Issuu

ůstaň na ulici. Když neoPustíš ulici, nedostanou tě.

Malý David Olson věděl, že je v maléru. Jen co se máma s tátou vrátí, schytá to. Jeho jedinou nadějí byl polštář zastrčený pod pokrývkou, aby to vypadalo, že je pořád v posteli. Okoukal to v televizi. Jenže na ničem z toho teď nezáleželo. Vyplížil se z ložnice, sešplhal dolů po břečťanu, uklouzl a pohmoždil si nohu. Nebylo to tak zlé. Ne jako když si jeho starší bratr poranil nohu na fotbale. Tohle opravdu nebylo tak zlé. Malý David Olson se belhal po Hays Road. Ve vzduchu cítil vlhkost. Pod kopcem se válela mlha. Chlapec vzhlédl k měsíci. Úplněk. Už druhou noc byl úplněk. Modrý měsíc. To mu řekl brácha. Znělo to jako ta písnička, na kterou tančívali máma s tátou. Když ještě byli šťastní. Předtím než se o Davida začali bát. Modrý měsíc. Vidím tě o samotě stát.

Malý David Olson zaslechl cosi v křoví. Na okamžik si pomyslel, že se mu to zase zdá. Jenže nezdálo. Věděl, že ne. Nutil se zůstávat vzhůru. I když ho tolik bolela hlava. Dneska v noci se tam musí dostat. Kolem projel starý Ford Mustang a ozářil mlhu reflektory. David se schoval za poštovní schránku a poslouchal rokenrol, který hřměl autu z okénka. Smích dvou puberťáků. Spoustu kluků teď odvedli do armády a případů řízení v opilosti přibývalo. Tak to aspoň říkal tatínek. „Davide?“ zašeptal hlas. Zasyčel. Ten hlasss… Doopravdy ho někdo oslovil? Nebo to slyšel jen on? „Kdo je tam?“ zeptal se David.

Imaginarni nepritel.indd 9

29.7.2020 16:10:28

stephen chbosky Ticho. Takže to bylo jen v jeho hlavě. V pořádku. Aspoň to není syčící paní. Aspoň se mu to nezdá. Nebo zdá? David se zadíval z kopce na roh ulice s velkou pouliční lampou na Monterey Drive. Mladá dvojice už odjela a s nimi zmizely i všechny zvuky. A v tu chvíli David spatřil lidský stín. V kaluži světla lampy někdo stál. Hvízdal si a čekal. Čekal a hvízdal si. Písničku, která zněla jako… Modrý měsíc. Davidovi se zježily vlasy na zátylku. Nechoď k tomu rohu. Drž se od toho člověka dál.

Malý David Olson se místo po ulici pustil přes dvorky. Tichounce překročil starý plůtek. Ať tě neslyší. Ani nevidí. Opustil jsi ulici. To je nebezpečné. Vzhlédl k oknu, kde se muchlovalo děvče na hlídání s přítelem, zatímco miminko plakalo. Jenže to znělo jako kočičí mňoukání. David si byl pořád jistý, že se mu to nezdá, ale bylo to už čím dál těžší poznat. Podlezl další plot a ušpinil si pyžamo mokrými skvrnami od trávy. Věděl, že toho si maminka všimne. Bude si to muset sám vyprat. Jako když se zase začal počurávat do postele. Každé ráno si pral povlečení. Nemohl připustit, aby to maminka zjistila. Vyptávala by se. Kladla by otázky, na které by nedokázal odpovědět. Ne nahlas. Vykročil přes háj za domem Marucaových. Kolem houpaček, které pan Maruca postavil se svými chlapci. Po dni plném práce každý dostal dvě sušenky Oreo a sklenici mléka. Malý David Olson jim párkrát pomáhal. Sušenky Oreo miloval, zvlášť když už byly trochu rozměklé a staré. „Davide?“ Ten šepot teď zněl hlasitěji. Chlapec se ohlédl. Nikdo nikde. Vykoukl mezi domy k pouliční lampě. Stín zmizel. Ten člověk mohl být kdekoli. Třeba přímo za Davidem. Ach, prosím, ať to není syčící paní. Prosím, ať nespím. Křup. Za zády mu praskla větvička. David zapomněl na pochroumanou nohu a dal se do běhu. Přeletěl přes trávník Pruzanových na Carmell Drive a zahnul vlevo. Slyšel funět psy. Blížili se k němu. Jenže žádné psy neviděl. Jen slyšel ten zvuk. Jako ve snu. Jako předtím to mňoukání. Hnali se za ním. A tak přidal. Jeho měkké bačkůrky dopadly na mokrý chodník. Mlask mlask mlask, jako babiččiny pusinky.

Imaginarni nepritel.indd 10

29.7.2020 16:10:28

imaginární přítel Když se konečně dostal na roh Monterey Drive, zabočil vpravo. Uháněl středem ulice. Jako raft na řece. Zůstaň na ulici. Když neopustíš ulici, nedostanou tě. Po obou stranách slyšel zvuky. Tiché syčení. Funění psů. Mlaskání. Mňoukání. A taky šepot. „Davide? Běž ze silnice. Něco se ti stane. Běž po trávníku. Tam je to bezpečnější.“ To byl hlas té syčící paní.Věděl to.Vždycky nejdřív mluvila mile. Jako suplující učitelka, která se až moc snaží. Jenže když jste se na ni podívali líp, najednou milá nebyla. Odhalila zuby a syčící tlamu. Byla horší než Zlá čarodějnice ze Západu. Horší než všechno na světě. Měla čtyři nohy jako pes. Dlouhý krk jako žirafa. Ssss. „Davide? Tvoje máma se zranila na nohách. Má pořezaná chodidla. Poběž mi na pomoc.“ Ta paní teď používala maminčin hlas. To nebylo vůbec fér. Ale dělávala to. Dokonce vypadala jako maminka. Poprvé jí na to skočil. Šel za ní na trávník. A ona ho chytila. Potom dvě noci nespal. Odtáhla ho do toho domu se sklepem. Kde byla pec. „Tak pomoz přece mamince, spratku.“ Teď to byl babiččin hlas. Ale ani babička to nebyla. David cítil bílé zuby syčící paní. Nedívej se na ně. Dívej se před sebe. Běž dál. Ke slepé ulici. Můžeš se jí zbavit nadobro. Běž k poslední lampě.

„Sssssss.“ David Olson se zadíval k poslední lampě ve slepé ulici. A vtom se zastavil. Stínový člověk se vrátil. Stál tam uprostřed kaluže světla. Čekal a hvízdal si. Hvízdal si a čekal. Ať už to byl sen, nebo ne, tohle bylo zlé. Jenže David se teď nemohl zastavit. Musel to udělat. Musel projít kolem toho lampového člověka, aby se dostal na domluvené místo. „Ssssssss.“ Syčící paní byla blíž. Za ním. Davida Olsona náhle zamrazilo. Pyžamo měl vlhké, dokonce i pod kabátem. Prostě jdi dál. Nic jiného se dělat nedá. Buď statečný jako tvůj velký brácha. Jako ti kluci, které odvádějí do války. Buď statečný a běž dál. Jeden krůček. Dva krůčky.

