9788028407926

CARA STOUT

Věnováno mámě, která čte moje příběhy vždycky jako první.

Mám tě ráda, mami.

1

IMOGEN

Miluji ranní vůni hořícího polyesteru a hotdogů, jen jsem nečekala, že ty plameny budou šlehat až tak vysoko.

Šéf jediným trhnutím otevře skleněné dveře dokořán a zahuláká: „Imogen! Co to ksakru děláš?“ Jak spěchá ven na čerstvý vzduch, spadne mu z hlavy pruhovaná čepice.

„Vracím vám zpět vaši uniformu.“ Opřu se o betonový květináč, zatímco obdivuju své dílo. „Myslím, že takhle vypadá líp.“

O tomhle jsem snila už ve chvíli, kdy mi tenhle fádní kus látky strčili do rukou. Od večera, kdy se šéf rozhodl, že je naprosto v pořádku mě seřvat před celou restaurací jen za to, že jsem někomu omylem dala špatný topping na hotdog, jsem si to ale představovala ještě toužebněji.

Teď se můj sen konečně plní, což mě hřeje u srdce.

Nebo mě spíš pálí ten oheň?

Zákazníci se shlukli u oken, aby jim ta podívaná neutekla, zatímco šéf popadl hadici.

„To mi zaplatíš!“ Tenký pramínek vody unaveně prská na plameny, které už olizují květináč pod oknem.

Na tváři se mi usadí spokojený úšklebek. Tohle mi skoro stálo za všechny ty noci, kdy jsem ještě po příchodu domů

páchla jako friťák. Kromě toho jsem právě prokázala svým kolegům laskavost. Tyhle uniformy nejsou očividně moc nehořlavé – ať žije bezpečnost práce! Teď tu aspoň každý ví, pro jakého krkouna tu dře.

Není zač!

Za posledních sedm měsíců jsem dala výpověď z bezpočtu příšerných brigád. Když jsem oslavila šestnáctiny, řekli mi totiž, že přišel čas vstoupit na trh práce a naučit se zodpovědnosti… Fuj. Dnes se mi ale povedl asi ten nejdramatičtější odchod ze všech. Tak jo. Tak jo. Ten stoprocentně nejdramatičtější. Jenže mě tu nutili nosit na hlavě hotdog z molitanu a cpát lidem kupóny na pochybné kusy masa. Takže jsme si teď kvit. Většinou je se mnou docela snadné pořízení, ale čeho je moc, toho je příliš. Nehodlala jsem tu sedět jako puťka a nechat na sebe řvát protivným chlápkem středního věku v pruhovaných kraťasech.

„No, docela jsem si to užila.“ Plameny pohasnou a z ohořelé kupky textilu už se jen kouří. „Ale přišel čas se rozloučit.“

Docela se mi ta podívaná líbila, ale přece tu nebudu postávat a čekat na to, jaké bude mít ten můj drobný žhářský čin důsledky.

Z šéfovy uniformy kape voda. „Kolikátá je tohle práce?“

Kousnu se zevnitř do tváře, abych zadržela drzé jdi někam.

„S takovou ve městě nezůstane ani jedno místo, kde by tě zaměstnali. Já jsem se rozhodl riskovat a dát ti šanci, Imogen,“ pročísne si rukou řídnoucí vlasy. „Měl jsem to tušit. Můžu si za to sám.“

Rozepnu batoh a hodím si do něho jmenovku – poslední památku na tuhle brigádu. S tichým plesknutím dopadne mezi zbytek mé sbírky. Nechávám si totiž jmenovky z každé

práce, kde jsem to na chvilku zkusila. Možná je to trochu

morbidní… a taky se to pěkně pronese. Máma tvrdí, že ty cedulky ztělesňují moje selhání, ale pro mě znamenají spíš něco jako příčky žebříku mé budoucnosti. Ať už povede kamkoli.

Když zvednu hlavu, můj – bývalý – šéf těká pohledem mezi mnou a mobilem.

Snad nechce volat policii?

Sevře se mi žaludek. Už jen to, že budu doma muset vysvětlovat, proč jsem pověsila na hřebík další brigádu, je dost o nervy – a to i bez vězeňské cely. „Nebojte, už jdu,“ zvednu ruce v obranném gestu a posadím si na hlavu cyklistickou helmu.

Nejspíš jsem si to měla lépe promyslet. Takhle by se mohly jmenovat moje memoáry.

