Page 1

EOIN DEMPSEY

NAJDI REBECCU


Přeložil Robert Čapek

Finding Rebecca Copyright © Eoin Dempsey, 2014 All rights reserved. ISBN 978-80-249-4110-3


NĚMECKÉ HODNOSTI A POJMY

Führer: titul Adolfa Hitlera, vůdce Německé říše Hauptsturmführer: hodnost jednotek SS, odpovídá hodnosti kapitána Kápové: vězni s výsadami, kteří sloužili v nacistických táborech jako dozorci bloků nebo vedli pracovní skupiny Lagerführer: důstojník SS, který v táboře zodpovídal na dodržování disciplíny Lagerkommandant: velitel koncentračního tábora – v Osvětimi tuto funkci zastávali postupně Rudolf Höss (v letech 1940–1943), Arthur Liebehenschel (1943–1944) a Richard Baer (1944–1945) Obersturmführer: hodnost jednotek SS, odpovídá hodnosti nadporučíka Rapportführer: poddůstojník v  systému koncentračních táborů (většinou v  hodnosti praporčíka nebo nadrotmistra); nadřízený poddůstojníků, kteří byli v přímém kontaktu s vězni Říše: Německá říše, přesněji řečeno Třetí říše, která pod nacistickou vládou existovala v letech 1933–1945 Reichsführer: Heinrich Himmler, velitel jednotek SS a po Hitlerovi druhý nejmocnější muž Sonderkommando: pracovní jednotka, složená téměř výhradně z Židů uvězněných v nacistických koncentračních táborech, která pod hrozbou popravy pomáhala s odstraňováním obětí plynových komor SS: elitní ozbrojená složka NSDAP, která byla původně založena na ochranu samotné strany, ale postupně se vyvinula v  armádu čítající více než milion příslušníků se špičkovým výcvikem; zajišťovala stráž koncentračních táborů Standartenführer: hodnost jednotek SS, odpovídá hodnosti plukovníka Sturmmann: hodnost jednotek SS, odpovídá hodnosti desátníka Untersturmführer: hodnost jednotek SS, odpovídá hodnosti podporučíka Wehrmacht: označení veškerých německých ozbrojených sil; příslušníci těchto sborů se na řízení koncentračních táborů nepodíleli


Kapitola 1

Auschwitz-Birkenau, září 1943 Automobil zastavil před řadou třiceti skladišť rozmístěných ve třech řadách po deseti; každé bylo zhruba čtyřicet stop široké a  dvě stě dlouhé. Řidič otevřel rapportführerovi Friedrichovi dveře a Christopher vystoupil za ním. „Tady budete vykonávat většinu své práce,“ řekl Friedrich. Vytáhl z podpaždí složku, otevřel ji a položil na ni list papíru zevnitř. „Vidím, že jste byl na toto místo vybrán pro své zkušenosti s účetnictvím.“ Christopher přikývl. Na konci řady skladišť a  za nimi byl pevně napjatý ostnatý drát. „Jsem rád, že nám přišel na pomoc opravdový profesionál,“ pokračoval Friedrich. „Já sám byl před válkou právník ve Frankfurtu. Píše se tady, že jste Němec, ale přišel jste sem z okupované oblasti.“

9


EOIN DEMPSEY

„Ano,“ odpověděl Christopher. „Před osvobozením jsem žil na Jersey.“ „Byl to požehnaný den, předpokládám,“ poznamenal Friedrich, vložil list papíru zpátky do složky a tu podal svému řidiči. „Nepochybuji, že si jako důstojník SS uvědomujete důležitost práce, kterou tu odvádíme.“ „Samozřejmě, pane rapportführere.“ „Máte pozoruhodný přízvuk,“ poznamenal rapportführer Friedrich s obdivem. Byl teplý zářijový den a Christopher cítil, jak mu po zádech stéká kapka potu. Nová uniforma ho nepříjemně svírala kolem ramen. Někde mimo doslech hrála hudba. Slyšel, jak k  nim vítr přináší tóny Pachelbelova Kánonu v D-dur. „V Evropě je příliš mnoho kmenů, příliš mnoho rozdílů, panuje tu příliš velký potenciál pro konflikty a války. A stačí se podívat na dějiny Evropy, abyste jasně viděl, co všechno to dokázalo napáchat. Studujete dějiny? Samozřejmě ano. Nepochybuji, že právě to vás přivedlo k žádosti o přidělení právě sem, kde dějiny píšeme. Mám úplně stejný pocit. Máme toho tolik společného.“ „Ano, pane Friedrichu,“ ozval se Christopher. „A nejhorší ze všech těch kmenů byli vždycky Židé. Za tuto válku není zodpovědný nikdo jiný. A právě zařízení, jako je toto, se mají postarat, aby k podobným válkám už nikdy nedocházelo. Rozumíte tomu, že, pane Seelere?“ „Ano, pane rapportführere, samozřejmě.“ Zhruba čtyři sta stop od nich stála velká betonová budova, nad jejíž střechou se tyčil do výšky dvaceti stop komín, z  něhož stoupal hustý černý dým. Friedrich se dal znovu do řeči. „Rád bych vám zdůraznil, že musíme být tvrdí jako žula,“ řekl. „Tohle je věc, kterou říkám všem svým novým důstojníkům. Práce, kterou tu děláme, je příliš důležitá na to, abychom ji pošpinili ja-

