__MAIN_TEXT__
feature-image

Page 1


Vlastní dům

Q Příběh o soupeření mezi zajícem Sungurou a leopardem si vyprávějí svahilsky hovořící obyvatelé Afriky.

Kdysi dávno, když všechna zvířata žila společně na afrických pláních, se našla dvě, která neměla vlastní domov. Jedním z nich byl zajíc Sungura. Byl malý a neustále mu hrozilo, že ho větší zvířata ušlapou nebo sežerou. „Jsem malý, ale rychlý,“ prohlásil. „Žít v buši, to není nic pro mě. Najdu si pěkné místo, kde postavím dům, pak si najdu ženu a šťastně založím rodinu.“ Vypravil se na nejvyšší kopec, kde objevil travnatou mýtinu. Silnými zadními packami tancoval v radostném kruhu, aby tak označil místo, kde si zbuduje příbytek. Pak odhopkal po jižní straně kopce hledat nějaké klacky, ze kterých by postavil kostru svého domu. Žilo tam ještě jedno zvíře, které toužilo po vlastním bydlení. Leopard byl chamtivý a nerudný. Ve společném domě s ním nikdo bydlet nechtěl, protože každého trýznil. Leopard, povýšený samotář, zavrčel do šera: „Smutný jsem, ale zuřivý. Najdu si místo s výhledem, abych viděl přicházet svou kořist, a tam si postavím dům.“ Našel nejvyšší kopec a uviděl, že na travnaté mýtině je už vyznačen dokonalý kruh. Leopard se pak odplížil po severní straně kopce, aby našel větve na stavbu svého domu. Sungura se vrátil ke kruhu první a navršil klestí na hromadu. Pak vyrazil do lesa, aby našel nějaké popínavé rostliny, kterými by dřevo svázal. Když Sungura odhopkal dolů po svahu, vrátil se leopard se dřevem a spatřil, že na místě už hromádka větví leží. „To mám ale štěstí! Kdopak je tu asi nechal? Teď musím najít nějaký jíl.“ A odběhl k řece.


š i B A L S K é

P O h á d K y

Sungura se vrátil a začal rovnat klacíky a svazovat je dohromady. „Malý jsem, však domek pro svou rodinu teď rychle postavím,“ prozpěvoval si. Pak zajíc zase odběhl dolů, aby od řeky donesl rákosí na střechu. Když se vrátil Leopard s tykví plnou říčního jílu, s překvapením zjistil, že se chýše už začíná rýsovat. Pozorně prozkoumal, jak pečlivě jsou klacíky svázány. „Zuřivý jsem, ale potěšený,“ zapředl a sklonil hlavu. „Kdo jiný mohl odvést tuto práci než mí ctění předkové, kteří se proháněli buší přede mnou? Jistě viděli mou snahu a rozhodli se, že mi svou nesmírnou mocí pomůžou dům postavit.“ Začal rozmazávat jíl na spojené klacky, aby vytvořil stěny. Spokojen se svou prací, i on se vydal pro rákosí na střechu. Oba, Sungura i leopard, pracovali rychle, a oba věřili, že jim při tom pomáhají jejich uctívaní předkové, až padla noc a mezi nimi stála hotová chatrč. Velké rudé slunce zapadlo do mihotavého žáru nad zemí a buš zahalil černý plášť noci. Když pak do tmy cákly zářivé kapky hvězd, oba, zajíc i leopard, vystoupali na kopec. Znavení prací, vlezli si oba do chýše a schoulili se ve tmě do klubíčka, aniž si jeden druhého všiml. Ve tmě plné vůní oba tvrdě usnuli a spali spánkem beze snů. Když však slunce druhého dne ráno vyšlo a nadešel čas, kdy se všechna zvířata budí, aby se vydala k vodě, leopard naráz otevřel obě oči a spatřil ve svém domě potměšilého zajíce Sunguru. „Zmiz z mého domu, zajíčku, jinak tě sežeru k snídani,“ zavrčel. Sungura odpověděl dřív, než mohl dostat strach: „Ale to je můj dům! Včera jsem ho s pomocí svých předků postavil.“ Leopard přimhouřil žluté oči: „Mýlíš se, Sunguro. To já jsem včera postavil tento dům s pomocí svých předků.“ Sungura náhle pochopil, co se stalo, a rozesmál se. „Už vím, jak to bylo. Včera jsme tento dům stavěli oba, chvíli jeden, chvíli druhý. Naši předkové nám vůbec nepomáhali – leopard pomáhal zajíci a zajíc pomáhal leopardovi. A jelikož jsme pracovali oba, navrhuji, abychom se o dům podělili.“


