Page 1

Alan Hollinghurst

Sparsholtova afĂŠra

ODEON


Přeložila Michala Marková

THE SPARSHOLT AFFAIR Copyright © 2017 by Alan Hollinghurst Translation © Michala Marková, 2019

ISBN 978-80-207-1929-4


1

Tuhle drobnou vzpomínku bude asi nejlepší začít dnem, kdy jsme o Sparsholtovi slyšeli poprvé. Sešli jsme se u mě a mluvilo se o klubu. Účastnil se Peter Coyle – ten malíř –, Charlie Farmonger a Evert Dax. Proběhlo cosi jako hlasování a já z něj vyšel coby tajemník. Byl jsem o rok starší než všichni ostatní, a jelikož jsem byl zproštěn vojenské povinnosti, v jednom kuse jsem četl. „Freddie čte dvě knížky denně,“ prohlašoval Evert, a možná to byla i pravda; ohrazoval jsem se, že když jsou to knihy v italštině nebo ruštině, mám tempo pomalejší. To byla moje úloha a já ji ztělesňoval s povýšenou sebejistotou studentského herce. Účelem klubu nebylo nic jiného než zvát známé spisovatele, aby tu přednášeli nebo četli ze svých nejnovějších děl: nabízeli jsme jim slušnou večeři, což byl v té době slib dosti prekérní, a po večeři sál plný nadšených mladých čtenářů – to bylo něco, co jsme mohli poskytnout mnohem snáze. Od začátku bombardování lidi zajímalo, co si o něm myslí spisovatelé. Charlie navrhoval Orwella a přišlo na přetřes i pár jmen těch, které se nám nepovedlo oslovit loni. Co kdyby přijel Stephen Spender nebo Rebecca Westová? Nancy Kentová už byla na programu, ta nám měla povídat o Španělsku. Evert s nepraktičností sobě vlastní zmínil Audena, který byl ovšem v New Yorku a bylo dost nepravděpodobné, že by se vracel, dokud zuří 9


válka. („A ještě že tak,“ prohlásil Charlie.) A nakonec Peter vyslovil něco, o čem musel určitě vědět, jak toužebně si Evert přeje, aby to nikdo neřekl: „No a co kdyby tady Dax poprosil Victora?“ Evertova otce sice celý svět znal jako A. V. Daxe, ale my jsme si nárokovali tuhle zprostředkovanou důvěrnost. Evert se už před chvilkou odplížil k oknu a teď u něj stál a soustředěně vyhlížel na nádvoří. Mezi ním a Peterem, který své přátele s oblibou provokoval a dokonce uváděl do rozpaků, odjakživa vládlo jakési napětí. „To nevím,“ prohodil teď přes rameno. „Momentálně to má docela složité.“ „Složité to mají všichni,“ podotkl Charlie. Evert s ním zdvořile souhlasil, byť jeho rodiče zůstali v Londýně a před několika dny bomba zničila kostel přímo na konci jejich ulice. „Já se jen bojím, že by nikdo nepřišel,“ řekl s jistou dávkou rozčilení. „Ale to víš, že by přišli,“ oponoval Charlie se zvláštním úsměvem. Evert se rozhlédl a pak mě oslovil: „Ostatně co si o té jeho nové věci myslíš ty?“ Do poloviny rozečtený Hermův dar ležel hřbetem vzhůru na opěrce mého křesla, a i když se nedalo říct, že bych s četbou uvízl na mrtvém bodě, stejně jsem ho už prokládal něčím jiným. Ta kniha mi narušovala můj denní rytmus a číst ji bylo spíš jako potýkat se s románem v cizím jazyce. I při tom tehdejším mizerném tenkém papíru to byl tlustý svazek. „Jak víš, jsem jeho velký obdivovatel,“ řekl jsem. „No tak to já taky,“ přidal se Peter až po chvilce, ale vřelejším tónem; on totiž rozsáhlé symbolické romány A. V. Daxe miloval doopravdy, obdivoval jejich malířskou kvalitu, jejich zvláštní atmosféru a barvu i propracovanou psychologii. „Tou 10


novou se prokousávám pomalu,“ připustil, „ale je to samozřejmě skvělá kniha.“ „Jsou tam nějaké vtipy?“ zeptal se Charlie a hluše se zasmál. „O to v Daxových románech obvykle moc nejde,“ odpověděl jsem. „Mimochodem, tys ji nečetl?“ zeptal se Peter a přešel k ok­ nu, aby zjistil, na co se to Evert dívá. Věděl jsem, že chudák Evert z žádné otcovy knihy nikdy nepřečetl víc než pár prvních stránek. „Když já nemůžu,“ řekl i teď. „Nevím proč,“ – a když si všiml, že se k němu Peter ­připojil, s rozpačitým výrazem ve tváři se otočil zase do pokoje. Po chvíli Peter řekl: „Bože můj… viděl jsi to, Daxi?“ „A copak jako…?“ zeptal se Evert a bylo těžké rozlišit, který zmatek je ten původní a který už nový. „Freddie, viděl jsi toho člověka?“ „Koho?“ Přešel jsem k oknu. „Aha, ty myslíš toho exhibicionistu,“ řekl jsem. „Ne, už je pryč,“ utrousil Peter a dál zíral ven. Zastavil jsem se vedle něj a taky jsem vyhlédl z okna. Nastala ta krátká chvíle mezi západem slunce a tmou, kdy bylo vidět do studentských bytů. Vysoké okenní tabulky, které celý den odrážely nebe, teď tu a tam přívětivě zářily a odhalovaly postavy sedící u práce nebo přecházející sem a tam za osvětleným mřížovím okenních rámů. Za oknem přímo naproti dával starý Sangster, slepý profesor francouzštiny, hodinu nějakému mladému muži zakloněnému tak, až to vypadalo, že spí. A o patro výš, pod tmavou horizontální linií římsy a širokým frontonem, svítilo jediné okno, za nímž lampa na psacím stole vrhala na zeď a strop jasný oblouk světla. 11