„Nemůžeš pořád nutit lidi k tomu, aby litovali, že ti vůbec dali příležitost. Tahle práce opravdu není dokonalá,“ vyloví lopatou z koše ještě doutnající uniformu. „Tyhle šaty pekelně koušou, ale copak je všechno na světě perfektní? Nežijeme v pohádce, kde všechno mávnutím kouzelné hůlky dobře dopadne. S tím se musíš smířit, jinak skončíš bez halíře a sama jako kůl v plotě.“

„Pořád lepší než trčet po zbytek života tady,“ vyrazím bez ohlédnutí pryč a se zakvílením pneumatik odjedu z parkoviště.

Sbohem, hotdogy! Opravdu mi chybět nebudete!

Dokonalost možná je. Viděla jsem to na vlastní oči. Moje nejlepší kámoška Divya už například dávno ví, jak bude vypadat její vysněná kariéra. A naši jsou šťastně sezdaní už celá desetiletí.

Vím, že pohádky nejsou skutečné. Nejsem přece naivní.

Ale jedna věc je mi taky nad slunce jasná: s molitanovým hotdogem na hlavě bych se dokonalého konce sotva dočkala.

Desetiminutová cesta domů stačí k tomu, aby se mi z nervů sevřel žaludek. Máma sice pracuje jen na částečný úvazek, ale přesto má vždycky den plný aktivit. Doufám tedy, že se dnes doma téměř nepotkáme.

Jenže pak mě na naší příjezdové cestě přivítá její modrý sedan.

Ach jo. Nevím, proč jsem si myslela, že se za tak krátkou cestu domů proměním ze smolařky v dítě štěstěny.

V jakém okamžiku se má poněkud chaotická cesta za sebepoznáním střetne s povinností využít možností, které mi dali rodiče, v ohnivé katastrofě? Jak dlouho asi potrvá, než se naši začnou ptát, kde udělali chybu?

Nemůžu se celý den potloukat po venku, a to nejen proto, že ze mě ještě pořád táhne kouř tak štiplavý, že bych z toho mohla omdlít. Uklidním roztřesené ruce a zamířím dovnitř.

U vchodu mě vítá několik balonků a ručně vyrobená cedule:

GRATULUJEME K PRVNÍMU TÝDNU V PRÁCI!

Ale ne. Spadne mi čelist a moje ochromené ruce jen tak tak udrží batoh, aby nežuchnul na zem. Jásavý transparent po pouhých sedmi dnech na brigádě vám může připadat trochu přehnaný, ale naši asi usoudili, že vzhledem k mé pracovní minulosti je to milník, který si oslavu zaslouží.

„Imogen, jsi to ty?“ ozve se máma z kuchyně.

„Ehm... jo. Promiň, musím na záchod,“ vyrazím po schodech nahoru. Když na nich zakopnu, bolestivě se bouchnu do kolene, ale nezastavím se až do chvíle, než za mnou bezpečně zapadnou dveře mého pokoje. Odhodím batoh a strhnu ze sebe šaty společně s přetrvávajícím odérem selhání.

Na stěnách ulpívají zbytky plakátů klučičích kapel ještě ze základky. Dokonce i jejich žhavé pohledy mě teď odsuzují. Sem bych si kluka nikdy nepřivedla. Jaké štěstí, že můj milostný život je ještě příšernější než ten pracovní. Takhle si se stavem svého pokoje nemusím lámat hlavu.

Měla jsem jen jednoho kluka. Možná. Skoro. A i to trvalo jenom necelý měsíc. Za poslední rok jsem byla na několika příšerných schůzkách, které bych si nejraději vypálila z paměti. Možná netuším, jaké to je, když člověk opravdu najde něco dokonalého, ale zato vím přesně, jaké to být nemá. Jakožto dítě odkojené pohádkami jsem byla vychovaná k tomu, abych se snažila o šťastný konec. Snad je to vada osobnosti, ale proč bych se měla spokojit s málem, když si zasloužím víc?

„Nemáš být náhodou v práci?“ zeptá se máma, když za pár minut sejdu po schodech dolů.

Svěsím ramena a opřu se o kuchyňský ostrůvek. „Můžu ti s jistotou říct, že zrovna teď v práci být rozhodně nemám.“

Máma z tašky na kuchyňské lince vytáhne pár pletených věciček. Není zrovna královna ručních prací, což tyhle podivně tvarované výtvory jen potvrzují. Po šesti měsících v pletacím klubu ještě nepřinesla domů nic ani v nejmenším praktického, ale aspoň to dál zkouší. Tak tenhle gen mě očividně minul. Loni jsem s ní jednou šla na keramiku a málem způsobila učiteli monokl, když mi kus hlíny vyletěl z kruhu a přistál mu rovnou na obličeji. Nemusím ani dodávat, že jsem se tam už nikdy nevrátila.