„Hej?“ zavolal David Olson. Postava nic neříkala. Nehýbala se. Jen se nadechovala a vydechovala, její dech vytvářel…

Imaginarni nepritel.indd 11

29.7.2020 16:10:28

stephen chbosky Obláčky. „Hej? Kdo jste?“ zeptal se David. Ticho. Svět zadržel dech. Chlapec vsunul do kaluže světla malíček nohy. Postava se pohnula. „Promiňte, potřebuju projít. Můžu?“ Další ticho. David posunul chodidlo o jeden prst dál do světla. Postava se začala otáčet. Davida napadlo, že by se mohl vrátit domů, ale tohle musel dokončit. Byl to jediný způsob, jak ji zastavit. Vsunul do světla celou nohu. Postava se znovu pootočila. Jako socha, která se probouzí. Celá noha ve světle. Další pootočení. David už to nevydržel a vstoupil do světla celý. Postava se vrhla k němu. Sténala. Natahovala ruce. David proběhl kruhem. Postava za ním. Olizovala se. Vřískala. David ucítil, jak se po něm natahují její dlouhé nehty, a když už se ho chystala popadnout za vlasy, chlapec se jako při baseballu vrhl tělem na tvrdou dlažbu. Rozbil si koleno, ale na tom nezáleželo. Dostal se ze světla. Postava se přestala pohybovat. David už byl na konci ulice. Slepé ulice, kde stál srub čerstvých novomanželů. Malý David Olson se rozhlédl. Noc byla tichá. Až na pár cvrčků. Na cestě k lesu se válely cáry mlhy. David se bál, ale nemohl se zastavit. Tohle bylo jen na něm. Musel to skoncovat, jinak se syčící paní dostane ven. A jako první umře jeho velký brácha. Malý David Olson opustil ulici a šel dál. Kolem plotu. Přes louku. A do Apoštolského lesa.

Imaginarni nepritel.indd 12

29.7.2020 16:10:28

ฤ รกst I. Dnes

Imaginarni nepritel.indd 13

29.7.2020 16:10:28

K A PI TOL A PRV N Í

dá se mi to?

Tohle si pomyslel chlapec, když stará dodávka značky Ford najela na retardér a náraz ho probudil. Měl pocit, jako by byl spokojeně zachumlaný v posteli, ale najednou musel na záchod. Zamžoural do sluníčka a zadíval se k dálnici Ohio Turnpike. Valilo se od ní srpnové horko jako vlny v bazénu, kam ho mamka vzala, když něco našetřila tím, že na čas přestala obědvat. „Aspoň jsem kilo a půl zhubla,“ prohlásila a mrkla na něj. To byl jeden z těch dobrých dnů. Promnul si unavené oči a na sedadle spolujezdce se napřímil. Hrozně rád se vozil vpředu, když maminka řídila. Připadal si pak jako velký. Jako by byli s tou bezva hubenou dámou oba na jedné lodi. Zadíval se na ni, na její postavu lemovanou ranním sluncem. Pokožka se jí lepila k rozpálenému vinylovému potahu. Ramena kolem ramínek tílka měla červená. Pod látkou byla její kůže bílá. V jedné ruce držela cigaretu a vypadala oslnivě. Jako filmová hvězda ze starých časů, na jaké se spolu dívali při Filmových pátcích. Líbilo se mu, jak se na špačku cigarety obtiskla její rudá rtěnka. Učitelky v Denveru tvrdily, že cigarety jsou škodlivé. Když to mamce pověděl, zažertovala, že učitelky jsou škodlivější, a pokuřovala dál. „Ne, vlastně jsou moc důležité, takže zapomeň, co jsem řekla,“ prohodila potom. „Tak jo,“ souhlasil. Díval se, jak zadusila jeden nedopalek a hned si zapálila další cigaretu. Tohle dělala, jen když měla starosti. A ty měla pokaždé, když se stěhovali. Třeba to tentokrát bude jiné. To od tátovy smrti opakovala pořád. Tentokrát to bude jiné. Jenže nikdy nebylo. A tentokrát byli na útěku. Maminka popotáhla a kouř se vinul vzhůru kolem korálků srpnového potu nad jejím horním rtem. Dívala se před sebe přes volant, pohroužená v myšlenkách. Trvalo jí asi minutu, než zjistila, že chlapec se probudil. A pak se usmála.

Imaginarni nepritel.indd 15

29.7.2020 16:10:28

stephen chbosky „Není to krásné ráno?“ zašeptala. Chlapci by na tom, jaká jsou rána, vůbec nezáleželo. Ale pokud to bylo pro maminku důležité, bylo to důležité i pro něj. „Jo, mami. Určitě je.“ Teď už ji oslovoval mami pořád. Před třemi lety mu řekla, že nechce, aby jí dál říkal mamko. Prohlásila, že to zní moc dětsky, a ona nechce, aby se choval jako malý. Někdy si přála, aby jí ukazoval svaly, a on natahoval a pokrčoval své krátké hubené ručičky, aby se na nich udělaly aspoň trochu boule. Aby vypadal stejně silný jako táta na vánoční fotce. Jediné tátově fotce, kterou měl. „Máš hlad, kamaráde?“ zeptala se máma. Hoch přikývl. „Za mýtnicí u hranice státu je odpočívadlo. Určitě je tam i restaurace.“ „Budou mít lívance s čokoládovýma hoblinkama?“ Ty si chlapec pamatoval z Portlandu. To bylo před dvěma lety. Bydleli tehdy ve městě v bytě nad rychlým občerstvením a kuchař jim vždycky dělal lívance s čokoládovými hoblinkami. Pak byli v Denveru a potom v Michiganu. On ale nikdy nezapomněl na ty lívance s čokoládou a milého muže, který jim je připravoval. Předtím k němu nikdy žádný muž kromě tatínka hodný nebyl. „Jestli ne, tak si koupíme lentilky a nasypeme si je na ně sami. Platí?“ Tohle ho znepokojilo. Nic takového maminka nikdy předtím neřekla. Když se stěhovali, vždycky se cítila provinile. Jenže i v té nejprovinilejší náladě tvrdila, že čokoláda není žádná snídaně.Tvrdila to, i když si sama dávala čokoládový koktejl SlimFast. Protože tahle čokoláda se prý nepočítá. Už se jí na to ptal. „Tak jo,“ hlesl a usmál se. Doufal, že to nebude jen výjimka. Rozhlédl se po dálnici. Provoz zpomalil a spatřili sanitku a dodávku. Muži ve zdravotnických overalech ovazovali zkrvavenou hlavu nějakého muže. Vypadalo to, že si rozsekl čelo a chybí mu pár zubů. Když popojeli o něco dál, spatřili na kapotě dodávky jelena. Parohy měl ještě zabodnuté do čelního skla. S otevřenýma očima sebou zmítal a škubal, jako by nevěděl, že umírá. „Nedívej se tam,“ napomenula ho maminka. „Promiň,“ omluvil se a odvrátil pohled. Nebyla ráda, když viděl něco špatného. Už toho viděl tolik. Zvlášť od té doby, co umřel tatínek. A tak se odvrátil a prohlížel si její vlasy schované pod šátkem. Měla ho složený do pruhu jako čelenku, ale on tomu v duchu stejně říkal šátek. Připomínalo mu to ty staré filmy, na které se spolu v pátek dívali.

