0037475

Bila m.4 str. 1.2.3_Sestava 1 9/3/15 2:18 PM Stránka 3

BÍLÁ MÍSTA ČESKÉ HISTORIE 4

20. STOLETÍ

1. ČÁST DO VZNIKU ČESKOSLOVENSKA Naplněný sen profesora filosofie

JIŘÍ BÍLEK

KNIŽNÍ KLUB

Než nám

zabili Ferdinanda a n e b Te n n e j v ě t š í p r ů š v i h na konec

Z

latý věk jistoty nikdy neskončí – Nikdy nekorunovaný český král – Jak bude moje jméno prozrazeno, nenapíšu více – Nenápadný poštmistr z Brna – Slezský bard básníkem pracujícího lidu – Chudý student a okradený učitel – Monarchie spějící k trpkému konci – Nejodpornější proradnosti vlastizrádné – Nový národní soud byl pěkný průšvih – Futrál nepořádku a hlouposti – Za vším (ne)nehledejte arcivévodu – Habsburk předurčený k vojenské kariéře – Nástupce trůnu na cestě kolem světa – Láska na první pohled – Svéhlavý pán na Konopišti – Ať volají Hoch, nebo drží hubu – Hercegovina – lautr rovina – Předzvěsti čehosi zlého – Tak nám zabili Ferdinanda – Bělehrad, Petrohrad, Budapešť, Berlín, Londýn, Paříž i Vídeň – České stopy v sarajevském atentátu

(9)

1_kap.indd 9

8/31/15 9:51 AM

Vánoční číslo Pražského ilustrovaného kurýru navozovalo idylickou atmosféru

Vánoční pohled z přelomu století

Vánoce byly v roce 1900 po několika letech opět bílé, což jim dodávalo patřičné kouzlo. Pochvalovala si to i Národní politika, která ve svém vydání na Boží hod vánoční poeticky psala o tom, jak se „střechy pokryly záhy dosti hustou pokrývkou bělostnou“, a dodala, že „je to dobře, padá-li o Štědrý večer sníh, urodí se chmel“. Ale ještě než na výtiscích novin pořádně zaschla tiskařská čerň, potvrdilo se, že není dobré chválit den před večerem – na první svátek vánoční přišla obleva a „množství drobných i větších vločků sněhových“ se změnilo v mazlavé bláto a kaluže špinavé vody. První Vánoce v novém století, jak je chápala většina lidí, ač šlo ve skutečnosti o poslední svátky ve století právě končícím, můžeme s odstupem času chápat jako velmi symbolické: to, co naplňovalo srdce velkých i malých radostí a nadějemi, se nečekaně rychle změnilo ve zmar a smutek. A brzy se mělo ukázat, že stejný osud čeká i představy o novém, již 20. století, které na rozdíl od toho předchozího plného válek, po-

(10)

1_kap.indd 10

8/31/15 9:51 AM

V roce 1905 v Praze nahradila definitivně elektrická tramvaj koňku

litických převratů a národnostních sporů bude zcela jiné a samozřejmě mnohem lepší. „Oblaží lidstvo,“ sliboval tisk a vyslovoval naději, že „hrozné války pominou“. Kdo mohl tušit, že už zanedlouho pozná svět hrůzy, jaké dosud nepoznal, a všechny naděje, iluze i jistoty přestanou platit a budou vystřídány novými – navíc jen s omezenou zárukou a dočasnou platností. Mnohem víc symboliky v sobě nesla rvačka jircháře Josefa Kristena a inženýra Václava Bacílka, k níž došlo na Štědrý den před hostincem U Merkuru v pražské Libni: z neznámých důvodů oba vyběhli od svého piva na ulici a Kristen praštil soupeře do hlavy holí tak silně, že Bacílek klesl k zemi.