„Snad jsi zase nedala výpověď?“ Chodí kolem těch slov jako kolem horké kaše. Její hlas zní laskavě, ale unaveně.

Raději se jí ani nedívám do očí a soustředím se na skvrny od omáčky k těstovinám, kterou zaujatě seškrabávám z linky. „Kdepak. Tentokrát jsem ji dostala.“

„Imogen…“ Ani to nedořekne. Nemusí. Máma skoro třicet let učila ve škole a ve své profesi našla tolik vášně a naplnění,

že se tedy není co divit jejímu naprostému nepochopení, že její dcera to má jinak.

Z lednice si vytáhnu pár přísad do sendviče. „Vždyť to tam bylo hrozný, mami. Všechno smrdělo olejem, šéf byl divnej, a navíc má očividně potíže s ovládáním hněvu, s čímž by měl rozhodně něco dělat. A ta uniforma! Víš, jak škrábala?! Kromě toho jsem dnes zjistila, že úplně kašlou na požární bezpečnost.“

Máma se zamračí, ale moje poznámky o požáru raději nekomentuje. „Člověk vždycky najde spoustu důvodů, proč odejít, ale stejně tolik je důvodů, proč zůstat.“

„Já ale nejsem jako táta. Nekysla bych přes třicet let v práci, která mě ničí, jen proto, abych pak dostala pěkný důchod,“ hodím na talíř chleba, abych ho namazala majonézou a hořčicí.

„Zlatíčko, ty přece víš, že tě s tátou máme rádi, ale pomalu dospíváš, a než se naděješ, zaklepe ti na dveře skutečný život. Stabilní práce a praktické dovednosti v životopise ti neskutečně pomůžou, až budeš posílat přihlášku na univerzitu nebo budeš chtít odstartovat kariéru.“ Načechrá si krátké, šedé vlasy. „Říkala jsi přece, že se do toho tohle léto obuješ a budeš rozumná.“

„Já vím, ale… prostě je to těžký,“ roztrhnu roztřesenýma rukama plátek sýra vedví ve snaze ho dostat z plastového

obalu. „A já přece vždycky nějakou brigádu mám. Vždycky.

Za týden si najdu novou.“

Když máma promluví, slyším spíš tichý smutek než vztek.

Za vztek bych ale byla radši. „Tvůj problém nevězí v tom, že by sis neuměla najít práci,“ povzdychne si, „ale že si ji nedokážeš udržet. Na tom teď musíš zapracovat.“

Prsty se mi zanoří do měkkého středu, jak k sobě tisknu

dva krajíčky chleba. Rozumná a Imogen nejsou zrovna dvě slova, která by lidé často používali v jedné větě.

Máma mi prsty pročísne vlasy. Levandulová vůně jejího mýdla teď na chvilku přebije i puch spáleného plastu, který se mě pořád drží jako klíště. „Zlatíčko, já si prostě jen přeju, abys měla tak nádhernej život jako my s tátou.“

Pevně stisknu víčka a štípnutí slz v očích svedu na ten dnešní kouř. Jenže bodnutí u srdce už si jen tak neomluvím.

A co si myslíš, že celou dobu hledám?

Nic není tak smutné jako opuštěný nákupák – snad už jen člověk, který sedí v jedno čtvrteční odpoledne na zemi u svého zrezlého kola a upřeně na ono obchodní centrum zírá. O to zoufalejší ovšem je, že to není poprvé, co tam ta osoba takhle dřepí.

Ta osoba jsem samozřejmě já.

Tenhle nákupák zavřel své brány před dvěma lety – chvilku předtím, než jsem nastoupila na střední. Když nakouknete oknem dovnitř, ještě se po podlaze válí cedule s nápisem TOTÁLNÍ VÝPRODEJ!

Teď, když jsem znovu bez práce, to docela sedí. Povaluju se po plevelem zarostlém betonu, sendvič a chipsy v ruce,

a prohlížím si drolící se fasádu mého dětství. Ačkoli je teprve konec května, panuje tu už vytrvalé letní vedro. Zastrčím za ucho rudou loknu. Poté, co jsem si minulý týden docela hodně ostříhala vlasy, dosahují už jen sotva na ramena. To nikoho nepřekvapilo. Když jsem neklidná, nechám se ostříhat nebo si dopřeju nějakou hodně šílenou barvu.