Imaginarni nepritel.indd 16

29.7.2020 16:10:28

imaginární přítel Pozoroval její vlasy a pak svoje, stejně hnědé jako měl táta na té vánoční fotografii. Chlapec si na otce moc nepamatoval. Nedokázal si vybavit ani jeho hlas. Jen vůni tabáku z jeho košile a taky vůni holicího krému Noxzema. A to bylo všechno. Nevěděl o tátovi nic jiného, než že to musel být skvělý chlap, protože takoví jsou všichni tátové. Skvělí chlapi. „Mami?“ ozval se. „Není ti nic?“ Nasadila svůj nejlepší úsměv. Jenže ve skutečnosti byla ustaraná. Stejně jako před osmi hodinami, když ho probudila uprostřed noci a vyzvala ho, aby si sbalil věci. „Honem,“ zašeptala. Chlapec poslechl. Naházel do spacího pytle všechno, co měl. Když šel po špičkách přes obývací pokoj, viděl Jerryho, jak leží rozvalený na pohovce. Jerry si zamnul oči prsty. Prsty s tetováním. Na okamžik se ten chlap málem probudil, ale ne úplně. Když zase znehybněl, přeběhli do auta. V přihrádce u spolujezdce byly peníze, o kterých Jerry nevěděl. Všechny ostatní jim vždycky sebral. V tichu noci odjeli. První hodinu se maminka víc dívala do zpětného zrcátka než na silnici před sebou. „Mami? Najde nás?“ zeptal se chlapec. „Ne,“ odpověděla a zapálila si další cigaretu. Chlapec k ní vzhlédl a v denním světle konečně zjistil, že tu tvář nemá červenou od líčidel. A potom to ucítil. Sám pro sebe si ten pocit zformuloval. Nesmíš zklamat.

Slíbil to sám sobě. Podíval se na maminku a pomyslel si: Budu tě chránit. Ne jako když byl opravdu mrňous a nic nezmohl. Teď je větší. Jeho paže nebudou vždycky hubené a měkké. Bude dělat kliky. Vyroste pro ni. Ochrání ji. Udělá to pro tátu. Nesmíš zklamat. Musíš chránit svou matku. Jsi teď jediný chlap v rodině.

Zadíval se z okýnka a uviděl starý billboard ve tvaru základního kamene. Omšelá cedule hlásala V PENSYLVÁNII NAJDEŠ PŘÍTELE. Třeba má ma minka pravdu. Možná to tentokrát bude jiné. Byl to jejich třetí stát za dva roky. Možná to tentokrát vyjde. Každopádně věděl, že by ji nikdy nemohl zklamat. Christopherovi bylo sedm a půl roku.

Imaginarni nepritel.indd 17

29.7.2020 16:10:28

K A PI TOL A DRU H Á

yli v Pensylvánii týden, když se to stalo. Christopherova maminka tvrdila, že si vybrala městečko Mill Grove proto, že je malé a bezpečné a má výbornou základní školu. Christopher si v hloubi duše myslel, že si to možná vybrala proto, jak moc vypadalo odtržené od zbytku světa. Jedna silnice vedla do něj. Jedna ven. Kolem byly lesy. Nikoho tam neznali. A protože nikdo neznal je, Jerry je tady nenajde. Mill Grove byla báječná skrýš. Teď už maminka potřebovala jen práci. Christopher ji každé ráno pozoroval, jak si nanáší rtěnku a češe vlasy, aby byla co nejhezčí. Díval se, jak si nasazuje svoje nejhezčí brýle a jak vyvádí kvůli tomu, že se jí na jejím jediném saku pro pracovní pohovory udělala v podpaží dírka. Ne ve švu, roztrhla se látka. Takže se s tím nedalo dělat nic jiného než to zajistit spínacím špendlíkem a modlit se. Když Christopher snědl barevné kroužky Froot Loops, maminka ho vzala do knihovny, aby si tam vypůjčil knížku na dnešní den, zatímco ona procházela v novinách inzeráty s nabídkami práce. Knížka dne byla „poplatkem“ za to, že si mohl dát ke snídani Froot Loops. Pokud přečetl knížku, která mu rozšiřovala slovní zásobu, dostal kroužky. Když ne, dostal ovesnou kaši (nebo něco ještě horšího). Takže četl jako o závod, na to vemte jed. Když si maminka zapsala několik slibných kontaktů, nastoupili do auta a objeli různé podniky, kde s ní dělali pracovní pohovory. Maminka Christopherovi tvrdila, že ho chce vzít s sebou, aby si spolu něco užili. Jen oni dva. Říkala, že jejich stará fordka je suchozemský žralok, který hledá kořist. Pravda byla taková, že ho brala s sebou, protože neměla peníze na hlídání. Jemu to nevadilo. Hlavně že mohl být s maminkou.

Imaginarni nepritel.indd 18

29.7.2020 16:10:28

imaginární přítel A tak „hledali kořist“ a maminka ho při řízení zkoušela z hlavních měst států. A z matematiky. A ze slovní zásoby. „Základní škola Mill Grove je báječná. Mají počítačovou učebnu a všechno. Určitě se ti tady ve druhé třídě bude líbit.“ Ať žili kdekoli, Christopherova maminka sháněla tu nejlepší školu, stejně jako jiné maminky hledají slevy na coca-colu (které se tady v Mill Grove bůhvíproč říkalo „limča“). Tentokrát dostane to nejlepší, tvrdila. Motel byl blízko školních pozemků. Maminka slíbila, že ho bude denně vozit autem, aby nebyl „děcko z motelu“ – než ušetří tolik, aby mohla složit zálohu na byt. Chtěla, aby Christopher získal vzdělání, kterého se jí nikdy nedostalo. Nevadí, že se předtím ve škole protloukal jen tak tak. V tomhle ročníku se v matematice určitě zlepší. Všechna ta tvrdá práce z dřívějška se mu vyplatí. Přestane při čtení přehazovat písmenka. A chlapec se usmíval a věřil jí, protože ona věřila v něj. Když pak dojeli na místa, kde se měly konat pracovní pohovory, maminka si nechala chvíli pro sebe a opakovala si věty z knížek o osobnostním rozvoji, protože se snažila věřit i v sebe. „Chtějí tě tady.“ „To ty rozhoduješ, jestli tohle bude tvoje práce. Ne oni.“ Když si konečně dodala sebedůvěry, šli dovnitř. Christopher seděl na recepci a četl knížku, jak maminka chtěla, jenže písmenka mu pořád přeskakovala a myšlenky se mu toulaly. Myslel na své staré kamarády. Stýskalo se mu po Michiganu. Nebýt Jerryho, rád by tam zůstal navždycky. Děti tam byly fajn.Všichni byli chudí, takže si to nikdo neuvědomoval. Jeho nejlepší kamarád Lenny „Pako“ Cordisco byl legrační. Pořád si před jeptiškami z křesťanské školy stahoval kalhoty. Christophera napadlo, co asi dělá Lenny Cordisco teď. Možná na něj sestra Jacqueline už zase řve. Po každém pohovoru vyšla maminka ven a na obličeji měla takový ten šokovaný výraz poznání, že to oni se rozhodují, jestli ji přijmou, ne ona. Nedalo se ale dělat nic jiného než nastoupit zase do auta a zkoušet to znova. Maminka říkala, že svět se může snažit sebrat ti úplně všechno. Ale vy se mu zase můžete postavit s hrdostí. Šestý den maminka zaparkovala ve městě na místě s parkovacími hodinami a vytáhla jeden se svých papírových sáčků. Ten s nápisem MIMO PROVOZ, a navlékla ho na stojan hodin. Prohlásila, že krást je špatné, ale parkovací automaty jsou ještě horší zlo. Až se postaví na nohy, tak to světu vrátí.