10


NAJDI REBECCU

koukoli účastí nebo soucitem s vězni. Nebudu tolerovat sebemenší známku slabosti – obzvlášť pokud se bude týkat samotných vězňů. Potřebuji výhradně ostřílené, plně oddané důstojníky SS. Rozumíte mi, pane obersturmführere?“ „Samozřejmě, pane rapportführere,“ odpověděl Christopher. „Dokonale rozumím.“ „Židé se stejně jako všichni škůdci naučili přizpůsobit a  mají v tom výborné úspěchy. Vědí, jak vyčíst naše pocity, a umí zneužívat náš strach. Právě proto je tohle práce, kterou dokáží vykonávat jen silní muži – muži, jejichž odhodlání nemůže být nahlodáno odpornými snahami Židů o rozvrácení všeho, co je na světě dobrého. Musíte pochopit, že každý rozkaz, který vám dám, je pro dobro Říše, a  tudíž nikdy nesmíte zpochybňovat jakýkoli rozkaz, který dostanete.“ „Jsem připraven splnit svůj úkol, pane rapportführere.“ „Dobrá, dobrá – myslel jsem si, že to řeknete. Váš úkol je velmi důležitý. S tím, jak se naše aktivity na tomto místě rozšiřují, potřebujeme důstojníka, který se bude zabývat výlučně přerozdělováním získaných fondů zpátky do Říše.“ Vykročili společně podél řady skladišť. Dveře jednoho z  nich byly otevřeny dokořán. Uvnitř se nacházelo zhruba dvacet relativně zdravě vyhlížejících žen, které se probíraly obsahem otevřených kufrů, na nichž byly zvenčí značky křídou. Když se přiblížili ke dveřím, žádná z nich jim nevěnovala pozornost. Každých několik sekund se některá z nich napřímila, aby odnesla na velkou hromadu náruč oblečení nebo aby přidala hrst šperků na stůl hlídaný ozbrojenými strážnými SS. „Budete dohlížet na práci sonderkommand, židovských pracovních jednotek, které tu máme k dispozici, při třídění zásilek a cenností, které dokážeme získat. Ty pak roztřídíte a odešlete do Říše. Budete zodpovědný za jejich bezpečný převoz. Předpokládám, že vám může chvilku trvat, než připravíte spolehlivý systém, ale pro-

11


EOIN DEMPSEY

sím, pospěšte si. Tento tábor má příliš velké potřeby na to, aby je brzdila lenost nebo neschopnost.“ Friedrich Christopherovi pokynul, aby ho následoval, a oba udělali několik kroků zpět ven. „Tohle je vaše pracoviště,“ řekl Friedrich a ukázal na skladiště kolem nich. „Nemusím snad zdůrazňovat, že nebudu tolerovat jakoukoli formu korupce. Buďte ostražitý, pokud jde o vás samotného i ostatní. Politické oddělení z vás nespustí oči. Určitě víte, že mají pravomoc, aby kohokoli kdykoli prohledali, a neustále pozorně sledují i ty nejmenší známky nepovoleného kontaktu s vězni. Pokud budete přistižen při krádeži – nebo jak vy účetní říkáte při zpronevěře – bude vás čekat rychlý a přísný trest, ale jsem přesvědčen, že si kvůli něčemu takovému nemusíme dělat nejmenší starosti.“ „Samozřejmě ne, pane rapportführere.“ „Jedna věc je na vás zajímavá, pane Seelere,“ poznamenal Friedrich zamyšleně. „Dosáhl jste své hodnosti velmi rychle. Je velmi nezvyklé, že sem jako nového člověka dostanu právě obersturmführera.“ „Jsem účetní, pane rapportführere,“ odpověděl Christopher. „Tato hodnost mi byla udělena proto, aby mí podřízení přijali snáze mou autoritu.“ „I přesto jsem čekal, že na toto místo bude přidělen raněný veterán. Jen sotva dokážu uvěřit tomu, že mladí a  tělesně schopní muži ze Spojeného království dokáží vstoupit do řad SS a zajistit si vaše místo tak rychle.“ „Ztráty našich odvážných vojáků umožnily lidem jako já, kteří žili v  cizích zemích, aby rozšířili řady SS. Nyní má šanci sloužit v  Hitlerových elitních jednotkách úplně každý – rodilí Němci i  cizinci. Velmi se mi ulevilo, když jsem dokázal naplnit svůj sen o službě v řadách jednotek SS. Koneckonců jsem se narodil v Berlíně, pane Friedrichu.“ Christopher se taktně nezmínil o obrovských úplatcích, které musel jeho strýc vynaložit, aby mu zajistil místo v  táboře, a  nemluvil