Když na rozpraskaném betonu plném kamínků a střepů zapraskají pneumatiky, zvednu hlavu. Divya seskočí z křiklavě růžového kola a v jasně oranžovožlutých šatech na ramínka vypadá zase jako modelka. Černý cop, který jí visí přes rameno, září v odpoledním sluníčku a bronzová pleť se jí leskne jako z reklamy na dovolenou u moře. Moje dokonalá nejlepší kamarádka – a to říkám bez sarkasmu.

„Já nevím, že to tu máš tak ráda. Na mě z toho místa jde spíš depka.“

Zmůžu se na nepříliš přesvědčivé pokrčení rameny a nacpu si do pusy poslední kousek sendviče.

„Imogen,“ přitočí se ke mně, ale raději zůstane stát, než aby si se mnou sedla na odporně špinavé dláždění. Jenže já se taky cítím pěkně nechutně, takže to spolu ladí. „Myslela jsem, že máš dneska brigádu? Umíš si představit, jak mě překvapilo, když mě Find My Friends upozornilo, že jsi tady?“

S odkašláním si ometu drobečky z kalhot. „Opravdu jsem měla být v práci.“

„A ten spálený plast z tebe táhne proč?“ Její oči se do mě zavrtají, protože už se kamarádíme příliš dlouho na to, aby mi zbaštila vágní odpovědi.

Horký cement se mi lepí na holé nohy, a tak změním pozici. „Protože jsem zapálila uniformu.“ Škrtnout sirkou a sledo-

vat, jak vyšlehly plameny, byla jedna z nejvíc vzrušujících věcí, které jsem kdy v životě podnikla. Jak smutné. Tohle raději nahlas říkat nebudu.

Divya si tiše odfrkne. „Imogen, no teda!“

„Docela mě překvapuje, že ten hadr nechytil už dávno předtím.“

„No, ale nechytl,“ ukradne mi chips, „ to ty jsi ho zapálila. To je velkej rozdíl.“

Po měsících neustálého vysvětlování, proč jsem přišla o práci, by mi to asi mělo jít lépe. „Nenáviděla jsem to tam, Div,“ zvyšuju hlas, jak jí vypočítávám všechny své stížnosti.

„Musela jsem nosit tu pitomou čepici a…“

„A o té práci předtím si tvrdila, že to tam smrdí jako nohy.“

„Však taky jo.“

„Byl to obchod s obuví, Imogen. Co jsi čekala?“

Pohrávám si s kamínky rozházenými u podrážek. „No, snad mi nikdo nemůže vyčítat, že nechci pracovat u smradlavých nohou nebo pro šéfa, který na mě neustále bezdůvodně ječí.“ Docela snadno se to vymlouvá, ale já beztak dobře vím, že skutečně jde o moji obecnou averzi k brigádám. Jenže výmluvy jsou vždycky jednodušší než pravda.

„Jasně, že bys na takových místech neměla pracovat,“ vezme mě za ruku Divya a já upřu oči na její krásnou tvář. Když se nade mnou takhle tyčí, vytváří jí slunce nad hlavou něco jako svatozář.

„Vím, že se bojíš, abys neskončila jako táta.“

Najednou zrychleně dýchám přes knedlík v krku, a tak se raději dívám někam před sebe. Táta měl před sedmi lety infarkt. Strávil tehdy celé týdny v nemocnici a my jsme o něho skoro přišly. Doktoři sice nahlas neřekli, že ho málem zabila

jeho práce, ale já vím, že to tak bylo. A tak jsem si slíbila, že se mi tohle nikdy nestane.

„Možná si schválně vybíráš místa, o kterých už předem víš, že je budeš nesnášet, abys pak měla výmluvu, proč toho zase nechat?“

„No jo. Co když máš pravdu? Co když vážně nechci žádnou brigádu. Možná,“ vstanu, „prostě chci jen sedět na opuštěným parkovišti a vzpomínat, jaký to bylo, když jsem ještě nebyla jedno velký zklamání.“ Obejmu se kolem břicha a zamotám si ruce do trička.

Od šestnáctých narozenin už jsem vystřídala snad tucet brigád. A ten otravný hlásek v mojí hlavě vždycky začne našeptávat: „Co když na tebe čeká něco lepšího?“ Abych ho utišila, musím vždycky vyzkoušet něco nového. Doufám, že až jednoho dne objevím svoji vášeň, své místo v životě a to, co mi dokonale sedne, ten hlásek sklapne. Tátova kariéra je hotová katastrofa, ale mámina ne, a až Divya odmaturuje a dostane svoji vysněnou práci, tak ji bude také milovat.