Imaginarni nepritel.indd 19

29.7.2020 16:10:28

stephen chbosky Christopher by normálně musel jít do recepce, kde by si četl knížku. Toho šestého dne ale maminka zahlédla v bistru na druhé straně ulice šerifa a jeho zástupce, jak sedí u oběda. Zavolala na ně a zeptala se, jestli se tam ještě zdrží. Zasalutovali jí a prohlásili, že bez obav, oni už jí na kluka dohlédnou. A tak maminka Christophera za odměnu za všechno to čtení nechala v parčíku, zatímco sama šla na pohovor na místo ošetřovatelky v domově pro staré lidi. Christopherovým očím se zdálo, že se ten domov jmenuje… Tsín robovic? „Stín borovic,“ opravila ho. „Kdybys něco potřeboval, zavolej na šerifa.“ Christopher šel k houpačkám. Na sedátku tam byla malá housenka.Věděl, že Lenny Cordisco by ji rozmáčkl. Christopher se ale cítil špatně, když lidi zabíjeli malé tvorečky. A tak sebral list a na něm housenku přenesl pod strom, kde bude v chládku a v bezpečí. Pak se vrátil a začal se houpat. Možná ještě nemá svaly, ale odrážet se dokáže! Při houpání vzhlédl do mraků. Na obloze jich byly desítky, každý jinak tvarovaný. Jeden vypadal jako medvěd. Další jako pes. Chlapec viděl i obrysy ptáků. A stromy. Ale jeden mrak byl krásnější než všechny ostatní. Ten, který vypadal jako obličej. Ne jako obličej nějakého muže nebo ženy. Prostě jen krásný obličej z mraků. A usmíval se na něj. Pustil se houpačky a skočil. Hrál si, že dopadl na baseballové hřiště blízko okraje. Na konci deváté směny. Dva auty. Odpal. Tygři vítězí! Jenže teď je Christopher v Pensylvánii poblíž Pittsburghu. Je načase začít fandit jinému týmu, aby ho tady děti měly rády. Takže do toho, Piráti! Po deseti minutách houpání za ním přišla maminka. Tentokrát se netvářila otřeseně. Zeširoka se usmívala. „Dostalas tu práci?“ zeptal se Christopher. „Dneska večer si dáme čínu.“ Když poděkovala šerifovi za pomoc a vyslechla si výtku za svůj sáček MIMO PROVOZ, odvedla si syna zase do suchozemského žraloka a odvezla ho domů na Filmový pátek. Pátky byly jejich dny. Tohle by maminka nikdy nepropásla. Ani za nic. Ani kvůli Jerrymu ne. Jejich speciální filmový klub o dvou členech. Nezdravé jídlo. A staré filmy vypůjčené z knihovny. Zajeli do 7-Eleven vsadit lotynku, jako to dělali každý pátek. Když nakoupili

Imaginarni nepritel.indd 20

29.7.2020 16:10:28

imaginární přítel pivo, vrátili se do knihovny, kde si Christopher půjčil dvě knížky, se kterými se měl cvičit ve čtení přes víkend, a dva filmy na večer. Proč lidi platí za věci, které můžou mít zdarma? Nakonec se vydali do Čínské brány, jak jim poradil šerif, protože podle maminky policajti vždycky nejlíp vědí, kde se dobře jí, a maminka tam zalapala po dechu nad cenami jídel, ale snažila se ze všech sil, aby to před ním zamaskovala. Pak se usmála. Prohlásila, že na Visa kartě má ještě trochu peněz, o kterých se Jerry nedozvěděl, a za týden dostane výplatní šek. A potom se rozjeli zase do motelu uprostřed vůně Jarních závitků a Oranžového kuřete a Christopherových milovaných nudlí Lo Mein („Čínské špagety, které si zamilujete!“ slibovalo menu). A potom plánovali, co udělají s penězi z výhry v loterii, tak jako každý pátek, než zjistili, že zase prohráli. Christopher prohlásil, že by koupil dům. Dokonce nakreslil na průklepový papír jeho plány. Měl v něm hernu na videohry a pokoj na sladkosti. Taky baseballové hřiště a u kuchyně malou zoo. Všechno to důmyslně rozplánoval. Ale nejkrásnější pokoj byl maminčin. Ten nejhezčí v domě. Měl balkon se skákacím můstkem, který vybíhal nad jejich soukromý bazén. Taky tu největší šatnu s nejkrásnějšími šaty a saky, která nebyla v podpaží roztržená. „Co bys dělala s penězi ty, mami?“ „Sehnala bych ti domácí učitele a koupila všechny knížky světa.“ „Můj plán je lepší,“ mínil. Když se dostali do motelu, minilednička v pokoji moc nechladila, takže maminčino pivo bylo i večer pořád vlažné. A tak, zatímco sledovala na malém televizoru tah loterie, se Christopher vydal k zásobníku na led v hale. Udělal něco, co vídal ve starých filmech. Přinesl do pokoje led ve sklenici a nalil pivo na něj, aby jí ho vychladil. „Tady máš, mami. Pivo s ledem.“ Nevěděl, proč se divoce rozesmála, ale byl rád, že ji vidí tak šťastnou. * Christopherova maminka upíjela pivo na ledu a dělala mňam mňam, až se její syn rozzářil pýchou nad svým chytrým – i když trochu pomýleným – řešením problémů s teplým pivem. Když v loterii nevytáhli její čísla… ZASE NE… roztrhala tiket a do starého přehrávače, který sehnala v garážovém výprodeji v Michiganu, zastrčila DVD. Začal první film. Byl to muzikál, který jako dítě

