psycholog Michael Kubovy vydává Psychologii perspektivy a renesančního umění.

VNÍMÁNÍ JE ZVENČÍ ŘÍZENÁ HALUCINACE

ROGER N. SHEPARD (1929)

Filozofy a psychology odjakživa zajímalo, jak mysl využívá všechny ty informace přicházející z vnějšího světa. Jak vlastně zpracováváme informace získané prostřednictvím smyslů? Počátkem 70. let přichází matematik a kognitivní psycholog Roger N. Shepard s novou teorií, jak mozek zpracovává senzorická data.

Shepard tvrdí, že mozek nejenom zpracovává senzorická data, ale také z nich vytváří logické závěry na základě modelu fyzikálního světa, v němž vizualizujeme předměty ve třech dimenzích. V experimentu, kterým to chtěl dokázat, měli účastníci za úkol zjistit, zdali jsou dva stoly – každý nahlížený z jiného úhlu – identické. Ukázalo se, že člověk je schopen provádět „mentální rotace“, jak to Shepard nazval, tj. dokážeme v duchu otáčet předměty, abychom je mezi sebou porovnali.

Shepard použil sérii optických (a vizuálních) klamů, aby prokázal, že lidský mozek dokáže interpretovat senzorická data na základě

Optický klam vytváří v pozorovateli zmatek, což dokazuje, že nejen vnímáme, ale také se pokoušíme zasadit senzorická data do obrazu, který již existuje v naší mysli.

znalostí o vnějším světě a díky mentální vizualizaci. Vnímání, jak tvrdil Shepard, je „z vnějšku řízená halucinace“, proces snění a halucinací přitom popsal jako „vnitřně simulované vnímání“.

Shepard zavedl do výzkumu revoluční techniky, aby odhalil skrytou strukturu mentálních reprezentací a procesů. Jeho výzkum v oblasti vizuálního a sluchového vnímání, mentál ních obrazů a reprezentací ovlivnil další generaci psychologů. ■

V KONTEXTU

PŘÍSTUP

Prospektová teorie

PŘEDTÍM

1738 Holandsko­švýcarský matematik Daniel Bernoulli definuje slavný petrohradský paradox, který definuje míru pravděpodobnosti při rozhodování za nejistoty.

1917 Wolfgang Köhler vydává Mentalitu lidoopů, kde popisuje, jak šimpanzi řeší problém za pomoci učení vhledem.

Po 1940 Edward Tolman zkoumá chování zvířat, tím otevírá novou oblast výzkumu motivace a rozhodování.

POTOM

1980 Americký ekonom

Richard Thaler vydává první přednášku na téma behaviorální ekonomie: K pozitivní teorii spotřebitelského chování

NEUSTÁLE PÁTRÁME PO KAUZÁLNÍCH SPOJENÍCH

DANIEL KAHNEMAN (1934)

Až donedávna bylo naše vnímání rizika a způsob, jakým vytváříme své rozhodnutí, považováno za otázku pravděpodobnosti náležející více statistice než psychologii. Nicméně kognitivní psychologie se svým důrazem na mentální procesy přinesla překvapující výsledky do oblasti konceptů vnímání, tvoření úsudku a řešení problémů.

Izraelsko­americký vědec Daniel Kahneman společně s Amosem Tverským přezkoumali teorie týkající se rozhodování za nejistoty v knize Úsudek za nejistoty: Heuristika a předsudky (1974).

Zjistili, že obecná představa, že lidé se rozhodují na základě statistické pravděpodobnosti, není ve skutečnosti pravdivá. Místo toho se lidé řídí intuitivními či zažitými zkušenostmi vyplývajícími z konkrétních případů. Následkem toho dochází často k omylům, protože člověk použije první řešení, které ho napadne, místo aby hledal to, které je nejvíc pravděpodobné.

Když se v ruletě objevuje delší dobu červená, lidé se chybně domnívají, že musí padnout černá.

Daniel Kahneman

a Amos Tversky

Kahneman a Tversky si povšimli, že tato metoda popírá racionalitu rozhodování: máme sklon přeceňovat situace s nízkou pravděpodobností (například zřícení letadla) a podceňovat situace s vysokou pravděpodobností (autonehoda následkem požití alkoholu).

Tato zjištění vytvořila základ jejich „prospektové teorie“, kterou navrhli v roce 1979 a která vedla ke vzniku hraniční vědy známé jako behaviorální ekonomie. ■

Viz též: Edward Tolman 72–73 ■ Wolfgang Köhler 160–161

V KONTEXTU

PŘÍSTUP

Teorie potřeb

PŘEDTÍM

1938 Henry Murray vyvíjí teorii o tom, že osobnost utvářejí psychogenní potřeby.

1943 V díle Teorie lidské motivace představuje Abraham Maslow svou hierarchii potřeb.

1959 Frederick Herzberg ve své Motivaci k práci tvrdí, že lidi motivuje spíše úspěch než peníze.

POTOM

1990 Mihály Csíkszentmihályi v knize Plynutí: o štěstí a smyslu života pojednává o motivaci k úspěchu.

2002 Martin Seligman zkoumá motivaci jakožto projev síly charakteru.

2004 Daniel Goleman ve Vůdcovství, které vede k výsledkům aplikuje McClellandovy názory na vedení podniku.

HNACÍ SILOU VÝKONU JSOU TŘI HLAVNÍ MOTIVACE

DAVID C. MCCLELLAND (1917–1998)

Motivace je hlavní složkou pracovního výkonu. Motivy, jaké lidé uvádějí, však nelze brát doslova

protože motivace je většinou nevědomá

Testy ukázaly, že existují tři hlavní motivace, které jsou hnací silou výkonu.

