0040462

VOR V ZÁKONĚ MARK GALEOTTI

Vor v zakone_344 stran.indd 3

23.08.19 16:20

OBSAH

Obrazová příloha 7 Předmluva 8 Poděkování 11 Poznámka k transliteraci 13 Úvod 15 Část první: Východisko 1 Kainova země 23 2 Polévka v Chitrovce 35 3 Zrození vorů 48 4 Zloději a děvky 61 5 Život zlodějů 73 Část druhá: Vznik a vývoj 6 Nesvaté trojice 93 7 Gorbačovovi gangsteři 109 8 „Divoká devadesátá“ a vzestup avtoritětů 120 Část třetí: Varianty 9 Gangy, sítě a bratrstva 10 Čečenci 11 Gruzínci 12 Gangster – internacionalista

Vor v zakone_344 stran.indd 5

135 160 176 190

23.08.19 16:20

Část čtvrtá: Budoucnost 13 Nové časy, noví vorové 215 14 Evoluce mafije 231 15 Války zločinců 248 16 Loupežnické Rusko 263 Slovníček nejpoužívanějších výrazů 281 Poznámky 285 Bibliografie 317 Rejstřík 335

Vor v zakone_344 stran.indd 6

23.08.19 16:20

O BR AZOVÁ PŘÍ L OHA

1. T ržiště Chitrovka, kolem roku 1900, foto: Fine Art Images/Heritage Images/Getty Images.

2. D okument carské policie o Josefu Vissarionoviči Džugašvilim, 1911, veřejně dostupný.

3. B olševická milice, 1924, podle ruského práva veřejně dostupné.

4. G ulag Vorkuta, 1945, foto: Laski Diffusion/Getty Images 5. T etování jako epoleta, © Alix Lambert.

6. „Boj proti chuligánství!“ Fotografie autora.

7. C hrámové kupole na tetování, © Alix Lambert.

8. Afganci v Gadezu, © 1980–1988, foto: E. Kuvakin, licence od organizace Creative Commons.

9. Džochar Dudajev, foto: Maher Attar/Sygma via Getty Images.

10. H robka Vjačeslava „Japončíka“ Ivankova, Vagankovský hřbitov, fotografie autora.

11. V ězení Butyrka, foto: Stanislav Kozlovskij, licence od org. Creative Commons.

12. P rotidrogový zátah, 2004. SPUTNIK/Alamy Stock Photo.

13. V ěřící se na svátek Zjevení Páně noří do vod řeky Irtyš, Tobolsk, foto: Alexander Aksakov/Getty Images.

14. G ennadij Petrov je zatýkán v rámci „Operace trojka“, 2008, foto: AFP via Getty Images.

15. B ezpečnostní služba k pronajmutí, 2014, fotografie autora.

16. A lexander Zaldostanov při proslovu na shromáždění v Grozném, 2016, foto: Dmitrij Korotajev/Kommersant Photo via Getty Images.

Vor v zakone_344 stran.indd 7

23.08.19 16:20

P Ř E D M L U VA

V roce 1988 jsem pobýval v Moskvě. Bylo to v závěrečné fázi existence Sovětského svazu, kdy se už zchátralý režim odebíral do zapomnění. Nikdo však v té době ještě přesně nevěděl, kdy nastane jeho definitivní konec. Byl jsem tam kvůli své doktorandské práci na téma „Dopady sovětské války v Afghánistánu“. Setkával jsem se s ruskými veterány toho brutálního konfliktu. Pokud to šlo, zpovídal jsem je po jejich návratu domů – a co nejdříve to šlo. Potom ještě jednou za rok, abych se dozvěděl, jak se začlenili do běžného civilního života. Hodně se jich vrátilo v šoku, byli obhroublí, suroví. Taky měli vztek. Buď z nich tryskaly děsivé historky a příběhy o strašných chybách, které se tam staly, anebo byli prostě jen „naježení“. Někteří z nich působili dojmem ochromené uzavřenosti. Rok nato udělali to, co za takových okolností dělává většina lidí: přizpůsobili se, vypořádali se s tím. Noční můry je přepadaly méně často, vzpomínky postupně ztrácely barvitost. Pracovali, našli si přítelkyně, šetřili na auto, dovolenou nebo na byt. Mezi nimi se však vyskytli i takoví, kteří nemohli, nebo nechtěli jít dál.

Z některých těch mladých, válkou zničených mužů se stali adrenalinoví narkomani nebo se u nich alespoň projevila nesnášenlivost vůči konvencím a omezením běžného života.

Vadim se například stal poldou. Ne jen tak ledajakým, ale členem speciálních jednotek OMON – obávaných „černých baretů“, vycvičených k potlačování masových demonstrací. Tyhle jednotky zřídil režim v závěrečném pokusu udržet Sovětský svaz pohromadě. Saša se stal hasičem, což bylo povolání nejbližší jeho životnímu stylu za války, ve které sloužil jako voják speciálních jednotek letectva – „vrtulníkové kavalerie“. Měli za úkol čekat, až zazní poplach, a pak se nahrnout do jednoho z těch velkých bitevníků Mi-24, vojáci je překřtili na „hrbáče“, ze kterých se ježily kulomety a rakety. Jejich úkolem bylo zastavit postup povstalců nebo

Vor v zakone_344 stran.indd 8

23.08.19 16:20

PŘEDMLUVA

9

častěji – osvobodit sovětské vojáky přepadené ze zálohy. Kamarádství na hasičské stanici, náhlé poplachy, intenzivní pocit ze život ohrožující, a přesto smysluplné akce, to všechno pomáhalo spolu s nadosobním smyslem života snášet šedivou sovětskou realitu. Tohle všechno Sašovi připomínalo staré dobré časy v Afghánistánu.

A pak tady byl Voloďa, známý jako „Čajník“. Důvody pro tuhle přezdívku jsem se nikdy nedozvěděl (ačkoli se s tímhle termínem o ­ bčas setkáváme ve vězeňské hantýrce a znamená „šikanista“). Šlachovitý, silný a nevrlý – měl nepopsatelně ostré a nebezpečné způsoby. Než ho potkat, raději byste přešli na druhý chodník. Ve válce byl střelcem. Jediná věc, která ho zajímala a dokázala nadchnout, byla jeho „snajprovka“ Dragunov. Do uvolněné pohody ho dokázalo dostat jedině, když jste se s ním bavili o jeho zbrani a střeleckém umění. Ostatní afganci Voloďu tolerovali, ale v jeho přítomnosti se nikdo moc dobře necítil. Dokonce o něm ani nechtěli mluvit. Vždycky měl dost peněz. I v době, kdy se většina jen nuzně protloukala životem. Často bydleli u rodičů nebo stíhali několik zaměstnání najednou. Později jsem se dozvěděl, že se Voloďa stal „torpédem“, což bylo v ruských kriminálních kruzích označení pro nájemné vrahy. Když se rozpadly hodnoty a struktura sovětského stylu života, povstal z ruin organizovaný zločin, který už nebyl poplatný komunistickým bossům a milionářům černého trhu. Jak bobtnal, postupně vytvářel novou generaci „rekrutů“ – včetně zklamaných a zničených veteránů poslední sovětské války. Z některých se stali bodyguardi, z některých pašeráci drog. Taky se živili jako „lamači kostí“ a někteří – jako třeba Voloďa se svou milovanou puškou – skončili jako zabijáci.

Nikdy jsem se nedozvěděl, co se s Voloďou stalo dál. Jen výjimečně jsme byli v častějším kontaktu. Možná skončil jako oběť války gangů devadesátých let, která se odehrávala za střelby z projíždějících aut, výbuchů bomb v nich nastražených a v rámci nočních soubojů na nože. Celá tahle dekáda dala vzniknout monumentálním památníkům, do kterých s kmotrovskou pompou pohřbívali padlé gangstery. Patřily k tomu černé limuzíny, jejichž řady se táhly podél cest vyzdobených karafiáty, a taky hrobky s obrovskými náhrobními kameny v idealizované podobě zemřelých. Tyhle hrobky stály ohromné jmění (největší z nich až 250 000 dolarů – v době, kdy průměrná mzda v Rusku byla kolem jednoho dolaru na den) a byly strašně nevkusné. Tyhle památníky odkazovaly na kriminální kořisti zemřelých: mercedes, luxusní oblečení, těžké zlaté řetězy. Jsem zvědavý, jestli jednoho dne, až zajdu na Vvěděnský hřbitov na

Vor v zakone_344 stran.indd 9

23.08.19 16:20

10

P Ř E D M  LUVA

jihovýchodě města, oblíbený mezi moskevskými gangstery, nenarazím na Voloďův hrob. Možná leží na Vagankovském hřbitově na západě Moskvy a jeho náhrobek bude určitě zobrazovat jeho oblíbenou „snajprovku“.