Imaginarni nepritel.indd 21

29.7.2020 16:10:28

stephen chbosky milovala. Jedna z mála jejích hezkých vzpomínek. A teď i jedna z jeho. Když si pochutnali na číně a Trappovi se v muzikálu bezpečně vrátili do Švýcarska, matka a syn si rozbalili sušenky s předpovědí. „Co se píše v tý tvojí, mami?“ zeptal se Christopher. „Budete mít štěstí ve všem, na co sáhnete.“ … v posteli, pomyslela si, ale nevyslovila to. „A co ty, kamaráde?“ pobídla chlapce. „Já tam nemám nic.“ Vzhlédla. V jeho věštbě opravdu nic nebylo, jen řada čísel. Vypadal zklamaně. Sušenky byly už tak dost mizerné. A ještě bez předpovědi? „To znamená štěstí,“ prohlásila. „Vážně?“ „Žádná věštba je ta nejlepší věštba. Teď si budeš muset svou budoucnost vytvořit sám. Chceš si to vyměnit?“ Dlouze, usilovně se nad tím zamyslel. „Ne.“ Když skončili s dohadováním, pustili si druhý film. Než skončil a ti dobří vyhráli, Christopher jí usnul v klíně. Ještě dlouho tam seděla a pozorovala ho, jak spí. Myslela na ten páteční filmový večer, kdy se dívali na Drákulu a on před stíral, že se nebojí, ale měsíc potom nosil jenom roláky. Dětství vždycky v jednu chvíli skončí, pomyslela si. Chtěla, aby ta jeho chvíle přišla až za hodně dlouho. Přála si, aby byl její syn natolik chytrý, že se jednou dokáže vymanit z téhle noční můry, ale ne tak chytrý, aby chápal, že v ní vězel. Zvedla spícího chlapce a odnesla ho do spacáku. Políbila ho na čelo a instinktivně si ověřila, že nemá horečku. Pak se vrátila do kuchyňského koutu. Když dopila pivo s ledem, nalila si druhé zrovna tak. Protože jí došlo, že tenhle večer si bude pamatovat. Večer, kdy přestala utíkat. Trvalo to už čtyři roky. Čtyři roky od chvíle, kdy našla manžela ve vaně plné krve a bez dopisu na rozloučenou. Čtyři roky zármutku a zuřivosti a chování, které jako by pozorovala z vnějšku. To už stačilo. Přestaň utíkat. Přestaň kouřit. Přestaň se zabíjet. Tvoje dítě si zaslouží něco lepšího. A ty taky. Už žádné dluhy. Žádní špatní chlapi. Jen pokojný život, o který jsi tvrdě bojovala a získala si ho. Zaměstnaný rodič může být pro dítě hrdina. I když to zaměstnání znamená uklízet po stařečcích v domově důchodců.

Imaginarni nepritel.indd 22

29.7.2020 16:10:28

imaginární přítel Vzala si pivo s ledem na požární schodiště. Cítila chladný větřík. Kéž by nebylo tak pozdě, aby si mohla pustit svého milovaného Springsteena a předstírat, že je hrdinka. Když dopila a dokouřila poslední cigaretu, kterou si kdy zapálila, cítila se spokojená. Dívala se, jak se pramínek kouře stáčí a mizí v srpnové noci, jak nádherné hvězdy září za velkým mrakem. Mrakem, který vypadal jako usměvavý obličej.

Imaginarni nepritel.indd 23

29.7.2020 16:10:28

K A PI TOL A T Ř E T Í

en týden, kdy maminka dostala práci, byl nejlepší, jaký Christopher zažil za hodně dlouhou dobu. Když se vždycky ráno vyklonil z okna, viděl na druhé straně ulice prádelnu. A telefonní sloup. A pouliční lampu s malým stromkem. A mraky. Mraky tu byly vždycky. Bylo na nich něco konejšivého. Jako na vůni kožené baseballové rukavice. Nebo jako když mu maminka místo Campbellovy polévky udělala polévku Lipton, protože jemu ty malé nudličky chutnaly víc. Ty mraky v něm probouzely pocit bezpečí. Kdykoli s maminkou nakupovali školní potřeby nebo oblečení, gumy a sešity, mraky tam vždycky byly. A jeho maminka vypadala šťastná. A nemusel do školy. Až do pondělka. V tu chvíli, kdy se v pondělí probudil, věděl, že obličejový mrak je pryč. Nevěděl, kam zmizel, ale bylo mu to líto. Protože dneska byl den, kdy by vážně potřeboval, aby ho mraky utěšily. První den školy. Nikdy neřekl mamince pravdu. Tak tvrdě pracovala, aby ho dostala do těch dobrých škol, že se cítil provinile, i když na to jen pomyslel. Jenže pravda byla, že Christopher školu nenáviděl. Nevadilo mu, že tam nebude nikoho znát. Na to byl zvyklý. Znervózňovalo ho něco jiného. Jednoduše řečeno… … byl hloupý. Možná byl jinak prima kluk, ale jako žák nestál za nic. Byl by radši, kdyby na něj za to maminka ječela, že je idiot, jako paní Cordiscová na Lennyho. Jenže ta to nikdy neudělala. I když nosil domů z matematicky kule, opakovala vždycky totéž. „To nic. Musíš se dál snažit. Jednou to pochopíš.“

Imaginarni nepritel.indd 24

29.7.2020 16:10:28

imaginární přítel Jenže pro něj to nebylo „nic“. Protože to nechápal a věděl, že nikdy nebude. Zvlášť ne v tak těžké škole, jako bude určitě Základní škola Mill Grove. „Hej, ať se první den hned nezpozdíme. Dojez už tu snídani.“ Když Christopher dojídal Froot Loops, trénoval si čtení na zadní straně krabice. Byl na ní komiks se Zlobivým kocourem. To byly ty nejlegračnější grotesky, které v sobotu dopoledne dávali v televizi. I takhle kreslený na krabici cereálií vyváděl Zlobivý kocour legrační kousky. Vplížil se na stavbu a ukradl muži v přilbě sendvič. Hned ho spolykal, a když ho chytili, pronesl svou slavnou hlášku. „Pardon, já myslel, že už to nechceš!“ Tohle ráno byl Christopher moc nervózní, aby se soustředil na komiks, a tak pátral očima po jiných věcech, které by ho rozptýlily. Zadíval se na karton s mlékem. Byla na něm pohřešovaná holčička. Usmívala se tak, až bylo vidět, že jí chybějí dva přední zuby. Jmenovala se Emily Bertovichová. Tak mu to řekla maminka, protože jemu to jméno připadalo jako… Eimyl Bretvocihová. „Už je pozdě. Pojď, zlato,“ pobídla ho maminka. Christopher vypil trochu sladkého mléka z misky po cereáliích, aby si dodal odvahy, a zatáhl si zip červené mikiny s kapucí. Když jeli do školy, poslouchal maminčino vysvětlování, že „technicky vzato“ nebydlí ve školním obvodu, takže v kanceláři musela „trochu zalhat“ ohledně jejich adresy. „Takže nikomu neříkej, že bydlíme v motelu, ano?“ „Dobře,“ souhlasil. Když auto přejíždělo z kopce na kopec, chlapec poznával i další části města. Auta na dvorcích podepřená tvárnicemi. Domy s oloupanou barvou a chybějícími taškami na střechách. Náklaďáček se zapřaženým karavanem na lovecké výpravy, stojící na příjezdové cestě. To bylo trochu jako v Michiganu. Pak přijeli do lepší čtvrti. Tady stály velké kamenné domy. Byly tu dokonale posekané trávníky. Nablýskaná auta na příjezdových cestách. To by měl přidat k tomu nákresu maminčina domu. Christopher při jízdě pátral po mracích na obloze. Zmizely, ale přece jen viděl něco, co se mu líbilo.V každé čtvrti, horší i lepší, byl blízko domů les.Velký a krásný a zelený, se spoustou stromů. Na chvíli mu připadalo, že do něj vidí něco utíkat. Bylo to rychlé jako blesk. Nebyl si jistý, co je to. Možná jelen. „Mami, co je to?“

