Prolog Únor 1829
N
a hradě vládlo ticho a klid. Krajina za oknem – kopce, údolí, lesy i jezero – se zahalila do těžkého sněhového
hávu. Seděl se skloněnou hlavou ve zbrojnici, jednom ze svých útočišť, a soustředil se na čištění zbraní, které ten den použil, když počasí jemu a jeho věrným umožnilo vyjít na chvíli ven. Ulovili dost zvěře, aby vydrželi celý týden, možná déle. Přinášelo mu to malé zadostiučinění. Dokáže opatřit alespoň maso. Dolehl k němu zvuk odhodlaných kroků a všechna spokojenost byla rázem pryč. Vystřídalo ji... Nenapadal ho ten správný výraz pro směsici zlosti, beznaděje a strachu. Do místnosti vešla jeho matka. Ani nezvedl hlavu. Zůstala stát na konci stolu, u kterého seděl. Vycítil její upřený pohled, ale dál nevzrušeně skládal pušku, již čistil. Matce povolily nervy jako první. Práskla otevřenou dlaní do stolu a zasyčela: „Přísahej, že to uděláš! Vydáš se na jih a zmocníš se jedné ze sester Cynsterových. Přivezeš ji sem, abych mohla dokonat svoji pomstu.“ Dával si s odpovědí načas. Uchýlil se k pomalosti, jíž obvykle zastíral svou pravou povahu, aby mohl lépe ovládat ostatní. Avšak v tomto případě měla navrch matka a její intriky, jimž nedokázal vzdorovat. Ocitl se v její moci. A to mu působilo palčivou bolest. 7
V_rukou_vikomta.indd 7
8.10.2015 15:25:23