Nicméně to bylo zásluhou Volodi a těch, kteří ho měli rádi, že jsem se stal jedním z prvních západních badatelů, který poukázal na vzestup a souvislosti ruského organizovaného zločinu, tedy něčeho, co bylo dosud až na čestné výjimky (většinou díky vědcům – emigrantům1) ignorováno. Lidé rádi přehánějí. Slepota devadesátých let k organizovanému zločinu v Rusku se však možná nevyhnutelně změnila v nadměrnou paniku. Uspokojení Západu z vítězství ve studené válce brzy vystřídal děs: sovětské tanky pro Evropu nikdy neznamenaly skutečné nebezpečí, ale postsovětští gangsteři se najednou zdáli jako mnohem reálnější hrozba.

Ještě než jsme to zjistili, policie v UK předpověděla, že ruské zločinecké bandy by mohly mít do roku 2000 v bohatých předměstích Surrey k dispozici arzenál střelných zbraní. Odborníci hovořili o globálním „pax mafiosa“. Podle nich si svět rozdělily zločinecké gangy. Samozřejmě se nic takového nestalo a ruské gangy neprodávaly nukleární zbraně teroristům, neskoupily země třetího světa, nepřevzaly vládu nad Kremlem a neuskutečnily žádné z tak bizarních ambicí, které se jim připisovaly.

Devadesátá léta byla pro ruské gangstery zlatými časy. Od té doby a za vlády Putina se gangsterství přesunulo z ulic a přeměnilo v kleptokracii („zlodějvládu“) ve státě. Skončily války zločineckých band a ekonomika se usadila. Navzdory aktuálním sankcím uvaleným po krymské válce zdobí Moskvu v současnosti kavárny Starbucks a další ikony globalizace stejně jako jakákoli jiná evropská města. Ruští studenti pokračují v tažení na zahraniční univerzity, v Londýně otevírají své firmy ruské společnosti a ti bohatí Rusové, kteří se nevyskytují na sankčním seznamu, se drží kolem ramen se svými globálními protějšky na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, na bienále v Benátkách nebo na lyžařských svazích Aspenu.

V letech následujících po setkání s Voloďou jsem studoval ruské podsvětí doma i v cizině jako vědec, vládní poradce (včetně pracovní stáže na britském ministerstvu zahraničí) a také jako byznys konzultant a občas i jako policejní zdroj. Viděl jsem jeho vzestup a také jeho, když ne přímo pád, tak určitě změnu. Politické elity si ho ochočily svým způsobem mnohem drsněji než bývalí kriminální bossové. Nicméně mám pořád před očima obraz zjizveného střelce – ať už jako oběti, nebo pachatele –, symbol nové vlny ruského zločinu, jako metaforu společnosti, která se vrhla do víru téměř bezbřehé korupce, násilí a kriminality.

Vor v zakone_344 stran.indd 10

23.08.19 16:20

P O D Ě K O VÁ N Í

Tahle kniha vznikala téměř tři desetiletí. Za tu dobu proto do jisté míry nahromadila dluhy, závazky a povinnosti jako ubohý drogový dealer, kterému nepřeje štěstí. První pracovní verzi části rukopisu jsem dokončil v Praze v roce 2013. Mé poděkování patří Jiřímu Pehemu a pražskému centru New York University za jejich pohostinnost a podporu a také „Provost´s Global Research Initiative“, které můj pobyt umožnily. Další část, také významnou, jsem vytvořil v Moskvě díky laskavosti Centra pro globální záležitosti téže univerzity, které mi umožnilo vyjednat semestrální pobyt – mimo kancelář, abych byl blíž centru dění. Práci jsem ­dokončil opět v Praze, kde v současnosti působím v Ústavu mezinárodních vztahů. Část práce z roku 2013 byla původně zadána Mezinárodním institutem strategických studií v rámci projektu, který se nikdy neuskutečnil, ale přesto bych celé této organizaci rád poděkoval. Jmenovitě pak Nicholasi Redmanovi. Děkuji jim za milé pozvání a ochotu, díky níž jsem mohl pro svou práci čerpat poznatky. Také bych rád poznamenal, že části této knihy čerpají z článků, které jsem během let uveřejňoval v Jane´s Intelligence Review a v Rádiu Svobodná Evropa. Také jim děkuji za svolení čerpat z těchto zdrojů.

Mé skromné díky patří i těm afgancům, kteří mě jako první upozornili na nově vznikající okolnosti, a všem dalším Rusům, na obou stranách zákona, kteří mi ve výzkumu pomohli. Jejich přínos byl nedocenitelný, i když je ze zřejmých důvodů nemohu veřejně jmenovat. Měl bych upozornit, že v mnoha případech používám v rozhovorech se zločinci jen jejich křestní jména nebo přezdívky. Také další podrobnosti se mohou lišit od reality.

V některých případech je to z důvodu ochrany jejich identity, v jiných zase kvůli mé vlastní ochraně, abych nebyl žalován (anebo hůř) osobami, jejichž pochybení ještě nebyla soudem dokázána.

Vor v zakone_344 stran.indd 11

23.08.19 16:20

12

P O D Ě K O V Á N Í

Rovněž děkuji těm anonymním zdrojům v bezpečnostních složkách a organizacích vymáhání práva na Západě, se kterými jsem konzultoval téma ruských gangsterů a jejich činů. Dovolte mi obrátit pozornost k těm, kterým mohu poděkovat jmenovitě. Činím tak s úlevou. Jde o lidi, kteří mi během let přispěli k vytvoření této knihy záměrně a někteří třeba i nevědomky. Jsou to: Anna Arutunyanová, Kelly Barksbyová, Sergej Čelokin, Martha Coeová, Antonio De Bonis, Jim Finckenauer, Tom Fire­ stone, Stephen Frank, Jordan Gans-Morse, Jakov Gilinskij, Misha Glenny, Alexander Gurov, Kelly Hignettová, Valerij Karyšev, Petr Pojman, Joe Serio, Louise Shelleyová, Světlana Stephensonová, Federico Varese, Vadim Volkov, Brian Whitmore, Katherine Wilkinsová a Phil Williams.

Podle mého názoru sehráli v „rekognoskaci terénu“ zvlášť významnou roli Varese a Volkov.

Při mém výzkumu se mi dostalo neocenitelné podpory v Centru pro globální záležitosti od Andrew Bowena, který v práci pokračuje. Gab­ riela Andresonová zaměřila své pečlivé editorské oko na rukopis, kterému obrousila mnoho hrubých hran. Klára Ovčáčková z pražského Ústavu mezinárodních vztahů se ukázala jako nepostradatelná v sestavení bibliografie a Francis Scarr mi pomohl dotáhnout a upravit některé kapitoly.

Mé poděkování směřuje také do Yale University Press, jmenovitě přísluší Heather Callumové za její nadšení pro tuto knihu a trpělivost, kterou dokázala ocenit mé pokroky v práci. Marice Lysandrouové patří dík za její podnětné připomínky a názory. Jonathan Rate se projevil jako prvotřídní editor – vnímavý a neobyčejně pečlivý. Uznání také patří oběma anonymním recenzentům rukopisu, kteří mi poskytli užitečné připomínky.

Ty pomohly upravit několik nedokonalostí pracovní verze.

Nejsrdečnější poděkování směřuje ke každému, a v neposlední řadě k Penny – mému psu –, kdo trpěli tím, že jsem jim, zahloubaný do práce, nevěnoval patřičnou pozornost. Děkuji jim také za to, že mi mou posedlost oplatili stejnou mincí, a umožnili mi tak uvědomit si, že existuje i jiný svět než vyřizování účtů zbraněmi, schůzky zločinců a jejich dohody.