„Před pár dny jsem ho zahlédl,“ řekl jsem. „Asi nějaký ten nováček.“ Peter s předstíranou trpělivostí vyčkával a Evert, pořád ještě zachmuřený, se vrátil k oknu a taky vyhlédl ven. Teď se na tom vzdáleném stropě začal pružně zvedat a zase klesat rytmický stín. „Aha, tenhle,“ řekl Evert, když se zdroj onoho stínu zvolna objevil v dohledu: byl to muž v lesknoucím se tílku, který pravidelným pohybem zvedal a spouštěl dvě jednoruční činky. Prováděl to soustředěně, ale bez zjevného úsilí – což se samozřejmě na tu dálku špatně odhadovalo, a na tu dálku také v tom svém světelném čtverci působil mohutně a abstrahovaně, jako uhnětený ze světla samotného. Peter mi položil dlaň na paži. „No tedy,“ řekl, „asi jsem právě našel nový model.“ Načež Evert zalapal po dechu a vteřinu na něj zuřivě hleděl. „Tak to bys sebou měl hodit,“ poznamenal jsem, protože nováčci tehdy mizívali stejně rychle a nenápadně, jako se objevovali. „Tu skvostnou hlavu musíš ocenit i ty, Freddie. Je jako římský gladiátor,“ řekl Peter. „A ta mohutná ramena, vidíš, jak mu na těch nadloktích vystupují žíly?“ „Bez dalekohledu ne,“ řekl jsem. Vyšel jsem ven na chodbu napustit vodu do konvice a potkal tu Jill Darrowovou, která šla zrovna po schodech nahoru: se zpožděním dorazila na schůzi, na které by asi bývala taky ráda hlasovala. Byl jsem moc rád, že ji vidím, ale s jejím příchodem se atmosféra v pokoji, která už stačila nabrat poněkud zvrhlý nádech, náhle proměnila. Jill neměla výhodu deseti let strávených v chlapecké internátní škole se vší tamější zakořeněnou zkažeností; pochybuji, že kdy viděla nahého muže. „Vida, Darrowová,“ prohodil Charlie, napůl vstal a pak se zase svezl 12


na židli s nenuceností, která mohla a nemusela být lichotivá. „Chceme, aby se Dax zeptal svého táty,“ řekl, když si svlékala kabát a obhlížela přítomné. Já začal chystat čaj. „Aha,“ řekla Jill. V Evertově přítomnosti si nikdo nebyl jistý, co se o A. V. Daxovi vlastně může říkat. Evert sám si u okna zřejmě vůbec nevšiml, že přišla. On a Peter pořád ještě stáli a vzhlíželi k tomu pokoji naproti. Jejich záda hovořila sama za sebe: Peter byl menší, měl husté a temperamentní vlasy a na sobě tvídové sako se záplatami na loktech, ze kterého věčně vzlínaly nezřetelné chemické pachy ateliéru; a Evert úhledný a váhavý, přísně vychovaný hoch v neobvykle kvalitním obleku, který na veškeré potěšení hleděl, jako by leželo na opačném břehu řeky. „Na co se to koukáte, vy dva?“ zeptala se Jill. „Ty se tam nedívej,“ otočil se na ni Peter a zaculil se. Vyrazila rovnou k oknu a já v těsném závěsu. Gladiátor byl pořád v dohledu, byť teď k nám byl otočený zády, a něco kutil s jakýmsi kusem provazu. Skoro se mi ulevilo, když jsem pohledem zjistil, že kolejním sluhům začala pravidelná obchůzka. Nejdřív v jednom okně a pak v dalším se objevila postavička v černém plášti, natáhla se, zavřela okenice a smazala veškeré známky života. Do Sangsterova pokoje naproti vešel sluha napůl schovaný za obdélníkovou zatemňovací clonou, odnesl ji do ložnice, za minutku se zase vynořil, obešel oba přítomné, klekl si do okenního sezení, pár vteřin zvědavě vyhlížel ven a pak zavřel vysoké okenice. Kolem večeře už měly ty velkolepé kamenné budovy být úplně prosty známek světla, jako zříceniny. „Á, Phil,“ poznamenal Charlie – protože v tu chvíli vešel dovnitř můj sluha, aby provedl totéž u nás. „Znáte toho člověka, Phile?“ zeptal jsem se přísně. 13


Phil bojoval v bitvě u Loosu a po skončení té minulé války strávil patnáct let v řadách oxfordské policie. Byl to dobrák a koleji byl oddaný, ale někdy jako by ho mrzelo, že skončil takhle, že v zástěře utírá prach a myje nádobí po mládencích, které nemá jak usměrnit. „Copak jste říkal, pane?“ Opřel clonu o zeď a přikráčel ke mně dychtivě, jako bych právě odhalil provinilce. Všiml jsem si, že mezi námi a ostatními okny se vznášejí naše vlastní téměř neznatelné odrazy. Ukázal jsem vzhůru. „Tamhle toho… směšného člověka,“ řekl jsem. „Aha, toho,“ pronesl Phil maličko zklamaně, ale pak se pokusil zdvořile s námi zájem o tu světlem ozářenou postavu sdílet. „Náhodou vím, že kolem něj byl trochu rozruch.“ „Rozruch jakého druhu?“ zeptal se Peter. „Kvůli tomu hluku, pane. Doktor Sangster si stěžoval.“ „Aha…?“ řekl Evert. „Hluk…?“ „Prý takové rytmické vrzání, pane,“ vysvětlil Phil s poněkud truchlivým výrazem. „Propána,“ hlesl Evert. „Ale k našim nepatří,“ řekl Phil. „Aha,“ odvětil jsem já. „On je z Brasenose,“ pokračoval Phil. Na naši rozleh­lou, ponurou kolej, jejíž schodiště byla od začátku války napůl opuštěná, byli tu a tam přidělováni noví studenti z těch kolejí, které zrekvírovala armáda, zmatení prváci, kteří se hned na začátku stali zároveň i evakuovanými. Kolej Brasenose si pro sebe zabralo bůhvíjaké ministerstvo, které podle mého tutora moc nevědělo, co si s ní počít. „Můžete mě omluvit, pane Greene?“ „Samozřejmě, Phile.“ „Nevíte náhodou, jak se jmenuje?“ zeptala se Jill. 14