12


NAJDI REBECCU

samozřejmě ani o skutečném důvodu, proč tu byl. Postupem času se ve svých lžích zlepšoval, a zdálo se, že je Friedrich s jeho odpovědí naprosto spokojený. „Pojďte za mnou.“ Friedrich prošel mezi dvěma skladištními budovami a Christopher musel přidat do kroku, aby mu vůbec stačil. Všude panoval pozoruhodný klid. Christophera napadlo, kde jsou vlastně všichni ti vězni. Slyšel, že jich tu má být pěkných pár tisíc. „Slyšel jste o našem zařízení před tím, než jste se k nám dostal?“ „Slyšel,“ přisvědčil Christopher. „Vyprávěl mi o  něm můj strýc. Slouží jako důstojník Wehrmachtu na východní frontě.“ „A jak se o táboře doslechl on?“ „Můj strýc věděl, jak moc si přeji sloužit Říši, a  zkoumal různé možnosti, kam bych mohl být umístěn.“ „Bez ohledu na to, jak je důležitá práce, kterou tu odvádíme, je přísně zakázáno o ní mluvit. Nemusím vám připomínat slib mlčenlivosti, který jste složil?“ „Připomínám si jej každý den, pane rapportführere.“ „To rád slyším, mladý pane Seelere. S muži, jako jste vy, rozhodně dokážeme naplnit našeho Vůdce hrdostí.“ Vyšli ze třetí řady skladišť přímo před velkou cihlovou budovou. Vypadala jako obrovská stodola a byla dlouhá několik set stop. „Všechny tyto stavby jsou nové, byly postaveny před pouhými dvěma měsíci,“ řekl Friedrich. „Právě tady budete shromažďovat zboží a  majetek. Je dobře, že jste přijel právě dnes. Vždycky je lepší provádět nové lidi, když je tu prázdno. Jakmile sem přijede další dodávka, tak tu může být docela rušno.“ Friedrich ho odvedl ke vchodu do budovy a společně prošli kolem několika vězňů. Vypadali zdravě a  zdálo se, že jsou poměrně dobře živeni. Každý z nich buď nesl nějaký nástroj, nebo tlačil prázdný vozík. Prošli až do malého předpokoje, za nímž se nacházela velká šatna, v  níž se podél stěn a  uprostřed nacházely lavice. Nad lavicemi se každých několik stop nacházely věšáky, a každý byl očíslovaný.

13


EOIN DEMPSEY

Místnost byla naprosto prázdná, neměla žádná okna a vzduch uvnitř byl vydýchaný a těžký. Christopher chtěl odejít, sotva vešel dovnitř. „Budete dohlížet na sběr šatstva a cenností, získaných od nežádoucích osob, které zde budou likvidovány,“ pokračoval Friedrich a slovo „likvidovat“ Christopherem otřáslo, protože si okamžitě vybavil Rebeccu. Cítil, jak mu slábnou nohy a okamžitě se posadil na nejbližší lavici. „Na odpočinek není čas,“ napomenul ho Friedrich. „Máme před sebou mnoho práce.“ Vydal se zpátky ven přes předpokoj a kolem masivních ocelových dveří s  hluboko zapuštěným kukátkem a nápisem: „Škodlivý plyn! Vstupem ohrožujete svůj život.“ Jakmile se Christopher znovu octl na čerstvém vzduchu, žíznivě nabral vzduch do plic. Friedrich už kráčel nevšímavě dál. Christopher musel popoběhnout, aby ho dohnal, a snažil se přitom dýchat pomaleji a zpomalit svůj tep. „Bezpochyby jste pochopil, v čem naše práce zde spočívá a proč je její povaha tak citlivá.“ Christopherovi trvalo několik sekund, než odpověděl, ale pak se zase sebral. „Ano, pane rapportführere,“ řekl, „citlivá a důležitá stejnou měrou.“ „Ano, přesně tak to je. Toto je jedno z krematorií, ze kterých budete shromažďovat odebrané věci. Jsou tu ještě tři další, a brzy se pravděpodobně dočkáme nových. Zdá se, že naše práce zde hned tak neskončí.“ Friedrich s Christopherem vykročil zpět k automobilu. „Vaše kancelář se nachází v poslední budově v této řadě, ale i to se nejspíš časem změní.“ Když se přiblížili k vozu, řidič jim oběma zasalutoval a podržel jim otevřená dvířka. Christopher si všiml, že se mu chvějí ruce, a strčil je obě do kapes. Srdce mu v hrudi bušilo jako o závod, a když nastupoval, udeřil se hlavou do hrany střechy. Zdálo se, že si toho Friedrich vůbec nevšiml. Jízda ke konci řady skladištních budov trvala jen několik sekund a Friedrich celou dobu o něčem hovořil – šlo o něco spojeného s odpovědností a ctí – ale Christopher ho vůbec neposlouchal.