Na bělostný sníh dopadly kapky rudé krve…

Zlatý věk jistoty nikdy neskončí Česká společnost se v průběhu druhé poloviny 19. století změnila k nepoznání. Ty tam byly časy, kdy hrstka nadšenců a snílků křísila nejen národní vědomí a uvědomění, ale dokonce i český jazyk. Už dlouho před rokem 1900 se průmysl v českých rukách mohl směle měřit s tím, který ovládali čeští Němci, to samé lze říct o kultuře i dalších oblastech společenského a politického života. Růst stále sebevědomějšího českého živlu – i početní – vyvolával obranné reakce německé menšiny. V Čechách představovala více než třeti-

(11)

1_kap.indd 11

8/31/15 9:51 AM

Na všech nádražích musely být dvojjazyčné nápisy

Plakát zvoucí na veřejnou leteckou produkci našeho prvního letce ing. Jana Kašpara

nu z necelých sedmi milionů obyvatel a na Moravě, kde žilo více než dva a půl milionu obyvatel, necelých 30 procent. Pevné postavení měla jen ve Slezsku, kde si udržela nadvládu v politických, ekonomických i kulturních záležitostech a byla i nejsilnější početně: šlo téměř o polovinu ze 740 000 obyvatel, skoro třetinu představovali Poláci a Češi jen necelou čtvrtinu.

Již od poloviny 19. století se v Čechách i na Moravě řešily národnostní otázka a etnické rozpory mezi zvýhodňovanou německou menšinou a v řadě směrů nerovnoprávnou většinou českého obyvatelstva. Přes všechny pokusy se je nejen nepodařilo vyřešit, ale naopak se stále vyostřovaly a projevovaly téměř každodenními spory, často opravdu malichernými, které nejednou vedly k nacionálním bouřím. V průběhu osmdesátých let dospěly až k vzájemnému odcizení projevujícímu se izolovaností – Češi nenavštěvovali německá divadla a Němci zase česká, nečetli noviny a knihy druhé strany, neposlouchali a neuznávali „jejich“ hudbu, nacionálně byly rozděleny většinou i hospody včetně těch venkovských. Situace byla tak vyhrocená, že mladočech Eduard Grégr v roce 1888 dokonce vážně navrhoval, aby byly vytvořeny tzv. Malé Čechy bez jazykově německých oblastí – je lepší být vlastním pánem na malém dvorku, než se s někým stále handrkovat na velkém dvoře. Na obou stranách pomyslné barikády bujely nacionální předsudky a výjimkou potvrzující pravidlo byly jen čtyři oblasti: armáda, ekonomika, věda a dělnické hnutí, i když ani tam nacionalismus zcela nespal.

Vyprávění o tom, jak zejména z Prahy vytvořili Češi, Němci a Židé společně a ruku v ruce v posledních letech „dlouhého století“ jedinečnou křižovatku evropských kultur, je spíš jen zbožným přáním. Naprostá většina českých Němců se o českou kulturu nezajímala a stejně tak Češi projevovali okázalý nezájem o vše německé; řada německých umělců a intelektuálů – ať již spisova-

(12)

1_kap.indd 12

8/31/15 9:51 AM

telů, skladatelů, či třeba vědců – dokonce odcházela do Vídně, Mnichova nebo Berlína, protože už necítila v českém prostředí pevné kulturní zázemí. Onen zvláštní duch přelomu 19. a 20. století není nadarmo spjat se jménem Franze Kafky: právě židovští autoři mající přátele jak mezi Čechy, tak i Němci vytvářeli v jistém smyslu „poslední ostrůvek evropanství“ a spojnici s Vídní, Berlínem, Paříží i dalšími kulturními centry. Čechy a české Němce rozdělovaly nejen jazyk či vzájemná nedůvěra přerůstající někdy až v nenávist, ale také vztah k Rakousku-Uhersku.

Ačkoliv monarchie vždy vyšla českým Němcům vstříc, cítili se zanedbáváni a začali své touhy místo k Vídni směrovat k Berlínu. Jejich cílem bylo německé Rakousko nebo přesněji Rakousko jako součást Německa. Češi přes všechny oprávněné výhrady, že je rakouská vláda přehlíží, zůstávali k Vídni i ve vyhrocených situacích loajální a svůj další osud spojovali s podunajskou monarchií, která ale měla uznat jejich historická, národní i jazyková práva. Pro úplnost dodejme, že moravští Němci více inklinovali k Rakousku. A ještě jedno je dobré si připomenout – český živel pronikal stále víc i do pohraničních oblastí českých zemí, které byly původně osídleny téměř výhradně Němci, a měnil je v etnicky smíšené.