Mark Galeotti Praha, 2017

Vor v zakone_344 stran.indd 12

23.08.19 16:20

POZNÁMKA K TRANSLITERACI

Jedním ze záměrů této knihy je vyjádřit myšlenky srozumitelně pro co nejširší čtenářskou obec. V hlavním textu používám zjednodušenou formu transliterace ruských výrazů – bez měkkých znaků, „-yi“ a podobných koncovek a používám „yo“ místo ë. Výjimku tvoří případy, kdy je slovo nebo jméno všeobecně známé v určité podobě – například Gorbachev, raději než Gorbachyov, což by se mohlo zdát divné (česky používáme tvar: Gorbačov, pozn. překl.). Nicméně v odkazech se vyskytuje úplná transliterace, aby to ulehčilo práci badatelům a ti mohli co nejsnadněji vyhledat příslušné zdroje. Na druhou stranu jsem ponechal ruské plurály, které často končí na „-i“ nebo „-y“, abych se vyhnul směšování anglických a ruských jmen a výrazů (český překlad co nejvíce zachovává fonetický přepis z azbuky do latinky – například: výraz v anglickém originále napsaný jako avtoritet přepisujeme jako avtoritět, anglický přepis chestnyaga přepisujeme do češtiny jako čestňaga apod., pozn. překl.).

Vor v zakone_344 stran.indd 13

23.08.19 16:20

ÚVOD

Vlk může ztratit svou kůži, ale nikdy svou náturu.

Ruské přísloví

V roce 1974 vyvrhlo moře na nábřeží ve Strelně v jihozápadní části Leningradu (jak se tehdy Petrohrad nazýval) nahé tělo. Nebyl na ně hezký pohled. To tělo předtím několik týdnů putovalo Finským zálivem. I když zrovna neobsahovalo bakterie z pevniny a zničujícími účinky na ně nepůsobil hmyz, zapracovali na něm obyvatelé moře, kteří si ho škodolibě dopřávaly ke „svačince“. Pochutnávali si zejména na očích, rtech a končetinách. Stále na něm byla patrná řada hlubokých ran nožem do břicha, což vcelku jasně ukazovalo na příčinu smrti toho muže. Bylo těžké ho identifikovat bez možnosti získat otisky prstů. Neměl na sobě žádné šaty, obličej nafouklý a otřískaný od skal a částečně sežraný mořskými živočichy. V tomto případě nebylo možné uplatnit běžné metody identifikace.

Jednu z možností mohl skýtat chrup, ale událost se stala ještě před vypuknutím opravdové počítačové éry a převážnou část jeho zubů stejně představovaly levné kovové náhrady, které ukazovaly, v jakých poměrech prožil ten muž svůj život. V té době se nikdo podobný nepohřešoval.

Nepocházel ani z oblasti Leningradu.

Přesto se ho podařilo identifikovat během dvou dnů. Důvod: jeho tělo bylo hojně vyzdobené tetováním.

V tetování se objevilo znamení vor, tedy ruského slova pro „zloděje“.

V obecnějším smyslu šlo ale o člověka ze sovětského podsvětí. Říkalo se mu vorovskoj mir, tedy „svět zlodějů“, který se zformoval v gulazích.

Většina tetování byla na těle muže ještě pořád patrná. Povolali experta na taková tetování. Bývalý vězeňský dozorce si s ním za hodinu poradil.

Jelen ve skoku na jeho hrudi? Symbolizoval pobyt v jednom ze severních

Vor v zakone_344 stran.indd 15

23.08.19 16:20

16

Ú V O D

pracovních táborů. Byly proslulé svým krutým režimem a přežít tam v chlapském světě profesionálních kriminálníků už něco znamenalo. Nůž omotaný řetězy na jeho pravém předloktí? Ten člověk spáchal násilný čin, když byl za mřížemi, ale nešlo o vraždu. Kříže na jeho třech kloubech?

Tři samostatné pobyty ve vězení. O identitě toho muže zřejmě nejvíc vypověděla ošklivá kotva na jeho paži, ke které byl později „domalován“ ostnatý drát: šlo o námořního veterána, kterého poslali do vězení za zločin spáchaný ve službě. Po identifikaci tetování se poměrně rychle podařilo zjistit, že šlo o „Matveje Lodochnika“ neboli „Matveje Lodníka“ – bývalého praporčíka námořnictva, který před nějakými dvaceti lety téměř ubil jednoho odvedence, když se zjistilo, že pod rukou prodával proviant.

Z námořnictva byl propuštěn a na čtyři roky ho poslali do pracovního tábora. Tam ho pohltil svět podsvětí a dostal další dva tresty – včetně pobytu v jednom táboře na severu, který proslul tuhým režimem. Nakonec se stal pevnou součástí podsvětí ve Vologdě, která leží asi 550 kilometrů východně od Strelny.

Policie nikdy nezjistila, co dělal Matvej v Leningradu a proč zemřel.

Po pravdě řečeno, nejspíš jim to bylo jedno. Avšak rychlost, s jakou ho identifikovali, svědčí nejen o specifickém vizuálním jazyku sovětského podsvětí, ale také o jeho univerzálnosti. Jeho tetování ukazovalo na příslušnost ke kriminální sféře a bylo také jeho CV.1 Všechny kriminální subkultury mají své vlastní jazyky – vizuální a také používané v hovoru.2 Japonská jakuza vystavuje na odiv komplikovaná tetování draků, hrdinů a chryzantém. Také americké pouliční gangy mají své oblíbené barvy a znaky. Každá z kriminálních „profesí“ používá své specifické termíny, každé prostředí svůj vlastní slang. Je to účelné z praktických důvodů. Rozeznáte „domácí“ od vetřelců a také tím demonstrujete příslušnost ke své skupině. Rusové jsou v tomhle velmi osobití velikou homogenitou svého jazyka – mluveného i vizuálního. Do očí bije nejen jejich soudržnost a složitost kultury podsvětí, ale také odhodlání aktivně zavrhovat mainstreamovou společnost. Pochopení detailů jazyka vorů nám objasňuje hodně z jejich priorit, posedlostí a vášní.

Subkultura vorů pochází z dřívějších carských časů. Výrazně se však přetvořila ve stalinských gulazích ve třicátých až padesátých letech. Nejprve se kriminální živly přizpůsobily nekompromisnímu zavržení, kterého se jim dostávalo od legitimního světa. Tetování představovalo dramatické a jasně viditelné gesto jejich odporu vůči němu. Měli svůj vlastní jazyk, zvyky, své vlastní autority. Byli to tak zvaní vorové v zakoně – „zloději

Vor v zakone_344 stran.indd 16

23.08.19 16:20

Ú vod

17

v právu“ anebo také „zloději podle zákona“, přičemž „zákonem“ je míněný jejich vlastní kodex, nikoli ten, který uznává většinová společnost.

Každý nový vor – zloděj – byl schvalován několika stávajícími vory a obřadně „korunován“ tetováním. Statusu vora mohl dosáhnout jen opakovaně odsouzený vězeň.

V průběhu let se kodex vorů měnil. Nové generace přilákala příležitost spolupráce s cynickým a brutálním státem. Vorové ztratili dominantní pozici a převzali podřízenou roli. Sloužili bossům černého trhu a šéfům komunistické partaje, ale v šedivých šedesátých a sedmdesátých letech se úplně nevytratili. Znovu se vynořili v době, kdy se sovětský systém začal rozpadat a směřoval k nevyhnutelnému konci. Opět se přetvořili podle aktuální situace. V postsovětském Rusku se smísili s novými elitami. Tetování zmizela nebo je zakryly bílé nažehlené košile. Objevil se nový druh chamtivého gangsterského byznysmena – avtoritět (autorita).

V devadesátých letech všechno nahrávalo rychlým příležitostem a noví vorové se jich chopili oběma rukama. Státní majetek byl zprivatizován a byznysmeni donuceni platit za svou ochranu, kterou možná ani nepotřebovali. Po pádu železné opony vyrazili ruští zločinci do světa. Vorové se stali součástí způsobu života, který reflektoval změny v Rusku v průběhu 20. století.

V tomto procesu se organizovaný zločin – který jsem jinde definoval jako „setrvalý podnik, oddělený od tradičních a zákonných sociálních struktur, v jehož rámci společně pohromadě pracuje množství osob organizovaných v systému vlastní hierarchie, aby získali moc a profit pro své osobní zájmy prostřednictvím nelegálních aktivit“3 – stal opravdu efektivní až v Rusku, které se samo o sobě také začalo lépe organizovat.