14


NAJDI REBECCU

Automobil zastavil na konci řady. Pěšky by se sem možná dostali dříve. Friedrich nezmlkl ani poté, co vystoupil z automobilu a vykročil směrem ke dřevěným dveřím s velkou skleněnou tabulí. Christopher mu dveře otevřel a nechal ho vejít jako prvního. V místnosti uvnitř se nacházeli tři další muži, kteří při jejich příchodu vzhlédli od práce. Friedrich Christophera provedl místností až ke dveřím do soukromé kanceláře. Kolem stěn stály knihovny, naplněné pořadači a účetními knihami, a z okna byl výhled na bezútěšný dvůr. U stěny, do níž byl zasazen velký trezor, stál dřevěný stůl, prázdný až na telefon a svazek dokumentů v rohu. „Toto bude vaše kancelář, přestože předpokládám, že většinu své pracovní doby strávíte ve skladišti a v krematoriu.“ Společně se pak vrátili do místnosti, v níž u svých stolů seděli tři muži. „Dovolte, abych vám představil vaše podřízené,“ řekl Friedrich a trojice vstala. „Toto je Karl Flick.“ Ke Christopherovi přistoupil obtloustlý muž s brýlemi a sevřel jeho ruku v chladné, vlhké dlani. „Toto je Wolfgang Breitner.“ Breitner byl malý muž s velkým nosem, který Christophera pozdravil s úsměvem. „A toto je Toni Müller.“ Rukou mu potřásl vysoký muž, který měl ve tváři vážný výraz. „Vítejte, pane obersturmführere,“ řekl Müller. „Jsem přesvědčen, že máte mnoho představ o tom, jak vylepšit organizaci našich účetních postupů.“ „Ano, to mám,“ odpověděl Christopher a ulevilo se mu, když ve vlastním hlase nezaslechl ani záchvěv hrůzy. „Zdá se, že je tu dnes docela klid, takže se budu potřebovat připravit na další dodávku, která sem míří. Kdy má dorazit, pane rapportführere?“ „Mám za to, že to bude zítra,“ odpověděl Friedrich a  podíval se na hodinky. „Musím už zase běžet. „Až pro dnešek skončíte s prací, zavedou vás vaši muži do ubikací. Vítejte v Osvětimi, pane Seelere.“ Friedrich za sebou zavřel vstupní dveře a Christopher se rozhlédl po svých nových kolezích, kteří mu byli podřízeni. Každý už se mezitím vrátil ke svému stolu a pokračoval v práci s listinami a účetními

15


EOIN DEMPSEY

knihami. Christopher se omluvil, přešel ke dveřím toalety na konci chodby a zamkl se v kabince, nejvzdálenější od vchodu. Seděl na prkénku toalety tak dlouho, jak si jen mohl dovolit, s koleny přitaženými k hrudi. Než se vrátil do své kanceláře, uběhlo zhruba deset minut. Probral se dokumenty, položenými v rohu stolu, a rozložil si je na desce tak, aby si je mohl postupně pročíst. Účetní uzávěrky ukazovaly obrovské množství lidí, kteří táborem procházeli. Každý týden počet narostl o další tisíce, ale do práce v okolních továrnách nebylo zapotřebí víc než třicet tisíc dělníků. Do baráků v hlavním táboře se přitom nemohlo vlézt víc než pár tisíc lidí. Nedokázal se v tom vyznat. Čísla prostě vůbec nesouhlasila. Ve stole se nacházely účetní knihy, v nichž byly uvedeny finanční částky, které byly od vězňů „repatriovány“ zpátky do Říše  – účetní knihy, plné částek v  říšských markách, dolarech, librách, lirách, pesetách, francích, ruských rublech a  v  každé další měně, o které kdy v životě slyšel. Byla to obrovská řeka peněz, která táborem protékala a jejíž tok měl kontrolovat a řídit právě on. Po práci ho jeho kolegové odvedli do jídelny. Porce byly velké a na rozdíl výcvikového tábora SS bylo jídlo docela chutné. Na ubytovně se dělil o pokoj s dalším mladým důstojníkem ze samotné táborové stráže, který se jmenoval Franz Lahm a byl to přátelský untersturmführer z Řezna. Lahm se ho snažil přemluvit, aby s ním vyrazil ven, aby se setkal s dalšími příslušníky SS, šel do kina, do divadla nebo navštívil nevěstinec, který měli strážní k dispozici. „Ale no tak,“ říkal. „Pojď se s námi napít. Jestli půjdeš do postele brzy pokaždé, když budeme čekat novou zásilku, tak s námi nikdy neposedíš.“ „Jen běž sám. Dneska to byl můj první den. Potkám se se všemi zítra večer, slibuji.“ Lahm se vrátil na ubikace kolem třetí hodiny ráno, zakopl o stůl stojící uprostřed místnosti a  usnul tak, jak padl na postel. Během

16


NAJDI REBECCU

několika sekund zaplnil pokoj zvuk jeho chrápání. Christopher na to nereagoval; ležel ve tmě sám a úplně vzhůru, a přemýšlel o tom, jak v téhle jámě chaosu a smrti dokáže najít Rebeccu.

17


Kapitola 2

„Pane Seelere, je čas vstávat. Zásilka dorazí brzy. Během půl hodiny musíme být na nádraží,“ řekl Flick. Christopher měl z nedostatku spánku těžká víčka. Lahm už byl pryč a na dveřích skříně visela jeho náhradní uniforma. Na manžetách rukávů zahlédl drobné kapky krve. Christopherovi se okamžitě sevřel žaludek, ale cítil, že ho Flick sleduje, takže vstal a převlékl se do své uniformy. Podíval se na sebe do zrcadla, zhluboka se nadechl a  sledoval, jak se mu hrudník rozšiřuje a  znovu stahuje. Upravil si límeček košile a  vyšel na chodbu. Tam na něho čekal Flick, který přikývl a vedl ho do mlhavého ranního slunce. Přede dveřmi podal Christopherovi účetní desky. Na prvním listě bylo černým inkoustem napsané číslo dnešního příjmu. Zásilka do tábora mířila z Lodźe. Číslo na papíře ukazovalo 1200.