„Sparsholt, slečno,“ odpověděl Phil, tiše si odkašlal, plavným švihem zavřel okenice a železná jisticí tyč bezpečně zapadla na své místo. „Sparsholt,“ opakoval Peter. „To je zvláštní jméno,“ a potutelně se usmál na Everta, který se tvářil, jako by mu právě svěřili velkolepé tajemství. „Zní to jako nějaká součástka motoru nebo pušky.“ Phil na něj pár vteřin letargicky hleděl. „Troufl bych si říct, že máte pravdu, pane,“ prohlásil pak a vydal se do ložni­ ce. Vytáhl jsem své nejlepší míšeňské šálky, které, jak jsem doufal, by se mohly Jill líbit, a pak jsme se usadili, abychom si v tom táflovaném pokoji, jemuž zavřené okenice právě dodaly na útulnosti, vypili čaj. Jill zůstala na večeři ve velké jídelně jako můj host a pak jsem s ní šel k východu. „Doprovodím tě,“ prohlásil jsem. Bydlela na Svaté Hildě, asi deset minut odsud, ale při zatemnění byla tahle cesta o něco náročnější. „To vůbec není potřeba,“ řekla. „Ne, ne, jen se do mě zavěs,“ – což s dojemnou poddajností provedla. Vyrazili jsme – já držel v ruce přelepenou baterku a ona mi tiskla loket k boku tak těsně, až to vypadalo, že světlo ovládáme a směrujeme oba. Přesto jsem z ní cítil jistou zdráhavost. Za chvilku se mi vymanila, aby si natáhla rukavičky, a takhle jsme pokračovali podél vysokého plotu Mertonu, jehož robustní kapli a věž jsme ve tmě nad sebou spíš cítili, než viděli. Jill střelila pohledem vzhůru. Tma jako by se mezi nás snažila vlichotit, a přestože myslím, že ji moje společnost těšila, ve vzduchu se vznášel ošemetný dojem, jako by se k něčemu uvolila. Jak už jsem věděl, někdy bylo jednodušší počkat, až si 15


oči zvyknou, a jít pak bez těch nečekaných záblesků baterky. Kupodivu se tak člověk pohyboval s větší jistotou. Přitom jsme mluvili skoro šeptem, jako kdyby nás mohl někdo omylem zaslechnout. Za takových nocí, jako byla tahle, jste často mohli zničehonic zavadit o jiné lidi, kteří dokonale neviditelní procházeli kolem nebo na někoho čekali. Cesta se proměnila v úzký černý kaňon, jehož okraj značený štíty a komíny jsme proti uhlově temnému nebi sotva rozeznávali. V mírových dobách mraky nesly a rozptylovaly odlesky světel zdola, ale v čase zatemnění tu panovala ničím nerušená tma. Myslel jsem si, že tuhle stokrát prochozenou ulici znám, moje vzpomínky však tak docela nepasovaly k nezřetelným projevům dveří, oken a zábradlí, která jsme míjeli. Když jsem se Jill zeptal na její práci, ostych z ní částečně opadl. Studovala historii, ale zajímala se hlavně o archeologii a o ty neobyčejné věci, které blitzkrieg v Londýně odhalil. Vysvětlovala mi, jak se bomby, které boří městské kostely, někdy prolomí do hlubších, tudorovských, středověkých, římských vrstev a odhalí je tak, jak by se to žádným organizovaným lidským úsilím nemohlo podařit. Humánní aspekty té zkázy, ztráty na životech a na obydlích, ji zjevně poznamenaly mnohem méně. Vzrušeně vykládala o mincích, rakvích, cihlách, keramických střepech. Řekl jsem, že ji musí mrzet, jak málo to schytal Oxford, a sledoval jsem – pokud se v takové tmě dá něco sledovat –, jak ten vtip chápe a odkládá stranou. Byla od samého začátku z těch, kdo studentským životem proplouvají s očima pevně upřenýma k budoucnosti: byla to pro ni nutná procedura, nikoliv blažený odklad. Teď se budoucnost změnila nám všem, město prostoupil duch pomíjivosti a takové – téměř – akceschopnosti, jakou doteď nikdy nezažilo. Byli moji přátelé téhož názoru jako já, 16


tedy toho, že válku nejspíš prohrajeme, a to brzy? Defétistické řeči se vyskytovaly málokdy a cenzurovaly se hned v zárodku. Jill měla, pokud jde o armádu, vybráno, ale duchem už byla u těch skvělých věcí, které dokáže, jakmile bude válka vyhraná. Zastavil jsem se u brány koleje Svaté Hildy a polovičatě jsem nám svítil k loučení. „Tak dobrou noc,“ řekl jsem žertovně roztřeseným hlasem. Jill jako by se mi dívala někam přes rameno. „Zajímalo by mě, jestli bude Peter toho člověka malovat.“ Pootočil jsem se. „Koho?“ „Toho nového,“ řekla. „Sparsholta.“ „Aha, toho.“ Zasmál jsem se. „No, Peter obvykle dostane, co chce.“ „Každopádně mi připadá, že model to je dobrý,“ řekla Jill a podala mi ruku. Nebylo to zrovna to, v co jsem doufal, a když jsem šel sám zpátky po mostě a zase po Merton Lane, lekal jsem se vlastní nesmělosti a umiňoval jsem si, že až se uvidíme příště, budu sebevědomější. Natočil jsem si její tvář k sobě a kochal se krásou její symetrie. Měla šedé oči, mohutnou bradu wagnerovské sopranistky a drobné bílé zoubky. A zblízka omamně voněla. Prozatím jsem si s tím musel vystačit.

17


2

Evert svému otci napsal a o pár dní později se stavil, aby mi sdělil, že naše pozvání bylo přijato: Victor Dax prý v Klubu promluví s velkým potěšením. Dopis toho velkého muže byl krátký a téměř nečitelný; v záhlaví dopisního papíru byl trochu nezřetelný erb a motto Montez toujours. „Tak ho napíšeme na pátý týden, což?“ – sebevědomě jsem se usmál a hned jsem se začal strachovat, jestli někdo přijde. Evert byl pořád ještě v khaki, protože poslední hodinu nebo dvě strávil tím, že ho starý Edmund Blunden proháněl pochodem sem a tam podél velkolepých kamenných fasád Tomova nádvoří. Tím „starý“ mám na mysli, že když Blunden učil pochodová cvičení nebo vodil váhavé rekruty do terénu na kurzy čtení mapy, připadal starý nám, jenže ve skutečnosti mu ještě nebylo padesát, byl to drobný mužík ptačího vzhledu a s neurčitou zásobou vědomostí. Tyhle výpady do Cumnor Hill nebo Newnham Courtenay, které jsem si představoval překryté pomyslnou mapou té starší války, jíž byl svědkem a o které kdysi psal, jsem jim skoro záviděl. Evert je z duše nenáviděl a v uniformě působil dokonale nešťastně; při těch několika příležitostech, kdy jsem ho zahlédl během výcviku, vždycky pochodoval s téměř vzpurným výrazem raněné důstojnosti. 18