Po obnovení centrální autority v osobě Vladimira Putina se po roce 2000 vorové znovu adaptovali na nové podmínky, když se smířili se svým menším významem, přijali nižší „společenský status“, a pokud to bylo nutné, začali se státem dokonce spolupracovat. Postupně se z ruského organizovaného zločinu stal mezinárodní problém a strašák, globální značka a diskutabilní koncept. Někteří v něm spatřují neformální vliv Kremlu s tím, že se Rusko bezstarostně změnilo v „mafiánský stát“. Pro jiné představují nástupci vorů jen nevyzrálý soubor otravných, ale nijak pozoruhodných gangsterů.

Když sledujeme jejich interpretaci podle západních médií, jsme v pokušení vidět je jako v každém ohledu globální hrozbu, nejbrutálnější gaunery, nejmazanější hackery a nejvychytralejší zabijáky. Ironií je, že

Vor v zakone_344 stran.indd 17

23.08.19 16:20

18

Ú V O D

téměř všechny tyto pohledy jsou z určitého úhlu pohledu pravdivé, i když jsou často zavádějící nebo uváděné z mylných důvodů.

Základní otázka však zůstává: proč v době, kdy se zločin ve zvýšené míře propojuje v mezinárodním a kosmopolitním měřítku, máme věnovat speciální pozornost jedné etnokulturní frakci globálního podsvětí?

Hrozba ruského organizovaného zločinu vzbuzuje respekt a obavy.

Doma podkopává úsilí kontrolovat a diverzifikovat ruskou ekonomiku. Je brzdou v úsilí zavést v Rusku lepší způsob vládnutí. Pronikl do finančních a politických struktur země a také pošpiňuje „národní značku“ v zahraničí (ruští gangsteři a zkorumpovaní byznysmeni patří ke všudypřítomným stereotypům). Je to také globální hrozba. Ruský nebo euroasijský organizovaný zločin – ať ho definujeme jakkoli – funguje globálně, agresivně a podnikavě po celém světě jako jedna z nejdynamičtějších sil uvnitř nového a měnícího se podsvětí. Ozbrojení povstalci a gangsteři, kšeftaři s drogami a lidmi poskytují veškeré kriminální služby od praní špinavých peněz po hackování. Kvůli tomu všemu jde nejen o příznak, ale i o příčinu selhání ruské vlády a politických elit ustanovit a posílit vládu práva, zatímco značná část světa je ochotná, často se skutečným potěšením, vyprat zločincům peníze a prodávat jim drahé luxusní apartmány.

Tahle kniha je o ruském organizovaném zločinu, nebo ještě přesněji o organizovaných zločincích a zejména o výjimečné a brutální kriminální kultuře vorů. Tahle zločinecká subkultura se pravidelně proměňovala, když se měnily časy a příležitosti. Zkušenosti z pracovních táborů vyzbrojily potetované gaunery natolik, že z moderních vězení nemají žádný strach. Mají všechno a adaptovali se. Současní ruští zločinci se často dokonce vyhýbají výrazu vor a ignorují většinu struktur a omezení, které vyplývaly z příslušnosti k této zločinecké subkultuře. Už se neseparují od mainstreamu, vyhýbají se tetování, kterými dávali otevřeně najevo své začlenění do vorovského miru (a proto by Matvej dnes těžko hledal své místo). Domnívat se však, že vorové úplně vymizeli nebo že ruský organizovaný zločin už není tak typicky výrazný jako dřív, by byla vážná chyba. Noví kmotři si mohou říkat avtoritěty, jejich obchodní portfolia se rozprostírají od v zásadě zákonných až po zcela kriminální, angažují se v politice a jsou vídáni na charitativních akcích, ale přesto jsou dědici úsilí, směřování a bezohlednosti vorů – lidí, o kterých i mafiánští bossové v New Yorku řekli: „My Italové vás zabijeme. Rusové jsou však úplně šílení – zabijí celou vaši rodinu.“4

Vor v zakone_344 stran.indd 18

23.08.19 16:20

Ú vod

19

Tato kniha obsahuje tři hlavní myšlenky. První říká, že ruští gangsteři jsou jedineční, nebo alespoň byli. Vyskytovali se v různých dobách. Přežili časy velkých politických, společenských a hospodářských změn – od carských dob přes stalinskou smršť modernizace až po rozpad SSSR, což na ně kladlo specifické nároky a přinášelo jim určité zvláštní příležitosti.

Z jednoho úhlu pohledu je zločinec jako zločinec všude na světě. Ti ruští se pravděpodobně stávají součástí rostoucí jednoty globálního podsvětí, ale kultura, struktura a aktivity ruských zločinců byly dlouho osobité – přinejmenším vztahem k běžné společnosti.

Podle druhé ústřední myšlenky jsou zločinci temným zrcadlem ruské společnosti. Navzdory tomu, že se vždycky prezentovali mimo hlavní proud, byli a stále jsou jeho stínem – definovaným jeho zvyklostmi, způsoby a konkrétní dobou. Zkoumání evoluce ruského podsvětí také vypovídá o ruské historii a kultuře a svůj význam má zejména dnes, kdy jsou hranice mezi zločinem, byznysem a politikou velmi často nezřetelné.

Konečně – ruští zločinci byli nejen formováni změnami v Rusku, sami je také spoluvytvářeli. Věřím, že část významu této knihy spočívá v tom, že poukazuje na mýty o zločinecké dominanci nového Ruska a současně upozorňuje na cesty, kterým podsvětí ovlivňuje „nadsvětí“. Někdejší potetované odsouzence nahrazuje nová sorta globálně myslících kriminálních byznysmenů. Svědčí to o „domácí přípravě“ zločinců nebo kriminalizaci ruské ekonomiky a společnosti? Je to „mafiánský stát“? A co vlastně tento termín skutečně znamená?

Vedou Rusko zločinci? Ne, samozřejmě že ne. Setkal jsem s mnoha odhodlanými a oddanými ruskými policejními důstojníky a soudci, kteří svou energii věnují jejich potírání. Nicméně mnozí byznysmeni a politici stejně používají řadu metod, které se více podobají vorovskému miru než zákonným praktikám. Stát si do svých válek najímá hackery a ozbrojené gangstery a na ulicích slýcháte písně vorů i jejich slang. Dokonce prezident Putin ho čas od času používá, aby – znalý poměrů – upevnil svůj kredit mezi lidmi. Nejzávažnější otázka, kterou tahle kniha končí, se možná netýká ani tak toho, nakolik si dnešní ruský stát ochočil zločince, ale spíše toho, jak moc ovlivnily hodnoty a praktiky vorů podobu současného Ruska.

Vor v zakone_344 stran.indd 19

23.08.19 16:20

Č á st p rvní

VÝCHODISKO

Vor v zakone_344 stran.indd 21

23.08.19 16:20

KAPITOLA 1

K A I N O VA Z E M Ě

Dokonce i biskup půjde krást, když bude mít hlad.

Ruské přísloví

Vaňka Kain, zločinec, únosce, lupič a občas také informátor byl pohromou Moskvy třicátých a čtyřicátých let 18. století. Když princezna Alžběta Petrovna po převratu v roce 1741 uchvátila moc, nabídla psancům amnestii výměnou za informace o jejich kumpánech. Kain se ochotně chopil příležitosti, aby tak spláchnul zločiny, které páchal téměř celé desetiletí. Oficiálně se stal vládním informátorem a lovcem zlodějů. Přesto dál pokračoval ve své kriminální činnosti a korumpoval své manipulanty ze Sisknovo prikazu, úřadu vyšetřování. Takové vztahy však získávají svou vlastní pohlcující dynamiku. Jednoduše jim začal dávat dárky – podíly z kořisti. Obvykle to byly nějaké luxusní věci jako italské šály a rýnské víno. Jak šel čas, jeho manipulanti byli stále nenasytnější a vyžadovali pořád víc. Kaina to nutilo ke stále riskantnějším a nebezpečnějším zločinům. Nakonec všechno prasklo a Kaina poslali na doživotí do nelidského pracovního tábora.