Pokud své šťastně až navěky dokážou najít oni, pak já taky.

„Nikdy bych ti neřekla, že jsi k ničemu, Imogen.“

„Jenže jsem zvorala, co jsem mohla.“ A to dokonce i v situacích, kdy jsem se vážně snažila, což mi teď vůbec nic neulehčuje. Promnu si hrudní kost, jako bych si chtěla rozmasírovat bolest pod ní, a potom sklopím oči k zemi.

„Kdepak. Přece jsi v osmý třídě vyhrála tu soutěž v pojídání sendvičů s hovězím.“

I když nechci, usměju se. „Takže jsem svůj hlavní životní úspěch zažila už ve třinácti.“ S Divyou jsme se skamarádily už na prvním stupni. Na výtvarce jsem si polámala voskovky a ona mi půjčila ty svoje. Od té doby mi takhle zachraňuje krk pořád.

„Já vím, co tě rozveselí,“ usměje se. „Co takhle léto v zábavním parku? A úplně zadarmo. Vlastně by tě za to ještě platili. Popcornu s máslem a krůtích stehýnek, co jen sníš!“

Povytáhnu obočí. „To zní jako podfuk. Víš, že na takový e-maily nemáš klikat, že jo?“

Zvedne ze země kamínek a mrští ho po mně. „A kde si myslíš, že jsem potkala toho cizokrajnýho prince? Stačilo mu jen poslat rodný číslo.“ Zasmějeme se a mně se ulehčí jako ostatně vždycky, když jsme spolu.

„Ale ne, tohle vážně není podvod. Ta mediální skupina, kde dělám letní stáž, nabízí finanční odměnu pro stážistu, který do konce příštího měsíce napíše nejlepší investigativní článek. To by mi mohlo hodně bodnout, až se budu příští rok hlásit na vysokou.“

Být investigativní reportérkou bylo Divyiným životním cílem od chvíle, kdy zjistila, že taková práce existuje. Svůj první článek napsala už na druhém stupni. Pojednával o tom, že v jídelně přidávají do hamburgerů falešné maso.

Šokující? Ani ne. Odporné? Nepochybně. „Pamatuješ na Pohádkovou zahradu?“

„Co je to za otázku?“

Pohádková zahrada je zábavní park zhruba tři čtvrtě hodiny jízdy od nás. Co si pamatuju, jezdili jsme tam každé léto jednou týdně. Někdy dokonce i dvakrát, pokud zrovna zabralo moje škemrání. Když mi bylo deset, jela jsem tam na třídenní tábor, což byly zatím asi ty nejkrásnější chvíle v mém životě. Pohádková zahrada je dodnes mým nejoblíbenějším místem na světě.

Mimo sezónu se aspoň dívám na vlogy z parku, jen aby se mi tolik nestýskalo. Moje oblíbené byly ty s vymyšlenou krá-

lovnou a jejími syny. Ukazovali tam zákulisí života „královské

rodiny“, jenže s tím před pár lety přestali a mně to od té doby chybí. Hosté ale naštěstí pořád neúnavně nahrávají skvělá videa z jízd, díky nimž můžu chvilku předstírat, že se řítím po horské dráze, a v uších mi buší srdce jako splašené pokaždé, když se blíží další sešup.

„Co bys řekla tajnému nasazení? Inkognito?“

„Co tím myslíš?“

„Chci příběh tak silný, že okamžitě vyšachuje veškerou konkurenci, což znamená, že do parku potřebuju nasadit někoho, kdo mi bude nosit skutečnou zákulisní špínu,“ zamračí se Divya a vytáhne z tašky nějakou obálku, kterou mi hned podává. První věc, které si všimnu, je velký nápis POSLEDNÍ VÝZVA vyvedený rudým písmem.

Otevřu ji a vytáhnu ven list papíru. Pokouším se rozluštit, co na něm je, jenže Divya je jako obvykle rychlejší a všechno mi vysvětlí: „Včera jsem objevila tuhle obsílku z banky. Píše se v ní, že pokud naši nezaplatí dluh, půjde jejich restaurace do exekuce. Kdyby se mi ale podařilo vyhrát tu soutěž, vím, že by mi výhra pomohla zadržet řízení dost dlouho na to, aby se nám ještě podařilo sehnat zbytek peněz. A kdo ví – kdyby se to dostalo i do novin, třeba by se naskytla i další novinářská práce.“

„Nemůžou přece přijít o restauraci! Vždycky tam slavíme narozky – už je to tradice! A tvoje máma dělá ty nejlepší indicko-americké sladkosti ve městě! Lidi se vzbouří, pokud už si je nebudou mít kde kupovat.“

„Já vím, ale asi to není dost. Nemůžu připustit, aby ztratili všechno, na co se tak nadřeli.“ Divyiny jinak tak jasné oči potemní a naplní se slzami.