Posadil se a vzal do ruky knihu se sotva znatelným vědomím, že se v mém bytě stává pravidelným hostem. Trochu jsme se poznali, když byl v prvním ročníku, a když teď byli odvedeni všichni přátelé, které si tu stačil najít, zjevně si připadal osamělý. Nepochybně se děsil toho rychle se blížícího momentu, kdy odvedou i jeho. Měl v sobě jakýsi neklid, jeho bledá, tmavooká tvář za kučeravou patkou skýtala náznaky pocitů, které vyjadřoval jen zřídkakdy. Připadal mi zajímavý už jen sám o sobě, a pak tu byl ještě lesk a břímě jeho krátkého, leč slavného příjmení. Odjakživa mě přitahoval částečně i tím, že byl synem A. V. Daxe, a zároveň bylo známkou našeho přátelství, že jsem na tuhle skutečnost skoro zapomněl. Pro něj to byla skutečnost zapeklitější a nepopiratelnější. Povzdechl si, knihu odložil a ukázal mi jiný dopis, od své matky – vytušil jsem, že byť jeho rodiče stále ještě bydlí v domě v Chelsea společně, žijí téměř nezávislé životy, ale na vyptávání jsem se necítil. Nebylo jasné, nakolik celou situaci chápe sám Evert. Matčin dopis líčil hrůzy bleskové války pozitivně jízlivým způsobem. Popisovala, jak se jeho otec smál, když sebou při bombardování plácla na zem a úplně si zničila pěkný kabát; on sám prý odmítá chodit do krytu s obyčejnými občany. Evert vstal a řekl: „Mimochodem – neviděl jsi od té doby toho… jak se jmenuje?“ „Koho?“ zeptal jsem se. „Sparsholt, ne? Ten nový.“ Šel se podívat z okna, ale byly teprve tři a dlouhá řada oken v nejvyšším patře byla neproniknutelně tmavá. Teď už si ani jeden z nás nebyl přesně jistý, které okno to tehdy bylo, a letos bylo mnoho pokojů neobydlených a zamčených. „Myslím, že jsem ho viděl v jídelně,“ řekl jsem opatrně. 19


„Ach tak, vím,“ opáčil Evert. „Sedí u veslařského stolu. Posadili všechny osmy dohromady. Člověk by kvůli tomu snad i začal veslovat – tedy ne kvůli Sparsholtovi, ale kvůli tomu jídlu, co dostávají navíc.“ Začervenal se, ale měli jsme jasno: všiml jsem si, jak přemýšlí, jestli má říct víc. Ukázalo se, že tehdy první týden v mém pokoji to nebylo poprvé, co Sparsholta viděl. Předtím ho jednou zahlédl klusat ve veslařském od řeky, jednou v jídelně a při třetí příležitosti ho naopak nezahlédl a málem do něj jednou pozdě večer v téměř úplné tmě na nároží Kilcannonu vrazil. Ale ten pohled z mého okna, pohled na polonahého Sparsholta ve čtverci světla, to byl zlomový okamžik, kdy zájem probuzený všemi těmi náhodnými setkáními zhoustl v posedlost. Mírně se to vzpíralo mému chápání. Jako by mu nesmírně toužil podlehnout, a s ubíhajícími minutami se tahle touha měnila v požitkářskou nevyhnutelnost. Vůbec nic o tom mladíkovi nevěděl, ale v té chvíli se mu vzdal. Případně, jak to podával on, se zamiloval. „A mluvil jsi s ním?“ zeptal jsem se. Evert se téměř pohoršil. „Jenom když do mě vrazil,“ řekl, „ale od té doby… ne, ne.“ Peter Coyle byl, přesně podle očekávání, mnohem smělejší a okamžitě Sparsholtovi napsal na hlavičkovém papíře Sladeovy školy výtvarných umění, jestli by nemohl namalovat jeho portrét. Odpovědi se nedočkal, ale když jsem si o dva večery později ve Velké jídelně sedl proti veslařskému stolu, připadlo mi, že se Sparsholt chová poněkud ostýchavě, že z té přísné mladé tváře a odtažitě vzpřímeného těla začíná vyzařovat rozpačité podezření, že se na něj třeba někdo dívá nebo že už si o něm v tomhle pro něj tak novém prostředí lidé povídají. O tom, že 20


by si všiml mě nebo Everta, který jeho směrem dychtivě a téměř vyděšeně pokukoval, jsem pochyboval. Po společné večeři své spolustolovníky rychle opustil, a když jsme každý se svou baterkou kráčeli po temných nádvořích, přemýšlel jsem, jak jednoduché by bývalo bylo na něj zavolat. Zjistit o něm něco víc bylo dokonale prosté. Nazítří jsem ve vrátnici z vývěsek veslařského klubu zjistil, že jeho iniciály jsou D. D., a ze seznamu seminářů zase to, že studuje techniku. Tyhle první hubené výsledky poněkud odrazovaly: technici a veslaři měli svoje přísně dané rozvrhy a s námi ostatními se míjeli. Ale skutečnost, že Sparsholt tak okamžitě zaujal jak Petera, tak Everta, mu dodala lehkého, byť nepochopitelného lesku. Jeho příjmení mi připadalo nějak urputné, bylo to slovo jako strojní součástka, jak říkal Peter, nebo jako tvrdý vzorek rudy. Teď mě ale zajímalo ono D. D. Náhoda tomu chtěla, že jsem před svými dvěma přáteli získal náskok. Ráno co ráno ke mně přišel Phil, otevřel okenice a uklidil v obývacím pokoji, a já měl ve zvyku zůstat ještě v posteli a za skřípotu koleček a šoupavých zvuků mechanického čističe koberců jsem podřimoval a snil. Phil vždycky zatopil a odnesl špinavý porcelán a sklo. Když skončil, zaklepal a jedním prudkým pohybem, s reflexem policisty hodlajícího překvapit pachatele, rozrazil dveře ložnice. Teprve pak jsem v županu vstoupil na scénu, která byla během přestávky přestavěna přesně stejně jako vždycky – „Stejný výjev, následujícího rána“. Když jsem dneska čekal, až se začne vařit voda, vděčně jsem vyhlédl na nádvoří. Dokonce i v Oxfordu jsme tehdy zakoušeli zvýšený pocit úlevy, že jsme v pořádku přestáli další noc. Světla, která bledě pableskovala za okny, za kterými se činili sluhové, to byly jásavé signály, že jsme přežili. Díval jsem se, 21