V L A S T N í

d ů M

Leopard se mocně protáhl a napřímil, připraven odporovat, ale zvířecí zákon hovořil jasně: Ten, kdo pracoval, měl právo užívat plody své píle. „Pokud máme bydlet v jednom domě, musíme mít mezi sebou stěnu,“ prohlásil leopard. A tak Sungura a leopard vykonali poslední část práce společně, vztyčili stěnu spletenou z rákosí, a pak se každý odebral na svou stranu příbytku. Když měl teď Sungura vlastní dům, utíkal dolů do buše a požádal nejkrásnější zaječici o ruku. Brzy měl Sungura jak ženu, tak děti. Zato leoparda hlučná rodinka žijící hned za chatrnou stěnou dráždila stále víc. švihl ocasem, zvedl čenich a dělal, že si toho nevšímá, ale jeho nenasytnost začala růst. Sungura se svou ženou vytvořili šťastný domov pro své děti, ale Sungura nikdy nezapomněl na sousedův hněv doutnající hned za tenoučkou stěnou. Častokrát nemohl spát a přemýšlel, jak by svou rodinu ochránil před leopardovou žravostí. Společně se svou ženou naplánoval, co musí udělat. Jednoho rána leoparda vzbudilo hulákání Sungurových dětí. Zpoza stěny k němu doléhalo rachocení nádobí, jak si Sungurovy děti hlučně hrály. „To je ale kravál!“ zavrčel leopard a přitiskl si packy na uši. Pak vysunul drápy. Konečně se zbaví těch hlučných sousedů jednou provždy. Byl ostatně čas na snídani. Zatímco se protahoval, slyšel, jak se Sungura ptá své ženy: „Proč jsou naše děti dnes tak hlučné a nevychované?“ Sungurova manželka hlasitě odpověděla: „Ach můj muži, mají hlad. Všechno sloní maso, co jsi donesl posledně, už snědly. Budeš muset opatřit další.“ Zpoza stěny se opět ozval Sungurův hlas: „Ach ženo! Neříkej mi, že zas musím jít lovit slony! Je to taková otrava!“ „Sloní maso?“ vydechl leopard, ohromen do posledního černého flíčku na svém kožichu. „Jak může malý zajíc lovit slony? Je zřejmě lstivější, než jsem si myslel.“ Po zbytek dne byl leopard zticha, aby Sunguru, velkého lovce slonů, nerušil.