Její rodina mě vždycky vítá s otevřenou náručí. Jsou to ti

nejštědřejší lidé, které jsem kdy poznala. Když táta ležel v nemocnici, mohla jsem u nich bydlet, jak dlouho jsme potřebovali, aby měla máma volné ruce a mohla se o něho starat. Směla jsem jim pomáhat v restauraci, abych se trochu zabavila a nemusela se pořád sama užírat obavami. Takže pokud

jim Divyin plán může pomoct, jdu do toho, ať to je, co to je.

Nikdy jsem nedoufala, že dostanu možnost jim jejich laskavost oplatit, a teď se jedna přece jen naskytla.

„My to nedopustíme,“ stisknu jí ruku. „Ano? Takže jdeme do toho? Spolu?“

Divya svěsí ramena. „Jen ty. Já mám přece tu stáž. Nemůžu chodit na dvě brigády, a ještě pomáhat našim v podniku.“

„No jo, chudinko. Ta super stáž tě fakt ničí, co?“ mrknu z legrace.

Kamarádce na tváři rozkvete úsměv, a tak se kousne do rtu, aby ho zahnala, zatímco schovává obsílku zpět do tašky. „Takže já do toho parku jít nemůžu.“

„Já ti nevím, Div. Ty jsi tady ten supermozek, ne já.“

„Potřebuju tě.“

Potřebuju tě. Tohle od lidí často neslyším. Spíš to sama říkám.

Divya si od obličeje odežene mouchu. „Kromě toho se na to stejně hodíš ze všech nejlépe. Vždyť znáš Pohádkovou zahradu jako svoje boty.“

„Kde je problém?“ Stejně nemám nic jiného na práci, a navíc jsem tam letos ještě nebyla. Beztak jsem vždycky snila o tom, že do toho parku jednou půjdu na brigádu, takže jsem vlastně docela zklamaná, že mě to nenapadlo dávno.

„O majiteli kolují zvěsti, že není tak poctivý, jak se zdá.“

Nakroutím si pomyslný knírek jako kreslený padouch.

„A ty se chystáš odhalit jeho špinavosti?“

Divya si zaplete cop. „Na Redditu jsem se dala do řeči s jednou charitativní organizací, která dříve dostávala od Pohádkové zahrady příspěvky. Ty se ale v posledních letech zastavily.“

„Možná si prostě vybrali novou charitu.“

„To taky ano, ale můj informátor si myslí, že ta organizace je jen fiktivní. Prostě na oko.“

„Ten tvůj informátor je nejspíš jen pěkně zahořklý. Chceš snad zničit dětství špuntům, kteří mají rádi pohádky a horské dráhy? Protože přesně tohle se stane, když ten park zavřou.“

Jako by dětství už samo o sobě nebylo dost křehké a pomíjivé.

„Jako dítě jsem měla trauma ze Sněhurky.“

„Takže tohle celé má být pomsta?“ dobírám si ji.

Divya ale nasadí vážný výraz: rty stisknuté do přísné čárky a hluboké vrásky mezi obočím. „Tady jde o pravdu. Potřebuju tě, Imogen. Bez tebe to nezvládnu.“ Lže a obě to víme.

„Tak proč na ně prostě nezavolat úřady? Ty by si s tím jistě poradily. A my si vymyslíme jiný příběh.“

„Pfff,“ odfrkne posměšně kamarádka, „a nechat všechnu slávu z odhalení podvodu nějakému úředníčkovi? Tůdle! Nejdřív to dostanu na veřejnost a úřady se můžou klidně zapojit potom. Jak jsem říkala, potřebuju expozé, které zastíní všechny ostatní, a vím, že právě tohle je ono.“

„A co mám dělat já? Chodit se štěnicí po parku a doufat, že někdo půjde s pravdou ven?“ Většinou se vrhám do věcí po hlavě, ale tohle je moc i na mě.

„Stačí se tam trochu porozhlédnout a vyfotit cokoli podezřelého. Trochu si popovídáš se zaměstnanci, něco z nich