Výkon: snaha ve všech činnostech excelovat a zlepšovat se.

Moc: snaha ovlivňovat a řídit druhé.

Afiliace (příchylnost): snaha vytvářet a udržovat si vřelé vztahy s druhými.

PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI

Viz též: Abraham Maslow 138–139 ■ Mihály Csíkszentmihályi 198–199 ■ Martin Seligman 200–201

V60. a 70. letech 20. století se rozhodovalo o tom, zda někoho zaměstnat, většinou na základě dosaženého vzdělání a výsledků osobnostních a IQ testů. David McClelland však přišel s myšlenkou, že nejlepším ukazatelem úspěchu na pracovišti je motivace lidí. Po rozsáhlém výzkumu identifikoval tři hlavní motivace, na nichž byl podle něho založen pracovní výkon: potřeba moci, úspěchu a dobrých vztahů s lidmi. Ačkoliv každý má tyto tři motivace, McClelland tvrdil, že jedna z nich bude dominantní a ta bude určovat výkon daného jedince na pracovišti.

Tři hlavní potřeby

Nejdůležitější motivací dobrého manažera nebo vůdce je podle McClellanda potřeba moci nebo potřeba ovládat druhé. To však platí, jen pokud je tato potřeba uspokojována ve prospěch firmy nebo organizace. Někdo s velkou touhou po osobní moci by nejspíš byl chabým týmovým hráčem.

McClelland se domníval, že kva litně odvedená práce pramení z potřeby výkonu, která je tedy mnohem přesnějším ukazatelem úspěchu v práci než inteligence. Snaha dosahovat výkonu činí podle něho lidi soutěživými a pomáhá jim usilovat o nové cíle a zlepšovat se.

McClelland rovněž tvrdil, že potřeba mít dobré vztahy s ostatními pomáhá lidem k dobré týmové spolupráci. Také se domníval, že lidé se silnou potřebou mít dobré vztahy se pravděpodobně nestanou úspěšnými manažery.

McClelland upozornil na to, že motivace pramení z osobnostních rysů, které jsou zasazeny hluboko v nevědomí. Své vlastní motivace

si prý nejsme plně vědomi a to, co uvádíme jako svou motivaci při pracovních pohovorech nebo v osobnostních dotaznících, by nemělo být bráno doslova. Propagoval používání tematického apercepčního testu (Thematic Apperception Test, TAT), který vyvinuli ve třicátých letech 20. století psychologové Henry Murray a Christiana Morganová, aby odhalili určité části nevědomí. Tento test se ve firmách používá jen zřídkakdy a jeho cílem je, aby člověk na základě sady obrázků vymyslel příběh. Předpokládá se, že se do příběhů promítnou schopnosti a motivace dané osoby. Později McClelland vyvinul nový způsob analýzy odpovědí z testů TAT tak, aby umožnil porovnat, jak se různí lidé, kteří test podstoupili, hodí na konkrétní pracovní pozici.

McClellandovy myšlenky byly revolucí v náboru zaměstnanců do firem, a přestože jeho intenzivní metody hodnocení uchazečů o pracovní místo něco na své popularitě ztratily, základní principy přetrvávají. Motivace se dnes považuje za klíčovou pro pracovní výkony. ■

David C. McClelland

David Clarence McClelland se narodil v Mount Vernon v americkém státě New York. Po absolvování Wesleyan University ve státě Connecticut a získání magisterského titulu na Univerzitě v Missouri odešel na Yaleovu univerzitu, kde v roce 1941 získal titul Ph.D. v oboru experimentální psychologie. Nejprve krátce přednášel na několika univerzitách a v roce 1956 pak přijal místo na Harvardu. Působil tam 30 let a stal se vedoucím katedry sociálních vztahů.

V roce 1963 McClelland založil poradenskou firmu zaměřující se na oblast vedení podniku a aplikoval své teorie, aby pomohl vedení firem hodnotit a školit své zaměstnance. V roce 1987 ho Bostonská univerzita jmenovala profesorem psychologie a tento post zastával až do své smrti. Zemřel v osmdesáti letech.

Hlavní dílo

1953 Motivace

1961 Úspěšná společnost

1973 Testování kompetence

spíše než inteligence

McClelland propagoval tematický apercepční test jako způsob hodnocení uchazečů o práci. Vymýšlení příběhů na základě sady obrázků mělo odhalit pravé motivy lidí.

1987 Lidská motivace

1998 Určování schopností

v pohovorech využívajících behaviorálních událostí