2 1


š i B A L S K é

P O h á d K y

Leopardova nenasytnost a lenost však způsobily, že po pár dnech na vše pozapomněl. Koncem týdne pozoroval Sungurovy děti hopkající venku po kopci a řekl si: „Jsou malí a budou tak chutní!“ Olízl si pysky. „Jeden vydá na jedno sousto. Tři nebo čtyři vystačí na svačinku. A když k tomu přidám i rodiče, nebudu muset několik dní na lov.“ Následujícího rána Sungurovy děti kňouraly a naříkaly tak pronikavě, že to leoparda vzbudilo. Otevřel své žhoucí oči a nedočkavě cvakl hladovými zuby. Zpoza stěny však k němu dolehl Sungurův křik: „Ženo, co je to s těmi dětmi? Proč spustily takový povyk?“ Sungurova žena zřetelně a jasně odpověděla: „Ach Sunguro, naše děti hladoví. Baží po leopardím mase a nic jiného než šťavnatý leopard je neutiší.“ „To je rodina!“ vykřikl Sungura hlasitě. „Asi mi nezbude nic jiného, než jim přinést leopardí maso, potom snad budou spokojené.“ Leopardovy pysky klesly přes odhalené zuby, přitiskl se ke stěně a tiše, velmi tiše vycouval ven z chatrče dřív, než se Sungura, velký lovec slonů, poohlédne po nejbližším leopardovi, aby nakrmil své hladové děti. Plížil se dolů z kopce tak rychle, jak jen mohl, a břicho přitom vlekl po zemi. Zajíci vykoukli z chatrče a viděli, jak jejich lítý soused mizí v buši. „Konečně jsme v bezpečí,“ vydechla Sungurova žena. Byla to však předčasná radost, neboť do hodiny stál leopard opět pod kopcem v doprovodu paviána.


V L A S T N í

d ů M

„Povídám ti, leoparde, zajíci neloví slony. Jak by ti mohlo tak malé zvíře jako Sungura ublížit?“ Z opatrného způsobu, jakým se leopard plížil vzhůru, však zajícova rodina poznala, že si není svým bezpečím tak docela jistý. Když se pavián s leopardem přiblížili k chatrči, pronesl Sungura zřetelně a hlasitě: „To od tebe bylo chytré, ženo, poslat paviána aby přivedl leoparda zpátky. Přestaňte plakat, děti, dneska bude k večeři leopard.“ Leopard vzal nohy na ramena, vyrazil dolů z kopce a už ho nikdo nikdy neviděl. A Sungura se svou rodinou měl konečně vlastní dům.

Q


Kojot

a písničKa

Q V příbězích vyprávěných původními obyvateli Ameriky je jedním z nejznámějších šibalů kojot. Toto je příběh kmene Zuni obývajícího jihozápadní část kontinentu.

Jednoho dne, právě když byl na jedné ze svých dlouhých výprav lesem, uslyšel kojot saranče zpívající na větvi borovice: „Kokopelli má na zádech hrb, Kokopelli chodí jako chromý, Kokopelli umí krásně hrát – tak jako já, co víc si přát!“ Znova a znova zpívalo saranče legrační písničku o bohu hudby. Pak zahrálo pár tónů na píšťalu a opět spustilo. Kojot si sedl pod borovici a poslouchal. Nakonec na saranče zavolal: „To je pěkná písnička, starý brachu! Mohl bys mě ji naučit?“ „Jistě,“ odpovědělo saranče, potěšeno, že se kojotovi jeho písnička líbí. A tak ji kojota naučilo a zpívali si ji spolu – saranče svým vysokým, pisklavým hláskem a kojot hlubokým, mručivým hlasem. „To je skvělé,“ prohlásil kojot, když si písničku několikrát přezpívali. „Že nám to ale spolu ladí, co?“ „To ano,“ souhlasilo saranče. V duchu si ale pomyslelo, že kojot má ten nejhorší hlas, jaký kdy slyšelo, a že dohromady zní hrozně.