jak se z budov vynořují postavy v převlečnících a přezůvkách a míří do daleké koupelny. Lidí tu teď bylo samozřejmě méně a většinu z nich jsem znal jen od vidění, ale pojilo nás pouto, jaké tu v dobách mého příchodu sem, před válkou, neexistovalo. Už už jsem se zase otáčel, když jsem si uvědomil, že ta osoba, která schází po prvním schodišti na opačné straně mokrého trávníku, je sám Sparsholt, který si to rázoval v pyžamu, modrém županu a modrých vycházkových botách, ručník kolem krku jako šálu. Rychle mi mizel z dohledu a do chladného rána z něj přitom vyzařoval dojem vojenské lhostejnosti. Obvykle jsem se holil až po snídani, když kolem nikdo nebyl, ale toho rána jako bych se prostě rozhodl, že půjdu za ním. Vzal jsem si kabát, nasadil si homburg, který jsem si nedávno oblíbil, a seběhl jsem dolů. Představoval jsem si, kolik toho asi budu moci povědět Evertovi u ovesné kaše a čaje. S tím člověkem jsem se nerozhodl promluvit z nějakého přirozeného zájmu, spíš mě k tomu ponouklo, že mi to naše soupeření připadalo vtipné. Velké suterénní koupelně na vedlejším nádvoří, prostoru s řadami umyvadel, labyrintem kójí a ulámanými zámky na dveřích, jsem se obecně spíš vyhýbal. Vybavoval jsem si tu nervozitu, kterou jsem pociťoval, když jsem ležel nahý a sám v kabině plné páry a věděl jsem, že kolem téměř beze zvuku stejně leží jiní. Občas se někdo zeptal, kdo je vedle, pak se začali bavit jako po telefonu a v hovoru je mírně krotilo vědomí přítomnosti nás ostatních, kteří jsme byli kolem nich tišeji zavřeni ve vlastních kójích. Když jsem se dostal na školu, můj nevlastní bratr Gerald mi sdělil, že na dlouhé smočení není na koleji lepšího místa, a mě jalo podezření, že tím myslí něco víc. V pravidelných časech brali koupelny ztečí zablácení a zakrvácení ragbisté, vyčerpaní veslaři, kteří se sem do husté páry 22


chodili protáhnout a s něžným sebezpytem zotavit, vládla tu vřava plná proplétajících se naháčů. Nic mi od nich nehrozilo, skoro si mě nevšímali, ale věděl jsem, že tohle není můj živel. Když jsem vešel, Sparsholt se zrovna začínal holit a přes zrcadlo se na mě na vteřinku zvědavě zadíval. Přiznávám, že v jeho přítomnosti jsem pocítil lehký nával vzrušení. Měl na sobě jen kalhoty od pyžama a rozvázané vycházkové boty. Teď jsem si jeho svalnatý, s hrdostí i špetkou ostychu odhalovaný trup mohl prohlédnout zblízka. Pověsil jsem si kabát a klobouk a vydal se k umyvadlu ob dvě od něj. „Dobré ráno!“ pozdravil jsem. Se zvednutou břitvou se otočil a veseleji, než jsem čekal, zahlaholil: „Dobrýtro!“ – zjevně byl rád, že s ním někdo mluví. Z nedaleké kóje to zašplouchalo, ale přesto působila ta ohromná místnost pustě. Setřel si z čelisti pruh pěny, pak další, a já při napouštění teplé vody nenápadně sledoval, jak se vyjevuje jeho obličej. Uvědomoval jsem si, že vlastně nevím, jak vypadá. „Tebe jsem ještě neviděl,“ řekl – opět spíš vstřícně než s podezřením –, podíval se na mě a střelil po mně úsměvem. Ve čtverci bílé pěny kolem úst žlutě zablýskly pěkné, silné zuby. „Jsem Freddie Green,“ řekl jsem. Odložil břitvu na kraj umyvadla a podal mi ruku: „David Sparsholt.“ „Sparsholt?“ zopakoval jsem a vstřebával jsem toho „Davida“, pro mě to nejbezelstnější a nejpřímočařejší ze všech „D“. Všiml jsem si, že pod tím bledým pancířem svalů je velice mladý. Zápěstí měl šrafované mokrými chlupy, ale hruď a břicho docela hladké. „To není moc obvyklé jméno.“ Zamžikal, jako kdyby v tom cítil kritiku. „No, my jsme z Warwickshire,“ řekl – a v těch slovech bylo lehké krajové zabarvení, na jehož zařazení jsem nikdy neměl dostatečnou 23


odbornost. Už jsem na něj nenaléhal: za okamžik si šplíchl do tváře čistou vodu a důkladně se osušil. Začal jsem se holit a přátelsky jsem po něm pokukoval. Nakláněl hlavu doleva doprava a s očekávanou věcnou marnivostí hodnotil v zrcadle svou bradu: to, co viděl, ho zjevně potěšilo. Vypadá dobře? Netušil jsem. V mých očích vypadá muž dobře, když je dobře oblečený; a jelikož Sparsholt v podstatě oblečený nebyl, ocitl jsem se v koncích. Měl širokou tvář s lehce vyklenutým nosem a očima usazenýma hluboko pod hustým obočím. Tmavé vlasy měl nad ušima krátce zastřižené, ale nahoře se mu kučeravě vlnily. Pozoruhodnější byla jeho tělesná stavba, a já chápal, proč ho Peter chce jako model; na co si dělal naděje Evert, to jsem si radši nezkoušel představovat. „U jaké jednotky jsi?“ zeptal se. Vysvětlil jsem mu svoji situaci, a v tu chvíli jsem v jeho očích postřehl první stopy údivu. „To je ale smůla,“ řekl, ale z té soustrastné formulace zaševelila nedůvěra. Zkoumavě si mě v mém tílku změřil pohledem a zřejmě ke mně pocítil lítost. Jako by si, stejně jako jiní fyzicky silní muži, pohrával se slabým, téměř nevědomým instinktem velícím vyhrožovat, ale zároveň konejšit a možná i chránit. „Co budeš dělat?“ „Jsem ve třetím ročníku, historie. A pak se uvidí. U čeho jsi ty?“ Už zase měl kolem krku ručník, ruce v bok, nohy rozkročené. V bezstarostně rozevřeném poklopci pyžama se dalo zahlédnout jeho pohlaví. „U Královského letectva,“ řekl, „no jo, budu se učit létat.“ Jeho nevýrazný úsměv už zase působil mírně vyzývavě. „To je báječné,“ řekl jsem, a jelikož mi připadalo, že je vhodné přidat ještě něco uznalého, dodal jsem: „Určitě hodně 24