18


NAJDI REBECCU

„Poláci,“ poznamenal Flick. „Měli by být v docela dobrém stavu. Je to jen krátká cesta. Už jste někdy byl u výběru?“ „Ještě ne,“ odpověděl Christopher. „My se budeme držet vzadu a  dohlédneme na to, aby se neztratila žádná zavazadla. Veškerou těžkou práci bude odvádět sonderkommando. Je to jednoduché.“ Flick na Christophera upřel pohled přes své tlusté brýle. „Nedělejte si s  tím starost. Všichni ví, že je to váš první den v práci. Bude to velice jednoduché. Naše práce ostatně začíná až potom.“ „Děkuji, ale jsem přesvědčen, že se o  to dokážu postarat,“ řekl Christopher, podal složku zpátky Flickovi a sepnul ruce za zády. Nádražní budova se ničím nelišila od podobných zařízení kdekoli jinde  – všude se nacházely podobné cedule a  na zdi nad nástupištěm visel vytištěný jízdní řád. Uvnitř bylo ale všude zhasnuto a dveře byly zamčené. Kolem nástupiště už se shromáždili další příslušníci SS a několik jich bylo oblečených v bílých pláštích. Kolem pobíhali vyzáblí vězni, kteří se příliš nepodobali dobře živeným a zdravým lidem, s jakými se setkal včera, a přenášeli rampy a tlačili vozíky. Jeden z nich byl tak skloněný, že se hrudí téměř opíral o káru, kterou tlačil. Christopher skoro nedokázal uvěřit, že se podobně slabí lidé dokáží pohybovat tak rychle. Všude postávali příslušníci SS. Většina z nich na vězně křičela a jejich slova se ztrácela v ostrém štěkání psů, vzpínajících se proti tahu vodítek. Pak už konečně přijel vlak a začal zastavovat u  nástupiště. Christopher spočítal vozy. Počet musel být špatný. Jak se může dvanáct set lidí vejít do tak krátkého vlaku, jehož vagóny jsou vhodné pouze pro převoz dobytka? Když vlak konečně zastavil, dveře se odsunuly a křik příslušníků SS okamžitě nabyl na síle a  přehlušil veškeré ostatní zvuky kromě zuřivého štěkání psů. Židovští zajatci přeběhli k otevřeným dobytčákům a pomáhali lidem vystoupit ven. Z vagónů vylézali zmatení a dezorientovaní muži a ženy, rozhlíželi se na všechny strany a pak se pokoušeli rozprchnout. Tváře

19


EOIN DEMPSEY

měli vyhublé a vrásčité, ústa pevně sevřená. Příslušníci SS se na ně okamžitě vrhli. Děti a starší lidé byli sháněni do skupiny na štěrkem vysypaném prostranství vedle staniční budovy. Jednoho starce museli z vozu vynést. Několik žen vystupovalo s dětmi v náručí. Okamžitě po vystoupení byli všichni naháněni do různých řad – muži do jedné, ženy a děti do další. Během několika minut vyvrhly všechny vozy svůj lidský náklad ven. Bylo nemožné neslyšet nářek žen, které byly odtrhovány od svých dětí; děsivé štěkání psů a  neustálý řev příslušníků SS jak v němčině, tak v polštině. Christopher se zhluboka nadechl a odolal pokušení ukrýt tvář do dlaní. Flick stál vedle něho a tvářil se znuděně. Vojáci s namířenými zbraněmi vtrhli do vlaku. Z vagónů začali vyhazovat mrtvá těla. Ta dopadala na zem jako pytle s klacky, kosti se při dopadu na zem lámaly a  krev z  otevřených ran se vsakovala do hnědé hlíny. Zazněl další výstřel a z vagónu vypadlo tělo mladé dívky. Christopherovi zmrzla krev v žilách na kost a tělem mu projelo zachvění bezmocné paniky. Přestože už výběr skončil, strážní SS neustále řvali na seřazené lidi. Dav se rozdělil do dvou řad – v jedné se nacházeli mladší a silněji vyhlížející lidé, a ve druhé staří lidé a děti. Řada mladších lidí čítala možná dvě stovky jedinců, a  vykročila zpátky k táboru. Ostatní, kterých bylo možná tisíc, se choulili jeden k druhému a pokřik příslušníků SS začal konečně utichat. Christopher se obrátil k  Flickovi. „Jak často přijíždí takovéhle transporty?“ zeptal se. „To záleží,“ odpověděl Flick. „Někdy několikrát týdně, jindy zase několikrát denně. A  teprve pak začíná opravdová práce. Jednou se stalo, že…“ Christopher ho už ale neposlouchal. Nedokázal se zaměřit na žádného člověka v davu. Přešel blíž k obrovské mase lidí, pustil ze zřetele Flicka i všechno ostatní a vnímal jen seskupený dav, namačkaný na sebe a  čekající na to, až bude odveden. Všiml si ženy ve středních