2 5


š i B A L S K é

P O h á d K y

„Už musím jít,“ řekl kojot, „ale děkuji ti, že jsi mě naučilo svou písničku.“ „Rádo se stalo,“ odpovědělo saranče. Kojot vyrazil na cestu a přitom si potichu prozpěvoval novou melodii. Tak moc se soustředil na to, aby si ji zapamatoval, že přehlédl větev ležící na stezce. Zakopl o ni, praštil se bradou o prašnou zem a melodie mu vypadla z hlavy. „Ta písnička se mi tolik líbila,“ zalitoval kojot. „Prostě se vrátím a poprosím saranče, aby mě ji naučilo znova.“ A tak se vydal zpět a našel saranče, jak stále sedí na borovici, hraje na píšťalu a prozpěvuje si svou písničku. „Omlouvám se,“ oslovil je kojot. „Ale zakopl jsem o větev, upadl a zranil se. Tvoje písnička mi přitom vypadla z hlavy. Můžeš mě ji naučit znova?“ „Samozřejmě,“ řeklo saranče trpělivě, „ale tentokrát dávej dobrý pozor.“ Saranče znova zazpívalo písničku. „Už si ji pamatuješ?“ zeptalo se. „Ach ano,“ odpověděl kojot. „Moc ti děkuji.“ Pak se opět vydal dál a prozpěvoval si tu písničku stále dokola, aby ji nezapomněl. Tolik se na to soustředil, že si nevšiml řeky přímo před sebou, spadl do ní a málem se utopil. šok z ledové vody mu vyhnal písničku nadobro z hlavy. Vrátil se k sarančeti. „Moc mě to mrzí, ale spadl jsem do řeky a zapomněl jsem tvou písničku podruhé. Prosím, zazpívej mi ji ještě jednou.“ Saranče si povzdychlo a znova svou písničku přezpívalo. „Tak!“ prohlásilo. „A snaž se ji tentokrát nezapomenout!“ „děkuji, vynasnažím se,“ řekl kojot a odběhl. Tentokrát se kojot dostal mnohem dál, když vtom mu na hlavu spadl kámen. Kojot ztratil vědomí, a když se probral, uvědomil si, že písničku znova zapomněl. „Ach ne!“ vzdychl. „Teď se musím znova vrátit za sarančetem. Ale tomu to jistě nebude vadit – je to takový přátelský chlapík.“ A opět se vydal zpátky k borovici. Mezitím saranče pochopilo, že si kojot písničku nikdy nezapamatuje, že se bude se svou žádostí vracet znova a znova, proto se rozhodlo, že kojota-taškáře převeze.

2 6


K O J O T

A

P í S N i Č K A

Saranče se právě chystalo svléknout kůži, která mu už byla příliš těsná. Stáhlo ji ze sebe, vložilo dovnitř lesklý oblázek a položilo ji na větev borovice. Vypadala jako opravdové saranče. „To by mělo kojota zmást,“ řeklo si saranče a odletělo na jiný strom, aby tam čekalo a vše sledovalo. Brzy opravdu uvidělo starého filutu, jak se vrací zpět. „Příteli,“ zvolal kojot, když doběhl ke stromu. „Omlouvám se, že tě znova obtěžuji, ale měl jsem nehodu. Praštil mě do hlavy kámen a tu písničku mi z ní vyrazil. Byla snad o kukuřičné panně? Nebo o vážce? Či snad o okřídleném hadu? Nemůžu si vzpomenout.“ Kůže samozřejmě mlčela. Zato saranče se na větvi tiše smálo. „hej,“ křikl kojot. „No tak. Zazpívej mi tu písničku, jen jednou, naposled.“ Pořád žádná odpověď. „Začínám se zlobit!“ vykřikl kojot. „Zazpívej mi tu písničku, nebo vylezu za tebou a sežeru tě!“ Sarančí kůže však stále mlčela. „Tak dobrá,“ zavrčel kojot. Vyskočil do koruny borovice, chňapl po kůži a sevřel ji v čelistech tak silně, jak jen dokázal. Vzápětí ale zavyl bolestí, protože si o kámen ukrytý uvnitř zlomil jeden ze svých ostrých předních zubů. Kojot nechápal, co se stalo. Se skučením utekl a dlouho se do těch končin neodvážil. „Nesnaž se hlupáka naučit písničku,“ zamumlalo saranče a opět začalo hrát na flétnu a prozpěvovat: „Kokopelli má na zádech hrb, Kokopelli chodí jako chromý, Kokopelli umí krásně hrát – tak jako já, co víc si přát!“

Q 2 7


Profile for Knižní klub

0038608  

0038608