cvičíš.“ Nechtěl jsem mu říkat, že jsem ho při tom viděl, a napadlo mě, že i tohle možná zní až moc dychtivě, ale přijal to s úsměvem. „Člověk se musí připravit, to víš,“ řekl. Bylo jasné, že ten morbidně nejistý pocit z budoucnosti, který v těch letech prostupoval většinou našich životů, na něj nepůsobil. On se na ni těšil. „V lednu mi bude osmnáct, pak nastoupím.“ A zrekapituloval mi celý svůj plán tak, jak to dělají lidé sžíraní úzkostí, byť v tomhle případě jsem za tím neviděl nic než cílevědomou bdělost rozeného vojáka. Vyjádřil jsem své překvapení, že se vůbec obtěžoval a nastoupil na Oxford na pouhý jeden semestr. Ale udělal to, a po válce se prý zase vrátí – tohle měl taky naplánované. Získá diplom, vrátí se domů a založí si firmu, strojírenský podnik. „Po tom bude poptávka vždycky,“ řekl. Dveře obsazené kóje se otevřely a vyšel z nich Das, jediný Ind na koleji. Byl zabalený do ručníku, v ruce držel brýle a pucoval si je ponožkou. Jaksi zaskočeně a zvědavě zároveň se podíval na Sparsholta, se kterým se už určitě předtím viděl; Sparsholt využil příležitosti, oblékl si župan a odešel. „Doufám, že se zas někde uvidíme,“ řekl jsem, když bouchly dveře. Das, který už měl brýle zase nasazené, na mě hleděl skoro vyčítavě. „Ty se s tímhle gentlemanem přátelíš, Greene?“ zeptal se. „Cože?“ vyhrkl jsem, ale v duchu jsem začal ohledávat jak tuhle netušenou možnost, tak pocity, které ve mně budila. „Vypadá jako řecký bůh!“ „Aha, myslíš…?“ „Ale je namyšlený. Hodně namyšlený.“ Opláchl jsem si břitvu pod kohoutkem. „Myslím, že to by­li řečtí bohové taky,“ řekl jsem. Začínalo mi docházet, že Sparsholtův efekt má širší dosah, než jsem si představoval. 25


3

Když se Evert o pár dní později zastavil, byl zase v uniformě, a mně připadalo, že na ni mění názor. Vzpurně se hrbil a vrtěl, jako to dělal obvykle, když byl navlečený v tom styl postrádajícím khaki oděvu, ale tu a tam se napřímil, a když se zastavil před krbem, narovnal se v ramenou, jako kdyby role vojáka přece jen stála za to. „Jak se má Jill?“ zeptal se. „Jill se má výborně,“ odpověděl jsem. „Vy se docela vídáte, ne?“ Pravda byla, že od naší noční cesty přes most ke Svaté Hildě jsem se s ní neviděl vůbec a na dopis poslaný kolejní poštou jsem dostal záhadnou odpověď: „Jindřich III.!“ – zřejmě krizová fáze psaní eseje, usoudil jsem. „Myslím, že se máme docela rádi,“ řekl jsem. Evert začal bloumat po pokoji. Nechal jsem na stole otevřený deník a všiml jsem si, že na okamžik připoutal jeho pozornost. „Mimochodem jsem si vzal k srdci tu tvoji radu ohledně koupelny,“ řekl. „Netuším, jakou radu máš na mysli,“ řekl jsem. Vrátil se ke mně a posadil se na pohovku. „Nejdřív jsem si myslel, že jsem ho propásl, i když jsem se tam vypravil hned za svítání. Všimni si, jak dobře jsem oholený.“ „Všimnul jsem si, že ses říznul pod krkem.“ 26


„To je památka na chvíli, kdy se konečně objevil – musel být v té vaně celé hodiny. Na sobě měl jenom ručník.“ Evert se skrz ruměnec bolestně usmál. Oslovil ho a zřejmě si chvilku povídali. Prý to vlastně dopadlo vyloženě dobře. Sedl si a velice vážně mi to celé popisoval, pak zase vstal a vyhlédl na nádvoří. „Já ti nevím,“ poznamenal jsem. „Jen aby Sparsholtovi nezačala být ta setkání v koupelně podezřelá.“ „To jako že když se s ním potkáš ty, tak je to v pořádku, ale nikdo jiný nesmí?“ Uvědomil jsem si, že tohle je můj názor na spoustu věcí. „Vždyť tě ani nezajímá!“ řekl Evert, a pak s bleskovým, ale silným podezřením dodal: „Nebo snad ano?“ „Začal jsem se o něj zajímat jenom proto, že tím soustřeďuju tvůj zájem,“ řekl jsem. „Tvůj a Peterův,“ dodal jsem ještě a sledoval jsem, jak se mračí. „Celou tu Sparsholtovu aféru sleduju čistě z vědeckých pohnutek.“ „Aféra bych tomu asi neříkal,“ podotkl Evert. „A proč? Co má Coyle za lubem?“ „To netuším. Řekl bych, že v tomhle případě to pro tebe znamená – žádné zprávy, dobré zprávy. Jestli se něco semele, určitě se o tom dozvíme.“ Při představě, že jeho sok tráví se Sparsholtem celé hodiny o samotě, smí na něj zírat, smí řídit jeho pohyby, může se podle libosti zaobírat jeho nahotou, kterou on zahlédl jen na vteřinu, a celou tu dobu z něj může tím jen napůl přítomným malířským způsobem mámit podrobnosti o jeho životě, myšlenkách a pocitech, působil chudák Evert naprosto sklesle. Vrtalo mi hlavou, jestli by v něm Peterova okázalost vzbudila podezření. Vlastně to celé byla svým způsobem zkouška Sparsholtovy nevinnosti. Těší ho – coby prváka z jiné koleje – ještě pořád jakýkoliv projev přátelské pozornosti? Uvědomuje si vůbec, že 27


se díky hodinám s činkami stal pro jistý typ lidí předmětem touhy? Byla to jedna z těch otázek mužské ješitnosti, které je těžké už jen zformulovat, a už vůbec se nedají položit přímo dotyčnému muži. „Předpokládám, že sklenkou portského nepohrdneš,“ řekl jsem. Náhoda tomu chtěla, že i do mého života v tu dobu právě vstoupily jiné události zcela rozdílného druhu, ale zatím jsem o nich nemohl říct ani někomu, kdo mi prokazoval takovou důvěru. Ta láhev portského s nimi souvisela. „Kdes ho vzal?“ zeptal se Evert, když si všiml, jak je staré a drahé. „Dostal jsem ho od tety,“ odpověděl jsem. „Nevěděl jsem, že máš tetu,“ řekl Evert. „Skoro každý má nějakou tetu,“ řekl jsem. „Zkus se na to zaměřit.“ Začal jsem zavíracím nožem škrábat začernalou pečeť. „Zrovna se přestěhovala do Woodstocku – včera jsem za ní zajel autobusem.“ Evert mě moc nevnímal. „Já mám tetu přivdanou,“ řekl. „Teď uvízla v Haagu, chudinka.“ Jeho rodina pro něj byla zdrojem starostí, jakých já byl ušetřen – můj dvakrát ženatý otec zemřel, když mi bylo deset, a má ovdovělá matka žila v hloubi Devonshiru: připadalo mi, že Woodstock je pro takovou tetu celkem bezpečné místo. Vytáhl jsem zátku a řádně mu nalil. „Na vítězství, Everte,“ pronesl jsem. „Aha, ano…“ hlesl, ale zjevně měl na srdci ještě něco dalšího, o čem se zdráhal začít. Na povrch to s podporou portského vyplulo až za chvíli, a když se tak stalo, celá jeho situace se vyjevila mimořádně zdrcujícím způsobem. „Má děvče,“ řekl a uhnul očima; možná si myslel, že se začnu smát nebo že řeknu to, co jsem si řekl jen v duchu: Jak by mohl nemít? 28