20


NAJDI REBECCU

letech s modrým šátkem, která jako by sem vůbec nepatřila. Držela v náručí dítě, které si pevně tiskla k hrudi. Plakala, ale dítě bylo klidné. Zatímco vězni začali do připravených nákladních vozů nakládat zavazadla, otevírali Breitner s Müllerem některá z nich a nahlíželi dovnitř. Kývl na Flicka a vykročil k Breitnerovi s Müllerem. Příslušníci SS už byli klidnější, když se rozestavěli podél dlouhé řady lidí, kteří čekali na odchod. Hrůza v jejich očích se ale nijak nezměnila, a stačilo, aby jeden z nich udělal krok z řady a psi na vodítkách se vrhli kupředu. Řada vězňů vykročila směrem k Birkenau. Za zády mu zazněl další výstřel a on se prudce otočil. Několik příslušníků SS se probíralo hromadami oblečení, které zůstaly u vlaku. „Aha, tady je – vždycky se najde alespoň jeden,“ řekl voják, když odsunul stranou kabát a našel pod ním malého chlapce, který začal volat svou matku. Christopher vykročil k  vojákovi, aby ho vyzval k pořádku. Příslušník SS zvedl pušku a střelil dítě přímo do obličeje. Christopher se zastavil na místě jako přimražený. Voják si hodil pušku zpátky na rameno, vytáhl chlapce za nohu z hromady šatstva a odtáhl jeho bezvládné tělo před řadu nákladních vozů k ostatním mrtvým. Christopher se s vytřeštěnýma očima rozhlédl po ostatních strážných a čekal, jestli některý z nich něco řekne. Všichni se chovali, jako by se nic nestalo. Otočil se a vykročil k Breitnerovi s Müllerem. Zhruba tři metry od nich se zastavil v bezpečné vzdálenosti, odkud nemohli pozorovat, co se mu děje v hlavě a v očích. Když znovu vykročil jejich směrem, přivítali ho pohledy. Očekávají, že jim dám rozkaz, pomyslel si, takže jim ho musím dát. „Chci, aby byla všechna zavazadla včetně toho šatstva naložena během deseti minut,“ řekl. „Tohle je všechno, co dostaneme? Budou si vězni nechávat zbytek svého majetku cestou do pracovního tábora?“ Müller věnoval postranní pohled Breitnerovi a pak se obrátil zpátky k Christopherovi. „Ne, všechna zavazadla jsou tady,“ odpověděl. „Zbytek majetku vězňů shromáždíme, jakmile se převléknou pro dez-

21


EOIN DEMPSEY

infekční proceduru.“ Christopher se pokusil zpomalit silou vůle své srdce a uklidnit se. Poslední vězňové už odcházeli. „Pane obersturmführere, měl byste se nejspíš jít podívat k  převlékárnám,“ navrhl Müller. „Myslím, že se nacházejí v bloku tři.“ „Ano, samozřejmě. Pane Breitnere, pojďte se mnou, prosím. Jsem přesvědčen, že můžeme přenechat shromáždění a sběr všeho, co zbývá, na vás, pane Müllere.“ „Ano, pane obersturmführere, všechno bude hotovo do hodiny.“ Christopher neodpověděl. Breitner pokynul k čekajícímu vozidlu. Christopher se posadil na místo spolujezdce a Breitner se ujal řízení. Automobil se rozjel a následoval proud lidí na jejich cestě do tábora Birkenau. Christopher zahlédl ještě jednou ženu s modrým šátkem, ale pak se mu znovu ztratila v davu. V táboře už na ně čekali strážní SS společně s příslušníky sonderkommanda, které tvořili vězni, seřazení po jedné straně dvora. Za davem se tyčila budova, kterou mu ukazoval Friedrich předchozího dne. Všichni muži SS drželi v ruce obušky. Za jejich zády se v pozadí drželi důstojníci včetně Friedricha. Lidé pomalu přicházeli na ušlapanou hlínu dvora. Byli většinou oblečeni v tmavých barvách a všichni byli označeni žlutou Davidovou hvězdou. Strážní na věžích s výhledem na dvůr na ně mířili svými kulomety. „Pane obersturmführere, měl byste se setkat s  velitelem sonderkommand,“ řekl Breitner. „Jeho podřízení budou plnit vaše rozkazy.“ Christopher vykročil za Breitnerem přes dvůr, na němž se shromáždila velká skupina hovořící polsky a jidiš. Lidé měli o něco lepší náladu, když sledovali chování příslušníků SS, kteří se k  nim při příchodu chovali zdvořile a klidně, s úsměvy na tvářích je zdravili a dokonce s některými z nich hovořili a žertovali. Řídili proud lidí jako zkušení dopravní policisté, dokud se skupina víceméně rovnoměrně nerozestoupila po celém dvoře. Jeden příslušník SS poplácal starce v davu po zádech a  pomohl mu popojít pár kroků dopředu. Mezi lidmi