Ale nejen nacionální otázka vyvolávala v českých zemích stejně jako v celé habsburské monarchii stálý neklid. Vyhrocovaly se také sociální problémy, protože prudký průmyslový rozvoj vedl ke stejně prudkému početnímu růstu dělnictva, které se organizovalo, uvědomovalo a získalo svého mluvčího v Českoslovanské sociální demokracii. Právě dělnictvo a sociální demokraté stáli v čele boje za všeobecné hlasovací právo, což ale nebyla jen otázka Rakouska-Uherska.

To vše vytvářelo výbušnou směs, jejíž explozivnost byla umocněna celkovou situací v habsburské monarchii i ve světě. Nacionální nevraživost rostla také v Uhrách, které se stále výrazněji

Český „Wenzel“ jako zlé nacionalistické stvoření ve vídeňském časopisu Kikerik

V pražské Karlově ulici bylo 15. září 1907 otevřeno první stálé kino

(13)

1_kap.indd 13

8/31/15 9:51 AM

„Jen v tomto znamení zvítězíte!“ říká odborář dělnictvu i rolnictvu

Sen Německa o velkém válečném loďstvu se promítal i do výstav

snažily o vlastní politiku, v rakouské části Polska i na jiných územích mnohonárodnostního podunajského soustátí, neklid byl na Balkáně, válčilo se v Číně a velmi napjaté vztahy vládly mezi Ruskem a Japonskem i Ruskem a Tureckem. Německo se netajilo svou velmocenskou politikou a budovalo silné válečné loďstvo, aby si zajistilo bezpečný přístup ke svým koloniím, což velmi zneklidňovalo Velkou Británii držící si nadvládu nad světovými moři a oceány. V Evropě už existoval tzv. Trojspolek neboli Ústřední či Centrální mocnosti, spojenectví mezi Německem, Rakouskem-Uherskem a Itálií vytvořené v letech 1879–1882, k němuž inklinovalo Turecko (a později Bulharsko), a 8. dubna 1904 byly v „srdečné dohodě“ o dělbě sfér vlivu uzavřené mezi Velkou Británií a Francií položeny základy druhého velmocenského bloku – Dohody, dotvořeného v letech 1907–1912 smlouvami s Ruskem. Evropa ještě stále hrající ve světové politice „první housle“ se rozdělila a s ní se rozdělil i svět. Ani v obou táborech nepanovala však zdaleka shoda: ekonomicky stále silnější Německo (považující za hlavního protivníka Francii) vnutilo Rakousku-Uhersku (pro něž bylo hlavním nepřítelem carské Rusko) svou politiku, která odváděla zájem monarchie ze středoevropského prostoru na Balkán a působila kontraproduktivně na dualistický stát, Itálie jako člen Trojspolku už v roce 1902 uzavřela s Francií (hlavním soupeřem Německa) dohodu o vzájemné neutralitě, Velká Británie žárlivě střežila, aby se nezvýšil vliv Ruska na vývoj na Balkáně, kde končila turecká nadvláda, a carská říše nepronikla do Středomoří, občasné neshody propukaly i mezi Londýnem a Paříží.

Přesto se mohlo zdát, že „zlatý věk jistoty“, jak nazval předválečné roky rakouský prozaik Stefan Zweig, nikdy neskončí. Jako kdyby opravdu vše v rakouské monarchii bylo věčné včetně císaře, všechno a každý měl své pevné místo, tvar, normu, míru i váhu. Bylo to tak pevné, neměnné,

(14)

1_kap.indd 14

8/31/15 9:51 AM

Praha měla velkolepé plány – například prokopat Letnou

a hlavně zažité a samozřejmé, že si snad nikdo neuměl představit, že by tomu mohlo být někdy jinak. Nejen ve Vídni, ale i v dalších evropských velkoměstech se nadále tančil onen příslovečný valčík a budoucnost světa vypadala tak nadějně a lákavě. A mráčky i mraky, které se objevovaly na obloze, pomalu nikdo nebral vážně…

Nikdy nekorunovaný český král Po polovině ledna roku 1900 nastoupila v Předlitavsku k moci úřednická vláda Ernesta von Koerbera. Zkušený politik a úředník se snažil především zklidnit situaci a navrhl upravit kuriální systém voleb do říšské rady, což se nepodařilo.