Imaginarni nepritel.indd 25

29.7.2020 16:10:28

stephen chbosky „To je Apoštolský les,“ odpověděla. Když přijeli před školu, maminka by mu nejradši před všemi těmi novými dětmi dala pořádnou sentimentální pusu. Ale chápala, že syn potřebuje svou důstojnost, a tak mu místo toho jen podala hnědý sáček a padesát centů na mléko. „Po škole počkej na mě. Nechoď nikam s nikým cizím. Kdybys mě potřeboval, zavolej do Stínu borovic. Číslo máš vyšité na tričku. Mám tě ráda, zlatíčko.“ „Mami?“ Byl vyděšený. „To zvládneš. Už jsi to zvládl i dřív. Je to tak?“ „Mamko –“ „Mami. Nemluv jako batole.“ „Jenže všichni tady budou chytřejší než já –“ „Známky a chytrost nejsou totéž. Snaž se.“ Přikývl a políbil ji. Pak vystoupil z auta a vydal se ke škole. Kolem už postávaly a přelévaly se hloučky dětí, které se mezi sebou vítaly po prázdninách. Viděl kluky-dvojčata, jak se pošťuchují a předvádějí a chechtají. Ten menší měl přes jedno oko náplast. Pár dívek se ošívalo v nových školních šatech. Jedna měla culíky. Když ho děti uviděly, zastavovaly se a zíraly na něj, tak jako v nové škole vždycky. Byl jako nablýskaná novinka ve výkladní skříni. „Ahoj,“ pozdravil. A oni pokývli, jako děti vždycky. Zpočátku mlčky a nedůvěřivě, jako zvířecí smečka. Christopher se rychle vydal do své třídy a vybral si místo vzadu. Věděl, že si nemá sedat dopředu, protože to se bere jako známka slabosti. Maminka říkala: „Ohleduplnost není slabost.“ Christopher si pomyslel, že ve světě dospělých to možná platí. Ale ve světě dětí ne. „To je moje místo, Měkkejši.“ Christopher vzhlédl a spatřil druháka ve svetru a v účesu bohatých dětí. Brzy už měl zjistit, že druhák se jmenuje Brady Collins, ale zatím to pro něj byl jen kluk, který zuří, že Christopher ještě nezná pravidla. „Cože?“ „Sedíš na mý židli, Měkkejši.“ „Aha. Jo. promiň.“ Věděl, co má dělat. Vstal. „Ani se nehádá. To je fakt měkkejš,“ ušklíbl se Brady Collins.

Imaginarni nepritel.indd 26

29.7.2020 16:10:28

imaginární přítel „A koukni na jeho kalhoty. Jsou tak krátký, že mu koukaj ponožky,“ ozvala se dívka vedle něj. Když učitelka později četla prezenci, Christopher se dozvěděl její jméno. Jenny Hertzogová. Zatím to pro něj byla jen hubená holka s předkusem a náplastí na koleni, která vypískla: „Potopa! Čeká potopu!“ Christopherovi zrudly uši. Rychle se přesunul na jediné prázdné místo vlevo. Přímo před stolkem učitele. Podíval se na svoje kalhoty a napadlo ho, že musel vyrůst, protože vypadal jako Alfalfa z Malých uličníků. Pokusil se je trochu stáhnout dolů, ale džínovina byla nepoddajná. „Omlouvám se, že jdu pozdě, děti,“ ozvala se učitelka, která právě vešla do třídy. Byla starší než Christopherova maminka, ale oblečená jako puberťačka. Měla krátkou sukni, dlouhé blond vlasy jako dívky ve starých muzikálech a oči nalíčené tak nápadně, že vypadala jako z cirkusu. Položila s bouchnutím na stůl termosku a dokonalým rukopisem napsala na tabuli svoje jméno.

P aní Lasková „Hej,“ uslyšel Christopher zašeptání. Otočil se a spatřil tlustého kluka, který z jakéhosi nepochopitelného důvodu jedl slaninu. „Jo?“ zašeptal v odpověď. „Bradyho a Jenny si nevšímej. Jsou to kreténi. Jasný?“ „Díky,“ špitl Christopher. „Chceš slaninu?“ „Při hodině radši ne.“ „Jak chceš,“ odvětil tlouštík a dál přežvykoval. A tak, jak to v dětském světě chodí, vyměnil Christopher Lennyho Cordisca za nového nejlepšího kamaráda. Edward Charles Anderson s ním chodil na doučování čtení a tělocvik, a měli společnou polední přestávku. Čtení mu šlo rozhodně stejně mizerně jako míčové hry. Christopher mu říkal Eddie, ale všichni ve škole na něj volali jinak. Tupoun.

Imaginarni nepritel.indd 27

29.7.2020 16:10:28

K A PI TOL A Č T V RTÁ

alší dva týdny se z Christophera a Tupouna stala nerozlučná dvojice. Každý den spolu obědvali v jídelně („chceš si to vyměnit?“). Docházeli na doučování ve čtení k laskavé staré knihovnici, které pomáhala loutka Delfína Dewa. Svorně nezvládali matematické písemky. Dokonce spolu dva večery v týdnu chodili na náboženství do Křesťanské školy aka KŠ. Tupoun tvrdil, že katolické děti musejí chodit do KŠ z jediného důvodu… aby je tam připravili na to, jaké to bude v pekle. Marc Pierce, který byl žid, se jich jednou zeptal, co to „KŠ“ znamená. „Kreténská šikana!“ odpověděl pohotově Tupoun. Christopher taky moc nechápal, k čemu KŠ je, ale už dávno se naučil nestěžovat si na to. Ještě v Michiganu se jednou schoval do křoví, aby tam nemusel jít. Maminka na něj volala a volala, ale on neodpovídal. Nakonec se doopravdy rozzuřila a vykřikla: „Christophere Michaele Reesi, vylez… A HNED!“ Vyslovila všechna tři jeho jména, a tak věděl, že nemá na vybranou. Znamenalo to, že legrace skončila. Tečka. S kamenným výrazem mu sdělila, že jeho otec byl katolík, a ona si slíbila, že ze syna vychová taky katolíka, aby ho s otcem spojovalo i něco víc než jen jedna vánoční fotografie. Christopherovi se chtělo umřít. Když jeli ten večer domů, Christopher myslel na to, že jeho otec asi četl Bibli. Nejspíš se mu písmenka nepletla tak jako Christopherovi. Byl asi chytřejší, protože to tátové bývají. Mnohem chytřejší. A tak si Christopher předsevzal, že se naučí číst a zjistí, co znamenají slova v Bibli, aby se mohl cítit k tatínkovi blíž i jinak než jen vzpomínkou na košili vonící tabákem. *