Ruský folklor vytvořil z Kaina romantického hrdinu. Po celém světě se vytvářela kultura populárních hrdinů – zločinců. Od Robina Hooda po Neda Kellyho. Ruský zloděj však na rozdíl od Robina Hooda nebojuje proti vykořisťovatelům a uzurpátorům. Není nepochopený, ani není obětí svého dětství prožitého v bídě, ani dobrým člověkem na špatném místě. Je pouze „čestným zlodějem“ ve světě, kde jediný rozdíl je mezi těmi zloději, kteří jsou čestní, protože nic nezastírají, zatímco ti druzí své zločinecké zájmy skrývají pod šlechtické pláště, úřednické uniformy, soudcovské taláry a obleky obchodníků nebo cokoli, co se v dané době nejvíc hodí.

Vor v zakone_344 stran.indd 23

23.08.19 16:20

24

V ý c h odi s ko

Kainův příběh je podobný příběhům vorů ve 20. století, a dokonce by se mohl odehrát v současnosti: Je o zločinci, o němž si představitelé moci myslí, že ho mají pod kontrolou, a který končí jejich vlastním zkorumpováním. Jen se v něm koně vyměnili za BMW a kožichy za sportovní soupravy. Kainův příběh by se mohl odehrát v postsovětském Rusku, aniž by působil anachronicky.

Dějiny zločinu Nejsem vzdělanec, ale můžu vám říct, že Rusové byli vždycky nejlepší a široko daleko nejodvážnější zločinci. „Graf “ (Hrabě), kriminálník středního kalibru, 19931 Je podivnou ironií, že existuje silné historické zázemí vorů, ale oni sami o ně nikdy moc zájmu neprojevovali. Někteří zločinci si libují ve své historii, i když je obvykle zkreslená mýty, romanticky přibarvená, nebo dokonce úplně vymyšlená. Tak se čínské Triády považují za nástupce staletých tradic tajných spolků, které bojovaly proti nespravedlivým tyranům.2 Členové japonské jakuzy tvrdí, že jejich kořeny nemají nic společného s lupičskou organizací kabukimono (šílení), kteří v 17. století terorizovali Japonsko, nebo se zločinci z hazardu a drogovými bossy. Spíš se hlásí ke kavalírské kastě samurajů a k veřejně prospěšné organizaci mači-jakko (sluhové města) – milici zformované k potírání zvěrstev kabukimono.3 Naproti tomu se moderní ruský organizovaný zločin vyžívá ve svém úplném odtržení od historie, a dokonce postrádá zájem o svou minulost. Vyhýbá se zvěčňování své kultury (na rozdíl od svých současných členů4) a sama sebe vnímá v čiré současnosti a ke své historii se otáčí zády. Dokonce tradiční zločinecká kultura vorovskovo mira, která je bohatá na krvavý a brutální folklor a zvyky, které vzešly a přenesly se z gulagů, je opomíjená. Nová generace zločineckých vůdců, takzvané avtoritety (autority), opovrhuje tetováním a způsobem života, kterým se vyznačovala stará generace.5 Nicméně se současné ruské podsvětí nóbl zločinců – podnikatelů a jejich po zuby ozbrojených bodyguardů a „lamačů kostí“ – nevynořilo v plné kondici zčistajasna, až v bouřlivých časech pádu sovětského systému a přechodu na tržní ekonomiku po roce 1991. Místo toho jsou to dědici historie, která svými zvraty šířeji reflektuje proces utváření Ruska. Historie, která sahá hlouběji do staletí agrární omezenosti země, pokračuje

Vor v zakone_344 stran.indd 24

23.08.19 16:20

25

K ainova z emě

srážkou s bezohlednou, státem vedenou industrializací 19. století a později stalinskou modernizací hnanou vpřed pracovní silou gulagů. Zřejmě nejpozoruhodnější je rozsah, jakým do ruské historie, plné brutálních banditů a krvavých vrahů, neobyčejně dominantně zasáhli podvodníci, defraudanti a zločinci, kteří pochopili, jak využít systém ve svůj prospěch, kdy ho napadnout a kdy se stáhnout do ústraní.

Jedno z poučení z historické evoluce organizovaného zločinu v Rusku je, že se vynořil ze společnosti, ve které byl stát často neschopný, projevoval se stereotypně a s vysokou mírou korupce. V zásadě také bezohledně, když bez zábran používal všechny možné finesy k prosazení poslušnosti a byl ochotný neobyčejně násilně chránit své zájmy, když cítil, že jsou ohrožené. V devadesátých letech 20. století se mohlo na krátkou dobu zdát, že se zločinci dostali pod kontrolu. Pod Vladimirem Putinem se stát opětovně chopil iniciativy a pustil se do odplaty. To ovlivnilo jak prostředí zločinu, tak pohled na něj. Zásadním prvkem ruského zločinu byla směs nátlaku, korupce a dohod dokonce i před obdobím anarchie postsovětské transformace.

Je možné v Rusku zajistit bezpečnost?

Poldovi nikdy neříkej pravdu.

Ruské přísloví

Existovaly pravděpodobně dvě cesty, kterými se v Rusku vyvíjel organizovaný zločin a dva jeho možní předchůdci – jeden na venkově a jeden ve městech. V 19. století se zdálo, že venkovský banditismus by mohl mít větší potenciál. Koncem 19. století zaujímalo carské Rusko téměř šestinu pevninské plochy Země. Z celkového počtu 171 milionů obyvatel (1913)6 tvořili drtivou většinu rolníci, kteří byli roztroušení po této obrovské zemi – často v malých izolovaných vesnicích a obcích. Trvalo klidně i týdny, než se rozkazy a příkazy z centra – hlavního města Petrohradu – dostaly do Vladivostoku ležícího na tichomořském pobřeží. Dokonce i v případě použití „štafety“ poslů na koních. Později měly pomoci železnice, telegraf a telefon. V mnoha dalších směrech však obrovská rozloha země stejně zůstávala překážkou v jejím efektivním spravování.

Navíc se říše skládala z klimaticky a kulturně velmi různorodých oblastí, které do ní byly většinou násilně začleněny a podrobeny. Lenin ji nazval „žalářem národů“,7 ale sovětský stát ochotně navázal na

Vor v zakone_344 stran.indd 25

23.08.19 16:20

26

V ý c h odi s ko

imperiální dědictví carského Ruska, a dokonce i dnešní menší Ruská federace je multietnickým slepencem více než stovky národnostních menšin. Na jihu to byly vzpurné a hornaté kavkazské oblasti – dobyté v 19. století, ale ve skutečnosti nikdy úplně podrobené. Na východě islámské provincie Střední Asie. Na západě pak kulturně vyspělejší oblasti katolického Kongresového Polska (oficiálně Polské království 1815–1864 nebo též Ruské Polsko, pozn. překl.) a pobaltských států.

Dokonce i slovanské srdce státu se táhlo od bohatého zemědělského území úrodné ukrajinské černozemě přes lidnaté metropole Moskvy a Petrohradu až po ledovou sibiřskou tajgu. Sečteno – říše v sobě svírala dvě stovky národností, z nichž ty slovanské tvořily dvě třetiny.8 Prosazování práva muselo počítat se širokou škálou místních právních kultur, se kterými se často ztotožňovali lidé, pro které carské příkazy znamenaly cizí nástroje brutálního okupanta. V této situaci nebylo jednoduché dopadnout zločince, kteří měli možnost pohybovat se napříč různou jurisdikcí. Tohle by se mohlo částečně vyřešit, pokud by se dostatečně velké prostředky vynaložily správným směrem. Jenže stát šetřil. Rusko bylo historicky poměrně chudé, neefektivní ve vybírání daní a jeho ekonomika nevýkonná. Výdaje vynaložené na policii a soudy výrazně zaostávaly za podporou armády. Do roku 1900 vynakládal ruský stát ze svého rozpočtu na policii jen kolem šesti procent z celkových výdajů – výrazně pod normu evropských standardů a v přepočtu na osobu jen polovinu toho, co v Rakousku nebo ve Francii. V porovnání s Pruskem to byla dokonce jen čtvrtina.9 Přitom ruská policie měla pracovat spíše více než méně.