„Viděl jsi ji?“ „Díkybohu ne, ale točila se kolem ní velká část toho našeho rozhovoru.“ „Tak to jste si museli pořádně popovídat.“ „Já ho nechtěl nechat odejít.“ „A zjistil jsi, kdo to je?“ „Nejhorší je, že má přijet do Oxfordu. Tedy že se sem má nastěhovat.“ „Nejspíš chce být blízko Davida,“ soudil jsem. Evert mě probodl pohledem. „To rozhodně bude. Blíž to už ani nejde. Jsou zasnoubení.“ „Není to trochu zbrklé?“ řekl jsem poněkud taktněji. „Je strašně mladý. Ostatně si nejsem jistý, jestli se studenti nižších ročníků smějí ženit. V životě jsem o tom neslyšel.“ „Samozřejmě jsem se ho zeptal, kam ten spěch, a on na to: ‚Dneska jeden nikdy neví, co se může stát. Klidně bych mohl umřít, a vůbec bych to nemusel stihnout.“ A já řekl: ‚Jestli to bereš takhle, tak je spousta věcí, které bys měl stihnout, dokud to jde!‘“ „A co on na to?“ Evert se znechuceně usmál. „Řekl, že nejvíc ze všeho by chtěl mít syna.“ Konečně jsem dočetl ten román Victora Daxe a přemýšlel jsem, které pasáže asi vybere pro čtení v Klubu. Četba na mě udělala dojem, byť se nedalo říct, že by mi přinesla radost; můj zájem o tu knihu byl zčásti tvořen pýchou, že jsem se jí prokousal a pochopil, o co v ní jde. Byla urputně vážná, a já měl rád knihy obsahující aspoň jiskřičku humoru. Dax měl ke vtipu nejblíž, když citoval Erasma a příležitostně se vysmíval pracující 29


třídě. Nicméně jsem viděl, jak knihu okázale velebil poslední Horizon, a četl jsem dvoustránkovou recenzi v Times Literary Supplement, která ji uznale srovnávala s trilogií Tanec stínů, s knihami, které jsem na střední škole hltal coby vrchol všeho moderního a rafinovaného. Tvůrčí síly Daxovi nedocházely, zato mně s ním možná docházela trpělivost. Napadlo mě, že bych si o románu mohl promluvit s Peterem Coylem, a nazítří jsem se vypravil do Ashmoleova muzea. Pokud jsem snad očekával, že tu najdu Sparsholta, jak se před ním nahý rozvaluje na pódiu, byl jsem zklamán. Peter zrovna přišel z hodiny kresby s profesorem Schwabem a byl ještě roztěkanější než obvykle. Chyběl mu Londýn a evakuace celé Sladeovy školy do Oxfordu na něj těžce doléhala. Navíc nevycházel ani se samotným Schwabem, který se vytrvale snažil potlačit silně fantazijní tón Peterových prací. Tenhle střet byl nevyhnutelný: profesor byl puntičkářský, staromódní řemeslník, odborník na topograficky přesné kresby a grafiky, kdežto Peter byl romantický, výstřední, občas poměrně naivní, a lehkovážně využíval každé zkratky, co se namanula. Zapsal odchod do knihy u dveří a vyšli jsme na ulici. Byl jsem zvědavý, co Sparsholt, ale nechtělo se mi s tím začínat; tyhle jeho chmury nemívaly dlouhé trvání, ale dokud trvaly, byly intenzivní. Kromě toho jsem si uvědomoval, že teď už situaci vidím z Evertova úhlu pohledu, a bylo dost dobře možné, že Peter sám tomu nepřikládá žádný velký význam. Po Beaumont Street zrovna rachotil nekonečný armádní konvoj, jehož osmivteřinové prodlevy mezi jednotlivými nákladními auty byly podprahovým rytmem těchto let: Petr se vrhl přes ulici, ale já se svým odvěkým sklonem zakopnout nebo něco upustit, jakmile bylo potřeba projevit fyzickou rychlost, jsem stál a čekal celé 30


dvě minuty, dokud nepřejela řada aut i následná uspěchaná vlna konvojem zpomalených bicyklů. Dohnal jsem ho u Randolpha, už si objednával čaj. Začal mluvit o divadelní hře, ke které měl malovat dekorace, a za chvilku už byly školní mrzutosti zapomenuty. Hra se jmenovala Triumf času, byla to alegorie toho druhu, vůči kterému jsem byl imunní, ale jemu poskytovala možnost vytvořit zadní kulisy ve vzrušujícím měřítku – nebyl jsem si jistý, jestli je oxfordské divadlo pro jeho vize vůbec dost velké. Za chvíli se mi podařilo skoro přezíravě prohodit: „Na jednoho z těch čertů bys mohl použít Sparsholta. Úplně ho vidím natřeného na červeno,“ a Peter řekl, že od něj dostal vzkaz a že ho má s sebou. „Milý pane Coyle,“ napsal Sparsholt, „váš dopis mě značně překvapil a vůbec netuším, jak jste se o mně doslechl! Nechat si namalovat portrét by určitě bylo zajímavé, jenom jsem teď mimořádně zaneprázdněný, takže si možná pro svoji práci najdete jiné modely. Mohl bych čtvrtky večer, jestli to pro vás není pozdě. Těším se, že se mi ozvete. D. D. Sparsholt.“ Ten dopis, to bylo hotové schéma protichůdných pocitů, psané toporným školáckým rukopisem, který tu a tam ustoupil rozmáchlým dospělým kudrlinkám. „Takže on je zaneprázdněný,“ podotkl Peter. Samotného mě překvapilo, jak mě vyděsila možnost, že by celou věc mohl nechat plavat. „Má toho vážně hodně,“ řekl jsem a informoval ho o četných Sparsholtových závazcích – o veslování a tělocviku, nemluvě o dlouhých hodinách v laboratořích. Peter pokrčil rameny a rozhlédl se po těch několika dalších lidech, kteří popíjeli čaj pod zašlou gotickou klenbou lokálu. Nalil jsem do konvičky horkou vodu z rozpáleného džbánku 31