Po volbách v roce 1901 došlo k situaci, která se už několikrát opakovala: čeští poslanci podali tradiční státoprávní ohrazení připomínající požadavky na česko-rakouské „vyrovnání“, parlament se rozhádal a nakonec nastoupily známé obstrukce. Koerberovi nezbylo nic jiného než koncem roku 1904 podat demisi. Stejně neúspěšné byly i jeho pokusy o zklidnění nacionalismu v českých zemích. Gesto, kdy do panské sněmovny byli jmenováni Antonín Dvořák a Jaroslav Vrchlický, nemělo očekávaný efekt a nevyšla ani sázka na obnovení tzv. vyrovnávacích konferencí mezi představiteli Čechů a českých Němců. Obě strany nekompromisně trvaly na svém a obvykle se jen pořádně pohádaly a jedna z nich začala další jednání bojkotovat.

Poslední březnový den v roce 1900 se konal

Hlavní město Českého království mělo být moderním velkoměstem

(15)

1_kap.indd 15

8/31/15 9:51 AM

Praha jako město budoucnosti na pohlednici z počátku století

Tomáš Garrigue Masaryk

ustavující sjezd nové politické strany – České strany lidové nazývané častěji „realistická“, což naznačovalo, že navazuje na skupinu tzv. realistů i že její cíle jsou realistické a reálné. V čele strany stanul profesor pražské univerzity Tomáš Garrigue Masaryk, který zastával ideu intenzivního vzájemného vztahu mezi kulturou a politikou se silným důrazem na vzdělání. Cílem realistické strany (od roku 1905 přejmenované na Českou stranu pokrokovou) se stalo dosáhnout změn v politických postojích lidí výchovou. Strana, která neměla příliš mnoho členů, byla nazývána „Masarykovou sektou“, jejím tiskovým orgánem byl týdeník Čas vedený Janem Herbenem, s nímž se na dalších stránkách setkáme při hledání odpovědi na jednu dodnes nezodpovězenou otázku.

Realistická strana stejně jako prakticky všechny české politické strany – od agrární přes staročeskou, mladočeskou a sociálně demokratickou až po katolické – sice požadovaly obnovení historických státních práv Koruny české neboli česko-rakouské vyrovnání podobné tomu rakousko-uherskému z roku 1867 nejlépe formou trializace či federalizace habsburské monarchie, současně ale nezpochybňovaly přináležitost českých zemí k Rakousku-Uhersku, ve kterém viděly nejlepší záruky své další existence a rozvoje.

Většina zastávala názor, že právě podunajská monarchie je nejlépe ochrání proti stále silnějšímu Německu a věřila, že císař František Josef I. nakonec legitimní české požadavky uzná. Pouze menší Státoprávní pokroková strana měla v programu obnovení nezávislosti Českého království, ale ostatní ji brali spíš jen jako jistý folklor. Česká politika se na přelomu 19. a 20. století nemohla vykázat žádným výraznějším úspěchem (ostatně podobně jako v předchozím období).

Na petice, žádosti i státoprávní ohrazení v říšské radě nikdo nedbal, marné byly i obstrukce a do ztracena vyznívaly také všechny pokusy o zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Proti jaké-

(16)

1_kap.indd 16

8/31/15 9:51 AM

mukoliv vyrovnání s Čechy byli nejen Němci z rakouských zemí, a především čeští Němci, ale také německý císař, ruský car a uherští politici. Za jediný alespoň částečný úspěch české politiky lze považovat jen to, že přes všechny snahy se nepodařilo rozkouskovat Čechy a Moravu na německé a smíšené části. Češi neměli v okolí žádnou zahraniční iredentu, která by jim mohla pomáhat (jako to činili čeští Němci vzhledem k „říšským“ Němcům), a museli se spoléhat jen na sebe a na to, že o oprávněnosti svých požadavků přesvědčí ty, kteří o nich rozhodují. S odstupem času je až dojemné sledovat tuto naivní a předem k nezdaru odsouzenou víru ve spravedlnost Vídně, která nakonec legitimní požadavky Čechů a Moravanů uzná, a ocení tak i jejich loajalitu k habsburské monarchii. Kdykoliv císař František Josef I. přislíbil či jen naznačil, že by se mohl nechat korunovat na českého krále, neznala radost českých politiků, ale i velké části veřejnosti mezí. Přitom císař nikdy nemyslel své přísliby vážně (a vyslovil jich víc než dost), protože věděl, že by korunovací jako politickým aktem stvrdil pro České království určitá práva. A to nehodlal udělat. Osobně proti Čechům nic neměl, a kdyby záleželo jen na něm, jistě by jim požadovaná jazyková práva přiznal, sám ostatně národnostním vášním nikdy nerozuměl, ale nemohl to udělat pro odpor rakouských i českých Němců. Nedocenil význam symboliky i to, že jeho neochota bude vykládána jako pohrdání svatováclavskou korunou.