Zlepšit bezpečnostní situaci své říše se pokoušel jeden car za druhým. Ani jeden neuspěl. Od Ivana Hrozného (vládl 1533–1584),10 který založil Razbojnaju izbu – úřad na potírání zločinu–, až po Mikuláše I. (vládl 1825–1855). Nikdo z nich na ten úkol nestačil a vliv státu na venkov byl vždycky minimální. Často se omezoval na potlačování povstání a byl závislý na podpoře (a najatém vojsku) místní šlechty. Policie – jak městská tak i venkovská – se ukazovala jako naprosto reakční síla – trpěla nedostatkem lidí a prostředků, chabým výcvikem a morálkou, velkou fluktuací, zakořeněnou korupcí (všechno částečně v důsledku výdělků nižších než měli nekvalifikovaní dělníci11) a minimální podporou veřejnosti. Navíc byli zatěžováni celým rancem dalších povinností, které je odváděly od vlastní práce. Patřily k nim například dohled nad církevními bohoslužbami a organizování náboru vojska. Standardní

Vor v zakone_344 stran.indd 26

23.08.19 16:20

K ainova z emě

27

„stručný přehled“ policejních povinností vydaný v roce 1850 zahrnoval nějakých 400 stránek!12 Navíc byla policie zkorumpovaná úplně stejně jako všechny ostatní složky státu – to je prostě ruská tradice. Apokryfně působí příhoda z časů cara Petra Velikého. Když budovatel moderního státu navrhl pověsit každého člověka, který se zpronevěřil vládě, jeho generální prokurátor mu na to otevřeně řekl, že by to znamenalo zůstat bez jediného úředníka, protože „my všichni krademe, jediný rozdíl je v tom, že někdo více a otevřeněji než ostatní“.13 Tahle slova nepřeháněla. Do 19. století, ačkoli to bylo úředníkům oficiálně zakázané, se automaticky předpokládalo, že úředníci státu praktikují to, co se ve středověku nazývalo kormlenije (krmení). Jinými slovy se očekávalo, že se nebudou živit pouze z ofi­ ciální a nedostatečné mzdy, ale přilepší si bokem a také díky úplatkům.14 Vypráví se, že car Mikuláš I. řekl jednou svému synovi: „Myslím si, že ty a já jsme v Rusku jediní lidé, kteří nekradou.“15 První vládní vyšetřování korupce se uskutečnilo až v roce 1856 a jeho výsledkem bylo, že všechno menší než 500 rublů by vůbec nemělo být považováno za úplatek – pouze za zdvořilé poděkování.16 Jen pro srovnání – v té době bral venkovský policejní pověřenec 422 rublů ročně.17 Překračování hranice „přijatelné korupce“ se stalo mimořádným problémem. Například generál Reinbot – gradonačálnik (policejní šéf) Moskvy v letech 1905 až 1908 – se stal známý tím, že využíval svého postavení k vydírání a přemrštěným požadavkům na úplatky. Dal tím příklad svým podřízeným.18 Dva obchodníci, kteří svědčili v případu Reinbotova úplatkářství, tvrdili, že: policie také brala úplatky už dříve, ale poměrně přijatelným způsobem… Když nastal čas prázdnin, lidé si zvykli přinášet, co mohli postrádat a dovolit si darovat – policie si zvykla tyhle dárky přijímat a vyjadřovala svou vděčnost. Jenže pak po revoluci [1905] začalo tohle vydírání. Nejprve šlo o opatrnou korupci, ale když zjistili, že nový generál Reinbot sám přijímal úplatky, tak už je dál nebrali a skutečně začali lidi přímo okrádat.19

Reinbot byl zbaven funkce uprostřed veřejného vyšetřování, ale většina zkorumpovaných policejních úředníků se větším trestům vyhnula. Navíc ani Reinbota nestihl příliš tvrdý a odstrašující osud: když v roce 1911 konečně došlo na zvláštní soud, tak kromě ztráty svých výsadních práv a titulů dostal pokutu ve výši 27 000 rublů a k tomu jeden rok vězení. Ta pokuta

Vor v zakone_344 stran.indd 27

23.08.19 16:20

28

V ý c h odi s ko

mu stěží mohla způsobit potíže, či dokonce strádání – z jediné „záležitosti“ údajně inkasoval i 200 000 rublů. Car Mikuláš II. se následně přimluvil, aby zajistil, že Reinbot vůbec do vězení nepůjde.

Drobná korupce byla zakořeněná v policejních strukturách jako celku – od přivřených očí, pokud šlo o úplatky, až po otevřené vydírání. Dokonce v zásadě čestní úředníci neviděli opravdový problém v porušování zákonů ve snaze splnit své povinnosti, získat doznání nebo v uplatňování „pěstního práva“ (kulachnoje pravo) v situacích, kdy považovali za nutné dát příslušnou lekci všelijakým lumpům. Jejich heslem bylo „čím víc přísnosti, tím větší autorita policie“.20 Jenže autorita neznamenala úctu nebo podporu lidí. Vezmeme-li v úvahu odtrženost státu od mas, jež žily s pocitem, že z jeho strany mají malou či spíše žádnou podporu, státu, který jim platil málo, ale vyžadoval mnoho, je možná málo překvapivé (pokud ne omluvitelné), že si policie ulehčovala, jak mohla, a nacházela si vlastní cestičky, jak si naplnit kapsy.

Rolnická spravedlnost Je to náš kriminálník a je na nás ho potrestat.

Rolnické přísloví21

Ruská kultura je příznačně bohatá na nejrůznější způsoby rolnického odporu vůči pánům, ať už to byl stát, nebo místní velkostatkáři, šlechta a úředníci, kteří je postihovali. Na jednom konci spektra přicházely sporadické výbuchy násilí známé jako bunt, což Puškin charakterizoval jako „ruskou revoltu, nesmyslnou a nelítostnou“.22 Rusko čelilo všeobecným vzpourám několikrát. Jedna z nich byla Pugačevovo povstání v letech 1773 až 1774 a potom také revoluce roku 1905. Častěji však docházelo k místním případům násilí, jako bylo drancování psanci nebo „návštěvy rudých kohoutů“ (hantýrka pro žhářství, zločin používaný rolníky jako „účinná zbraň sociální kontroly“ a způsob protestu v rámci jejich komunit – namířený také proti těm, které považovali za cizince“).23 Bezpečnost většiny Ruska ve skutečnosti zajišťovaly obecní „pěsti“ a „biče“ velkostatkářů. Dokonce i náčelník polovojenských četníků zastával v roce 1874 názor, že místní policie postrádá „možnost vůbec zorganizovat nějaký policejní dohled dokonce i v zalidněných průmyslových oblastech“, takže se z nich stali jen „pasivní diváci kriminálních činů, které jsou tam spáchány“.24 Na venkově se místo toho o pořádek převážně staraly

Vor v zakone_344 stran.indd 28

23.08.19 16:20

K ainova z emě

29

samosudy (samosoudy) – což se překvapivě lišilo od „soudce lynče“ –, při nichž členové místních společenství uplatňovali vůči pachatelům vlastní morální kodex bez ohledu na státní právo, nebo někdy dokonce v rozporu s ním. Nejhlouběji se tím zabývala historička Cathy Friersonová, která došla k závěru, že na rozdíl od názorů mnoha oficiálních policejních a státních činitelů té doby to byl systém nikoli založený na nesmyslném násilí, ale spíš proces vyznávající svou vlastní logiku a principy.25 Především tyto občas brutální formy společenské kontroly v zásadě směřovaly k ochraně zájmů místního společenství: ty zločiny, které ohrožovaly přežití společenského pořádku vesnice, byly řešeny mimořádně krutě. Konkrétně šlo zejména o krádeže koní. Ty nesmírně ohrožovaly budoucnost života vesnice tím, že ji připravovaly o zdroj hříbat, pracovní i dopravní síly, a samozřejmě také o maso a kůže. Obvyklým trestem byla smrt – často vykonaná nějakým obzvláště bolestivým a vynalézavým způsobem.