Imaginarni nepritel.indd 28

29.7.2020 16:10:28

imaginární přítel Když Christopherova matka vybírala kongregaci, řídila se strategií oblíbeného prezidenta své babičky Ronalda Reagana z dob studené války, „důvěřuj, ale prověřuj“. Tak našla farnost svatého Josefa v Mill Grove. Kněz otec Tom právě vyšel ze semináře. Neměli tam žádné skandály, žádné odpadlé věřící. Proklepla si otce Toma. Byl to dobrý člověk. A Christopher ve svém životě dobré muže potřeboval. Pokud šlo o její víru, bylo jí jedno, kdo je kněz. Nebo jak krásné jsou mše. Nebo hudba. Její víra zemřela ve stejné vaně jako její manžel. Samozřejmě, když se dívala na syna, chápala, proč lidé věří v Boha. Jenže když sedávala v kostele, neslyšela Jeho hlas. Slyšela jen šepot všech těch klepajících bohabojných katoliček kolem, které ji ocejchovaly jako pracující matku (čili „póvl“). Zvlášť paní Collinsová. Všechno na Kathleen Collinsové bylo dokonalé. Od hladkých hnědých vlasů přes elegantní kostýmek až po zdvořilé opovržení „těmi lidmi“, které Ježíš doopravdy miloval. Collinsovi vždycky sedávali vpředu. Jejich rodina šla vždycky jako první ke svatému přijímání. Když Kathleeninu manželovi vlasy nedržely na předepsaném místě, její prst s vkusně upraveným nehtem se vymrštil jako havraní pařát, aby to napravil. Pokud šlo o jejich syna Bradyho… jablko nepadlo daleko od stromu. Kdyby Christopherova matka musela čelit Collinsovým jen v neděli, dalo by se to snést. Jenže pan Collins byl stavební developer, jemuž patřila polovina Mill Grove včetně domova důchodců Stín borovic, kde pracovala. A svou manželku pověřil řízením oné instituce. Paní Collinsová tvrdila, že to bere jako „službu městu“. Ve skutečnosti jí tahle pozice umožňovala řvát na personál i dobrovolníky, aby si pojistila, že se její matce trpící Alzheimerem dostane té nejlepší péče. Že bude mít nejlepší pokoj. Nejlepší jídlo. Nejlepší všechno. Christopherova matka už sjezdila dost velký kus světa na to, aby chápala, že Mill Grove je jen rybníček. Pro lidi jako Collinsovi to ale byl Tichý oceán. „Na co myslíš, mami?“ zašeptal Christopher. „Na nic, zlato. Dávej pozor.“ Těsně předtím než otec Tom proměnil několika správně zvolenými slovy víno na krev, sdělil svému stádečku, že Ježíš miluje každého, počínaje Adamem a Evou. To ponouklo Tupouna k tomu, aby rozverně vykřikl: „A já zase miluju Adamova žebírka! Pořádně naložený v marinádě!“ Kostelem se rozlehl hromový smích. Nejvíc se smáli Tupounovi rodiče.

Imaginarni nepritel.indd 29

29.7.2020 16:10:28

stephen chbosky „To se ti povedlo, Eddie! Můj chlapeček je tak vtipný!“ prohlásila jeho matka a tučné paže se jí třásly pobavením. Otec Tom a učitelka z KŠ paní Radcliffová si povzdychli, ale usoudili, že Eddieho kázeň není tak úplně jejich věc. „První přijímání bude bomba,“ vykládal Tupoun po mši na parkovišti. „Dostaneme peníze. Dokonce nám dají i víno.“ „Vážně?“ podivil se Christopher. „Je to pravda, mami?“ „Je to součást přijímání. Ale bude to jen hroznová šťáva.“ „To neva. Víno si můžu dát doma. Na shledanou, paní Reesová,“ pozdravil Tupoun, než se s rodiči vypravil na „šťastnou hodinku“ do místní cukrárny. * V autě cestou domů myslel Christopher na mši. Na to, jak Ježíš všechny miluje. Dokonce i ty zlé, jako jsou Jenny Hertzogová a Brady Collins. A Jerry. To mu připadalo neuvěřitelné, protože on by někoho jako Jerry nikdy milovat nemohl. Ale bude se snažit, protože to by člověk měl dělat. Když dojeli zpátky do motelu, Christopher podržel mamince dveře a ona se na něj usmála za to, jaký je gentleman. Než vešel dovnitř, ohlédl se a uviděl to. Vznášelo se to na nebi a létavice za tím působila jako mrkající oko. Obličejový mrak. Christopher by nad tím normálně moc nepřemýšlel. Mraky jsou přece na obloze pořád. Jenže vždycky když ho maminka vezla do školy, vždycky když projížděli kolem Apoštolského lesa, každý večer, když jeli do Křesťanské školy… tam ten mrak byl. A pořád vypadal jako stejný obličej. Někdy byl velký. Jindy malý. Někdy ukrytý za jinými obrysy mraků. Ty vypadaly jako kladivo, jako pes, nebo jako ty inkoustové skvrny, které mu ukazoval jeden pán tenkrát, když se jeho tatínek nešťastnou náhodou utopil ve vaně. Ale tenhle tam byl pořád. Nebyl to muž ani žena. Prostě jen krásný obličej z mraku. A Christopher by přísahal, že ho ta tvář sleduje. Pověděl by o tom mamince, ale už tak s ním měla dost starostí. Smířil se s tím, že jí musí připadat hloupý. Nechtěl ale riskovat, že ho bude mít za blázna. Za blázna, jako byl tatínek.

Imaginarni nepritel.indd 30

29.7.2020 16:10:28

K A PI TOL A PÁTÁ

ršet začalo v pátek. Bubnování deště probralo Christophera z noční můry. Ten sen byl tak děsivý, že na něj okamžitě zapomněl. Nezapomněl ale na ten pocit. Jako by byl někdo přímo za jeho uchem. Šimral ho tam. Rozhlédl se po motelovém pokoji. Neonový poutač z prádelny naproti rozsvěcel a zhasínal závěsy na okně. Nikdo tam ale nebyl. Christopher se podíval na radiobudík na nočním stolku u maminky, která spala vedle něj na půlce manželské postele. Svítilo tam 2:17. Christopher se pokusil znova usnout. Z nějakého důvodu se mu to ale nedařilo, a tak jen ležel se zavřenýma očima a pádícími myšlenkami. A naslouchal bubnování deště. Pršelo tolik, že ani nedokázal poznat, odkud se všechna ta voda řine. Pro tolik vody snad musely vyschnout celé oceány! „Potopa! Koukněte se na jeho kalhoty! Čeká potopu!“ Vzpomněl si na ty výkřiky a žaludek se mu sevřel. Za pár hodin půjde do školy. První hodina je vždycky třídnická. A třídnická hodina znamená… Jenny Hertzogovou a Bradyho Collinse. Čekali na něj ráno co ráno. Jenny mu nadávala. Brady na něj útočil pěstmi. Christopher věděl, že maminka nechce, aby se s někým pral. Vždycky prohlašovala, že nechce, aby z něj vyrostl násilnický buran jako z mužů v její rodině. Dokonce mu ani nedovolovala hračky napodobující zbraně. „Proč ne?“ vyptával se Tupoun u oběda. „Protože máma je pacišistka,“ odpověděl Christopher. „Myslíš pacifistka?“ „Jo, tak je to správně. Pacifistka. Jak to, že to slovo znáš?“