Když přijížděl do českých zemí poprvé v červnu 1854, vítali ho lidé na Moravě i v Čechách s nadšením i velkými nadějemi. Císař i jeho mladičká žena museli nabýt dojmu, že je tu mají všichni rádi, vždyť řada lidí při jejich odjezdu upřímně plakala. Další návštěvy Františka Josefa I. už nebyly přijímány zdaleka tak spontánně, na Zemskou jubilejní výstavu v roce 1891 dokonce ani nechtěl jet, ač nad ní převzal patronát, protože Češi byli až příliš okatě „proslovanští“.

Jan Herben, šéfredaktor Času

Pohled na pražské Příkopy kolem roku 1900

Ideální salon české vlastenecké rodiny podle tehdejších představ

(17)

1_kap.indd 17

8/31/15 9:51 AM

Karel Kramář vede českou politiku jako obětní dobytče na karikatuře z roku 1906

Císař František Josef I. se dostal i na mariášové karty

A když zavítal do města nad Vltavou o deset let později, aby slavnostně otevřel nový most císaře Františka, stal se z mocnáře „starej Procházka“ – stačil k tomu popisek „Procházka na mostě“ pod fotografií zachycující monarchu kráčejícího po právě otevřeném mostě u Národního divadla.

Naposledy zajel František Josef I. do Prahy v dubnu 1907 a jeho poslední cesta do českých zemí vedla v září o dva roky později na vojenské manévry u Velkého Meziříčí.

Přestože vztah Čechů i Moravanů k panovníkovi se za dlouhou dobu jeho vlády měnil spíše negativně, představoval císař jednu z oněch jistot, vytvářejících zdánlivou neměnnost a stabilnost světa: vždyť na počátku 20. století seděl František Josef I. na habsburském trůnu už více než půlstoletí a těch, kteří pamatovali jiného rakouského císaře, bylo jako příslovečného šafránu. Většina přišla na svět, dospěla i zestárla za jeho vlády. Připisovala mu nejen to špatné, ale i dobré, a protože za jeho panování prošel svět obrovským rozvojem, který se vzdor odporu císaře ke všem novotám nevyhnul ani habsburské monarchii, bylo toho dobrého nakonec mnohem víc. Nepochybně i proto, že lidská paměť to ošklivé a špatné rychleji vytěsňuje a pokrok opravdu nejde zastavit. Lidé se v roce 1900 měli nepochybně lépe než v roce 1850 nebo 1880. Při jistém zjednodušení a generalizaci snad můžeme říct, že Češi a Moravané sice Františka

(18)

1_kap.indd 18

8/31/15 9:51 AM

Josefa I. nemilovali, ale viděli v něm svého „věčného“ panovníka a jistotu pro budoucnost.

Jak bude moje jméno prozrazeno, nenapíšu více Vraťme se ale na samý sklonek 19. století, kdy se v polovině ledna 1899 obrátil na „realistický“ týdeník Čas a jeho redaktora Jana Herbena jistý Petr Bezruč, který poslal v obálce s průvodním dopisem pět svých básní. Pisatel se omlouval, dobře ví, že Čas netiskne příspěvky „směru nacionalistického nebo platonického“, přesto se odhodlal zaslat básně k nahlédnutí. Dodal, že mnohem raději snese „být odmítnut od kritiky listu Vašeho, než být uveřejněn od XY listu“. Protože chyběla adresa odesilatele, dalo se jen podle datace zjistit, že dopis byl poslán z Brna. Autor prosil, aby mu redakce odpověděla v listárně Besed Času, což byla pravidelná nedělní beletristická příloha týdeníku.