22


NAJDI REBECCU

šuměla šeptaná slova. Pořád ještě se chovali nervózně a podezíravě. Friedrich s  ostatními důstojníky mezitím někam zmizel. Breitner Christophera odvedl k  místu, kde stálo seřazených několik mužů sonderkommanda. V čele řady stál vysoký, pohledný muž. „Toto je Jan Schultz, velitel sonderkommanda přiděleného pro práci v krematoriu,“ řekl Breitner. Christopher pamatoval na to, aby mu nepodal ruku. „Tito muži projdou majetek nových vězňů, než nám jej předají.“ „Velmi dobře,“ přikývl Christopher a podíval se podél řady mužů, kteří hleděli přímo před sebe. Většina jich měla na tvářích modřiny. „Pracujte poctivě a odměna vás nemine,“ dodal. Někdo za jeho zády oslovil shromážděné vězně. Dav zmlkl. Všechny oči byly upřeny na Friedricha, který s dvěma dalšími důstojníky po svých bocích stál na korbě nákladního vozu. „Přišli jste sem, do tábora Osvětim-Birkenau, abyste se stali důležitými součástkami válečného stroje Říše,“ začal Friedrich. „Přišli jste sem pracovat. Vaše práce je skoro stejně důležitá jako práce odvážných mladých vojáků, kteří dennodenně riskují své životy na frontě. Všichni, kdo si budou přát pracovat, budou v bezpečí a nebudou strádat.“ Friedrich oslovil shromážděný dav německy, a přestože se zdálo, že mu všichni rozumí, pod korbou nákladního vozu stál příslušník sonderkommanda, který jeho slova tlumočil do polštiny. Slova se pak ujal důstojník po Friedrichově levici. „Dorazili jste sem po poměrně namáhavé cestě,“ prohlásil. „Máte pro tento tábor a pro celou Říši velký význam. V první řadě chceme, abyste byli zdraví a odhodlaní pracovat. Za tímto účelem od vás budeme vyžadovat, abyste se osprchovali a  podstoupili dezinfekci. Je to pro vaše trvalé zdraví a dobrou kondici naprosto nutné. Nemůžeme tolerovat, že se mezi našimi pracovníky budou šířit nakažlivé nemoci.“ Lidé v davu se začali usmívat, objímali své děti a  přešlapovali z  jedné nohy na druhou. Do tváří se jim začal znovu vracet život a  podezření se ve

23


EOIN DEMPSEY

světle naděje začalo vytrácet. Důstojník pokračoval: „Jakmile projdete očistou ve sprchách, bude každého čekat miska teplé polévky.“ Třetí důstojník přistoupil k okraji valníku nákladního vozu a ukázal na muže, který stál v přední části davu. „Ty – ano, ty – jaké je tvé řemeslo?“ Muž odpověděl, že je tesař. „Tak to je velice dobře, tesaře potřebujeme,“ přikývl důstojník. „Budeš naší věci velmi užitečný. A jak si vyděláváš ty?“ obrátil se k dalšímu. „Jsem lékař,“ odpověděl muž. „Výborně, v naší táborové nemocnici se lékař rozhodně neztratí.“ Důstojník se na okamžik odmlčel a  rozhlédl se po shromážděném davu. „Pokud jsou mezi vámi ještě další lékaři a zdravotní sestry, prosím, hlaste se po vysprchování přímo u mě a já se postarám, abyste se dostali na místo, kde dokážeme vašich zkušeností využít nejlépe.“ Pak znovu vystoupil kupředu Friedrich. „Nutně potřebujeme lékaře, zubaře, zdravotní sestry, mechaniky, instalatéry, elektrikáře a řemeslníky mnoha dalších oborů. Potřebujeme ale také dělníky bez jakékoli specializace. Všichni dostanete dobře placenou práci. Všichni jste důležití pro Říši a pro náš boj proti hrozbě bolševismu. Nyní prosím následujte pokynů strážných a vydejte se do převlékáren. Jakmile budete uvnitř, zavěste veškeré své šatstvo na očíslované háky a zapamatujte si svá čísla pro pozdější využití. Máme zatím pouze jednu převlékárnu, kterou musí využít nově příchozí obojího pohlaví – za tuto nepohodlnost se omlouvám, ale pracujeme na jejím řešení.“ Lidé vykročili směrem ke vchodu budovy s nízkou střechou a dál do převlékárny s úsměvy a klidem ve tvářích. Christopher na okamžik znovu zahlédl ženu s modrým šátkem. Její tvář byla smutná, odevzdaná a odlišná od ostatních. Jakmile byli všichni lidé uvnitř, následovali je příslušníci sonderkommanda a Christopher kráčel za nimi. Lidé se svlékali a skládali své oblečení do úpravných hromádek pod kabáty, zavěšenými na očíslované háky. Muži ze sonderkommanda opakovali příkazy, které dříve

24


NAJDI REBECCU

vydali vězňům důstojníci z nákladního vozu, a tentokrát je opakovali v jejich rodném jazyce. Lidé se podvolovali bez odporu nebo námitek. Přešel kolem řady svlékajících se vězňů, a pak vyšel ven na čerstvý vzduch, protože nechtěl posilovat jejich rozpaky, vyvolané nutností odhalovat své tělo před cizími lidmi. Tělem se mu rozlila vlna úlevy. Výběr u vlaku byla noční můra, vraždění lidí ve vagónech nepopsatelná hrůza, ale alespoň už je po všem, pomyslel si, když za sebou nechal dveře a znovu se octl na téměř prázdném dvoře. Christopher se zastavil, otočil a zhluboka vydechl. Pak si na ploché střeše budovy všiml skupiny příslušníků SS. Důstojníci už všichni odešli. Zbývající muži nesli velké kovové plechovky a měli nasazené plynové masky. Krev v žilách mu ztuhla. Tohle přece nemohou udělat – ne teď po tom všem, co jim řekli. Musel bojovat s nutkáním rozběhnout se zpátky dovnitř, aby vězně nějakým způsobem varoval. Teď už nedokázal udělat vůbec nic. Žádným způsobem nemohl změnit to, co se mělo stát. Do těla se mu zakousla hrůza. Rozhlédl se po dvoře, aby se ujistil, že ho nikdo nepozoruje. Příslušníci SS pokračovali ve svých nacvičených pohybech a  ve svých plynových maskách připomínali spíš hmyz, když se bez jediného zbytečného pohybu rojili po ploché střeše. Zvedali kryty úzkých kovových komínů na střeše a sypali dovnitř obsah plechovek. Pak se ozval křik – stovky hlasů v jediném okamžiku, ale každý samostatný – který nedokázaly vrstvy cihel a betonu zmírnit. Do dvora nacouvalo několik nákladních automobilů. Řidiči šlapali na plynové pedály a vytáčeli motory do vysokých otáček, aby alespoň nějak přehlušili křik zevnitř budovy. I přesto jej ale Christopher slyšel. Příslušník SS, který procházel kolem něho, se usmál. „Voda v těch sprchách musí být hodně horká,“ poznamenal. „Židům se to nelíbí.“ Pak zase pokračoval dál a Christopher se v duchu obrnil, aby dokázal stát na místě. Snaha o to, aby se hrůzou nezhroutil, ochromovala celé jeho tělo. Jeho uniforma mu zničehonic připadala jako druhá