Například – než zloděje sťali, napřed mu stáhli z kůže paže a nohy,26 nebo ho ubili téměř k smrti a pak ho nechali ušlapat koněm, což byla svým způsobem „­poetická“ coupe de grace – rána z milosti.27 Byly to zločiny, nebo zajišťování bezpečnosti dané komunity? Není třeba dodávat, že stát to nesl nelibě a hrůzu mu naháněla představa rolníků, kteří berou zákon do svých rukou. Jenže s tím sotva mohl něco dělat v situaci, kdy odevzdal moc rolníkům s jejich vlastním morálním kodexem a přenesl na ně starost o každodenní upevňování pořádku a bezpečnosti obrovské země. Policejní sbor měl na venkově k dispozici jen nepočetný stav a nezdálo se, že dokáže zajistit skutečnou spravedlnost a náhrady utrpěných škod (výmluvně o tom svědčí skutečnost, že jen okolo deseti procent ukradených koní se podařilo vrátit původním majitelům28). Jen zřídka se policii podařilo získat si na vesnicích příznivce. Jízdní rolnické gardy známé jako urjadniki, například byly vytvořené z vesničanů, nosily carské uniformy a stály na straně státu. (Stojí za to připomenout, že se jejich počínání také promítlo do vorské kultury.) Vesničani je obvykle nazývali „psy“ a urjadnici jim tuhle n ­ áklonnost opláceli: soudobý pozorovatel si postěžoval, že se „chlubí svou převahou a téměř vždy k vesničanům chovají opovržení“.29 Není proto překvapivé, že jeden soudobý zdroj poukázal na to, že se na venkově nahlásilo sotva deset procent kriminálních činů.30 Nicméně vnitřní kontrolní mechanismy vesnic – tradice, rodina, respekt ke starší generaci a nakonec i samosud – zajistily, že nedostatek efektivní činnosti státní policie neznamenal úplné bezpráví.

Vor v zakone_344 stran.indd 29

23.08.19 16:20

30

V ý c h odi s ko

Zejména kvůli tomu, že většinu vesnických zločinů vyřešila sama komunita – přes malicherné osobní spory až po pytlačení nebo krádeže dřeva v panských či carských lesích. Na tom však podle vesnického morálního kodexu nebylo nic špatného. Tyto přestupky představovaly okolo sedmdesáti procent majetkových deliktů mužů.31 Ruština má dvě velmi odlišná slova pro zločin: prestuplenije – v základě technická definice porušení zákona – a zlodejanije, které v sobě nese i morální odsudek.32 Výmluvně to dokládá vesnické přísloví: „Bůh trestá hříchy, a stát trestá vinu.“33 Takové pytlačení patří mezi prestuplenije, a nikoli zlodejanije, protože panstvo má pro svou potřebu ve svých lesích dřeva dost a „Bůh nechal lesy vyrůst pro každého“.34 Mohlo by to také být vykládáno jako skutek sociálního banditismu – drobné přerozdělování majetku: od vykořisťovatelů směrem k vykořisťovaným. V očích francouzského cestovatele 18. století markýze de Custine museli být nevolníci „na stráži proti svým pánům, kteří vůči nim jednali setrvale s otevřenou a nestoudnou proradností“, a oni tak na oplátku „vynalézavě kompenzovali příkoří, kterým trpěli“.35 Zajišťování bezpečnosti na venkově Jak mám prosadit zákon a právo u 60 000 obyvatel roztroušených ve 48 osadách s pomocí čtyř četařů a osmi gardistů?

Vesnický strážmistr, 190836 Samozřejmě že nic z toho nebylo možné v žádném smyslu považovat za „organizovaný zločin“ – i když řada skutků, jako například série vražd samosudu, nepochybně byly zločiny spáchané organizovaně, avšak nikoli kvůli osobnímu prospěchu. Dokonce dlouhodobé a organizované pytlačení splňuje tato kritéria jen okrajově – zejména když bylo organizováno v rámci kontextu tradičních struktur vesnických činitelů. Reformy Mikuláše I. znamenaly začátek výrazných změn, ale tím také skončily. Zcela jistě nepřinesly zákon a právo do oblastí hlubokých lesů, ponurých lánů polí a nejasných hranic ruské říše. Na konci století vzrostl počet úředníků různých hodností na 47 866. Čekalo se od nich, že zajistí kontrolu nad 120 miliony duší.37 Města asi byla přiměřeně přísně kontrolována (ačkoli je v tomto bodě otevřené pole k diskusi a budeme se věnovat tomuto tématu později), skutečný problém představoval venkov. Tam se očekávalo, že 1 582 stanovych pristavů (venkovských strážmistrů) a 6 874 urjadniků

Vor v zakone_344 stran.indd 30

23.08.19 16:20

K ainova z emě

31

uhlídá téměř 90 milionů lidí – jednoho jako druhého.38 Průměrně měl každý stanovoj pristav odpovědnost za nějakých 55 000 venkovanů.

Výsledkem bylo, že venkov otevřel náruč stálým nebo kočujícím gangům lupičů. Někdy zapustily v místních komunitách kořeny a za své oběti volily lidi zvenčí, jinak rády okrádaly kohokoli. Nešlo o žádnou novinku: lupičství mělo v životě Ruska dlouhou tradici. V dřívějších časech však mohlo být jen zřídka považováno za organizovaný zločin. Ačkoli je k dispozici jen poměrně málo přesných údajů, je velmi nepravděpodobné, že by v Rusku existovaly rozsáhlé a nezávislé zločinecké skupiny, jaké fungovaly například v 18. století v Nizozemsku.39 Objevil a popsal je antropolog Anton Blok. Situace v Rusku nebyla stejná ani jako v Itálii v 16. století, kde působil vůdce banditů Francesco Bertazuolo, který velel několika stovkám mužů rozdělených do samostatných „jednotek“ – podobných síti špionů.40 Do kategorie organizovaný zločin nepatří dokonce ani nechvalně známý Vasilij Čurkin – lapka, který terorizoval oblast Moskvy v sedmdesátých letech 19. století. Jeho skutky nebyly ve skutečnosti tak významné, jak se mezi lidmi tradovalo.41 Spíše než smělým vůdcem velkého zločineckého gangu byl ve skutečnosti jen vraždícím gaunerem, kterého neobklopovala víc než hrstka stoupenců.

Tohle bylo v Rusku pravidlem – většina band byly malé nestálé skupinky psanců a vyděděnců, jež znamenaly jen nevýznamné ohrožení venkovského života a pořádku. Problém spíš představoval samotný počet takových malých skupin.

Zvláštní výjimku z definice organizovaného zločinu představovaly bandy zlodějů koní, které dělaly ruskému venkovu největší potíže. Členům těchto band se dostávalo nejtvrdších trestů vynesených samosudy – šlo o zvlášť brutální vraždy.42 Často se stávalo, že mrtvá těla obětí lynčování byla pohozená na nejbližších křižovatkách cest (někdy symbolicky ozdobená uzdou nebo koňským chomoutem) jako varování jiným potenciálním zlodějům koní. Ohrožení samosudy přinutilo zločince také se organizovat.

Zloději koní a lupičská tradice Pravidelné epidemie, neúrody a jiné katastrofy nemohou být srovnávány se škodami, jaké venkovu způsobovali zloději koní. Ti udržovali rolníky v neustálém a nepřetržitém strachu.

Georgij Breitman, 190143

Vor v zakone_344 stran.indd 31

23.08.19 16:20

32

V ý c h odi s ko

Zloději koní žili divokým a nebezpečným životem – ohroženi policií a lynčujícími davy venkovanů. Většinou vytvářeli bandy, které ovládly vesnici, potom zřídili komplexní sítě k prodeji ukradených koní do jiných oblastí, kde je nikdo nemohl identifikovat. V tom mimochodem existuje zajímavá paralela se soudobým ruským gangsterem, který se obvykle snaží vytvořit domácí základnu tím, že korumpuje nebo ohrožuje místní populaci a politické elity a často odtud řídí mezinárodní zločinecké sítě.