Herbenovi se zaslané básně líbily, byly opravdu originální, cítil z nich velký talent a rozhodl se je publikovat. V listárně nejbližšího čísla proto uveřejnil svou odpověď „panu Petr B. v Brně“: „Uveřejním snad všechny. Prosím o adresu, rád bych se dorozuměl stran maličkých změn.“ Za několik dní dostal z Brna dopis s dalšími básněmi a žádostí o diskrétnost – autor si nepřeje, aby komukoli sdělil jeho adresu nebo i místo, kde žije.

Bylo to podivné a Herben začal pátrat po tom, kdo vlastně onen Petr Bezruč je. Od přítele Stanislava Fialy, kterého požádal o pomoc, se dozvěděl jediné: na udané adrese v Brně bydlí František Losík, poštovní úředník a nenápadný osamělý muž.

Herben se však nemůže zbavit dojmu, že písmo neznámého básníka odněkud zná, ale nemohl se rozpomenout.

Ve 4. čísle Besed Času, které vyšlo 11. února 1899, otiskl Jan Herben tři básně Petra Bezruče.

Cenzuře se však dvě – Den Palackého a Škaredý

Jan Herben

(19)

1_kap.indd 19

8/31/15 9:51 AM

Rukopis básně Kdo na moje místo zaslaný v roce 1899 do týdeníku Čas

zjev – tak nelíbily, že nechala číslo zabavit. Vydavateli se podařilo zachránit jen několik málo výtisků (jeden byl naštěstí včas odeslán autorovi veršů poštou do Brna a došel), o které byl samozřejmě obrovský zájem jako o vše, co cenzura zakázala. Nadšení byli nejen čtenáři, ale i Josef Svatopluk Machar, kritik a mluvčí mladé literární generace, Alois Jirásek a další. V opraveném vydání nakonec zůstala jen jedna Bezručova báseň, intimně lyrická Zkazka, kterou známe pod pozdějším názvem Jen jedenkrát.

Muž, který si říkal Petr Bezruč – Herben nepochyboval o tom, že jde o pseudonym – posílal do Času další své básně. Všechny překvapovaly svou originalitou, a především vyzrálostí, což bylo u údajně začínajícího autora opravdu nezvyklé.

Zatím probíhal styk mezi ním a Herbenem pouze písemně a přiznejme redaktorovi Času nemalou zásluhu na podobě Bezručova debutu, vždyť mu napsal k jeho veršům řadu připomínek a pomohl i jinak.

Skutečná bomba vybuchla v březnu 1899, kdy vyšlo 8. číslo Besed Času s několika básněmi Petra Bezruče – byly mezi nimi Maryčka Magdónova, Bernard Žár, Tak málo mám krve i další, které známe z pozdějších Slezských písní. Lidé je nejen četli, ale poprvé také recitovali včetně předních pražských herců: Hana Kvapilová z Národního divadla slavila velké úspěchy s Maryčkou Magdónovou. Všichni samozřejmě chtěli vědět, kdo je autorem veršů, které jako kdyby mluvily mnoha vlastencům z duše, ale Bezruč – nazvaný vzletně „bard prvý z Beskyd, co promluvil“ – chtěl zůstat v anonymitě. Posílal sice další básně, které Herben publikoval (nakonec jich bylo v letech 1899– 1900 více než padesát), ale v každém dopise opakoval, že ho uznání na jedné straně těší a nutí k další práci, ale současně má stále větší strach z pokusů odkrýt jeho totožnost. Nakladatel Josef R. Vilímek cítil, že by vydání Bezručových básní mohlo být nejen vlasteneckým, ale

(20)

1_kap.indd 20

8/31/15 9:51 AM

i dobrým obchodním krokem, a proto se obrátil na autora v inzerátu s nabídkou vydání veršů a slibem úplné diskrétnosti. Odpovědi se nedočkal.

V srpnu 1899 byla anonymita básníka prolomena. Mohl za to jeho bývalý spolužák z gymnázia a přítel Norbert Mrštík, překladatel a bratr známé spisovatelské dvojice Viléma a Aloise Mrštíkových. Když se dozvěděl, že údajný Petr Bezruč žije v Brně, poznal v něm Vladimíra Vaška, nenápadného poštovního úředníka. Slíbil mu sice, že o tom nikomu nepoví, ale sliby jsou odjakživa chyby. Bezruč byl v šoku a napsal Herbenovi dopis, v němž mj. stálo: „Dovedu psát jen jako Petr B., a ne jinak. On ví, že jak bude moje jméno prozrazeno, že nenapíšu více.“ Z toho vyvodil, že „kniha mých veršů nesmí být nikdy vydána“ a žádal Herbena, aby už nic dalšího neotiskl a všechny básně zničil.