Imaginarni nepritel.indd 31

29.7.2020 16:10:28

stephen chbosky „Můj táta je nenávidí.“ A tak Christopher „nastavoval druhou tvář“ a nechával Jenny Hertzogovou, aby se mu posmívala, stejně jako všem ostatním dětem ze třídy pro pomalejší děti. Pro pitomečky. Tohle nikdy neříkej, neříkej o nikom, že je pitomý, napomínala ho maminka. Jenže tak to bylo. Pomalejší znamenalo hlupáci. Jeho zařadili mezi ně, a Jenny byla k pitomečkům zvlášť nelítostná. Eddiemu vymyslela přezdívku Tupoun, Mattovi kvůli náplasti na oku říkala Pirát. Jeho bratr-dvojče Mike byl nejlepší sportovec na škole, ale pro Jenny byl stejně „Dablmáma“ nebo „Lesbič“, protože Matt a Mike měli dvě maminky, ale žádného tatínka. Christopher byl nový, a tak to schytával nejvíc. Každá třídnická hodina začínala tím, že Jenny ukazovala na jeho kalhoty a povykovala: „Potopa! Potopa!“ Bylo to tak zlé, že Christopher dokonce poprosil maminku o nové kalhoty. Když ale viděl v jejím obličeji, že si to nemůže dovolit, předstíral, že si dělal legraci. V jídelně si pak přestal kupovat mléko a denně tak ušetřil padesát centů, aby si mohl koupit nové sám. Měl už tři dolary padesát. Jen netušil, kolik takové nové džíny stojí. Šel se zeptat paní učitelky Laskové, ale ta měla zarudlé oči a dech jí páchl jako Jerrymu, když se vrátil po noci strávené v baru. A tak Christopher radši počkal do konce vyučování a zeptal se milé staré paní Hendersonové. Ta byla tichá jako myška, nezvykle i na knihovnici. Byla provdaná za učitele přírodopisu pana Hendersona, který se jmenoval Henry. Christopherovi připadalo divné, že by učitelé měli mít křestní jména, ale proč ne. Henry Henderson. Tolik há. Když se Christopher zeptal paní Hendersonové, kolik stojí nové kalhoty, prohlásila, že se podívají do počítače. Christopherova mamka vlastní počítač neměla, takže to pro něj bylo něco zvláštního. Paní učitelka otevřela internet a zadala slovo „kalhoty“. Pak si prohlíželi nabídky všech možných obchodů. A Christopher zjistil, že takové džíny stojí spoustu peněz. Třeba v JCPenney za ně chtěli osmnáct dolarů a patnáct centů. „Kolikrát je to padesát centů?“ „To nevím. Kolikrát?“ vrátila mu to paní Hendersonová. Christopher počítal skoro stejně špatně, jako četl. Jenže paní Hendersonová mu jako správná učitelka místo odpovědi dala pero a papír a nechala ho, ať si to spočítá. Řekla, že ho za chvíli přijde zkontrolovat. A tak Christopher seděl

Imaginarni nepritel.indd 32

29.7.2020 16:10:28

imaginární přítel a připisoval padesáticenty jeden po druhém. Za dva dny je to sto centů. To je jeden dolar. Tři dny jsou sto padesát centů. To je dolar padesát. Se sedmi dolary v jeho prasátku to znamenalo, že by mohl… ahoj

Christopher se zadíval na počítač. Ten vydal nějaký zvuk. A v levém rohu se objevil čtvereček. Stálo tam NOVÁ KONVERZACE. Věděl, co to znamená. Někdo mu píše. ahoj

Christopher se otočil na paní Hendersonovou, ale ta byla pryč. Zůstal tu sám. Zadíval se na monitor. Kurzor blikal a blikal. Věděl, že se nemá bavit s cizími lidmi. Jenže tohle nebylo přesně vzato bavení. A tak pravou rukou vyťukal: „Ahoj.“ kdo je to?

„Christopher.“ ahoj, Christophere, těší mě. kde teď jsi?

„Sjem k vnihonvě.“ psaní ti dělá potíže, co? v jaké knihovně?

„Ve kšole.“ do jaké školy chodíš? ne, počkej – určitě Základní škola Mill Grove, co?

„Jak to víš?“ jen hádám. líbí se ti tam?

„Je to tady fajn.“ kdy jdeš dneska domů?

Christopher se zarazil. Něco se mu nezdálo. Napsal: „Kdo je atm?“ Ticho. Jen kurzor blikal. „Kdo sji?“ napsal zase Christopher. Další ticho. Chlapec se díval, jak kurzor bliká a bliká. Vzduch byl nehybný a tichý. Něco v něm ale cítil. Napětí. Jako když se někdo už dlouho krčí v úkrytu. „Hej?“ pronesl nahlas k prázdné knihovně. Pak se rozhlédl mezi policemi. Napadlo ho, že se tam možná někdo schovává. Začala se v něm zmáhat panika. Jako v Michiganu, když čekal, jestli se Jerry nevrátí z baru v mizerné náladě.

Imaginarni nepritel.indd 33

29.7.2020 16:10:29

stephen chbosky „Hej?“ zavolal znovu. „Kdo je tam?“ Ucítil zamrazení zezadu na krku. Jako když ho tam maminka před spaním líbala. Šepot beze slov. Uslyšel pípnutí počítače. A spatřil odpověď. přítel

Když se paní Hendersonová vrátila, monitor potemněl. Podívala se na jeho výpočty a poradila mu, aby požádal o pomoc paní Laskovou. Prozatím mu dá na víkend tři knížky, které mu pomůžou se čtením. Jedna byla stará kniha se spoustou slov. Ale další dvě byly zábavné. Jedna o Zlobivém kocourovi a druhá o Snoopym. Snoopy nebyl tak dobrý jako Zlobivý kocour, ale stejně byl prima. Zvlášť když tam byl i jeho bratranec Spike. Jako Hřebík. Nebo Trn. Tolik těžkých slov. Když zazvonilo, paní Hendersonová doprovodila Christophera na parkoviště. Tam jí zamával, když se od něj vydala za svým mužem k dodávce. Paní Lasková nastupovala do červeného sporťáku, který musel stát aspoň milion padesáticentových mlíček. Učitelé jeden po druhém odjížděli. Žáci taky. Dvojčata „Pirát“ a „Dablmáma“ si házela míčem, když mířila ke školnímu autobusu. Tupoun na něj za okýnkem autobusu prděl pusou a Christopher se usmál. Pak odjel poslední autobus a chlapec se rozhlédl parkovištěm po hlídači. Jenže ten tam nebyl. Christopher zůstal sám. Posadil se na lavičku a čekal, až pro něj přijede maminka a vyrazí na jejich Filmový pátek. Snažil se myslet na to, a ne na ten špatný pocit, který měl. Pocit, že by se k němu něco mohlo dostat. Byl nervózní, že musí čekat venku. Chtěl jenom, aby maminka už co nejdřív přijela. Kde je? Zahřměl hrom. Christopher se zadíval na svou matematickou písemku. Vypočítal čtyři příklady z deseti. Musí se víc snažit. Zvedl první knihu. Dětský sad poezie. Byla stará. Trochu zaprášená. Cítil, že má trochu popraskaný hřbet. Kožená vazba byla cítit jako rukavice na baseball. Na první stránce bylo perem napsané něčí jméno. D. Olson Christopher začal obracet stránky, až našel obrázek, který se mu líbil. Pak se začetl do textu. Slova mu plavala před očima.

Imaginarni nepritel.indd 34

29.7.2020 16:10:29