a zamíchal. „Zrovna jsem kreslil jednoho mladého zahradníka z Corpus Christi,“ pronesl Peter se zřejmým, ale tajemným důrazem na slovo „kreslil“. „Akt?“ zeptal jsem se. „Připadá mi to lehčí,“ řekl Peter, a jeho úsměv jako by počítal s mým obdivem a zároveň jako by ho těšilo, že mě lehce šokuje. A já si uvědomil, že pro něj je vysvobození z nástrah kolejního života výhodou. Na privátě na opačném konci Walton Street mu odpadala možnost potkat Davida Sparsholta v koupelně. Netýkalo se ho úmorné čekání a špehování ani osudové záchvěvy náhodných setkání na nádvoří. „A samozřejmě se taky musí věnovat své snoubence,“ dodal jsem. Peter si tiše odfrkl, jako kdyby usoudil, že to musí být vtip. „Myslíš Sparsholta?“ „No jistě,“ přikývl jsem. „Říkal mi to.“ Na okamžik zauvažoval. „Svým způsobem je to roztomilé,“ poznamenal. „Ale nevydrží jim to.“ „Chtějí se docela brzy vzít,“ řekl jsem. Znovu se zadíval na ten dopis a pak si ho nacpal do velkého tvídového saka, do kapsy, která jako kdyby byla plná dalších dopisů. „Mám dost silné tušení, že ta žena nerozumí jeho skutečné podstatě.“ „Možná máš pravdu,“ řekl jsem. „Jak se jmenuje, mimochodem?“ „To nevím,“ přiznal jsem, „ale řekl jsem mu, že bych se s ní rád seznámil.“ „Vážně?“ opáčil Peter spíš roztržitě než popuzeně. Skutečnost, že jsem mu lhal, ve mně hlodala a asi by mě bývala měla šokovat. Mimoděk jsem zformoval nejasnou představu té 32


snoubenky tak, jako si představujeme každého, o kom se mluví, ale koho neznáme. K objevování pořád ještě zbývalo úplně všechno. Peter oplýval pýchou a šarmem zpustlíka, a kromě nich také zpustlou schopností pohrdavě zavrhnout kohokoliv, kdo jim dokázal odolat. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem jeho zájem o Davida zostřil, nebo jestli jsem ho mimoděk ponoukl, aby nad ním zlomil hůl.

33


4

Evertův byt byl na opačné straně koleje a na rozdíl od toho mého z něj byl výhled směrem ven – tedy ne přímo do světa, ale aspoň do zamlžených dálav a na popásající se krávy na Lučině. Na štěrkové cestě pod jeho okny cvičili kadeti a procházeli se milenci a dlouhou bílou ulicí vzadu se od řeky za soumraku vždycky loudala polovina veslařů z celé univerzity. V těch dobách byla budova, v níž bydlel, považována za viktoriánskou ohavnost; ve mně ty kamenné schody a gotická okna probouzely mrazivé vzpomínky na školní léta. Aby dal Evert svému příbytku osobní ráz, už tehdy si kupoval obrazy, měl tu barevný tisk jednoho Whistlerova nočního výjevu, kresbu – zřejmě hořícího – hradu Windsor od Petera Coyla, drobnou Sickertovu kresbu a pár dalších věcí z domova. Victor Dax byl sběratel a podle toho, co říkal Evert, vlastnil zásadní díla Deraina a Chagalla. Evertovi věnoval lept od Anderse Zorna, akt s velkými ňadry, kterému se jeho sluha pokradmu hihňal. I mně samotnému připadalo zvláštní, že něco takového dává otec synovi, ale věděl jsem, že ve většině toho, co Victor dělá, se odráží jisté pohrdání konvencemi, a v tomto případě se dalo vysledovat možná i zbožné přání. „Pojď ke mně na meltu,“ řekl Evert, když jsme na sebe o pár dní později narazili cestou z jídelny. „Dlouho jsem tě neviděl,“ 34


a zvláštně se usmál: možná si myslel, že jsem se zase viděl se Sparsholtem, to nevím. „Byl jsem pár nocí ve Woodstocku,“ řekl jsem, „pomáhal jsem s vybalováním té tetičce, co jsem ti o ní říkal.“ Opět jsem si všiml, že moje teta ho moc nezajímá, letmo jsem na něj pohlédl a usoudil jsem, že už o ní nebudu mluvit. Coby neexistující postava měla snad až moc velký úspěch, vůbec nikdo ji nezaregistroval. Na nádvoří jsme došli za svitu jeho přelepené baterky, která v šeru blízkém tmě odhalovala různé matoucí dveře a schodiště. Úzký dvůr za jeho budovou, s černými zdmi a dlažbou jako někde před stájemi, se natahoval vzhůru ke štítům černějším než nebe. Jeho obývací pokoj působil při zatemnění dvojnásob ponuře. Visely tu dusivé závěsy z těžké, hrubě obarvené látky, která vám při pokusu o jejich zatažení nechávala skvrny na rukou; vzlínal z nich slabý pach tenisových sítí, nejdřív příjemný, po čase protivný. Jak jsem věděl a Evert ne, ten večer měl Sparsholt poprvé sedět Peterovi – když jsme odcházeli z jídelny, všiml jsem si, jak ustaraně se tváří. Setkat se měli ve Sparsholtově pokoji za těmi neprodyšnými okenicemi a nepochybně za okázale zavřenými dubovými dveřmi. Bylo v tom kradmé spiklenectví tajné schůzky, a když Evert do dvou šálků po kapkách lil čekankovou esenci, nemohl jsem se ubránit představám, jak daleko to asi zajde. Na tomhle prvním sezení, což mělo koneckonců být jejich úplně první setkání, určitě ne dál než k hlavě a ramenům. Bude mít Peter trpělivost na celou tu dlouhou partii? Hned od začátku jsem bral za danou věc, že jeho cílem je Sparsholta svést, a přistihl jsem se, že zcela nekonkrétně věřím, že jemu by se to, na co chudák Evert zjevně nemá sebemenší šanci, mohlo povést. 35

Profile for Knižní klub

0040596  

0040596