Vašek alias Bezruč se opravdu na několik měsíců odmlčel a znovu začal s Časem korespondovat na počátku února 1900, kdy poslal jednadvacet nových básní. Ale onen „gejzír veršů“ z předchozí doby se již nikdy neobnovil, nové básně přicházely spíše sporadicky. Uváděl v dopisech, že nemůže tvořit, a na nových básních byla krize znát. V roce 1903 věnoval Herben jedno číslo Besed Času výhradně Bezručovým básním a nazval ho Slezské číslo a ve stejném roce vyšlo i první knižní vydání. Název Slezské písně nesl poprvé malý bibliofilský tisk v roce 1909 upravený Vojtěchem Preissigem, kam byly zařazeny některé nové básně.

Portrét mladého Vladimíra Vaška

Nenápadný poštmistr z Brna Jan Herben se o tom, kdo se skrývá za pseudonymem Petr Bezruč, dozvěděl podle svých vzpomínek až v roce 1904, kdy se v Brně setkal se Zdenkou Wiedermannovou a Vaškovou sestrou Olgou. Vladimíra znal z dob jeho krátkého studia v Praze. O dva roky později vydal nakladatel Otto

První vydání Slezských písní v roce 1909 ilustroval Vojtěch Preissig

(21)

1_kap.indd 21

8/31/15 9:51 AM

Rodina Vaškových v roce 1869, syn Vladimír se drží otce

Malý slovník naučný, v němž bylo u hesla Antonín Vašek uvedeno „otec Petra Bezruče“. Tajemství autora Slezských písní bylo odhaleno před veřejností, ale…

Kdo byl vlastně Vladimír Vašek? Narodil se 15. září 1867 v Opavě v rodině profesora Antonína Vaška, zaníceného národního buditele, organizátora českých táborů lidu a vydavatele Opavského besedníka, prvního českého listu ve Slezsku. To se neodpouštělo, a tak byl přeložen do „německého“ Brna. Nejstaršímu synu Vladimírovi bylo šest let a na rodné Opavsko se vracel o prázdninách k příbuzným. O čtyři roky později začal navštěvovat gymnázium. Patřil k pěti nejlepším žákům, nešly mu jen matematika, němčina a tělocvik. V roce 1879 se otec Antonín Vašek zapojil do velmi bouřlivého sporu o pravost Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského studií vydanou vlastním nákladem, v níž prohlásil rukopisy za podvrhy Václava Hanky. Následoval „hon na Vaška“ a stal se z něho „národní kacíř“ a nemocný muž, jemuž „žádný slušný Čech nemohl přijít na jméno“, v prosinci 1880 zemřel. Vladimír byl svědkem otcova skonu na chrlení krve a tento motiv najdeme v několika jeho básních. O rok dřív při rvačce s německými studenty pod Špilberkem mu hozený kámen vyrazil šest předních zubů, což pro chlapce znamenalo velkou potupu – než se podařilo dát chrup do pořádku, cítil se mezi svými vrstevníky méněcenný. Navíc dostal pravé neštovice, což ho také poznamenalo. Neměl to v dospívání opravdu snadné a možná se onoho ostychu či přímo studu nezbavil už nikdy, nejen ve vztahu k ženám. Psal verše, povětšinou milostné veršovánky či básničky k narozeninám a svátkům svých nejbližších, v nichž se snažil vyslovit to, co se neodvažoval povědět přímo, hodně četl, miloval přírodu a samotu, cítil se Slezanem.