Tyto bandy zlodějů koní potřebovaly velké počty členů, sílu a mazanost, aby se vyhnuly nejen úředním orgánům, ale daleko většímu nebezpečí – samotným venkovanům. V některých případech měly tyhle gangy i několik stovek členů.44 Například jeden vyšetřovatel popsal bandu vedenou jistým Kubikovským, do které patřilo téměř šedesát zločinců a měla svůj „hlavní stan“ ve vesnici Zbeljutka. Zřídili si v ní doupě v podzemní jeskyni, do které mohli naráz ukrýt až padesát koní. Pokud se jeskyně naplnila nebo ji z nějakých důvodů nebylo možné využít, měla každá místní vesnice špiona zvaného ševronista. Toho vybídli, aby koně ukryl nebo poskytl informace, kam by se dali schovat.45 Ne že by obvykle museli koně dlouho ukrývat. Byla po nich velká poptávka a byli poměrně těžko identifikovatelní. Bandy – podobně jako zloději aut moderní doby – potřebovaly zakrýt jejich původní vlastnictví. Obvykle jejich prodejem některému obchodníku s koňmi, který jim vytvořil novou identitu v již existujícím stádu svých koní, nebo je prodaly dost daleko od původního vlastníka, aby nebylo možné, že se mu vrátí zpátky. A tak studie zločinecké sítě v saratovské provincii zjistila, že: Ukradení koně jsou převezeni na určitou cestu vedoucí k řekám Volha nebo Sura; v téměř každé osadě podél té cesty je doupě zlodějů, kteří okamžitě dopravují koně do další vesnice. Všichni ukradení koně končí… za hranicí provincie dopravení buď přes Suru do provincií Penza a Simbirsk, nebo přes Volhu do Samary, zatímco Saratov sám dostane zásilku koní z těchto tří oblastí.46

Ukrýt zloděje koní mohlo vesnici přinést větší prosperitu (v neposlední řadě tím, že své zisky promrhali za alkohol a ženy), a možná dokonce i bezpečnost. V některých případech se zloději koní chovali jako vyděrači požadující pocty na oplátku za to, že nechali místní koně být.47 Tváří v tvář bezprostřední hrozbě takových útoků a ekonomickým výdajům za stálé hlídání svých drahých koní, stejně jako kvůli nepřítomnosti

Vor v zakone_344 stran.indd 32

23.08.19 16:20

K ainova z emě

33

efektivní státní policie mnoho z nich považovalo placení takových „daní“ za menší zlo. Stávalo se, že si najali zloděje koní jako pasáka, což mu také dalo možnost ukrýt ukradené koně mezi ty jejich vesnické.48 Zloděje koní občas chytili, ať venkovani, nebo policie, jinak ale vcelku prosperovali. Až do první světové války jejich počet narůstal jako součást širšího spektra venkovské kriminality.49 Krádeže koní představovaly specializovanou formu venkovského banditismu v té nejhrubší a současně nejefektivnější podobě. Zloději koní fungovali s jasným smyslem pro hierarchii a specializaci, ovládali vlastní území, měli k dispozici sítě informátorů a ovládali zkorumpované policejní úředníky. Prováděli odplaty na těch, kteří jim vzdorovali nebo o nich poskytovali informace,50 a obchodovali s kradenými koňmi s jinými bandami a zkorumpovanými „legitimními“ obchodníky.51 Ti úspěšnější fungovali roky. Když se jim podařilo vytvořit spojení s místními komunitami, ať vydíráním, nebo sousedskými vztahy či jako ochránci, nepochybně se stali jejich součástí. V mnoha případech do svých řad naverbovali odsouzence, trestance i drobné delikventy.

Tento typ organizovaného zločinu evolučně dospěl ke svému konci a přelom 19. a 20. století dlouho nepřežil. V době první světové války se černý obchod s koňmi stal obtížným a nebezpečným. Koně ve větším množství potřebovala armáda, která je zabavovala. Další chaos nastal v době revoluce (1917) a následné občanské války (1918–1922) i hladomoru (1920–1922). Tyto události narušily „prodejní sítě“ zlodějů koní.

Venkovským bandám se v časech relativní anarchie krátce dařilo, některé se proměnily prakticky v lupičské armády.52 V některých případech se jednotliví lupiči, nebo dokonce celé bandy, schovali do armády nebo administrativních struktur jedné či druhé strany. Jako například Vaňka Kain, který chvíli pracoval pro stát stejně jako notorický kriminálník Ljoňka Pantělejev z Petrohradu, který v jednu dobu sloužil v bolševické policii Čeka. Posléze se stejně tak vrátil na dráhu zločinu (a byl v roce 1923 za všechno své úsilí zastřelen).53 Jak sovětský režim upevňoval nad venkovem svou moc, byli tito zločinci vystaveni nebývalému tlaku ze strany státu. Bezpečnosti venkova jako celku se však pořád dostávalo jen malé pozornosti. Objevily se vážnější a naléhavější problémy, na které musel revoluční stát reagovat mnohem neodkladněji. Například bylo třeba potlačit větší armády banditů na Volze. Bolševici na splnění tohoto úkolu nasadili více než čtyři divize Rudé armády – společně s letectvem.54 Prvotní síla banditství stále zůstávala v pohotovosti – připravená vyrazit

Vor v zakone_344 stran.indd 33

23.08.19 16:20

34

V ý c h odi s ko

v okamžiku, kdy se zdálo, že stát slábne, nebo pokud vyvíjel na venkově nesnesitelný tlak. Například v době stalinského teroru a kolektivizace vzrostla venkovská kriminalita a stala se vážným problémem. V roce 1929 byla Sibiř prohlášena za „nebezpečnou oblast v důsledku banditismu“ a gangy lupičů se potulovaly také v jiných oblastech Ruska.55 Podle slov Sheily Fitzpatrickové „jejich byl svět drsného pohraničí, kde lupiči – mnohdy z řad venkovských kulaků (potlačovaných ,bohatých venkovanů‘) ukrývajících se v lesích – často stříleli na představitele moci, zatímco chudí venkovani si hleděli svého“.56 Přestože se lupiči pořád snažili krást koně, specifický fenomén organizovaných krádeží koní v sovětské éře moc dlouho nepřežil.

Zloději koní už vykazovali rysy pozdějšího ruského gangsterismu vorovského miru. Ten vytvořil specifickou kriminální subkulturu, která se úmyslně držela stranou běžné společnosti, ale naučila se s ní manipulovat. Postupně se s touto společností propojili díky spolupráci se zkorumpovanou úřední mocí a vítězili v důsledku loajality zklamaného obyvatelstva. Když to šlo, ovládli zloději koní politické struktury a založili „lupičská království“, ze kterých řídili své operace. Když bylo třeba, byli mimořádně krutí. Byli rovněž schopní vyvíjet komplexní a rafinované aktivity. Pokud však pátráme po skutečných kořenech moderního organizovaného zločinu v Rusku, po opravdových nástupcích vorů, musíme se poohlédnout jinde – do kolébky Kainů, do měst.

Vor v zakone_344 stran.indd 34

23.08.19 16:20

KAPITOLA 2

POLÉVKA V CHITROVCE

Město je nádherné místo pro nemravné.

Ruské přísloví

Z Kremlu je to do Chitrovky ani ne dvacet minut pěšky. Tohle místo bylo nejhorší nechvalně proslulou chudinskou čtvrtí v celém Rusku. Požár Moskvy v roce 1812 ji srovnal se zemí. Pozemky koupil generálmajor Nikolaj Chitrovo v roce 1823 a měl v plánu na nich vybudovat tržiště. Zemřel však ještě předtím, než se jeho plány podařilo uskutečnit. Od šedesátých let 19. století, po zrušení nevolnictví, se tahle oblast spontánně proměnila v tržiště práce. Stala se magnetem pro venkovany zbavené majetku, kteří přicházeli do Moskvy s nadějí a zároveň zoufale hledali práci. Stávali se kořistí městských predátorů všeho druhu. Noclehárny a levné krčmy lemované bludištěm malých temných dvorků a uliček se hemžily nezaměstnanými, nemytými a obvykle opilými a zdrogovanými lidmi. Bylo to místo věčně pokryté těžkou a zle zapáchající mlhou ze stojaté řeky Jauza. Všude byl cítit smrad levného tabáku a kuchyňských hrnců, ve kterých místní vařili nechutnou směsici zkažených potravin známou jako „psí pochoutka“.

Všeobecně známé bylo rčení „jak jednou ochutnáš polévku z Chitrovky, už se odtud nikdy ­nedostaneš“. Názorně také ilustrovalo místní úmrtnost stejně jako mizerné naděje místních na postup ve společenském žebříčku.1 Bylo to živoucí peklo. Chudinská čtvrť, ve které bylo deset tisíc mužů, žen a dětí napěchováno do přístřešků, chatrčí, nájemních domů a čtyř chorobami prolezlých truščobů – nocleháren jménem Jarošenko (původně Stěpanov), Bunin, Kulakov (původně ­Romejko) a Rumjancev. V těchto noclehárnách se spalo na dřevěných palandách ve dvou i třech patrech nad sebou – nad nechvalně známými pijáckými doupaty včetně těch, které se výmluvně nazývaly Sibiř, Karatoga (Trestanecké otroctví) a Peresilnij

Vor v zakone_344 stran.indd 35

23.08.19 16:20