25


EOIN DEMPSEY

pokožka a on si přejel dlaněmi po rukávech. Když sklopil bradu na hruď, spadla mu z hlavy čepice. A křik pokračoval stále dál a jen velice pomalu začal utichat. Snažil se myslet na Jersey, na Rebeccu, na to, jak se potkali poprvé, na cokoli jiného než na to, co právě prožíval. Napadlo ho, jestli už není příliš pozdě, jestli už nezemřela jako lidé, které dnes viděl. Pokud by ale byla mrtvá, co mu ještě ze života zbývalo na tomto místě?

26


Kapitola 3

Ostrov Jersey, červen 1924 Poprvé ji potkal během prvního týdne nebo dokonce možná hned první den poté, co se přistěhoval na ostrov. Christopher nechal svého otce se strýcem Ulim, který s nimi přijel z Německa, aby jim pomohl se stěhováním. Alexandra spala v prvním poschodí. Christopher otevřel přední dveře a běžel po vyšlapané stezce, která se táhla pět set metrů až k pláži a k moři. Zvedl hladký šedý kámen a hodil jej, jak nejdál dokázal do modré vody, pak zvedl další a rozběhl se k místu na břehu, kde odpočívali rackové. Hodil kámen jejich směrem a sledoval, jak se zvedají do vzduchu a nabírají výšku. Posadil se na kámen, na kterém předtím rackové seděli, přehazoval si kameny z jedné ruky do druhé a naslouchal zvuku, který dělaly, když do sebe narážely. Slunce bylo toho dne horké a  zelené flanelové krátké kalhoty ho svíraly kolem

27


EOIN DEMPSEY

nohou. Docela lehce se zbavil bot a ponožek a vešel do mělké vody, která se táhla několik stop od břehu. Otec mu zakázal chodit plavat o samotě, a přestože si nedokázal představit nic nádhernějšího než se rozběhnout přímo do moře, Christopher ho poslechl. Sledoval své prsty na nohou, pokryté pěnou, a cítil, jak se mu chladná voda rozlévá kolem kotníků. Obrovský pás země za modrou vodou, nějakých dvacet mil daleko, byla Francie. Řekl mu to jeho otec. Nejdřív vůbec netušil, co to vlastně slyší  – věděl jen to, že zvuk přichází ze směru od plotu, stojícího za cestou, probíhající podél pláže. Natáhl si na mokré nohy ponožky a obul si boty. Pak se rozběhl po pláží blíž ke zdroji pláče. Když se dostal blíž, byl přesvědčen, že ty zvuky musí vydávat zatoulané kotě a  napadlo ho, jestli mu otec dovolí, aby si je nechal. Šedá cesta, která se táhla podél pobřeží, byla hrubá a neudržovaná. Podél jedné její strany se táhl nízký živý plot. Christopher se rozhlédl na obě strany, aby se ujistil, že se odnikud neblíží automobil. Pár sekund počkal, aby si byl jistý, a  pak přeběhl cestu a  vydal se podél živého plotu. Nejdřív zavolal německy, a  pak si teprve uvědomil, že dělá chybu. Otec mu říkal, aby mluvil jen anglicky, což byl jazyk jeho matky, která tu vyrůstala. První slova novým jazykem zněla tak tiše, že je sotva slyšel sám. Pláč ale ustal. Zavolal znovu a  zaslechl v  křoví přímo před sebou šustivý zvuk. Keře byly příliš vysoké na to, aby přes ně viděl. Vyškrábal se nahoru a  na druhou stranu a  seskočil na trávník, který se tam nacházel. Nebylo to kotě. Plakala tu dívka a hlava se jí na složených pažích cukala. Na tváři měla širokou tmavou modřinu. Několik sekund stál mlčky a nevěděl, jestli na ni má začít mluvit anglicky, a pak se rozhodl, že ano. „Proč pláčeš?“ Spustila hlavu ještě níž mezi kolena. Přeložil si slova v mysli a slyšel, jak by je vyslovila jeho matka. „Jmenuji se Christopher,“ řekl. „Je mi šest let. Kolik je tobě?“

28

Profile for Knižní klub

0040591  

0040591