V roce 1885 odešel na přání matky do Prahy na Filozofickou fakultu, kde studoval germanisti-

(22)

1_kap.indd 22

8/31/15 9:51 AM

ku a filologii, navštěvoval i přednášky T. G. Masaryka, ale nebyl tu ani trochu šťastný. Prahu viděl jako německé město a vadily mu i vlastenecké fráze, stále víc se stahoval do sebe, propadal melancholii, a dokonce měl sebevražedné myšlenky. Zda v té době něco psal, nevíme, ale v roce 1888 Prahu opustil a studium nedokončil, protože byl psychicky na dně – pociťoval jen zoufalství, beznaděj a pocit marnosti. Chtěl nastoupit k dráze, ale neměli o něj zájem a nakonec to byla matka, která mu sehnala místo písaře zemského výboru. Někdy v této době napsal své první prozaické dílo – Studie z Café Lustig, drobné črty z brněnské kavárenské společnosti, plné satirické útočnosti. Vyšly v roce 1889 pod pseudonymem Ratibor Suk v časopise Švanda dudák, ale úspěch neměly. To možná rozhodlo o tom, že další próza věnovaná zážitkům z pošty zůstala jen v rukopise.

V dubnu 1889 se stal poštovním praktikantem, po složení příslušných zkoušek povýšil na poštovního asistenta a na konci října roku 1891 nastoupil na poštu v Místku. Nebyl na tom stále psychicky ani fyzicky nejlépe, soudil, že „svět na mne kašle a já na něj“, stranil se lidí, měl i neshody s matkou a sourozenci. Nevíme, že by byl nějak literárně činný, hodně však cestoval po okolí a „zemi slezskou, domov můj“, jak si upravil známou píseň ze Škroupovy Fidlovačky, doslova prochodil. Zúčastnil se také národních akcí, které v Místku organizovali bratři Peterovi (či také Petrovi). Velmi dobré vztahy měl s o patnáct let starším Ondřejem Boleslavem Peterem, lokálním patriotem, aktivním činovníkem Besedy a Sokola, který se také pokoušel o básnickou tvorbu. Protože navštěvoval německou školu, měl s češtinou dost problémy a Bezruč mu upravoval články pro místní časopis. Peter byl vlastenec a radikál, jako učitel se netajil svým vlasteneckým cítěním a byl propuštěn. Potloukal se po kraji, hrál s kočovnou hereckou společností a nakonec

Ondřej Boleslav Peter

(23)

1_kap.indd 23

8/31/15 9:51 AM

Pomník Maryčky Magdónové ve Starých Hamrech

se usadil v Místku, kde ho zaměstnal ve své advokátní kanceláři jeho bratr. Zemřel v červnu 1893, snad na mrtvici, snad spáchal sebevraždu jedem poté, co mu moravské nakladatelství mělo vrátit jeho básně jako „netisknutelné“. Ani ne tak pro jejich radikalismus jako uměleckou úroveň.

O pár měsíců později, na podzim 1893, odešel z Místku i Vladimír Vašek. Snad tu opravdu prožil jednu z mála skutečných lásek s Maryčkou Sagonovou, sestřenicí Hanky Ježíškové, již miloval Ondřej Boleslav Peter a která mu dala košem, možná požádal o ruku Dodu Besrutschovou-Demlovou, jak ona tvrdila, když se Bezruč stal slavným (měl dokonce po ní přijmout pseudonym, ale příjmení Bezruč bylo a je ve Slezsku poměrně časté), dochovaný zlomek jejich korespondence však mluví jinak. V každém případě při odchodu dobře znal národnostní problémy Těšínska, sociální situaci zdejších lidí i národnostní útlak. S řadou místních udržoval písemný styk a po roce 1899 se sem vracel a za své oblíbené místo zvolil Branku u Opavy.

Od roku 1893 žil v Brně, kde pracoval na poště a všichni ho považovali za loajálního rakouského úředníka, který žil sám a nikdy neprojevoval zájem o národnostní nebo sociální problémy. Zamiloval se do velmi mladé, krásné a naneštěstí vdané Františky Tomkové, které stejně jako Maryčce napsal několik milostných básní i básniček (právě ona měla být předobrazem Labutinky ze stejnojmenné básně), některé dokonce německy, ale jejich umělecká hodnota byla mizivá.

Slezský bard básníkem pracujícího lidu Vladimír Vašek se ani po velkém úspěchu Slezských písní nepřiznal, že právě on je Petrem Bezručem. Neptejme se zatím proč. Vše se změnilo v červnu 1915, kdy časopis pařížských Čechů L´Indépendance tchéque uveřejnil básně

(24)

1_kap.indd 24

8/31/15 9:51 AM